.JPG)
Příběh pětistý třicátý osmý - Bolestivé pátrání v mlze
Ani jsme nestačili dojít domů. Rozlámáni z cesty do Boleslavi jsme se těšili, co nám moje máma připraví k večeři. Chtěli jsme si jen trošku pokecat a potom vzít psa a jít se projít. Chodíme rádi po lesích, tak jsem spřádal v hlavě cestu s několika zastaveními. Třeba budou mít dole v Debři místo v hospodě. Těšili jsme se hodně, ale nebylo nám přáno. Potkali jsme totiž jednoho známého. Celý uřícený, se slzami v očích. Brácha se mi ztratil. Asi pětiletý kluk zmizel a on, jeho sestry dvojčata, ani máma, která zůstala na všechno sama, nevěděli, kde je. Sousedi ihned začali ve spolupráci s policií organizovat pátrací akci. Špatný bylo, že všude kolem nás se plazila mlha a smog. Zalézala nám pod kůži, do kostí. Hodíme si věci domů, máma nám dá do rukou obložený chléb a popřeje hodně štěstí. Všichni se tu znají.
Cestou po schodech, které beru po dvou a mezi nohama se mi proplétá pes, vyprávím jejich osud. Ona je máma toho caparta takový ten typ, co potká vždycky nějakého chlapa a nemůže si pomoct. Můj kamarád je prostřední, jeho sestry starší a každý má jiného otce. Všichni do jednoho to byli divní chlápci, co chlastali a mlátili je. Pamatuji si, jak párkrát spali i u nás, až se situace uklidní. Nechci soudit, není mi šedesát, ale faktem je, že problémům šla tahle rodina vždycky trošku naproti. Ale také je fakt, že o děti bylo vždycky dobře postaráno. Ze strany matky. Před domem se to už houfuje. Zdravím známé a jdu pozdravit i uplakanou mámu. Bože, najděte mi ho. Slovo si vezme policista, takový starší pán s ustaranou tváří. Má spoustu vrásek a podle jeho výrazu to nevypadá dobře. Nevím proč, ale nějak to cítím v kostech. Jak najít malého kluka v lesích za Radoučí, kde se ztratil při procházce?
Nikdo moc nemluví, jen sem tak štěkne nějaký pes. Všichni cítíme napětí a také strach. Vždyť ten kluk jezdil na kole, co bylo po mě. Za pár stovek jsme ho víceméně darovali. Bylo modré a měl jsem z něj snad nejvíc pádů a odřených kolen, boulí. S kusem uříznutého obalu od jogurtu, co jsem měl u řetězu, aby to dělalo zvuk jako motorka. Byl jsem pánem sídliště, to je jasný. A on se tak také cítil. Kudrnáč s modrýma očima, co všem připomínal andílka. Už jako malej to nějak vycítil a vždycky s nim šili všichni čerti. Správnej kluk, jak má být. Kam ale mohl zmizet? Je vidět sotva na pár kroků. Potkáme pár dalších známých a přidají se snad všichni. Někdo skočí ještě do hospody, vzburcuje i výčepáka. Normálně zavře. Tohle není žádná prdel. Když jde o děti, všechno ostatní jde stranou. Dorazíme na kraj sídliště. Klepeme kosu. Nějaké dámy ihned zorganizují vaření čaje. Blondýnka mě drží za ruku. Pevně a neklidně. Zařadíme se do řetězu.
Voláme Vašíkovo jméno, suneme se pomalu dopředu. Kam mohl zmizet? Chlácholíme se navzájem, že to dopadne dobře, že se najde, bude jen trošku prochladlý, možná lehce škrábnutý. Na nohy se nám lepí bláto, prohledáváme kdejaký kout, houští. Občas někdo někam zapadne, klopýtne. Pes sem tam chytne stopu, jde po ní, ale většinou skončí u nor syslů nebo králíků. Těch pachů je tu hodně. Rozdělíme se na dvě skupiny, jedna pokračuje na Radouči a my, co máme psy, tak se vydáme na nedaleký Borek. Kamarád, brácha Vašíka, říkal, že tam párkrát byli, že si tam hráli v lese na indiány. Přelezeme silnici a všichni trneme, když najdeme v mlze kusy oblečení. Vypadaly jako tělo, ale uleví se nám. Montérky, které někdo vyhodil nás ale pěkně vyděsily. Nakonec se dostaneme na pole. V některých místech zapadneme skoro až po kolena. Tudy nemohl malej kluk projít, usoudí nakonec někdo. Byly by tu vidět stopy. Špatné je, že se začíná pomalu stmívat. Přemýšlím, jestli mohl ujít tolik kilometrů. Je to už poměrně daleko. Napadají nás myšlenky, které ale nechceme vyslovit nahlas. Co když ho někdo chytil a ublížil mu?
Otíráme si boty od bahna. Máme hlad, ale nedáváme to na sobě znát. Je tu spousta děr, vyhloubených prý kdysi bombami, co házeli Němci na škodovku. Vylezeme pokaždé na kraj a modlíme se, abychom v kalužích nikoho nenašli. Uff. Dobrý, další. Vidím starý chlapy, jak se křižují. Když dojde na lámání chleba, tak se nakonec chytáme víry. I když jinak totální bezvěrci, co nepáchnou do kostela, se najednou modlí. Děláme to také, přijde to nějak automaticky. I když je mi děsná kosa, dávám bundu svojí milé. Nechceš se vrátit? S kamarádem se neznají, přesto nebo právě proto, si rozumí. V rámci situace, samozřejmě. Moje holka vždycky uměla být silná v momentech, kdy se ostatní hroutí. Říkal jsem jí klidná síla. Snažil jsem se to od ní naučit, ale asi mám v sobě větší neklid. Možná po mámě, nevím. Sevřou se mi vnitřnosti, když zahlásí jeden chlap nález. Seběhneme se k díře v zemi. Svítíme baterkami dovnitř. Převaluje se tam tělo. Sjedu dolů, umažu se od bahna, ale když na tu věc, vznášející se na hladině, sáhnu, uleví se mi. Mrtvá srna, co asi spadla dolů a už se nedostala nahoru.
Pomůžou mi se vydrápat nahoru a když se tak stane, tak mě to sejme. Normálně se z toho tlaku rozbrečím. Moje milá mě objímá, kamarád chlácholí. Sbírám se hodně pomalu. Chce se mi najednou hrozně spát, ale musím zůstat silnej. Dojdeme až na Bradlec, k zatopeným lomům. Slyším někoho, kdo jde za mnou, jak říká, že jestli spadl tady, pokud ho schramstla temná hlubina, tak neměl šanci. Můžeme ho najít taky třeba za rok. Otočím se a toho chlapa okřiknu. Trošku ohledů, prosím. Nicméně, špatný je, že má určitě pravdu. Je už tma a v té mlze nevidíme na krok. Měli bychom se vrátit, řekne někdo. Teď už to nemá cenu. V hospůdce, co jsme tam chodívali, když jsem se koupali v lomu, se ještě svítí. Zalezeme dovnitř. Já, moje milá a náš kamarád. Volá domů, že zatím bez výsledků. Lidé, co tu popíjejí, ztichli a z telefonního sluchátka je slyšet pláč matky. Hospodský nám navrhne, ať tu přespíme. Tedy, ono nám moc nejde zabrat, na to jsme moc rozervaní a unavení, ale aspoň se trošku usušíme. Venku leje jako z konve.
Díváme se do krbu. Přikládáme pomalu. Sedíme, občas chodíme. Blondýnka usne na dřevěné lavici. Kamarád mi vypráví samé veselé příběhy o bráškovi, snad aby zastavil zlo, které jakoby čekalo někde vzadu, v našem podvědomí. Snaží se působit pevně, ale často se mu zlomí hlas. Měl jsem ho lépe hlídat, vyčítá si. Jen jsem se na chvilku otočil a zmizel mi ve tmě. Věříš mi to, viď? Visí mi na rtech a mě nezbývá nic jiného, než ho chlácholit. I když moc dobře vím, že jestli se opravdu nedej bože něco stalo, bude to mít v hlavě už po zbytek svého života. Zkus se prospat. Nabádám ho a opravdu na chvíli usne. Vyčerpaný. Já spát nemůžu. Hladím psa, co pobrukuje u kamen. Chtěl bych mít tvůj klid, kamaráde. Sním chleba a párky, co jsme dostali. Zajímavé je, jak se lidé, když chtějí, dokáží semknout. Kolem mě utíkají nekonečné hodiny. Sleduji tlukot svého srdce. Dívám se na svoji holku. Jsi tak hodná, tak skvělá, která jiná by mi pomohla? Fakt tě miluju a slibuju, že ti to budu říkat častěji.
Svítá a mlha trošku povolí. Jakoby nám nový den dával naději. Vyleze manželka hospodského, udělá nám lehkou snídani. Je moc hodná. Popřeje nám hodně štěstí a přidají se k nám dva její synové. Každý má velkého vlčáka. Tentokrát pátráme v kruzích. Lom je základnou, kolem které kreslíme imaginární spirály. Je ještě zima, když ho nejdeme. Jeden ze psů začne zběsile štěkat. Sedí tam, schoulený pod keřem, jakoby se chtěl schovat. Běžíme. Kamaráda musí zadržet. Řve, už nám to všem dochází. Pláčeme. Připadáme si, že nás nějaká šelma, strach, bolest rvou zevnitř. Vypadá tak klidně. Bledý a asi si vsugerujeme, že se usmívá. Na bundě, která má červenou barvu, má flek. Krev, všude samá krev. Chudáček, objímá mě moje holka a já zase jednou nadávám bohovi. Jak si tohle mohl dopustit? Proč, můžeš mi to vysvětlit? To už té bolesti nebylo málo? Nesnáším tě, ty zasranej debile. Hlavně, že tu necháváš chodit po světě takových kreténů. Malýho nevinnýho kluka, co mimochodem vypadal jak andílek, si vezmeš.
Padáme do temnoty. Veškeré plány na víkend jsou mimo. Všechno kolem je nedůležité. neexistuje nic, než nekonečná únava. Přesto nemůžeme spát, nemůžeme se milovat, ani jíst. Máme před sebou pořád malou schoulenou postavu. Krásný i ve smrti. Napadají mě divné věci, nemůžu ty obrazy vyhnat z hlavy. Už nikdy. Dodnes se mi objevují ve snech. Když jdeme za dva dny na vlak, potkáme pár sousedů. Jejich tváře se proměnily. Kolem je zase bolestivá mlha a také něco nového. Vztek. Nenávist k tomu, kdo to udělal. Protože, jak tvrdila policie, malý Vašík se stal obětí násilného činu. Na sídliště padl černý mrak. Všichni měli strach o své děti. Kdo to mohl udělat? To se dozvíme až po roce. Chytili ho a odsoudili. Sadista, asi třicetiletý, který šel náhodou kolem. Dodnes litují, že tenkrát nebyl trest smrti. Pamatuji si od té doby, že z mlhy někdy přichází zlo. Opravdové, hnusné, špinavé zlo.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
