Příběh pětistý osmdesátý pátý - Metal až za hrob!
Vlastně ani nevím, jak jsem se tady ocitl. Pamatuji si akorát na to, že jsem šel odpoledne přes pole na kolej a bylo mi děsný vedro. Chtěl jsem si skočit na jedno Na kurty a kouknout, jak to holkám na tenise zase sluší. Jenže to nevyšlo. U vchodu do A3 mě odchytil jeden kluk z prváku, co byl odněkud z Jižních Čech. Už mě oslovil několikrát ve škole. Prý jsme se už viděli, dokonce jsme spolu kecali někde na koncertě. Vůbec si ho nepamatuji, fakt marně pátrám v paměti, ale nevadí mi to. Blondýnka je stejně někde na praxi a já se odpoledne tak trošku nudím. Rád si čtu, cvičím, chodím běhat, plavu, ale večer je mi smutno. Když potom zaslechnu přes zeď výkřiky dvou lesbiček, tak jim závidím. Cože si to říkal, vytrhnu se konečně z myšlenek. No, že večer hrajou v Šeříkovce Debustrol a Torr. Že bychom zašli jen tak na pivo. Kývnu hlavou a vlastně ani nevím proč. Asi abych nebyl sám nebo možná proto, že potřebuji zase trošku upustit páru. Je toho na mě nějak moc.
Hospoda je kousek od konečné tramvaje jedna. Prý abychom byli potom rychle v sále. Nejdřív to probíhalo dobře, Vašek, jak se jmenoval, byl sice mladší než já, ale vyznal se. Vzešel z vesnických tancovaček, z punku, aby se postupně propracoval k metalu, který je ostřejší. Oba jsme to měli tenkrát nastavené tak, že jsme třeba uctívali DEICIDE, ale když někde hrála nějaká česká kapela, tak jsme zbystřili. Uměl jsem znal nazpaměť skoro všechny texty a ty české jsem miloval. Zvláštní je, že po letech mi některé přijdou hrozné. Ale to tehdy tak nějak k metalu a pivu patřilo. Kalilo se všude. Alkohol tekl proudem. Láduje do mě panáky, to je pořád dáme ruma, dáme zelenou a i když se bráním, tak to do mě narve pod tlakem a pak chvílemi blábolím a mám mlhu před očima. Nechám ho, aby mi vyprávěl svůj příběh. Dělá to tak každý, koho potkám. Chce si povídat. A já poslouchám, tentokrát je to opravdu zajímavé.
Hlavně pasáže, kdy mluví o svém tátovi, který býval hippie, pak zalezl hluboko do undergroundu. Původně Pražák, kterého vyštípali za komoušů Stbáci na ves. A on zůstal muzice věrný. Vašek měl skvělé základy, neskutečný rozhled, ale nemachroval. Bylo mi to sympatické. Když si to vezmu kolem a kolem, tak jsem podobných postaviček potkal za život hrozně moc. Míhaly se kolem mě, někdy mě ovlivnily, někdy po sobě zanechali třeba jen stopu v podobě jedné kapely, jindy zážitku. Na některé jsem zapomněl a vylezou na povrch znenadání, když třeba jedu jen tak po Plzni a vzpomenu si, jak Vašek v téhle hospodě hodil šavli na záchodě do žlábku a utekl zadem. Musel jsem všechno naštvaně zaplatit a když jsem vylezl ven, tak na mě syčel schovaný za kandelábrem. Hrozně se omlouval. Koupíme si raději lahváče a jdeme si sednout mezi domy na Slovany na lavičku. Zrovna tu nějaká maminka venčí děti. Moc jí to sluší.
Venca mámu ztratil, když byl malý. Umřela mu na nějakou špatnou a zákeřnou nemoc. Jak je připitý, tak mi skoro brečí a já nevím, co mám dělat. Raději připiju na zdraví a převedu řeč na muziku. Ono na rovinu, metal je pro mnohé z nás terapií. Vyřveme se pod pódiem, zařádíme v mosh-pitu, abychom pak byli jako beránci. A někdy, když nás něco bolí uvnitř, tak to dostaneme ven, zatímco se nám do hlavy zařezávají ostré melodie. Mě vždycky fascinovala energie, temnota a napětí. Říká Vašek o metalu a mě nezbývá nic jiného, než s ním souhlasit. U kulturáku jsme jako jedni z prvních. Jsou tu jen nějaký holky, co je Venca zná odněkud ze zábavy a tak hned kecáme, snažíme se být vtipní a docela nám to i jde. Řežeme se smíchy a těšíme se na kapely. Pak přijdou nějací místní a znáte to, každej hned zasvěceně vypráví, kde a jak byl, kdo hrál dobře, kdo ne. Přijde řeč i na nová alba a to vám je najednou hudebních kritiků. Každý má svůj názor. Baví mě to poslouchat. Každý vnímáme muziku jinak. Někdo ji bere jako matematiku, jiný víc přes emoce a holky třeba hodně i přes zpěváky. Konečně nás pustí dovnitř.
Sedneme si ke stolu hned vedle výčepu, což není po chutí místňákům, ale nakonec se uklidní a vlezou si hned vedle. Vždycky mě bavilo sledovat příchozí, jejich trička. Zamilované dvojice, party kamarádů, ale i samotáři. Jsem rád, že jím dnes nejsem. Je mi tu tak nějak dobře, cítím vibrace a hlavně se neskutečně směju. A to dokonce tak, že mě bolí bránice. Svět je najednou krásný a protože jsou tu i holky, tak to má takovou tu jiskru. To víte, že se trošku předvádíme. Všimnu si ale, že je Venca nějaký zamlklý, že neví kam s očima, když se ho zeptá nějaké děvče třeba na to, co studuje. On se normálně stydí, dojde mi po chvilce. Ono, každý není hovado, každý nemusí být středem pozornosti. Já se tenkrát rád bavil s lidmi, poznával je, každé setkání mě svým způsobem obohatilo. Asi tím, jak jsem byl mladý, tak jsem rád poznával a objevoval. Vašek ale klopil oči a působil nejistě.
Hrajou Torr a jde se pařit. Skáču hned do davu, beru kolem ramen holky, máváme hlavou, jsme ve svém živlu. Křičíme texty, hulákáme jak na lesy. Muzika nás spojila v jedno, vnímám sílu davu. Mám pocit, že mě strhl proud, tsunami, vichřice. Tlaková vlna z pódia a stejná odpověď přichází i od nás. Paroháče, úsměvy, jedno děvče padá na zem, zvedám ji, je lehounká, tak ji beru nad hlavu. Ona září, paří jako o život. Koutkem oka, je to opravdu jen záblesk, zahlédnu Vencu, jak je smutný. Dívá se na ní, zasněně, jako se díváme my, kluci na ženy, co se nám líbí. A tak ji vezmu, přehodím ji jako v pravěku přes rameno a předám ji svému spolubojovníkovi. Ona se nejdřív směje, ale když ji vezme do náruče, tak se zachmuří. Netuším, co se děje. Aha, on se jí asi nelíbí. Achjo, já těm ženským asi nikdy v životě rozumět nebudu. Takovej hodnej kluk, podle mě i hezkej. Tak kde je problém? Seru na to, raději skáču do davu.
Kapela dohraje a jdeme na pivo. Sedneme si na chvilku a pak se jde ven na cigáro. Venca je nějaký naštvaný. Nechápu a tak se zeptám, co se děje. A že prý si na tu malinkou myslí a že mu lezu do zelí. To ale přeci není vůbec pravda, oponuji, ale on vrtí hlavou. Moc tomu nepřidá ani to, že holky přijdou a hned se ke mě hrnou. Hele, sám to nechápu, ale pravdou je, že když jsem to rozjel pod pódiem, tak jsem býval jako zvíře. Netuším, čím to bylo, já si třeba málokdy sundával triko, ale občas za mnou nějaká panenka přišla. Mě vůbec nedocházelo a vlastně to nevím dodnes proč. Dělal jsem vždycky to co ostatní, normálně jsem pařil. No, Venca naštvaný odejde a nikdy už mi neřekne proč. Co byl ten hlavní důvod? To se jako nemám s nikým, s kým on nechce, bavit? Na koleji vydrží už jen několik týdnů, pak ho vyhodí. Zbytek nevím a vůbec netuším, co se s ním stalo. Pařím tedy dál jen s pár děvčaty a klukama, co se k nim přifařili.
Tak to tenkrát prostě chodilo. Neměli jsme mobily, ani internet, tak jsme se museli spolu bavit osobně. Mělo to tu výhodu, že jste si lidi kolem sebe očichali. Když mi byl někdo nesympatický, tak jsem ho zazdil. Hysterky neměl nikdo rád, nihilisty také ne. Vždycky mi bylo dobře mezi těmi, co se rádi smáli, co byli pro každou špatnost a tady a teď mi bylo dobře. Opiju se, tančím i na Debustrol. Ti předvedou skvělý set, přehrají všechny mé oblíbené songy a když skončí, tak jsem úplně vyšťavený. Potřebuji chvilku klid. Zalezu si do rohu, piju pivo a kouřím. Dvě holky za mnou přijdou a jestli prý jdu s nimi do non-stopu. Kývnu hlavou, ale jsem už trošku za robota. Mě vždycky paření pod pódiem hrozně utahá. Místo najdeme hned kousek vedle. Dokonce je tu malý plac, na kterém se tančí. Slečny zajdou za barmanem a za chvilku už se plouží. Tiskneme se k sobě, děláme různé kreace. Venku už pomalu svítá.
Jdu na kolej a ptáci zpívají. Je mi blbě. Akci jsem si užil, ale chce se mi hrozně spát. Lehnu si do postele oblečený, jen shodím boty. Spím snad dvanáct hodin, jsem úplně mimo. Potom přemýšlím nad tím, jak dlouho vlastně budu chodit na koncerty. Jestli to třeba jednou neskončí, jestli se na to některé kapely nevybodnou, lidi nezestárnou, ale pak mi dojde, že asi ne, protože to, co jsem včera večer zažil, byl Metal až za hrob!
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
.jpg)
