Těla vyskládaná do různých pozic. Odvedl si jako vždy skvělou práci. Mrtvoly vypadají jako živé. Oči tě sledují, galerie smrti ve své krásné morbidní podobě. Jsi opravdový umělec. Škoda jen, že si nezůstal u zvířat. Všechny by nás zajímalo, kde si získal tolik těl. Odpovědi nalezneme ve tvém sklepě. Bolest a utrpení, gore a černý humor. Příběhy plné násilí, krve a zohavení. To jsou PUTREVORE. Kapela, která letos přichází se svým dalším mokvajícím albem.
Spojení Roggy Johanssona, který je podepsán pod kytarami a basou a Dave Rottena, který stojí za mikrofonem, opět funguje. Pokud máte rádi starý, surový, prašivý a ostrý death metal, jste zde správně. Bicí nahrál Thomas Ohlsson a jako celek na mě novinka opět baví svojí velkou a upřímnou přesvědčivostí. Je to masakr v márnici!
Máte rádi kapely jako DISMA, ADRAMELECH, FUNEBRE, FUNEBRARUM, INCANTATION, ROTTREVORE, BOLT THROWER, ABULSED, GRISLY, případně klasické švédské drtiče kostí? Potom jste zde správně. Opět máme co do činěné s hudbou, která může být skvělým soundtrackem pro pitvání ještě živých těl. Skladby jsou napsány velmi dobře, povedl se zvuk i motiv na obalu. Já, jako starý pes, který stráží vchod do podzemí již od devadesátých let minulého století, jsem spokojený po všech stránkách. Novou nahrávku mě baví poslouchat, rád se k ní vracím, užívám si jednotlivé krvavé nuance. Všichni zúčastnění tohoto krásného pohřbu do země, jsou zkušení muzikanti, kteří moc dobře vědí, co a jak chtějí hrát. Navíc je tu jedna pro mě zásadní věc. Mě zkrátka a dobře baví nové album poslouchat. Obzvláště teď, když je venku sychravo a na místním hřbitově každou noc ožívají nemrtví. Jasně, PUTREVORE nepřinášejí nic nového, ani převratného, ale nové skladby nejsou jen obyčejným, dobře odvedeným řemeslem. Naopak, mokvají, pálí a žhnou zevnitř a na povrchu jsou chladné jako ruka dobře uleželé mrtvoly. "Unending Rotting Cycle" vás vezme do zvrácené nemocnice, hluboko do podzemí, kde jsou uložena těla, která byla veřejně pitvána. Možná jednou skončí v morbidní galerii smrti, stejně jako ta, která měl ve svém sklepě hrdina dnešní recenze. Líbí se mi nadsázka, takový ten smradlavý odér, který se šíří všude kolem, když album poslouchám. Těla vyskládaná do různých pozic. Odvedl si jako vždy skvělou práci. Mrtvoly vypadají jako živé. Oči tě sledují, galerie smrti ve své krásné morbidní podobě. Jsi opravdový umělec. Škoda jen, že si nezůstal u zvířat. Mokvající, surový, hnilobný death metalový rozklad! Album, které řeže do živého!
Asphyx says:
Bodies arranged in various positions. As always, he did a great job. The corpses look lifelike. Their eyes follow you, a gallery of death in its beautiful morbid form. You are a true artist. It's just a shame you didn't stick to animals. We'd all like to know where you got so many bodies. We'll find the answers in your basement. Pain and suffering, gore and black humor. Stories full of violence, blood, and mutilation. That's PUTREVORE. A band that's coming out with another bloody album this year.
The combination of Roggy Johansson, who plays guitar and bass, and Dave Rotten, who stands behind the microphone, works again. If you like old, raw, mangy, and sharp death metal, you've come to the right place. The drums were recorded by Thomas Ohlsson, and as a whole, I find the new album entertaining once again with its great and sincere persuasiveness. It's a massacre in the morgue!
Do you like bands such as DISMA, ADRAMELECH, FUNEBRE, FUNEBRARUM, INCANTATION, ROTTREVORE, BOLT THROWER, ABULSED, GRISLY, or classic Swedish bone crushers? Then you've come to the right place. Once again, we're dealing with music that could be a great soundtrack for dissecting still-living bodies. The songs are very well written, and the sound and cover art are also great. As an old dog who has been guarding the entrance to the underground since the 1990s, I am satisfied in every way. I enjoy listening to the new album, I like to come back to it, and I enjoy its bloody nuances. All those involved in this beautiful burial are experienced musicians who know very well what and how they want to play. In addition, there is one thing that is essential for me. I simply enjoy listening to the new album. Especially now, when it's cold outside and the undead come to life every night at the local cemetery. Sure, PUTREVORE aren't bringing anything new or groundbreaking to the table, but their new songs aren't just ordinary, well-crafted pieces of work. On the contrary, they ooze, burn, and glow from within, while on the surface they are as cold as the hand of a well-preserved corpse. "Unending Rotting Cycle" takes you to a twisted hospital, deep underground, where bodies that have been publicly dissected are stored. Maybe one day they'll end up in a morbid gallery of death, just like the one the hero of today's review had in his basement. I like the exaggeration, the stench that spreads everywhere when I listen to the album. Bodies stacked in various positions. As always, he did a great job. The corpses look alive. Their eyes follow you, a gallery of death in its beautiful morbid form. You are a true artist. It's just a shame you didn't stick with animals. Oozing, raw, putrid death metal decay! An album that cuts to the bone!
V roce 2005, kdy byla původní verze tohoto alba vydána poprvé, jsem tuhle izraelskou smečku ještě vůbec neznal. Diskografii jsem si doplnil až později, když mě tenkrát v roce 2017 album "Six" smetlo z povrchu zemského. Abych přiznal pravdu, tak nejsem zase tak velkým fanouškem vkládání různých starověkých (a vlastně jakýchkoliv) vlivů do black a death metalu. Jsou ale kapely, mezi které právě ARALLU řadím, které tohle umí výborně. I letos mě znovu a opakovaně fascinuje agresivita, temperament a schopnost napsat skladby, které ve mě zanechávají hlubokou krvavou stopu.
Jako bych se díval na písečnou bouří, ze které se postupně zjevují tváře starodávných démonů. Bohové války se stále usmívají. Ani po mnoha staletích si lidé nedají pokoj a krmí je vlastním masem. Album není jenom znovu nahráno, ale i doplněno a upraveno, aby obstálo v dnešním podivném světě. Tohle je ďábelská bouře, která se zrodila v tom nejhlubším podzemí.
Základem je divoký, nespoutaný, skvěle napsaný a složený black metal, který odtrhává maso od kostí. Vystopovat můžete i různé folklórní a symfonické prvky, které jsou vkládány velmi umně a se zkušenostmi starých mistrů v oboru. Není žádným tajemstvím, že mám pro tuhle smečku slabost, že se mi líbí jejich rukopis, výraz, otisk, který ve mě pokaždé svojí hudbou zanechají. Jsme jedné krve, chce se mi řvát do tmy pokaždé, když zapnu na svém přehrávači play. "DMoon - From the Ancient World" je nahrávkou, která má v sobě pradávný vztek, načerpaný po staletí ve starých katakombách. Jedná se o záležitost, která by neměla chybět ve sbírce žádného opravdového fanouška. Pokud máte rádi kapely typu MELECHESH, ABSU, ANGELCORPSE, ROTTING CHRIST, NILE, MOONSPELL a nebojíte se opravdové, kruté smrti, tak neváhejte ani chvilku. Když si potom obě verze alba porovnáte, zjistíte, že novinka je důstojným a skvělým pokračovatelem. Jako bych při poslechu slyšel něco notoricky známého a zároveň vnímal i nové prvky a styl, jakým kapela hudbu podchytila. Ne, najednou nesedím ve svém pokoji, ve studeném městě v západních Čechách, v mlze a přicházejícím podzimu. Jsem někde v Izraeli a sleduji démony temnoty, jak znovu povstávají z popela a nekonečné nicoty. Nové album se tak pro mě stalo velmi osobním zážitkem, za který nezbývá než poděkovat. Tohle je hudba, která vás zahalí do nekonečné tmy. Shoříte v černých plamenech! Syrový, zlostný black death metal, u kterého povstávají z písečné bouře pradávní démoni!
Asphyx says:
In 2005, when the original version of this album was first released, I didn't know this Israeli band at all. I added their discography later, when the album "Six" blew me away in 2017. To be honest, I'm not a big fan of incorporating various ancient (or any) influences into black and death metal. However, there are bands, including ARALLU, that do this excellently. This year, I am once again fascinated by their aggression, temperament, and ability to write songs that leave a deep bloody mark on me.
It's as if I were watching a sandstorm from which the faces of ancient demons gradually emerge. The gods of war are still smiling. Even after many centuries, people still won't leave them alone and feed them their own flesh. The album has not only been re-recorded, but also supplemented and modified to stand up in today's strange world. This is a devilish storm that was born in the deepest underground.
The foundation is wild, unrestrained, brilliantly written and composed black metal that tears flesh from bone. You can also trace various folk and symphonic elements, which are inserted very skillfully and with the experience of old masters in the field. It's no secret that I have a soft spot for this band, that I like their style, expression, and the impression they leave on me every time with their music. We are of the same blood, I want to scream into the darkness every time I press play on my player. "DMoon - From the Ancient World" is a recording that contains ancient rage, drawn from centuries in the old catacombs. It is something that should not be missing from the collection of any true fan. If you like bands such as MELECHESH, ABSU, ANGELCORPSE, ROTTING CHRIST, NILE, MOONSPELL, and you are not afraid of true, cruel death, then don't hesitate for a moment. When you compare both versions of the album, you will find that the new one is a worthy and excellent successor. As if I were listening to something familiar and at the same time perceiving new elements and the style in which the band captured the music. No, suddenly I am not sitting in my room, in a cold city in western Bohemia, in the fog and approaching autumn. I am somewhere in Israel, watching the demons of darkness rise again from the ashes and endless nothingness. The new album has thus become a very personal experience for me, for which I can only be grateful. This is music that envelops you in endless darkness. You will burn in black flames! Raw, angry black death metal, where ancient demons rise from the sandstorm!
CD, cassette 2025, Fetzner Death Records, vinyl Crypt of Dr. Gore
for english please scroll down
Zažil si jenom výsměch, ponížení a utrpení. Narodil ses jako jiný, se znetvořenou tváří. Jediný, kdo tě miloval, tak byla tvoje matka. Něco se v tobě zlomilo, když zemřela. Uvnitř tebe začala růst prázdnota. Začal si slyšet hlasy, které ti našeptávaly samé hnusné, zlé a ošklivé věci. Míval si noční můry, o kterých si nevěděl, jestli jsou jen představou a nebo krutou realitou. Občas si zahlédl svoje ruce, které byly ušpiněné krví. Bylo na čase poprvé nasadit masku. A vydat se na lov.
Uvězněn v křišťálovém jezeře čekáš, až nastane tvůj čas. Všichni opravdoví fanoušci hororu moc dobře vědí, že to bývá pokaždé, když vydá nové album francouzský death metalový stroj na zabíjení se stejným jménem, jako máš ty, Jasone. Ano, VOORHEES jsou zpět, aby vás vrátili po časové ose zpět. Do doby VHS kazet, plných kinosálů, džínových bund, nášivek, ale hlavně muziky, jejíž základem je absolutní temnota a chlad. Novinka vás vyvrhne zaživa!
Dle recenzí a rozhovoru, na které naleznete odkazy dole pod dnešním článkem, je jasné, že jsem velkým fanouškem téhle kapely. V hrudi nám tepe srdce zcela ve stejném tempu a pokaždé, když mám tu čest s nějakou jejich novou nahrávkou, jde vše ostatní stranou. I letos se pánové pohybují ve stejných katakombách jako kapely typu JUNGLE ROT, OBITUARY, BOLT THROWER, VADER, MASSACRE, CARCASS, INCANTATION. Zvuk je náležitě prašivý, shnilý a masivní. Vokál připomíná rozzuřenou bestii a riffy jsou nabroušené jako skalpel. Tohle je přesně ten druh hudby, kterou jsem si kdysi pouštěl, když jsem se vrátil z letního hororového kina. Moje dívka se pokaždé trošku bála, ale o to víc s ní bylo legrace. Vždycky jsem miloval pivo a smrtící kov, který je ohlodán na kost. I teď, po skoro 35 letech v temnotě, vždy ocením, když hraje kapela opravdově, reálně, syrově, autenticky. Když jí můžu věřit každou melodii. VOORHEES tohle všechno umí na výbornou. Jsou jako démoni z devadesátých let minulého století, kteří se pokaždé vrátí, aby nám zvěstovali příchod maniaka. Nezbývá mi nic jiného, než vám novinku doporučit. Nasaďte si své hokejové masky, otočte volume zcela doprava a nechte z reproduktorů vytékat muziku ušpiněnou nenávistí a zkaženou krví. Někdy, když tohle album poslouchám, tak je venku ještě tma. Ulice jsou zahalené do těžké mlhy a dost často mám dojem, že ho zahlédnu. Jeho oči plné nenávisti, zohavenou tvář, zkaženou duši plnou bolesti. Myslím si, že je to jasný důkaz toho, že se tahle nahrávka opravdu povedla po všech stránkách. Začal si slyšet hlasy, které ti našeptávaly samé hnusné, zlé a ošklivé věci. Míval si noční můry, o kterých si nevěděl, jestli jsou jen představou a nebo krutou realitou. Syrový a prašivý death metal ukrytý pod krvavou maskou! Excelentní záležitost pro všechny pravověrné fanoušky temné a hororové atmosféry!
Asphyx says:
You experienced nothing but ridicule, humiliation, and suffering. You were born different, with a disfigured face. The only one who loved you was your mother. Something inside you broke when she died. An emptiness began to grow inside you. You began to hear voices whispering nasty, evil, and ugly things to you. You had nightmares, and you didn't know if they were just your imagination or cruel reality. Sometimes you saw your hands covered in blood. It was time to put on the mask for the first time. And go hunting.
Trapped in a crystal lake, you wait for your time to come. All true horror fans know very well that it's always when the French death metal killing machine with the same name as you, Jason, releases a new album. Yes, VOORHEES are back to take you back in time. To the era of VHS tapes, packed movie theaters, denim jackets, patches, but above all, music based on absolute darkness and coldness. The new album will rip you apart alive!
Based on the reviews and interview linked below today's article, it's clear that I'm a big fan of this band. Our hearts beat at exactly the same pace, and every time I have the honor of hearing one of their new recordings, everything else fades into the background. This year, the gentlemen are still operating in the same catacombs as bands such as JUNGLE ROT, OBITUARY, BOLT THROWER, VADER, MASSACRE, CARCASS, and INCANTATION. The sound is appropriately filthy, rotten, and massive. The vocals resemble an enraged beast, and the riffs are sharp as a scalpel. This is exactly the kind of music I used to listen to when I came back from the summer horror movie theater. My girlfriend was always a little scared, but that made it all the more fun. I've always loved beer and death metal that's been stripped down to the bone. Even now, after almost 35 years in the dark, I always appreciate it when a band plays truthfully, realistically, rawly, authentically. When I can believe every melody. VOORHEES does all this perfectly. They are like demons from the 1990s who always return to herald the arrival of a maniac. I have no choice but to recommend this new release to you. Put on your hockey masks, turn the volume all the way up, and let the music, stained with hatred and corrupted by blood, flow from your speakers. Sometimes, when I listen to this album, it's still dark outside. The streets are shrouded in heavy fog, and quite often I feel like I can see him. His eyes full of hatred, his face disfigured, his soul corrupted and full of pain. I think this is clear proof that this recording is truly successful in every way. You began to hear voices whispering nasty, evil, and ugly things to you. You had nightmares that you didn't know were just imagination or cruel reality. Raw and mangy death metal hidden under a bloody mask! An excellent affair for all true fans of dark and horror atmospheres!
Četl jsem si ve starých zaprášených spisech a postupně mě začala objímat temnota. Lidé nejsou rozhodně těmi, za které se vydávají. Naopak. V každém z nás je kus něčeho zlého. Záleží jen na okolnostech a naší vůli, zda to necháme vyplavat na povrch jako těla utopenců. Koneckonců, stačí se podívat na večerní zprávy. Myšlenky, které kdysi formuloval Yetzer Hara a kterým se švédští black metalisté MALAKHIM volně inspirují, jsou stále platné. Bohužel. Stále je v nás něco zvířecího, děsivého.
Kapela letos přichází teprve se svým druhým dlouhohrajícím albem (ještě mají na svém kontě jedno demo, jedno EP a živé album). Přesto mám pocit, že jsme si souzeni. Jejich hudba v sobě totiž obsahuje přesně to, co mám na black metalu rád. Chlad a temnotu, takovou tu naléhavost a černou magii. Noci se nadále prodlužují a novinka se stala mým průvodcem v temných chodbách Hádovy říše.
Jako první mě doslova uhodil do obličeje zvuk (M. Norman). Je mrazivý, ostrý, nekompromisní, přesto má v sobě čitelnost a hutnost. Další nutnou, i když z určitého pohledu samozřejmou, věcí je povedený motiv na obalu - autorkou je Kristina Pavleska (Mors Ultima Ratio Art) a za mě osobně se jedná o vskutku tajemnou záležitost. Určitě se podívejte i na další díla této makedonské umělkyně. Hlavní a zásadní jsou ale jako vždy nápady, ostré riffy, divoké bicí, jedovatý vokál. Tohle všechno dohromady vytváří podmanivě krvavou atmosféru. Při poslechu si připadám, jako bych se procházel za oponou tohoto podivného světa a sledoval veškerou bolest, špínu a zlo, kterých jsou lidé schopni. MALAKHIM nám nastavují zrcadlo a rozhodně to není hezký pohled. "And In Our Hearts the Devil Sings" jsem si několikrát vzal s sebou ven, cestou na hřbitov, na kterém jsou pochováni prokletí. Jakoby se mnou rozmlouvaly jejich oběti. Utopené, zastřelené, oběšené, zabodnuté. Cítil jsem, vnímal všemi póry těla, že se tu hraje opravdově, uhrančivě, s talentem pro temné věci, s touhou ničit. Není tedy divu, že jsem rád a s chutí sepsal několik těchto řádek. Přesto musím dodat, že má slova rozhodně nestačí, album nejvíce pochopíte, když si jen tak sednete a v klidu si jej poslechnete. Zhasněte všechna světla, otevřete okna a pusťte dovnitř chlad. Do pokoje i do svých prokletých srdcí. Tahle nahrávka se pro mě stala postupem času osobní, soukromou záležitostí. Četl jsem si ve starých zaprášených spisech a postupně mě začala objímat temnota. Lidé nejsou rozhodně těmi, za které se vydávají. Naopak. V každém z nás je kus něčeho zlého. Záleží jen na okolnostech a naší vůli, zda to necháme vyplavat na povrch jako těla utopenců. Mrazivé, temné black metalové album, které vás rozdrásá zevnitř a strne do hlubiny!
Asphyx says:
I was reading through some old dusty documents when darkness gradually began to envelop me. People are definitely not who they claim to be. On the contrary. There is a piece of evil in each of us. It depends only on circumstances and our will whether we let it float to the surface like the bodies of drowned people. After all, just watch the evening news. The ideas once formulated by Yetzer Hara, which Swedish black metal band MALAKHIM freely draws inspiration from, are still valid. Unfortunately. There is still something animalistic and terrifying within us.
This year, the band is releasing only its second full-length album (they also have one demo, one EP, and one live album to their credit). Nevertheless, I feel that we are meant for each other. Their music contains exactly what I like about black metal. Coldness and darkness, that urgency and black magic. The nights continue to grow longer, and the new album has become my guide through the dark corridors of Hades' realm.
The first thing that literally hit me in the face was the sound (M. Norman). It is chilling, sharp, uncompromising, yet clear and dense. Another necessary, though from a certain point of view obvious, thing is the well-done cover art - created by Kristina Pavleska (Mors Ultima Ratio Art) - which I personally find truly mysterious. Be sure to check out other works by this Macedonian artist. As always, however, the main and essential elements are the ideas, sharp riffs, wild drums, and venomous vocals. All of this together creates a captivatingly bloody atmosphere. When listening, I feel as if I am walking behind the curtain of this strange world and watching all the pain, filth, and evil that people are capable of. MALAKHIM hold up a mirror to us, and it's definitely not a pretty sight. I took "And In Our Hearts the Devil Sings" with me several times on my way to the cemetery where the damned are buried. It was as if their victims were talking to me. Drowned, shot, hanged, stabbed. I felt, perceived with every pore of my body, that this was real, mesmerizing, with a talent for dark things, with a desire to destroy. So it's no wonder that I was happy and eager to write these few lines. Still, I must add that my words are definitely not enough; you will understand the album best if you just sit down and listen to it in peace. Turn off all the lights, open the windows, and let the cold in. Into the room and into your cursed hearts. Over time, this recording has become a personal, private matter for me. I read old dusty writings, and gradually darkness began to envelop me. People are definitely not who they claim to be. On the contrary. There is a piece of evil in each of us. It depends only on circumstances and our will whether we let it float to the surface like the bodies of drowned people. A frosty, dark black metal album that will tear you apart from the inside and freeze you to the core!
Už dopředu jsem cítil takový ten ošklivý a zlý, plíživý chlad, který se dostává do mých kostí pokaždé, když sestoupím dolů do podzemí. Otevírám pomalu rezavou bránu porostlou břečťanem. Po zdech stéká hnis a pod nohama mi křupe něco nechutného. Hudba pro mě vždy byla, je a bude osobním, niterným zážitkem. Jsem jako starý archivář, prašivý pes, který vyhledává ty nejchutnější kousky shnilého masa. Tentokrát jsem navštívil kobku s nápisem ELDFÖDD nad vchodem.
Hlavním autorem skladeb je zde Sebastian Ramstedt (NECROPHOBIC, IN APHELION, ORDO INFERUS), který se spojil s dalšími tmáři z kapel jako jsou GENERAL SURGERY, MOONDARK, NOMINON, DARKENED. Je vám tedy jasné, že o kvalitu bude postaráno. Je tomu vskutku tak, EP má masivní, dobře čitelný a prašivý zvuk, obal je také zajímavý. Hlavní je ale jako vždy hudba. A ta je vynikající. Postavená na severských základech, ušpiněná black metalem a zkaženou krví. Tohle je přesně odrůda death metalu, kterou chci, aby jednou hráli i na mém pohřbu.
Za skladeb je cítit chlad, takové to surové chvění, temnota a touha zabíjet ostrými riffy, dunivými bicími a vokálem bestie. Vše tu sedí tak nějak přirozeně, uvěřitelně, autenticky na svých místech. Sebastian Ramstedt má navíc svůj jasný a zřetelný rukopis a talent. Pokud jste na tom jako já a rádi a často za sebou zavíráte dveře do sklepa, abyste se odstřihli od současného podivného světa a s chutí se necháte unášet na špinavé řece smrti, potom jste zde správně. Navíc, v současné záplavě různých retro smeček, snažících se marně vyjádřit ducha dávných časů, přicházejí ELDFÖDD s nahrávkou, která je svým způsobem originální. Jasně, občas vyplavou na povrch vlivy třeba takových ENTOMBED nebo AUTOPSY, ale jinak je tahle smečka zabijácká ze své podstaty. Dostali jsme sice jenom čtyři nové skladby, raději bych rovnou celé dlouhohrající album, ale i tak na mě songy působí jako rezavé hřeby, které jednou budou zatlučeny i do mé rakve. Určitě znáte ten pocit, když přijdete domů, zapnete play na svém přehrávači a čekáte, co přijde. Do krve se vám postupně dostane velké množství energie, máte chuť bouchat do stolu pěstí a cítíte takový ten těžko definovatelný drive a sílu. Švédská smrtící šlechta tohle všechno umí a přidává i spoustu dalších věcí navíc. Jako bych byl stržen do laviny, padal po zádech do hlubin, roztříštil se na tisíc kousků, abych nakonec vstal z popela, silnější než kdy dřív. Vážení přátelé temnoty, sešli jsme se zde, abychom uctili opravdové démony. ELDFÖDD nelze jinak, než doporučit. Takhle nějak by to mělo vypadat. Už dopředu jsem cítil takový ten ošklivý a zlý, plíživý chlad, který se dostává do mých kostí pokaždé, když sestoupím dolů do podzemí. Otevírám pomalu rezavou bránu porostlou břečťanem. Po zdech stéká hnis a pod nohama mi křupe něco nechutného. Hudba pro mě vždy byla, je a bude osobním, niterným zážitkem. Death metal temný, chladný a syrový jako duše démonů! V kostech se vám usadí mráz!
Asphyx says:
I could already feel that nasty, creeping cold that gets into my bones every time I go down into the underground. I slowly open the rusty gate covered in ivy. Pus runs down the walls and something disgusting crunches under my feet. Music has always been, is, and will always be a personal, intimate experience for me. I am like an old archivist, a mangy dog searching for the tastiest pieces of rotten meat. This time, I visited a dungeon with the inscription ELDFÖDD above the entrance.
The main author of the songs here is Sebastian Ramstedt (NECROPHOBIC, IN APHELION, ORDO INFERUS), who teamed up with other dark musicians from bands such as GENERAL SURGERY, MOONDARK, NOMINON, and DARKENED. So you can be sure that quality will be taken care of. Indeed, the EP has a massive, clear, and raw sound, and the cover art is also interesting. But as always, the main thing is the music. And it is excellent. Built on Nordic foundations, tainted with black metal and corrupted blood. This is exactly the kind of death metal I want to be played at my funeral one day.
The songs exude coldness, a raw tremor, darkness, and a desire to kill with sharp riffs, thundering drums, and beastly vocals. Everything fits together naturally, believably, authentically. Sebastian Ramstedt also has his own clear and distinct style and talent. If you are like me and like to close the door to the basement behind you to cut yourself off from the strange world of today and let yourself be carried away on the dirty river of death, then you've come to the right place. Moreover, in the current flood of various retro bands trying in vain to express the spirit of times gone by, ELDFÖDD come with a recording that is original in its own way. Sure, influences from bands like ENTOMBED or AUTOPSY sometimes surface, but otherwise this band is killer in its essence. We only got four new songs, I'd rather have a full-length album, but even so, the songs strike me like rusty nails that will one day be hammered into my coffin. You surely know the feeling when you come home, turn on your player and wait to see what comes next. A huge amount of energy gradually enters your bloodstream, you feel like banging your fist on the table, and you feel that hard-to-define drive and strength. The Swedish death metal aristocracy can do all this and much more. It's as if I were swept away by an avalanche, falling backwards into the depths, shattering into a thousand pieces, only to rise from the ashes stronger than ever. Dear friends of darkness, we have gathered here to honor the true demons. ELDFÖDD can only be recommended. This is how it should be. I could already feel that ugly and evil, creeping cold that gets into my bones every time I descend into the underground. I slowly open the rusty gate overgrown with ivy. Pus runs down the walls and something disgusting crunches under my feet. Music has always been, is, and will always be a personal, intimate experience for me. Death metal dark, cold, and raw like the souls of demons! It will chill you to the bone!
Tracklist:
Disc 1 (19:56)
1. Risen From The Flames (06:22)
2. Beyond The Fire (03:56)
3. Possess, Bind, and Devour (04:13)
4. Silence Of The Gods (05:25)
Band Line-up
🎸 Victor Brandt – Bass
See also: Firespawn, Witchery, Amorphis (live), Dimmu Borgir (live), Hamferð (live), ex-Dominion, ex-Necrocide, Cemetery Skyline, Totalt Jävla Mörker, ex-Aeon, ex-Akani, ex-Entombed, ex-Satyricon (live), ex-Six Feet Under (live), ex-The Haunted (live), ex-Entombed A.D.
Sedíte u kulatého stolu a vzpomínáte na dobu, kdy jste ztratili víru. Pátráte v myšlenkách a vytahujete na povrch temnotu. Usměvavý kněz, který na venek působil jako milý služebník boží, ale uvnitř byl zkažený a zlý. Marně jste se modlili, marně jste prosili. Pomoc nikdy nepřišla. Chtěli jste se pomstít, ale nemáte na to už sílu. Jakoby vše dobré kdysi zemřelo a zůstalo ukryto v hluboké jámě. Díváte se do tmy a vyhledáte hlavně hudbu, která kritizuje náboženství.
O texaských TRIBAL GAZE jsem již několikrát psal. Dalo by se také napsat, že sleduji jejich pochmurnou cestu od úplných začátků. Líbí se mi, a letos to není výjimkou, jejich přístup k hudbě samotné. Pánové se s tím moc nepářou, jdou rovnou na věc. I nové album je ohlodané na kost. Opravdu si budete připadat, jako byste ztratili veškerou víru v dobro. Je to opět masakr!
Dostanete nahrubo nasekané, pečlivě naporcované maso, které již značně zapáchá. Pokud máte rádi smrtící kov v podobě v jaké jej hrají třeba takoví SIX FEET UNDER, MORBID ANGEL, CANNIBAL CORPSE, IMMOLATION, DECAPITATED, budete určitě spokojeni. Kapela si také dala velký pozor na to, aby měla masivní, surový a dobře čitelný zvuk i zajímavý motiv na obalu. Pro někoho bude možná hudba, kterou tihle morbidní gentlemani hrají, příliš jednoduchá, ale nenechte se mýlit. Skladby v sobě mají něco neklidného, divokého, nespoutaného. Troufám si tvrdit, že naživo musí fungovat perfektně. Ostatně, jako vždy máte dvě možnosti. Buď si naplno vychutnat mokvající a starodávnými chorobami nakaženou atmosféru a nebo odejít pryč. Osobně jsem spokojený ve všech bodech obhajoby. Nové album "Inveighing Brilliance" jsem na sebe aplikoval převážně ve chvílích, kdy jsem byl unavený a nebo když jsem šel kolem kostela a viděl jsem zástupy slepých věřících. Tahle nahrávka má rozhodně něco do sebe a už teď si troufám tvrdit, že se k ní budu rád a často vracet. Pokaždé, když budu mít chuť na něco surového, pokaždé, když budu potřebovat propláchnout mozek kyselinou. Při poslechu se nemohu zbavit pocitu, že mě chce kapela rozdrtit kosti kladivem. Mám vždycky hroznou chuť zbourat nejbližší zeď. V jednotlivých motivech je ukryta až hard coreová naštvanost. Album bych určitě pouštěl všem padlým kněžím. Dokud by jim nezačala téct z uší krev. Surový, zničující, naštvaný death metal, který vás přikove na zeď! Divoký masakr, po kterém zůstává hluboká krvavá stopa!
Asphyx says:
You sit at a round table and remember the time when you lost your faith. You search your thoughts and bring darkness to the surface. A smiling priest who appeared to be a kind servant of God on the outside, but was corrupt and evil on the inside. You prayed in vain, you begged in vain. Help never came. You wanted revenge, but you no longer have the strength. It's as if everything good died long ago and remains hidden in a deep pit. You look into the darkness and seek out music that criticizes religion.
I have written about the Texas band TRIBAL GAZE several times. One could also say that I have been following their gloomy journey from the very beginning. I like their approach to music itself, and this year is no exception. These gentlemen don't mess around, they get straight to the point. Even their new album is stripped down to the bone. You will truly feel as if you have lost all faith in goodness. It's another massacre!
You get roughly chopped, carefully portioned meat that already smells quite bad. If you like deadly metal in the form played by bands such as SIX FEET UNDER, MORBID ANGEL, CANNIBAL CORPSE, IMMOLATION, DECAPITATED, you will definitely be satisfied. The band also took great care to ensure that they had a massive, raw, and easily recognizable sound, as well as an interesting motif on the cover. For some, the music played by these morbid gentlemen may be too simple, but don't be fooled. The songs have something restless, wild, and unrestrained about them. I dare say that they must work perfectly live. After all, as always, you have two options. Either enjoy the oozing atmosphere infected with ancient diseases to the fullest, or walk away. Personally, I am satisfied with all points of defense. I listened to the new album "Inveighing Brilliance" mainly when I was tired or when I walked past a church and saw crowds of blind believers. This recording definitely has something special about it, and I can already say that I will gladly return to it often. Every time I feel like something raw, every time I need to flush my brain with acid. When listening to it, I can't shake the feeling that the band wants to crush my bones with a hammer. I always have a terrible urge to tear down the nearest wall. There is almost hardcore anger hidden in the individual motifs. I would definitely play this album to all fallen priests. Until blood started flowing from their ears. Raw, destructive, angry death metal that will nail you to the wall! A wild massacre that leaves a deep bloody trail!
Příběh pětistý čtyřicátý čtvrtý - Bigos u Baltského moře
Fuj, to je ale hnusný pivo, odfrkne si blondýnka a dojde raději pro sekanou. Ta nevypadá vůbec špatně. Ona vlašák, já bramborový salát. Několik rohlíků a jsme spokojení. Byli bychom ještě víc, kdyby nám neujel před chvílí vlak. Měli jsme zpoždění, někde u Kolína byla výluka. Jede to až za pět hodin. Je nám to tak nějak jedno. Nápad vyrazit k Baltu vznikl při jedné vášnivé noci, když jsme nejdříve tančili do zemdlení, abychom potom leželi unaveni na koleji, hleděli do stropu a říkali jeden druhému svoje sny. Makal jsem potom na brigádě, jako nějaký otrok, snášel jsem nadávání hlupců a ponižování od debilů. Vydržel jsem to, vybral si peníze z bankomatu, dal si je do obálky, abych za ně nakonec koupil jízdenky a předal je své milé. Měla radost. A to prosím pěkně velkou. Cestuji s ní moc rád, je nám spolu fakt dobře. Vzájemně se doplňujeme a hlavně, je to neskutečná sranda. Třeba zrovna teď děláme, že jsme horníci, napodobujeme jejich řeč a každého posíláme kurva do píče.
Je tu několik opilců. Jsou tu i Poláci, co přijeli za prací. Tenkrát se jim to ještě vyplatilo. Nalezou s námi do kupé, vytáhnou láhve samohonky a pořád nám nabízejí. Mají skelný pohled a černá víčka od prachu z dolů. Odmítáme, bráníme se, nechceme být vyndaní hned kousek za hranicemi. Nenechávám blondýnku nikdy samotnou, chodím s ní i na záchod, mám přeci jen obavy, oni jsou totiž všichni nějací divocí. Asi se těší na své ženy. Vystoupí hned v Krakově, tam fakt vyleze většina a vymění se s obyčejnými cestujícími. S těmi je to jiné. Sice také neskutečně chlastají, kdejaká bába tu má placatku v kapse u sukně, ale už je to přeci jen trošku kultivovanější. Všichni se na nás usmívají, mají Čechy rádi. Musíme vyprávět, jaké to u nás je, kam jedeme, jak dlouho jsme spolu, kolik máme dětí a tak. Mladí mluví nebo se snaží anglicky, staří normálně polsky. Rozumíme jim, koneckonců oba jazyky jsou si dost podobné a hlavně, máme podobnou historii. Jen jejich národ mi přijde hrdější, bojovnější. Ale to může být jen můj dojem, je to přeci jen velká země.
Tenkrát by asi nikoho nenapadlo vyrazit na sever, všichni chtěli na západ, do Itálie, do Španělska. Cestovali jsme hodně, ale samozřejmě to bylo hodně ovlivněno penězi. V Polsku byla výhoda, že tenkrát bylo levněji. Což se dvěma studentům hodilo. Nastoupí dvě studentky z Varšavy, co jedou do školy. Jedou s námi opravdu hodně dlouho a myslím si, že kdybychom měli více času a příležitostí, asi bychom zůstali kamarády. Byla s nimi legrace, navíc to byly opravdu kočky. Chytré slečny co se potom loučily jako kdybychom se opravdu znali odjakživa. Mám rád, když potkávám lidi, jiné kultury, líbí se mi odlišná atmosféra. Domy jsou podobné jako u nás, paneláků také spousta, ještě tu je také dost šedivo, ale mění se to. Pomalu, postupně. K tomu továrny a nekonečné lány polí. Kousek za Varšavou vlak zastaví a asi hodinu se nic neděje.
Půlka cestujících vyleze ven, kouří a dělí se o svačiny. Nedá nám to a na chvilku jdeme také ven. Prý nějaký sebevrah, máme fakt štěstí. Průvodčí zapíská a všichni se vrátí do svých kupé. Když jedeme kolem místa činu, zahlédnu nějakého policistu, jak drží v ruce nohu. Zakryju své milé oči, tohle vidět nemusíš. Otřepu se chladem a poprvé přijmu od nějakého stařečka panáka vodky. Alkohol mi proudí do krve a pak se jdeme projít po vlaku. Když se vrátíme na své místo, někdo tam sedí. Pokouším se mu vysvětlit, že jsme tam seděli, ale ignoruje nás. Místenky nemáme, tenkrát se za ně opravdu hodně připlácelo. A tak stojíme a pod námi drcají pražce. Na další zastávce se ale vedle uvolní jedno místo a tak jej přenechám své milé. Usměje se na mě, nechceš se vystřídat? Ne, díky, dělám hrdinu. Nějaká dáma, co stojí vedle mě, vytáhne jakýsi místní rum. Musíš ochutnat, to je tvoje děvče? Cesta nakonec není zase tak špatná.
Gdaňsk je velké průmyslové město, přístav, který nás nejdříve schlamstne jako nějaká velká příšera. Jsme zmatení, ale najdeme před nádražím mapu. Cíl je jasný, Sopoty, byli tam kdysi moji prarodiče na nějaké dovolené. Jsou to malé lázně, ale také pláže, které chceme navštívit. Nejdřív jdeme dlouho, opravdu hodně dlouho pěšky. Nakonec chytneme nějaký autobus, na kterém je nápis Sopoty. Poslalo nám jej samotné nebe. Dorazíme na místo, vylezeme a jdeme se jako každý vnitrozemec poklonit moři. Je slané, jasně, ale taky pěkně studené. Lehneme si do písku a sledujeme místní, jak se v klidu koupou. Převléknu se do plavek a jdu hrdinně do vody. Pojď taky, přemlouvám jí, ale ona že ne, že je to fakt ledový, že až večer, až tu nebudou lidi. Jeli jsme, jak jinak, naslepo, nemáme žádné ubytování. Někam si zalezeme do stanu, šetříme, kde se dá. Máme hlad. A to dokonce takový, že sním i bigos, který je plný zelí, masa, ale i hub, které normálně nesnáším. Tady mi ale nevadí. Zhltneme celou porci a pak se procházíme do té doby, dokud se nám nechce spát. Zalezeme do malého lesíka, rozbijeme stan a usneme jako zabití.
Druhý den, vykoupaní v moři, jdeme na průzkum. Je tu krásně. Dokonce se seznámíme s nějakou mladou paní, co sem jezdí na takovou menší chalupu. A cože prý blázníme, venku nestanujte, okradou vás. Můžete být u mě na zahradě. Nejdřív nechceme přijmout, ale pak zvítězí zdravý rozum. Posekám jí aspoň trávník i plot. Poděkuje nám a dá nám oběd. Jsou to nějaké pirohy. To fakt musí být ve všem houby? Ale sním to a usmívám se u toho. Mladá paní nás provede celými Sopotami a večer, když se setmí, tak jdeme společně na diskotéku. Hrají se tam nějaké staré polské fláky, osobně nejvíc ocením punkový blok. Je to paráda, dokonce tančím i já, který se většinou zdráhám. Alkohol zase jednou vykonal svojí práci. Obě holky se usmívají, je to fakt super večer. Vrátíme se a blondýnka jde spát. Já sedím s naší bytnou až do prvních ranních paprsků. Vypráví mi celý svůj příběh. Je to smutné i veselé a je v tom celé Polsko. Pijeme u toho vodku a když nás ráno moje milá najde, jsme na plech. Ale bylo to super. To zase jo.
Strávíme tu několik dní. Původně jsme chtěli i na nějaké výlety, ale moře, pohodové ubytování i jídlo nakonec zvítězí a jsou z nás plážoví povaleči. Máme obrácený celý režim. V noci kalíme, kolem oběda se budíme, jdeme si zaplavat (i moje holka si už zvykla na studenou vodu) a večer se zajde do hospody, případně tančit. Vše dobré a krásné musí někdy skončit. Když se loučíme na nádraží v Gdaňsku, kam nás odveze, tak si slibujeme, že si budeme psát, že se navštívíme. Zveme ji do Čech a mnohokrát si na tuhle krásnou paní vzpomeneme. Nikdy se už nevidíme, i když pár dopisů proběhlo. Asi ji život zavál někam jinam. Koneckonců, to i nás. Cesta zpět proběhne vcelku v klidu. Jenom před Prahou se rozbije lokomotiva a zase musíme čekat. Byl to skvělý výlet i dovolená zároveň. Opět jsme se utvrdili v tom, že je nám spolu moc dobře, že dokážeme řešit problémy a že je taková sranda, že nás bolí bránice. Bigos u Baltského moře byl fakt super, to vyprávíme i všem na koleji v Plzni, když se vrátíme.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
1. Ave CHRIST AGONY! Ave Caesar! Greetings to the Polish underworld. Just recently, a friend and I were reminiscing about which foreign bands we saw first, and I told everyone about my trip to Wroclaw in the nineties. I was young, strong, full of life. I remember your performance literally blowing me away. You've been on the scene for 35 years, and when I listen to your new album, Anthems, I still feel enormous power and enthusiasm in your music. Do you have a recipe for that? Where do you get so many ideas?
- Ave! Thank you for your words and for remembering those times - the ‘90s were truly the age of raw passion and spiritual rebellion. For me, the fire has never really faded. Christ Agony has always been more than just a band - it’s a state of mind, a personal ritual that evolves with each era of my life.
The inspiration comes from within - from darkness, solitude, and reflection, but also from the world’s constant duality, where light and shadow coexist eternally. Every chapter of my life brings new emotions, new struggles, and new revelations — and all of that becomes music. That’s probably why, even after 35 years, the energy is still there. Christ Agony was born from inner truth, and as long as I live, this flame won’t go out.
2. Yes, extreme music like black and death metal has a darkness and energy that other styles don't have. Maybe that's why I'm still loyal to it. I also hear and feel coldness in the new album "Anthems." How did the album come about and why did it take nine long years? Were you waiting for inspiration?
- Yes, you are right - darkness and energy are the essence of this form of expression. “Anthems” was born from silence, from a long period of reflection and inner transformation. Those nine years were not just a pause — they were a necessary journey through both shadow and light, a time to rediscover the true voice of Christ Agony.
I never wanted to create music out of routine or obligation. I was waiting for the moment when inspiration would return naturally — when I could again feel that sacred connection between sound, word, and emotion. During that time, I was also working on other projects — FaustuS, Khorumi, and SOLARKVLT - each of them a different facet of my artistic and spiritual path. But when the right moment finally came, I knew it was time to summon Christ Agony once more. “Anthems” is the result of that inner awakening.
3. How do you actually create new songs? I'm interested in the process itself. When does it "come"? For example, when I write, I usually get ideas somewhere outside, in nature, and I make a note on my phone, which I then gradually develop. But as I get older, I have to be more and more careful not to repeat myself. How do you do it? Can you give us a peek into your kitchen?
- For me, the process of creation has always been something mystical - something that cannot be planned or forced. Music comes when the spirit calls. Sometimes it happens in the middle of the night, sometimes during a walk in the forest, sometimes in complete solitude. I usually start with an atmosphere - a vision, a feeling, a certain aura that I want to translate into sound. The riffs, harmonies, and structures come later, almost as if they were dictated by some invisible hand.
I record every idea immediately - a melody, a rhythm, even a whisper. Then I build around it like a sculptor shaping stone. I don’t think about trends, production, or expectations. I let intuition guide me. Each song must have its own soul, its own ritual energy.
Of course, with time, it becomes harder to avoid repetition, but the key is honesty. If you create from the heart, without calculation, the music will always find a new form - because you yourself are changing. Christ Agony has evolved with me. Every album reflects a different chapter of my spiritual journey, and “Anthems” is its most mature incarnation.
4. We both grew up under socialism. You're only a few years older than me, Cezar. How do you remember your beginnings? We had a terrible problem getting hold of extreme music. Incidentally, I found most of my cassettes at black markets just across the border in Poland. Which band first grabbed you and pulled you to the dark side? If I'm not mistaken, you're from the small town of Morąg. Please reminisce for us!
- Yes, I come from Morąg - a small, grey town in northern Poland, surrounded by forests and lakes. In the 1980s it was still the time of communism, a world closed and silent, where everything extreme or unconventional was forbidden or simply inaccessible. But maybe that’s what gave birth to the hunger, the fire. We were searching for something beyond the grey reality - something that could express rebellion, darkness, and freedom at the same time.
Like many at that time, I started with classic heavy metal - Black Sabbath, Iron Maiden, Venom. But when I first heard Bathory, Hellhammer, and Celtic Frost - everything changed. That was the revelation. The sound, the atmosphere, the raw spiritual energy - it felt like a calling. It wasn’t just music anymore. It was a path.
In Poland, access to extreme music was like smuggling the sacred fire. We copied tapes, traded them at markets or by mail. Every new recording was like discovering a secret scripture. That underground energy shaped me forever - it taught me patience, dedication, and the value of passion over comfort.
Those early years in Morąg were dark but magical. That’s where Christ Agony was born - from isolation, from hunger for truth and transcendence. From the need to create something real in a false world.
5. In the 1990s, you and CHRIST AGONY were part of a strong wave of Polish bands that influenced me a lot musically. Looking back, I was always fascinated by a certain darkness in the Poles, a kind of hidden anger that your bands had. And also a typical style. How do you explain that? When you hear "Polish black and death metal scene," what comes to mind?
- That’s a very good observation - there really is something unique in the Polish black and death metal sound, and I believe it comes from our collective past and temperament. Poland in the 1990s was a country waking up from decades of oppression, chaos, and spiritual hunger. There was frustration, but also a deep need to express something real, to scream out the truth that had been silenced for too long.
For us, darkness was never just an image or a pose - it was a reflection of our inner landscape. Life was harsh, religion was suffocating, and the system had crushed individuality for generations. So when that first black metal wave came, it wasn’t imitation - it was liberation. It was pure, spiritual rebellion.
Bands like Christ Agony, Behemoth, Graveland, or Pandemonium - we all came from that same soil, carrying the same scars. Each in our own way, we transformed anger, despair, and mysticism into art. That’s why Polish extreme metal has this characteristic depth - it’s emotional, ritualistic, and very personal. It’s not about satanic clichés; it’s about transcendence through darkness.
When I hear the phrase “Polish black and death metal scene,” I think of passion, authenticity, and fire - a scene born from struggle, but one that has always sought spiritual light through the storm.
6. When did you first pick up a musical instrument? Do you have any classical training? What was the first concert you ever went to (if it was TURBO, I'll win a bet with my friend for a beer! :))? And do you remember the first time you stood on stage as a musician?
- your friend might owe you that beer, because yes, TURBO was one of the first bands that really made an impression on me in the early days! That was a different time - pure passion, no technology, just raw sound and emotion.
I first picked up the guitar when I was about 13 or 14. It wasn’t anything serious at first - just fascination, curiosity, and the urge to express what was boiling inside me. I didn’t have any classical training; everything I learned came naturally, by ear and by instinct. I was obsessed with sound, with the atmosphere it could create.
The first time I stood on stage was pure chaos and adrenaline - a small local event, probably in the late 1980s. The sound was terrible, the gear primitive, but the feeling… unforgettable. That moment of connection — when chaos, sweat, and noise turn into something sacred - that’s what I’ve been chasing ever since.
So yes, my roots are simple - no conservatory, no academic background - just pure instinct, fire, and devotion to sound. And maybe that’s what kept the flame alive all these years.
7. But let's move on to the new album, "Anthems"... I've already written about the coldness and darkness, but it also has a great sound. Michał Grabowski is credited as the producer. Did you have any say in how everything should sound? Who had the final say? And how did you find working with Michał?
- Yes, Michał Grabowski once again played a key role in shaping the sound of Anthems, just as he did with Legacy. Most of the recordings took place in the Morąg studio - a place close to my roots, where the atmosphere itself seems to breathe with darkness and nostalgia.
Our cooperation with Michał is based on deep understanding and trust. I always come to the studio with a clear vision - I know exactly what Christ Agony should sound like, the balance between atmosphere and aggression, between mysticism and rawness. Michał understands this perfectly and knows how to capture it technically without losing the spiritual core of the music.
Of course, I had the final say on every mix, every reverb, every texture. The sound of Anthems had to carry that essence - cold yet alive, massive yet intimate. Michał helped translate that vision into sound reality. He’s not just a producer; he’s more like a companion in ritual - someone who helps transform emotion into resonance.
8. You compose and write everything yourself. You do have a few guests, such as drummers, but otherwise the new album is entirely your work. Isn't that a bit of a problem? You know how it is, you work on something for so long that you lose perspective. Do you have someone who will tell you, "Cezar, no, that's too much, this needs to be faster, no, this is too long"? Or are you able to maintain perspective?
- Yes, Anthems is entirely my creation - both musically and lyrically. It’s true that when you work alone, the biggest challenge is not technical but emotional: to keep a clear perspective after spending countless hours inside your own world. But over the years, I’ve learned to trust my inner compass. I know when something truly carries the essence of Christ Agony and when it drifts away from it.
Of course, I’m not completely isolated - the musicians I collaborate with, bring their own energy and suggestions. Still, I make the final decisions. For me, Christ Agony has always been a deeply personal expression, not a democratic process. It’s more like a ritual, a reflection of my inner visions and experiences.
Sometimes I let a piece rest for weeks or months before returning to it with a fresh mind - that’s how I keep perspective. I don’t rush. Every song must mature like wine, reach that moment when it truly breathes darkness and spirit. Only then do I know it’s finished.
9. You've been on the scene for many years. A lot has changed. Recordings have gone digital, we have the internet, there are new technologies in the studio. Computers control everything today. Do you try to keep up, do you follow the news? How have these changes affected you as a musician?
- Indeed, the world has changed dramatically - not only musically, but spiritually as well. Today, everything is digital, compressed, and often stripped of emotion. Technology can be both a blessing and a curse. On one hand, it offers comfort, precision, and speed. On the other, it can sterilize art if you let machines take control over the human element - the soul.
I try to keep a healthy balance. I follow the evolution of technology and use it when it serves the atmosphere and spirit of the music, but I never allow it to dominate the creative process. My recordings are a fusion of the old and the new - analog heart with a digital mind. I still believe that the essence of true sound lies in imperfection, in the organic pulse that comes from human touch, not from quantized grids or samples.
So yes, I move with the times, but my foundation remains timeless. For me, Christ Agony has always been about spirit, not trends - about expressing the eternal struggle between light and darkness through sound, not following the mechanical perfection of the digital age.
10. But it's not just about new technologies, it's about society as a whole. We survived the collapse of the Soviet Union, COVID, people approach music completely differently today. Sometimes I feel a bit like a fossil. But you still manage to record and release great albums. Where do you get your inspiration? I mean for the lyrics? What influences you the most? Do you draw from books? Movies? The world around you?
- Inspiration has always come to me from the depths - from within, not from the surface of the world. I don’t really look for it in pop culture, films, or fleeting trends. What truly fuels me are emotions, experiences, and the spiritual dimension of existence. The world may change - politics, systems, even faiths may collapse - but the essence of human darkness and longing remains the same. That’s the fire I draw from.
My lyrics are a reflection of inner journeys, of confronting the sacred and the profane within oneself. I’ve always been fascinated by the duality of being - light and shadow, spirit and flesh, eternity and decay. These contrasts are the foundation of both my music and my life.
I do read a lot - mostly philosophy, poetry, and esoteric texts. Books by Nietzsche, Cioran, or ancient mystical writings often open new paths of thought. But even more than books, it’s solitude and silence that bring inspiration. When the world becomes too loud, I retreat inward - and that’s where Christ Agony is born, again and again.
11. I last saw CHRIST AGONY in Prague in 2015. That was ten years ago. Time flies. I really enjoy reminiscing about your live performances. Do you still play live? Is it difficult to find musicians? How about a tour, are you tempted? How do you perceive concerts in general, what do they mean to you?
- Yes, Christ Agony is still performing live - though not as often as in the past. After the long silence and the release of Anthems, the time has come to return to the stage and reconnect with the essence of what this music truly is: ritual, emotion, and energy. The first concerts are already confirmed, including several in Poland before the end of the year - the first one taking place on October 25th in Łódź.
Finding musicians is always a challenge, especially when the music demands not just technical skill, but also spirit - an understanding of the atmosphere and philosophy behind Christ Agony. Fortunately, I’ve found people who share that vision. On drums now is Dmitry Kim, and I feel that this current lineup has a very strong chemistry, both musically and emotionally.
Concerts have always meant something more to me than just playing songs. They are rituals - moments of transcendence, where the border between performer and audience disappears. Every show is an offering, a summoning of energy that connects us all, even if only for an hour. That’s the essence of Christ Agony on stage — communion through darkness and sound.
12. The Polish scene is still strong when it comes to bands. I get a lot of new music from you guys to review. You have great labels. But how do you perceive it as a veteran? In our country, fewer and fewer people are going to concerts. Sometimes it seems to me that everyone just sits at home on the internet... How is it with you?
- Polish black metal has remained remarkably strong and vibrant over the years. As a veteran, I see a scene that is constantly evolving, with younger bands bringing fresh energy while respecting the essence of what black metal is. It is true that the way people engage with music has changed - streaming, social media, and digital content dominate, and fewer attend concerts than in the past.
However, for those who truly connect with the music, the live experience is irreplaceable. Concerts are still rituals, moments of communion and intensity that cannot be replicated online. I see this even in Poland — while attendance may be smaller in numbers, the energy and dedication of the audience at shows is profound. For me, this makes every performance even more meaningful.
13. This is my favorite question. What does black metal mean to you? How do you perceive it? Is it your hobby, your lifestyle? Feel free to engage in philosophical reflections.
- For me, black metal has never been just music - it is a spiritual path. A manifestation of inner rebellion, reflection, and transcendence. It is the voice of the soul that refuses to conform, that seeks truth in darkness and wisdom in solitude.
From the very beginning, black metal was for me a form of sacred art - a ritual, not entertainment. It carries within it both destruction and creation, despair and illumination. Over the years, I have understood that this darkness we embrace is not about evil - it is about the search for freedom, identity, and the divine essence hidden in shadow.
So, no - it is not a hobby. It is life itself. A philosophy that grows, evolves, and consumes you entirely if you truly understand it.
14. What are your plans with CHRIST AGONY in the coming months? If there is anything on your mind or anything you want to say to your fans, labels, promoters, here is the space…
- At this moment, the priority is to bring “Anthems” to life - through live rituals, visuals, and special editions that will truly capture its atmosphere. I want Christ Agony to return to the stages of Europe with full strength, performing both new hymns and the classics that shaped our path.
We are in the process of preparing concerts and festivals for 2025 and 2026. I also plan to release several reissues and archival materials, because I believe that the past and present of Christ Agony form one spiritual continuum - a dark flame that has never gone out.
To all fans, promoters, and labels who still believe in Christ Agony - thank you. You are part of this journey. After so many years, we still walk through the shadows together.
15. Thank you very much for the interview. I really appreciate it. While writing these questions, I listened to CHRIST AGONY and will continue to do so. You are my favorite band, and you know, you can't just change your blood! I wish you the best of luck with the new album and in your personal life!
- Thank you sincerely for your words and for this inspiring conversation. It’s always an honor to connect with someone who has followed Christ Agony for so many years and still feels the same dark pulse that drives our music. These bonds - forged through sound, spirit, and time - are what give meaning to this path.
Black metal is not only music; it’s blood, devotion, and eternal rebellion. I deeply appreciate your support, and I dedicate this new chapter, “Anthems,” to all those who still believe in the power of darkness and transcendence.
