DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

pondělí 9. října 2017

Recenze/review - BURNING CHURCHES - Pulpit of Avarice (2017)


BURNING CHURCHES - Pulpit of Avarice
EP 2017, vlastní vydání

for english please scroll down

Lidská mysl připomíná složitý labyrint. Občas na člověka padá divná tíseň, zdánlivě bez příčiny. Budí se ze sna, srdce mu málem vyskočí z hrudi a do očí se pomalu vkrádá strach. Pomalu nás obestírají temné síly, říkávali staří. Měli pravdu. Zlo je všude kolem nás, ale nejvíc je usazené v našich myslích. 

Obřadní rituály padlých kněží, smutek opuštěných kostelů. Nikdo už dávno nevěří v toho pána na kříži. Rouhám se spolu s kapelou BURNING CHURCHES a velebíme odvrácenou stranu světa. Smějeme se všem slepým vírám a vyznáváme pravý nefalšovaný black death metal. Na tuhle smečku jsem narazil víceméně náhodou. Ihned mě zaujal jejich zvuk, jejich síla a touha po temnotě.



Na "Pulpit of Avarice" Američané citují ze starých black death metalových knih. Občas přidávají i špetku grindu, ale hlavně obrovskou hromadu špíny a prašivých kostí. Natlakované, utíkající momenty se střídají se studenými vyhrávkami. Vše je drsně naléhavé, uvěřitelné, doslova nasáklé zkaženou krví. Jedná se o druhé EP v pořadí a já si říkám, že by to chtělo dlouhohrající album a pořádný label. Baví mě vyhledávat v undergroundu zkažené kousky mokvající hudby a BURNING CHURCHES mě velmi mile překvapili. Smetli z povrchu zemského. Nebe zase hoří pekelným ohněm! Jezdci apokalypsy vyjeli opět jednou z podsvětí, aby zapálili náš nehodný svět. Ano, tahle deska mě baví a baví mě moc. Black death metalový rituál, u kterého shoří všechny kříže! Skvěle!


Asphyx says:

The human mind reminds a complicated labyrinth. Sometimes, there is a strange heaviness falling on you and it seems like no big deal. You will wake up from a dream, you heart almost jumps out of your body and you have fear in your eyes. As our ancestors used to say - there are dark forces slowly to us. And they were right. Evil is everywhere around us but it is in our minds the most. 

Ceremonial ritual of fallen priests, sadness of abandoned churches. Nobody no longer believes in that man on the cross. I blaspheme with the band BURNING CHURCHES and we pray to the other side of the world. We are laughing to all blind beliefs and we confess the true black death metal. I firstly found this band by a pure accident. I was immediately interested in their sound, strength and desire for darkness. 

On the album “Pulpit of Avarice” those Americans quote from the old black metal books. Occasionally, they add a pinch of grind and most importantly a huge amount of dirt and ashy bones. Pressurized, running moments are combined with cold parts. Everything is harshly urgent, believable and literally soaked with blood. This is their second EP in a row and I think to myself that they should have a long-played album and a great label. I enjoy looking for bad pieces of mouldy music in the underground and BURNING CHURCHES really surprised me. They swept me from the world. The sky is burning with the hell fire! The apocalypse riders came from the underworld again to burn our bad world. Yes, I really enjoy this album. Black death metal ritual which makes all crosses burn! Excellent!


Tracklist:
01. Belezibob
02. Wretched Homonculous
03. Ancient Homonculous
04. Pulpit of Avarice
05. Nocturne of Avarice
06. Black Leper
07. Slime of the Leper

band:


Bill Fraser-guitars/vocals/bass
Bill Bumgardner-Drums
Kevin Kalay- guitars/modular synth


A few questions – interview with black death metal band from USA - BURNING CHURCHES.



A few questions – interview with black death metal band from USA - BURNING CHURCHES.

Ave, can you introduce your band to our readers? – When was it founded and what style of music do you play , etc.? 

Burning Churches was formed in 2012 when drummer Bill Bumgardner (Indian, Lord Mantis) Joined Guitar/vocalists Greg Gomer (Lord Mantis), and FOH engineer/guitar tech Bill Fraser. Shortly after Gomer’s departure, Keven Kalay joined on lead guitar to become an integral part of the band and writing process. We recorded ‘Defecation of the Tabernacle’ EP and released it in 2016. We started writing for ‘ Pulpit of avarice’ shortly after that release. In Ocober 2016, our drummer Bill committed suicide from a self inflicted shotgun to the head in his apartment in Chicago. We made the decision to keep the band together and finish the Pulpit of Avarice with our friend Garry Naples (Novembers Doom, Kastacyde,) on drums for the sessions. We’ve been rehearsing and writing with Matt Derosier in preparation for a split / single and show dates to be announced soon. 


Where and under what conditions were you recording the new album? Who was in charge of sound, production and mastering?

Getting used to the absence of our brother Bill and his motivation and sheer energy was extremely difficult. But we stuck together and began rehearsals with Garry and went straight into the recording studio at the Illinois Institute of Art, where Keven works as a professor, so we were able to get free time and frighten the staff. Jason Schmidt is our studio engineer and does an amazing job tracking, editing, and mixing. Tim Lange was Assistant Engineer helped us get everything setup and torn down. The production was a combination of Bill, Kev and Jason. Mixing done at RAX Trax Chicago by Jason Schmidt. Mastering was Collin Jordan at Boiler room Mastering.

How many copies were released and which medium was used for this new edition (CD, digital, vinyl, cassette)? 

As of now, Pulpit of Avarice is available as a digital download and physical CD through our website. We hope to put it out on vinyl in the near future.We are also pleased to announce we are now on apple music as well!

Who is the author of the lyrics and how were they created and about what do the lyrics deal with? 

Bill Fraser and Keven Kalay are the main writers of lyrics. We are pretty democratic with material and art. If it serves the music first we do it. We throw out our ego because the music is what matters.The lyrical subject matter ranges from pure blasphemy to sci-fi horror, anarchism, insanity, witchery. Deep rooted symbolism and a blatant rejection and mockery of religious ideology and oppression is something that is natural to all of us. We fully endorse individualism and are in direct opposition to the oppressive nature of collective thinking. Herd mentality so to speak.

Who created the logo of the band, and who took care of the graphics and the website? What about you and social networks? Do you consider these things important? 

We have a few different logos. The cross logo was created by Ole Nichols, with micron pens, the ashes logo was Ian Hacker from Defecation, and the Pulpit logo was Bjorn Grasses from Germany, who does our t-shirt designs. Keven takes care of the website, burningchurches.net. Social networks are a medium of transmission for our blasphemous plague, but without them we would still exist.


Which label did you choose for releasing your album and why this label? Are you satisfied by how your label represents you and takés care about you?

We are self-released so far, therefore underfunded, but we manage to get what we need accomplished.. We have a few labels we would love to be on and are fans of. 

Which bands do you idolise and where do you get your inspiration?

We draw inspiration from a diverse array of dark music including classical and jazz. But a brief list of our metal influences are Morbid Angel, Yob, Death, Behemoth, Cannibal Corpse, Mastodon, Iron Maiden, Slayer, Meshuggah, Gorguts, Dissection, Sepultura, Pantera. We are somewhat varied with our tastes in metal and you can hear the fusion of metal styles more fleshed out on the current Ep. 

Did you send your record to some Labels - which are the labels? How was the response?

We are currently unsigned but would not rule out a record deal. We submitted Defecation to a few labels, and we plan to with this EP as well. We feel no matter how big or small they should be fans first and have a love for the music. The business side of things is easier if there is passion among the label, and the bands who are signed to it.


How many gigs have you played? Which type of gigs do you prefer, whether it's (clubs or festivals) and which of your performances would you consider as the best? 

We’ve played many shows in or around Chicago. We are already working on the logistics of shows all around our neighboring area, as well as, touring opportunities in neighboring states. We have had some memorable shows but play every night like its our last. 

What about your plans for the future? What do you want to achieve with the band?

We plan on going deeper and heavier into the dark, strange emotive sorcery of music and developing further, the chaos and darkness that fuel this band becoming ever maniacal and menacing! We never put boundaries on our creation. We will show you dark aspects of ourselves and you may discover something in yourself, along the way. We have had setbacks that could conquer lesser bands. You'll see our strength when you see us live! We feel this is the strongest incarnation of this unholy beast.

How and where can your fans contact you? Can you provide some contact information?




Just follow our facebook page, our instagram,or you can reach us by email if you choose to. We cant wait to see all of our fans again and perform for everyone! We appreciate your time and thanks you for the interview! Have a good day!

Thank you for interview.

neděle 8. října 2017

Recenze/review - VULTURE – The Guillotine (2017)


VULTURE – The Guillotine
CD 2017, High Roller Records

Jde na mě nostalgická nálada. Přehrabuji se ve starých vinylech, obracím v rukou svoji první džínovou vestu. Svět se dnes už točí úplně jinak, ale my jsme zůstali stále věrní. Věrní pravému metalu. Kamarád, který je na tom podobně jako já, mi doporučil německé VULTURE. Řekl mi: "Až jednou budeš zase vzpomínat, tak si je narvi do hlavy! Uvidíš, že je to skvělý." Měl pravdu.

VULTURE, kapela složená ze samých zkušených muzikantů, totiž uchopila retro speed thrash metal tím správným způsobem. Exhumují staré postupy se samozřejmostí, odhodláním a citem pro věc. Hodně tomu pomáhá skvělý prašivý zvuk a schopnost kapely přesně vystihnout ducha dávných časů.


VULTURE volně čerpají z MERCYFUL FATE, OVERKILL, METALLICY, JUDAS PRIEST, ale i třeba takových ANTICHRIST, MORTAL SIN, IRON MAIDEN, LIVING DEATH. Takhle to nejen dnes dělávalo a dělá spousta kapel, ale jen některým to věřím. VULTURE patří rozhodně mezi ně. Nutná je samozřejmě patřičná nálada, vstřícnost k retro hudbě a touha po opravdovosti. Víte, ono se dají podobné smečky odsoudit několika slovy o nepůvodnosti. Jenže když ony na mě ty ozvěny mého mládí pořád působí. "The Guillotine" dělá čest ostrosti svého názvu. Je jako znovu oprášená kniha, kterou jste čítávali jako mladí. Nahlížíte na ni již sice trošku jinak, ale nakonec stejně skáčete po bytě jak pominutí s křečemi od paroháčů v rukou. Speed/thrash/heavy nostalgie velmi vysoké kvality! A teď mě prosím omluvte, musím jít přidat volume na svém přehrávači.


sumarizace:

Vítejte na thrash/heavy/speedové seanci! Němečtí válečníci VULTURE přišli na náš svět, aby zapálili ohně k uctění pravého nefalšovaného metalu. Tohle je přesně ten typ old schoolové muziky, která mi koluje v krvi. Má to drive, má to neskutečný feeling a sílu. Mám sto chutí vše hodit za hlavu, dát si nohy na stůl a jen poslouchat. Novinka je velmi dobře zahraným návratem do osmdesátých a devadesátých let minulého století. Je plná starých riffů, plesnivé atmosféry a žhoucího kovu. Pokud také ctíte dávné pořádky v hudbě a rádi vzpomínáte, tak je pro vás album jako stvořené. Otevřete si pivo, opravte nášivky na roztrhané džínové bundě a začněte skákat po pokoji! Tohle je hudba pro staré šedivé prašivé metalové psy! Takhle nějak by to mělo vypadat, přátelé! Album, které vás vrátí do vašeho mládí! Skvělá prašivá práce! Absolut metal!



Asphyx says:


Welcome to thrash / heavy / speed session! Warriors from Germany VULTURE came to our world to light fires for honour of the true real metal. This is exactly the type of old school music that is circulating in my blood. It has drive, surreal feeling and strength. I'm fancy throwing everything behind my head, put my feet up and listen only. Novelty is very well played return to the eighties and nineties. It's full of old riffs, moldy atmosphere and the glowing metal. So, if you honour the ancient orders in music and you like remembering, the album is ideal for you. Open some beer, repair patches on your torn denim jacket and start jumping around the room! This is music for the old gray mangy metal dogs! This is how it should look like, friends! The album, which takes you back to your youth! Great rotten job! Absolut metal!

Tracklist:
1. Vendetta 
2. Clashing Iron 
3. Triumph of the Guillotine 
4. Electric Ecstasy 
5. Adrian's Cradle 
6. (This Night Belongs) to the Dead 
7. Paraphiliac 
8. Cry for Death

band:
A. Axetinctör - baskytara
S. Genözider - kytara, bicí
M. Outlaw - baskytara
L. Steeler - zpěv

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh sto třináctý - Maso od kosti na hradu Kost


Příběh sto třináctý - Maso od kosti na hradu Kost

"Tak vážení, je léto a mě už to na sídlišti nebaví": dostala konečně v obchodě Jana dovolenou a my začali přemýšlet, kam vyrazit. Nebylo moc peněz, kupříkladu já už žil nějaký čas vyloženě na dluh a tak se muselo vymyslet něco, co je blízko. "Hele, pojeďme na kolech do Českého ráje": navrhl Kytka a všichni začali vzpomínat na náš poslední výlet do východních Čech, kde jsme zažili spousty srandy. "Tak jo domluveno, ale bude se i pořádně chlastat, žádný tokání a šukání pořád": doplnil k tématu trefně Prcalík a my už jen přemýšleli, jak a kam se vydat.

Přinesl jsem starou zažloutlou mapu, podle které jsme ještě chodili, když jsem byl malej capart. Bývalo to super, otec moc nepil, vymýšlel pro nás spousty různých úkolů, učil nás lovit ryby, rozdělat oheň, přespat pod širákem. Tohle všechno ale bylo pryč. Zbyly jen oči pro pláč. S Kačenkou jsme se těšili moc, jen jsem musel zase slíbit, že se o svoji milou postarám. Copak její táta, ten byl v pohodě, ale paní Kačenková si pořád myslela, že je náš vztah převážně romantický. Káča tomu říkávala takové to naše romantické šukání, což byla ve výsledku pravda. "Nebojte se, jsem čestný muž a šlechtic a vrátím vám vaší dceru čistou a neposkvrněnou": dělal jsem si ještě legraci, ale dostal jsem ihned kopanec pod stolem. Prostě huba prořízlá, mám s tím problémy celej život. 

Když jsem pak pomáhal Káče balit věci u ní v pokoji, povedlo se mi na tajňačku dostat se jí do kalhotek. Moc se jí to nelíbilo, to víte, rodiče vedle v obýváku, ale dole ve sklepě (mami, já mám chuť na višně!!!! - tak si tam skoč a Kuba ať jde s tebou) už se nebránila. Bylo to divoké, neviděli jsme se dva dny. Měli jsme sbaleno, zítra se jede. Jdu se domů vyspat a pořádně najíst. Potkám cestou na sídliště dvě kočky z panelů a moc dobře vím, že jak jsou mladší, tak by mi stačilo chvilku švitořit a mohlo by být pěkně veselo, ale neudělám to. Sice si představuju ledacos, to zase jo, ale jdu spát domů, hezky spořádaně, se sluchátky na uších. Myslím na Káču a jsem rád, že brácha je dneska u babičky.

Probudí mě na hi-fi věži nařízená skladba od Judas Priest. Dodnes nemohu přijít na to, jak se jmenuje a nikdo mi v tom nepomůže. Zvláštní. Obleču se, mám jen batoh a nic moc oblečení. Ale je léto a holky se o mě při nejhorším postarají. Možná to zní vyčůraně a asi to tak i bylo, ale ona se o mě Káča i Jana staraly opravdu jak o vlastního. Což se u Kačenky dalo pochopit. Vyzvednu Janu, vezmu jí batoh narvaný řízky. Smažila celý večer, pomáhala jí máma a ještě musíme pro bochníky chleba. V pekařství potkáváme kamaráda Járu, taky z panelů, tak se ukáže paroháč a ty vole, kam jedete. Přihodí nám dva bochníky navíc a nějaký sladký šátečky a moje milovaný makovky. Jana mu dá pusu. Je to hrozně hodnej kluk. Dodnes.

Káča má na sobě ten svůj nekonečně krásnej ohoz. Metalová bohyně. Ta chůze, jo! Všimli jste si toho taky, jak některý ženský úžasně chodí? Měli jsme s Prcalíkem teorii, podle které platilo - chodí krásně po schodech, dobře šuká! Něco na tom bylo. "Ahoj, proč máš tak zasněnej pohled?": líbá mě a Jana citlivě poodstoupí stranou. Vezmu jí taky batoh a vypadám jak šerpa, soumar. Nevadí mi to, zdědil jsem sílu po předcích sedlácích. Nás jen tak něco nerozhodí. Na nás můžete dříví štípat. Hlavně pomůžu rád. Holky mě totiž pak do kopce předeženou a já se jim můžu koukat na prdýlky. Jojo.

"Čau mrdácííííí": zdraví nás s obrovským úsměvem Prcalík a hned lokni si, dej si, začíná nám volno. Hodím do sebe dva srky boleslavské Drápaniny, pronesu něco o tom, že tohle je ale kurva vostrej ročník a už si to mašírujeme na nádraží. Vzduchem lítají vtípky, holky se řehtají, až mi zvoní v uších. S klukama se předvádíme. To je jasná věc. Vlak jede až za hodinu, tak ještě stihneme jedno v nádražce nebo radši dvě. Nalezeme do vagónu, já zapískám vtipně na strojvůdce, kterej mi odpoví, že jsem debil, protože nemám plácačku - jinak ti vlak neodjede, blbečku.

Musím sedět ve směru jízdy, mezi holkama a už do sebe ládujeme řízky. "Hele, zkus si nasypat do huby Vitacit a zapij to rumem": navrhne fikaně Kytka a já se nechám jeho nápadem svést. Je to humus, nablinkáno a nakakáno v puse, ale jsem chlap, tak dělám, že je to dobrota. "Dej mi taky miláčku nebo ti ho večer nevykouřím": vyhrožuje Prcalinka Prcalíkovi a už to jede. Jejich sprostocvik dokáže rozesmát i mrtvolu, to se ví. Jen kdyby nám po téhle zhůvěřilosti nebylo tak blbě od žaludků. Vystupujeme v Mladějově. Kola nám mají přivést až večer, tak se jde pít do kempu. 

Cestou jsem jediný, kdo nezvrací. "To nám to pěkně začíná, to mám radost": hlásí mezi krkáním a odpliváváním Prcalík. Kytka dodává, že je rumová víla s vitacitovou příchutí. Pak se nám všichni tak opijí, že pro kola jdu jen já a Káča. Musíme si od paní výpravčí půjčit vozík, protože jinak bychom všechna kola nepobrali. Moc hodná, moc milá paní a ještě milejší, když nám dá domácí štrúdl. Kde se v těch lidech ta dobrota bere? Ptám se cestou do kempu. 

Jak jsem opilej, tak filozofuji, přemítám o životě, až to musí lézt Káče na nervy. Nedá na sobě ale nic znát, protože mě má ráda a je taky docela rozhozená. Blbý je, že nám hned kluci berou kola z vozíku a že prý jedeme. Je to špatný, všichni jsou tak na šrot, že jsme pro smích celému kempu. Prcalík skončí v potoce, Prcalinka v plotu a Kytka se přikryje kolem na cestě a že na nás sere, že jde spát. Ještě není poledne. Jdu raději za manželským párem, který celý stanový tábor provozuje a domlouvám přespání. Zase hodní lidé, pozvou nás ještě večer k táboráku. Vůbec jim nevadí, že rozhodně nepatříme ke spořádaným rodinkám okolo.

Odpoledne strávím s Káčou ve stanu s podsádkou. Občas z dálky slyšíme smích našich kamarádů, kteří se různě probouzejí, dál pijí, potácejí se, skákají do dětského bazénku a předvádějí mezi kempinkovými stolky vážených občanů slavnou scénku z filmu Vlasy. Slyším i nějakého pana Morouse, který na Kytku řve, že je pakáž, hovado a debil. Odpovědí mu je, že je to pravda, akorát můj kamarád nechápe, jak tak krásná paní může mít za manžela takového suchara. A že ji jen chtěl složit poklonu. Dovedeme si to představit, milý kamaráde, fakt jo.

Vše se urovná až ve chvíli, kdy usedneme k táboráku. Nejdřív vzájemné oťukávání, jako odkuď jste, studenti? Je tam jedna taková moc hezká paní, něco kolem třiceti, do které se málem zakoukám. Má stan sama, jen se svoji malou dcerkou. Káča si toho všimne a hned vyšiluje. Přitom se jen dívám. Pak se začne zpívat, Kytka rozjede starý rockový pecky a všichni jdou do kolen. Jsem požádán o Lemmyho, učiním tak, ale takový úspěch jako můj kamarád nemám. Spát se jde až k ránu, my s Káčou do stanu, ještě vidím smutný pohled pěkné třicítky, ale už se tulíme. Kamarádi polehávají různě po kempu, kde se dá. Třeba Prcalík s Prcalinkou spí hned vedle záchodků v kopřivách. 

Ráno trošku nechápu, jak vůbec někam můžeme vyrazit na kolech. Když vidím stav jednotlivých účastníků, mám sto chutí poslat naše Favority a Esky domů a pokračovat pěšky. Nechám hlasovat a protože nikdo není momentálně nadšený z jízdy na velocipedech, jsem pověřen, abych zase kola vrátil na železniční stanici. Jdu tentokrát sám, Kačenka připravuje snídani nebo spíš brzký oběd.

Dostanu zase štrúdl a na hodné paní výpravčí vidím, že je tam chudák asi dlouho sama. Naznačuje, vrní se přede mnou, laškuje, nedáš si něco ostřejšího...Situace nevyužiju, asi jsem až moc zamilovanej, ale na paní si občas vzpomenu. Měla krásný oči. Na to já dám. Měla je úplně stejně hezký, jako třicítka ze včera, kterou potkám cestou zpět. Má s sebou dcerku, malou princeznu a já zase jednou nechápu, co na mě ty ženský vlastně viděj. Vždyť jsem hubenej, vošklivej, mám starý kostěný brejle! Prcalík mi vždycky tvrdil, že prej jim připomínám vopuštěnýho voříška, tak se prej o mě chtěj starat. Blbec.

Ke Káče doslova běžím. Dělá takovej ten míchanej guláš, kam naházíte všechno možný. Je moc dobrý, vynikající. Všichni se trošku srovnají, já upravím itinerář cesty pro pěší pochod a už nasazujeme bágly a jde se. Prcalík pyskuje, že se na to může vysrat, že není žádnej turista, ale trvá to jen chvilku. Najednou jsme totiž uprostřed lesů, luk, říček, uvnitř dokonalé krásy. A my, děti sídliště, paneloví metalisti, doslova nasáváme všechen ten čerstvý vzduch, nasloucháme zvukům a našlapujeme až v nábožném rozpoložení. Tenkrát ještě nebyli všude zástupy víkendových turistů, bylo poloprázdno. Sem tam nějaká většinou starší dvojice. Jinak ticho, klid, nádhera.

Vydáme se kolem potoka, úbočím a cesta se před námi vlní jako nějaký obrovský had. Ani nezpíváme, spíš si mačkáme s holkama ruce, jak na nás všechno působí. Ještě pár kilometrů a budeme u hradu Kost. Tam by měl dělat kastelána nějaký Jany příbuzný a prý nás nechá přespat. Přijdeme s veselou náladou kolem Bílého rybníka. Na nádvoří stojí chlap, vysoký jako hora. Dobrák od pohledu i od kosti, ne nadarmo dělá kastelána na hradu Kost. Jana ho zdraví a on se usmívá. Už se dlouho neviděli. Zavede nás dovnitř a my se uvelebíme na dřevěných lavicích. Následuje pivo a skvělé buřty s cibulí. Pak vstoupí dovnitř.

Viděl jsem do té doby hodně ženských, copak o to, líbí se mi pořád, ale takovouhle ještě ne. Měla všechno, co mají bohyně mít. Prsa, boky, k tomu úsměv a vlasy, které ji u vchodu povlávaly lehce kolem tváří. "Ty vole, ta je krásná": pronesl Prcalík a ihned dostal do stehna ránu od své milé. Zrzečce Marcele bylo něco kolem třiceti a byla druhou ženou pana kastelána. A jak už to v životě bývá, byla do větru. Na hradě, kam jezdili zástupy turistů, byla pro spoustu chlapů jednou z oblíbených atrakcí. Prováděla po studených místnostech a i nevrlí starci v její přítomnosti roztávali. Tak trošku kurvička, říkal mi ihned Kytka a představám se meze nekladou, no nemám pravdu?

Spaní jsme měli ve staré maštali, předělané na ubytovnu. Společná místnost, k tomu neustálý přísun piva. "Ráj, tohle je vy volové ráj!": volal do chladných zdí Prcalík a my pokyvovali hlavou. Holky byly sice z paní domácí trošku na trní, ale to se poddá, věřili jsme tomu. Je ale také fakt, že když Marcela přišla a měla na sobě vyprsenou košili a sukýnku do půli stehen, tak jsme málem vyli jak vlci na měsíc. Tak si nás vzali naše křepelky stranou, (mě tedy obě dvě) a dostali jsme od nich spoustu vřelých ostrých slov a výčitek, ha.

Večer se peklo maso od kosti na hradu Kost. Pan kastelán, ihned podle Večerníčku překřtěný na pana Krbce, vyprávěl strašidelné příběhy, my koukali Marcele do výstřihu a dělalo nám moc dobře, když se smála. Protože ona byla už dospělá ženská a nás mladý mlíka utáhla na vařený nudli. Fakt trošku kurvička. Zpívalo se, tančilo se, líbalo se, slavil se život.

Stál jsem s umaštěnou hubou na nádvoří, čůral dolů z hradeb a Kačenka mě držela za nohavici u kraťasů, abych nespadl do hradního příkopu. Potom vylezla ke mě, obejmula mě kolem pasu a povídali jsme si skoro až do rána. Nemohl jsem spát, byl jsem všech těch zážitků doslova plnej. Tak se jdu napít mléka dlouhou chodbou do kuchyně. Chvíli mě napadne, jestli tady taky není bílá paní. Ne to ne, ale v kuchyni je Marcela, kterou přistihnu přesně ve chvíli, kdy dělá takové ty věci, co dělávají lidé většinou o samotě (ona tedy s prsty i dlaněmi v rozkroku a na prsou). Nevím co říct, tak se jen usměju a vrátím se za Kačenkou. Spím pouze asi dvě hodiny a sny mám pochopitelně hodně divoké a živé.

Ráno se loučíme, já dostanu od Marcely hubana, že si ho pamatuju ještě pěkně dlouho. Čeká nás dlouhá cesta. Necháme jít naštvaný holky dopředu a s klukama básníme až k Semtínské lípě. Nikdo mi nevěří, co jsem viděl. "Ty vole jako dobrý, ale týhle fantazii fakt nevěřím...ale je to pěkná představa, vo tom žádná": směje se Prcalík.

Ještě vylezeme na Humprecht, ale tam nám přijde, že okolo nic není. Vybalíme obrovské svačiny, co jsme dostali a Jana najednou zacinká slivovicí. "Domácí, od pana Krbce": pronese a najednou je všechno napětí, které mezi námi způsobila Marcela, pryč. "Vy volové, vy taky když vidíte sukni, tak začnete myslet ptákama": rozsekne všechno Prcalinka a my se tam na těch schodech u zámečku smějeme jak starý lamy. 

Kačenka mi stiskne ruku a pošeptá mi, že kdybych jí byl nevěrnej, tak tý ženský by vyškrábala voči a mě odtrhala maso od kosti. Jsem trošku šokovaný její brutalitou, ale když se jí podívám do jejích kaštánkovitých studánek, co má místo zorniček, tak jí věřím každé slovo. Dělá mi to hrozně dobře, protože jak říká Prcalík, zašukat si můžete na každým rohu, ale potkat tu pravou, to už je kurva štěstí. Na všechno tohle myslím ve vlaku, cestou pěšky domů ke Káče i ve chvílích, kdy na ní koukám, jak spí. Připomíná mi francouzskou šlechtičnu ze starých obrazů. Tedy nebýt mého trika Slayer, které mi zase vzala.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 7. října 2017

Recenze/review - CRYPTS OF DESPAIR - The Stench Of The Earth (2017)


CRYPTS OF DESPAIR - The Stench Of The Earth
Cassette, CD 2017, Testimony Records

Je nepsaným pravidlem, že v noci vítězí predátoři. Ze tmy září vyděšené oči obětí. Pach krve, tolik přitažlivý, je pro mnohé z nás neodolatelný. Cítíte ten krásný strach? Vždyť co může být lepšího, než čerstvě prokousnutá tepna. Litevští CRYPTS OF DESPAIR na mě působí jako death doomoví lovci z těch nejčernějších koutů. Při poslechu jejich novinky "The Stench Of The Earth" do mě vstupuje chlad. Pomalu, ostře.

Jedná se o prvotinu, o ledově bolavý kousek ostrého nože, který vám hladce projede dutinou břišní. Spojením záhrobní atmosféry, naléhavosti, tajemna a beznaděje vznikla deska, která mě velmi zaujala.



CRYPTS OF DESPAIR balancují někde na pomezí mezi naším a oním světem. Hrají uvěřitelně, i když je také pravdou, že občas jejich skladby ztrácejí na intenzitě. Možná kdyby přidali víc špíny, hnisu a hniloby, bylo by jejich album ještě víc přitažlivější. I tak se ale jedná o velmi dobrý příslib do budoucna. Baví mě se kývat do rytmu tklivých melodií, s chutí beru do ruky krumpáč i lopatu a kopu ve zmrzlé zemi další hrob. Ano, sem mezi náhrobky tato kapela patří, zde jejich touha po smrti vynikne nejlépe. Nahrávka má pro mě určitou zvláštní auru, kus něčeho, co se velmi těžko popisuje a co mě neskutečným způsobem láká. "The Stench Of The Earth" se pro mě stalo vítaným společníkem při cestách na onom světě. Death doomový obřad s jasným smrtícím poselstvím! Velmi dobře!



sumarizace:

"The Stench Of The Earth" je velmi zvláštním, zajímavým albem. Kombinace death metalu, doomu a smutku dělá z novinky hodně návykovou nahrávku. Připomíná mi setkání se stíny, případně chvilky, které musí zažívat sebevrah před svým činem. Svým způsobem hodně těžká, pomalá, přesto drsná, syrová. Taková je hudba CRYPTS OF DESPAIR. Varuji všechny, kdo mají labilnější povahu, aby si na tuhle desku dávali velký pozor. Není to nic pro slabé jedince! Na CD by měla být nálepka, že může způsobit deprese. Skladby mají až odlidštěný náboj. Jsou mocné, rozvláčné a obsahují v sobě velké množství hnisu. Litevci jednoduše umí navodit absolutní atmosféru zmaru a beznaděje. Death doom metalová deska, u které si budete muset dávat pozor, abyste si neprořízli tepny na rukou. Skvělé album!

Asphyx says:

"The Stench Of The Earth" is a very interesting and unusual album. The combination of death metal, doom and sadness makes this album a very addicting record. It feels like a meet with shadows or the moments which suicidal person feels right before he do what he wants to do. In some way this is a very heavy, slow and yet cruel and raw – that is the music by CRYPTS OF DESPAIR. I must warn you – if you have an instable character, be careful with this record. This is not something for the weaks! There should be a sticker on the cover – “This might cause depressions”. The songs are unhuman. They are powerful, expatiative and contain a big amount of putridity. These Lithuanian guys just know how to set the absolute ruin and hopelessness atmosphere. Death doom metal album which might cut your hand veins. An amazing album!

Tracklist:
01. The Stench of the Earth 01:52 
02. Path to Vengeance 03:39 
03. Pits of Endless Torment 04:28 
04. 77 03:20 
05. Fleshless Eternity 03:10 
06. Enslaved in Blasphemy 03:36 
07. Ravage the Earth 06:11 
08. Possessed by Astral Parasites 03:41 
09. Monuments of Fear 06:31 
10. Dead Light 04:41

band:

A few questions – interview with death metal band from Lithuania - CRYPTS OF DESPAIR



A few questions – interview with death metal band from Lithuania - CRYPTS OF DESPAIR

Ave, can you introduce your band to our readers? – When was it founded and what style of music do you play , etc. ?

Good day. We are a 4 piece band from Lithuania called Crypts of Despair which was founded in 2009. We play Death metal although we do not try to actually fit ourselves in the frames of an exact genre.

Where and under what conditions were you recording the new album? Who was in charge of sound, production and mastering?

Studio wise conditions were very good. We recorded everything at „Lapes Records“ studio in Kaunas, Lithuania with Laurynas Baškys and Gints Lundbergs. Mixing – Mastering was done by „The Devils Mark“ studios in Rome, Italy.


How many copies were released and which medium was used for this new edition (CD, digital, vinyl, cassette)?

Before we signed with a label we had sort of a special edition self release 20 copies of our album on cassette (pro 4 panels booklet, with photos, lyrics etc) for two gigs with Luctus and Demonomancy and now after our signing we will have digital, cd – 1000 copies and vinyl 300 copies. Strictly limited, out via „Testimony Records“ (check their bandcamp, bigcartel)

Who is the author of the lyrics and how were they created and about what do the lyrics deal with? 

All the lyrics were written by S.J. except two songs (Enslaved in Blasphemy and Fleshless Eternity) by B.J. This time, everything deals with the atrocious nature of humankind and hatred for these beings, to expose humanity‘s disguting face.


Who created the logo of the band, and who took care of the graphics and the website? What about you and social networks? Do you consider these things important? 

Logo was created by Saulius. We don’t have a website, so not sure what do you mean. Social media these days is an ineviteble part of our daily lifes and if you want to put yourself out there and get heard – you have to use it. 

Which label did you choose for releasing your album and why this label? Are you satisfied by how your label represents you and takés care about you? 

„Testimony Records“ showed genuine interest in us and our music first of all as a listener, not just as a plain bussiness. That factor was very important to us and we agreed to work with this label. Our partnership has just started but so far we are very pleased working with them.


Which bands do you idolise and where do you get your inspiration?

Too many to mention. We all listen to all kinds of music, but most of the time all members share same taste. Inspiration mostly comes from daily life, surroundings, as our debut album name indicates it.

Did you send your record to some Labels - which are the labels? How was the response?

We had sent to as many relevant labels as possible. We got a few answers but nothing too much.

How many gigs have you played? Which type of gigs do you prefer, whether it's (clubs or festivals) and which of your performances would you consider as the best? 

During the period of starting our band and after brake we played many gigs. Mostly in our country. In 2017 we started to play more not only in Lithuania (we had a gig in Poland – Warsaw and recently England – London. ). We like to play all the relevant gigs and it doesn’t matter what kind of – festival or club. Every gig is a special celebration in one way or another. I wouldn’t say we have a „best“ performance because we always see room where we could improve ourselves and little by little everything gets better everytime.


What about your plans for the future? What do you want to achieve with the band?

Getting album released, make tours, play all around as much as possible and hit the studio for another album, maybe at the end of 2018.

How and where can your fans contact you? Can you provide some contact information?

Majority of communication goes via facebook and email, you can find a way to contact us here: https://www.facebook.com/cryptsofdespair
cryptsofdespair@gmail.com

Also don’t forget to check our label and their store: 


Pre-order our album on vinyl and cd via: 

Thanx for the interview.

Thank you.

pátek 6. října 2017

Recenze/review - DEHYDRATED - Resurrection (2017)


DEHYDRATED - Resurrection 
CD 2017, Immortal Souls Productions

for english scroll down please

Stojím před bránou do samotného pekla a čekám, až budu přijat. Kolem pobíhá smečka šílených starých psů. Štěkají, řvou a já cítím, že tu jsem správně. V záhrobí, na onom světě. Železná vrata se pootevřou a z temnoty zazní první riff. Natočím tím směrem hlavu. Ano, tohle je pravý nefalšovaný death metal. V podobě, v jaké ho mám rád. Padnu na kolena a šeptám slova obrácené modlitby. Tahle deska mě zasáhla přímo do mého shnilého srdce. Peklo zase jednou promluvilo.

Pod skvělým obalem od Juanja Castellana se ukrývá pět šílených skladeb v klasickém death metalovém stylu. Navíc je přidán cover od slavných MASSACRE ("Dawn Of Eternity"). DEHYDRATED mě vracejí do dob mého mládí a to doslova uvěřitelným způsobem. Zvukově dobře ošetřené album není sice vůbec ničím nové, ani nikam styl neposouvá, ale ruku na srdce přátelé - není vám bližší pravý reálný, chladem čpící otevřený hrob, než technické finesy bez duše? Klidně bych ocenil ještě více špíny, ale to berte jen jako slova zmlsaného starého psa.



"Resurrection" je nejen návratem po dlouhých dvaceti letech, ale také jasným a zřetelným poselstvím z dávných dob. Takhle se totiž kdysi death metal hrával a je hrozně dobře, že ještě existují kapely, které tlačí dál káru plnou prašivých kostí. DEHYDRATED odvedli skvělé řemeslo. Z jejich hudby cítím ortodoxní oddanost stylu, velmi dobré hráčské výkony, infernální přístup. Songy mi po delší době vlezly do mozku tak, že je z něj nemohu vyhnat. Vlastně ani nechci a třeba motiv z "Last Sunset" mi duní hlavou opravdu často. Nevím sice, jak nahrávku ocení dnešní mladí posluchači, kteří vyrůstali na zcela jiném death metalu, ale ono je to v závěru úplně jedno. My, co chodíme rádi a často do pravého pekla, víme své a ostatní stejně nepochopí. Osobně mě novinka "Resurrection" neskutečným způsobem řeže, pálí a hlavně baví. Pokud máte chuť na pravý, nefalšovaný, reálný smrtící kov, tak neváhejte. Takhle zní totiž pravé peklo! 



Asphyx says:

I'm standing in front of the gate to hell and waiting to be accepted. A pack of mad old dogs runs around. They bark, they scream and I feel I'm right here. In the tomb, in the other world. The iron gate opens and the first riff is heard from the darkness. I turn my head in that direction. Yes, this is true true death metal. The way I like it. I fall on my knees and whisper the words of a reversed prayer. This album hit me right in my rotten heart. The hell spoke once again.


The great art cover is made by Juan Castellano and there are five crazy songs in classical death metal style. And is added one cover from the famous MASSACRE ("Dawn Of Eternity"). DEHYDRATED returns me to the age of my youth, literally in an incredible way. The well-treated-sound album is not new at all, nor does the style move anywhere, but the hand to heart friends - is it closer to your true real, cold-tempered open grave than technical finesse without a soul? I'd like to appreciate even more dirt, but just take it as the words of an old dainty dog.

"Resurrection" is not only a return for a long twenty years, but also a clear and distinct message from ancient times. That's how death metal was played, and it's really good that there are still bands that push the trolley full of mangy bones. DEHYDRATED did a great job. I feel the orthodox dedication to style from their music, very good player performance, infernal approach. Songs have come into my brain for a long time so I cannot get rid of it. Actually, I do not even want and the motif of "Last Sunset" really rumble my head. I do not know how the recording will be appreciated by today's young listeners who grew up on another death metal, but it does not matter.


tracklist:
1. The Glory´s Hangman 06:10
2. Don´t Laugh You´re Dying 04:40
3. Last Sunset 03:06
4. Appealing Murder 04:40
5. Dying And Asking 05:18
6. Dawn Of Eternity 05:01


band:
Braňo Jurák - guitar
Drahoslav Dragan Gabriš - vocals (ex-Depresy)
Pepe Benčík - guitar
Janek Bezový - bass
Elevo - drums (ex-Depresy


order here/objednávej zde:
https://dehydrated-isp.bandcamp.com/album/resurrection
https://www.immortalsouls.sk/album-resurrection-being-pressed/
https://www.facebook.com/DEHYDRATED-SK-508638252631204/?fref=ts

interview:

Interview - DEHYDRATED - Slovak death metal legend is back!

report:


TWITTER