Útočiště - Jérôme Loubry
2020, Metafora
Mám tu nějaké resty a jsem na dovolené, říkal jsem si, když jsem vytahoval několik dalších svazků na chalupě z batohu. Útočiště od Jérôme Loubryho jsem již jednou četl. Bylo to v době, kdy jsem čekával na manželku na nemocničních chodbách. Pořád kolem někdo chodil, křičel, zoufal si, špitály bývají živý organismus, ve kterém je spousta emocí. Někdy jsem četl jednu stránku desetkrát, jindy se chytil hned a nevnímal svět kolem sebe. Byl jsem přerušován uprostřed kapitol, abych už jel, že musíme domů. Parkovali jsme mezi domy snad půl hodiny, abych nakonec spal jenom třeba tři hodiny. Zkrátka a dobře, ten zážitek z knihy nebyl tak dobrý, jak bych si představoval. Pravdou ale je, že jsem zrovna nad tímto tématem a dějem hodně přemýšlel. Je to těžké čtení. Obzvláště v prostředí, ve kterém létá tolik protichůdných emocí.
Vše nakonec dopadlo dobře, manželka je vyléčená. Děkuji všemohoucímu a znovu usedám pod kaštan do křesla, abych si knížku znovu vychutnal. Tentokrát je zde klid. Jen občas přiletí některý z ptáků, vyzobat pár červů kousek od mých nohou. Jsme tu v takové zvláštní symbióze. Oba spokojení, já i žluva. Obracím stránky velmi opatrně, nechci ji vyrušit. Pokaždé, když jsem někde v lese nebo jen tak na chalupě, připadám si jako součást něčeho většího, něčeho, co mě přežije. Mám až nábožnou úctu k lesům, loukám, ke všem těm malým i velkým živým tvorům. Vítr ševelí v listech kaštanu a občas mi přistane na hlavě nějaký ten sušší list. Hrabu pak k večeru anglický trávník a přemýšlím znovu a znovu o celém tomhle příběhu. Je totiž velmi dobře napsaný. No řekněte, kolik knih jste za poslední roky četli dvakrát?
Bylo to ještě lepší než poprvé. Nerušen vnějšími vlivy, jsem se o hodně lépe soustředil a vše si znovu užil. Ten moment překvapení, který nastane, sice nebyl tak ostrý jako minule, ale i tak jsem si knížku neskutečně vychutnal. Je to vlastně všechno hrozně zamotané, zvláštní, neklidné. V malém reproduktoru JBL jsem proto volil jen samou smutnou hudbu. Jako kulisu, jako soundtrack. Užíval jsem si jednotlivé kapitoly, stejně tak i skladby. Letní pohoda, zdánlivá jen na povrchu, uvnitř jsem byl znovu a znovu drásán do krve. Je to hodně zašmodrchané, komplikované, ale velmi dobře se to čte, ale zároveň vše ubíhá hrozně rychle a nebál bych se napsat až návykově. Stal jsem se doslova součástí celého příběhu. Drsného, temného, bolestivého. Také hledáte útočiště? Tak potom vězte, že nakonec je všechno úplně jinak.
Možná máme každý svůj malý ostrov u Normandie. Svoji třináctou komnatu. Svoje představy, bolest, strachy, které nám přináší život. Jérôme Loubry tohle všechno vzal a vložil to do příběhu, který rozhodně stojí za to. Někomu možná bude knížka připadat divná, neuchopitelná, ale moje fantazie znovu pracovala na sto procent. Je tu vlastně úplně všechno. Temnota i děs, napětí, touha, vášeň, ale hlavně hrozně poutavě napsaná kniha, od které jsem nemohl odtrhnout oči. Zase jsem zapomínal pít, jíst a jednou i spát, protože manželka si už šla unaveně lehnout a já mžoural pod lampičkou tak dlouho, dokud mě nebolely oči tak, že už to dál nešlo. A pak jsem stejně ležel v posteli a zíral do tmy. Co se stalo s dětmi na ostrově? Vládne tu zvláštní a velmi podivná atmosféra. Plíživý děs, napadne mě ještě a pak konečně usnu.
Ani se nedivím, že dostal Jérôme Loubry za Útočiště několik cen. Už dlouho jsem neměl v rukou takto temnou knihu. Pokud rádi čtete, myslím tím opravdu rádi, tak jí dejte čas. Musí uzrát. Je v mnohém jiná, odlišná, přesto napínavá. Vyvolává spoustu otázek. Možná právě proto jsem se rozhodl si ji přečíst ještě jednou. Když jsem knihu odkládal zpět do batohu, tak jsem pořád dokola opakoval, že to tedy byla jízda. U oběda jsem se potom zeptal své plavovlásky, jestli by si Útočiště přečetla podruhé. Řekla že ne, že rozhodně teď několik let ne. Je v ní možná až příliš bolesti. Ale budu si ji pamatovat hodně dlouho. Na tom jsme se rozhodně shodli. Dovolená pokračuje, ještě tu mám pár kousků. Je na co se těšit. Jak jednoduchá a jak pravdivá věta. Někdy si říkám, že je škoda, že mě někdo za čtení neplatí. To by byla krása, co? Jen si tak sedět, chodit po horách a pak si pochutnat na nějaké knižní dobrotě. Budiž přáno i vám. Děkuji moc. Mějte se co nejlépe a opět a znovu děkuji za přízeň. Moc si toho vážím.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jediná možnost, jak přežít, je uniknout... Co skrývá tajemný ostrov? A co skrývá lidská mysl? Sandrine, která se před nedávnem přistěhovala do Normandie, dostává výzvu od notáře, aby si zajela převzít osobní věci z domu po své zemřelé babičce – svérázné ženě, jež žila osaměle na maličkém ostrově nedaleko pobřeží a odmítala se stýkat s dcerou i s vnučkou. Sandrine vystupuje z lodi na šedivém, chladném ostrově a setkává se s hrstkou obyvatel, starých lidí žijících v téměř naprostém odloučení od civilizace. Všichni jí popisují babičku jako milou a laskavou ženu, tedy obraz daleký tomu, co o ní Sandrine vyprávěla matka. Na ostrově vládne podivná atmosféra. Stačí pár hodin, aby si Sandrine uvědomila, že zdejší obyvatelé skrývají nějaké tajemství. Cosi, z čeho mají hrůzu. Proč tedy odtud nikdo z nich neodjede? Co se stalo s dětmi z prázdninového tábora, narychlo uzavřeného v roce 1949? Namísto odpovědí je mladá žena po několika dnech nalezena, jak bloudí po pláži na pevnině s oblečením zmáčeným krví, která není její… Román získal cenu za nejlepší francouzský román roku 2019, která se uděluje na každoročně konaném literárním festivalu detektivek v Cognacu.
---------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook:
