New album of Czech death metal band HYPNOS - "The Blackcrow" (2020)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 6. října 2019

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý patnáctý - Nevědomost neomlouvá

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý patnáctý - Nevědomost neomlouvá


Příběh dvoustý patnáctý - Nevědomost neomlouvá

Doom metal k sychravému dni nádherně seděl. Provazy ledového deště, tlející listí pod nohama. Občas mě zatahala za sluchátka, aby mi něco řekla. Pořád mě bodala deštníkem do prsou. Vezmeme to kolem hřbitova, pak nahoru a co takhle do parku? Nikdo tam nebude. Milujeme ticho, klid, déšť najednou nevadí. Povídáme si, víte jak je hrozně důležitý ve vztahu povídání? Asi už jsem starej, ale nemohl bych chodit s holkou, se kterou si nerozumím. Už jsme toho prožili spoustu. Teď momentálně bez bolesti. Kristýnka je i přes nepřízeň počasí ráda, že se dostane ven.

Potkáme maminku s malou holčičkou, která pořád skáče do kaluží. Je divný šero a ten prcek působí jako živel. Tolik energie, tolik radosti. "Nech slečnu, Janiííííí": volá na ní ve chvíli, když začne hladit Kristýnku po tváři. Otázky - proč sedíš? Ty nemůžeš chodit? To je tvůj kluk? A proč on chodí? Jsou dětsky roztomilé. Andílek, budoucnost. Prohodíme pár úsměvů a jedeme dál. "Jakubeeee": zazní najednou a já si nejdřív myslím, že mě maminka s prckem znala, ale není to ona, je to nějaká stařenka. Vencova babička. O hůlce, šourající se sama deštivým parkem.

Měla mě moc ráda a asi nevěděla za kým jiným zajít. Víte jak bývali staří lidé dobře vychovaní, elegantní? Paní jako z pohádky, laskavé oči a smutek v nich. Styděla se nám to říct. Mluvila opatrně a bylo vidět, jak ji všechno někde uvnitř bolí. Víte, já jsem Vencu přistihla, jak krade. Bere mi peníze i věci. Mluví divně, odsekává mi, přitom, on byl od malička zlatíčko, úžasnej kluk, takový to veselý dítě. Kudrnatý vlasy, šili s ním všichni čerti, ale byl hrozně hodnej. Nevíte, co s ním je? Bylo to trapný, bábuška se opravdu hrozně styděla. Došli jsme pomalu k Rychtě a já ji raději pozval do hospody. Měl jsem divnou předtuchu. Jen jsem vůbec nevěděl jakou.

Sedl jsem si vedle staré paní a utěšoval ji. Potřebovala se svěřit. Uklidňoval jsem jí, koupil becherovku a snažil se jí rozesmát. Chudák stařenka. Život s feťákem bych nepřál nikomu. Jenže my byli mladí, absolutně nevědomí, nikdy by mě nenapadlo, že by mohl zrovna Venca dopadnout tak blbě? Vždyť je takovej veselej, už nemá ty jeho občasný splíny, že ho nechce žádná holka. Navykládal nám toho spoustu, já mu dával peníze, Krista i holky taky. Bylo nám sice divný, že ta "jeho nová paní", je tak náročná, ale on uměl prosit. Asi jako každej feťák. Bože, my byli tak hloupí, pořád jsme ho omlouvali. Bolely nás jeho čím dál tím častější změny nálad. On dělal vždycky hlouposti, blbnul, ale bývalo to pokaždé v dobrém, nikomu neubližoval.

Že já se vždycky cpu do věcí, do kterých by mi nemělo nic být. Jenže Venca byl opravdu můj nelepší kamarád. Udělal toho pro mě spoustu, měl ryzí dobrý srdce, teď bohužel s jedem v žilách. Půjdeme mu domluvit, myslel jsem si, že na mě zase dá. Vždycky to tak bývalo, není to tak dlouho, co mě myslím i obdivoval, jak se starám o Kristu, jak všechno zvládám, jak se dokážu na rozdíl od něj bavit s holkama (to on uměl taky, ale byl vždycky jen jak se říká "dobrej kamarád"). Všechno je pryč, všechno je rozbitý. Jdeme s babičkou domů. Chvěje se. Bože můj, ona se ho bojí. Pořád jsem ale svýho kámoše omlouval, asi se jen nepohodli, to bude nějaká hloupost, vždycky o bábušce tak krásně mluvil.

Leží doma v pokoji a všude je tma. Sednu si vedle něj a mluvím mu do duše. Pláče, omlouvá se, že už to nikdy neudělá (na svoji babičku, která ho vychovala řve hned druhý den). Je jak nějakej Jekyll a Hyde. A toho zlýho byste nechtěli poznat. Dokázal být najednou opravdu hnusnej. Nevědomost nás neměla omlouvat, dodnes si některé věci vyčítám, ale byli jsme mladí, s feťákama jsme se nikdy takhle na přímo nesetkali. Šel z něj strach a zároveň mi ho bylo líto. Nabídl jsem mu pomoc a on mě požádal o peníze. Jeho děvče je prý hodně náročný a nechce ji ztratit. Říkám mu, ať nám ji představí, že ji vysvětlím spoustu věcí, ale on na mě vyjel, že prej je z lepší rodiny a styděl by se za nás. Kecy, lži, smutek. Peníze jsem mu samozřejmě dal.

Najednou se nebavíme o nikom jiným, než o Vencovi. Půjčil si snad od každýho. Občas na několik dní zmizí. Venku je sychravo a chladno. On chodí pořád jen v kraťasech a triku. Do hospody zajde sice pořád často, ale sedne si do kouta a není s ním řeč. Kouká jako vzteklej pes. Pak se najednou začne každýmu omlouvat. Zničil nám celý víkend na chalupě (my byli tak blbí, že jsme nepoznali, jak si chodí píchat nahoru na kopec). Přestával jsem si s ním rozumět a hrozně moc mě to mrzelo. Jako bych ho ztrácel. Začínal jsem nesnášet jeho paní, která samozřejmě nikdy neexistovala. Hele, my si prožili všichni svoje. Na bolest jsme byli zvyklí, ale vždycky jsme drželi při sobě, když to napíšu vznešeně, tak jsme se snažili být dobří, hodní. To co předváděl Venca bylo psycho, zákeřný zlo.

Pořád jsem za ním chodil jak věrnej pes. Nemohl a nechápal jsem, jak se z někoho tak pohodovýho, rozumnýho mohla stát taková duševní troska. Byl jsem poslední, kdo by věřil tomu, že Venca bere drogy. Jenže bral, pomalu se rozkládal, procházel všemi fázemi feťáků. Nevnímal jsem to, možná kdybych tenkrát nebyl tak zaslepenej a nesnažil se tolik, aby bylo všechno zase jako dřív. Možná, kdybych pořád nevěřil v lepší časy, možná kdybych...Vím to, udělal jsem spoustu chyb, měli jsme ho rovnou zavést někam k doktorovi, do léčebny, těžko říct. Místo toho jsme kolem něj chodili po špičkách, pořád ho měli rádi a snášeli jsme jeho vrtochy.

Jedeme na pravidelnou procházku a Kristýnka mi opatrně říká několik vět o Vencovi. Nechápeme, proč se tak změnil? Proč na nás křičí? Vždycky byl k holkám galantní, asi jak ho vychovávala babička, ale teď je hrubej. Mluvila mi do duše, jako bych já měl něco udělat, já se měl o všechno postarat. Ale měl jsem toho moc, šíleně moc. Práce, s Kristýnkou. Občas brigáda, abych všechno poplatil. Neviděl jsem a nechtěl (šíleně nechtěl) vidět, jak to jde s mým kamarádem z kopce. A že to šlo hodně rychle. Nevím, nevyznám se v drogách, ale nebyl to ani měsíc a Vencu byste nepoznali. Připadalo mi, že rychle zestárnul, má prázdný pohled, je svým stínem. Bál jsem se nějaké nemoci, duševní choroby, nemohl jsem kvůli tomu spát.

Venca býval jak můj bratr, možná i víc. Kluk, na kterého bylo vždycky spolehnutí. Charakter, poctivá duše, takovej ten pařez, o kterej se můžete vždycky opřít. Já byl ten, kdo za ním chodil s problémy a on jak nějaká vrba vždy vše trpělivě vyslechl a pomohl mi. Najednou to bylo obráceně. Akorát s tím rozdílem, že on měl v žilách jed a mysl zatemněnou. Drogy jsou tak neskutečný svinstvo, absolutní dno. Nebyl jsem na tenhle souboj připravenej. Vůbec jsem nevěděl, jak mu mám pomoct a okolo nebyl nikdo, kdo by mi poradil. Všechno mi začalo docházet až ve chvíli, kdy bylo pozdě. Venca byl závislej. Můj nejlepší kamarád se stal špinavým, pochcaným, poblitým a žloutenkou nakaženým feťákem. Ale to mělo teprve všechno přijít. Nevědomost mě neomlouvá, mohli jsme si tenkrát ušetřit spoustu bolesti. Je to pro mě těžké napsat, ale měl jsem v tom svůj díl viny. Bohužel.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER