New album of Czech death metal band HYPNOS - "The Blackcrow" (2020)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 5. dubna 2020

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý čtyřicátý - Svíčkový báby

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý čtyřicátý - Svíčkový báby


Příběh dvoustý čtyřicátý - Svíčkový báby

U babičky na horách jsem se jako malý vždycky trošku bál. Velká vila po odsunutých Němcích ukrývala spoustu temných zákoutí. V noci se v ní ozývaly zvuky, které jsem často vnímal jako strašidla. Když mi bylo řekněme pět, bál jsem se dojít i na záchod. V pokoji hned pod půdou jsem vídával malým okénkem měsíc, který mi připadal obrovský. V mých snech ožívaly zlé pohádkové postavy, ošklivé příšery. Dnes už vím, že neexistují. Jsou jenom zlí lidé. Všechny své démony jsem dávno zahnal a nechal je zapomenout v dětských očích a představách. Teď mi naopak dělá hrozně dobře, když můžu Kristýnce vyprávět příběhy o šílenství, o černých myslivcích, o bestii z jezera, o skřetech. Nejdřív se vždycky směje, ale jak přibývá stínů, tak na jejich očích vidím, že se trošku bojí. Jen trošinku, ale na záchod s ní chodit musím

Po schodech sice ještě bez pomoci nevyleze, ale už pár metrů ujde. Ven musíme pořád s vozíkem, to je jasná věc. Máme z toho obrovskou radost. Ráno vždycky vstanu brzy, udělali jsme si spolu jarní prázdniny. Venku jsou poslední zbytky sněhu a děda mě pokaždé probudí. Práce je na baráku a kolem vždycky hodně. Zabíjím králíka, stáhnu jej z kůže, tenkrát to ještě nebylo považováno za vraždu. Useknu slepici hlavu, polívka je grund a opečená chutná výborně. Děda taky pořád dokola opravuje starou škodovku, na kterou je hrozně hrdej. Smrdíme vyjetým olejem, jsme ušmudlaní, ale cítím se jako velkej chlap. Nakrmím ovce, prasata, kachny, slepice. S každým zvířetem se po vzoru babičky pozdravím, některé pohladím. Ani se nenadějeme a je čas oběda. Vypadá to na obyčejný krásný den na vsi.


Kristýnku si vzala do parády babička. Ženský se musely hodně ohánět. Práce jim nedovolovala vymýšlet kraviny a tak si ihned sedly. Krájely zeleninu, mladá se automaticky přizpůsobila staré zkušené ženě. Učila se příkladem, taky si zpívaly. U nás se vždycky zpívalo. Obyčejný jednoduchý písně, co zná každý, občas něco z rádia. Babička od mýho táty byla prostá žena, ale měla v sobě laskavost a dobrotu. Za války si zkusila hodně, ale nikdy o tom moc nemluvila. Vím jen, že vždycky říkala, že Rusáci byli horší než Němci. Děda ji okřikoval, aby se kvůli tomu nedostali do problémů. Věděla to ale celá vesnice. Je oběd, všechno chutná výborně. Jsem tak nacpanej, že se musím chvilku natáhnout. Makali jsme od rána, tak si to zasloužíme. Děda kouří u kamen z dýmky a kroutí nevěřícně hlavou.



"Hele Aničko, že si nedáte pokoje, vždyť vás za to zavřou": pokouší se jemně babičce sdělit, že by se neměla s ostatníma stýkat při podobných příležitostech. Vůbec nejdřív nevím, o co se jedná, až mi Kristýnka prozradí, že ji naše bábi pozvala na chalupu k jedný sousedce. Budou tam popíjet vaječnej koňak, vézt ženský řeči a potom vyvolávat duchy. Je totiž neděle. Do kostela nechodí a někde se přeci musí setkávat. Nikdy jsem nepochopil, jak je možný, že na některých samotách zůstaly opuštěný Němky, který nebyly odsunutý. Dneska jsou Jizerky jako každé hory pod terorem cyklistů a vlastníků čtyřkolek, ale tenkrát když se setmělo, tak jste mohli jít přes kopec z hospody a nepotkali jste ani živáčka. Když jste šli kolem Samot, tak jste si pokaždý připadali divně. Nedovedu si to vysvětlit, ale bylo tomu tak. Babička nám říkala, že je to přeci jasný, tam přece hned po válce teklo nejvíc krve. 


Ona byla celá vesnice taková poznamenaná. Pár posledních Němců, k tomu volyňští Češi, kteří sem byli přesídleni. Lidi se mezi sebou moc nebavili, nové nikdy nepřijali. A i po letech se kolem vznášela spousta křivd. Mluvilo se o udávání, o vraždách, o vyřizování sousedských sporů. Taky měl každej ve sklepě nějaký ty nevrácený a nepřiznaný zbraně. Co kdyby náhodou, že jo? Jako malý dítě si pamatuju, že ve Smržovce se v hospodě hajlovalo a když to děda na procházce viděl, tak jsme utekli pryč. Byl to divnej kraj, drsnej, místní žili jak uměli. Pásli krávy, měli svý políčka a do práce chodili do lesa. Ti bohatší mačkali a brousili sklo pro Jabloneckou bižuterii. Se šmukama se taky hodně kšeftovalo, vím, že občas přijeli policajti a zatýkali. Poláci byli po bižu jako diví. Chlapi se byli schopní na nože porvat v hospodě. Sem tam nějaký barák vyhořel. Můj otec na to vždycky jen řekl - inu Sudety.

A zatímco si chlapi neustále vyřizovali starý křivdy, tak ženský makaly a pokoušely se všechno urovnat. Musely, jinak by nepřežily. Ony fungovaly. Postávaly před krámem a sdělovaly si nejnovější informace. Třeba Kristýnku dlouho kvůli vozíku nepřijaly. Mě vlastně taky, protože jsem měl brýle. Tady přežívali pořád jenom silní. Je kolem čtvrtý odpoledne, děda zmizí na pivo a babička se začne oblékat. Není to vyloženě kroj, ale i ostatní dámy jsou oblečené podle stejného mustru. Dlouhá sukně s kapsářem, bílá košile, šátek, vesta. A šlo se. Nejdřív mě bábi řekla, že já nesmím, že to je ženská záležitost, ale pak si zkusila kousek do kopce Kristýnku tlačit a vzdala se. Slíbil jsem, že budu zticha, nebudu nic komentovat a zdržím se jakýchkoliv jízlivostí. 

Měl jsem pocit, že dělám něco nezákonného. Netušil jsem, že za několik hodin nahlédnu do života žen, budu s nimi sdílet věci, o kterých se mi nikdy ani nesnilo. Celý večer se měl odehrávat na Samotách. Kde taky jinde. Vždycky jsem si myslel, že ta chalupa kousek od mokřadů je opuštěná, ale mýlil jsem se. Žila tam čarodějnice, milé děti. Říkám to Kristě, ale zasyčí na mě. Už jsme vyzvedli několik stařenek, některé brblaly, že jdu s nimi. Všechno mi připomínalo starý horor. Mlha, pomalé stmívání. Jen v některých chalupách se svítilo. Svíčkama, tady na horách elektrika nejde poměrně často. Už je čas, říkají si mezi sebou a neustále si něco šeptají. Vlezeme do jedové chýše a přivítá nás paní, která by opravdu mohla v pohádkách strašit děti. 

Dámy si podávají ruce, pošeptám Kristě něco o sletu čarodějnic, ale když se na mě podívá, tak zmlknu. Všechno je takové slavnostní, vznešené. Odmítnu čaj i vaječný koňak. Bábinky si sednou kolem stolu a začnou všelicos probírat. Od loňské úrody, přes zásoby na zimu, kdo kde má březí kravku, která mladá holka zůstane asi na ocet, jak jsou na tom se sexem  jejich partneři (uff). Taky trošku klevety, ale nijak mi to nevadí. Sedím v rohu, poslouchám a je mi teplo. Na co čekáme? Ano, můj věrný čtenáři, čekali jsme na tmu, na černočernou horskou tmu. Pamatuji si, že venku zahoukala sova. Stařenky se na sebe podívaly a já si vzpomněl, jak jsme kdysi vyvolávali duchy s Kytkou. Zemřel mu otec a on si s ním chtěl promluvit. Zeptat se ho, proč si vzal život a nechal ho na světě samotnýho. Panebože.

Jsem založením ateista, pragmatik a realista, myslím si, že většina záhad se dá logicky a rozumem vysvětlit. Jenže tenhle večer se mi zaryl navždy do paměti. Kdybyste viděli tváře zúčastněných žen, slyšeli jejich mumlání, možná byste byli také na pochybách. Nevím, jestli byly poryvy větru nějak objednané, na horách fouká často. Nevím, jestli různé zvuky způsobila kočka nebo kuna. Netuším, jestli dokázaly některé ženy natolik změnit hlasy, že to vypadalo, že opravdu rozmlouvají s mrtvými. Vypadalo to tak, celá seance byla opravdu temná, spirituální. Hodně přesvědčivá. Zajímavé bylo, že v místnosti visel na zdi dřevěný Ježíš. Díval jsem se na něj a ptal se ho v duchu, co na to říká. Ani se neusmál. Ve světnici se ozýval šepot, skřehotalo se, chvílemi jsem si myslel, že jsou bábinky sjeté čajem. 

Pak se na mě ta jedubaba otočila a řekla, že je v místnosti někdo, kdo nevěří a že je to špatně. Mám jít pryč nebo se přidat. Zvednul jsem se a chtěl jít před chalupu na cigáro. Jenže pak jsem viděl, jak se na mě Kristýnka dívá. Párkrát jsme se o tom bavili, jestli by to nešlo, spojit se s Kytkou, Prcalíkem, Kačenkou. Znáte ty okamžiky v životě lidským, kdy nejednáte rozumem, ale uděláte něco, co byste normálně nikdy neprovedli. Tak přesně tohle se mi stalo o jarních prázdninách. Koneckonců, proč si nezkusit něco nového. Bábinky budou mít radost. S úsměvem končícího puberťáka a nevěřícího jsem si tedy sedl a sepnul ruce s ostatními. Z jedné strany jedna chvějící se stařenka, z druhé Kristýnka. Poddal jsem se. Odříkával chtěná slova. Byl jsem zvědavý. 

Vypadalo to, že jedna dáma mluví se svým mrtvým manželem. Normálně mu sdělila, co a jak hospodářství, že jim umřela koza, něco málo o dětech. Jedovatá bába jí odpověděla mužským hlasem. Vypadalo to celé hrozně uvěřitelně. Ony tomu opravdu věřily. Je pravda a mám to ověřené na vlastní kůži, že některé momenty byly opravdu jak z jiného světa. Nedovedu si je dodnes vysvětlit. Všechno bylo hrozně zvláštní, tajemné, záhadné. Ne že bych se bál, ale byl jsem na pochybách. Možná za to mohlo prostředí, možná i to, že všechny opravdu věřily, nevím. Pomalu se dostala na řadu Krista. Zeptala se na své rodiče. Když jedubaba skončila, Kristýnka brečela. O některých věcech věděla jen ona. Neřekla je ani mě, ani mojí babičce. Na otázku, proč ji opustili sice odpověď nedostala, ale dozvěděla se několik nových věcí. Na základě toho potom začala pátrat na vlastní pěst. Tedy se mnou, ale to je jiný příběh.

Asi jsem měl vytřeštěné oči. Taky jsem se trošku bál. Jako ten malý kluk ve mě zavřený v noci v obrovském domě. Já, který četl hlavně sci-fi, na základce měl rád fyziku a cokoliv záhadného považoval za šméčko pro lidi. Ano, já byl na pochybách. Bylo nahlodáno moje přesvědčení, celý základ mého já. Kecům o esoterice, čakrách a duchách jsem se vždycky smál a používal je jen ke strašení holek. Aby byly povolnější. Aby byly moje. Připadal jsem si jako v rauši a když se mě zeptala ježibaba, jestli mám taky nějaké tajemství, tak jsem přikývl. Opakoval jsem podivně ve větách seřazená slova, běhal mi mráz po zádech. V tenhle moment jsem hrozně chtěl, šíleně moc. Zeptat se jen na pár slov. Zabrněly mě ruce a pak se náš kruh rozpadl. Ještěří paní se mi dívala přímo do očí. Potom se zvedla a obejmula mě. Dodnes nevím, proč to udělala. Neviděl jsem nic. Nikdo nepřišel. Nic, vůbec nic.

Musel jsem s Kristýnkou na chvilku ven. Pokoušela se mi popsat, co právě zažila a já jí tak trošku záviděl, protože ona dostala alespoň nějaké odpovědi. Byly to spíš náznaky, možná jen zbožné přání. Rozhodně se nejednalo o protáhlé stíny, které přijdou a dají si s váma pivo. Pokecají a pak se vrátí do záhrobí. Kristýnka nikdy, ani na fotce neviděla svého otce. Dnešní večer ale získala pocit, že kdyby jej někde uviděla, tak ho pozná. Zvláštní, bylo to opravdu všechno hrozně zvláštní a podivné. Rozloučili jsme se a vydali se mlhou domů. Nemluvili jsme a pak jsem se šíleně vyděsil. V dálce, kousek od k nebi trčícímu snad stoletého smrku, stála postava. Měla u nohy psa, který vyl podobně jako to dělají vlci. Ukázal jsem tím směrem babičce i Kristýnce a obě jen pokývaly hlavama. Na horách se občas dějí divný věci. To se přeci ví. Ještě jsem se otočil a nikdo tam už nebyl. Možná náš společný přelud. Kdo ví?

Doma bylo teplo a lehce rozevlátej děda. "Tak co vy svíčkový báby, vyčarujete mi nějaký peníze?": dělal si legraci, ale my jsme na vtipy neměli vůbec náladu. Dáme si každý jedno pivko, já pomůžu Kristýnce do sprchy (na mě zbude v bojleru jen studená voda) a pak si ji vynesu do postele. Chvilku si vyprávíme, potřebujeme všechno vstřebat. Usne uprostřed věty a já ještě pozdravím měsíc, který nám kouká do pokoje. Jsem ihned v limbu. "Jakube, Kubíčku, Smrťáčku....": šeptá mi mazlivě někdo do ucha. Leknu se a sednu si, co se děje? Stojí u mé postele všichni tři. Kačenka, Kytka i Prcalík s tím svým přidrzlým úsměvem. Bože! Vypadají jako živí. Ale nejsou. Neumím to popsat slovy. Vím jen, že se za mnou stavili. Veselí jako kdysi, když jsem byl ještě mladej, když jsme se spolu smáli. A všichni měli ty svý hlášky. Nevím, já vlastně ani neumím říct, jak jsem se cítil. Štípl jsem se do tváře a zabolelo to.

Nebylo to vůbec smutný, naopak. Kačenka pořád měla ty svý kaštánkový oči, který jsem tolik miloval. Chtěl jsem se jí dotknout, ale nešlo to. Byl to sen? Nebo jsem si všechno nějak spojil dohromady? Na rovinu píšu, že si tím nejsem jistý. Pochybuji, párkrát se mi to v životě stalo. Stojí tam, mí milovaní duchové. Nejlepší kamarádi, co jsem kdy měl. A holka, která byla první. První, se kterou jsem zažil opravdovou lásku. Jo, do prdele, přesně takhle jsem se s nimi cítil. Milovaný. Do té doby mě občas bolelo u srdce, trápil jsem se, měl děsivé sny. Pořád dokola se mi přehrávala v hlavě bouračka s Kačenkou, v krvi umírající Kytka i nekonečné utrpení Prcalíka v nemocnici. Ale teď jsem se cítil najednou dobře. Možná mi už odpustili? Že jsem přežil, že jsem měl jiný holky. 

Natáhl jsem ke Kačence ještě jednou ruku a přísahal bych, že se mě dotkla. Možná jsem si to vsugeroval nebo tomu chtěl věřit, ale takhle si to pamatuju. Každý člověk, natož pak milovaný se dotýká jinak. Mámy mívají hebké ochranitelské ruce, starý tvrdý fotři dokážou pohladit drsnou rukou a každý také jinak voní. Směsí laskavosti, dobroty, i tý posraný lásky. O Kačence jsem vždycky říkal, že byla hedvábná a já tu divnou noc její dotyk naposledy ucítil. Věřte si tomu nebo ne, důležitý je, že jsem to takhle vnímal já. Najednou jsem pochopil, proč mě ta stará ježibaba obejmula a proč držela mé ruce v kostnatých dlaních. Je možné, že to o mě věděla? Nebo jen dokázala vycítit bolest? Měla v sobě tolik vnímavosti?

Najednou je ráno, do postele nám svítí jarní slunce. Teprve až teď mi dojde, že vůbec nevím, nepamatuji si, jak mí kamarádi odešli. Mám ale na tvářích zaschlé slzy. Musím si vyčistit hlavu, bylo toho na mě včera moc. Děda už sedí na starý židličce a něco vyřezává ze dřeva. Usmívá se. Je ještě chladno, ale sníh už naproti na stráni taje. Přisednu si vedle a najednou si připadám jako v ráji. Čistý vzduch, milí lidé, kteří vás mají rádi. Co bude k obědu, co k večeři, řešíme jen doopravdy důležitý věci a já už teď vím, že se mi odtud nebude chtít pryč. Na sezení se stařenkama už nepůjdu. Jedno setkání se svíčkovými bábami mi fakt stačilo. Volá na mě Kristýnka, že jestli bych ji nepomohl. To víš že jo. Co bych pro svoji princeznu neudělal. 

Po obědě se jdeme projít. Jsme na hoře na kopci a koukáme do kraje. Jsem udýchaný, Krista mi tady u bábinky asi trošku přibrala. "Hele Smrťáku, to co jsme zažili včera byla fakt pravda nebo jen sen?": zeptá se mě najednou. Nevím, opravdu netuším. Vím jenom, že já tomu tentokrát chci opravdu věřit. Když sjíždíme dolů z kopce a výskáme u toho radostí, tak si vzpomenu na slovní spojení, které jsem někde četl. Hory jsou moudré, když jim otevřeš svoje srdce. Na zápraží stojí babička, drží v ruce slepici bez hlavy a usmívá se. "Dneska bude hezky, cítím to v kostech": pronese místo pozdravu a otře si čelo rukou od krve. V očích jí vidím moudrost a laskavost. Vůbec mi nepřipomíná svíčkovou bábu s temným pohledem ze včerejší noci.


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :