Recenze/review - DRAWN AND QUARTERED - Congregation Pestilence (2021)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 20. června 2021

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý čtvrtý - Plzeňské toulky mladého metalisty.

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý čtvrtý - Plzeňské toulky mladého metalisty.


Příběh tří stý čtvrtý - Plzeňské toulky mladého metalisty.

Já vím, že se trošku opakuji, ale já jsem fakt do svého příchodu do Plzně nikdy nezažil pocity samoty. Bylo to pro mě úplně něco nového. Ve škole jsem sice sem tam s někým prohodil pár slov, ale to bylo jen na kouřový. Nic zásadního. Mí spolubydlící v Plasích pořád onanovali a tak jsem se tam vracíval až posledním autobusem. Mý nový kamarádky byly sice super holky, ale přeci jen, už trošku mladší. Měly jiný starosti. A tak jsem se toulal. Objevoval nové město. Kdysi dávno jsem tu byl na návštěvě. To mi bylo tak sedm a pamatuji si, že to bylo kolem kostela sv. Bartoloměje hrozně hnusný. Navštívili jsme bratra mé babičky, ze sedmi sourozenců. 

Takhle jsem si Plzeň pamatoval. Škodovka a komíny, šedivý město, nic moc, řekl bych. Ale to se všechno změnilo. Budovalo se, opravovaly budovy, všechno zářilo novotou a všude se procházely krásný studentky. Bylo hrozně příjemné si jen tak sednout na terásku, objednat si tehdy pro studenta velmi pitelný Gambrinus a jen tak se dívat. Nějak jsem netušil, co se děje na hodinách ve škole, přednášky jsem si zpočátku asi jako každý pečlivě zapisoval a pak chodil do posledního autobusu po městě. Studentský kluby mě moc nelákaly. Párkrát jsem tam byl, ale nehodil jsem se tam. Připadalo mi, že se všichni předvádějí, machrují, předhánějí se v tom, jak být v očích druhých co nejlepší. Já radši putiky. Objevil jsem třeba na náměstí hospodu U Kance, kde měli vynikajícího Ondráše a pak taky VOŠOUSTY, jak jsem si bramboráky spletl, správně jsou to vošouchy. Učil jsem se novému nářečí.

Všechno šlo hrozně pomalinku. Taky jsem to viděl po svém. Třeba jsem šel poprvé sám do všech kostelů, co jsem v Plzni potkal. Vlastně ani nevím proč. Asi abych se ujistil, že tam toho pro mě moc nového není. Někdy jsem se dokonce přistihl, že si samotu užívám. Sedl jsem si U Kance do rohu a sledoval dělníky, co byli celý den ve Škodovce. Byli trošku jiní, než ti boleslavští. Mě připadali naštvaný. To ale skoro všichni. Třeba jsem nikdy nechodil s plzeňskou holkou. Když jsem po první vlně vyhazovů ze školy dostal konečně kolej, rád jsem trávil čas ve společnosti jihočeských a moravských slečen. Dokonce i ze severu byly ke mě přívětivý. Plzeňačky nikdy. Ani nevím proč. Ale to je vlastně jedno. Nikoho jsem nehledal, nechal jsem všemu volný průběh. V Boleslavi jsem měl pořád Ester, víkendy byly divoký, ale znáte to, mladej kluk, sám v cizím městě. Nebudu si hrát na svatýho.

Šel jsem jednou večer do klubu kousek od náměstí. U Žumbery. Hospoda super, pivo parádní, až jsem se oblizoval. Pak přišly dámy tak kolem čtyřiceti let, pro který jsem byl koloušek a začaly se natřásat v rytmu Michala Davida. Po chvilce přišli lovci, napárovalo se to, záleželo jen na alkoholu a sympatiích. Co tady vůbec dělám? Takhle se dnes baví dospělí? Uff. Utekl jsem před jednou rozvášněnou dámou, která mi začala sahat mezi nohy pod stolem. Pila kolu, u jednoho stolu a pak chtěla tančit. Omluvil jsem se a zdrhnul. Někde kousek vedle postávali před barem samý studentíci. Košilky a vášnivý debaty. Kecy kecy kecy. Zase jsem si sedl bokem. Techno, disko, blikačky. Svíjející se těla naparujících se studentek. Pohled hezčí, ale musel jsem zase na vzduch. Jak se ty vole chceš zařadit, když ti všechno vadí? Taky vypadáš jak vágus, uvědomil jsem si, když jsem čůral za popelnicema a koukal do výlohy.

Nojo, ale já jsem prostě metalista, asi už trošku zastydlej, ale opravdovej. Já se měnit nebudu. To nejde, necítil bych se dobře. Byl jsem celou noc v Plzni, do Plasů jsem nejel. Ale nakonec jsem našel nonstop, ve kterým hrál na pódiu někdo na kytaru. Písničkáři se střídali, nic pro mě, hrozně mě vytáčely ty hrozný texty o vopuštěný lásce. Ale aspoň se na mě nikdo nedíval jako na vyvrhele. Dokonce se kolem mě začaly točit dvě ne moc hezké dívky v batikovaných sukních. Povídali něco o tom, že jsou nezávislý. Jako ale fakt tak moc, až byly závislý. Pár už jsem jich takovejch potkal. Pro mě to bylo nový, ale ony už nejedly maso, neholily si nic, jedna dokonce ani knírek. Přirozenost, svoboda, prázdný slova. A nakonec jim šlo taky asi jen o jedno.

Ty vole, kam mám jít? Byly tři ráno a tak jsem šel do parku. Sedl si na lavičku a vychutnával si ticho a samotu. Asi jsem divnej, jinej. Co s tím budeš dělat kámo? Máš cígo? Ozvalo se z křoví. Lekl jsem se, ale nabídl. Vypadal docela v cajku. Nějaká stará mánička, co neustála novej svět. Takovejch jsme znal spoustu. Když jsem pak spal na přednášce, tak jsem si říkal, že je hrozný, že si nejvíc rozumím s bezdomovcem. Smrděl jsem, dokonce mi to jedna dívka s beďarem na čele rozčileně řekla. Zeptal jsem se ji, jestli mě nechce umýt, že jsem spal v parku. Protočila oči, ohrnula rtík a utekla. Pak jsem slyšel jen chichot. Ty jooo, on se mě zeptal, jestli ho nechci umýt, tyy jo....hrozný kravky. Odpoledne jsem jel do Plasů, konečně se osprchoval a na chvilku se natáhl. Jenže. Jenže, asi už tušíte. Probudilo mě odpolední honění mých spolubydlících. Jako chtěl bych mít takovej apetit. Potřebovaly byste holky, řekl jsem a když jsem viděl ty jejich rudé tváře a ruce rychle vyndané na peřinu, musel jsem se smát. Vy volové, svět je venku. Nebo si ho můžete honit navzájem.

Neměli mě rádi. Já je taky ne. Odjel jsem radši do Plzně. To teď budu jako spát po parcích? Takhle jsem si to fakt nepředstavoval. Toulal jsme se městem, fixoval si do hlavy ulice, byl dokonce v pivovaru, kde mě trošku opili, pak v podzemí. v zoo, kde jsem se poblil. Nějakej lemur z toho měl hroznou srandu a nějaká paní ne. Zakrývala oči svému synovi a říkala mu, že takhle dopadne, když se nebude učit. Co děláte pane? Zeptala se a já ji hrdě napráskal, že jsem student vysoké školy. Ustal jsme si v parku, prospal se trošku a už byla fakt tma. Šel jsem městem a hledal hospodu, kde bych se najedl. U Kance bylo plno. Ale v Pražský ulici U Salzmannů bylo kupodivu volno. Poznal jsem tak místo, kde před válkou sloužil můj hluchý strýc. Cesty páně, znáte to. Byli tu i nějací divadelníci. U mě seděli dva pánové v letech, kteří moc hezky vyprávěli. Pak nás vyhodili a já se šel vyčůrat směrem k řece.

Najednou mě osvítil Duch svatý. Dole U Zvonu, U Hvězdy, byla prodejna Music Records. Plakáty mě ihned nalákaly. Sem musím! Hele, zítra vychází nový Testament. Spal jsem kousek od Mže, v jednom lesíku. A ráno, místo školy, se zmuchlanej vydal pro nové CD. Přivítali mě pánové, kteří byli od pohledu metalisti. Byl to ráj. Konečně jsem si měl s kým promluvit. Všechno, co jsem chtěl, mi pustili, já nakoupil celou igelitku a položil základy takového toho zvláštního kamarádství, přízně, které vzniká mezi věrnými zákazníky a prodavači. Kluci byli skvělí a dlouhých dvacet let mě zásobovali novými deskami. Sháněli mi, co mi na očích viděli. Stačilo se zmínit. Dnešní příběh je tak i takovou vzpomínkou na Honzu, který v březnu letošního roku zemřel na koronavirus. Byl to skvělej chlap, srdcař!

Mizím do školy. Přijdu pozdě a zase jedna svědomitá slečna mě peskuje, kde jsem to zase byl. Chci ji poslat někam, ale má průsvitnou košili. Naschvál se jí dívám na prsa, aby znejistěla, ale vůbec nic to s ní nedělá. Zeptám se jí, odkud je a ona prozradí, že ze Slovanů. Jasný, už to chápu. Jestli ty nejsi západočesky studenokrevná. To jí samozřejmě neřeknu, ale hodně nahlas si to myslím. Sednu si dozadu, u tabule se snaží pan profesor vysvětlit něco, co mi je tak nějak u prdele. Hele, objevil jsem dneska ráj. Jsem sice osamocenej jak kůl v plotě. Lidi mi tu přijdou divný, ale aspoň ta muzika. Dělám to tak až do pátka. Pokaždé jedu odpoledne do Plasů, vysprchuju se a mizím zpátky. Večeře v hospodě, objevuji stále nové. V té době bylo město doslova rájem. To pivo, točený, řezaný, plzeňský. Ráj. Pro mě určitě.

Neměl jsem tenkrát ani kartu k účtu, musel jsem si vybírat v bance. A to si takhle stojím na autobusáku, že do Prahy pojedu busem, je to rychlejší a dojde mi, že nemám nic. Batoh plnej nových CD, ale jinak peněženka prázdná až běda. Musím na stopa. Doma v Boleslavi mám v deskách několik tisíc. Vylezu na Rokycanskou ulici a vyhodím ruku. Nic. Nikdo. Nojo, sám kluk. To bude na dlouho. Stojím hodinu, stojím dvě a nic. Pak zastaví nějakej chlápek v barevný havajský košili. Teplej jak zákon káže. Ale hodí mě až na výpadovku na Hradec. Přejdu Černý most v Praze a mířím na sever. Jedete do Boleslavi? Zeptám se mladý paní, co má vzadu malý dítě. No, já bych si tedy nezastavil. Asi ještě věří v dobré lidi. Nepředjímá jako já. Není zmuchlaná životem. Poděkuji, pochválím prcka a jdu rovnou k Hymrům. Konečně doma, někdo mi určitě půjčí na pivo. Všichni jsou na svých místech. Ester od pohledu nadržená. Vzbudí mě po zavíračce. Jsem grogy, týden jsem pořádně nespal.

Prostě ji nedám. Je to pro mě šílený, stane se mi to snad potřetí v životě, ale nejde to. Pláče. Ty máš v Plzni někoho jinýho. Snažím se obhajovat, ale fakt už nemám sílu. Usnu jako špalek a spím do desíti. Pak ji dokážu, že ji mám pořád rád. A nějak celý víkend nevím, jestli se do Plzně vůbec chci vrátit. Plzeňské toulky mladého metalisty byly totiž hrozně náročné po všech stránkách. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER