Už je to dávno, tak dávno. Psal se myslím rok 1990, když jsem se svojí tehdejší dívkou utekl do chaty v hlubokých lesích. Sedíme u VHS přehrávače a sledujeme kopie hororů, které jsou už v tehdejší době staré. Z obrazovky k nám stékají litry krve. Sérioví vrazi, démoni, nemrtví, zombie, bojíme se vylézt ven. Potom vypadne elektrický proud a ve tmě zahlédneme pár krvavých, žhnoucích očí. Je to přelud nebo krutá realita? Netuším, co ale vím jistě je, že druhý den ráno jsem poslouchal album "Ready for Death" od NECROPHAGIA.
Měl jsem potom děsivé sny. A také jsem si přísahal, že tuhle smečku chci vidět jednou naživo. Bohužel se mi to nikdy nesplnilo. Někdy nebyl čas, jindy peníze a také, kapela nikdy netrpěla nadprodukcí. V roce 2018 nakonec zemřel zpěvák Killjoy a já se smířil s tím, že už tuhle legendu neuvidím. Zakonzervoval jsem si svoji sbírku a vracel se k ní pokaždé, když jsem měl pochmurnou náladu. Letos se kapela vrátila, aby nám představila nové album "Moribundis Grim".
Pánové vzali surové demo nahrávky, které nahráli ještě s mistrem Killjoyem a doladili je do finální verze. Na novém albu jsou tedy vokály původního zpěváka. Kapele potom vypomohli bývalí členové John McEntee z Incantation, Titta Tani (ex Goblin) a Mirai Kawashima ze Sigh. Výsledkem je materiál, který musí udělat dobře na zkažené duši každému opravdovému a věrnému fanouškovi kapely. Při poslechu si připadám, jako bych se vrátil po časové ose o spoustu let zpět. Zrovna jsme byli v kině a ohlížíme se neustále za sebe. Lekáme se každého stínu a nevěříme ani jeden druhému. Co kdyby náhodou? Skladby v sobě nesou klasický, tradiční rukopis NECROPHAGIA, přesně takový, jak jej máme rádi. Jedná se o sběratelskou záležitost, ale i o krásně morbidní vzpomínku. Mě se vždycky líbila taková ta těžko definovatelná nadsázka, kombinace surového, temného, chladného smrtícího kovu a podmanivě hnusné a mrazivé atmosféry. Doporučuji vám udělat následovné. Nejlépe o víkendu, v místnosti bez světel, si přehrajte celou diskografii téhle legendy. A potom si doplňte vzdělání i setkáním s "Moribundis Grim". Zklamání rozhodně nebudete. Jen si dejte pozor, až vylezete na světlo, na podivná znamení, která se budou objevovat všude kolem. Možná vás posedne ďábel, ale to už k tomu tak nějak patří. Jako k mrtvému dřevěná rakev. Vrátil jsem se do té staré chaty hluboko v lesích. Dokonce jsem našel i starý VHS přehrávač. Kazeta se uprostřed přetrhla a děsivý film se stal krutou realitou. Nechte si chutnat, podávány jsou zahnívající, syrové kousky masa, o jehož původu se dají vést spory. A také hudba, která se vám dostane do morku kostí. Morbidní, klasický, temný death metal s krvavou hororovou atmosférou, u kterého budete posednuti démony!
Asphyx says:
It's been a long, long time. It was 1990, I think, when I ran away with my then-girlfriend to a cabin in the deep woods. We'd sit in front of the VHS player and watch copies of horror movies that were old by then. Gallons of blood dripping from the screen towards us. Serial killers, demons, the undead, zombies, we're afraid to come out. Then the power goes out and we see a pair of gory, glowing eyes in the dark. Is it a mirage or a cruel reality? I have no idea, but what I do know is that the next morning I was listening to NECROPHAGIA's "Ready for Death" album.
I had terrifying dreams afterwards. I also swore to myself that I wanted to see this pack live one day. Sadly, I never got to do that. Sometimes there was no time, sometimes there was no money and also, the band never suffered from overproduction. Finally, in 2018, lead singer Killjoy passed away and I resigned myself to not seeing this legend again. I bookmarked my collection and returned to it whenever I was in a somber mood. This year, the band returned to present us with a new album, "Moribundis Grim".
The gentlemen took the raw demos they recorded with master Killjoy and tweaked them into the final version. The new album features the vocals of the original singer. The band was then assisted by former members John McEntee of Incantation, Titta Tani (ex-Goblin) and Mirai Kawashima of Sigh. The result is material that is bound to do good to the corrupted soul of any true and loyal fan of the band. Listening to it makes me feel like I've stepped back in time many years along the timeline. We've just been to the cinema and we're constantly looking back. We're scared of every shadow and we don't even trust each other. What if by chance? The songs carry the classic, traditional NECROPHAGIA signature, just the way we like it. It is a collector's item, but also a beautifully morbid memory. I've always liked that kind of hard-to-define hyperbole, the combination of raw, dark, cold death metal and captivatingly ugly and freezing atmosphere. I recommend you do the following. Preferably on a weekend, in a room without lights, play the entire discography of this legend. And then supplement your education by meeting "Moribundis Grim". You will not be disappointed. Just watch out when you step out into the light for the strange signs that will be popping up all around you. You might get possessed by the devil, but that's kind of part of it. Like a dead man's wooden coffin. I went back to that old cabin deep in the woods. I even found an old VHS player. The tape broke in the middle and the horrific film became a cruel reality. Taste it, served with rotting, raw pieces of meat whose origins are disputed. And also music that will get to your bones. Morbid, classic, dark death metal with a bloody horror atmosphere that will have you possessed by demons!
Ave HERESIARCH! I am listening to your new album „ Edifice“ and I have the perceptive feeling that I am at an evil black mass. You play black death metal and this is your second full length album. Can you tell us how the new recording was made and in what direction did you want to move from the great previous albums? Did you want to be even faster, darker, more evil?
We set out to write something that surpassed our previous releases. Edifice is written as the predecessor to our first album, Death Ordinance. In that album, malformed and disfigured people fight mercilessly for the scraps in the fallout and ruins of civilisation.
Given how harsh and violent that album was, Edifice needed to be crueller, more hopeless and more oppressive to lead to that conclusion. It’s the last remnants of human dignity being beaten out and trampled to get to that state.
With Edifice, we wanted to amplify everything. Darker, more violent, more dismal, more pronounced doom, with more chaotic and fast sections. Our writing expands simultaneously in opposite directions - the most primitive material we've released is coupled with the most complex and nuanced.
You know what hit me into the face? Sound of this new record, It's organic, rainy, the album has a black spark. Nowadays, between overwhelmed and compressed formats it is literally refreshing. This is what I think is true hell! Please tell me where and how did you recorded? How did you get that sound?
The album was tracked by Raj Singarajah and Cam Sinclair at Dynamic Rage and mixed by Cam using a mixture of analogue and digital equipment. Working with them was crucial to the sound of the album, as they have the knowledge, skills and equipment to facilitate our goals.
Our approach to tracking is to get the tones and sound dialled in at the source so that we can capture the raw material as honestly as possible. For example the rhythm guitars were recorded in one session with an emphasis on using single takes of tracks. It was essential for us to capture the atmosphere, violence and aggression of our music whilst maintaining clarity. There’s no point spending lengths of time writing music only for it to sound like a load of bloated and muffled shit recorded in another room. At the same time, we actively avoided an over-produced, sterile sound.
The raw tracks themselves sounded excellent, and this upfront method made the mixing process much smoother and yielded better results than compromising, dramatically changing the character of the recording or half-assing it. The mastering was completed by Luke Finlay from Primal Mastering, so from that perspective all the sound aspects were handled in New Zealand. This configuration works well for us.
I'm the kind of old school fan who approaches music by buying a CD and a T-shirt when he likes the album. I have to say that the motif on the cover of this year's album is really good. That's how I imagine real hell. Can you tell us how you chose the motif, who's signed and how it relates to music?
The cover art is done by Khaos Diktator Design who has produced some real standout art over the last few years. He's also passionate about this style of music which meant he understood the vision and intent very clearly.
It’s a statement of control, subjugation, and futility before the looming edifice. The cover signifies the lengths people will take to survive and appease those with power, a statement to both human cruelty and weakness before an uncaring monument built to their oppression.
Ultimately, it represents how people can be manipulated to commit acts that go against our morals and principles. This ties in with the lyrics and narrative of the album well, as does the inner art.
When I look at your line-up, you're a band that is made up of experienced musicians. How do you create new music? What about the process of creation new material? Do you have any problems - after all, experience is sometimes an obstacle. You know - ego etc.
The vision and objective are more important than the individual contributions, so we don't let ego be an obstacle. Nothing is ever off the table in terms of improving, saving for later or scrapping completely, the main priority is that it serves a purpose within the greater vision.
A lot of the riffs and initial musical ideas emanate in a completely natural fashion. In a way, it is as if they plucked from the unconscious. After the base material is formed, there is a calculated phase where the material is fine-tuned and structured. We do not have problems, but this process can take a long time.
We strike a balanced approach between thinking and feeling when creating new music. We’re not forcing riffs, noodling around, or jamming. Often, we will have an idea to build on or manifest something as before mentioned, we then tweak it and improve it. It's important that the music sounds like a complete body of work, with an attention to detail that doesn't affect the atmosphere or rawness of the music. We intentionally create music that is at times challenging for the listener and remains unpredictable.
As we continue to evolve, there is always a strong influence and recognition of our previous works. We are self-influenced more now than ever and will continue to explore this more in our next release.
For me, the Australian and New Zealand school of death metal has always been associated with a certain darkness. Even when I was young I used to be fascinated by references to Satanism, the kind of filth, the rottenness that could be felt in the work of your bands. How did you get into that style?
We were naturally drawn to the more violent styles of Metal and completely skipped a lot of the more watered down “extreme” bands while still retaining some influence from wider genre classics. This meant we always had less focus on hooks and conventional pop structures, this is most evident on Edifice.
While we definitely have some similarities in sound to other bands from our region, our initial influences came from Canadian, US and Finnish bands.
I wonder what it's like in New Zealand as far as music is concerned? How did you get into music and who were your role models? What about your scene, clubs, fans?
We grew up around Wellington, often running into each other at all ages shows and the occasional R18 ones. We were considerably younger than most others around at that time and were starting to make our own music independent of what others in that scene were doing. We knew each other for years before starting to work together and it has been very straightforward in terms of communication and collaboration between us.
With regards to the current scene, clubs etc we are not particularly connected or interested. Exaltation are another NZ band to look out for. Backyard Burial was one of the cornerstone bands of Wellington, and Blaps (RIP) was an exceptional frontman in particular. It's exceedingly rare to see someone with that same presence perform.
You are also very dark in your lyrics. Of course it belongs to death metal and I like it, but I'd be interested in the origin and origin of the lyrics. How did the lyrics for the new album come about? What are they about?
The narrative and story were plotted out in advance but writing the actual lyrics always comes last. As mentioned before, it ties in as a precursor to Death Ordinance and is set in the near future.
There are several coinciding storylines within a greater piece. One who perceives themselves as the warrior of overcoming, stoicism, and conquest effortlessly killed by that which they wish they were. Insights and visions of the oppressed, oppressor and a more removed 3rd person narrative of the world. The stories are collected and presented in a fragmented and unhinged retelling, similar to how we draw upon stories from the past.
Regaring literature, Nietzsche “Thus Spoke Zarathustra”, Huxley “Brave New World”, and Junger “On the Marble Cliffs” had some influence on the lyrics, along with the writings of Tacitus, our own imagination and real world events throughout history.
The present day atrocities commited are a poignant reminder that our observations of humanity are correct.
“Barbed ouroboros of eternal misery
The recurring eternal of warfare
The somatic form trampled, a mere vessel for survival”
There have been many times in the history of metal that bands have been banned because they were shocking or had different views from the mainstream society. Have you ever had problems? In this day and age of the internet, it's awfully easy to immediately condemn someone, to start a rumour, to destroy them.
The internet is the perfect tool to give otherwise unremarkable people a sense of accomplishment through minimal effort.
There's a level of controversy one can expect with art of a confrontational nature, it can manifest in many forms. There are of course many who make a hobby of creating controversy and feigned moral outrage through presenting over a decade old information as current, which is often disingenuous and counter-productive.
You can’t please and placate everyone and this is not a priority for us. If people are looking for us to promote obsolete doctrine or validate their irrelevant worldview (Nazism, Communism, religious or racial superiority) they’re looking in the wrong direction.
Have you had to change your approach to music in any way thanks to new technologies? Thanks to the internet the world is completely different, bands have to approach everything in a completely different way. How do you perceive these changes?
Technology has no impact on the way we approach our music. Obviously we utilise modern technology to an extent, but this is only a means to produce something that is ultimately primitive and organic. An over reliance on modern technology to produce any art is pathetic, but it is even worse in the case of Death Metal/Black Metal.
We will never credit a drummer for programmed drums or completely replace and quantise the human element. We’re not dependent on technology to fix our lack of ability or asking people to fund our endeavours with subscriptions and exclusive “content." There’s too much “content” demeaning the value of art today, emphasised by bands churning out vapid releases with terrible AI “art.”
What about HERESIARCH and gigs? I noticed you don't get out so often. Do you like the tour over the Europe? I could imagine you alongside such POSSESSED, DEICIDE, as they come to us quite often.
We haven’t played since 2019, touring isn’t a priority now and that will remain the case. The benefit to this is we can purely focus on composition without rushing or compromising, we're not churning out releases as a means to travel.
It would be good to get to Europe at some point as we’ve never played there. It’s most likely we will play a single show in New Zealand this year at this stage.
What does death metal, black metal mean to you? How would you define it and how do you perceive these styles as an experienced musician? I do not want you to describe the technique of playing, I would rather be interested in your gaze, feelings, transmitted energy etc. Try to be a philosopher for a while.
As a band that draws influence from both, we're not particularly caught up in the absolutes of genres. It is also difficult to qualify and quantify, given how vast the genres are and the varying levels of interest we have in them as individuals.
Too much focus on tradition can dilute the music, your attention turning from creating fulfilling art to pleasing others. If you go too far out of the bounds you can head into pointless experimentation and pretentiousness.
This music has the potential to present creation, destruction, or both simultaneously, depending on the intent of the artist. When intent is only directed to the aesthetics or promoting a message, it often musically falls short and when there is no intent there at all, there is no real purpose for it to exist. A lot of mediocre music exists due to this and the obsession with relevance and “content” as seen with bands pumping out insipid garbage or retreading the same ground. Finding the right balance is up to the bands and their vision and people have the choice to engage with it or not.
It goes beyond playing an instrument in a specific way to achieve a specific sound as you've alluded to. Something as individual and experiential can be hard to put into tangible terms, you feel it or you don't.
Thank you very much for the interview. I really appreciate you taking the time for our web-zine. I wish your whole band a lot of hell inspiration, sold out media and enthusiastic fans. Good luck in your personal life. I hope to see you live ...
Cheers Jakub, the album seems well received so far and we are working on our next release currently. It shouldn’t be 7 years between albums next time.
Ave HERESIARCH! Právě poslouchám vaši novinku „Edifice“ a mám neodbytný pocit, že jsem na zlé černé mši. Hrajete black death metal a jedná se o vaše druhé dlouhohrající album. Prozradíš nám, jak nová nahrávka vznikala a jakým směrem jste se chtěli posunout od vynikajících předchozích nahrávek? Chtěli jste být ještě víc rychlejší, temnější, ďábelštější?
Rozhodli jsme se napsat něco, co překoná naše předchozí vydání. Edifice je napsána jako předchůdce našeho prvního alba Death Ordinance. Na tom albu malformovaní a znetvoření lidé nemilosrdně bojují o zbytky v ruinách a troskách civilizace.
Vzhledem k tomu, jak drsné a násilné to album bylo, muselo být Edifice krutější, beznadějnější a tísnivější, aby vedlo k tomuto závěru. Jsou to poslední zbytky lidské důstojnosti, které jsou vytloukány a pošlapávány, aby se k tomuto stavu dospělo.
S Edifice jsme chtěli všechno zesílit. Temnější, násilnější, ponuřejší, výraznější osudovost, s chaotičtějšími a rychlejšími úseky. Náš rukopis expanduje současně v opačných směrech - nejprimitivnější materiál, který jsme vydali, je spojen s tím nejkomplexnějším a nejvyladěnějším.
Víš, co mě ihned doslova praštilo do obličeje? Zvuk na nové nahrávce. Je organický, prašivý, album má v sobě černou jiskru. V dnešní době přeřvaných a komprimovaných formátů je doslova osvěžením. Podle mě takhle zní pravé peklo! Prozraď mi prosím, kde a jak jste nahrávali? Jak jste takového zvuku dosáhli?
Album nahráli Raj Singarajah a Cam Sinclair ve studiu Dynamic Rage a Cam ho smíchal pomocí analogového a digitálního vybavení. Spolupráce s nimi byla pro zvuk alba klíčová, protože mají znalosti, dovednosti a vybavení, které nám usnadní dosažení našich cílů.
Náš přístup k nahrávání spočívá v tom, že se snažíme vytočit tóny a zvuk přímo u zdroje, abychom mohli co nejpoctivěji zachytit surový materiál. Například rytmické kytary byly nahrány během jednoho sezení s důrazem na použití jednotlivých záběrů skladeb. Bylo pro nás zásadní zachytit atmosféru, násilí a agresivitu naší hudby a zároveň zachovat čistotu. Nemá smysl trávit dlouhý čas psaním hudby jen proto, aby zněla jako spousta nafouklých a utlumených sraček nahraných v jiné místnosti. Zároveň jsme se aktivně vyhýbali přeprodukovanému, sterilnímu zvuku.
Samotné surové stopy zněly výborně a díky této dopředné metodě byl proces mixování mnohem plynulejší a přinesl lepší výsledky než kompromisy, dramatické změny charakteru nahrávky nebo polovičaté nahrávání. Mastering dokončil Luke Finlay z Primal Mastering, takže z tohoto pohledu byly všechny zvukové aspekty řešeny na Novém Zélandu. Tato konfigurace nám vyhovuje.
Jsem přesně tím druhem fanouška ze staré školy, který přistupuje k hudbě tak, že když se mu album líbí, tak si kupuje CD i tričko. Musím říct, že motiv na obalu letošního alba je opravdu povedený. Takhle nějak si představuji opravdové peklo. Prozradíš nám, jak jste motiv vybírali, kdo je pod ním podepsán a jakým způsobem souvisí s muzikou?
Autorem obálky je Khaos Diktator Design, který v posledních letech vytvořil několik opravdu výjimečných děl. Je také vášnivým fanouškem tohoto hudebního stylu, což znamená, že velmi dobře pochopil vizi a záměr.
Je to vyjádření kontroly, podmanění a marnosti před rýsující se stavbou. Obal znamená, jak dlouho budou lidé usilovat o přežití a ukojení těch, kteří mají moc, je to výpověď o lidské krutosti i slabosti před bezcitným pomníkem postaveným jejich útlaku.
Nakonec představuje, jak mohou být lidé manipulováni k činům, které jsou v rozporu s naší morálkou a zásadami. To dobře souvisí s texty a příběhem alba, stejně jako vnitřní výtvarná stránka.
Když se podívám na vaši sestavu, tak jste kapelou, která je tvořena samými zkušenými muzikanty. Jak vlastně tvoříte novou hudbu? Jak probíhá samotný proces tvorby nového materiálu? Nemáte problém s tím, se dohodnout? Přeci jen, zkušenosti bývají občas překážkou. Znáš to, ego a tak.
Vize a cíl jsou důležitější než jednotlivé příspěvky, takže nedovolíme, aby nám ego bylo překážkou. Nikdy není nic vyloučeno z hlediska vylepšení, uložení na později nebo úplného vyřazení, hlavní prioritou je, aby to sloužilo účelu v rámci větší vize.
Spousta riffů a prvotních hudebních nápadů vzniká zcela přirozeně. Svým způsobem jako by se vytrhly z podvědomí. Poté, co vznikne základní materiál, nastává počáteční fáze, kdy se materiál dolaďuje a strukturuje. Nemáme problémy, ale tento proces může trvat dlouho.
Při tvorbě nové hudby se snažíme o vyvážený přístup mezi myšlením a cítěním. Nevnucujeme riffy, neuděláme "noodling" nebo jamování. Často se stane, že nás napadne navázat na něco, co jsme již zmínili, nebo něco manifestovat, pak to upravujeme a vylepšujeme. Důležité je, aby hudba zněla jako ucelené dílo, s důrazem na detail, který neovlivňuje atmosféru nebo syrovost hudby. Záměrně vytváříme hudbu, která je pro posluchače občas náročná a zůstává nepředvídatelná.
Jak se dále vyvíjíme, je v tom vždy silný vliv a uznání naší předchozí tvorby. Nyní jsme ovlivněni sami sebou více než kdy jindy a budeme se tím více zabývat i v naší další tvorbě.
Pro mě byla australská i novozélandská death metalová škola vždycky spojená s určitou temnotou. Už jako mladého mě kdysi fascinovaly odkazy na satanismus, taková ta špína, hniloba, která byla z tvorby vašich kapel cítit. Jak jste se dostali zrovna k tomuto stylu?
Přirozeně nás to táhlo k brutálnějším stylům metalu a zcela jsme vynechali spoustu „extrémních“ kapel, přičemž jsme si zachovali vliv klasiků širšího žánru. To znamenalo, že jsme se vždy méně soustředili na háčky a konvenční popové struktury, což je nejvíce patrné na albu Edifice.
I když máme rozhodně jistou zvukovou podobnost s jinými kapelami z našeho regionu, naše prvotní vlivy pocházely z kanadských, amerických a finských kapel.
Zajímalo by mě, jaké to je na Novém Zélandu, co se týká muziky? Jak si se k hudbě dostal a kdo byl tvým vzorem? Co vaše scéna, kluby, fanoušci?
Vyrůstali jsme v okolí Wellingtonu, často jsme se potkávali na výstavách pro všechny věkové kategorie a příležitostně i na koncertech R18. Byli jsme podstatně mladší než většina ostatních v té době a začínali jsme dělat vlastní hudbu nezávisle na tom, co dělali ostatní na scéně. Znali jsme se už léta, než jsme začali spolupracovat, a z hlediska komunikace a spolupráce mezi námi to bylo velmi přímočaré.
Co se týče současné scény, klubů apod. nejsme nijak zvlášť propojeni ani se o ni nezajímáme. Exaltation jsou další kapelou z NZ, na kterou si musíme dát pozor. Backyard Burial byli jednou ze základních kapel Wellingtonu a zejména Blaps (RIP) byl výjimečný frontman. Je nesmírně vzácné vidět vystupovat někoho se stejnou přítomností.
Ve vašich textech jste také velmi temní. K death metalu to samozřejmě patří a líbí se mi to, ale mě by zajímal původ a vznik textů. Jak vznikaly texty k novému albu? O čem jsou?
Příběh a vyprávění byly předem naplánovány, ale samotné texty jsem psal vždy až na posledním místě. Jak již bylo zmíněno, navazuje na předzvěst knihy Death Ordinance a odehrává se v blízké budoucnosti.
V rámci většího celku se zde prolíná několik dějových linií. Člověk, který sám sebe vnímá jako bojovníka překonávání, stoicismu a dobývání bez námahy zabitého tím, kým by si přál být. Vhledy a vize utlačovaných, utlačovatelů a odtažitější vyprávění světa ve 3. osobě. Příběhy jsou shromážděny a prezentovány v roztříštěném a rozvolněném převyprávění, podobně jako čerpáme z příběhů z minulosti.
Pokud jde o literaturu, určitý vliv na text měly Nietzscheho „Tak pravil Zarathustra“, Huxleyho „Brave New World“ a Jungerova „Na mramorových útesech“, dále Tacitovy spisy, naše vlastní představivost a skutečné události v dějinách.
Současná páchaná zvěrstva jsou dojemnou připomínkou toho, že naše pozorování lidstva jsou správná.
„Ostnatý ouroboros věčného utrpení
Opakující se věčné války
Pošlapaná somatická forma, pouhá nádoba na přežití“
V historii metalu se mnohokrát stalo, že byly kapely zakázány, protože šokovaly nebo měly odlišné názory od většinové společnosti. Měli jste někdy problémy? V dnešní době internetu je strašně snadné někoho okamžitě odsoudit, založit fámu, zničit ho.
Internet je dokonalým nástrojem, jak dát jinak nevýrazným lidem pocit úspěchu díky minimálnímu úsilí.
U umění konfrontační povahy lze očekávat určitou míru kontroverze, která se může projevovat v mnoha podobách. Existuje samozřejmě mnoho lidí, kteří si z vytváření kontroverze a předstíraného morálního rozhořčení dělají koníček tím, že prezentují více než deset let staré informace jako aktuální, což je často neupřímné a kontraproduktivní.
Nelze se zavděčit a uchlácholit všechny a není to pro nás prioritou. Pokud lidé hledají, abychom propagovali zastaralé učení nebo potvrzovali jejich irelevantní světonázor (nacismus, komunismus, náboženskou nebo rasovou nadřazenost), hledají špatným směrem.
Museli jste se nějak změnit ve svém přístupu k hudbě díky novým technologiím? Díky internetu je svět zcela jiný, skupiny musí ke všemu přistupovat úplně jinak. Jak vnímáš tyto změny ty?
Technologie nemá žádný vliv na náš přístup k hudbě. Samozřejmě do jisté míry využíváme moderní technologie, ale to je pouze prostředek k vytvoření něčeho, co je v konečném důsledku primitivní a organické. Přílišné spoléhání se na moderní technologie při tvorbě jakéhokoli umění je ubohé, ale v případě death metalu/ black metalu je to ještě horší.
Nikdy nepřiznáme bubeníkovi zásluhy za naprogramované bicí nebo zcela nenahradíme a nekvantifikujeme lidský prvek. Nejsme závislí na technologii, která by napravila naše nedostatečné schopnosti, ani nežádáme lidi, aby financovali naše snažení pomocí předplatného a exkluzivního „obsahu“. V dnešní době je příliš mnoho „obsahu“ ponižujícího hodnotu umění, což zdůrazňují kapely chrlící mdlé releasy s příšerným „uměním“ umělé inteligence.
Jak jsou na tom HERESIARCH s koncerty? Koukal jsem, že zase tolik často nikde nevystupujete. Neláká vás třeba tour po Evropě? Dovedl bych si vás představit po boku třeba takových POSSESSED, DEICIDE, ti k nám jezdí poměrně často.
Od roku 2019 jsme nehráli, turné teď není prioritou a tak to zůstane i nadále. Výhodou je, že se můžeme soustředit čistě na skládání, aniž bychom spěchali nebo dělali kompromisy, nechrlíme releasy jako prostředek k cestování.
Bylo by dobré se někdy dostat do Evropy, protože jsme tam ještě nikdy nehráli. V této fázi je nejpravděpodobnější, že letos odehrajeme jediný koncert na Novém Zélandu.
Co pro tebe znamená death metal, black metal? Jak bys jej definoval a jak tyto styly vnímáš ty, jako zkušený muzikant? Nechci po tobě popis techniky hraní, spíš by mě zajímal tvůj pohled, pocity, předaná energie a podobně. Zkus být na chvilku filozofem.
Jako kapela, která čerpá vlivy z obou žánrů, nejsme nijak zvlášť zahleděni do žánrové absolutnosti. Je také obtížné je kvalifikovat a kvantifikovat, vzhledem k tomu, jak rozsáhlé jsou žánry a jak různou míru zájmu o ně jako jednotlivci máme.
Přílišné zaměření na tradice může hudbu rozmělnit, vaše pozornost se od tvorby naplňujícího umění obrací k uspokojování ostatních. Pokud příliš vybočíte z mezí, můžete zamířit k nesmyslnému experimentování a okázalosti.
Tato hudba má potenciál prezentovat tvorbu, destrukci nebo obojí současně, v závislosti na záměru umělce. Pokud je záměr zaměřen pouze na estetiku nebo propagaci nějakého poselství, často hudebně zaostává, a když tam záměr není vůbec, nemá to žádný skutečný smysl pro existenci. Díky tomu a posedlosti relevancí a „obsahem“ existuje spousta průměrné hudby, jak je vidět na kapelách, které chrlí mdlý brak nebo opakují to samé. Nalezení správné rovnováhy záleží na kapelách a jejich vizi a lidé si mohou vybrat, zda se do toho zapojí, nebo ne.
Jde o víc než jen o hraní na nástroj určitým způsobem, aby se dosáhlo určitého zvuku, jak jsi naznačil. Něco tak individuálního a prožitkového se dá těžko vyjádřit hmatatelně, buď to cítíte, nebo ne.
Děkuji ti moc za rozhovor. Opravdu si vážím toho, že sis pro naše stránky našel čas. Přeji celé vaší kapele hodně pekelné inspirace, prodaných nosičů a nadšených fanoušků. Ať se vám daří i v osobním životě. Doufám, že vás někdy uvidím i naživo.
Na zdraví, Jakube, album se zatím zdá být dobře přijato a v současné době pracujeme na dalším vydání. Příště už by mezi alby nemělo být 7 let.
Ještě je tma a v ulicích je zdánlivý klid. Jenže opak je pravdou. Opilci vyspávající včerejší den. Feťáci s rozežranými obličeji se šklebí do ticha všedních dní. Kanály smrdí hnilobou a když usedneš do tramvaje, máš strach, abys nechytil nějakou chorobu. Obyčejné ráno obyčejného člověka, který chce jenom dojít do práce. U řeky se válí hromady odpadků. Připadá mi, že všechno je špatně, jinak, nakřivo. Konečně svítá a smog mě doprovodí až do továrny.
Poslouchal jsem novou desku HIGH ON FIRE nějaký čas a pokaždé jsem nevěděl, jestli je ta špína kolem mě opravdová nebo ne. Dokud jsem se neřízl o první střep před domem. Dokud jsem nepochopil, že tahle hudba je tak drásavá, opravdová a divoká, jako život samotný. Těším se na pátek, až zalezu do nejbližšího baru. Poprosím obsluhu, aby mi "Cometh The Storm" pustila pořádně nahlas.
Jako dlouholetý fanoušek na téhle smečce obdivuji opravdovost, takový ten těžko popsatelný pocit, který se objeví pokaždé, když kývám souhlasně hlavou do rytmu. U reproduktorů, v autě, v práci, když mě štvou kecy kolem mě, večer u zpráv, ale hlavně na špinavé ulici. Těším se na každé setkání, těším na na každou bouřku, která vyčistí celé město od temnoty. Riffy jsou opět přesně zacílené. Mokvají, pálí a žhnou. Matt Pike za mikrofonem se i letos doslova překonává. Jeho hlas je nasáklý chorobami. Bolí mě každý úder bicích. Připadám si jako svědomí celého lidstva, jako postava z nějakého hororu, která sedí svázaná v hlubokém sklepě. Každý z vás může přijít a zatlouct mi do hlavy vlastní hřeb. HIGH ON FIRE jsou natolik originální a mají svůj vlastní rukopis, že by bylo trestuhodné je k někomu přirovnávat. Jednou jsem viděl ležet na ulici nebožáka, který měl na břiše obrovský vřed. Nadával bolestí a byl cítit hnilobou na desítky metrů. Když mu ten vřed praskl, z rány začala vytékat zkažená krev. Přesně takové pocity mám i z nové desky "Cometh The Storm". Je v ní vše, co máme na téhle hudbě rádi a samozřejmě něco navíc. Obrovský kus skvělého řemesla, parádní zvuk (Alan Douches - mastering, Kurt Ballou - producer, recording) i obal (Arik Roper), evokující moji každodenní cestu do práce. Ulice opravdu někdy bývá rozbouřená jako černé moře. Kaliforňané opět nahráli desku, která ze mě dělá padlého, morbidního básníka. Nelze jinak, než doporučit všem, kteří je mají rádi. A nejen jim. Tohle je totiž hudba, u které začnete hnít zevnitř. Stoner, sludge, doom metalový přírodní živel, který vás strhne do mokvajících močálů těch nejtemnějších myšlenek! Špinavá bouře o síle orkánu!
Asphyx says:
It is still dark and the streets are seemingly quiet. But the opposite is true. Drunks sleeping off last night. Junkies, their faces scrunched up, grinning into the silence of everyday life. The sewers stink of rot and when you get on the tram you're afraid you'll catch a disease. An ordinary morning for an ordinary person who just wants to get to work. There's piles of rubbish by the river. It seems to me that everything is wrong, different, crooked. Finally, dawn breaks and the smog accompanies me to the factory.
I've been listening to the new HIGH ON FIRE album for some time and each time I don't know if the dirt around me is real or not. Until I cut myself on the first shard in front of the house. Until I realized that this music is as poignant, real and wild as life itself. I'm looking forward to Friday when I'm gonna crawl into the nearest bar. I'm gonna ask the waitress to play "Cometh The Storm" real loud.
As a longtime fan, I admire the genuineness about this pack, that hard-to-describe feeling that comes up every time I nod my head in agreement to the beat. Over the speakers, in the car, at work, when I'm annoyed by the crap around me, on the news in the evening, but especially on a dirty street. I look forward to every encounter, I look forward to every storm that clears the whole city of darkness. The riffs are once again on target. They're wetting, burning and glowing. Matt Pike behind the microphone is literally outdoing himself again this year. His voice is soaked with disease. Every drum beat hurts. I feel like the conscience of all humanity, like a character in a horror movie sitting tied up in a deep basement. Any one of you can come and drive your own nail into my head. HIGH ON FIRE are so original and have their own signature that it would be reprehensible to compare them to anyone else. I once saw a poor man lying in the street with a huge ulcer on his stomach. He was cursing in pain and smelled rotten for dozens of meters. When the ulcer burst, the wound began to ooze rotten blood. That's exactly how I feel about the new album "Cometh The Storm". It's got everything we love about this music and then some. A huge piece of great craftsmanship, awesome sound (Alan Douches - mastering, Kurt Ballou - producer, recording) and cover art (Arik Roper), evoking my daily commute to work. The street really can be as rough as the black sea sometimes. The Californians have once again recorded a record that makes me look like a fallen, morbid poet. I can't help but recommend it to everyone who likes them. And not only to them. This is music that will make you rot from the inside out. A stoner, sludge, doom metal element of nature that will sweep you away into the swampy swamps of your darkest thoughts! A dirty storm of hurricane force!
Padám po zádech do hlubiny. Topím se vlastní nenávistí. Moje tělo se rozpadá na tisíc kousků. Nemůžu se nedechnout a najednou před sebou vidím všechny přízraky, které mě provázely celý můj život. Tak taková je smrt, říkám si a má slova zní jako nějaká děsivá ozvěna. S polskými BLAZE OF PERDITION mě pojí zvláštní, osobní pouto. Jejich hudbu jsem nikdy nedovedl poslouchat jenom tak, jako kulisu. Pokaždé, když se setkám s nějakým jejich novým albem, připadá mi, že se mi vrátily zlé noční můry.
Masivní vlna temných a chladných riffů. Bezbožný, pradávný rituál. Motivy, které se jako nějako zlé zaříkávání opakují stále dokola, dokud nedojde k vzájemnému přenosu. Černá, krvavá magie. Esence nihilismu. Kosmos, jako děsivé společné svědomí. A k tomu samozřejmě prvotřídní black metalový zážitek. To pro mě BLAZE OF PERDITION vždy znamenali a nové album to jenom potvrzuje.
Pánové nadále rozvíjejí svoje pochmurné myšlenky. Pozvou vás na výlet bez konce. Na druhou stranu. Do země nekonečné bolesti a utrpení. Démoni již čekají. Stačí jenom přidat hlasitost. Znovu a čím dál častěji se chodím dívat na špinavou řeku smrti. Sleduji její vlny, mrtvá těla, převalující se pod jezem. Vše mi připomíná pečlivě vystavěné melodie, zkušeně složené motivy, které se vám dostanou postupně hluboko do podvědomí. Alespoň tak to mám s novou deskou "Upharsin" já. Byl jsem kdysi prokletý, již v době prvních demo nahrávek. Jsem stále věrný, líbí se mi způsob, kterým se kapela posouvá, vyvíjí. Jsou pokaždé jiní, přesto mají stejný základ, ke kterému jsou přidávány nové a nové stíny. Fanoušci třeba takových DEATHSPELL OMEGA, TEMPLE OF BALL, DYSANGELIUM, VALKYRJA, AOSOTH, DARK FUNERAL, MARDUK, MAYHEM, DISSECTION, SACRAMENTUM si přijdou na své. Myslím si, že určitě rádi zapálíte svíci. Tohle album totiž hoří jasným plamenem. Je naléhavé, zahalené do špinavé mlhy. Nezbývá mi nic jiného, než znovu shořet na popel. Když novinku poslouchám, připadám si jako na nějaké staré spirituální seanci. Můj magický, rituální dojem je podpořen skvělým zvukem, mrazivým a čitelným. Poláci působí majestátně, vznešeně, mocně. Jako opravdoví démoni temnoty, kteří byli vysláni, aby spálili tenhle zkažený svět. Padám po zádech do hlubiny. Topím se vlastní nenávistí. Moje tělo se rozpadá na tisíc kousků. Nemůžu se nedechnout a najednou před sebou vidím všechny přízraky, které mě provázely celý můj život. Tak taková je smrt, říkám si a má slova zní jako nějaká děsivá ozvěna.Misantropický, nihilistický black metal, nasáklý starodávnými rituály, chladem a nepropustnou tmou!
Asphyx says:
I'm falling on my back into the deep. I'm drowning in my own hatred. My body breaks into a thousand pieces. I can't stop breathing, and suddenly I see before me all the ghosts that have followed me all my life. This is what death is like, I tell myself, and my words sound like some terrifying echo. I have a special, personal bond with Polish BLAZE OF PERDITION. I've never been able to listen to their music just as a backdrop. Every time I come across one of their new albums, I feel like my bad nightmares have returned.
A massive wave of dark and cold riffs. An unholy, ancient ritual. Motifs that repeat over and over like some evil incantation until there is a mutual transference. Black, bloody magic. The essence of nihilism. The cosmos, like a terrifying collective conscience. And, of course, a first-class black metal experience. That's what BLAZE OF PERDITION has always meant to me and the new album only confirms it.
The gentlemen continue to develop their gloomy thoughts. They invite you on a trip without end. To the other side. To a land of endless pain and suffering. The demons are waiting. Just turn up the volume. Again and more often I go to see the dirty river of death. I watch its waves, the dead bodies rolling under the weir. It all reminds me of carefully constructed melodies, expertly composed motifs that gradually work their way deep into your subconscious. At least that's how I feel about the new album "Upharsin". I was once cursed, back in the days of the first demo recordings. I'm still loyal, I like the way the band is moving, evolving. They're different every time, yet they have the same foundation, to which new and new shadows are added. Fans of such bands as DEATHSPELL OMEGA, TEMPLE OF BALL, DYSANGELIUM, VALKYRJA, AOSOTH, DARK FUNERAL, MARDUK, MAYHEM, DISSECTION, SACRAMENTUM will enjoy this. I think you will definitely like to light a candle. This album is burning brightly. It's urgent, shrouded in a dirty fog. I have no choice but to burn to ashes again. When I listen to the new album, I feel like I'm at an old spiritual séance. My magical, ritualistic impression is supported by a great sound, chilling and clear. The Poles sound majestic, sublime, powerful. Like true demons of darkness sent to burn this corrupt world. I fall on my back into the depths. I'm drowning in my own hatred. My body breaking into a thousand pieces. I can't help but gasp, and suddenly I see before me all the ghosts that have followed me all my life. This is what death is like, I tell myself, and my words sound like some terrifying echo. Misanthropic, nihilistic black metal, soaked in ancient rituals, coldness and impenetrable darkness!
Vždycky jsi byl v jeho přítomnosti neklidný. Měl hezkou tvář a neustále se usmíval. Nejdříve si přes jeho milá slova faleš nepoznal. Lidé ho měli rádi. Obdivovali jej. Takový slušný člověk, říkali o něm. Jakmile za sebou zavřel dveře svého domova, stala se z něj bestie. Posedli jej démoni a pokrmem mu byla jenom bolest, strach a nenávist. Nakonec zemřel rukou svých blízkých. A na pohřeb mu nikdo nepřišel.
Podobných příběhů jsem četl poslední dobou velké množství. Jakoby lidstvo zasáhla nějaká starodávná choroba. Poslouchal jsem novou desku německých DISBELIEF a přemýšlel jsem, kde se v nás bere temnota. Nové album je velmi naléhavé, svým způsobem brutální, melodické a nepostrádá ani chladnou a doomovou atmosféru. Kapela se vrátila po čtyřech letech, aby nám opět ukázala, že je ve skvělé formě. Démoni opravdu existují.
Psát o kapelách s podobně dlouhou a pestrou historií, je pro mě vždy náročné. Jako starý fanoušek mám v sobě přeci jen pokoru a úctu před jejich hudbou. Líbí se mi, že DISBELIEF nesází jenom na jistotu, na ověřené postupy. Naopak, vyvíjejí se, jsou stále zajímaví. Ve skladbách je velké množství temné energie. Zkušenosti se projevují v základních věcech, jako je masivní zvuk (Kai Stahlenberg - mastering, mixing, recording) a parádní obal (Stefan Todorovic), na kterém jeden z děsivých démonů je. Naleznete zde vše, co máme na těchto maniacích všichni tolik rádi. Starý death metal v jeho tradiční podobě, nahrubo nasekaný thrash metal i sludgeové pasáže. Jako celek potom album žhne i chladí zároveň. Zmínit musím i jako vždy vynikajícího Karstena Jägera, jehož vokál je jasným rozpoznávacím znamením kapely. Přiznám se, že jsem jel na dlouhou cestu vlakem. Nasadil jsem si sluchátka, vyhledal v přehrávači "Killing Karma" a najednou jsem byl zcela mimo tenhle svět. Nahrávka mě doslova pohltila, zasekla do mě svůj dráp a od té doby mě nepustila. Hrozně rád se k ní vracím, pamatuji si jednotlivé motivy, líbí se mi dramaturgie celé desky, jak postupně graduje, jak kolem mě létají pochmurné a tajemné nálady, jako můry kolem světla. Nakonec padají k zemi, spálené na popel. Až jednou potkáte podobného člověka, jako o něm píšu v úvodu dnešního článku, pusťte mu tohle album. Uvidíte jeho pravé já. Vždycky jsi byl v jeho přítomnosti neklidný. Měl hezkou tvář a neustále se usmíval. Nejdříve si přes jeho milá slova faleš nepoznal. Lidé ho měli rádi. Obdivovali jej. Takový slušný člověk, říkali o něm. Jakmile za sebou zavřel dveře svého domova, stala se z něj bestie. Novinka je nastaveným zrcadlem všem démonům. Death thrash metalový opus, který vás rozdrásá do krve!
Asphyx says:
You were always uneasy around him. He had a pretty face and a smile all the time. At first, you didn't recognize the fake despite his kind words. People liked him. They admired him. Such a decent man, they said of him. As soon as he closed the door of his home behind him, he became a beast. He was possessed by demons and fed only on pain, fear and hatred. In the end, he died at the hands of his loved ones. And no one came to his funeral.
I've been reading a lot of stories like this lately. It's as if some ancient disease has struck mankind. I was listening to the new album by the German DISBELIEF and wondered where the darkness in us comes from. The new album is very urgent, brutal in its way, melodic and doesn't lack a cold and doom atmosphere. The band is back after four years to show us once again that they are in great shape. Demons really exist.
Writing about bands with similarly long and varied histories is always challenging for me. After all, as an old fan, I have a humility and respect for their music. I like the fact that DISBELIEF doesn't just rely on certainty, on tried and tested methods. On the contrary, they evolve, they are always interesting. There is a lot of dark energy in the songs. The experience shows in basic things like the massive sound (Kai Stahlenberg - mastering, mixing, recording) and the awesome cover art (Stefan Todorovic), which features one of the scary demons. Here you will find everything we all love so much about these maniacs. Old death metal in its traditional form, rough chopped thrash metal and sludge passages. As a whole, the album both glows and cools at the same time. I must also mention the always excellent Karsten Jäger, whose vocals are a clear hallmark of the band. I confess that I took a long train journey. I put on my headphones, searched for "Killing Karma" in the player and suddenly I was completely out of this world. The record literally swallowed me up, stuck its claw into me and hasn't let go since. I love coming back to it, I remember the individual motifs, I like the dramaturgy of the whole record, how it gradually graduates, how gloomy and mysterious moods fly around me, like moths around a light. Eventually they fall to the ground, burnt to ashes. When you meet someone like the man I write about in the opening of today's article, give this album a listen. You'll see the real him. You were always uneasy in his presence. He had a handsome face and was always smiling. At first, you couldn't tell the fake through his kind words. People liked him. They admired him. Such a decent man, they said of him. As soon as he closed the door of his home behind him, he became a beast. The novelty is a mirror held up to all demons. A death thrash metal opus that will rip your blood!
