Recenze/review - NUNSLAUGHTER - Red Is the Color of Ripping Death (2021)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 4. července 2021

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý šestý - Pařba se studentíky.

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý šestý - Pařba se studentíky.



Příběh tří stý šestý - Pařba se studentíky.

Najel jsem na studentský život. Stále samotářem. Lidi okolo mi připadali divní. Pořád se chechtali, předváděli a vůbec jsem jim nerozuměl. Oni mě taky ne. Hodně jsem četl a snil. Pořád s discmanem na uších. Projížděl jsem nový desky, kupoval si časopisy. Jak jsem měl Ester v Boleslavi, tak jsem měl hroznýho času. Pokoušel jsem se chodit na volejbal. Jenže tam chodily i holky a po první pořádný smeči se jedna rozbrečela. Já myslel, že budeme hrát, ne si pinkat. Odešel jsem. Zkusil jsem i karate. Učil tam nějakej mladej kluk. Flákl jsem s ním o zem, Svojkovice Brod a odešel taky. Připadalo mi, že nic nemá cenu. Objevil jsem ale plzeňský bazén na Slovanech. Padesátku. Pod vodou byl klid a ticho. Byl jsem jak velká bílá kosatka.

Asi jsem působil nepřístupně, protože najednou za mnou žádný holky nechodily. Studentky se mě bály a nějak se mi nechtělo být aktivní. Na strojárnu moc hezkých ani nechodilo. Jednou mě ale přeci jen pozvali. Do klubu Oko, což byl vyhlášený studentský podnik. Prý v pět. Jenže já končil ve škole ve dvě. Šel jsem vedle do dělnický hospody. Tam bylo fajn. Házel jsem do sebe piva a představoval si dekadentní společnost, do které se za chvilku dostanu. Vlastně jsem se chtěl trošku zapojit. Objevit nové možnosti, poznat pár potencionálních kamarádů. Mám trošku upito, když je pět hodin. Vejdu do klubu a už u dveří se musím smát. Kluci jsou v košilích, holky v šatičkách. Tedy ty z prváku, starší mají snad všichni roláky, skelný zadumaný pohled a sklenku v ruce. Drží ji ale jinak než dělníci. Oni nechlastají, oni popíjejí.

Jdu ke stolu, kam jsem byl pozván. Všichni máme brýle a všichni se stydí. Tedy mimo mě.  Zkusím to postaru, pár vtípků, ale nikdo se nesměje. Přitvrdím, bože, sprostý hlášky snad baví každýho, ne? Jedna budoucí kolegyně se odvrátí a zrudne. Druhá mi řekne, že jsem sprosťák. Ještě to chvilku zkouším. Tak co holky, jak je? Co děláte, co vás baví. Po chvilce zjišťuji, že tady mi pšenka nepokvete. Zjistím, že jim vadí dlouhé vlasy, triko s lebkou a taky že do sebe házím piva jako do zákopu. Dokonce se ke mě přitočí jeden kluk a řekne mi, že takovým způsobem si srdce žádné dívky nezískám. Zeptám se ho, jestli by mi tedy mohl poradit, jak na ně, když je tak zkušenej a on mi pološeptem řekne, že je panic. Ufff. Tak díky za rady.

Nudím se, všichni mluví jen o škole. Nic jinýho je nezajímá. Učí se a učí se a učí se. Zkusím tedy nějaké spisovatele, ale ti mí jsou zase hrozní, oškliví a píší sprostě. Tak radši držím hubu a trpím. Přijde nějaká kapela a začne děsně vrzat. Tahá mě to za uši, tohle snad není ani disharmonie. Ukrutná alternativa. Zpěvák, co naříká a podle mě chce být ženou, jen o tom ještě neví. Všichni tleskají, vysvětlují, co který tón znamenal, že je to jako ta francouzská skupina, jejíž jméno mi ihned vypadne. Tak a teď se to rozjede. Dámy ztratí zábrany, kluci se odvážou. Hovno, všichni si zase sednou ke stolu a dál se baví o škole. Můj oblíbený panic naváže s jednou slečnou družný hovor. Ptá se na věci, jako - kolik ti je, co studuješ, máš ráda maso, odkud jsi a podobně. Chvíli se na ní dívám a říkám si, že kdyby si koupila jiný brýle a zašla si nechat udělat hlavu, že by to mohla být hezký holka.

"Jak jsi vnímal vibrace, které prolínaly celý prostor?": zeptá se mě starší dívka na baru. Musel jsem tam zdrhnout. Řeknu, že to se mnou nic nedělalo. Ona mi, s pohledem upřeným přímo do očí řekne, že byla vlhká. Odpovím ji, že ji tedy stačí málo, že to má dobrý. Má velký kozy a pozve mě večer na nějaký přednášení básní. Nepůjdeme tam hned? Co nějaký pivko předtím? Jde se mnou, tak vidíš. Ono to nakonec půjde. Mluví, pořád mluví. O umění, o obrazech, o vibracích. V každý druhý větě jsou vibrace a pak taky čakry. Ufff. Ale má hezkou tvář a pak taky ty kozy. Sedneme si ke stolu a mávnu na výčepáka. Najednou se cítím silnější v kramflecích. Tohle je moje prostředí. Dáš si ruma? Dá si a pěkně ji to rozvibruje. Je čím dál tím víc sprostší. Jakoby ji slova vzrušovala. 

Asi četla hodně padlých básníků a ráda se stylizuje do nezávislé slečny. Mluví hodně o sexu. Nevadí mi to, ale jde z ní trošku strach. Připomíná mi kudlanku. Ještě, že už začnou ty básně. Jdeme do nějakýho bytu, představí mě jako právníka (protože strojárna není dost dobrá) a muzikanta. Asi musíš bejt jinej, abys mohl pít čaj a poslouchat kraviny. Pivo tu nemají, jen židle a stolečky a ubrusy. Přijde první kluk, půl hodiny mluví o tom, o čem je jeho báseň, která trvá asi minutu. Stejně to nechápu, ale moje průvodkyně cítí vibrace. Pak přijde nějaká holka, ihned nám sdělí, že je lesbička. Tohle slovo obsahují i všechny sloky jejích špatných básní. Aha, tak tohle je ten slavnej studentskej život. No, zatím nic moc. Má milá průvodkyně si ale myslí něco jinýho. Najednou zaleze pod stůl a sápe se mi po poklopci.

Mohlo to být hezký, je čtvrtek, takže čtyři dny bez sexu, to je v tomhle věku hrozně dlouho. Jenže má milá sice oplývá dobrými nápady, ale postrádá šikovnost dívek, se kterými jsem dříve chodil. Skřípne mě do zipu. Vyjeknu. Lesbička se na mě podívá a usměje se. Pak mluví o tom, že by chtěla, aby všichni prožívaly její básně, jako já. Kozatice vyleze, celý rudá a omlouvá se. Najednou to není silná samice, co zná celej svět a šukala i s papežem, ale malá vyděšená nesmělá dívka. Mávnu nad tím rukou a zeptám se jí, jestli by mi konečně nechtěla říct něco normálního. Přednášky básní skončí, umělci chodí mezi prostým lidem a tváří se důležitě. Všichni dostaneme podtácky a další čaj. Chce se mi na záchod. Opustím svoji skoro rozkuřovačku a jdu na záchod. Když močím, tak v protějším domě šukají nějací cikáni. Ti kolem toho aspoň nemají tolik keců. 

Zábava, která nebyla zábavou, končí a berou mě na jízdu Plzní. Chodíme po klubech, kam vyráží studenti. Dělám kraviny. Jsem jak doga, ale moje společnice ještě víc. Chce mi dát jazyk do pusy, zase mluví sprostě a prozradí mi, že touží po tom, aby ji někdo naplácal. Už zase. Řeknu ji, že na to nejsem, že jsem vskutku holubičí povaha a že bych se bál, aby neměla jelita. Plácne něco o tom, že by chtěla pořádného muže a usne mi na rameni. Za chvilku trošku slintá. Odejdou lidi, já ji odvedu na kolej a zase se toulám městem. Potkám panice s dívkou, jak ji doprovází. Jdou asi dva metry od sebe, mluví tiše. Fakt vodvaz. Jak jsem opilej, tak jim začnu radit, jak by měli souložit. A že to poprvé bude možná nic moc, ale že se nemají nechat odradit, protože nikdo učenej z nebe nespadl. Prosím tě, mlč! Už si toho dnes řekl hodně.

Pařba se studentíky nic moc. Jdu do nonstopu. Jsou tam pasáci a štětky. Automaty a špinavý hajzly. Hnus největší. Přesto, když se někdo s někým baví, tak mi přijde, že to má hlavu a patu. Asi jsem fakt divnej, přemýšlím o tom, když jedu nočním autobusem za město. Najdu si první palouk v lese a usnu. Je už zima, ale jak jsem opilej, tak mi to nevadí. Jsem sám v cizím městě. Už jsem si myslel, že jsem dospělej, ale jsem víc ztracenej než dřív. Přemýšlím, jestli bych to dotáhl s prsaticí do konce. Měl jsem ji naplácat? Jsem vlastně rád, že ji rajcovala jen slova. Aspoň nemám výčitky. Do Plasů se vrátím prvním ranním spojem. Dnes na školu peču. Usnu hned a spím celý den. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER