Recenze/review - CENTENARY - Death…The Final Frontier (2021)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 30. května 2021

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý první - Sám v cizím světě

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý první - Sám v cizím světě


Příběh tří stý první - Sám v cizím světě

Sedím ve vlaku na Plzeň. Nade mnou se kývají popruhy krosny, která je narvaná k prasknutí. Na hlaváku v Praze jsem si chtěl v klídku sníst chleba se sádlem, co mi namazala Ester, ale obtěžovali mě bezďáci. Pěkně to začíná. Chtěl jsem změnit od základů život. Byl ze mě student vysoké školy. Strojárna, co já tam budu panebože dělat, vždyť tomu vůbec nerozumím. Přisedne si nějakej chlápek a hned se dá do řeči. Nadává, postupně se sám vytočí. Štve ho hlavně politika, ale i fotbal, ženský a jak jinak Havel. Po půl hodině už ani nepřikyvuji. Vypnu. Uvědomuji si, že jedu do úplně cizího města a že tam budu sám. Mám pocit, že jsem se změnil. Sám sobě si připadám zakřiknutý. Včera jsme se odpoledne opili s holkama, předevčírem zase s chlapama z práce. Všem bylo líto, že odjíždím. Co tam budeš dělat? Není ti tady fajn?

Vystoupím v Plzni a jsem udivenej, jak je všechno špinavý. Nasávám divnej smrad. Ještě nevím, že je to slad ve vagónech, kterej pak odvezou do pivovaru. Musím se nějak dostat na autobusák. Zeptám se na cestu nějaký paní, ale ona má tak divnou melodii hlasu, že jí vůbec nerozumím. Připadá mi, že kdáká. To je samý, tuto, tutady, copato, japato. Chvíli si myslím, že to jsou názvy ulic, ale pak mi dojde, že ne. Začíná víkend a já jsem šíleně sám. Nejsem na to zvyklej, vždycky jsem byl středem pozornosti, dělal jsem vtípky, tokal s holkama, byl jsem spíš uřvanej, halasnej a najednou je ze mě tichošlápek. Trošku se bojím toho, co přijde. Potkám nějakýho trampa, za cigáro mi konečně prozradí, kde je autobusák. Jede tam rovnou tramvaj.

Plzeňáci jsou všichni hrozně zachmuření, město mi připadá šíleně nepřívětivý. vystoupím a jdu dlouhým podchodem až na konec. Vylezu a tam je Škodovka. Dělníkům zrovna končí směna. Asi je to tu nějakej zvyk, protože nadávají všichni. Vrátím se přes takovej hnusnej park, všude odpadky a před několika stánky se houfuje dav. Kluci si po šichtě kupují panáky. Jdu do nádražní budovy a ptám se paní, odkud to jede do Plasů. Mám tam na intru ubytování. Kolej jsem propásl. Nebo spíš nepodplatil ty správný lidi. Nikoho jsem tady neznal, jel jsem vlastně na blind. Původně jsem chtěl hlavně co nejdál od otce, pryč z Boleslavi. Ale teď mi chybí objetí Ester, Jana s Prcalinkou, Venca, kterej mě vždycky chápal. Už aby byl příští pátek, řeknu si poprvé a pak ještě tisíckrát.

Paní v kukani něco zakdáká a vůbec ji nerozumím. Když jdu za jedním starým pánem, abych se zeptal jeho, dívá se na mě divně. Kurva, kde jsem se to ocitl a proč jsou všichni tak nepříjemný? Netuším. Chvilku zalituju, kam jsem se to dostal, ale pak potkám dvě mladý holky, co mi poradí. No, my tam taky jedeme, můžeš s náma. Divím se, že nekdákají, ale pak se vše vysvětlí. Jsou ubytovaný na stejným intru a původně jsou odněkud z Žatce. Byly nakupovat v Plzni. Připadám si divně, normálně bych jen tak ze sportu zaflirtoval, aby řeč nestála, dívky jsou to pěkné, ale nemám náladu. Asi jim to nevadí, protože cvrdlikají jako o závod. Vezmu jim galantně tašky a najednou jsou z nás skoro kamarádi. Nechápu to, kdybych byl sériovej vrah, tak mám první oběti. Říkám jim to a hrozně se tomu řechtají. 

Jedeme něco kolem 25 km a sedíme vzadu na pětce sedadlech. Každá z jedný strany. vystoupíme a rázujeme si to rovnou k intru. Dojde mi, že jsem sem mohl jet i vlakem, no, tak příště. Vyleze paní správcová a kdeže to jsem, co se toulám a tak dále. Nevím co říct, tak pozdravím, lehce se ukloním a představím se. Pokračuje v lamentování, že si z toho nemůžu dělat srandu, že tady není žádnej holubník. Konečně mě zavede z druhý strany intru. Ubytování je oddělené od středoškoláků a všude jsou nápisy, že nemůžeme do druhé poloviny. Divím se tomu a prý je to kvůli tomu, že nějaký kluk zmermomocnil nedávno dívku. A její fotřík si stěžoval. Asi tady nebudou všichni takový kožený ksichty přemýšlím a mezitím jsem ubytován na trojlůžkovém pokoji. Nikdo tu zatím není, zaberu postel u okna a pak nevím, co budu dělat. A jestlipak víte, co v této době mladý muž a šlechtic dělal, když měl čas. 

Možná vás napadla jako první onanie, ehm. A kdo říká, že si nehoní, tak si honí nejvíc. To víte že jo? Když já bych raději ženskou. Šel jsem samozřejmě do první hospody, co jsem potkal. Všude machrovali, že mají Plzeň, tak jsem nic jinýho nepil. Byl pátek, uvnitř bylo docela živo. Sedl jsem si bokem do rohu a chtěl klid. Jenže si přisedli dva chlápci a pořád dokola nadávali. Na práci, na ženský, na Havla. Koukám, tady to je nějakej sport nebo co. Tady se říká místo pozdravu, že všechno stojí za hovno a na otázku jak se daří se musíš dívat, jakoby někdo právě zemřel. Možná to je tím, že Plzeň osvobodili Američani a komoušům to bylo dlouhý roky trnem v oku, taky jsem četl něco o vzpouře dělníků ve Škodovce. Ale to je přece dávno? Nebo ne, je to pořád v lidech.

"Odkud si, ty krááávo?": zeptá se mě najednou jeden z divousů. Podívám se na něj a pochopím, že místo ty vole se tu říká ty krááávo. Odpovím že z Boleslavi a následuje přednáška o tom, jak bych měl vyrábět auta, že u nich ve Škodovce by nikdy takový šunty neudělali a že to je hřích, mít stejnej znak. "A co tady budeš dělat?": následuje další otázka. Bojím se odpovědět, nechce se mi poslouchat další lamentování, ale přiznám se, že studovat strojárnu. Následuje další smršť. Všichni inženýři jsou kokoti, úplně odtržený od reality. Umí hovno a pořád jen radí. Už mám pánů plný zuby, tak zaplatím a jdu ven. Nojo, ale co s načatým večerem. Přece nepůjdu spát, není mi padesát, ne? Chvíli bloumám ulicemi, pak uslyším smích. V jednom parku tam je parta holek. Poznám své dvě nové kamarádky. Ihned se hlásí a tak se zeptám, co podnikneme. Hele na tady kousek na louce hraje Brutus! Vůbec nevím, o čem mluví, ale jdu s prdelkama. 

S Ester to máme takový volný a co oči nevidí, znáte to. Přesto jí nechci být nevěrný. Tenhle večer ještě ustojím, mimochodem opiju se z tý svý samoty tak, že nemůžu ani přelézt plot při cestě zpět. Musí mě zavést do pokoje. Obě chtějí zůstat, jak jsou opilé, tak by dělaly věci, co chtějí normální zdravé holky se zdravými kluky dělat, ale nějak se nemůžu rozhodnout kterou? Líbám černovlásku, blondýna je naštvaná. Když jde na záchod, tak se tulím zase k ní. Svléknu ji tričko, mačkám takový ty věci, co my nemáme, vzdychá. Pak se otevřou dveře a vletí do nich jako čarodějnice paní správcová. A cože to dělám, že šukat mi tu tedy nebudete. Bráním se, že jsme si jen povídali, že jsem nezasunul, takže to není proti jejich pravidlům. Ale nadává dál, to je tady fakt nějakej sport. Zvednu se tedy, jdu do batohu a vyndám lahev rumu. Měl jsem ji připravenou pro své potencionální spolubydlící, jako na seznámení, ale jí zamrkají očička a málem zapanáčkuje a zaslintá. Tak to bychom měli, paní správcová je na chlast. Aspoň nějaká dobrá zpráva.

Chtěl bych pokračovat v započaté zábavě a dívky jsou oblečené a brečí, že prý je nabonzuje a řekne vychovatelkám. Odejdou a mě je najednou hrozně smutno. Stýská se mi po Ester, představuju si její prsa, zadek, krásně vykrojenou pusu. Až z toho usnu. Ráno je mi blbě, pozdravím paní správcovou, která mi otevře v županu. Uff. Ale prozradí mi, že má klíče od dveří, které jsou mezi naším ubytováním a intrem. A že kdyby byla třeba vodečka, tak by přimhouřila vočko, já chápu vaše potřeby. A kdybyste náhodou potřeboval...odhalí župan. No, asi takhle, nemám nic proti ošklivým ženám, ale řekněte, ukazovaly byste někomu sebe sama, když byste měla hnusnou špinavou košilku? Možná by někoho přeci jen nalákala, ale já měl vždy tak nějak úroveň a taky vkus. Odmítl jsem její nabídku, ale nepoděkoval, aby si nemyslela, že má šanci. Vodka bude stačit. Doufám. Tak to bychom měli. A co teď?

Sobota uteče nějak rychle, jdu se projít, na pivo, čtu si. Nikde nikdo, Plasy jsou mrtvý. Večer se po chlebu se sádlem vrátím do hospody a následuje podobný kolotoč jako včera. Jen osoby se mění. Podobné otázky, stejné odpovědi, pořád dokola nadávky, jsem trošku v šoku. Copak se tady lidi nechodí bavit? Vypnout, zasmát se? Jsem holt z jinýho kmene. Taky se přistihnu, že mě automaticky podle dlouhých vlasů a džísky zařazují mezi máničky. Říkají tady tak všem metalistům i příznivcům zábavovek. To je taky velkej fenomén. Potkám třeba partičku místních, s triky thrash metalových kapel na tričkách a oni se celou dobu baví o tom, jaký byl skvělý Brutus. Nebyl, bylo to šílený. Hrozný popěvky, odrhovačky. Ale pro ně to byla hrozná rebelie. Dobře, tak družení s omladinou se z mé strany konat nebude. Mimochodem, nakonec stejně skončí u nadávání. Uff.

Ožeru se radši a vůbec nevím, jak jsem se dostal na pokoj. Padnu na hubu. "Ahoj, já se jmenuji Martin a jsem z Prahy": vidím před sebou rozmazaný ksicht. Podává mi ruku, tak něco zamumlám a on pokračuje. Jsem studentem vysoké školy, stejně jako ty, jaký je tvůj obor? Jsem velkým sportovcem a moje aprobace je tělocvik a angličtina. Rád bych si našel sobě rovné děvče, nejlépe také učitelku. Drž hubu, odpovím mu, drž chvilku hubu. Ale on mě nevnímá, neví, že mám kocovinu jak stará doga. Vyjádří ihned rozčarování nad mými dlouhými vlasy, nad ošklivou džínovou bundou. Vyndám z lednice lahváče a nabídnu mu. Úplně se vyděsí. Ty piješ? Jsi alkoholik? Jde z toho šoku k zrcadlu a upravuje se. Rovná si pečlivě jeden vlas vedle druhého. Musím na vzduch. Hodím šavli do křoví a vzbudím tím smích u děvčat, které kousek vedle na hřišti hrajou volejbal. Pozvou mě na zápas a já se tak z lavičky můžu zase jednou kochat. Nadskakují jim prsa, zadečky a já se v tom krásným babím létě zasním.

Ahooooj, ozve se za mnou a mě málem trefí. Můj spolubydlící právě vybíhá ze schodů. Elegantními kroky, poskoky se přiblíží ke mě. Je krásný jako Adonis, až je to divný, vzpomenu si na svý kamarády, co jsou buzničky, ale on není. Je jako nějakej novej druh muže, co jsem zatím nikde nepotkal (ještě netuším, že se z toho stane postupně móda a nakonec i norma). Pečlivě nagelovaná hlava se ani nehne, připomíná přilbu. Zastaví přede mnou a jeho pevné nohy se natočí ke mě. Obepínají je elastické kalhoty. Poprvé ze mě nevyjede ty vole, ale ty krááávo. Učím se rychle. Holky na mě mávají a on si myslí, že je to na něj. Myslíš, že by mezi nimi mohla být nějaká učitelka? Nevím, jsou většinou z místního gymplu, ale zeptej se, ne? Podívá se na mě a řekne mi: "Ale víš, já se stydím, já jsem ještě nikdy žádnou ženu neměl". Odběhne a mě je zase smutno. Co tady budu dělat? S partou mladých holek a jedním panicem? Otevřu si vyprošťováka a pak si jdu zahrát volejbal. První víkend v cizím světě nakonec není tak špatnej. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER