PHOTOGALLERY
author of photos – Michal Radoš
- for original size click on photos
úterý 8. prosince 2015
Recenze/review - SADIST – Hyaena (2015)
SADIST – Hyaena
CD 2015, Scarlet
Records
Sadismus
je jedna z nejnebezpečnějších úchylek. O tom snad nikdo nepochybuje. Je
ale několik výjimek, kdy je tolerována. Kupříkladu, voják, který se najde
v zabíjení a utrpení, je mnohdy prohlášen za hrdinu. Další, zaplať Satan
méně bolestivou oblastí je hudba. Dnes se budeme věnovat sadismu metalovému,
progresivně deathovému, tak jak ho chápou italští SADIST. Hned na úvod nutno rovnou dodat, že tentokrát se jedná
přesně o ten druh muziky, na kterou bývám ve své většině alergický. Pánové se
nebojí až jazzových pasáží, klidně mění tempo, jak se jim zamane a
v podstatě si dělají, co chtějí. Mají na to samozřejmě právo, jen si někdy
při poslechu říkám, co tím chtěl vlastně básník říci? Občas mě dokonce popadá
pocit jasné marnosti, když mi z hi-fi věže hraje jejich novinka a já se
snažím dělat všechno pro to, abych nebyl v jejich společnosti.
Hudba
je to svým způsobem komplikovaná, nikterak příjemná. Občas mi dokonce přijde,
že se hraje stylem – hlavně do skladby narvat co nejvíc progrese, je úplně
jedno, jak to nakonec dopadne. Často se mění tempo, hlas, i nálada. Posluchač
má co dělat, aby to celé vstřebal a usadil ve své hlavě. Účelem je rozhodit vaši pohodu, zvednout vás
ze sedačky a donutit vás přemýšlet. Bohužel, nemám na to vždy chuť a někdy
zkrátka to rozplétání raději vynechávám a album vypínám. Snaha o originalitu je
patrná na každém kroku, těch nápadů je opravdu velké množství. Jen mi to
dohromady příliš nesedí. Já vlastně ani pořádně nevím, co mi tolik vadí. Možná
jsou to klávesové vsuvky nebo některé hlasové polohy, nevím. Jsem si ale jistý
tím, že tento způsob vyjádření se mi zdá poněkud podivný. Také by se dalo říct,
že není určen pro mě. To by možná bylo pro obě strany méně bolestivé. Copak o
to, jsem hlava otevřená, ale tady marně hledám pro sebe nějaký záchytný bod.
SADIST na novince předvádějí několik poloh. Pokud
bychom měli zvolit nějaké kapely, které jim jsou vzorem, nesměli bychom
zapomenout na ATHEIST, CYNIC, samozřejmě všemocné DEATH, ale třeba i takové
DREAM THEATER. Novinka je pak určena všem hledačům, ochutnávačům a metalovým
intelektuálům, kteří ještě věří tomu, že bude v tomto stylu něco nového
vymyšleno. Osobně raději ocením nějaké to dobře zahrané retro, než podobná
preludia, ale proti gustu žádný dišputát. Přijdu si, jako bych právě rozbil
zrcadlo, někdo nade mnou stál a řval na mě, že ho musím do hodiny znovu slepit
dohromady. Práce by to byla bezesporu zajímavá, pečlivost a preciznost mi není
cizí, ale radosti bych z ní měl pramálo. Progresi se nebráním, někdy ji
dokonce rád vyhledávám, ale hodně záleží na podání. A to tady značně pokulhává.
Samozřejmě, vše se dá odbýt několika slovy o tom, že jsem na to už starý,
nechci hledět kupředu, zbytečně se uzavírám ve své ulitě a jsem stará konzerva,
jenže já mám při poslechu neodbytný pocit, že už jsem tohle všechno někde
tisíckrát slyšel. Jen je to poskládáno skoro až násilně k sobě a ničím mě
to nepřekvapuje.
„Hyaena“ je
progresivně death metalovým albem, které ve mně nezanechalo vůbec nic. Možná
kdybych byl fanouškem podobných záležitostí, byl bych nadšený a kapelu bych
vynášel do nebes. Jenže nejsem a na novinku se dívám hodně kritickým okem.
Marně jsem se snažil prokousat jednotlivými motivy. Nepovedlo se mi to. Album
dokonce nedozrálo ani po delší době. A to jsem opravdu moc chtěl. Některé
nápady jsou samozřejmě skvělé, některé dobré, ale jako celek mi přijde nová
deska neskutečně neosobní. Připomíná mi páru nad hrncem, která sice na chvilku
zaujme, ale po chvíli se rozplyne a už ji nikdy neuvidíte. Možná jsem jen
všechno špatně pochopil nebo jsem na poslech málo otevřený, ale často jsem měl
dokonce chuť vše vypnout. Progresivně death metalové album, které mě vůbec
neoslovilo. Škoda, snad příště.
Asphyx says:
“Hyaena” is progressively death metal album which
didn´t make it for me. Maybe if I were a fan of similar things I would be
excited and I would cracked up this band. But I´m not and I look at this new
album with a critical eye. I tried to listen to each motives but uselessly. It
just didn´t happened. And the album didn´t grow up even after a while. And I
did want it to happen. Some ideas are amazing, some are good. However, as a
whole this album is very impersonal for me. It seems like a fume over a pot
which can catch your attention for a minute but after that it melts and you
will never see it again. Maybe I just didn´t get the ideas, maybe I´m not open
enough for this album. However, sometimes I wanted to turn it off. Progressive
death metal album which didn´t catch me. Too bad, maybe next time.
Seznam skladeb:
1. The Lonely Mountain
2. Pachycrocuta
3. Bouki
4. The Devil Riding The Evil Steed
5. Scavenger And Thief
6. Gadawan Kura
7. Eternal Enemies
8. African Devourers
9. Scratching Rocks
10. Genital Mask
Čas: 45:44
Sestava/band:
Tommy
Talamanca – kytara, klávesy
Andy
Marchini – basa
Trevor
Nadir – zpěv
Alessio
Spallarossa - bicí
Minirecenze/minireview - REMAINS - Evoking Darkness (2015)
REMAINS - Evoking Darkness
CD 2015, Ablaze Productions
Druhé album mexických death metalistů REMIANS je nádhernou ukázkou toho, jak je důležité se v dnešní době rozhlížet po dobré muzice opravdu po celém světě. Zdánlivě nenápadná, mladá kapela, totiž letos vyvrhla na svět pořádně krvavé monstrum. Hrozně se mi líbí zvuk a přístup celé téhle smečky. Všechno je neskutečně syrové a hlavně jiné, než stovky ostatních současných desek v tomto ranku. Moje recenze budiž tedy dnes spíše připomenutím a menším upozorněním na to, že za oceánem existuje skupina, která se ke smrtícímu kovu umí postavit hrdě a čelem. V tom obrovském množství dnešních death metalových bojovníků, jsou oni zkrátka jednoduše těmi, kteří mě zaujali.
Pustil jsem si desku do sluchátek a chvilku si v hlavě srovnával myšlenky, co všechno zkritizuji. Album rozhodně není dokonalé. Jenže, světe div se, mě to vůbec nevadí. Mě tahle kombinace švédského a amerického smrtícího kovu dělá hrozně dobře. Kapela sice datuje svoje založení teprve do roku 2011, ale už dnes se zdají být hotovým tělesem s jasnou vizí a směrem, kam se chtějí vydat. Já si ty melodie v rytmu starých dobrých GRAVE, DISMEMBER, NIHILIST, ale i OBITUARY, MASTER hrozně užívám. Dokonce si myslím, že pokud jste přejedeni současným vyumělkovaným zvukem, případně vám leze na nervy technické preludování a předváděčky hudebních "sportovců" zaměřených na výkon, mohla by být novinka REMAINS pro vás velmi příjemným zpestřením.
REMAINS letos vydali album, které je plné old schoolových melodií. Na nahrávce se mi líbí celkový sound, kruté, špinavé riffy a hlavně perfektní nápady. Pohybuji se v podzemí už hodně dlouho a tuhle smečku bych s klidem doporučil na nějakou pořádnou záhrobní párty. Při poslechu ožívají staré stíny, mrtvoly vylézají z hrobů a rakve se otvírají. Mexickým šílencům se povedlo nahrát album, které zabíjí již ze své přirozenosti. Pokud rádi trávíte dlouhé hodiny v kostnicích, myslím, že budete na vrcholu death metalového blaha. Stejně se jednou všichni rozpadneme v prach. Budiž nám země lehká. Old school death metalové album, které vám způsobí stigmata! Skvělá práce!
Pustil jsem si desku do sluchátek a chvilku si v hlavě srovnával myšlenky, co všechno zkritizuji. Album rozhodně není dokonalé. Jenže, světe div se, mě to vůbec nevadí. Mě tahle kombinace švédského a amerického smrtícího kovu dělá hrozně dobře. Kapela sice datuje svoje založení teprve do roku 2011, ale už dnes se zdají být hotovým tělesem s jasnou vizí a směrem, kam se chtějí vydat. Já si ty melodie v rytmu starých dobrých GRAVE, DISMEMBER, NIHILIST, ale i OBITUARY, MASTER hrozně užívám. Dokonce si myslím, že pokud jste přejedeni současným vyumělkovaným zvukem, případně vám leze na nervy technické preludování a předváděčky hudebních "sportovců" zaměřených na výkon, mohla by být novinka REMAINS pro vás velmi příjemným zpestřením.
REMAINS letos vydali album, které je plné old schoolových melodií. Na nahrávce se mi líbí celkový sound, kruté, špinavé riffy a hlavně perfektní nápady. Pohybuji se v podzemí už hodně dlouho a tuhle smečku bych s klidem doporučil na nějakou pořádnou záhrobní párty. Při poslechu ožívají staré stíny, mrtvoly vylézají z hrobů a rakve se otvírají. Mexickým šílencům se povedlo nahrát album, které zabíjí již ze své přirozenosti. Pokud rádi trávíte dlouhé hodiny v kostnicích, myslím, že budete na vrcholu death metalového blaha. Stejně se jednou všichni rozpadneme v prach. Budiž nám země lehká. Old school death metalové album, které vám způsobí stigmata! Skvělá práce!
Asphyx says:
REMAINS released this year an album, full of old school melodies. I like the sound, cruel, dirty riffs and mostly perfect ideas. I have moved in the underground for a long time and this pack I can recommend to a party from the other world. When listening the old shadows are coming alive, corpses are creeping from their graves and coffins are opened. Mexican madmen managed to record an album, that kills from its nature. If you like spending long hours in the ossuary, I think you will be on the top of the death metal pleasure. Old school death metal album that will cause you stigmata! Good job!
pondělí 7. prosince 2015
Recenze/review - GOROD – A Maze of Recycled Creeds (2015)
GOROD – A Maze of Recycled Creeds
CD 2015, Listenable
Records
Jsem
velitelem bombardéru a ze svého kokpitu rozhoduji, kdo z vás bude, či
nebude žít. Mám před sebou spoustu blikajících tlačítek, o kterých vím jenom
já, co znamenají. Naše práce je náročná, složitá a musíme být perfektně
secvičeni. Zabíjení se pro nás stalo už jen statistickým číslem na display.
Úkol zní vždycky jasně a musíme ho splnit. Musíme ale také odpočívat. Při
návratu na základnu často a dlouho spíme. Potom máme rádi muziku. A to ne ledajakou.
Vyznáváme technický a progresivní death metal. Naše práce nám nedovoluje
poslouchat něco jednoduchého, mozek musíme cvičit v podstatě neustále.
Tuhle jsme objevili francouzské GOROD.
Hrají hudbu přesně podle našeho gusta. Složitou, technicky náročnou, často
preludující, zcela bez hranic. Často nám sice připomíná naši práci, ale aspoň
nevyjdeme ze cviku.
GOROD
se pohybují na scéně deset let, mají na kontě pět alb a tvoří skladby, které
nejsou jen tak pro někoho. Přiznám se rovnou a bez mučení, že podobné
záležitosti nejsou zrovna často mým obsahem jídelníčku. Tady je na mě všechno
přeci jen moc odlehčené, zahrané s lehkostí a nadhledem. Já mám raději
špínu, hnus a beznaděj. Občas si tedy přijdu při setkáních s GOROD lehce nepatřičně. Muzika to není
zlá, určitě si najde spoustu obdivovatelů. Koneckonců, velmi kladné recenze,
které je možno si přečíst v podstatě kdekoliv, jsou toho jasným důkazem.
Pánové se nebojí žádných oblastí, zpěvy jsou někdy dokonce zcela srozumitelné a
čisté jako dětská prdýlka. Kytary ostře řežou, nepostrádají krkolomné riffy,
prsty kmitají po hmatníku velmi rychle a zběsile. Produkce klasická, poplatná
dnešní době, jasně čitelná, pro mladší posluchače jako dělaná.
Copak
o to, všechno, včetně obalu se zdá být v absolutním pořádku. Dokonce i já,
stará páka, se musím někdy podivit schopnosti kapely navodit tu správnou
chaotickou a beznadějnou náladu. Horší je to s tím, že nedokážu udržet
pozornost po celou dobu poslechu. Jakoby všechno působilo šíleně roztříštěně a
já nemohl všechny ty střípky složit. Na mě to jsou někdy až moc zbytečně
složité puzzle. Oceňuji zdatnost muzikantů, dobré nápady, ale celkový dojem je
takový nijaký. Spousta techničtěji naladěných fanoušků by ale měla zbystřit
pozornost, protože tohle přesně jsou modly, ke kterým by měli vzhlížet. Já si
pro sebe vyzobu sem tam nějaký ten kousek, občas zhltnu nějakou tu pasáž, jinak
ale všechno plyne kolem mě zcela bez povšimnutí. Na mě je to moc chladné a
odtažité, já raději trošku té krve navíc.
GOROD letos stvořili pořádně technické a
progresivní album. Jeden složitý riff střídá druhý, nálada je nelidská, nápady
pestré. Francouzi nahráli rozhodně zajímavou desku, u které nenechali nic
náhodě. Na mě osobně je sice něco až příliš komplikované a někdy si dokonce říkám,
že to hrají již stroje a ne lidé, ale nahrávku považuji rozhodně za hodnou
pozornosti. Techničtěji zaměření fanoušci budou určitě velmi spokojeni.
Dostanou přesně tu porci hudby, kterou se rádi proplétají. Kapela kombinuje to
nejlepší z death metalu, thrashe, rocku a dokonce i jazzu. Na vstřebání je
potřeba určitě spousta času a i po dlouhé době je možno objevovat spoustu
nového. Horší je to s touto deskou jako celkem. Album mi přijde poměrně
roztříštěné. Složitá death metalová, technická a progresivní skládanka, která
se rozhodně povedla. Jen mám občas problém ji pochopit.
Asphyx says:
The GOROD created very technical and progressive album. There is a lot
of complicated riffs, the mood is nonhuman, and ideas are interesting. These
French guys recorded very interesting album. For me it´s is maybe too
complicated and sometimes it feels like the songs are played by machines, not
by humans. However this album is interesting and you should take a look at it.
Fans who like more technical music will be satisfied. They will received exact
amount of music they like. This band mix the best of death metal, thrash, rock
and even jazz. You have to take your time to absorb all of this and even after
a long time you would find a lot of new things on this album. However, the
problem is the album as a whole. It is dashed. Complicated death metal
technical and progressive puzzle which is very good. Sometimes I just have a
problem to get it.
Seznam skladeb:
1. Air
de l’Ordre
2. Temple To The Art-God
3. Celestial Nature
4. Inner Alchemy
5. The Mystic Triad Of Artistry
6. An Order To Reclaim
7. From Passion To Holiness
8. Dig Into Yourself
9. Rejoice Your Soul
10. Syncretic Delirium
11. Celestial Nature (Alternative Version)
2. Temple To The Art-God
3. Celestial Nature
4. Inner Alchemy
5. The Mystic Triad Of Artistry
6. An Order To Reclaim
7. From Passion To Holiness
8. Dig Into Yourself
9. Rejoice Your Soul
10. Syncretic Delirium
11. Celestial Nature (Alternative Version)
Čas: 48:53
Sestava/band:
Benoit
Claus – basa
Mathieu
Pascal – kytara
Nicolas
Albemy – kytara
Julien
„Nutz“ Deyres – zpěv
Karol
Diers - bicí
Minirecenze/minireview - VREID - Sólverv (2015)
VREID - Sólverv
CD 2015, Indie Recordings
Také se vám stává, že vám občas na prsa padne neskutečná tíha? Nemáte k tomu zdánlivě žádný důvod, ale přesto se v noci budíte strachem? Psychologové pro to mají vysvětlení, prý se to stává v momentech, kdy nemáte sami v sobě vyrovnaný nějaký problém. Nevím, co je na tom pravdy, oni toho napovídají spousty, ale co vím určitě, tak to, že každá hudba na mě působí úplně jinak. Norští melodičtí blackeři mě nejdřív vůbec neoslovili. Po prvních několika seancích jsem hovořil o takové té klasické norské práci. Jenže jsem se mýlil. Tohle album, stejně jako všechna předchozí, je velmi zvláštně nakažlivé. Musím mít tu správnou náladu, nejlépe trošku smutnější. Potom jsou mi VREID velmi dobrými společníky.
Otevírám láhev dobrého vína a pokládám nohy výš než srdce. Do dutiny břišní se mi najednou vlévá třaskavá směs lehkého alkoholu, adrenalinu, krve a hlavně severského chladu toho nejryzejšího kalibru. Není to nic šokujícího, ani zajímavého z "hudebního hlediska", spíše se jedná o postupné navozování atmosféry absolutního zmaru. Jednotlivé motivy jsou opakovány tak dlouho, dokud vám nedojde, že je máte rádi. Jako kulisa k dobré detektivce, případně k nezávaznému snění je "Sólverv" dokonalé. Nemá asi moc cenu popisovat, komu jsou pánové a jejich tvorba podobní, to zajisté poznáte sami, ale pro mě je nová deska až uhrančivě naléhavá. A to mívám kupříkladu s podobnými hlasovými projevy velký problém.
VREID letos přicházejí s dalším albem plným smutku, prokletých melodií, nekonečných procházek severskou krajinou a hlavně až magickou přitažlivostí. Melodický black metal je zde zvolen jako prostředek pro navození velice zvláštní nálady. Opakování temných motivů, bědování nad osudem člověka. Nálada nahrávky je velmi pochmurná, jakoby zahalená mlhou. Oceňuji velmi dobrý zvuk a zajímavý obal. K téhle muzice se musíte propracovat, není to záležitost na jeden poslech. Doporučuji všem, kdo se rádi toulají lesem. Melodické, black metalové album, které vám zmrazí vaše srdce!
Otevírám láhev dobrého vína a pokládám nohy výš než srdce. Do dutiny břišní se mi najednou vlévá třaskavá směs lehkého alkoholu, adrenalinu, krve a hlavně severského chladu toho nejryzejšího kalibru. Není to nic šokujícího, ani zajímavého z "hudebního hlediska", spíše se jedná o postupné navozování atmosféry absolutního zmaru. Jednotlivé motivy jsou opakovány tak dlouho, dokud vám nedojde, že je máte rádi. Jako kulisa k dobré detektivce, případně k nezávaznému snění je "Sólverv" dokonalé. Nemá asi moc cenu popisovat, komu jsou pánové a jejich tvorba podobní, to zajisté poznáte sami, ale pro mě je nová deska až uhrančivě naléhavá. A to mívám kupříkladu s podobnými hlasovými projevy velký problém.
VREID letos přicházejí s dalším albem plným smutku, prokletých melodií, nekonečných procházek severskou krajinou a hlavně až magickou přitažlivostí. Melodický black metal je zde zvolen jako prostředek pro navození velice zvláštní nálady. Opakování temných motivů, bědování nad osudem člověka. Nálada nahrávky je velmi pochmurná, jakoby zahalená mlhou. Oceňuji velmi dobrý zvuk a zajímavý obal. K téhle muzice se musíte propracovat, není to záležitost na jeden poslech. Doporučuji všem, kdo se rádi toulají lesem. Melodické, black metalové album, které vám zmrazí vaše srdce!
Asphyx says:
VREID is coming this year with the next album full of sorrow, accursed melodies, endless walks through Nordic country and especially the magical attraction. Melodic black metal evokes very strange mood. Repeat of dark themes, lament over the fate of man. The mood of the recording is very sad, it seems to be enveloped in some fog. I appreciate very good sound and interesting cover.You can't get to this music easily, take your time for listening. I recommend to all who likes wandering in the forest. Melodic black metal album that will freeze your heart!
neděle 6. prosince 2015
Minirecenze/minireview - CHRIST AGONY - Black Blood (2015)
CHRIST AGONY - Black Blood
EP 2015, Witching Hour Productions
Patřím ke druhu studenokrevných živočichů, kteří vyznávají black metal spíše v jeho klasické podobě. Polské legendární CHRIST AGONY znám již hodně dlouho. Některá jejich stará alba protáčím poměrně často a tak bylo pro mě víceméně povinností, poslechnout si i jejich novinkové EP "Black Blood". Myslím, že tentokrát název alba přesně vystihuje to, co se na něm odehrává. Pokud jste totiž dříve narození a pamatujete tyhle rouhače od jejich počátků, moc dobře víte, že jsou neměnní, zase tolik se nevyvíjejí a jedou si stále tu svou. To je samozřejmě argument, který spoustu posluchačů odradí. Ne tak mě. Opět oceňuji a těším se z chladně černé aury zla, kterou v těch třech skladbách cítím na každém kroku. Prolíná se v něm klasický mráz norského a švédského severu a určitá jemná špinavost, která je pro polskou školu tolik typická. Tradice, dobré nápady a příjemně studený zvuk. To jsou atributy, kterých se CHRIST AGONY pořád drží.
V dnešní době lze podobnou hudbu považovat za starou a překonanou, ale uvědomme si, že nutit staré psy, aby začali hrát moderněji, by byla velká troufalost. Jsem moc rád, že podobné smečky pořád existují. Ctím podobné tradice, užívám si je a abych pravdu řekl, je mi to příjemnější, než si rvát do hlavy něco, čemu mnohdy ani nerozumím. Mé sluchovody jsou nasměrovány stejným směrem. Tři osvěžující songy je možné zakoupit jak na CD, tak vinylu i MCD. Pro fanoušky je uděláno vše. Líbí se mi i obal, plný symboliky a zla. Myslím, že na tričku se bude opravdu krásně vyjímat. Občas mi sice chybí trošku víc té špíny, rebelie a nespoutanosti, ale vše je vyváženo pocitem až jakési stísněnosti. Ano, je to právě určitý smutek, který je na CHRIST AGONY tolik přitažlivý.
Nové EP "Black Blood" legendárních CHRIST AGONY mi připomíná zběsilý tanec na ledovém ostří. Našlapujete bosýma nohama a pálí vás chodidla. Krev pomalu houstne a do žil se vkrádá chlad. Poláci nahráli další svoji klasickou desku. Nečekejte nic převratného, ale spíše solidní práci a velmi dobré řemeslo. Líbí se mi určitý pach smrti, kterou z těch tří skladeb cítím. Pokud máte rádi black metal v jeho tradiční podobě, potom je pro vás novinka povinností. Nahrávka se velmi dobře poslouchá a stává se postupně jedem, pronikajícím přímo vaší mysli. Pronásledují mě vlci a já se snažím marně uniknout. Nakonec umírám roztrhaný a zmrzlý v zasněžené krajině. Klasický black metal, zahraný s ledem v srdci! Kult!
Asphyx says:
The new EP "Black Blood" from legendary CHRIST AGONY reminds me some frantic dance on the ice edge. you are stepping on bare feet and your soles are burning. The blood get thick and the cold is creeping slowly into your veins. Poles recorded their next classical album. Don't expect anything revolutionary, but rather a solid job and very good trade. I like a smell of death, that I feel from these three songs. If you like black metal in its traditional form, then this news is responsibility for you. The recording is very well for listening and it turns to poison, penetrating your mind. Wolves are hunting me and I try to escape in vain. I'm dying torn and frozen in a snowy landscape. Classic black metal played with ice in the heart! Cult!
PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh patnáctý – hřbitovní kvítí
Příběh patnáctý – hřbitovní kvítí
„Hele
kluci, co takhle vyrazit někdy na hřbitov“: zeptal se hlavní
filozof naší skupiny ztracených duší Kytka. Mezi všemi to zabručelo. „Proč jako, co tam budeme dělat?“:
ohradil se Prcalík a bylo na něm vidět, že zrovna tohle mu po chuti není. „No ne, jako že metal a tak. Co jsem četl
v zahraničních časopisech, tak to některý kapely dělají“: pokračoval
Kytka. Pak začal mluvit o Venom, o Bathory a podobných smečkách. Všem nám to
začalo vrtat hlavou. Když už jsme ty metalisti, tak by to asi chtělo. Jen nám
nebylo moc jasné, co tam budeme dělat. Jenže kluci tomu začínali přicházet na
chuť a někdo dokonce přišel na to, že prý tam parta z města chodí taky. A
jako že to je nejvíc, co může být. Přiznám se, že mně se moc nechtělo. Zrovna
v té době jsme pochovali moji babičku a představa, že se procházím po
hřbitově v noci a ruším mrtvé v jejich odpočinku, mě docela děsila.
Jenže jsem nechtěl trhat
partu. Plán byl jednoduchý. Kytka vezme foťák, já pivo, Prcalík lano a ostatní
se jen tak přidají. Přelezem zeď, vyfotíme se u toho nejstaršího hrobu a mažeme
pryč. Zase takový hrdinové jsme nebyli. Vždyť všechny ty obrácený kříže,
malůvky, nášivky a černá trika ukrývaly pod sebou jenom partu mláďat, která se
teprve seznamovala s okolním světem. Abych si dodal odvahy, vedl jsem
drsné řeči, poslouchal celý den jen Slayer a uklidňoval jsem si tím rozklepaná
kolena. Byl pátek, podzim a my seděli v garáži. Všechny propriety
připraveny, pivo dopito, nálada vtipně mrazivá. Jde se na to. Nikdy bych
nevěřil, že nakonec k cíli dorazí jen naše nesvatá trojice a bohyně Jana. Ostatní
to pod různými výmluvami vzdali. Protože jsme s Kytkou nejvyšší,
přehazujeme přes zeď provaz. Na kostele právě odbíjejí půlnoc. „Ty vole, akorát to vyšlo, to je metal, co?“:
dodává nám odvahu Prcalík, který si díky svým krátkým nožičkám právě trhá
rozkrok u kalhot.
Nakonec se nám povede našeho
kolegu víceméně přehodit a nastává problém, co s Janou. Tady je to přeci
jen veselejší, protože je oplácaná na těch správných místech. To si nesmíme nechat,
za neustálého smíchu, sexuálních narážek a vtipů, ujít ani jeden. Konečně jsme na
místě. Lampy osvěcují pečlivě udržované náhrobky a všude je šíleně sychravo. „Do prdele“: zahlásí za námi malý
Prcalíkův stín. Tenhle nezmar rozšlápl právě nějakou lucernu. „De vo hovno, stejně nechápu na co mrtvejm
svítěj“: komentuje to a pokračujeme všichni dál, až k obrovské
pískovcové hrobce. Našlapujeme tiše, Jana mi svírá ruku, až to bolí a nakonec
Kytka do ticha pronese: „Kurva, ty vole,
já zapomněl doma film“. To už se neudržíme a nahlas se smějeme jako blázni.
Zůstáváme po dohodě sedět na jednom asi stoletém hrobě a zapomětlivý kamarád se
vydává na dlouhou cestu přes půl města pro film. Povídáme si strašidelné
příběhy. Kolem se vznáší ve větru listí a mluvíme tiše. Jana se ke mně tiskne,
jako by po mě chtěla něco víc, než jen ochranu před smrtí, která je cítit všude
kolem.
Když jsme v nejlepším,
objeví se kousek od nás obrovská postava hlídače a s ukrutným řevem se za
námi žene. Prcháme zmateně a hlavně každý na jinou stranu. Jako by se
v nás probudily dlouho uložené geny z dětství, kdy jsme kradli jablka
na zahradách ve vilové čtvrti. Zásada číslo jedna, každý zdrhá jinam! Vidím
v dálce Janu, jak jako správná ženská kličkuje a její způsob běhu je více než
legrační. Je chycena a to my tak nenecháme. Vrháme se na hlídače se slovy, ať
toho nechá, že jsme se přišli jen vyfotit (jak mohl chudák takovou kravinu vůbec
pochopit?) a nakonec se nám podaří naši kamarádku odtrhnout z jeho pařátů.
Dostávám několik facek, Prcalík je kopnut pod koleno a pajdá. Ale nevadí! Hurá,
teď už utečeme. Vyhazuji Prcalíka přes zeď, Jana pokračuje za ním. Já ztrácím
rovnováhu a padám po zádech do čerstvě vykopaného hrobu. Za zdí se ozývá
tlumené setkání s Kytkou, který hrdě nese v ruce film.
„Tak
a teď tě zasypu hlínou“: ozve se nade mnou a hřmotný pán
s baterkou v ruce si spokojeně zapálí cigáro. „Máš dvě možnosti, bud´zavolám poldy nebo mi tady uhrabete cesty“:
dodává. Křičím o pomoc na své kamarády ve zbroji a samozřejmě volím práci.
Postáváme s hráběmi
v rukou, zametáme s košťaty. Vozíme hromady prachu, suti a listí na
hromadu. Noční brigáda na hřbitově taky není k zahození, říkáme si a moc
dobře víme, že budeme v pondělí ve škole za největší hrdiny. Kytka
vítězoslavně každého fotí v různých tvrďáckých pózách a všichni se asi
měsíc těšíme, jaké budeme mít krásné metalové fotky. Bohužel, v tom všem
zmatku náš milý, technicky nadaný přítel usadil špatně film do přístroje a po
příchodu do obchodu Fotografie je nám tak předána pouze jedna fotka, kde je
krásně vidět panelák, který stojí naproti hřbitovu.
Naše záliba
v hřbitovech ale byla tímto spíše povzbuzena, než odrazena. Jen s tím
rozdílem, že jsme si je od té doby užívali spíše imaginárně, u muziky. Na
reálný hřbitov jsme se vydávali jen, když to bylo opravdu nutné. Jako třeba
v případech, kdy do věčných lovišť začali odcházet někteří naši kamarádi.
K čemuž bohužel začalo po několika letech docházet. Jakoby se nad naší partou
začala vznášet černá oblaka. To už je ale na jiný příběh. Svět byl v té
době přeci jen o hodně hezčí u reproduktoru, venku mezi panely, případně
v hospodě, než mezi hřbitovním kvítím.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
sobota 5. prosince 2015
Minirecenze/minireview - PYRRHON - Growth Without End (2015)
PYRRHON - Growth Without End
EP 2015, Handshake Inc.
Volejte hallellujah! Techničtí death metaloví filozofové PYRRHON jsou opět zde. Tentokrát s patnáctiminutovým EP, které vás nenechá rozhodně v klidu. Někteří z vás budou z té změti šílených riffů a extrémních zvuků šokováni, jiní zase zmateni a pak zbude skupinka nadšenců, která se ráda v tom chorobném chaosu ráda "porochní". Je to opravdu extrém, vhodný tak spíše pro kolegy muzikanty než pro běžného strávníka. Deska je určena pro všechny ty, kdo rádi objevují nové věci, rádi se nechávají překvapovat a milují progresi. Zase tolik nového a překvapivého toho sice na novince není, ale patří k dobrému bontonu dnes chválit všechno to, čemu "nerozumím". Dnes ani já nebudu výjimkou. PYRRHON mě zkrátka a jednoduše uchvátili. Seděl jsem takhle zase jednou doma, přemýšlel, čím si osvěžit mysl a moje oko padlo právě na tyhle šílence.
A potom to přišlo samo. Já vím, je to v podstatě celé bláznivé a zralé na dům pro duševně choré, ale když já si nemohu pomoct. K progresivním kapelám přitom mívám většinou dost vyhraněný vztah. Přirovnávat tuhle smečku k někomu jinému by bylo čisté rouhání, případně opsání promo materiálů. Nebudu tak činit, určitě na to přijdete sami. Poslouchat zrovna takovouhle hudbu bude stejně jen pár podobně postižených jako já. Nejvíc se mi líbí určitá svoboda a volnost, kterou si PYRRHON při skládání dopřáli. Rychlé výjezdy zběsilých kytar jsou náhle doplněny klidně "pomalým" odříkáváním textu jako u nějaké prog moderní kapely, pak do toho pánové zase šlápnou a vy se ocitnete na kolonádě s jazzovým orchestrem. Fantazii se meze nekladou. Berte a nebo nechte být! Neučesanost a jedenácté přikázání "nezapadneš do škatulky", jsou zde modlou. Někdy je toho moc i na mě, jindy si lebedím a libuji v chaosu. Koneckonců, kdysi jsme z něj pravděpodobně všichni vzešli, tak co.
PYRRHON na svém novém EP opět předkládají svoji definici absolutního chaosu. Novinka je šílená, zběsilá, návyková, zpočátku nepřípustná a maniakální. Poslech to není jednoduchý, ale pokud dáte nahrávce čas, budete po zásluze odměněni. Američané hrají velmi extrémně, ale zároveň přitažlivě. Album je tak i přes svoji krátkou délku krásnou ukázkou toho, že zlo může mít spoustu podob. Tentokrát je ošklivé, hlasité, nevázané a po okraj naplněné energií. EP není rozhodně pro každého, ale pokud do něj proniknete, dostanete se až k samotné podstatě zla. PYRRHON nahráli album, kde se potkává brutalita s chaosem. Vynikající záležitost!
PYRRHON na svém novém EP opět předkládají svoji definici absolutního chaosu. Novinka je šílená, zběsilá, návyková, zpočátku nepřípustná a maniakální. Poslech to není jednoduchý, ale pokud dáte nahrávce čas, budete po zásluze odměněni. Američané hrají velmi extrémně, ale zároveň přitažlivě. Album je tak i přes svoji krátkou délku krásnou ukázkou toho, že zlo může mít spoustu podob. Tentokrát je ošklivé, hlasité, nevázané a po okraj naplněné energií. EP není rozhodně pro každého, ale pokud do něj proniknete, dostanete se až k samotné podstatě zla. PYRRHON nahráli album, kde se potkává brutalita s chaosem. Vynikající záležitost!
PYRRHON on their new EP present their definition of absolute chaos. The news is crazy, furious, addictive, at the beginning inadmissible and manic. Listening isn't easy, but if you get the recording time, you will be deservedly rewarded. The Americans play very extremely, but also attractive. The album is, despite its short length, a beautiful example, that evil can have many forms. This time it is ugly, loud, unbridled and full to the brim with energy. EP isn't for everyone, but if you penetrate into it, you'll get to the essence of evil. PYRRHON recorded an album where brutality meets with chaos. Excellent affair!
http://pyrrhonband.bandcamp.com/
https://www.facebook.com/pyrrhonband
http://www.handshakeinc.com/
Minirecenze/minireview - ABIGAIL WILLIAMS - The Accuser (2015)
ABIGAIL WILLIAMS - The Accuser
CD 2015, Candlelight Records
ABIGAIL WILLIAMS jsou jedněmi z nejvýraznějších skupin amerického blacku. Ortodoxní fans sice tvrdí něco o tom, že tenhle styl se dá hrát dobře jen na severu Evropy, ale tentokrát to není úplně tolik pravda. Američané sice nepřicházejí s ničím převratným, ani objevným, ale pokud si rádi zanášíte své sluchovody hnilobou a hudební špínou, myslím, že téhle novince byste měli věnovat alespoň chvilku pozornosti. Setkáváme se zde sice s postupy, které jsou velmi podobné třeba EMPEROR,starým DIMMU BORGIR, SATYRICON apod. To vše je ale zabaleno v dnešním hávu a doplněno chorobnou náladou. Riffy jsou zde poskládány velmi kaskádovitě, s vokály se pracuje "nepříjemně" a řezavě. Celek pak drží po hromadě jako nějaký monolit.
Osobně se mi styl, jakým pánové k black metalu přistupují, opravdu líbí. Oceňuji různé ruchy, jakoby zastřené melodie i pomalu se vtírající tlak do žil. Ano, album působí jako chvilky před embolií. Výhrady lze mít snad jen k určitému stereotypu, který může nastat, pokud na CD nebudete mít vyloženě náladu. Některé songy jsou klasicky blackové, některé jsou zase víc položené až někam k rocku. Vzájemná kombinace a ovlivňování dodává pak desce na ještě větší zajímavosti. Zvláštní a poměrně těžko popsatelná je pak celková nálada nahrávky. Přirovnal bych ji k vznešené procházce hřbitovem, kdy všichni zúčastnění právě zjistili, že smrt je pomíjivá. Fouká vítr a nad hroby se vznáší na dlouhou dobu poslední odlesky slunce. Potom už bude následovat jen nekonečná temnota. Přesně taková, jaká se nachází na nové desce.
Osobně se mi styl, jakým pánové k black metalu přistupují, opravdu líbí. Oceňuji různé ruchy, jakoby zastřené melodie i pomalu se vtírající tlak do žil. Ano, album působí jako chvilky před embolií. Výhrady lze mít snad jen k určitému stereotypu, který může nastat, pokud na CD nebudete mít vyloženě náladu. Některé songy jsou klasicky blackové, některé jsou zase víc položené až někam k rocku. Vzájemná kombinace a ovlivňování dodává pak desce na ještě větší zajímavosti. Zvláštní a poměrně těžko popsatelná je pak celková nálada nahrávky. Přirovnal bych ji k vznešené procházce hřbitovem, kdy všichni zúčastnění právě zjistili, že smrt je pomíjivá. Fouká vítr a nad hroby se vznáší na dlouhou dobu poslední odlesky slunce. Potom už bude následovat jen nekonečná temnota. Přesně taková, jaká se nachází na nové desce.
ABIGAIL WILLIAMS letos vydali velmi zajímavou a chytlavou desku. Je plná melodického black metalu, záhrobních orgií a smrti. Album se musí poslouchat v kuse, nejlépe za tmy a se zmrzlým srdcem. Velmi oceňuji zvuk a zajímavé, nakažlivé nápady. Při společných seancích zažívám pocity smutku, nenávisti a čistého zla. Pokud bych měl novinku k něčemu přirovnat, byla by to asi nějaká hodně stará, plesnivá kobka, ve které se kdysi děly neskutečné věci. Pokud máte rádi naléhavá alba, myslím, že budete spokojeni. ABIGAIL WILLIAMS nahráli hodně jedovatou a temnou desku! Velmi dobře.
Asphyx says:
ABIGAIL WILLIAMS released a very interesting and catchy album this year. It's full of melodic black metal, orgies from the other world and death. Listen to this album in the row, best in the dark and with frozen heart. I appreciate the sound and interesting, catching ideas very much. I experience feelings of sadness, hate and pure evil by joint sessions. If I would compare, it would be probably very old, moldy vauld, that remembers impossible things. If you like urgent albums, I think you will be satisfied. ABIGAIL WILLIAMS recorded very poisonous and dark album! Very well.
