DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 4. června 2017

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh devadesátý pátý - Brněnský výlet za thrashovými bohy METALLICA.


Příběh devadesátý pátý - Brněnský výlet za thrashovými bohy METALLICA.

Kousek nad Boleslaví, směrem na Kosmonosy kvetly zase šeříky. Tentokrát nikdo nevítal ruské vojáky, ani jim nelezl do zadku, ale voněly pořád krásně. Celá naše parta jela na kolech, různě jsme se předjížděli, dělali si srandu. Řídítka - berany frajersky nahoru, z kopce samozřejmě bez brždění. Jen kopec "kosmonosák" jsem musel brzdit i patou své čínské kecky. Brzdy nestíhaly. Bylo teplo a Káča měla tak přitažlivě propocené tričko Saxon, že ji nešlo nemilovat. 

"24.5. je v Brně Metallica": pronesl pak v hospodě Dallas, kde měli nejlevnější pivo ve městě a chodívali tam dělníci spláchnout zlobu, Kytka. On Metallicu miloval, občas to dokonce vypadalo, že možná víc, než svoji holku Mirku. Byl kvůli tomu často terčem různých vtípků, srandiček. "Měli bychom vyrazit, to se nemusí opakovat": dodal Prcalík a ve mě byla malá dušička, protože jsem měl mít za chvilku maturitu a hlavně, byl jsem chudý jak kostelní myš.

Metallicu jsem měl rád, ale německý thrash raději. Tenkrát se to tak nebralo, lidi byli víc otevřenější a styly byly natolik promíchané, že jste schroustali od prvních blackerů VENOM, přes BATHORY, CANDLEMASS, až po SAXON a IRON MAIDEN klidně v jeden večer. Byla to krásná doba, člověk byl mladý a neskutečně si vážil nově otevřených porevolučních možností. Začali jsme tedy s Kačenkou mojí, modro džínovou, šetřit. Nevím už přesně, kolik vstupenka stála, ale byly to pro nás velký peníze.

Dřel jsem tenkrát v boleslavském lihovaru, málem jsem tam vypustil duši a přes alkohol nevěděl, jak vypadá realita, ale nakonec jsem si za přispění kamarádů vydělal. Musel jsem. Parta se netrhá a hlavně, koncert Metallicy byl v roce 1993 něco jako zážitek ze říše snů.

Už na nádraží, dole v Boleslavi nás bylo tak padesát. Samé džínové postavy, modrá kavalerie. Vlastnoručně vyšité nášivky od našich holek, umolousané džíny, já už s křivákem a keckami, sem tam Prestiže. "Bude metal, hurá, bude metal": pořvával někdo za námi a už jsme se hrnuli do vlaku. Vyděšené tváře cestujících, zabrali jsme vagón a půl, protože postupně přistupovali další a další metly. Lahváče na zemi, už takhle brzy ráno poblité záchody. My, v té době už otrlí thrashoví vlci a vlčice, jsme s sebou měli šikovné svačiny od Jany, která se o nás vždycky uměla postarat. 

Zul jsem si boty, natáhl se na celé sedadlo, vedle mě Kačenka, voňavá a krásná jako nikdy dřív. Kytka s Mirkou - oba s až debilním úsměvem na tváři, tolik moc se těšili. Stále víc sprostí a roztomilejší Prcalík a Prcalinka. A samozřejmě Jana, moje druhá bohyně. Vzduchem se vznášelo nadšení, v kupé létaly vtípky a všude smrdělo pivo. Byla to spanilá jízda, křížová výprava za naším snem. 

V Praze přijel náš vlak ze severu a zrovna i od Plzně. Pamatuji si, že v čele davu šel kluk, který byl neskutečně podobný Kirku Hammettovi. A šíleně falešně řval texty od Metallicy. Nás to rozesmálo, ale hned se přidali všichni a pokračovalo se ve stejném duchu před nádraží. Tam v pražském Sherwoodu, mezi bezďáky a feťáky jsme se rozvalili na trávu. Čekalo se na spoj do Brna. Během té hodiny, co se pokuřovalo, popíjelo a kecalo, jsem se seznámil s několika lidmi, se kterými udržujeme kontakt dodnes. 

Všude bylo cítit obrovské nadšení, radost, přijeli totiž Bozi a těm se člověk zkrátka musí poklonit. Odmysleme si další směřování této skupiny, tenkrát byli vynikající. Jejich desky jsme pořád přehrávali dokola, znali každý text, skladbu, refrén.

Konečně zapískal průvodčí a vlak obsypaný modro černými pasažéry se pomalu vydal směrem na Brno. Došly nám dávno zásoby, protože jsme se jak o pivo, tak o svačiny se všemi podělili. S námi v kupé byla parta Plzeňáků, jejich copato, japato, tuto a pomááálu nás neskutečně rozesmávalo. Byli to ale skvělí pohodáři, kteří měli spoustu piva a jedna taková malá prsatá kočička z nějaké vsi u Plzně i ranec vynikajících klobás a bochník chleba. Všechno jsme sežrali už někde v České Třebové - Prcalík tak, po našich zkušenostech hned vyskočil ještě za jízdy z vlaku, aby byl v tamní nádražní hospodě jako první a mohl nakoupit mnoho piv.

Krajina kolem ubíhala nějak pomalu nebo nám to tak jen přišlo, dokonce jsem v tom všem řevu usnul a zachumlal se do Kačenky tak, že mě musela probudit, abych nebudil pohoršení. Najednou k nám do kupé vrazil kluk v triku Megadeth, vytáhl fanfulína a jal se nám močit na zem. Prcalík ho sice ihned vykopl, ale proud moči skropil jak mě, tak Janu i Káču, které vedle mě seděly. Prostě metal, kdo nezažil, nepochopí. Holky sice dělaly bléééé, blééé, ale pak se šly utřít na záchod, kde byly zase hromady hoven. Radši jsem Káču až do Brna neolíbával, jak jsem měl normálně ve zvyku.

V Brně bylo spousta policajtů, ale my to tam už znali, tak jsme vyrazili postranními uličkami. Utrhlo se s námi asi padesát modrých kovových duší a směrem na stadion Boby Brno se šlo pěšky. Možná jsme si trošku zašli, ale byl aspoň klid. Koncert začínal až asi za pět hodin a tak se všichni rozprostřeli po místních hospodách.

Prcalík už měl pěknou hladinku a tak jsme ho jen posadili ke stolu a nechali prospat. My popíjeli dál. Číšník se nás ptal, na co že to jdeme a my na to, že na setkání příznivců folklorní hudby. Kytka to vyšperkoval a dokonce vymyslel jméno našeho boleslavského souboru - Drápaninka, podle neskutečně hnusné vodky z našeho lihovaru. Všichni nám to věřili až do doby, kdy nastoupila večerní směnu velmi hezká mladá, jihomoravsky ztepilá dívka a prozradila všem, že jdeme na Metallicu.

Seděli jsme na betonových schodech u stadionu a dopíjeli posledního lahváče. Nevím, zda to bylo Starobrno, ale vím, že mi moc nechutnalo. Byl jsem zvyklý na jiné a Plzeňáci vyloženě nadávali. Bylo to jedno, šlo se na metal. Dovnitř jsme byli vpuštěni hned v první dávce. Předkapelu SUICIDAL TENDENCIS, kteří nahradili tuším ALICE IN CHAINS, jsem si hned oblíbil. Dokonce mě zaujala a zanechala ve mě velmi silný zážitek, skoro jako hlavní hvězdy, ale to jsem nesměl tenkrát nikomu říct, protože bych jinak dostal do držky. Zato THE CULT jsem vyloženě jako mladý thrasher odzíval.

Pak to přišlo. Narvaný stadion, spousta oslňujících světel a do toho Hetfieldovo: "HERE YOU ARE..., YOU MASTERS...METALLICA". Následoval neskutečný, až nelidský řev a první skladba. Tu si kupodivu nepamatuji (tuším Ecstasy of Cold?), ale rozsekala mě hned další:

"Slaves! Hebrews born to serve to the pharaoh
Heed! To his every word, live in fear
Faith! Of the unknown one, the deliverer
Wait! Something must be done, four hundred years"

Ano, slavná Creeping Death - hymna, která nás všechny vtáhla dovnitř do kotle a nepustila až do konce. Na holkách bylo vidět, jak jim tečou slzy po tvářích, Kytkovi také a vím, že v našem sektoru se spousta úplně cizích lidí pořád objímala. A taky pařila. Mávalo se hlavami, že hrozilo každou chvíli jejich ulítnutí. K tomu záplava světel, neskutečně nadržení muzikanti a neustálé Jamesovo "Fuck, fuck.". Skvělý byl zvuk, který doslova drtil kosti. K tomu nadšení a takové to thrashové šílenství, kterým tenkrát Metallica oplývala. Byli jsme navzájem propojeni, celý stadion skandoval, byl v euforii, někde v jiném, pro nás v té době lepším světě - to asi znáte. 

Jakoby jsme byli jedna jednolitá modrá a černá masa lidí, propojených dohromady všemi těmi riffy, tenkrát ještě solidními bicími a prskáním do mikrofonu. Byl to koncert, na který se nezapomíná a taky zážitek na celý život. Jen to uběhlo hrozně rychle. Několik přídavků, další notoricky známé skladby a byl konec. Metallica tenkrát Brno zbourala a ne že ne. Slýchával jsem pak po letech taková ta vymezující klišé, jak byli slabí, ale není to pravda. Byl to opravdový, šílený thrashový masakr. Viděl jsem pak Metallicu ještě na Sonisphere v Milovicích a tam o ní ztratil veškeré dobré mínění, ale tenkrát v roce 1993 byla úžasná, to vám klidně podepíšu vlastní krví.

Lidé pomalu odcházeli a na zemi vedle nás ležel Kytka. Nejdřív jsme měli strach, že mu něco je, ale byl pořád ještě v extázi, totálně mimo. Od slz, zpocený a s nahlas tlukoucím srdcem. Museli jsme ho postavit na nohy. Kolem se trousili postavy a spousta z nich měla také uplakané tváře. Jsou to takové ty okamžiky, které se vám navěky vryjí do paměti. Šlo se ven, pomalu, nikam se nám nechtělo. I mladý Smrťák, do té doby spíše odpůrce (měl jsem ji rád, ale nezbožňoval) Metallicy, ji vzal na milost. Kytka ještě poklekl směrem k pódiu a já, který jsem zůstal s ním, jsem slyšel, jak děkuje svému mrtvému tátovi, ke kterému se modlil, aby tenhle koncert viděl.

Byli jsem parta srdcařů, oddaných naplno hudbě. Mám před sebou pořád obrazy, kdy sedíme po koncertě u nádraží v hospodě na pivu, ládujeme do sebe jedno po druhém, protože jsme pořád ještě narvaní emocemi, zarýváme si nehty do dlaní, hladíme své holky a snažíme se před nimi nebýt dojatí - ale ony to na nás stejně poznají, protože to není poprvé a ani naposled a protože nás hrozně milujou. Házíme raději tvrďácké hlášky, já se mačkám k nelibosti Káči k té malé plzeňské kočičce a je nám všem neskutečně dobře.

Zvracím pak, když jsme nestihli první vlak na Prahu, kousek od nádraží, dostávám pokutu 200,- Kč, které ale u sebe už nemám a nemá ani Jana, která si vydělává a tak dostávám bloček a pokuta mi pak po nezaplacení naskáče na 2 tisíce. To ale ještě nevím, tak mám z policajta opilý legraci, až mě musí Káča krotit a uklidním se až ve vlaku, kde pro změnu usnu jako trám a po probuzení se opět pobliju. 

Vystřízlivím až u Prahy, Jana mi půjčí ze své kouzelné brašny walkmana značky Sony, ve kterém má tehdejší novinku metalového Zemětřesení. A já tak za zvuku cover verzí páně Milana Schelingera vydržím až do Boleslavi. Kazetu pak nikdy Janě nevrátím a mám ji doma dodnes. Jdu holky vyprovodit a pořád jim do ucha broukám skladbu "Co dělá indián":

"Co dělá indián, když mu squaw jediná zmizí v dáli?
Sedí a dýmku v ústech válí, zpívá si život jde dál
Co dělá indián, když oheň ten čtverák stan mu spálí
Sedí a dýmku v ústech válí, zpívá si život jde dál"

A ty moje křepelky se mi smějou, protože jsem pořád ještě přiopilý. Odvedeme Janu, chci ji líbat na pusu, ale prý to není vůbec roztomilý a tak si mě raději Kačenka moje, anděl můj po dobrém i s okřiknutím odvede. Pozvracím jim u nich doma ještě znenadání vchodové dveře, ale spát jdu už usměvavý. Viděli jsme totiž v Brně své thrash metalové Bohy.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 3. června 2017

Recenze/review - EXOCRINE - Ascension (2017)


EXOCRINE - Ascension
CD 2017, Great Dane Records

Vznáší se vzduchem neuchopitelné melodie. Snažím se je polapit, strhnout dolů a zavřít navěky do své hlavy. Popustil jsem uzdu své fantazie a užívám si tlakové vlny, které do mě narážejí s velkou vervou. Vše je vznešené, odlehčené, samozřejmé. Jako zrození a smrt.


Poslouchám druhou dlouhohrající desku francouzských technických death metalistů EXOCRINE a vyloženě si ji užívám. Je pro mě papírem, vyhozeným z okna a klouzajícím po větrných vírech do světa. Napojený na hudební přehrávač jsem poutníkem po hvězdách, strážcem vesmíru i tím, kdo drtivě dopadá na tvrdou dlažbu. Fantazii se meze nekladou. Album "Ascension" mě učarovalo svojí svěžestí, radostí z muziky jako takové, ale i zvláštním smutkem, který z něj cítím.

"Ascension" si pouštím stále dokola a přemýšlím, kdy dojdu svého cíle. Vypadá to, že asi nikdy. Nahrávka je totiž natolik elegantní a neuchopitelná, že jsem se v ní zpočátku zcela ztrácel. Rozkrýval jsem ji postupně, rostla přede mnou jako stromy v zrychlených záběrech trpělivých filmařů. Vlivy ATHEIST, GORGUTS, novějších PESTILENCE, případně starých DEATH jsou zde cítit spíše v pozadí. Jinak jsou EXOCRINE doslova erupcí nápadů. Obrovskou devizou je, že se kapela nepouští do zbytečných exhibicí a stále velmi vkusně a šikovně zachovává určitou srozumitelnost. Já vlastně ani neumím vysvětlit, proč se mi novinka neskutečně líbí. Jen jsem si sedl a nechal ji na sebe působit. Pak jsem se ztratil a zůstal navěky pohřben v jejich pestré říši, ve které se potkává chlad s temnotou a technikou. Úžasná nahrávka! Klaním se až k zemi.


sumarizace:

Před letošní novinkou francouzských EXOCRINE se klaním až k zemi. Je totiž po okraj naplněná žhavými, pálivými nápady, které vyvěrají ze samé podstaty death metalu. Skladby mají neskutečné množství vrstev a působí jako samotná symfonie zla. Ano, takhle nějak by hráli skladatelé vážné muziky, pokud by se rozhodli pro extrémní smrtící kov. Progresivní nápady je možné potkat na každém kroku. Přesto si pánové ponechali schopnost složit syrové a nekompromisní motivy. Album neskutečně řeže, pálí, transformuje samotnou smrt v čistou bolest. Je jako řeka, plná hnijící krve, která teče sice pomalu, ale s o to větší jistotou zničí vše živé. Na desce je možné pozorovat doslova erupci nápadů. Přesto není nic zbytečně komplikované a EXOCRINE se povedlo vyhnout zbytečným exhibicím. Všechno sedí na svém místě a z nahrávky se tak stává hodně ostré koření."Ascension" je pro mě na dlouhou dobu jedno z nejposlouchanějších alb vůbec. Progresivní death metal, který nepostrádá temnotu a je zahraný s neskutečnou silou! Masakr!


Asphyx says:

I bow down to this new album by French EXOCRINE. It is full of hot, spicy ideas which spew from the death metal itself. The songs have unbelievable amount of layers and they feel like a symphony of evil. Yes, this is how would classical musician played if they would decide to play death metal. Progressive ideas are everywhere on this album. However these gentlemen still have their ability to compose raw and uncompromising motives. This album cuts unbelievably, it burns, and it transforms the death itself into a clear pain. Like a river full of rotting blood which although flows slowly it will kill everything live on earth for sure. These guys managed to avoid some unnecessary exhibitions on this album. Everything is on its place so this album is like a very hot spice. "Ascension" is one of my most played albums at all for a very long time. Progressive death metal which doesn´t lack of darkness and it is played with an unbelievable power! Massacre!


TRACKLIST
1- Terra
Chapter I : exode
2- Alpha
3- The fall
4- Cryogenisation
Chapter II : the ascension
5- Eternal solitude
6- Amber
7- The hive
Chapter III : rebirth
8- Proceed
9- Garden of flesh
10- Empyre


EXOCRINE :
Jordy BESSE : bass & lyrics
Sylvain OCTOR PEREZ : guitars
Nicolas LA ROSA : guitars
Antoine FOURRE: drums 

Recenze/review - MINDFUCK - The Mass Religious Sickness (2016)


MINDFUCK - The Mass Religious Sickness
CD 2016, vlastní vydání

Hey bastards! Dnes bych vám rád představil death grindovou smečku MINDFUCK z daleké Kolumbie. Kapela, založená v roce 2010 má na svém kontě zatím pouze dnes recenzovanou desku "The Mass Religious Sickness". Ta je doslova narvaná pravým nefalšovaným staroškolským odhodláním, syrovostí, ošklivostí a špínou. Nic pro slabé povahy, nic pro pro fanoušky současných uhlazených skupin. Tohle je návštěva hudebního sado maso salónu, odkud budete odcházet seřezaní krutým práskáním riffujicích kytar, nelidského řevu a vaše hlava bude vymlácena jako čerstvé obilí.



"The Mass Religious Sickness" je někdy příliš monotónním albem, ale troufám si tvrdit, že jeho síla vynikne hlavně naživo. Staré postupy, melodie vytažené odněkud z prašivých hrobů, ale hlavně tlak, energie, síla, nenávist k čemukoliv lidskému. To jsou MINDFUCK. Kapela, jejíž tvorba mě přesvědčila díky své oddanosti undergroundu, nadšením a rouháním. Vyzvěte k tanci všechny krásně mokvající zombie! Tohle je mosh-pit v podsvětí, jednoduchý zásek sekyrou do vaší hlavy. Nic převratného, ale já mám podobné plesnivé nahrávky rád. Ocitáme se tak před klasickým problémem! Berte a nebo nechte být! Death grind zahraný sice ne dokonale, ale zato srdcem!



sumarizace:

Hey bastards! Kolumbijská death grindová mašina MINDFUCK je zde se svým albem "The Mass Religious Sickness"! Je až po okraj narvané těmi nejkrutějšími melodiemi a působí jako dlouhá, bolestivá smrt na opuštěných jatkách. Nahrávka se opravdu povedla. Pánové na ní kombinují to nejlepší, co kdy bylo v deathu a grindu nahráno. Tohle album je syrové jako srážka s náklaďákem plným shnilých kostí, masa a utrpení. Novinka je doslova povinností pro všechny fanoušky surového zvuku, morbidního vokálu a riffů, které vás rozsekají na malé kousky. "The Mass Religious Sickness" vám vyřízne srdce z těla a přibije jej na dveře od pitevny! Takhle si představuji hudbu, která bude znít při konci lidské civilizace. MINDFUCK jsou v dobré formě a tak vám mohu jejich loňský počin jen a jen doporučit! Death grindová exhumace lidské mysli! Morbidní album!



Asphyx says:

Hey bastards! The Columbian death grind machine MINDFUCK is here with album "The Mass Religious Sickness". It is full to the brim of the most cruel tunes and it is like the long, painfull death on the deserted abattoir. The recording has succeeded. The men connect the best what was played in grind and death. This album is raw like crash with a lorry full of rotten bones, flesh and suffering. The news is duty for all fans of raw sound, morbid vocals and riffs that cut you into small pieces. "The Mass Religious Sickness" cuts out your heart and nails it on the door of autopsy room! This is how I imagine the music playing at the end of human civilization. MINDFUCK are in their good form and I can their act only recommend. Death grind exhumation of human mind! Morbid album!


tracklist:
1. Intro
2. Beneath the Skin
3. Human Nature
4. Brain Maze
5. The Mass Religious Sickness
6. Mental Collapse
7. Rage and Worms
8. Social Cannibalism
9. Grotesque Perversion
10. Infertile Minds
11. Naturaleza Humana


pátek 2. června 2017

Recenze/review - ANASARCA - Survival Mode (2017)



ANASARCA - Survival Mode
CD 2017, Sevared Records

for english please scroll down

Zachvátil mě mocný kašel. Nemohl jsem spát, hlava mi třeštila. Jako bych měl uvnitř sebe živý organizmus, který mě ničil. Dávil jsem se a plival krev. Zmítal jsem se v křečích a lékaři nevěděli co se mnou. Byl jsem prokletý, uhranutý, znásilněný hudbou. Poslouchal jsem stále dokola nové album německých ANASARCA.

Němečtí šílenci hrají klasický death metal z devadesátých let. A nutno rovnou říci, že jej hrají na velmi vysoké úrovni. Setkali jste se někdy tváří v tvář rozjetému náklaďáku? Byli jste roztříštěni morbidními riffy, chorobným vokálem a smrtí? Pokud ne, tak si rozhodně poslechněte novinku "Survival Mode". Je plná odhodlání, poctivosti, kruté reality a neskutečně řeže.




"Survival Mode" je velmi propracovaným albem, čerpajícím ze základů death metalu v podobě v jaké ho kdysi hrávali třeba takoví MORBID ANGEL, DEMIGOD, INCANTATION, IMMOLATION, ale i třeba SUFFOCATION. Pánové se nebojí ani ledových melodií a jako celek mi album opravdu připomíná nějakou hodně zákeřnou a zlou nemoc. Hudba mi kroutí vnitřnostmi, tlačí mi na mozek, dělá se mnou věci, které jste možná zažili jen v těch nejděsivějších snech. Připadám si, jakoby mi kapela vymáchala obličej ve sražené krvi. Z desky je cítit pravá, ryzí oddanost death metalu. Potkává se zde realita s krutostí. Vše je zahrané s inteligencí, syrovostí a špínou ve skladbách. Tohle je obřad, k vyvolání samotné Smrti. Death metalový buldozer, který vám rozdrtí lebky! Vynikající záležitost pro všechny fanoušky morbidní temnoty!


english version:

I am overpowered by a strong cough. I cannot sleep, my head is killing me. It feels like I have a living organism inside of me and it destroys me. I puke and spit blood. I flounder in agony and doctors do not know what to do with me. I am cursed, horrified and raped by music. I listen to a new album by German ANASARCA over and over.

These German madmen play classic death metal from the 90s. And I have to add that they play it on a very high level. Have you ever met with a ridden truck face to face? Have you ever been killed by morbid riffs, sick vocal and death? If not, you have to listen to this new album “Survival Mode”. It is full of determination, honesty, cruel reality and it incredibly cuts.

“Survival Mode” is very worked on album. It is based on the death metal foundations – just like it was played by MORBID ANGLE, DEMIGOD, INCANTATION, IMMOLATION or even SUFFOCATION. These gentlemen are not afraid to play cold melodies and as a whole the album reminds me very bad and evil disease. This music twists my bowels, pushes my brain and makes my body do thing you can only imagine in your worst nightmares.  I feel like the band blew my face in blood. From this album you can feel a real, true devotion to death metal. Reality meets cruelty here. Everything is played with intelligence, rawness and dirtiness in those songs. This is a ceremony to invoke death itself. Death metal bulldozer that will crush your skull! Excellent thing for all fans of morbid darkness!


tracklist:
1. Drinking Blood 
2. Survival Mode (guest vocals by legendary KAM LEE)
3. Cannibal
4. Blue John
5. Touching the void
6. 571
7. Pacific Dread
8. The Donner Party
9. Endurance


band:
Mike (bass/vox), Dirk (drums), Steffen (guit.), Carsten (guit.)


Recenze/review - OUTRAGE - And the Bedlam Broke Loose (2017)


OUTRAGE - And the Bedlam Broke Loose
CD 2017, Metal on Metal Records

Řekli nemrtví: "Jdi a neohlížej se, otevři železnou bránu a šiř mezi lidmi hudební špínu a zlo." Byl jsem zvyklý poslouchat. Na zádech pentagram, odhodlání v srdci, pohled plný přesvědčení. Jsem zde! Já jsem vaše svědomí, já jsem samotné peklo! Já jsem OUTRAGE!


Legendy se mají uctívat a já tak většinou činím. Vždyť naši němečtí sousedé jsou kapelou vycházející až z osmdesátých let minulého století. Oni byli tenkrát u toho, oni se snažili zapálit onen svět spolu s VENOM, HELLHAMMER, SODOM, CELTIC FROST, IMPOSTOR, POISON a dalšími. Tohle je black/thrash metal v podobě, ve které ji stále uctívám. Jednoduchý, plesnivý, zákeřný a hlavně, plný obrovské energie. V jednoduchosti je síla a v odhodlání víra. OUTRAGE jejich rouhání opět věřím.



"And the Bedlam Broke Loose" je takovým malým dárkem pro všechny postarší metalisty, kteří ještě vědí, zač je toho loket. Tohle je totální underground, absolutně oproštěný od jakýchkoliv póz, které k black/thrashi nepatří. Já vím, je to prašivina, ve které se bude dnes rochnit už jen pár dědků, s nostalgií vzpomínajících na staré časy. Jenže, třeba pro mě je novinka neskutečným osvěžením mezi tunami "přeprodukovaných" alb. Je ozvěnou ze záhrobí, která mým pokojem vibruje s velkou silou. Opakování motivů, smrt v očích, mosh-pit, plíseň, krásné dívky spoutané řetězy. Tohle všechno k tomu patří. Navíc takový ten těžko popsatelný heavy feeling i tma. A vůbec. Napovídal jsem se toho už dost, jdu radši pořádně osolit hlasitost, ať si sousedé také užijí. Black thrash metal z dávných dob, který vám vypálí na záda zlé znamení! Velmi dobře!


sumarizace:

Wov, tak tomuhle říkám poctivý, parádní black/thrash death metal metal. Při poslechu vzpomínám, jsem dojatý a užívám si riffy ostré jako čerstvě nabroušené nože. Německá legenda vydala album, které je rezavé, šíleně energické a obsahuje v sobě až magickou přitažlivost. Starý metal v této podobě si nechám vždy a všude líbit. Syrové, poctivé, s velkým počtem hitových skladeb. Takové je album "And the Bedlam Broke Loose". Jsem šokován, kde se ve starých pánech bere tolik energie a síly. Přijdu si jako při zásahu elektrickým proudem. Vynikající nahrávka! Takhle nějak by měl znít black/thrash death metalOUTRAGE s vámi! Až na věky, amen!

Asphyx says:

WOV, so this is the honest, awesome black/thrash death metal. When listening I remember, I'm touched and I enjoy riffs  sharp like  fresh sharpened knife. Germany legend  released an album that is rusty, insanely energetic and it contains magical attraction. Old metal in this form, I enjoy always and everywhere. Raw, honest, with a large number of hit songs. This is the album "And the Bedlam Broke Loose". Where can the old masters take so much energy and strength? I feel like to be hit with an electric current. Excellent recording! This is sound  of black/thrash death metal! OUTRAGE with youFor ever and ever, amen!


TRACK LISTING:
1. And the Bedlam Broke Loose
2. Forty Days
3. Breed
4. In the Name of Satan
5. Rewind
6. Deathless
7. Father of Diversity
8. Sevenity
9. Put On Your Weathering Frocks
10. The Clearing
11. Parasite
12. The Draw
13. Into the Shades

band:
Frank P. "The Voice of Hell" (vocals)
Udo F. "The Bringer of Doom" (guitars)
Raffa G. "The Fall of Wisdom" (bass)
Yannick A. "The Holder of Chaos" (drums)

čtvrtek 1. června 2017

Recenze/review - MORFIN - Consumed by Evil (2017)


MORFIN - Consumed by Evil 
CD 2017, F.D.A. Records

Zastavil jsem u cesty, abych se trošku protáhl. Udělám pár kroků, vzhlédnu k nebi. Pak zahlédnu u cesty křížek, takový ten, který se tam dělává, když někdo umře. Zasáhne mě jako blesk z čistého nebe šílená bolest v hlavě. Jsem najednou o sto let zpátky a přede mnou se začne odehrávat hrůzný čin. Po pěšině jde mladá dívka, zpívá si. Za stromem čeká šílený vrah. Krve by se ve mě nedořezal a cítím všechen ten děs. Další bolest a vše je najednou v normálu. Otřepu se a těším se do auta, protože mi tam pořád dokola hraje nová deska MORFIN.

MORFIN jsou velcí uctívači starých legendárních DEATH. Z jejich tvorby je cítit inspirace touto kapelou na sto honů. Máte tak opět dvě možnosti. Buď na jejich plesnivou hru přistoupíte a nebo odříkáte pár otčenášů a zmizíte v dáli. Já, šedivý death metalový pardál samozřejmě volím první možnost.



Poslech "Consumed by Evil" opravdu připomíná vzpomínky na nějaký dávný násilný čin. Už jen ten zvuk, ta atmosféra plná reálného utrpení. Touha po smrti je ukojena přesně tím uvěřitelným způsobem, který mám tolik rád. O rezavém noži, zaraženém až po rukojeť ve vaší břišní dutině, snad ani nemusím hovořit. Je velkou pravdou, že MORFIN svému řemeslu rozumí. Odhlédněme tedy od jejich vzorů a ponořme se naplno do prašivých katakomb, abychom zde zhlédli černobílé filmy plné násilí, bolesti a zmaru. Ocitám se o třicet let zpět a doslova cítím všechno to odhodlání, poctivost, snahu zničit celý svět hudbou. Co na tom, že je to staroba na entou? Vadí to někomu? Mě rozhodně ne. Old school death metal, který drtí práchnivějící kosti! Skvěle!


sumarizace:

Máte rádi starý, morbidní a prašivý death metal? Navštěvujete s chutí old school death metalové koncerty a je vám milejší ostrý riff, před moderní a technickou smrtí? Tak potom jsou pro vás MORFIN jako stvoření. Jejich novinka sice rozhodně nepřináší nic nového, ale předkládá nám staré pořádky v death metalu takovým způsobem, že budete doslova uhranuti. Odkazy starých poctivých kapel, chorobný hlas, obrovské nasazení a zběsilost. Tohle všechno mě při novince "Consumed by Evil" napadá. Procházíme se spolu s kapelou po starém pohřebišti, vyzvedáváme z hrobů alba z devadesátých let a přidáváme lehce modernější zvuk. Při poslechu je smrt tak blízko! Tančíme na hrobech s těmi nejkrásnějšími zombie. Old school death metal, který je prašivý, jako víko od staré rakve! Velmi dobře!

Asphyx says:

Do you like an old, morbid and manger death metal? Do you like to go to old school death metal concerts and you like more a sharp riff than a modern and technical death? The MORFIN are here for you. This new album doesn´t make something original, however it brings us the old manners of death metal in a way you would love. Links to an old faithful bands, sick voice, a huge drive and furiousness. This is what I think about while listening the "Consumed by Evil". We are walking in an old graveyard and we are picking up albums from the 90th from graves and we adding some more modern sounds. While listening to this album death is near! We are dancing on graves with the most beautiful zombies. An old school death metal which is manger like a lid of an old coffin! Very good!

Tracklist:
1. Reincarnated
2. Embodiment
3. Slowly Dismembered
4. Demonic Infestation
5. Illusions Of Horror (Instrumental)
6. Posthumous
7. Contorted Truths
8. Carcinogenic Parasite
9. Consumed By Evil

band:
Eddie Andrade- Drums
Mike De La O- Rhythm/Lead Guitar
Michael Gonzalez- Bass
Jesus Romero- Lead/Rhythm Guitar/Vocals

Recenze/review - YITH - Dread (2017)



YITH - Dread
CD 2017, Hellthrasher Productions


Nevím jak vy, ale já miluji dlouhé toulky přírodou. Mám to takhle nastavené odmalička. Místo toho, abych doma vysedával a hnil, tak raději obuji boty a vyrazím do sněhu. Většinou chodím s rodinou, ale občas, to když je opravdu ošklivo, vyrazím sám. Beru si s sebou do sluchátek hudbu, která mi vlévá do žil sílu a pohání mé kroky do toho správného rytmu.


Byl začátek února a mrzlo až praštělo. Smog zahalil město pod svoji pokličku a já si naládoval do hlavy americké YITH. Záležitost více méně pocitovou, black/doom/deathovou. Sníh, už notně udusaný, mi křupal pod nohama a já přemýšlel, jak dojdu do cíle. Rozhledna, kousek nad městem, působila opuštěným dojmem. V tomhle počasí by psa nevyhnal, pomyslel jsem si a plně se oddal studeným melodiím. Psát cokoliv o podobných deskách je poněkud troufalé. Jsou spíše pocitovou záležitostí, která vás buď osloví, či nikoliv.

 
Pod albem "Dread" je podepsán jediný člověk - YITH. Ano, říká si stejně jako jeho projekt. Mám tentokrát neodbytné nutkání desku k nikomu nepřirovnávat. Ono to ani moc nejde. Možná severské blackové kapely, britští doomaři, ale hlavně asi les, příroda a smrt, jsou inspirací tohoto mága. Vznáším se jako pápěří mezi holými stromy, jsem osudem, svědomím, jsem spjatý dohromady s hudbou i opuštěností mýtin. Mám touhu tu zůstat, umrznout, splynout. Provází mě syrová krása krůpějí zmrzlé vody. Domů se dostávám až dlouho za tmy. Není se mnou řeč. Jsem v jiné dimenzi, uhranutý. Black doomová deska, která musela vzniknout někde uprostřed divoké pustiny! Vynikající!


sumarizace:

První album YITH je velmi příjemným výletem do horské vesnice na dlouhý pohřeb. Jeho black/doom metal je poctivý, syrový, uvěřitelný. Proti provedení, ani způsobu uchopení smutku, nemám žádných námitek. Doslova mě fascinuje schopnost YITH navodit absolutně temnou a ošklivou atmosféru. Poslech si užívám všemi póry svého těla. Svět jakoby najednou zčernal, upadl do beznaděje a já se ocitl v záhrobí. Na onom světě se pohybuje YITH s elegancí a samozřejmostí. V dálce zvoní umíráček, nemrtví vylézají z děr. Tahle deska mi bude znít v hlavě ještě hodně dlouho. Vidím zase zástupy nemrtvých. Jdou si pro mě. Black doomová deska, která připomíná smuteční průvod! Amen!

Asphyx says:

The first album by YITH is a nice trip into a mountain village to see a long funeral. Their black/doom metal is so straight, raw and believable. I have nothing to say against their execution or the matter of how their grabbed the sadness. I have to say I am very impressed by the band´s ability to make an absolute dark and ugly atmosphere. The listening is so great and I enjoy it with every single pore of my body. The world seems black and down in the hopelessness with me in the world beyond. YITH are moving in the world beyond with so gracefulness and self-evidence. There is a death bell in the distance ringing, the undeads are climbing out of holes. This album will be in my head for a long time. I see undead people lining. They are going to get me. Black/doom album which feels like a funeral parade! Amen! 

tracklist:
Time and loss
Resentment
Remembrance
Dread
Centuries of horror
Upon Dark Shores
Immurement

středa 31. května 2017

Recenze/review - ASSAULT - The Fallen Reich (2017)


ASSAULT - The Fallen Reich 
CD 2017, Transcending Obscurity Asia


Kroutí se červi v nekonečných tancích. Nahlodávají moji mysl, postupně mění moji tvář i mozek k obrazu svému. Nevím, jak se jich zbavit. Potřeboval bych nějaký protijed, zázračnou formuli nebo krutý mráz, aby zahynuli.

Nakonec volím hudbu v podobě singapurských ASSAULT a zdá se, že mi jejich melodický death metal pomáhá. Alespoň to tak vypadá. Nechávám se unášet na vlnách studených riffů a užívám si hudbu ze severu, zahranou od velmi dobrých řemeslníků. Na to, že se jedná o první dlouhohrající album kapely, jsem spokojený. Ne se vším, ale skladby mě chytly do svých sítí. A hlavně! Červi začali vylézat z mé hlavy ven.



Vezměte studenou švédskou death metalovou scénu, smíchejte ji s nadšením a máte před sebou nové album ASSAULT. Hledal jsem informace na internetu a ve své zemi je tahle kapela poměrně známým jménem. Nedivím se, jejich hudba je chytlavá, natlakovaná, ostrá a velmi dobře zahraná. Co na tom, že všechno tohle už tady dávno bylo? Ten starý recept, složený z melodií, chladu a energie, funguje pořád stejně. S novinkou "The Fallen Reich" nemám po stránce provedení, zvuku, produkce, obalu žádný problém. Některé motivy si dokonce i po delší době pamatuji. Nejedná se rozhodně o nic světového, ale nutno uznat, že album má potřebný drive a sílu. Pokud jste podobné hudbě přístupní, tak si troufám tvrdit, že si ji pořádně užijete. A vy ostatní? Vám to bude stejně jedno. Melodický death metal, který baví ze své podstaty! Poctivá práce!


sumarizace:

Poslech "The Fallen Reich" je u mě hodně o náladě. Někdy mi ty melodické death metalové pasáže vadí, jindy si je plně užívám. Novinka ASSAULT se pro mě tak stává oblíbenou deskou tak na sedmdesát procent. Občas by to chtělo přeci jen trošku víc kopnout do vrtule a rozsekat nás. Celkově ale hodnotím letošní album jako velmi dobré, i když s výhradami. Nebudeme spolu asi trávit každý večer, ale pokud budu mít chuť na něco death metalově odlehčeného, dám si je vždy znovu a s chutí. Na to, aby se ale stali tito rouhači mou srdcovou kapelou, jim ale ještě něco chybí. Pokud bychom se drželi sportovní terminologie, tak jsou singapurští maniaci někde na špici druhé smrtící ligy. Chybí už jen pár kroků a budou kopat první. Doporučil bych příště trošku přitlačit na pilu, nebát se přidat na rychlosti a víc se do toho opřít. Death metalové album, které se až moc dobře poslouchá. Chtělo by to víc špíny a energie. Dobře, ale ne výborně.

Asphyx says:

The listening of "The Fallen Reich" is about the mood for me. Sometimes I feel that those melodic death metal passages are not good and sometimes I just enjoy them. The new album by ASSAULT is getting to be my favorite album on like 70%. From time to time they should kicked it little bit more to have the cut and chop us. As a whole I have to say that this album is very good even though I have some complains. We are not going to spend every evening together but if I want to listen to something death metal which is light I will listen to them with passion. They are not good enough for me to be my favorite band tough. If we were stuck in the sport terminology, I would say that these Singaporean maniacs are somewhere on the top of the second death league. There is just a few steps and they will be kicking in the first league. I would suggest for the next time to push a little bit harder and don´t be afraid to give us more speed and more pressure. Death metal album which is easy to listen. It needs more dirt and energy. Good, but not excellent. 

Album lineup -
Clarence Chong - Vocals
Hanesh - Lead Guitar
Yuda - Rhythm Guitar
Syaz - Bass
Noh - Drums

Recenze/review - MASTECTOMY - Hell On Earth (2017)


MASTECTOMY - Hell On Earth
CD 2017, Rotten Music

Říkala mi, že má jeden nesplněný sen. Pořád se jí zdálo, že pije lidskou krev. A tak jsem jí splnil, co jsem jí na očích viděl. Podřízl jsem jí zápěstí a donutil, aby vysála svůj vlastní život.

První dlouhohrající album polských MASTECTOMY je plné sadismu, hudebního násilí, války, vražd, patologických jevů a hlavně, solidního brutálního death metalu. Za kapelou/projektem stojí jediný člověk - Adam Nowak, který jasně dokazuje, že má smrtící kov v krvi. Není to nic převratného, nahrávce by slušel lepší zvuk a produkce, ale určitě se jedná o solidní materiál.



"Hell On Earth" je albem, které splňuje všechny základní zásady dobrých extrémních desek. Je možná chvílemi až moc monotónní, skladatelsky váhavá, ale jako celek mě docela baví. On má totiž ten krvavý, houpavý brutální death metal něco do sebe. Neříkám, že bych si z toho řezal žíly tupou žiletkou, ale takhle po ránu, když jdu rozespalý do zaměstnání, tak svoji práci odvede. Problém je v tom, že podobných skupin jsou dnes desítky na každém rohu. Každopádně, jedná se o prvotinu a nutno přimhouřit všechna uříznutá víčka. Budu vést MASTECTOMY v patrnosti a budu se těšit na další počin. Ten letošní mě totiž navnadil do budoucích krvavých dní. Dobrá, solidní brutální práce!


sumarizace:

MASTECTOMY na své první desce jasně ukazují, že budou skládat hudbu vhodnou do nemocničních piteven. Adam Nowak přehrává všechny klasické motivy brutálního death metalu. Jeho novinka nepostrádá drive, sílu a energii. Problém mám snad jen se vzájemnou podobností jednotlivých songů. Produkce i zvuk jsou na dobré úrovni. Vše je syrové, ošklivé a bolí to. A o to jde v tomto stylu death metalu především. Muzika je vhodná pro všechny nemocniční zřízence, pro patology, pro řezníky i pro všechny ty, kdo se rádi přehrabují ve vyhřezlých střevech. Krutost, zběsilost, absolutní nasazení. Takoví jsou MASTECTOMY na svém novém prvním albu. Brutální death metal, který sice není z nejoriginálnějších, ale řeže velmi dobře.

Asphyx says:

MASTECTOMY shows us on its first album that they will compose music which fits in hospital dissecting room. Polish guy Adam Nowak play all of the classic motives of brutal death metal. His new album is not lack of drive, energy and power. The only problem I have is with the similarity of the songs. The production and the sound are on good level. Everything is raw, ugly and it hurts. And that is the death metal about. This music is the best for the ones who are hospital attendants, for pathologists, for butchers and for everyone who likes to fork out in prolapse guts. Cruelty, fury, an absolute appointment. This is how MASTECTOMY sounds on their new album. The brutal death metal which is not very original, however it cuts very well.

Tracklist:
1. Destroying The Monument Of Holy Mary
2. Repulsive Inhuman Bestiality
3. Global Cesspool
4. Suffocated By Barbed Wire
5. Krew For Krew [Blood For Blood]
6. Domain Of A Dreadful Reprisal
7. Multiple Pavulon Injections
8. Deadly Chain Of Events
9. Beat Down That Fucking Bitch
10. Aborted From A God's Womb
11. Squeezing The Trigger
12. Family Execution
13. Pornopaedophilic Infestation
14. Sadystyczne Zabawy [Sadistic Games]

Asphyxovy zápisky - Hospoda, kde se zastavil čas

fotka je pouze ilustrační a podobnost s textem je čistě náhodná
Úvod:

Asphyxovy zápisky jsou krátkými povídkami, nad kterými jsem přemýšlel již dlouho. Občas mě něco napadne. Sem tam mám chuť sepsat pár postřehů ze současnosti. Jen tak si chodím, pozoruji život a pak najednou nadejde čas a musím usednout k počítači. Snad se budou líbit.

-----------------

Hospoda, kde se zastavil čas

Rozloučím se se synkem, který jde na karate. Mám najednou skoro dvě hodiny čas, které většinou trávím četbou různě po lavičkách, případně si jdu zaběhat do lesa. Jenže dneska prší. Hlavu mi smáčí dlouhé provazce vody a já mám strach, aby mi knížka nezmokla. Tisknu ji v igelitce pod bundu, vypadám jak zahraniční dělník, čekající na dodávku, která mě odveze do továrny.

Naproti tělocvičně, uprostřed barevného panelového sídliště, je hospoda se starým komunistickým názvem. Zvenčí ošklivá, úplně stejně jako zevnitř. Koukal jsem občas přes špinavé sklo, jak tam nad půllitry všichni řeší celej svět. Nikdy jsem se ale neodvážil kvůli tomu všemu smradu dovnitř. Dneska by to šlo, mám chuť na pivo a trošku toho sucha. Otevírám skleněné dveře a ocitám se na konci osmdesátých let minulého století. 

Působím asi trošku jako vetřelec, jako někdo, kdo se do toho nepropustného kouře vůbec nehodí. Všichni vzhlédnou, srkají pivo a jsou zvědaví, co jsem zač. Sednu si dozadu, pod rudý koberec na zdi s obrazci Stachanovců. Ne, tady nejsou žádní komunisti, ale spíš na to výčepák a provozní trošku hází bobek. Vypadá to jako skanzen a prvního piva se trošku bojím. Gambrinus jsem nepil od doby, kdy se z něj stalo hnusný euro pivo. Nějakých osm deset let. Tady ale nic jinýho nemají.

Abych zapadl a taky trošku kvůli tomu, že jsem starej ješita, tak do sebe první kousek hodím na ex. Mezi zašedlými hosty to zašumí a pak se rozproudí další hovor. "Dáš si ještě jedno?": tyká mi číšnice, která musela být před třiceti lety docela hezká. Ale dnes, když vypadá jako nekonečnými cigaretami vyuzená treska, je jen svým vlastním stínem. Přesto se na ní usměju a kývnu, že ano. Takhle dobrý točený pivo jsem už hodně dlouho nepil. Nevím, jak to dělají, ale je to tak. Asi zázrak.

Rozložím před sebou knihu a na chvilku se ocitnu v příbězích, které jsou pokryty temnotou. Jsem mimo, upíjím automaticky pivo a myslím jen na písmenka, na vyprávění. Jsem tím vším pohlcený a neskutečně si to užívám. Kolem se vznášejí dýmovnice z cigaret, ševelí hlasy, do pološera září rudé tváře opilců a cinkají panáky s rumem. Sem tam karty, ale hlavně smích, hluboký, řezající a neskutečně upřímný a příjemný smích.

"Můžu si přisednout? Koukám, že taky čtete, tak já vás nebudu rušit. Já jsem na tom podobně": rozloží se vedle mě asi sto padesáti kilový kolos s vizáží dřevorubce. "Mimochodem, já jsem Jarda, tady si všichni tykáme, to sis asi všiml": představí se a já se v jeho ruce skoro ztratím. Stisk má pevný, jako pořádný chlap.

Je to až překvapivé, většina dnešních vousatých mladíků, se kterými se převážně setkávám v zaměstnání, působí při podání ruky spíš jak leklé ryby - a přitom fousatí jsou stejně (asi holt není dřevorubec, jako dřevorubec). A protože má tenhle chlápek před sebou ohmataný výtisk Hrabala, musíme se zkrátka dát do řeči.

Dozvídám se, že hospoda patří jednomu pánovi, kterému kdysi kolem sametově plyšové revoluce tragicky zemřela manželka. A že se rozhodl podnik zakonzervovat. "No a já sem teď chodím relaxovat. Nemají tady wi-finu, nemají tady televizi, ani automaty. Prej aby se spolu lidi bavili": pokračuje Jarda, který jinak dělá chirurga v Lochotínské nemocnici a zrovna si spolu se mnou čistí hlavu. Rozhlížím se a musím mu dát za pravdu.

Chodívám do hospod s klukama z práce. Všude mají celerová piva, zázvorová, pepřová a já nevím jaká a samozřejmě Ipu. Kolegové ochutnávají, dělají, že jsou největší degustátoři a znalci na světě, to vše mezi neustálým šmátráním po displejích svých telefonů. Jsou většinou mimo realitu, někde na síti a když už o něčem mluví, tak jen o sobě. O tom, jak to mají těžké, jak je serou manželky a zároveň jim píšou, jak je neskutečně milujou.

"Za tři stovky ti ho vykouřím": ozve se mi za zády a koutkem oka vidím, jak všichni koukají, co já na to. Za ruku mě vezme asi padesátiletá troska, bez zubů - ihned někdo od vedlejšího stolu dodá, že paní prej díky tomu hrozně dobře kouří ptáky - dokáže vykouzlit úžasnej podtlak. Se širokým úsměvem odmítnu a podám dámě padesát korun. Víc nemám, jen jsem si odskočil. Paní se odšourá k výčepu a všichni propuknou v bouřlivý smích. Prý to takhle zkouší na každého nového a každý prý radši zaplatí.

Najednou se v té hospodě, kde se zastavil čas, cítím hrozně dobře. Usmívám se, odstřižen od všeho stresu, práce, starostí. Jsem tu jen já a kouř - nařízení o nekouření bylo vyřešeno tak, že je na zemi nakreslená čára s označením - Nekuřácká zóna. Ale nikdo to moc nedodržuje, protože sem mámy s dětmi na obědy nechodí. Z EET pokladny mají višchni srandu a za každý paragon posílají výčepáka pořádně nahlas do prdele.

Mám už čtvrté pivo a jen pár minut do konce. Vyskládám peníze na umakartový stůl, hned vedle propáleného ubrusu - každá židle jiná, vše působí jak strakaté muzeum socialistického nábytku. Ještě jedno zvládnu, říkám si, jen mávnu rukou a už je na stole. Cítím takovou tu pohodu, kterou si pak dlouho pamatujete, protože se nestává zase tolik často, aby vše sedlo perfektně dohromady.

"Pro mě je tahle hospoda takovou oázou, místem, kde můžu být sám sebou. Nikdo mi nic nenařizuje, nikdo mě neotravuje, je tady klid, v dešti sucho, v zimě teplo. Pivo maj dobrý, výčepák je sice hovado, ale je s ním sranda a číšnice by klidně mohla být moje máma, tedy kdyby tolik nechlastala": řekne mi ještě na rozloučenou Jarda a mě je tak trošku líto, že už musím pryč.

Vyzvedávám synka, ten vypráví, co trénink a já vidím, jak mi přes to umolousané sklo hospody všichni mávají na rozloučenou (paní bez zubů mi dokonce posílá pusu). Tak nějak podvědomě vím, že sem se budu rád vracet. Jen vám neprozradím, kde to je, protože vy byste tam pak chtěli taky chodit.

TWITTER