Recenze/review - DRAWN AND QUARTERED - Congregation Pestilence (2021)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 14. března 2021

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý devadesátý - Doomařina, hrobařina

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý devadesátý - Doomařina, hrobařina


Příběh dvoustý devadesátý - Doomařina, hrobařina

Je mlha a chladno. Jsme ještě opilí, ale pomalu střízlivíme. Nevím, koho zase napadla takováhle hloupost, ale jdeme všichni. Celá parta. Holky, co se choulí v džínových vestách a my kluci, s rozhalenými křiváky, protože my jsme děsný tvrďáci. Včera jsme potkali U Hymrů divnýho chlápka. Dali se do řeči a on nás teď vede na hřbitov. Je na něm hrobníkem a taky miluje doom metal. Odblinknu si cestou do křoví a teprve teď mě secvakne, proč jsme tak dobře pokecali. Mrtvolky a jeho triko Candlemass. Viděl jsem jej na někom snad poprvé. Moje oblíbená kapela. Už spoustu let. Uměl mluvit, krásně a byl zachmuřený, což mu dodávalo na zajímavosti. No a my byli mladí zvědaví metalisti, kteří zase nechtěli o všem jen kecat, ale také zažít na vlastní kůži.

Hrobníka asi nemůžete dělat, pokud jste normální a nebo nechlastáte. On splňoval obě tyhle představy. Asi jak se setkával často se smrtí, tak mluvil pomalu, měl kostnatou postavu a vrásčitou tvář. Kdysi někde studoval, to už si nepamatuji přesně. Pak něco provedl, to si taky nepamatuju a tak strávil spoustu času po kotelnách, jako zřízenec v nemocnici, až nakonec (jak říkal) nalezl klid na hřbitově. Záhady přitahují snad každého a my mu zkrátka věřili. Tedy včera večer, hezky v teple, kdy vypadaly romantické metalové představy o lebkách, zombících a hlubokých hrobech, jako dost dobrý nápad. Teď už nemluvil nikdo. Rezavá vrátka vrzla jako v hororu a mě se udělalo blbě. Já vůl stál na hřbitově, kde byla pochovaná Kačenka. Kouknu doleva na Janu a ona pochopí. Musím se sednout. Tohle už není žádná prdel.

Už ani pořádně nevím, co jsme to včera všechno domluvili a nějak se mi o tom nechce přemýšlet. Mistr hrobnický je ale asi zvyklý. Jeho pohyby jsou ještě pomalejší než dřív. Vrásky se mu prohloubí a najednou mluví o stínech. Má hluboký (to tak nějak u podobných lidí očekáváte) hlas, který se pro nás stane za chvilku podmanivý a nebál bych se napsat i uhrančivý. Provází nás hřbitovem. Ke každému hrobu má nějaký příběh. Spoustu lidí zde pohřbíval sám a u těch starých přejmul příběhy po svém předchůdci. Hej kluci, pojďte mi pomoc, dost bylo keců, musíme taky makat. A tak najednou s Vencou a Tomášem házíme hlínu. Pro stařičkého pána, který leží vedle v márnici. Dostanu se do divného stavu, který člověku přináší těžká fyzická práce spojená s představami. Vidím červí kolonie, odkrývám další vrstvu a poslouchám, jak je čím dál tím méně pohřbů do země.

Podle teorie našeho předchůdce se při kremaci spálí i duše. Asi je to blbost, ale zrovna teď tomu věřím. "Normálně teď k ránu chodí na chvilku pokecat Maruška": pronese z hluboké díry náš nový kolega. Nejdřív si myslíme, že chce být zajímavý nebo že mu po těch letech s mrtvými už všechno leze na mozek. Přidejte si mocný včerejší večer s rumem a čertem a musím se usmívat. Chce nás vystrašit, to je jasný. Na holkách ale vidím jen bledost a strach. Pradávný strach ze smrti, který máme všichni v sobě. Přinese nám z kůlny pivo. "Většinou tady spím, je tu klid": cvrkne zátky do hrobu. Podívám se na něj a on se zakření. Dědkovi to vadit určitě vadit nebude, zatím si nikdo nikdy nestěžoval. Pustí nám Paradise Lost. Koukne na mě, včera jsme o nich dlouze hovořili. Já to měl s doom metalem vždycky takový divný. Hodně jsem si vybíral a poslouchal ho vlastně jen ve chvílích, kdy jsem potřeboval klid.

Tady byl ale klid pořád. Jen prý při cikánských svatbách bývalo živo. "Tak to ona se staví Maruška asi až zítra": řekne mezi skladbami. Opatrně se zeptám, kdo že to je ta Maruška? Nejdřív mlčí a pak se mu zalesknou oči. Vypráví nám dlouhý příběh o nešťastný lásce. O něm a dívce Marii, o tom, jak jim nebylo přáno, jak jej zmlátili policajti, které na něj poslal její otec velkej komouš. Podobné zážitky máme se Sabathem, ale tentokrát je to díky atmosféře hřbitova jiné. Vezme nás za ruku a jdeme do rohu hřbitova. Tam je zlatem vyvedený nápis Marie Nová (1925 - 1945). Koukneme s Vencou na sebe. Tady nás někdo pěkně vodí za nos. Asi už je pán pěkně vychlastanej, ale potom zjistíme, že on tomu opravdu věří. Prý si sedne vždycky na lavičku, když k ránu obchází hřbitov. Usmívá se a povídají si. Co na tom, že čas ani letopočet nesedí. Přemýšlím o všem a i když je to celé hrozně divné, tak nějak chápu, o čem mluví.

Vždyť to není tak dlouho, co jsem si chodil kousek vedle povídat s Kačenkou. Paradise Lost postupně doburácejí, dobědují a na mě padne splín. Kopání hrobů je sice v každé druhé skladbě, co poslouchám, ale najednou toho mám plné zuby. Chytnu Markétu za ruku a jdeme pryč. Za mnou se ozve: "Před smrtí ani před svým stínem nikdy neutečeš". Připadám si, jakoby mi někdo řízl nožem rovnou do mozku. Celý se rozklepu. Už včera jsem měl pocit, že mi hrobník vidí do hlavy. Divný pocit mě neopustí ani doma. Jdeme si lehnout. Vždycky na chvilku usnu a pak se probudím celý zpocený. Nakonec mám jeden ošklivý sen, který se mi pořád vrací. Raději vstanu, ještě chvilku věřím démonům a na cigáru se je pokouším rozehnat kouřem. Když konečně odejdou, někdo dole zazvoní. Stojí tam Kristýnka, celý uslzená. Padne mi do náruče. Brit zemřel.

Náš společný pes. Hafan, co ji dělal společníka, když seděla dlouhé hodiny na vozíku. Když plakala bolestí. Mezi vzlykáním se mi pořád dokola omlouvá. Šli ráno do parku a on uviděl veverku. Brit měl veverky moc rád. Občas nějakou dokonce ulovil. Hrdě ji přinesl a tvářil se děsně hrdě a zároveň nevinně. Teď už nikoho nikdy lovit nebude. Vběhl pod auto a museli ho před chvílí utratit. Probudíme Markétu. Sedíme v kuchyni a pořád dokola se objímáme. Já vím, bylo to "jen" zvíře, ale tohle nikomu, kdo nikdy psa neměl, nevysvětlíte. Byl to kamarád se spoustou vrtochů. Nalezenec, který si u svého původního pána užil své. Utrápený se s námi pomalu začal smát. Psi se totiž fakt smějí. A umí to lépe, než někteří lidé. Oni totiž nedokáží nic předstírat. Jsou to duše čistý, boží stvoření. 

Tenkrát ještě nikde psí hřbitovy nebyly. Na veterině nám předají těžký pytel. Musím to udělat. Kristýnce i Britovi to dlužím. Najednou jsem já hrobníkem. Skládací vojenská lopatka, co mám někde ve sklepě jde s námi. Já, moje bývalá, moje současná a mrtvý Brit. Budu mít tyhle dny navěky spojené s doom metalem. Protože, když daleko v lesích za městem vykopu na Chlumu díru do země, tak se potom pomodlím. Jo, fakt, za jeho duši. Já bezvěrec, co víru už dávno ztratil. Bylo to totiž krásný boží stvoření a dalo nám spoustu obyčejný lásky, kterou každej potřebujeme. A kdo říká že ne, ten je jen mrtvej jedinec bez citu. Ujistím se ještě, že se Kristýnce daří dobře, že je na ní její nový mládenec milý a hodný a rozejdeme se. Když se vrátíme domů, mám zimnici a v kuchyni se konečně sesypu. Vůbec si neuvědomuji, jaká je Markéta citlivá, jak naslouchá. Pustím si oblíbené Candlemass, které si dávám v podobných chvílích vždycky a koukám do stropu. 

Přemýšlím o smrti a nejednou tomu vychlastanýmu hrobníkovi všechno věřím. Nevím vlastně proč, můj mozek rozumově jeho vyprávění o Marii odmítá. Je to hloupost, ale vím, o čem mluvil. Jsem mladej kluk, kterej se teprve učí se smrtí žít. Setkal jsem se s ní za poslední roky příliš často. Přidám hlasitost a zasním se. Jsme s Britem a Kristýnkou na jarní voňavé louce. Má bývalá se usmívá. Zrovna ji nic nebolí. Hafan se vždycky rozběhne a skočí na ní. Jednou ji dokonce porazí i vozíkem. Všichni se smějí. Candlemass pomalu dohrají a já musím políbit Markétu. Obejme mě. Jdeme se projít ven. Je už zase tma. Jakmile zahlédnu nějakého psa, co učuchává rohy, myslím si, že je to Brit. Třeba je, kdo ví?

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER