Když v roce 2001 vydali britští black/grind/industrialisté svoje první dlouhohrající album "The Codex Necro", už tenkrát jsem si říkal, že jim jejich extrémní přístup nebude vycházet příliš dlouho. Oblast, ve které se jako kapela pohybují, je příliš úzká a tak jsem si pro sebe předpovídal, že dají ještě tak tři čtyři dobrá alba a pak to zabalí. Kupodivu jim síla vydržela až do roku 2011, kdy jsem od nich slyšel poslední desku, která mě nějak zaujala. "Vanitas" sice před dvěma lety mezi fanoušky tradičně zvedl vlnu nadšení, ale se mnou už to nic nedělalo. Ten prvotní šok, který mi vydržel tolik let, se najednou rozplynul. Na mě už to zkrátka nefunguje a to, co jsem schopen odpustit kdejaké mladé kapele hrající totální retro, mi tady vadí (obzvlášť lehký příklon k HC). On je to pořád velký rachot, připomínající lisování aut v kovošrotu. Jen už vstřícnější, přístupnější a "domršený" tupou elektronikou. Ta by mi zase tolik nevadila, ale když on mi tam ten breakcore/dubstep a já nevím kýho čerta vůbec nesedí. Já chci od ANAAL NATHRAKH pořádný chaos a zmar a ne digitálně vyčištěnou hudbu jak z počítačových her, připomínající předení šicích strojů. Přitom jsem hlava otevřená, kdejakému zvěrstvu přístupná. Letos mi přijde, že dovedu každou skladbu dopředu předvídat, sám si doplňuji, co bude následovat. Tím pádem vše vykrystalizovalo v hroznou nudu. Na zpracování zpěvu jsem si nikdy nezvykl, ale to je spíš můj problém. Horší je to s tím, že mi novinka přijde ukřičená, zbytečně nahlas a chybí mi ta prapůvodní syrovost.
ANAAL NATHRAKH is no surprice this year unfortunately. I don't likeelectronics, it isforciblygraftedandforced. I miss theoriginalrawness from the oldalbums. The news is too bawling and predictable. "Desideratum", unfortunately, doesn't work on methis year.
Ze
tmy slyším šepot ztracených duší. Mlha má krvavě rudý nádech
a kolem se plouží průsvitné postavy nemrtvých. Obličeje bez
tváří a přece všeříkající. Hledají, tápají, vztekají se.
Není lehké žít v mezičase a meziprostoru. Marně doufají
v převedení na druhou stranu, ve spočinutí. Po těch letech,
strávených s podobnými spolky už se dávno nebojím. Strach
mívám, ale je to spíš mrazení v zádech. Jsem otrlý a
zvyklý. Ale jsou kapely, které mě dokážou pořád překvapit.
Belgičtí okultisté EMPTINESS jsem měl čest potkat na jedné
hřbitovní cestě teprve až v roce 2012. Tenkrát jsem
blahořečil jejich desku „Error“, ze které jsem cítil
obrovskou sílu. Letos přibylo temnoty, špíny, záhrobí i určité
aury věčnosti, která se velmi těžko popisuje. Album mě ihned
zchladilo až někam na bod mrazu a zamávalo se mnou neskutečnou
energií.
Kombinace
blacku a death metalu mi dělala vždycky dobře. Tady jsou oba styly
dávkovány s velkým citem pro melodii. Kapela má neskutečnou
schopnost vytvořit atmosféru absolutního zmaru. Bojím se, ano i
já, který už zažil v hudbě ledacos, jsem vyděšený. Není
to takový ten strach, kdy na vás v televizi vyběhne někdo
motorovou pilou a způsobí na obrazovce krvavou řeku. Tady je to
jiné. Plouží se to pomalu, jako had s rozeklaným jazykem. Je
to jako šumění krve v žilách, houstnoucí déšť plný hnisu.
Náhle mě obepínají listy nějaké chytlavé rostliny, nutí mě
zadržovat dech až do úplného bezvědomí. Ze stěn se ozývá
pomalé odříkávání nechutných modliteb. Tváře se obrací
k nebi a prosí o slitování. To nikdy nepřijde. Následovat
bude už jen věčné utrpení. Podobně k hudbě přistupovali
v určitém období slavní MAYHEM nebo polští NON OPUS DEI.
Jen s tím drobným rozdílem, že zde je vše obestřeno ještě
větším nepropustným závojem smrtícího kovu.
EMPTINESS
jsou s letošní deskou pro mě takovým malým zjevením.
Prožívám s nimi všechny skladby velmi niterně. Vytvořil
jsem si s kapelou svůj vlastní společný svět. Nachází se
někde mezi tím naším reálným a záhrobím. Cítím z každého
tónu pach věčnosti a napjatě poslouchám vše znovu a znovu. Dny
jsou v tomto roční období velmi krátké a tak vše vynikne
ještě lépe. Vídávám ve svém pokoji postavy v kápích.
Procházejí se kolem mého konferenčního stolku a vůbec se do
dnešní doby nehodí. Brní mě ruce od neustálého zadírání
nehtů do dlaní. Mám co dělat, abych i já, bezvěrec a ateista,
nepoklekl, nesklonil hlavu a nezkameněl v nekonečné modlitbě.
Jsem zasažen, rozbit na tisíce střepů, rozšlapán a pak pomalu,
až s doomovou naléhavostí, znovu složen. Trápím se,
umírám. EMPTINESS přistupují k black/death metalu po svém,
značně originálně a umí jednu pro mě úžasnou věc. Strhnout
mě do víru tmy a zapomnění. Ocitám se mimo realitu a pak už je
jen na nich, co se mnou provedou.
Už
nikdy se nebudu smát u duchařských filmů. Už nikdy nebude
probíhat zapalování svíček jako dřív. EMPTINESS pro mě letos
nahráli desku, která mě zasáhla snad na všech citlivých
místech. Je to jako setkání podobně zaměřených přátel,
kterým jde jen o jediné. O vyvolání obrazů z onoho světa.
Belgičanům se to povedlo na výbornou, dochází dokonce k určitému
zhmotnění zla. Album je sice pomalejší, ale o to víc naléhavější
a bolestivé. Nenašel jsem nic, co by mi nějakým způsobem kazilo
náladu plnou zmaru a chladu. Zvuk je pro podobnou muziku vlastně
dokonalý a dokonce jsem si zvykl i na tu „neodbytnou“ tvář
z obalu. EMPTINESS stvořili monstrum upletené z provazců
té nejčernější tmy. Jdou na to rozvážně a s ostrým
mrazem v zádech. Jakmile dohrají, zůstávají po nich zbytky
kaluží, ve kterých se odráží podivně šedivé světlo. Jsou
jako lehká a křehká pavučina. Tak návykoví. Tak smutní. Když
„Nothing but the Whole“ poslouchám, je všechno naruby, jinak.
Jsem zmatený a zároveň moc dobře vím, že má krev proudí
v žilách silně a těžce. Deska, po které budete mít výraz
člověka, který právě prožil něco úděsného.
Asphyx
says:
Emptinesssqueezed
out thedarkness
in areallysad
essence on their new album.
„Nothing
but the Whole“ is slowly, sad and urgent. We visit together with
the band the world
betweenthereal
andnext
world.
On the graveyard's paths come undeads alive and will start to dance
in black/death metal rhythm. It´s as murmur of blood, denserain
full of pus. Bloodsuddenly
flows
strongly and heavily. Album is incrediblycold,
painful and full of sadness. There is nothing moreto
say. Youmust
experience it personally. Perfect occult black/death metal album!
EXODUS - Blood In, Blood Out CD 2014, Nuclear Blast
Dlouho očekávané album amerických legend EXODUS je venku a já už nějakou dobu čtu všude jen samé pochvalné recenze. Je pravda, že kapela naskočila (vrátila se) na novou vlnu old school thrashe velmi nadšeně a s hlavou vztyčenou, ale nemůžu se nějak pořád zbavit dojmu, že téhle desce něco chybí. Přitom některé riffy doslova zabíjejí, navrátilec Zetro Souza také štěká jako o závod a basa se zdá být dokonalá. Jenže album je přes hodinu dlouhé, některé nápady jsou vyloženě slabé a i když musím EXODUS uznat veškeré zásluhy, které za ty roky nastřádaly, tak novinka mě příliš nevzala. Možná jsem lehce roztrpčen z toho, že byl vyhozen Rob Dukes, který, ať si každý říká, co chce, kapelu posouval zase o kousek dál a do jiných vod. "Blood In, Blood Out" bude samozřejmě vévodit v letošním žebříčku nejednoho thrashera, ale když si porovnám tento počin řekněme s novými OVERKILL, tak EXODUS lehce pokulhávají.
Trošku zaražený jsem ze závěru skladby "Honor Killing", která je jako vystřižená z alba SEPULTURY ("Arise" - "Dead Embryonic Cells" (1991)) a z hostujícího Kirka Hammetta (METALICA), který předvedl v songu "Salt the Wound" poměrně nudné sólo. Celkově je samozřejmě deska velmi dobře stravitelná, nepostrádá všechny "návratové atributy", jen mě moc neřeže. Abych pravdu řekl, tak největším problémem jsou pro mě vokály. Mám rád starou tvorbu EXODUS a fanoušci mě asi sežerou i s chlupama, ale nějak nechápu, jak je tento legendární thrasher schopen na poslední desce svých domovských HATRIOT hlasem vytrhávat dlaždice ze země a tady mě chvílemi vyloženě iritovat. Přijde mi, jakoby bylo vše složené narychlo, spíchnuté horkou jehlou. Gary Holt toho má asi plné kecky u SLAYER a tak zde některé nápady doslova splývají v jeden. Určitě se nejedná o špatnou desku, ale EXODUS už nahráli lepší. Možná začíná být trošku problém, že se thrash zase stává poměrně populárním a "moderním" a alb vychází v tomto stylu hrozně moc. Letošní EXODUS mezi nimi sice díky svému jménu nezapadnou, ale spousta mladších retro kapel mě přesvědčilo víc. Dobrá thrashová deska, která postrádá víc energie.
Gary Holt throws oneriffafter another, bassrings beautifully and Souzabarksasa mad dog again. ButIcan't still dispose the feeling, thatthereis something missing. I missmore pressureandenergy. Some ideas mergetogether and CD killsitslength. Thrashveteransdo what they can at least, but they can not receiveenergy, theyhadin his youth. It is not abadalbum, butEXODUS has everrecordedbetter. Maybesome fanswill curseme, but I missRobDukes. "Blood In, Blood Out" shouldbe a returnto the roots, whichwas succesfullhalfway. Good album, but not great!
Praxe satanské magie
zahrnuje tři druhy obřadu. Každý z nich odpovídá jinému základnímu typu
emočního vzrušení. První je sexuální. Tady je asi každému jasné, o co se jedná.
Druhý se týká soucitu. Ten je prováděn s účelem pomoci jiným, případně
sobě. Třetí silou je destrukce. Jde o obřad, který je vyvolán vztekem, nevolí,
pohrdáním, opovržením nebo čirou nenávistí. A přesně takové mi přijde nové
album legendárních amerických death metalistů NECROPHAGIA. Jejich letošní,
skoro hodinu trvající počin je plný rouhání, tmy, setkání s oním světem a
neskutečně temné atmosféry. Sází se tady spíš na pradávný strach než na
brutalitu. Není divu. Kapela se pohybuje ve smrtícím kovu od roku 1983 a tak hraje spíš postaru
a sází na pečlivě vystavěné chorály smrti než na technické finesy. Pánové si
s klidem používají i mnohokrát zavrhované klávesy, nebojí se různých
vsuvek, meziher. Máme tak co do činění s opravdovým obětováním pro samotného
pána podsvětí.
Přirovnávat podobné
legendy k jiným kapelám je trošku troufalé, ale zkusím to. Berte to spíš
jako společná protnutí v tvorbě, rozhodně se nejedná o žádné kopírování.
Spíš bych to viděl na vzájemnou inspiraci. Napadli mě jejich temní kolegové
ACHERON, evropští ENTOMBED (první nahrávky) a nebo období alba „Scream Bloody
Gore“ u slovutných DEATH. Velký důraz je zde kladen na to, aby se ani na
chvilku nevystoupilo ze stínu. Deska je velmi temná, ponurá a připomíná mi
poctivý okultní obřad. Prostředky sice někdy připomínají béčkové horory
z osmdesátých let, ale o to víc působí reálněji. Rozhodně se nejedná o
dnešní, nablýskanou produkci. Všechno je špinavé, i když svým způsobem
majestátní a rozmáchlé. Záleží jen na vás, zda na tuhle krvavou hru přistoupíte
nebo nikoliv. Nejsem z těch, kdo by chtěl někomu nakazovat, co má
poslouchat, ale myslím si, že tahle kapela i přesto, že stála vždy trošku
stranou celého dění, rozhodně patří k „základnímu“ vzdělání každého příznivce
smrti v metalu.
„WhiteWorm Cathedral“
je jako prskající vzteklý pes, právě puštěný po pořádném půstu z klece. Úplně
vidím, jak se poprvé zakousne hladový do prvního hrdla a bude chlemtat
z tepny vytékající rudou tekutinu. S krví se tady rozhodně nešetří a
dokořán otevřené hroby jsou samozřejmostí. Nenechejte se zmást promo fotkami
v různých nekro pozicích a stylizacích, ale to k téhle smečce patří
jako k jiným sexy vlasy ve „větru“ (smích). NECROPHAGIA to myslí se
vztekem, nenávistí a rouháním opravdu vážně. Některé postupy a chvilky by
klidně mohly zaznít i na nějaké dobré melodičtější blackové desce. Všechno
odsýpá převážně ve středním tempu a tak si ty chvilky můžete vychutnat třeba
sledováním víru odtékající krve do odpadu. Nedivte se ale, že začnete vidět
občas přízraky, z potrubí se budou ozývat podivné skřeky a sem tam potkáte
v noci u své postele postavu v kápi. Tohle je přesně ten druh muziky,
která se s klidem může pouštět v domech, o kterých se říká, že
v nich straší.
NECROPHAGIA stojí na
hřbitovní zdi. Už začíná svítat a jejich doba pomalu končí. Byla to těžká a
náročná práce. Lidé budou hovořit o hanobení hrobů, šílených zvucích slyšených
snad někdy kolem půlnoci. My ale již dávno víme, kdo za tím stojí. Američtí
maniaci, kteří po třech letech vylezli z opuštěných kobek. Jsou lačni po
krvi a nenechají vás zase na pochybách. Mám podobné desky moc rád. Nechávají mě
vzpomenout na doby, kdy se ještě sázelo na melodie a kapely museli mít svůj
nezaměnitelný ksicht, výraz a zvuk. U NECROPHAGIE se mi líbí, že všechen ten
satanismus, nekrofilii a podobné taškařice berou s nadhledem, vtipem a
nadsázkou. Vyznívá to celé pak o hodně uvěřitelněji a poctivěji, než u spousty
dnešních „bubáků“. Pokud máte tuhle smečku pokrytou plesnivinou rádi, zklamáni
určitě nebudete. Temná death metalová deska, plná odkapávající krve. Vhodná pro
každý okultní rituál. Skvěle!
Asphyx says:
Dark, bloody ritual. Death metal,
full of darkness, blasphemy,
death and nihilism.Necrophagiais coming this year with aCD,
reminding the exhumation.Carefullyconstructedsongs, cuttingriffsandkillervoice. The
album isverylong andreminds me very bloodyhorror.
The dark atmosphere, sacrificeanddeathon every
step. Itisa newalbum „WhiteWorm Cathedral“. Blood isdrippingfrom
everyriff. Great dark ceremony!
Seznam skladeb:
01. Reborn
Through Black Mass
02. ВNN
03. Angel Blake
04. Warlock Messiah
05. Fear The Priest
06. Elder Things
07. Coffins
08. Hexen Nacht
09. Rat Witch
10. March Of The Deathcorps(e)
11. Silentium Vel Mortis
12. The Dead Among Us
13. WhiteWorm Cathedral
PANZER – Send Them All to Hell
CD 2014, Nuclear Blast
Německý super batalion se letos rozhodl nám přinést zbrusu novou retro desku. První, co při setkání s s personálním křížencem ACCEPT a DESTRUCTION zaujme, je tank, drtící vše živé, který až kýčovitě vévodí obalu od Guyly Havancsáka. Dalo by se říci, že přesně vystihuje to, co se na novince německých legend odehrává. Pánové Schmier (zpěv, basa, jinak DESTRUCTION), Stefan (bicí, jinak ACCEPT) a kytarista Herman Frank (kytara zde i v ACCEPT) se rozhodli, že vydělají zase nějaké ty peníze a předloží fanouškům něco málo heavy metalu. Abych pravdu řekl, tak tentokrát se moje skepse k podobným projektům jen potvrdila. Pro ctitele výše zmíněných skupin se bude jednat zajisté o zajímavý počin, já to ale vidím trošku jinak.
Když se podíváme na hudební stránku "Send Then All to Hell", tak se nejedná o nic moc převratného. Z rukopisu mistra Hermana opět vypadly typické "acceptovksé" riffy, akorát s tím, že k tomu deklamuje thrasher Schmier. Tady bych viděl asi největší slabinu celého alba. Pokud se naléhavě řve, je schopný to německý maniak uzpívat. Horší je to v momentech, kdy se pokouší ukousnout trošku melodičtější party. Jeho hlas pokulhává, je jakoby bez energie a abych pravdu řekl, tak doslova nepříjemný. Tam, kde jeho protihráč Mark Tornillo dokáže rozbíjet skleničky, jak mu to v hlasivkách vibruje, je Schmier jen slabým odvarem.
Jinak se samozřejmě jedná o klasiku v tom nejlepším slova smyslu. Na své si přijdou všichni fanoušci starých pořádků. Vše je řádně vyčištěné, na pořádný thrash, speed a heavy metal možná až moc dokonalé a tak se dá předpokládat, že PANZER budou dobývat žebříčky všech věrných heavy metalových maniaků. Šílená je délka nahrávky, která atakuje bez šesti minut skoro hodinu. Je to moc, té vaty je někdy už opravdu příliš. Mě ani tak nevadí, že se snaží pánové vymačkat ze starých postupů co nejvíc, ale možná by jim někdo mohl příště říct, že čeho je moc, toho je příliš. Album je zkrátka tak obyčejné, že snad ani víc být nemohlo. Jen fanoušci ukážou, zda to je dobře, či nikoliv. Osobně moc nadšený nejsem a i přes svoji příslušnost spíše ke starší metalové tvorbě zde cítím ze strany kapely až moc velký kalkul. Škoda, snad příště.
Asphyx says:
Germansupergroup didn't persuade me with theirfirst album. I have the biggestproblem with voice of Mr. Schmier. Heseems to be dull and doesn't cut. Another problem is very longlength of the album, there are lots ofpads andcotton. Production is too clean and "nice" for thrash, speedandheavymetal. PANZER recorded album, full of oftentimesplayed ideas. CD is commonand causesmethe impression, thatmusiciansjustwant tomake somemore money. Shame, maybe next time.
Blíží se pomalu konec roku 2014 a všude se začíná bilancovat. Pojďte se se mnou tentokrát podívat k našim slovenským sousedům a připomeňme si death metalové desky, které letos stojí určitě za povšimnutí.
BRUTE - Pillory
Jako první, kdo mě praštil brutálně death metalovou palicí přímo mezi oči, byli prešovští neznabozi PERVERSITY a jejich pořádně temná záležitost v podobě nového EP "Infamy Divine". Snad jedinou nevýhodou tohoto počinu je to, že je tak krátký. Přesto se tamním rouhačům povedlo doslova narvat do tak krátké stopáže neskutečné množství energie a tmy. Více v mé recenzi zde.
Druhými zástupci našich východních sousedů, kteří mě přesvědčili o svých kvalitách, byli po čtyřech letech se navrátivší GOD DEFAMER a jejich novinka "Relics". A to i přesto, že podobně směřovanému death metalu zase tolik neholduji. Pánové a jejich deska si to u mě doslova oddřeli. Důkazem budiž má recenze zde.
Posledním, kdo ke mě zaslal svoje CD "PiIllory" na recenzi (zde) byli klasičtí death metaloví brutalisté BRUTE. Již minulá deska "Sophisticated Atrocity" mi způsobila v uších pořádnou paseku. Abych pravdu řekl, u "Pillory" jsem nejdříve jen seděl několik poslechů s pusou dokořán. Tolik nihilismu, kopajícího materiálu a parádního zvuku jsem už hodně dlouho od "domácí" kapely neslyšel. BRUTE jakoby připomínali nějaký pořádně nabroušený stroj na zabíjení. Nekompromisní, propracované a řezající album, jdoucí až někam do nejskrytějších zákoutí mého mozku. Skvěle!
Je docela dost dobře možné, že byly na Slovensku vydány letos ještě další skvělé desky. Jen se ke mně bohužel nedostaly. Pokud tomu tak opravdu je, klidně mi napište. Dobrý death metal podpořím vždy rád (úsměv). Každopádně se opět ukazuje, že naši východní sousedé za to umí ve smrtícím rytmu pořádně vzít. Hrát tento styl není zrovna jednoduché, vyznačuje se velkou finanční náročností, není zrovna podporován tisíci fanoušky a nemá ani prostor v hlavním vysílacím čase v televizi. Snad tato moje krátká sumarizace alespoň trošku přispěje k jeho propagaci. Zajímavé je, že všechny kapely do toho jdou s obrovským nasazením i srdcem a jejich hudba je poctivá jako čerstvý vzduch v Tatrách. Na Slovensku to zkrátka žije a já už se teď těším, co přinese příští rok! Na zdraví! Tentokrát třeba nějakou pořádně ostrou borovičkou.
Asphyx says: ... about the best Slovakian death metal bands, which publish total, maniacal, dark, old school (and progressive - GOD DEFAMER) classic albums in Slovak republic in this year 2014! I recommend this bands! Cheers maniacs!
Noha chycená do
žentouru, rozemletá následně mlýnskými kameny. Zmateně mávám rukama a
s výkřikem strachu na rtech jsem náhle stáhnut a rozdrcen. Je to až
s podivem, protože USURPRESS hrají dle mnohokrát osvědčených postupů,
s klasickým nadšením švédských death metalistů, milujících i špinavý
sludge. Jedná se přesně o ten „nenáročný“ smrtící kov, hraný pro chvíle
odpočinku a nekonečné pijatiky. Nic náročného, dalo by se říct. Jenže ono to
zase funguje. Tedy, ne vždy a všechno, ale většina songů z nové desky
„Ordained“ mi dokáže navodit tu správnou atmosféru zažívanou snad jen při
otvírání starých rakví. Věřte tomu nebo ne, ale tady se hraje s nadšením,
se zkušenostmi z nekonečných zimních pohřbů. Houpu svým krumpáčem do rytmu
a jsem moc zvědavý, koho že to dneska zase vykopeme. Ano, zasvěcení již vědí,
bude to klasický old school death metal, tentokrát ze samotného města Uppsala.
Jestliže byla minulá
deska „Trenches of the Netherworld“ typickým špinavým nářezem, tak na letošní
novince se pánové nechali trošku unést a vkládají mezi jednotlivé songy různé
mezihry, šumy a dokonce se snaží občas zpívat i jakési chorály. Abych pravdu
řekl, tak mě to spíš ruší a většinou se těšívám, že už to skončí. To ale nic
nemění na tom, že jako celek je mi CD velmi dobrým společníkem na nočních
procházkách kolem nakloněných náhrobků na našem místním hřbitově. Usedám vždy
na lavičku, zabalen do teplého oblečení a spolu s párou odcházející
z mých úst odříkávám temné modlitby do závoje stínů. Roztahuji mezi prsty
silné provazce pavučin, poslouchám nářek krkavců a když pak odbije půlnoc,
pomáhám nemrtvým se trošku protáhnout. Tančíme do ranního kuropění. Kdo zažil
USURPRESS naživo, moc dobře ví, že jsou těmi nejlepšími společníky. Stejně jako
já a smrt.
Nic objevné, nic
nového, dalo by se rovnou dodat. Podobných kapel napočítáme na jednom prstu do
tuctu. Ano, přitakávám a plně souhlasím. Tento názor bude pro spoustu fanoušků
tvrdších směrů v metalu samozřejmě hodně častý. Jenže já mám podobné
zatuchlinou obestřené záležitosti rád. S úsměvem na rtech se rád nechávám
unášet mezi své nemrtvé soukmenovce, vyprávím jim o problémech současného
hektického světa a rád s nimi odpočívám ve stínu starých stromů. Oni
naslouchají s klidem a v těžkém tichu. Občas na mě sice vycení zuby a
sem tam mě i kousnou, ale s tím se musí při podobné práci počítat. Jsem už
za ty roky společných seancí otupělý a abych pravdu řekl, tak i zmlsaný. Na
„Ordained“ mi nesedí vše, občas se nemůžu plně soustředit a chvílemi se dokonce
ošívám, ale jinak mi většina téhle shnilotiny dělá jen a jen dobře. Ono to
stejně vše nejvíc vynikne naživo nebo při pátečním lihovém večírku. Případně
pak při zmíněných nočních rouhačských výletech.
Provedení je
klasické, se zvukem od Lawrence Mackroryho (DARKANE) a s krásně temně
zeleným obalem od Oly Larssony (DISMA, SULPHUR AEON). Vše pak vychází na CD a
LP u českých Doomentia Records. Fanoušci tak mají jistotu, že si svůj oblíbený
nosič v klidu a pohodě seženou. Osobně jsem tomu rád, protože tuhle desku
si schovám ve své sbírce pro zvláštní příležitosti. Až budu pořádat nějakou velkou
bezbožnou oslavu, myslím si, že tahle nahrávka nám pořádně rozproudí krev
v žilách. Ten současný, reálný svět je někdy pořádně krutý, nemilosrdný a
zlý. Proč si tedy občas neodpočinout mezi nemrtvými a nenasát trošku té špinavé
atmosféry za záhrobí. Už se těším, až poteče pivo proudem po vybělených lebkách
našich předků. Na zdraví! Sludge death metal s pořádnou jiskrou ve
zpuchřelém těle!
Asphyx says:
Dirty Swedish old school sludge death metal. The old mouldy graves are
opened here and dance with corpses. All is played with enthusiasm and energy. I
feel rotten old corpse in just open grave. I‘m dancing on old bones with zombies.
Swedes show again, that they are very good gravediggers. If you like dirty in
death metal, I recommend you this album. Sludge death metal with dark spark!
nejsem zrovna z těch, kdo by se neustále dokola probíral jen českou death metalovou scénou, ale občas se i v našich luzích a hájích vyskytnou smečky, které stojí za povšimnutí. Vždycky je zajímavý ten pohled z naší malé země, ovlivněný různými kamarádskými propletenci v porovnání s někým zvenčí, kdo není postižen tím, že u nás se zkrátka každý chce všem zavděčit, případně se bojí nepříjemných reakcí. Zde je tedy pár mých tipů na české death metalové desky, které si letos už buď získaly nebo pomalu získávají ostruhy i za hranicemi.
GET AWAY – Threshold of Pain
DESROYING DIVINITY - Hollow Dominion
Když se zeptáte nějakého death metalového maniaka, řekněme třeba v Německu, jakou mladou smečku od nás zná, jako první ho napadnou bezesporu old school death metaloví "Švédi" BRUTALLY DECEASED. Kapela dělá naší zemi v zahraničí jen samou čest a proto ji musím dát na pomyslné první místo. Jejich poslední zásek "Black Infernal Vortex" nenechá v klidu snad nikoho. Zde je má recenze na Fobiazine. Netřeba nic dalšího dodávat.
I já samozřejmě rád české kapely venku podporuji a s chutí doporučuji. Z poslední doby mám hned několik, které mě zaujaly natolik, že se o nich zmiňuji snad na každém kroku. Prvními jsou pardubičtí neznabozi, vyznavači klasických postupů v death metalu, DYSANGELIUM. Psal jsem recenze na obě jejich desky (zde a zde) a pokaždé jsem se chytil jako štika na udici. Mám při poslechu pořád neodbytný pocit, že takhle nějak by zněl asi KRABATHOR, kdyby pánové pokračovali dál.
Druhými, kdo mi letos udělal velkou radost, jsou moravští tmáři GET AWAY. Jejich novinka "Threshold of Pain" (recenze opět zde) mě v létě natolik uhranula, že jsem s ní strávil nejednou dlouhou cestu po českých silnicích. Fascinuje mě jejich schopnost vytvořit riff temný jako ta nejčernější zákoutí lidské mysli. https://cs-cz.facebook.com/pages/GET-AWAY/567946219943157
Co se týká klasicky pojatého death metalu, tak posledním doporučením ode mě budiž moravští DESTROYING DIVINITY. Jejich nová deska "Hollow Dominion" je krásnou ukázkou toho, že i v naší malé vlasti může vzniknout dílo, které můžu s klidem doporučit zahraničním death metalovým kolegům. Více v recenzi zde.
Samozřejmě, nejenom klasickým death metalem živ je člověk a tak se určitě v brzké době podíváme na shnilý zub pořádné brutalitě v české kotlině (a samozřejmě nahlédneme i k našim slovenským sousedům, kde se poslední dobou dějí v death metalu samé zajímavé věci). Zachovejte nám přízeň. Ježíš vás určitě miluje, tomu věřte! Cheers!
Asphyx says:
... about the best Czech death metal bands publishing total, maniacal, dark, old school classic albums in Czech republic in this year 2014! I recommend this bands! Cheers maniacs!
Viděli jste někdy
vlky, jak zabíjejí svoji kořist? Perfektně sehraná smečka má přesně rozdělené
svoje role. Vůdce to celé řídí, ostatní nahánějí oběť a ta když už nemůže, tak
je jí prokousnuto hrdlo. Zajímavé je pak, jakým způsobem se hoduje. Nejdřív se
nají ti nejsilnější, s největšími zásluhami a pak ti další. Je to možná
kruté, ale taková už příroda bývá. Zákon o přežití funguje i v death
metalu. Jsou kapely, které jsou vůdci, posouvají celý styl o pár kroků dál a
urvou si největší kus masa. Mezi ně by se dali s klidem zařadit třeba
takoví DEEDS OF FLESH nebo třeba oblíbení SUFFOCATION. Každý sice třeba jejich
hudbu nemusí, ale i tak musí uznat jejich zásluhy a sklonit se na koncertech
před jejich umem. Potom následuje obrovská plejáda zástupců smrtícího kovu,
kteří žijí a asi budou žít celý život v jejich stínu. Jedněmi z nich
jsou ABYSMAL DAWN. Jejich zručnost v lovu je samozřejmě velmi dobrá, vše
mají dobře secvičené, naučené, zahrané, vyprodukované. Vůdci se ale nikdy
nestanou. Chybí jim ten pověstný kousek něčeho, který by je pasoval do první
ligy nesmrtelných.
Kalifornští drtiči
kostí přichází letos se svým čtvrtým albem. A je to stejné vlastně jako
vždycky. Nalezneme zde nepřeberné množství riffů ve stylu americké školy
(MORBID ANGEL, CANNIBAL CORPSE, HATE ETERNAL, DEICIDE, IMMOLATION, KATAKLYSM)
s vlivy evropských smrtonošů (kupříkladu SINISTER, BLOODBATH). ABYSMAL
DAWN opět nahráli desku, která obsahuje všechny potřebné ingredience
k tomu, abyste je měli alespoň trošku rádi. Mně osobně vadí a asi si nikdy
nezvyknu na vokál Charlese Elliota. Ten mi přijde obyčejný a sráží jinak vcelku
poslouchatelnou hudbu o nějaký řád níže. Nechápu, proč si na nahrávání nenajmou
někoho, kdo by měl alespoň trošku variabilnější a zajímavější zpěv. Co se týká
samotné hudby, tak ta odpovídá přesně představám o současné moderní death
metalové kapele (pokud si tedy odmyslím smečky, které do tohoto stylu míchají
různé core vlivy, ty jsou samozřejmě ještě víc in). Zruční muzikanti jsou
samozřejmě schopni opět dodat kvalitní produkt. Jenže podobný přístup mi
nestačí. Já po dobrých deskách požaduji, aby mě smetly, rozsekaly a abych si je
pamatoval alespoň nějaký čas. S ABYSMAL DAWN se mi to bohužel opět
nesplnilo.
Když jsem „Obsolescence“
pouštěl jednomu svému známému, tak ten prohlásil, že jejich riffy jsou
„intrikánské“. Má svým způsobem pravdu. Mezi krkolomnými postupy se poměrně
často ztrácím a nějak nevím, co si s nimi počít. Pořád se snažím najít
něco, co bych si pro sebe vylouhoval a vstřebal. Podobné poslechy jsou mi proti
srsti. Přijde mi pak, že se snažím nahrávku do hlavy doslova narvat silou a to
je špatně. ABYSMAL DAWN samozřejmě umí ze svých rukou vysypat dobrý nápad.
Jenže ten je následně umlácen neskutečným množstvím vaty a balastu. Mě ani tak
nevadí, že jsem všechno tohle někde už slyšel, ale spíš to, že to nemá pověstný
drive. Sem tam sice na povrch vyleze něco, co lahodí mým uším, jinak je ale
deska pouze lehkým nadprůměrem. V zahraničních médiích se ujal krásný
termín generic metal. Viděl bych to stejně. Podobné desky (včetně zvuku) musí
být nahrávány snad způsobem „copy and paste“. Škoda, potenciál jednotlivých
muzikantů je zde velký, jen zůstal nevyužitý. Tady by zasloužili za uši vytahat
producent Mike Bear a John Haddad, který stojí za mixem a masteringem. Oni jsou
těmi, kdo měl kapelu donutit k lepším výkonům.
„Obsolescence“ je
typickou sterilní deskou dnešní doby. Všechno je zahráno, jako by se všichni
zúčastnění báli, co na to fanoušci. Hlavně nikde moc nešokovat, nedej Satan
snad objevovat něco nového. To už mám raději kapely, které se hrdě hlásí
k old school death metalu a hrají ho s pořádným nadšením. Přijdu si
jako na setkání s nějakou blondýnou, která má veškerý svůj zevnějšek
krásně plasticky upraven, ale když promluví, říkáte si, že podobné typy musí
vyrábět sériově někde na lince v továrně. Kde je syrové maso? Kde tlak a
energie? Tady to nezachrání ani tradičně dobrý (i když už taky pořád „stejný“)
cover od Para Olofssona. Death metalové album, které vám mohou s klidem
přibalit k nákupu v supermarketu.
Asphyx says:
New album ABYSMAL DAWN is played in copy and paste way. This is a classical
modern product of today. You can get this CD with shopping in supermarket.
Where is raw meat? Where are press and energy? „Obsolescence“ is sterile like
some today’s women with plastic face. Ordinary sound, boring vocal of Charles
Elliot. I don’t like modern generic death metal.
Seznam skladeb:
Human
Obsolescence
Perfecting Slavery (feat. Christian Muenzner)
Inanimate
Devouring The Essence Of God (feat. Bobby Koelble)
One Percent Incomplete
Loathed In Life / Praised In Death
By My Demons
Laborem Liberat Te
The Inevitable Return To Darkness
Night's Blood (Dissection cover) (bonus)
Čas: 48:00
Sestava:
Charles Eliot – kytara, zpěv Scott Fuller - bicí Elisio Garcia - basa
Hosté: Christian Muenzner – kytarové sólo Bobby Koelble – kytarové sólo
Symfoničtí death metalisté SEPTICFLESH jsou v dnešní době velmi často skloňovaným jménem. Díky své tvorbě, která je kombinací smrtícího kovu a symfonických pasáží vystřižených jak z klasické vážné muziky, jsou pro většinového posluchače velmi přívětiví. Dovedu si představit, že mi je zase o nějaký ten pátek méně, sedím před lesklým metalovým časopisem a hltám každé slovo o téhle kapele. Všemu přispívá i velmi propracovaná image, vždy k dokonalosti dohnaný zvuk a pečlivě vybudovaný status "vážných a tajemných rebelů", který musí dělat dobře nejednomu děvčeti. Abych pravdu řekl, tak mám rád oba zde hrané hudební světy raději odděleně. Poslechnu si rád klasickou hudbu starých mistrů a o death metalu snad v mém případě mluvit netřeba (smích). U novinkové desky "Titan" jsou Řekové v té vážné symfonické poloze jedním slovem vynikající. Některé motivy bych se nebál přirovnat ke starým klasikům vážné muziky a užívám si je naplno. Horší je to ale s death metalem. Ten je zde obyčejný, nezáživný a přijde mi, že plní funkci jen jakési vycpávky. Dost často jsem si říkal, jestli by se na smrtící kov neměli pánové raději úplně vybodnout a raději se věnovat smyčcům. Pro fanoušky symfonického death metalu bude asi vše v nejlepším pořádku, ale pro mě, starého death metalového psa na téhle desce chybí trošku víc smrti. Verdikt zní tedy jasně. Dobrá, klasická deska SEPTICFLESH posledních let, která postrádá alespoň nějaké to umírání. A ta ovce na obalu? Ta mi pořád nějak vrtá hlavou (smích).
"Titan" is a typical SEPTICFLESH album from last years. This year with very perfect, emotional serious music motive. But death metal is ordinary, avagare. Good production, good promo, strange cover. No bad CD, but SEPTICFLESH played better album yet.
