Byli jednou dva písaři - Gustave Flaubert
Bouvard et Pécuchet, 1881
U nás doma, asi jako všude, hrála televize pořád. Jedna z mých nejčastějších vzpomínek na dětství je, že před ní leží můj otec s lahváčem v ruce. Něco podobného, jako dnešní zombie s mobily. Vždycky jsem si říkal, že nechápu, co na těch podivných pořadech vidí. Sport ho nebavil a seriály byly tenkrát tupé jako dnes. Byla ale jedna výjimka, které jsem podlehl na konci devadesátek i já a moje budoucí žena. Ano, vynikající Byli jednou dva písaři mě dokázali přitáhnout a nepustit. Dávali je v neděli od jedenácti ráno. Koukali jsme na ně každý doma u rodičů, já dokonce někdy i na brigádě. Šéf měl v kanclu televizi a byl taky fanoušek. Vždycky mě zavolal, že jako něco potřebuje a pak jsme se smáli, až jsme se za břicha popadali. Nejlepší ale bylo, když jsem měl volný víkend a poštěstilo se, že byla na koleji i blondýnka.
Probudil jsem se po opici, udělal oběma kafe do půllitru. Žena je dodnes velký spáč, ale tady neměla problém. Vstávala s chutí, těšili jsme se. Jen jsme museli vzbudit i holky vedle, protože měly televizi. Sedli jsme si do sedaček, dostali domácí koláčky a probrali minulé díly. Jednou s námi byl i Michal s Blankou a oba jsme se shodli na tom, že by bylo zajímavé si přečíst i předlohu. Jenže byl docela problém ji sehnat. Rozhodili jsme sítě, ale naše kamarádky z antikvariátů zklamaly. Pamatuji si, že se ptal Michal i v Kolíně, já v Boleslavi a v Táboře. Nikde nic. Až po nějaké době jsem sehnal jeden výtisk, víceméně náhodou v Praze. Knížku jsem vezl vlakem do Plzně jako svátost. Dokonce jsem se ani nedíval dovnitř, chtěl jsem si tenhle obřad schovat i pro Michala. Takovej kamarád jsem tenkrát býval. Zaťukal jsem na něj a vylezla růžolící Blanka. Omluvně a zároveň spiklenecky na mě mrkla. Byl jsem asi trošku neomalený. Jen jsem řekl název knihy a Michal ihned vstal. Láska neláska, byli jsme jak prokletí.
Sedli jsme si dolů do baru, já vyndal knihu ze žebradla a otevřeli jsme ji. Byla už trošku zažloutlá, ohmataná, sešlá. Ale my bývali takoví nadšenci, že jsme si čichali ke stránkám a neskutečně se těšili. Dal jsem svému kamarádovi přednost. A byl totálně nadšen. Moje zvědavost dosáhla vrcholu. Potřeboval jsem jen dobrou příležitost, dostat se do stavu, kdy si budu číst. Na podobné záležitosti je potřeba si udělat čas. Seriál v televizi dávno skončil a nám zůstaly vzpomínky a představy. Chtěl jsem je hrozně moc přetavit ve skutečnost a číst si. Jenže Michal se tvářil podivně. Prý mi nebude nic říkat, ale viděl jsem na něm, že se mu Byli jednou dva písaři asi moc nelíbili. Což bylo velmi divné, protože jsem si myslel, že zrovna tohle je přesně náš styl humoru. Inteligentní, ostrý a přesně zacílený. Šel jsem ze školy do hospody Na kurtech. Vyběhl jsem do patra, na půl huby pozdravil číšnici a ani si nevšiml, že jí to děsně sluší. Vypadala sice trošku jako pornohvězda, ale ani to pro mě nebylo důležité. Byl jsem jako v jiné dimenzi. Jen jsem přikývl, že si dám pivo. Proč se mě vlastně ptá?
Začetl jsem se a po několika stránkách si říkal, že to nebude asi úplně stejné, jako seriál. Jak jsem se prokousával dopředu, musel jsem se naladit na úplně jinou vlnu i rytmus. Kniha mi připomínala spíše některé kousky od Hrabala, než zmiňovaný seriál. Působila na mě úplně jinak. Problém taky trošku byl v tom, že jsem se u spousty odkazů na různé umělce nechytal. Byl jsem mladý a měl jsem toho před sebou ještě hodně k prostudování. Řekněme, že jsem se po několika dnech, kdy o mě nikdo nevěděl, tvářil úplně stejně jako Michal. Šli jsme spolu na bar a on se opatrně zeptal, tak co? Myslím, že jsme se tenkrát shodli na tom, že jsme čekali trošku víc. A na knihu jsem zapomněl. Na několik let. Na povrch vlastně vyplavala jen jednou, když jsme byli v divadle na Horníčkovi a on v jednom výstupu zavzpomínal na natáčení. Přesto jsem neměl chuť se vracet. Knížka zůstala v zadních pozicích v knihovně.
Loni jsem rekonstruoval obývák a spoustu knížek jsme přebírali. Říkal jsem si, schválně, jak na mě bude po letech působit. A musím říct, že jsem ji četl jedním dechem. Opravdu jsem si ji neskutečně užíval. Dovedu pochopit, proč se některým čtenářům nebude líbit, dokonce jsem jasně a zřetelně věděl, proč se kdysi nelíbila mě. Je o hodně složitější, než seriál (který je geniálně natočený). Ale je víc košatější, propracovanější a je v ní samozřejmě o mnoho více věcí. Škoda jen, že už se s Michalem nevídáme. Životy nás zavály každého úplně jinam. Hrozně moc bych mu chtěl říct, ty vole tak jsem asi pro tuhle knihu dozrál. Jen s tou mojí ženou vedeme lehké spory. Jí se víc líbí Paní Bovaryová. To je také skvělé dílo, ale přátelé, Dva písaři jsou zkrátka srdcovka. Třeba jsem vám dnešním tipem také nasadil brouka do hlavy a přečtete si ji. Jen nečekejte seriál. Děkuji za pozornost a na závěr jeden můj oblíbený citát:
Víte, pane Bouvarde, já myslím, že bychom je měli ohromit vybraným hovorem.
No, to bych nedoporučoval. Protože vyslovíte nějakou hlubší myšlenku, oni nebudou schopni se s vámi do ní ponořit a nakonec jako blbec dopadnete vy a ne oni.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Román je posledním, nedokončeným dílem francouzského prozaika Gustava Flauberta. Tento společenský román líčí příběhy dvou vysloužilých písařů.
------------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook:
