New album Polish death metal band DIRA MORTIS - Ancient Breath Of Forgotten Misanthropy (2020)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 24. listopadu 2019

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý dvacátý druhý - Krvavá mlha

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý dvacátý druhý - Krvavá mlha


Příběh dvoustý dvacátý druhý - Krvavá mlha


Zaparkoval jsem ji u jedné lavičky. Měla na sobě deku, na kterou jí holky vyšily loga metalových kapel. Ztrácela se mi v mlze, ale měla v sobě natolik taktu, že mě nechala samotného. Potřeboval jsem to, pokaždé to byl neskutečně silný a smutný zážitek. Asi jak všichni prožívali okolo Dušičky, musel jsem se i já jít vyrovnat se svým stínem. Pokaždé mě to hrozně rozhodilo. Stál jsem nad hrobem obloženým stále květinami. Lidé ji měli moc rádi, nedivím se, bývala úžasná. Klepou se mi ruce, v zádech mám zimu. Dokáže se člověk vůbec vyrovnat se smrtí blízkého člověka? 

Představy, fantazie, možná jen boží milosrdenství, ale většinou si nakonec pamatujeme jen to hezké. Bylo toho na mě moc a byl jsem ještě příliš mladý, abych všechno zvládl. Tady, uprostřed boleslavského hřbitova se cítím být hrozně zranitelný, smutný, tíživě smutný. Nevím, jak dlouho jsem v té krvavé mlze stál, ale asi to bylo hodně dlouho. Pořád jsem se omlouval a všechno se mi vracelo zpět. Celá posraná bouračka, ale i krásné chvilky na chalupě v peřinách. Kristýnka byla trpělivá a zmrzlá. Pohladila mě po tváři a řekla mi, abych ji vzal na procházku. 

Mlze se tenkrát ještě neříkalo smog. Sjeli jsme dolů na sídliště a já vytáhl z brašny foťák. Cvakal jsem snímky mezi panelovými domy. Šero, listopad a poletující déšť se sněhem. Otírám čočku aparátu kapesníkem po dědovi. Je na něm vyšitý monogram. Nemluvím a na Kristýnce je vidět, jak ji všechno bolí se mnou. Pojď, vezmeme to směrem na Radouč. Poslední asfalt, míříme k panelům, na kterých nikdo není. Tady jsem se stal thrasherem, death metalistou, tady jsem dostal první pusy od holek, hele, támhle kousek jsme se chodili s Kačenkou muchlovat. Najednou mám na jazyku spoustu slov, která musí ven.

Asi ten podzim, asi ta mlha, asi to listí šustící pod nohama. Dnes by se tomu říkalo deprese, ale to jsem vůbec nevěděl. Padly na mě znenadání, připlížily se jako zákeřný had. Rozumově jsem si dovedl smrt zdůvodnit, byl jsem vždycky dříč, který se snažil pomoc ostatním. Problém byl s tím, že jsem moc nemyslel na sebe, neodpočíval. Nejhorší kamarád smutku je alkohol a když jsme usedli do nedaleké hospody dole u Jizery, tak jsem si myslel, že mě prvním kouskem všechno přejde. Opak byl pravdou. Těch několik dní v pavučinách smutku byla Krisrýnka svatou. Byl jsem nevrlý, na hřbitov jsem původně nechtěl. Proč jitřit bolest? 

Bylo to vlastně jako vždycky a mám to tak nastavené dodnes. Zase jsem nasadil na uši muziku a přemýšlel si, nechal plynout myšlenky, chodil mlhou a tlačil v rytmu Kristýnku před sebou. Pak jsem udělal jednu obrovskou chybu. Na něco se mě zeptala a já jí řekl Kačenko. Vylétlo to ze mě mezi stromy, ve tmě, do ticha. Já ale nejsem Kačenka a nikdy nebudu. Ty si se s její smrtí pořád nevyrovnal, co? Pořád je to v tobě, hlodá tam, ničí tě to. Teď se cítím jako náhrada. Byla naštvaná a já ji chápal. Tohle jsem neměl a nevím, jak vůbec zformulovat omluvu. Tak mlčím. Což je taky špatně, ale nějak stejně nemám slova.


Sabath je už zase u sebe. Byt je tichý a temný. Asi blbne topení a v takových chvílích mívám většinou důvod se přitulit. Jenže dnes je naštvaná. Otevřu si okno na společné chodbě a kouřím do noci. Lampa poblikává a v určitých odstínech je opravdu rudě krvavá. Krvavá mlha, je mi šíleně smutno, před chvílí mě seřvala a přitom jsem se potřeboval k někomu schoulit. Do klubíčka jako malej kluk, kterej si odře koleno. Asi ještě nejsem dospělej, pořád je ve mě velkej kus puberťáka a nevím, kudy kam. Mlátí se to ve mě, ode zdi ke zdi a když se vrátím zpátky, tak brečím jak želva. 

Noc je nekonečná a pořád se převaluji. Koukám do zdi. Chtěl bych, aby moje hlava byla někde jinde než tělo. Jsem snad blázen? Mám pochybnosti. Sedím a myšlenky mě doslova dusí. Ty jsi moc nespal, co? Ráno je najednou moudřejší večera. Asi se ji všechno rozleželo v hlavě. Vstanu a pustím nějakej metal. Utrpení mladého Smrťáka právě dosahuje jednoho ze svých vrcholů. Potřebuji obejmout a stane se. Odpustí mi, jako ostatně všechny mé hříchy. Snídáme a já pořád nemám sílu. Jako bych najednou přestal bojovat, kdyby ke mě teď někdo přišel, tak by mě sundal jednou ranou. 

Ze všeho se vykecám až když odmítneme všechny pozvánky na víkendové pařby. Chceme být sami, jen spolu. Další vývoj - z party do dvojic. Stejně bych nebyl dobrý společník. Meditujeme raději v chůzi. Po parcích, ulicích, všude je mlha. Víš co na tobě miluju nejvíc? Když se usmíváš. Člověk s tebou vždycky roztaje. Když uděláš nějakou kravinu, tak se stačí podívat na ty čertíky v očích a odpustila bych ti všechno na světě. Mám tě ráda, ale musíš bejt silnej. Jinak to nejde. Život je někdy boj. Poslouchám ji chvilku a najednou se začnu stydět. Za svoji slabost. Co já si tady vůbec stěžuju? Já sedím na vozíku? Já mám obden bolesti? Já si musím několikrát týdně nechat lámat tělo na rehabilitacích? Já musím žrát hnusný prášky? Já musím chodit na debilní injekce? NE!

Pamatuji si krvavou mlhu a vozík stojící uprostřed cesty. Vyfotil jsem ji, když se rozčilovala, když mi mluvila do duše, když mě milovala. Musel jsem slíbit, že ty fotky nikomu nikdy neukážu. Najednou jsem nebyl ztracený, doslova jsem cítil, jak se mi vrací síla do rukou. Smutek zalezl někam dozadu, do temných koutů mojí hlavy a pomalu jsem se uklidňoval. Každý z nás občas potřebujeme někoho, o koho se můžeme opřít. Většinou jsem jí pomáhal já, ale tentokrát byla silnější. Tvrdý drsňák s drzým ksichtem, prototyp mladého váguse, který nebral nic vážně, možná trošku utrpěl, ale byli jsme si najednou ještě blíž, než obvykle.

Přemýšlel jsem, jestli by Kačenka chtěla, abych na ní v mlze postupně zapomněl. Jenže ono úplně zapomenout nejde. Možná jsem se o to snažil až moc. Vytěsnit děsivé vzpomínky, přehlížet je a ony se pak vždycky jednou za čas vrátily a sundaly mě jako zlý boxer. Asi jsem nebyl úplně v pořádku, ale to asi nikdo z nás. Vždyť si to vezměte. Zemřeli nám naši blízcí a nikdo nám nepomohl se s tím vyrovnat. Kde byli v té době rodiče? Nevyčítám, ale spíše popisuji. Já vím, dnešní příběh není příliš veselý. Spíše melancholický, ale takový byl i celý listopad. Sabath se sice vrátil z nemocnice, Kristýnka postupně cítila brnění v nohou a holky se tak nějak semkly dohromady a smály se. Jen já jsem byl v krvavé mlze. 

Nekonečně mnoho kilometrů a město prolezlé skrz na skrz chladem. Jsme dva podivní tuláci, tlačím ji před sebou a poslouchám její slova. Je zima viď, nechceš moji džísku. Vypadáš v ní nějak ztraceně. Pojď, uděláme si doma párky s hořčicí, pustíme si dobrý film a potom budeme pít nekonečně dlouho rum a poslouchat metal. Třeba zapomeneme na všechno zlé. Doma ji naložím do vany a rozbalím si ji z osušky ještě před večeří. Kňourá mi do ucha a když potom oddechujeme v peřinách, tak mě chytne za ruku a políbí. Venku je mlha a na parapet stékají proudy vody. Otočím kazetu a zeptám se jí, co budeme dělat zítra. Odpoví mi - žít. Najednou není ani ta mlha tak špatná.


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER