.JPG)
Příběh pětistý dvacátý druhý - Oslava toho, co mám rád
Já vím, já vím, příliš teď nepíšu chronologicky. Důvod je ale velmi jednoduchý. Dny ubíhaly tak nějak víceméně stejně. Bydleli jsme s blondýnkou na společné koleji, kde jsme ale museli uplácet vrátnou a modlit se, aby si spolubydlící nenašla nějakého chlapce. Zatím to nehrozilo, měla ráda starší pány a ti se jak známo, neradi příliš vážou a odcházejí od svých manželek. Sem tam jsme zašli na nějaký koncert, já pořád trávil dlouhé hodiny vybíráním nových CD, po knihovnách a zažíval pokaždé stres, když jsem se na poslední chvíli učil do školy, abych prošel. Měli jsme rádi výlety, kino a samozřejmě hospodu. Tak nějak se stalo, že všichni, co za něco stáli, odešli do svých domovů a my tu, v té šedivé Plzni, zůstali sami. Trávili jsme dlouhé hodiny ve vlacích, s bágly narvanými proviantem. Vozil jsem hromady jídla, abychom nemuseli tolik nakupovat a měli víc času jeden pro druhého. Moc o tom nepíšu, ale celý život jsem sportoval. Stále jsem chodil běhat, jezdil na kole a plaval. A hlavně cvičil karate. Pokaždé jsem zaběhl do lesa, do parku a tam dělal různé sestavy a triky.
Co se týká koncertů, tak mi přišlo, že jak opadly první dvě vlny metalu, moc lidí nechodilo. Tedy na kapely, které jsem chtěl vidět já. Takový ty zábavovky nebo velký jména, tak tam bylo stále narváno. Někdy tenkrát jsem objevil v Plzni Ozzyho a Potkana, kluky, co nás vozili na koncerty. Zaplatili jste si u nich vstupenku i cestu a dostali jste skvělý komfort v tom, že jste odjeli z Plzně a zpět. To nejhorší, co vždycky bývá, cestování, se tímto jednoduše vyřešilo. Tedy, on Ozzy nebyl moc spolehlivý (dej mu pánbůh zemi lehkou), mám z té doby šílené zážitky, ale o tom jindy. Vybíral jsem si, nebyl jsem lenivý, ale také jsem se s nikým moc nekamarádil. Já, který jsem býval tolik rád středem pozornosti, jsem byl raději ve stínu. Jen jsem si tak v koutku popíjel a sledoval zásadní kapely mého života. Moje milá se mnou ale moc nejezdila. Hele, měli jsme spoustu povinností i doma, v Táboře, v Boleslavi i na chalupě. Taky jsme oba makali na brigádách.
O všech těchto věcech přemýšlím, když sedím ve vlaku na Turnov. Musím za chvilku přestoupit a v Tanvaldu počkat na autobus na chalupu. Cesta mi utíká rychle, mám jedno staré dobré sci-fi. Batoh plný špekáčků, lunch meatu, něco málo piva a jednu lahev rumu. Blondýnka sedí proti mě a usmívá se. Nerad slavím svoje narozeniny. Nějak nevidím důvod. U nás doma se to v dětství příliš neprožívalo. Nějaké velké scházení rodiny a blahořečení neprobíhalo. Často jsem dostával knihy, za to jsem byl moc rád, potom trička s límečkem, které nesnáším dodnes a nakonec různé věci na sport, což jsem miloval. Včera jsme byli v Boleslavi a máma mi udělala můj oblíbený nepečený dort. A jestli pak víte, jaké triko jsem dostal? Poděkoval jsem, snědl svoji porci a tričko opatrně uložil do skříně hodně hluboko dozadu. K ostatním. Přelezeme do druhého kupé a proti nám si sedne dvojice kolem osmdesátky. Dědeček má zrovna také narozeniny. Babička se na něj usmívá a žmoulá mu ruku v dlaních. Na jejich tvářích se rozprostírá taková ta moudrá blaženost.
Když jsem se narodil, tak bylo sychravo a lehce mrzlo. Alespoň, co vím z vyprávění. Nemohl jsem nikdy slavit venku, i dnes je pod mrakem a sníh si dává dostavení s deštěm. V chalupě je hrozná zima, máme zkřehlé ruce, než vybalíme věci. Na, cvakni si trošku rumu, budeš moje rumová víla. Musím zatopit. Udělám to a snesu dolů z půdy gramofon. Otřu prach a vybírám desku, co si pustíme. Vzadu, v jedné zapomenuté bedně najdu klasiky. Od Chopena, přes Brahmse až po Mozarta. Samé dobroty. Nejdřív to beru trošku jako legraci, ale když se rozhoří kamna a i já, který čaj moc nemusím, jej popíjím a kývu se do rytmu. Přivineme se k sobě a ona se mě zeptá, jaké to je, když ti je 21? No, hele, už mám spoustu zkušeností, to víš, to poznáš. Dělám starýho dědka, snažím se být vtipný a také jsem, mí milí čtenáři, hrozně moc štastnej. Po všem tom marastu s otcem, po bolesti, co mi zůstala v srdci po Kačence, po utrpení, co zažívala Kristýnka na vozíku, jsem najednou spokojenej. Z rozervanýho postpuberťáka, co dostal od života naloženo až běda, tu sedím a spokojeně se usmívám.
Peněz máme tak akorát, ale hlavně jsme zdraví a funguje mezi námi chemie. Rozumíme si skoro ve všem, nehádáme se skoro vůbec a máme spoustu společných zájmů. A hlavně, je to pořád hrozná sranda. Různě se špičkujeme, děláme si vzájemné milosti a všechno je to milý a prodchnutý samozřejmě erotikou. Jasně, že začneme něco dělat a skončíme v posteli. Tentokrát v ledových peřinách, ale jsme mladí a vůbec nám to nevadí. Vyhasnou zase jednou kamna a tak musím ven pro dřevo. Už je dávno tma, když dostanu několik CD, co jsem chtěl, triko Vader, které muselo stát hrozný peníze a knížky, o kterých jsem básnil už dlouhý čas. Zářím, ano, přesně si pamatuji ten krásný pocit. Mám obrovskou radost, usmívám se od ucha k uchu a i když venku leje, vezmeme si pláštěnky, lahev rumu a jdeme se projít. Touláme se po místech, kam spolu normálně chodíme a já nechci, aby to skončilo. Křičíme do tmy, jen tak, protože v sobě máme velké množství energie.
Uvnitř není ještě příliš teplo, ale pořád lepší, než když jsme přijeli. Povídáme si skoro až do rána a když mi usne v náručí, tak nemůžu spát. Počkám na první náznak světla. Potom se odeberu také do říše snů. Zaberu opravdu tvrdě a spravedlivě. Jedny z nejkrásnějších narozenin, co jsem kdy zažil. Probudí mě tlapkání jejích bosých noh po podlaze. Má na sobě můj svetr a bojuje s kamny, které jí trošku kouří. Tady to musíš otevřít, pak to dobře potáhne, ukážu jí a obejmu. Znovu poděkuju za krásný večer i ráno. Jasně, jsem romantikem. Zamilovanej kluk, co má v sobě malinký kousek básnického střeva. Míchaná vajíčka s kousky slaniny. Co budeme dělat? Venku sněží, koukej. Naložíme znovu kamna, zabalíme se do svetrů a vydáme se na malý výlet. Dojdeme až na Muchov, koukáme do krajiny, ukazuji, kde je Sněžka, kde Špičák, kde jsme všude byli. Objímáme se v větru, otřásáme se zimou, modlíme se k mrakům, aby přestaly plakat.
Vrátíme se, už je zase tma a usušíme se u kamen. Sednu si, napíšu o všem jednu povídku, spolu s několika básněmi. Vyleze to ze mě ven, ani nevím jak. Slova mají drive a sílu. Odsýpají v rytmu, jsou žhavá a laskavá zároveň. Je o dvou lidech, o klukovi a holce, kteří v budoucnosti vzpomínají právě na podobné chvíle, jaké právě zažíváme. Je to dobrý, řekne mi blondýnka a má uplakané oči. Proč pláčeš? Je to hrozně hezký, děkuji. Obejme mě a já se znovu snažím všechno zaznamenat. Když si to ale po sobě přečtu, hodím papír do kamen. Něco mi na tom nesedí, je to příliš obyčejné a slova vůbec nedrásají. První povídku si blondýnka schová na památku. Pojď, zajdeme na pivo do hospody. Je tam nějaký candrbál. Dohraje nám kolega Brahms a cestou nás vyruší velký černý pes. Stojíme proti sobě na úzké cestě, ceníme na sebe zuby a já pomalu otevírám v kapse kudlu. Nakonec to ale vzdá. Uleví se mi. V hospodě je plno. Narváno.
Večer se totiž hraje. Starý DJ pouští fláky, co byly populární někdy v šedesátých a sedmdesátých letech. Super. Baví nás to. Kluci zvou holky na parket a ve vzduchu to jiskří. V temných koutech se to líbá a objímá a tvoří se dvojice, které spolu buď zůstanou nebo se po pár letech rozvedou. Tancujeme, paříme. Když potom nadejte čas ploužáků, nechci se chvástat, ale určitě patříme k nejen k nejlepším, co se týká vykrucování, ale myslím si, že nám to fakt sluší. Vyženou nás a konečně přestane sněžit i pršet. Objeví se hvězdy, i strejda měsíc, který nás sleduje až domů. Klidně bych tu zůstal na věky. Mohla bys učit v místní škole, makal bych rukama. Sníme, necháváme naše fantazie, aby se navzájem proplétaly. Svědkem jsou nám dva kaštany, pod kterými máme takový hezký zvyk. Pokaždé si pod nimi dáváme hubičky. Ani nestačíme přiložit. Tolik vášně v nás probudil tanec.
Nechce se mi zpátky do civilizace. Oblečení máme načáchlé kouřem z kamen a protože jsme všechno snědli, máme hlad. Ale byla to oslava, na kterou nikdy nezapomenu. Něco neuchopitelně krásného, milého a laskavého. Stejně jako babička, od toho dědy, co s námi jeli minule. Sedí proti nám, sama samotinká a pláče. Dívá se z okna a mluví k Františkovi, který ji opustil. Moc dobře vím, jak se cítí. Chtěl bych jí pomoc, nějak utěšit, ale neudělám to. Usměje se na nás omluvně a řekne nám, že nám to moc sluší. Necháme ji, aby vyprávěla. Až do Turnova povídá o svém muži. Panebože, to bylo tak krásně smutný, řekne mi moje milá, když dojedeme do Prahy. V hospodě U Husy si dáme každý dvě piva a mažeme zase na vlak. Poděkuji za jedny z nejlepších narozenin a pomalu se zase zařadím do stereotypu. Vedle v pokoji se na koleji hádá jedna dvojice, která ještě před měsícem používala takových zdrobnělin, když mluvila jeden o druhém, že mi bylo až stydnu. Najednou je ale žabička kurva zasraná. Raději si pustíme nějakou dobrou hudbu a jsme spokojení a dobře naložení. Oslavili jsme totiž všechno, co máme rádi.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
