Příběh tří stý devadesátý šestý - Jablonecké toulky viděné přes sklenice půllitrů
Jizerky jsme si zamilovali. Asi jako každá dvojice jsme chtěli být hlavně sami a spolu. Chalupa měla tu výhodu, že tam byl klid. Na povídání, na muchlování, na spoustu výletů a toulek. Našel jsem na chalupě deníky po dědovi, co si psával jako malý skautík a řekli jsme si, že podle něj budeme chodit. Na rozhledny, do hospůdek a přírodních zajímavostí. Byla ještě zima, kolem hromady sněhu a tak jsme spoustu cílů dosáhli na běžkách. Moje milá se na nich ihned naučila a třeba u sjezdů byla odvážnější, než já. Dělával jsem si z ní srandu, že je jak malé dítě, které nemá ještě pud sebezáchovy a ona vždy odpověděla, pojeď srabe. Lidé nám hodně často mávali, protože moc mladých tenkrát tenhle sport neprovozovalo. Byl to krásný čas bez turistů. Jakmile bylo nějaké prodloužené volno, už jsme seděli ve vlaku s mapou a říkali si, kam vyrazíme.
Byli jsme hodně utahaní. Několik dní na hřebenech člověka vyčerpá. Jak dva horalové jsme se těšili na vytopenou chalupu. Pokud nám tedy nevyhasla kamna. Chtělo to alespoň jeden den volna, abychom trošku nechali odpočinout nohám i celému tělu. Ono taky, jsme původně z malých měst a chyběli nám lidé, ten cvrkot ulice. Sešli jsme z kopců dolů do Jablonce a usadili se v hospodě na náměstí. Na horním, abych to definoval přesněji. Já velké pivo, ona vždy malé, protože je za dámu. Kecáme o škole, o tom, co budeme dělat dál, co nás čeká a nemine. Vedle ke stolu si přisedne také jedna dvojice. Kluk má triko Slayer, tak na sebe tak nějak automaticky pokyneme. Jsem tě někde viděl, řekne mi na záchodech. Co prosím? Ale nic, sorry, nechci tě rušit na hajzlu, ale jen, že jsme se už někde potkali. V Liberci? V Boleslavi? Chvíli kecáme o klubech a kapelách. A protože jsou oba sympatičtí, přisednou si. Taková podobná dvojka jako my. Ženský do nepohody a co si budem, muzika tenkrát hlavně spojovala.
Když se vyčerpá první vlna témat o muzice, dojde na knihy. Moje milá prokroutí oči, protože mě zná a naše dýchánky s kámošema na koleji bývaly vždy nekonečné a někdy pro holky asi nudné. Tak si přesedneme, děvčata si probírají svoje a my se necháme unést fantazií. Předháníme se, co kdo četl a když toho druhého nachytáme, tak máme tak trošku radost, že jsme už dál, že víme a on ne. Ale je to v dobrém, spíš si dáváme tipy. Někdy se neshodneme, stejně jako předtím na Metallice a dalších, které jsem už tak trošku opustil. My jsme byli přímo u toho, začínali jsme na stejných smečkách a nebudu vám lhát, radovali jsme se, že ty šedivý osmdesátky a začátek devadesátejch skončily. Ta komunistická lůza, vláda tupého davu, brrr, když si na to jen vzpomenu. Metal byl pro nás únikem ze všech těch sraček, který nám hustily do hlavy, ale také připomínkou. Už jsme chtěli jít dál. A tak to nebyl jenom metal a punk, co jsme poslouchali. Třeba dneska prý hrají v malým klubu v Jablonci nějaký pražský alternativní kapely. Nechcete jít s námi? No, abych pravdu řekl, mě se moc nechce, taky nám vyhasnou kamna. Ale moje žena chtěla. Nedivil jsem se jí. Už jsme začali na té chalupě trošku plesnivět.
Nakonec jsem přikývl, že jako na chvilku bychom snad mohli. Tak se pije dál a díváme se na Jablonec přes sklenice půllitrů. Vezmou nás do oblíbené hospůdky, která se nachází poblíž klubu. Tedy, on to byl spíš takový sklep, kde se scházeli místní alternativci. Moc tam nezapadneme. Na gaučích posedávají lidé v rolácích a můj vytahaný svetr a křivák moc parády nenadělá. Všichni jsou taky takoví vážní, rozmlouvají rozvláčně a občas hledí do dálky. Já se vždycky řehtám jak hovado a budím tím mezi umělci rozruch. Taky si dělám ze všeho srandu, protože mám radost, že jsme zase někde na pivu a kultuře. Nějaká kostnatá paní, co jí je snad vidět páteř zepředu, na mě přísně zasyčí. Co to zase je? Řeknu a žena moje mě drží za ruku. Ocitli jsme se v podhoubí, které má asi velkou vážnost, kapely umí hrát a všichni jsou napnutí a v očekávání. Působil jsem zase jednou jako slon v porcelánu. Nehodil jsem se tam, stejně jako do galerií, ve kterých visí obrazy, kterým nikdo nerozumí, ale všichni o nich vášnivě diskutují. Barbaři, pronesla další dáma. Měla kostýmek a v rukou cigáro ve špičce. Usedl jsem pod běžky na stěně, které tenkrát byly snad v každým baru a hospodě. Ufff.
Musím tedy říct, že ten večer si pamatuji dvě kapely. Abraxas a Bluesberry. A obě byly výborné. Také jsem to dával najevo výkřiky údivu, chtěl jsem, aby pánové věděli, že se mi jejich vystoupení líbí. Ale byl jsem požádán, abych se zdržel hlasitých projevů. Což mělo za následek to, že jsem se přeci jen trošku urazil. Jak píšu, skupiny výborný, ale lidi divný a tak nějak povrchní. Ale třeba jsem to jen blbě celé pochopil. Nebylo koho se zeptat, dvojice, která nás provázela, nejdřív zmizela do jednoho temného koutu, kde se oddala přízemním hrátkám (což tedy kupodivu nikomu nevadilo) a pak zmizela. Zůstali jsme s mojí holkou na tohle těžké umění sami. Vše skončilo a mysleli jsme si, že se bude popíjet. Že dáme pár pivek a zmizíme do zimy. Jenže se všichni sebrali a šli pryč. A i když nás nevyhodili, tak bylo vidět, jak čekají, až vypadneme. Řeknu, dobrá, mizíme. Jdu ještě za muzikanty a poděkuji. Joj, skromní to a milí pánové. Uklonil jsem se. Musel jsem. Hudba je jen jedna. Popadnu ženu pod rukou a dělám, že kouřím špičku. Vedu děsně učený řeči a smějeme se na všech náměstích.
Co nějaký nonstop? Nad autobusákem u schodů jeden býval, snad nezkrachoval. To ne, ale je z něj punkáčský bar. Pijeme v rohu a sledujeme, tak se všichni přítomní mění v mázlé stíny. V klubu je také spousta různých zákoutí a v některých mám pocit, že v nich jedou drogy. Ale to bylo snad všude. My sedíme pod reprákama, chvílemi usínáme, chodíme si pro pivo a vůbec se nám nechce domů. Ale musíme, už je kolem čtvrté ranní a máme před sebou ještě čtyři kilometry. Kloužeme do kopce, jdeme různými zkratkami, na kterých se ale zase brodíme v hlubokém sněhu. Má to spoustu nevýhod, ale i jednu výhodu. Vystřízlivíme. Jednou padnu hubou do sněhu, když se snažím vyčůrat, ale podjedou mi nohy a zapotácím se. Žena se mi směje, až padne do sněhu také. Pořád totiž držím v ruce hrdinně svoje malé já. Mám odřený obličej, zadek mě studí, protože se mi vyhrnuly džíny, ale o svoji chloubu se postarám. Rozesměju se taky. Jsme nad Jabloncem a koukáme do kraje. Tolik krásy, tolik radosti. Jsou to přesně ty chvíle, které si člověk pak pamatuje a s láskou na ně vzpomíná.
V chalupě je děsná morna. Kamna samozřejmě vyhaslý a vítr v korunách dává na vědomí, že nebude hezký den. Zatopím a schoulíme se do peřiny. Navlečeni v pyžamech a v teplých ponožkách drkotáme zuby, do té doby, dokud si nenadejcháme pod peřinu tak, že je nám alespoň trošku příjemně. Co bys řekla na to...usneme za půl hodiny jako když nás do vody hodí. Zdá se mi o alternativních kapelách. A jak mě vyhazují z různých klubů po republice, protože tomu nerozumím a nechovám se vznešeně. Probudí mě traktor, který protahuje cestu. Padá, pořád padá sníh a máme velké štěstí, že jsme vyrazili včera, dnes bychom se sem asi ani nedostali. Čeká nás ještě pár dní, ale ty už věnujeme zase jen toulkám po lesích, stráních a loukách. Sněhu je hrozně moc, snad naposledy takhle sněžilo, když jsem byl malý. Ale také se mi to mohlo jen zdát a závěje mi připadaly větší. Každopádně, pokaždé, když usedneme do nějaké horské chaty, já a nebo moje holka předvádíme, jak se kouří ze špičky, děláme si srandu a tak nějak jsme hrozně rádi, že jsme spolu. Je to úžasné, mít spřízněnou duší. Smát se stejným věcem. Jabloneckých toulek viděných přes půllitry bylo sice víc, možná o některých ještě napíšu, ale tahle, s alternativním uměním, byla nejlepší.
