DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemfuneral doom metal. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemfuneral doom metal. Zobrazit všechny příspěvky

sobota 18. dubna 2026

Interview - ATONE - A dark, cold, mesmerizing funeral doom death metal ritual for summoning one’s own demons!


Interview with doom death metal band from Portugal - ATONE.

Answered Flame (drums) and Ashen (guitars, keyboards), thank you!

Recenze/review - ATONE - Rebirth in Despair (2026):

Ave ATONE! Greetings to the Portuguese underground. I hope everything is going well over there. It should be you’ve released the first fantastic full-length album of your career this year. I have to admit, it literally pinned me to the wall. It’s dark, energetic, gloomy, and cuts like a sharp knife. It’s very clear that you’ve done a great job and brought a lot of talent to the table. How do you feel about the new album, and what kind of feedback have you been getting? Please also introduce your band to us.

[Flame] Thank you so much for the kind words about the album. We’re really happy with how it turned out. It came out pretty much exactly as we had imagined. So far, the feedback has been very positive and encouraging, and it feels like people are really understanding what we’re trying to do. The band consists of Maze on vocals, Ashen on lead guitar and keyboards, V.S. on rhythm guitar and bass, and me, Flame, on drums.

“Rebirth in Despair” contains all the attributes of good death and funeral doom metal. For me personally, it’s an album I love coming back to. How did it come about? How does ATONE compose new material?

[Ashen] Rebirth in Despair came together in a very organic way. Most of the material was built from ideas, riffs, and atmospheres that slowly started to take shape over time, until everything began to feel connected. We didn’t try to force anything. We just followed what felt right and let the songs grow from there.

When it comes to writing new material, it usually starts with a riff, a mood, or sometimes even just a title or a feeling we want to capture. From there, we start building around it as a band, adding layers and shaping the song until it feels complete. It’s a very natural process for us, and we always try to make sure the music carries the atmosphere and emotion we’re looking for.


Who is responsible for the sound? I have to say, the sound is literally chilling. It keeps making me turn up the volume on my stereo. They’ve created a sound that’s urgent, raw, and at the same time dark and primal. How was it working together? Which studio did you record in, and how did everything go?

[Ashen] Thanks! That really means a lot. The sound is definitely a team effort, but a lot of the initial work was actually recorded at home, where we could experiment freely and capture the raw atmosphere we wanted. The real mixing magic happened later at Pentagon Audio Manufacturers with Fernando Matias behind the desk.

I've worked with Fernando on other projects before, so it was a natural, easy choice for us. He really understood what we were going for and helped unlock exactly how Atone should sound, that urgent, raw, primal darkness you mentioned. The sessions flowed well, and we're thrilled with the result.

An integral part and a sort of bonus for fans today is the CD. You’re releasing it on Meuse Music Records, and it features mystical artwork. Who designed it? How did you choose the motif, and how does it relate to the music on the new album?

[Ashen] The physical CD is definitely something special for us and the fans. The initial concept actually came from a friend of ours who did an amazing job capturing the essence of the title track 'Rebirth in Despair'. Using that as our starting point, I took over from there to refine the artwork and make sure the physical CD was perfectly aligned with our vision.

We collaborated closely with Meuse Music Records on the whole package. They really get the underground Doom aesthetic and gave us complete creative freedom while handling the production flawlessly. The final result feels like a true extension of the album itself.


I’ve been wandering the underworld for over thirty years now, and to tell you the truth, I’ve been getting a lot of great bands from Portugal to review in recent years. How do you perceive your scene, your fans, and the labels? What about concerts?

[Flame] The Portuguese scene has really been growing over the last few years, with a lot of quality bands emerging. People are starting to look at our scene, and country, differently now. As for concerts, Portugal has become almost a mandatory stop on any tour. It's great to see.

“Rebirth in Despair” is an album with a very unique atmosphere. Melancholy meets sadness here, but also something else something interesting, mysterious. It’s as if your history and nature have been imprinted on the music. Am I wrong? What are the lyrics about, and who wrote them? Where did they draw inspiration from?

[Ashen] You're absolutely right! That atmosphere carries out sadness and melancholy, but with this mysterious defiance underneath, like staring down the void and refusing to blink.

All the lyric work is Maze's. He's created something truly amazing and complex. Rebirth in Despair revolves around a concept of humanity's self-inflicted collapse. The album ends up unfolding like a premonitory dream, a relentless loop of creation, illusion, decay, and rebirth where order doesn't matter, only the final awakening.

That's the essence Maze distilled into every word.


You play old-school-influenced doom death metal. These days, a band can’t really avoid comparisons, but I’d be interested to know how the idea to form ATONE actually came about, who your role models were and are, and where you want to take the band? Are you tempted by big international festivals, for example? Are you willing to go on tour with a more famous band?

[Flame] Atone was formed by old-school metal fans who’ve been around the scene for years and have experience with similar bands. We want to take the band as far as we can. To keep promoting the sound and image, push for good shows and releases. That’s really all we can hope for right now.

[Ashen] We don't set out to fit a specific niche or chase a particular label. That's never been our approach. We don't try to emulate other bands either. But it's natural that some of our individual influences come through in the songs, those old-school doom death roots we all share.

The idea for Atone came from that shared hunger to create something true to what moves us, without forcing comparisons. As for where we're taking it, we're open to whatever comes: good shows, good releases, seeing how far the sound can carry us.

We're already excited to be part of Portugal's biggest doom festival this September at Under the Doom Festival. Sharing the stage with heavyweights like Draconian, Evoken, and a killer international lineup feels like the perfect next step. Big festivals and tours? If the right opportunities line up, absolutely. We're ready.


When I started my website ten years ago, I had a vision that I would try to support bands that I felt weren’t getting much attention. To let the world know about them. I think I’m doing pretty well at it, at least judging by the feedback. How do you approach promotion? Do you leave it to the label, or do you send CDs out for reviews yourselves? For example, I buy albums that I really enjoy. How about you? Are you also fans who like to support your peers? Do you go to concerts? Do you party?

[Flame] Yes, we promote the band the old-school way too, sending albums out to promoters and press worldwide. Personally, I'm still very much an underground guy. I buy CDs when I really enjoy something, and sometimes I'm even into trading music and videos. Of course we go to concerts whenever there's a band we appreciate. We enjoy them as much as we can.

[Ashen] Websites like yours are absolutely vital to the metal community. Interviews, articles, and reviews from dedicated zines give underground bands like us crucial exposure that helps us connect with fans who might otherwise miss out. Your ten years of supporting overlooked acts is inspiring and makes a real difference. Keep it up!

We handle most of our own promotion, from social media pushes to reaching out directly for reviews and features. We don't leave it all to the label; staying hands-on keeps us in control. We're fans at heart too, always supporting our peers by buying albums we love, sharing their stuff, and hitting concerts whenever we can. Partying? Sure, if it involves good music and good people.

On the one hand, a band starting out today has plenty of ways to make a name for itself, but on the other hand, there are a huge number of bands out there, and fans get lost in the crowd. A lot of people just download MP3s from the internet and, instead of going to a concert, prefer to spew venom on Facebook. How does modern technology affect you, as ATONE? What do you think about downloading music, Google Metalists, streaming music, etc.?

[Ashen] Modern technology is what it is. Streaming, downloading, all of it. It's here to stay, and fighting against it feels pretty futile. We've accepted that reality and focus on what we can control.

That said, especially in the metal community, there's still a real sense of fairness and connection. Our fans are incredibly supportive. They pay for streams when they can, buy CDs and merch, and actually show up to gigs. That loyalty means everything and keeps us going.

The bigger threat right now, honestly, is all the AI-generated noise flooding the internet. It's adding so much meaningless slop that it makes it harder for bands to cut through and connect with the real audience who actually care about the music. That's the real challenge, finding those people in the endless scroll.

I like to ask musicians what death/doom metal means to them. How would they define it is it more of a philosophy and lifestyle for them, or “just” a way to relax? What does it mean to you? How do you perceive and experience it?

[Flame] It means a way to express our deep inner feelings and make them come to life through music and lyrics, art in general.

[Ashen] Personally, music has to carry real feelings and emotions. Otherwise, it's sterile and void. Death doom and funeral doom are the ones that touch me deeply and actually make me feel something. That's the main thing for me.


Finally, a classic but important question. What does ATONE have planned for the coming months? Where can we see you in concert? If you have a message for fans, labels, or promoters, this is the place…

[Flame] We hope to perform live in some specific events, not just for playing live, if you understand me. Two dates already booked until the end of the present year.

Meanwhile, we're hoping to spread our sound, image and digital platforms as much as we can. The album is now available in 6 panel digipak format via Meuse Music Records.

[Ashen] We're gearing up for the big festival in September, and there will surely be other dates announced soon.

To our fans, a huge thank you for your unwavering support. It means the world to us, and we're grateful for every stream, purchase, and word of support. Keep spreading the doom, and we'll see you around..

Thank you very much for the interview. I wish not only the new album great success but also that your fan base grows as much as possible. I look forward to seeing you live somewhere, and I wish you all the best both musically and personally. I’m going to blast “Rebirth in Despair” in my head again!

[Ashen] Thank you so much for the great interview and your kind words. We truly appreciate the support and the awesome work your zine does in giving exposure to bands like us it means a lot in helping us reach more ears.

Recenze/review - ATONE - Rebirth in Despair (2026):

Rozhovor - ATONE - Temný, chladný, uhrančivý funeral doom death metalový obřad pro vyvolávání vlastních démonů!


Rozhovor s doom death metalovou skupinou z Portugalska - ATONE.

Odpovídali Flame (bicí) a Ashen (kytara, klávesy), děkujeme!

Recenze/review - ATONE - Rebirth in Despair (2026):

Ave ATONE! Zdravím do portugalského undergroundu. Doufám, že je u vás vše v pořádku. Mělo by, máte na kontě letos první dlouhohrající skvělé album své kariéry. Musím se přiznat, že mě doslova přikovalo na zeď. Je temné, energické, pochmurné, řeže ostrou hranou nože. Je hodně slyšet, že jste odvedli skvělou práci a taky velká porce talentu. Jak vnímáš novou desku ty jaké na ní máte ohlasy? Přestav nám prosím i vaši kapelu.

[Flame] Moc děkujeme za milá slova o albu. Jsme opravdu spokojeni s tím, jak to dopadlo. Dopadlo to víceméně přesně tak, jak jsme si to představovali. Zatím je zpětná vazba velmi pozitivní a povzbudivá a zdá se, že lidé opravdu chápou, o co se snažíme. Kapelu tvoří Maze (zpěv), Ashen (sólová kytara a klávesy), V.S. (rytmická kytara a basa) a já, Flame, na bicí.

„Rebirth in Despair“ v sobě obsahuje všechny atributy dobrého death a funeral doom metalu. Pro mě osobně se jedná o desku, ke které se hrozně rád vracím. Jakým způsobem vznikala? Jak skládají nový materiál ATONE?

[Ashen] Rebirth in Despair vzniklo velmi organickým způsobem. Většina materiálu byla postavena na nápadech, riffech a atmosféře, které se postupem času pomalu formovaly, až se vše začalo zdát propojené. Nesnažili jsme se nic vnucovat. Prostě jsme se drželi toho, co nám připadalo správné, a nechali jsme písně odtud růst.

Když jde o psaní nového materiálu, obvykle to začíná riffem, náladou, nebo někdy i jen názvem či pocitem, který chceme zachytit. Odtud kolem toho začínáme jako kapela stavět, přidávat vrstvy a formovat píseň, dokud se necítí hotová. Je to pro nás velmi přirozený proces a vždy se snažíme, aby hudba nesla atmosféru a emoce, které hledáme.


Kdo je podepsán pod zvukem? Musím potvrdit, že ze zvuku doslova mrazí. Pořád mě to nutí na hi-fi věži přidávat volume. Vytvořili vám zvuk, který je naléhavý, surový a zároveň temný a živočišný. Jak se vám spolupracovalo? V jakém studiu jste nahrávali a jak vše probíhalo?

[Ashen] Díky! To pro mě opravdu hodně znamená. Zvuk je rozhodně týmovou prací, ale velká část původní práce byla ve skutečnosti nahrána doma, kde jsme mohli volně experimentovat a zachytit syrovou atmosféru, kterou jsme chtěli. Skutečná magie mixování se stala později v Pentagon Audio Manufacturers s Fernandem Matiasem za pultem.

S Fernandem jsem už dříve pracoval na jiných projektech, takže to pro nás byla přirozená a snadná volba. Opravdu pochopil, o co nám jde, a pomohl nám odhalit přesně to, jak by Atone mělo znít, tu naléhavou, syrovou, prvotní temnotu, o které jsi se zmínil. Nahrávání plynulo dobře a jsme z výsledku nadšení.

Nedílnou součástí a jakýmsi bonusem navíc je pro fanoušky dnes CD. Vy jej vydáváte u Meuse Music Records a je opatřeno mystickým obalem. Kdo je jeho autorem? Jak jste motiv vybírali a jak souvisí s hudbou na novince?

[Ashen] Fyzické CD je pro nás i fanoušky rozhodně něco speciálního. Prvotní koncept vlastně vzešel od našeho kamaráda, který odvedl úžasnou práci při zachycení podstaty titulní skladby 'Rebirth in Despair'. Využil jsem ho jako výchozí bod a já jsem se ujal vylepšování obalu a ujistil se, že fyzické CD dokonale odpovídá naší vizi.

Na celém balíčku jsme úzce spolupracovali s Meuse Music Records. Opravdu chápou undergroundovou doomovou estetiku a dali nám naprostou tvůrčí svobodu, přičemž bezchybně zvládli produkci. Konečný výsledek působí jako skutečné rozšíření samotného alba.


Toulám se podsvětím již přes třicet let a abych pravdu řekl, tak poslední roky mi chodí na recenze z Portugalska spousta skvělých kapel. Jak vnímáš vaši scénu, fanoušky, labely? Co koncerty?

[Flame] Portugalská scéna v posledních několika letech opravdu roste a objevuje se spousta kvalitních kapel. Lidé se teď začínají dívat na naši scénu a zemi jinak. Co se týče koncertů, Portugalsko se stalo téměř povinnou zastávkou na jakémkoli turné. Je skvělé to vidět.

„Rebirth in Despair“ je albem, které má takovou zvláštní atmosféru. Melancholie se zde potkává se smutkem, ale ještě s něčím dalším, zajímavým, záhadným. Jako by se do hudby otiskla vaše historie a příroda. Nemýlím se? O čem jsou prosím tě texty a kdo je jejich autorem? Kde pro ně bral inspiraci?

[Ashen] Máš naprostou pravdu! Ta atmosféra vyvolává smutek a melancholii, ale s tímto tajemným vzdorem pod povrchem, jako by člověk hleděl do prázdna a odmítal mrknout.

Veškerá textová tvorba je Mazeova. Vytvořil něco skutečně úžasného a komplexního. Rebirth in Despair se točí kolem konceptu lidstva, které si samo způsobilo zhroucení. Album se nakonec odvíjí jako varovný sen, neúprosná smyčka stvoření, iluze, rozkladu a znovuzrození, kde na řádu nezáleží, pouze na konečném probuzení.

To je podstata, kterou Maze vdechl do každého slova.


Hrajete doom death metal ovlivněný starou školou. Dnes se vlastně kapela nemůže vyhnout srovnání, mě by ale zajímalo, jak vlastně vznikl nápad založit ATONE, kdo byl a je vaším vzorem a kam vaši kapelu chcete posunout? Lákají vás třeba velké zahraniční festivaly, jste ochotni vyrazit na turné s nějakou slavnější smečkou?

[Flame] Atone založili fanoušci oldschool metalu, kteří se na scéně pohybují už léta a mají zkušenosti s podobnými kapelami. Chceme kapelu dovést co nejdál. Propagovat zvuk a image, tlačit na dobré koncerty a vydání. To je teď opravdu vše, v co můžeme doufat.

[Ashen] Nesnažíme se zapadat do konkrétního výklenku ani se honit za konkrétním labelem. To nikdy nebyl náš přístup. Nesnažíme se ani napodobovat jiné kapely. Ale je přirozené, že v písních se projevují některé naše individuální vlivy, ty oldschoolové doom death kořeny, které všichni sdílíme.

Nápad na Atone vzešel ze společné touhy vytvořit něco věrného tomu, co nás pohání, aniž bychom se museli srovnávat. Co se týče toho, kam se posuneme, jsme otevření všemu, co přijde: dobrým koncertům, dobrým vydáním, a také tomu, jak daleko nás zvuk dokáže dovést.

Už teď se těšíme, že se letos v září budeme účastnit největšího portugalského doomového festivalu Under the Doom Festival. Sdílet pódium s těžkými váhami jako Draconian, Evoken a úžasnou mezinárodní sestavou se zdá být perfektním dalším krokem. Velké festivaly a turné? Pokud se naskytnou ty správné příležitosti, tak rozhodně. Jsme připraveni.


Když jsem před deseti lety zakládal svoje stránky, měl jsem vizi, že se budu snažit podporovat kapely, které podle mě nejsou tolik na očích. Dát o nich vědět světu. Myslím, že se mi to celkem daří, alespoň podle ohlasů. Jak přistupujete k propagaci vy? Necháváte to na labelu nebo sami posíláte CD různě na recenze? Já si třeba alba, která mě opravdu baví, kupuji. Jak jste na tom vy? Jste také fanoušci, co rádi a často podporují své kolegy? Chodíte na koncerty? Paříte?

[Flame] Ano, kapelu propagujeme také oldschoolovým způsobem, posíláme alba promotérům a tisku po celém světě. Osobně jsem stále velký undergroundový typ. Kupuji si CD, když mě něco opravdu baví, a někdy se dokonce věnuji obchodování s hudbou a videi. Samozřejmě chodíme na koncerty, kdykoli je tam kapela, kterou si vážíme. Užíváme si je, jak jen můžeme.

[Ashen] Webové stránky jako ta vaše jsou pro metalovou komunitu naprosto zásadní. Rozhovory, články a recenze ze specializovaných zinů poskytují undergroundovým kapelám, jako jsme my, klíčovou publicitu, která nám pomáhá spojit se s fanoušky, kteří by jinak mohli o ně přijít. Vašich deset let podpory přehlížených kapel je inspirativní a dělá skutečný rozdíl. Jen tak dál!

Většinu naší propagace si řešíme sami, od propagace na sociálních sítích až po přímé oslovování s recenzemi a články. Nenecháváme to všechno na labelu; aktivní přístup nám umožňuje mít vše pod kontrolou. Jsme také fanoušci v srdci, vždy podporujeme své kolegy nákupem alb, která milujeme, sdílením jejich věcí a účastí na koncertech, kdykoli můžeme. Párty? Jasně, pokud se jedná o dobrou hudbu a dobré lidi.

Na jednou stranu má dnes začínající kapela spoustu možností, jak o sobě dát vědět, ale zase na druhou stranu, skupin je obrovské množství a fanoušci se v nich ztrácejí. Hodně lidí jen stahuje mp3 z internetu a místo koncertu raději plive jedovaté sliny na facebooku. Jak vás, jako ATONE ovlivňují moderní technologie? Co si myslíš o stahování muziky, google metalistech, streamování muziky apod.?

[Ashen] Moderní technologie jsou takové, jaké jsou. Streamování, stahování, prostě všechno. Zůstane to tady a bojovat proti tomu se zdá být docela marné. Přijali jsme tuto realitu a soustředíme se na to, co můžeme ovlivnit.

Nicméně, zejména v metalové komunitě, stále existuje skutečný smysl pro spravedlnost a propojení. Naši fanoušci nás neuvěřitelně podporují. Platí za streamy, když mohou, kupují si CD a merchandise a skutečně chodí na koncerty. Tato loajalita znamená všechno a drží nás nad vodou.

Upřímně řečeno, větší hrozbou je teď všechen ten hluk generovaný umělou inteligencí, který zaplavuje internet. Přidává tolik nesmyslného odpadu, že kapelám ztěžuje proniknout a spojit se se skutečným publikem, kterému na hudbě skutečně záleží. To je skutečná výzva, najít tyhle lidi v nekonečném scrollování.

S oblibou se ptám muzikantů na to, co pro ně znamená death/doom metal. Jak by jej definovali, jestli je pro ně spíše filozofií a životním stylem nebo „jen“ relaxem. Co znamená pro tebe? Jak jej vnímáš a prožíváš?

[Flame] Znamená to způsob, jak vyjádřit naše hluboké vnitřní pocity a nechat je ožít skrze hudbu a texty, umění obecně.

[Ashen] Hudba osobně musí nést skutečné pocity a emoce. Jinak je sterilní a prázdná. Death doom a funeral doom jsou ty, které se mě hluboce dotýkají a skutečně díky nim něco cítím. To je pro mě to hlavní.


Na závěr klasická, ale důležitá otázka. Co chystají ATONE v nejbližších měsících? Kde vás můžeme vidět na koncertě? Pokud máš nějaký vzkaz pro fanoušky, labely, promotéry, tak zde je prostor…

[Flame] Doufáme, že budeme moci vystupovat živě na nějakých konkrétních akcích, ne jen tak naživo, pokud mi rozumíte. Dva termíny už máme rezervované do konce tohoto roku.

Mezitím doufáme, že se nám podaří co nejvíce šířit naše zvukové, obrazové a digitální platformy. Album je nyní k dispozici v 6panelovém digipakovém formátu u Meuse Music Records.

[Ashen] Připravujeme se na velký festival v září a brzy budou jistě oznámeny další termíny.

Našim fanouškům posíláme obrovské poděkování za vaši neochvějnou podporu. Znamená to pro nás celý svět a jsme vděční za každý stream, nákup a slovo podpory. Šířte dál doom a uvidíme se..

Děkuji moc za rozhovor. Přeji nejen nové desce spoustu úspěchů a ať se co nejvíc rozšíří řady vašich fanoušků. Budu se těšit někde naživo a ať se vám daří jak po hudební stránce, tak i v osobní rovině. Jdu si „Rebirth in Despair“ zase narvat do hlavy!

[Ashen] Moc děkujeme za skvělý rozhovor a vaše milá slova. Opravdu si vážíme podpory a skvělé práce, kterou váš zin odvádí při zpřístupňování kapel, jako jsme my, což pro nás hodně znamená a pomáhá nám oslovit více uší.


Recenze/review - ATONE - Rebirth in Despair (2026):

pondělí 30. března 2026

Recenze/review - ATONE - Rebirth in Despair (2026)


ATONE - Rebirth in Despair
CD 2026, Meuse Music Records

for english please scroll down

Ztraceni v čase pochodujeme jedním směrem. Na konci cesty nás čeká smrt, bolest a utrpení. Jako by všeho nebylo dost během našeho života, ale možná jsou tyhle věci nutné, abychom pochopili sebe samotné, svoje vlastní prokleté duše. Filozofové, lékaři, matematici i kněží se snaží definovat samotnou podstatu našeho bytí již po staletí. Tohle všechno jde stranou, když slyším nějakou hudbu, která se mi líbí, která mě přesvědčí na svoji stranu, dostane se mi do hlavy, do podvědomí, do myšlenek. Jde se mi potom tou trnitou cestou, které říkáme život, přeci jen o něco lehčeji. 

ATONE jsou kapela z Portugalska, která hraje funeral doom metal spíše tradičnějším způsobem. Dlouhé táhlé melodie se zde potkávají s nekonečným smutkem, bolestí a utrpením. Jakoby pánové ohlodali vše až na dřeň, až do morku kostí. Zahaleni do krvavé mlhy kráčíme dál světem, který hoří. Našlapujeme opatrně, abychom nenarušili koloběh smrti. Umíráme osamoceni, v levných dřevěných rakvích. 


Kapela z krásného města, opředeného legendami, z Lisabonu, letos přichází se svým debutem. Nutno rovnou dodat, že se jedná o album, které je na povrchu chladné, nebál abych se napsat mrazivé a temné. Uvnitř v něm ale těká takový zvláštní neklid, který mám u tohoto stylu tolik rád. Ve světě, který se neustále zrychluje a někdy mám pocit, že se uvaří v děsivé spirále, jsou chvilky zastavení, spočinutí, relaxace, zamyšlení, velmi vzácné. Přiznám se bez mučení, že nové album "Rebirth in Despair" na mě má až terapeutický účinek. Je jako pradávné mantry, které když opakujete, tak se stanete klidnějšími, lepšími, čistšími. Mám rád staré chrámy, kostely, opuštěné hřbitovy, temné katakomby a když tuhle nahrávku poslouchám, tak se na těchto magických místech procházím, toulám se naším i oním světem, jsem součástí něčeho většího, neuchopitelnějšího, jako je hudba. Stylově lze tuhle smečku s klidem přiřadit mezi kapely typu ESOTERIC, EVOKEN, SHAPE OF DESPAIR, ale to není zase tolik důležité. Hlavní je pro mě to, že mezi mnou a portugalskými tmáři došlo ke vzájemnému přenosu emocí, energie. Když píšu tuhle recenzi, tak je venku ještě tma a les za naším domem se pomalu probouzí. Přízraky se vrací do stínů a démoni šeptají děsivá slova bolesti. Vlastně by se dalo také napsat, že věřím kapele každý tón, úder bicích, výkřik do tmy. Mám asi jako každý z vás strach ze smrti, z toho, co přijde potom a také trošku z toho, co tu po mě jednou zůstane. Album se mi dostalo hluboko do podvědomí a troufám si tvrdit, že tam ještě jeho stopu jen tak nevymažu, vlastně ani nechci. Ztraceni v čase pochodujeme jedním směrem. Na konci cesty nás čeká smrt, bolest a utrpení. Temný, chladný, uhrančivý funeral doom death metalový obřad pro vyvolávání vlastních démonů! Hudba z onoho světa!


Asphyx says:

Lost in time, we march in one direction. At the end of the road, death, pain, and suffering await us. As if there weren’t enough of it all during our lives, but perhaps these things are necessary for us to understand ourselves, our own damned souls. Philosophers, doctors, mathematicians, and priests have been trying to define the very essence of our existence for centuries. All of this fades away when I hear music that I like, that wins me over, that gets into my head, my subconscious, my thoughts. Then the thorny path we call life becomes a little easier to walk. 

ATONE is a band from Portugal that plays funeral doom metal in a more traditional style. Long, drawn-out melodies meet endless sorrow, pain, and suffering here. It’s as if these gentlemen have gnawed everything down to the core, right to the marrow of the bones. Shrouded in a bloody fog, we walk on through a world that is burning. We tread carefully so as not to disturb the cycle of death. We die alone, in cheap wooden coffins. 


A band from the beautiful, legend-shrouded city of Lisbon is releasing its debut album this year. It’s worth noting right away that this is an album that, on the surface, feels cold I wouldn’t hesitate to call it chilling and dark. But inside, there’s a strange restlessness that I love so much about this style. In a world that’s constantly speeding up and sometimes feels like it’s boiling in a terrifying spiral moments of pause, rest, relaxation, and reflection are very rare. I’ll admit without hesitation that the new album “Rebirth in Despair” has an almost therapeutic effect on me. It’s like ancient mantras when you repeat them, you become calmer, better, purer. I love old temples, churches, abandoned cemeteries, dark catacombs, and when I listen to this recording, I find myself walking through these magical places, wandering through this world and the next; I am part of something greater, something more elusive, like music. Stylistically, this band can easily be classified alongside groups like ESOTERIC, EVOKEN, and SHAPE OF DESPAIR, but that isn’t really all that important. What matters most to me is that there was a mutual exchange of emotions and energy between me and these Portuguese dark masters. As I write this review, it’s still dark outside and the forest behind our house is slowly waking up. Ghosts are returning to the shadows and demons are whispering terrifying words of pain. In fact, I could also say that I believe every note, every drumbeat, every scream into the darkness from this band. Like probably all of you, I’m afraid of death, of what comes after, and also a little bit of what will be left behind once I’m gone. The album has seeped deep into my subconscious, and I dare say I won’t be erasing its mark anytime soon in fact, I don’t even want to. Lost in time, we march in one direction. At the end of the journey, death, pain, and suffering await us. A dark, cold, mesmerizing funeral doom death metal ritual for summoning one’s own demons! Music from the other world!



tracklist:
1. Rebirth in Despair 
2. Labyrinth of Sundered Grace 
3. Eidolon's Remnant 
4. Asylum for the Unmoored 
5. Living Ghosts in the Shattered Dome 

band:
Maze - Vocals
Ashen - Lead Guitar & Keyboards
V.S. - Rhythm Guitar & Bass
Flame - Drums

čtvrtek 26. března 2026

Recenze/review - IN RUINS - We Are All to Perish (2026)


IN RUINS - We Are All to Perish
CD 2026, Meuse Music Records

for english please scroll down

"Na shledanou, drahý, na shledanou, zůstaneš v mém srdci navěky. Spočten osud, není na vybranou Svede nás až zítřek daleký. Umírat – na tom nic nového není. Ani žít však není novější". Tohle napsal údajně vlastní krví ruský básník a spisovatel Sergej Alexandrovič Jesenin, než spáchal sebevraždu oběšením. Některé prameny ale tvrdí, že jej odstranily tajné služby, protože byl nepohodlný. Měl těžký život, plný depresí, alkoholu, ale také složil skvělé básně. Jeho mrtvé tělo je vyfoceno na obalu nového alba rumunských funeral doom metalistů IN RUINS.

Tenhle metalový styl je dle mého velmi těžkou disciplínou. V pomalosti a smutku vždy vyniknou všechny drobnosti, nuance a vybudovat depresivní, těžkou a nekonečně smutnou atmosféru jen tak někdo neumí. Téhle kapele se to povedlo na výbornou. Když jsem si poprvé novinku na svém přehrávači pustil, ztratil jsem se ve vzpomínkách, v krvavé mlze. Padla na mě tíseň a nekonečné chmury. Dlouhá řada šedivých domů, výkřiky bolesti, utrpení, vykoupeni nikdy nebudete. Procházím se ulicemi našeho města.


Jedná se o první dlouhohrající album kapely (ještě bylo vydáno v roce 2022 EP "Ruthless Portrait", které si také určitě poslechněte). Pokud se rádi a často procházíte opuštěnou krajinou za zvuků hudby napsané třeba takovými AHAB, EYE OF SOLITUDE, CONVOCATION, SLOW, UN, ESOTERIC, potom mi můžete věřit, že se vám bude líbit i novinka od těchto rumunských tmářů. Dlouhé táhlé motivy, zastavení se, zklidnění, tohle jsou všechno věci, které se zdánlivě do dnešního chaotického světa příliš nehodí. Možná ale právě proto si nové album neskutečně užívám. Pánové sice využívají převážně tradiční, klasické a již někde slyšené postupy a motivy, ale když se soustředíte na album, jako na celek, tak se trefují přímo do živého. Nahrávku jsem slyšel poprvé, když jsem měl zlomenou nohu a byl jsem nekonečné dny zavřený ve svém pokoji, přesto jsem se toulal lesem, který se rozprostírá kousek za naším domem. Nekonečné stezky, plné chladu, temnoty a vzpomínek. Ožívaly přede mnou duše prokletých, četl jsem staré básníky, umíral a znovu se rodil. "We Are All to Perish" je přesně tím druhem alba, které mě zasáhlo zevnitř, přesně a přesto mlhavě. Pokaždé na mě padl smutek a chvílemi jsem nevěděl, jestli sním a nebo bdím. Celou nahrávkou se potom vine jako jedovatý břečťan těžko definovatelná melancholie, kterou v sobě my, kdo jsme se narodili za socialismu ve východním bloku, stále máme. IN RUINS si dali velký pozor i na zvuk, který považuji za hodně povedený. Zkrátka a dobře, dostanete desku, kterou budete poslouchat spíše srdcem, než ušima. Až jednou budete ležet v otevřené rakvi, na moje slova si určitě vzpomenete. Nekonečně smutný, drásavý, bolestivý funeral doom metal, který vás převede do země temných stínů! Album, které řeže zevnitř!


Asphyx says:

"Farewell, my dear, farewell; you will remain in my heart forever. Fate has decided; there is no choice. Only the distant tomorrow will part us. To die - there is nothing new in that. Nor is living any newer". Russian poet and writer Sergei Alexandrovich Yesenin allegedly wrote these words in his own blood before committing suicide by hanging. Some sources, however, claim that the secret services eliminated him because he was a nuisance. He had a difficult life, full of depression and alcohol, but he also wrote wonderful poems. His dead body is pictured on the cover of the new album by the Romanian funeral doom metal band IN RUINS.

In my opinion, this metal style is a very difficult discipline. In slowness and sadness, every little detail and nuance always stands out, and not just anyone can create a depressive, heavy, and endlessly sad atmosphere. This band has succeeded brilliantly. When I first played the new album on my player, I got lost in memories, in a bloody fog. A sense of oppression and endless gloom fell over me. A long row of gray houses, screams of pain, suffering - you will never be redeemed. I walk through the streets of our city.


This is the band’s first full-length album (they also released the EP “Ruthless Portrait” in 2022, which you should definitely check out). If you enjoy wandering through desolate landscapes to the sounds of music by bands like AHAB, EYE OF SOLITUDE, CONVOCATION, SLOW, UN, or ESOTERIC, then you can trust me when I say you’ll love this new release from these Romanian dark metal masters. Long, drawn-out motifs, moments of pause, a sense of calm—these are all things that seemingly don’t fit very well into today’s chaotic world. But perhaps that’s precisely why I’m enjoying the new album so much. While the guys mostly use traditional, classic, and familiar techniques and motifs, when you focus on the album as a whole, they hit the mark perfectly. I first heard the album when I had a broken leg and was stuck in my room for endless days; yet I still wandered through the forest that stretches just beyond our house. Endless trails, full of cold, darkness, and memories. The souls of the damned came to life before me; I read the old poets, died, and was reborn. "We Are All to Perish" is exactly the kind of album that struck me from within, precisely and yet vaguely. A sense of sadness would wash over me every time, and at times I didn’t know if I was dreaming or awake. A hard-to-define melancholy, which we who were born under socialism in the Eastern Bloc still carry within us, winds through the entire recording like poisonous ivy. IN RUINS also paid close attention to the sound, which I consider very well done. In short, you’re getting an album that you’ll listen to with your heart rather than your ears. One day, when you’re lying in an open coffin, you’ll surely remember my words. Endlessly sad, harrowing, painful funeral doom metal that will transport you to the land of dark shadows! An album that cuts deep from within!

tracklist:
1. I’m Tired of Living in My Land
2. I Do Not Regret and I Do Not Shed Tears 
3. We’ll Depart This World for Ever, Surely 
4. Farewell 

band:
Urmuz - Vocals, Guitars, Bass
St. Oliver - Drums

úterý 3. března 2026

Interview - ENNUI - Mesmerizing, cold, and dark funeral doom death metal that will freeze the blood in your veins!


Interview with funeral doom metal band from Georgia - ENNUI.


Ave ENNUI! Greetings to the Georgian underground. I hope everything is going well for you. It should be, since you have released the fifth great album of your career this year. I must admit that it literally pinned me to the wall. It's dark, energetic, gloomy, cutting like a sharp knife. It's very clear that you've done a great job and that you have a lot of talent. How do you perceive the new album in relation to your previous work? Where did you want to go and how do you think the recordings are different?

Thank you for the kind words. It’s always slightly unsettling when someone describes your music that intensely, but of course it’s good to hear.

For me, Qroba feels like a step forward, especially in terms of production and attention to detail. In the past, we sometimes accepted imperfections as part of the character. This time we were far more precise. We took the recording process seriously, almost stubbornly so. Nothing was left to chance.

Musically, I see it as a reconsideration of our earlier work. There is less emphasis on the death metal side and more focus on doom itself. On weight, atmosphere and that slow-burning melancholy that was always there, but perhaps not fully realized. Darkness and atmosphere became more important than aggression.

I wouldn’t say we are trying to evolve in a dramatic sense. It’s more about refining what we already are. The next album will probably be a bit more dynamic again, but I don’t think we’ll ever abandon this atmosphere. It feels too natural to us.


"Qroba" has all the attributes of good death and funeral doom metal. For me personally, it's an album I love to come back to. How did it come about? How does ENNUI compose new material?

Some songs came almost instantly, as if they had already existed somewhere and just needed to be written down. Others took much longer. I had to struggle with them, reshape them, sometimes even dismantle them completely.

The hardest part wasn’t writing the material. It was choosing what actually belongs on the album. There was a lot more music than what ended up on Qroba.

The balance between death doom and funeral doom was something I had to handle very carefully. On one side, I wanted enough melancholy and that sense of deep isolation. On the other, I didn’t want to lose the weight, the harsher riffs, the physical heaviness of doom-death. It’s very easy to lean too far in one direction and lose tension.

In the end, I think the album found its own internal equilibrium. At least it feels that way to me.

Who is responsible for the sound? I have to admit that the sound literally sends shivers down my spine. It always makes me turn up the volume on my hi-fi system. They created a sound that is urgent, raw, dark, and animalistic. How did you work together? In which studio did you record, and how did everything go?

The foundation of the sound was built in Tbilisi. We recorded drums, vocals and the acoustic instruments at Garden Sound Studio with people we trust completely. They approached the sessions with real patience and precision. Nothing was rushed. We spent time searching for the right tones rather than settling for something “good enough.”

After that, the material went to Greg Chandler. He handled the re-amping, mixing and mastering. What impressed me most was how quickly he understood what the album needed. We didn’t have to over-explain anything. In some places he even strengthened the arrangements with subtle decisions that made the music feel more alive and more physical.

So, the process was divided, but very cohesive. Local roots, then an experienced hand shaping the final architecture. That combination gave the album its weight and clarity.


An integral part and a kind of bonus for fans today is the CD. You are releasing it on Meuse Music Records and it has mystical cover art. Who is the author? How did you choose the motif and how does it relate to the music on the new album?

The cover was created by BenJ Winterkeep, an exceptional artist whose work immediately resonated with the atmosphere of the album.

For me, the image reflects the core idea of Qroba. The word itself can be translated as fading or vanishment. The figure stealing the sun became a very natural visual metaphor for that concept. It feels like the death of light, or at least the slow withdrawal of it.

There is also a subtle connection to our debut album Mze Ukunisa. That cover also featured a landscape with hills and a darkened sun. On Qroba, the last track is titled “Mokvda Mze,” which translates as “The Sun Has Died.” So there is a quiet connection between the two records.

The artwork does not explain the music directly, but it carries the same emotional weight. It feels like a funeral for light. Maybe also for certain illusions.

I've been wandering the underworld for over thirty years and, to tell you the truth, I don't know many Georgian bands. How do you perceive your scene, fans, labels? What about concerts?

The Georgian metal scene has always existed slightly in the shadows. Not because there was no talent, but because the country itself has gone through long periods of instability. In the 1990s, when there were wars, economic collapse and social chaos, people were still rehearsing in basements, recording on whatever equipment they could find, and trying to build something heavy and honest out of very little.

Metal here was never fashionable. It was something personal. Almost stubborn.

Today the situation is calmer, and you can feel a new generation growing. There is a strong interest in black metal right now, especially atmospheric and depressive forms. Concerts happen regularly, younger bands are appearing, and the audience is surprisingly dedicated. Compared to some other parts of the Caucasus, Georgia and Armenia probably have the most active extreme metal movement.

At the same time, we still lack infrastructure. There are fewer venues, limited promotion and very few labels that can seriously push heavy music. The scene survives mostly on enthusiasm and personal commitment rather than on any real system behind it. Maybe that’s also why it still feels genuine.

There are bands worth discovering. Askeesi represent a very focused and atmospheric side of Georgian black metal. Psychonaut 4 have built a strong international reputation while keeping their identity intact.

And there are also long-standing bands like Angel of Disease, who have been playing technical death metal for more than twenty-five years. They are a reminder that this scene did not begin yesterday.

So, the Georgian underground is not large, but it is persistent. It doesn’t shout very loudly, but it refuses to disappear. And maybe that quiet endurance is part of its character.


"Qroba" is an album with a very special atmosphere. Melancholy meets sadness, but also something else, something interesting and mysterious. It's as if your history and nature are imprinted in the music. Am I wrong? What are the lyrics about and who wrote them? Where did you get your inspiration?

You’re not wrong. Nature plays a much bigger role in this album than it might seem at first glance. When I was writing Qroba, I kept returning in my mind to the landscapes I grew up with. The silence of mist-covered mountains, the density of forests, the mournful beauty of migrating cranes disappearing into the sky before winter. There is a certain melancholy in these images. Not dramatic, not sentimental. Just inevitable.

Two of the texts, Antinatalism and Becoming Void, were written by me. Antinatalism is built almost entirely on negation. It describes existence not through tragedy, but through subtraction. It removes pain, loss, faith, hope, even joy, until nothing remains but the idea of non-being as the only state untouched by suffering. There is no anger in it. It is closer to a cold observation.

Becoming Void approaches the same idea from another direction. It speaks about dissolution. Light dying so that darkness may be born. Eternity collapsing into disappearance. It is less argumentative and more symbolic, almost epitaph-like. The final line, “Lux fuimus, nunc umbra sumus,” says everything in a simple way. We were light. Now we are shadow.

The other three texts are poems by the Georgian poet Konstantine Makashvili, written after the death of his daughter during the Soviet invasion of Georgia in 1921. These poems carry immense grief, but without theatrics. They express loss as something absolute and irreversible.

What strikes me is how little this language of sorrow has changed over a century. Parents still bury children. Wars still erase futures. The album doesn’t comment on politics directly. It just acknowledges that certain forms of pain don’t disappear.


You play old-school-influenced doom death metal. Today, the band can't avoid comparisons, but I'd be interested to know how the idea to form ENNUI came about, who your role models were and are, and where you want to take the band. Are you attracted to big international festivals, are you willing to tour with a more famous band?

I was always drawn to music that combines weight and tragedy. That combination felt honest to me long before we formed a band. In 2012, Serge Shengelia and I decided to create Ennui together. We had known each other for years, and we shared a deep admiration for bands like Esoteric, Skepticism and Khanate.

Esoteric in particular left a strong mark on us. They manage to combine extreme heaviness and slowness with technical complexity and a very oppressive emotional atmosphere. That balance between density, depth and structure is something we have always respected.

Other bands that influenced us include Shape of Despair, Tyranny, Evoken and Mournful Congregation. Outside of doom metal, I have always been a devoted fan of Immolation, while Serge grew up with Death and Cynic, which also shaped his musical thinking.

As for the future, we are open to touring and to sharing the stage with bands we respect. Festivals are of course attractive, but not as a goal in themselves. What matters more is the context and the atmosphere. If the right opportunity appears, we are always willing to consider it.

 

When I started my website ten years ago, I had a vision that I would try to support bands that I felt weren't getting enough attention. To let the world know about them. I think I'm doing pretty well, at least according to the feedback. How do you approach promotion? Do you leave it to the label, or do you send CDs out for reviews yourself? I buy albums that I really enjoy. How about you? Are you also fans who like to support your colleagues often? Do you go to concerts? Do you party?

To be honest, we’ve never personally sent CDs out for reviews. In the past, that was usually handled by the labels we worked with. Our current label, Meuse Music Records, has a solid promotional network and they do their job very professionally.

This time, however, we decided to strengthen the promotion a bit more, simply because of the long silence between albums. After eight years, it felt reasonable to increase the reach wherever possible. It wasn’t about distrust, just about responsibility toward the release itself.

As listeners, we absolutely support the bands we appreciate. We buy records, we buy merchandise, we go to shows. When I attend a concert and genuinely like the band, I almost always leave with a shirt or a vinyl.

Creating music, especially in a niche genre, rarely makes financial sense. Most of it is done at a loss, driven by conviction rather than profit. Because of that, I understand very well how much even a small gesture of support can mean to another band.

 

On the one hand, today's new bands have a lot of opportunities to make themselves known, but on the other hand, there are so many bands that fans get lost in the crowd. Many people just download MP3s from the internet and instead of going to concerts, they prefer to spit venom on Facebook. How does modern technology influence you as ENNUI? What do you think about downloading music, Google metalheads, streaming music, etc.?

We grew up in a part of the world where piracy was not seen as rebellion or theft. It was simply reality. In the post-Soviet space, access to music was extremely limited, especially underground metal. Finding unofficial copies was often the only way we could even discover a band.

Later, as the internet became more accessible and widespread, that culture of unofficial physical copies gradually shifted into digital downloading. The form changed, but the mechanism remained the same.

At the same time, if you managed to get your hands on an original CD, it felt almost sacred. A physical artifact. Something tangible in a world where everything else was unstable. It wasn’t about consumption. It was about devotion.

So, for me, the question of downloading is complicated. I remember very clearly that many people would first download an album just to hear it, and then later try to buy the original if it truly meant something to them. In that sense, piracy once functioned as a kind of unofficial distribution network.

Streaming platforms have partly legalized that experience. They make music incredibly accessible, sometimes almost too accessible. On one hand, that can devalue the effort behind an album. On the other hand, it allows people to discover bands they would never encounter otherwise.

In the end, it separates listeners. Some stay on the surface. Others go deeper, buy records, attend concerts, support the artists they respect. That decision is personal.

As for technology in general, it is just a tool. It amplifies both noise and substance. The real question is not whether music is downloaded or streamed, but whether it is actually listened to.

 

I like to ask musicians what death/doom metal means to them. How would they define it, whether it is more of a philosophy and lifestyle for them or "just" relaxation. What does it mean to you? How do you perceive and experience it?

Death/doom metal is probably music for people who are comfortable sitting with uncomfortable thoughts.

I wouldn’t call it a lifestyle. I don’t schedule despair between breakfast and work. But it’s a space where you don’t have to pretend that everything is meaningful, productive or inspirational. That honesty is rare.

It’s also strangely relaxing. Some people clear their heads by jogging. I prefer ten-minute riffs about human mortality. Same therapeutic effect, fewer injuries. :)

For me it’s not about posing or belonging to a scene. It’s about having a language that doesn’t lie. And sometimes that’s enough.

Finally, a classic but important question. What does ENNUI have planned for the coming months? Where can we see you in concert? If you have a message for fans, labels, or promoters, now is the time...

In the coming months, the focus is naturally on Qroba. The album is out, and we want to give it the attention it deserves.

We’ll be performing at Haunting the Castle in Belgium and then doing a small tour in the Caucasus with Shape of Despair. Those shows mean a lot to us. A few years ago, I wouldn’t have believed we’d be sharing stages with bands we’ve respected for so long.

Beyond that, we’re already working on new material. Slowly, without rushing anything.

As for a message… just listen carefully. If the music resonates with you, support the bands you care about. That’s really all that keeps this world alive.

Thank you very much for the interview. I wish you every success with your new album and hope that your fan base grows as much as possible. I look forward to seeing you live somewhere and wish you every success, both musically and personally. I'm going to listen to "Qroba" again!

Thank you very much for the thoughtful questions and for spending time with the album. It truly means a lot to us.

We appreciate the work you do in supporting bands and giving them space to speak in their own words. Hopefully we will meet somewhere at a show in the future.

Thank you again for the support, and enjoy Qroba.






---------------------------------------------------------------------------------------------------

Rozhovor - ENNUI - Uhrančivý, chladný a temný funeral doom death metal metal, u kterého vám zmrzne krev v žilách!


Rozhovor s funeral doom metalovou skupinou z Gruzie - ENNUI.

Recenze/review - ENNUI - Qroba (2026):

Ave ENNUI! Zdravím do gruzínského undergroundu. Doufám, že je u vás vše v pořádku. Mělo by, máte na kontě letos páté dlouhohrající skvělé album své kariéry. Musím se přiznat, že mě doslova přikovalo na zeď. Je temné, energické, pochmurné, řeže ostrou hranou nože. Je hodně slyšet, že jste odvedli skvělou práci a taky velká porce talentu. Jak vnímáš novou desku v souvislosti s vaší předchozí tvorbou? Kam jak jste se chtěli posunout a v čem jsou podle tebe nahrávky odlišné?

Děkuji za milá slova. Vždycky je trochu znepokojivé, když někdo tak intenzivně popisuje vaši hudbu, ale samozřejmě je dobré to slyšet.

Pro mě je Qroba krokem vpřed, zejména co se týče produkce a pozornosti k detailům. V minulosti jsme někdy akceptovali nedokonalosti jako součást charakteru. Tentokrát jsme byli mnohem preciznější. Proces nahrávání jsme brali vážně, téměř tvrdohlavě. Nic nebylo ponecháno náhodě.

Hudebně to vnímám jako přehodnocení naší dřívější tvorby. Je menší důraz na death metalovou stránku a větší zaměření na samotný doom. Na váhu, atmosféru a tu pomalu hořící melancholii, která tam vždycky byla, ale možná nebyla plně realizována. Temnota a atmosféra se staly důležitějšími než agrese.

Neřekl bych, že se snažíme vyvíjet v dramatickém smyslu. Jde spíše o zdokonalování toho, co už jsme. Další album bude pravděpodobně zase trochu dynamičtější, ale nemyslím si, že se této atmosféry někdy zbavíme. Připadá nám příliš přirozená.


„Qroba“ v sobě obsahuje všechny atributy dobrého death a funeral doom metalu. Pro mě osobně se jedná o desku, ke které se hrozně rád vracím. Jakým způsobem vznikala? Jak skládají nový materiál ENNUI?

Některé písně vznikly téměř okamžitě, jako by už někde existovaly a jen se musely zapsat. Jiné trvaly mnohem déle. Musel jsem s nimi bojovat, přetvářet je, někdy je dokonce úplně rozebrat.

Nejtěžší nebylo napsat materiál. Bylo to vybrat, co na album skutečně patří. Bylo tam mnohem víc hudby, než se nakonec objevilo na Qrobě.

Rovnováhu mezi death doomem a funeral doomem jsem musel zvládat velmi opatrně. Na jednu stranu jsem chtěl dostatek melancholie a pocitu hluboké izolace. Na druhou stranu jsem nechtěl ztratit váhu, drsnější riffy, fyzickou tíhu doom-deathu. Je velmi snadné se příliš naklonit jedním směrem a ztratit napětí.

Nakonec si myslím, že album našlo svou vlastní vnitřní rovnováhu. Alespoň mně to tak připadá.

Kdo je podepsán pod zvukem? Musím potvrdit, že ze zvuku doslova mrazí. Pořád mě to nutí na hi-fi věži přidávat volume. Vytvořili vám zvuk, který je naléhavý, surový a zároveň temný a živočišný. Jak se vám spolupracovalo? V jakém studiu jste nahrávali a jak vše probíhalo?

Základy zvuku byly postaveny v Tbilisi. Bicí, vokály a akustické nástroje jsme nahrávali ve studiu Garden Sound Studio s lidmi, kterým naprosto důvěřujeme. K nahrávání přistupovali s opravdovou trpělivostí a precizností. Nic nebylo uspěchané. Trávili jsme čas hledáním správných tónů, místo abychom se spokojili s něčím „dost dobrým“.

Poté materiál přešel k Gregu Chandlerovi. Ten se postaral o reamping, mix a mastering. Nejvíc na mě zapůsobilo, jak rychle pochopil, co album potřebuje. Nemuseli jsme nic přehnaně vysvětlovat. Na některých místech dokonce posílil aranžmá jemnými rozhodnutími, díky nimž hudba působila živěji a fyzičtěji.

Proces byl tedy rozdělený, ale velmi soudržný. Místní kořeny a pak zkušená ruka formující finální architekturu. Tato kombinace dala albu jeho váhu a jasnost.


Nedílnou součástí a jakýmsi bonusem navíc je pro fanoušky dnes CD. Vy jej vydáváte u Meuse Music Records a je opatřeno mystickým obalem. Kdo je jeho autorem? Jak jste motiv vybírali a jak souvisí s hudbou na novince?

Obal alba vytvořil BenJ Winterkeep, výjimečný umělec, jehož dílo okamžitě rezonovalo s atmosférou alba.

Pro mě tento obrázek odráží základní myšlenku alba Qroba. Samotné slovo lze přeložit jako blednutí nebo mizení. Postava umírajícího slunce se stala velmi přirozenou vizuální metaforou pro tento koncept. Působí to jako smrt světla, nebo alespoň jeho pomalý ústup.

Existuje zde také jemné spojení s naším debutovým albem Mze Ukunisa. Na tomto obalu byla také krajina s kopci a potemnělým sluncem. Na albu Qroba se poslední skladba jmenuje „Mokvda Mze“, což se překládá jako „Slunce zemřelo“. Mezi oběma alby je tedy tiché spojení.

Umělecké dílo hudbu přímo nevysvětluje, ale nese stejnou emocionální váhu. Působí to jako pohřeb světla. Možná i určitých iluzí.

Toulám se podsvětím již přes třicet let a abych pravdu řekl, tak příliš gruzínských kapel neznám. Jak vnímáš vaši scénu, fanoušky, labely? Co koncerty?

Gruzínská metalová scéna vždy existovala mírně ve stínu. Ne proto, že by zde nebyly talenty, ale proto, že samotná země prošla dlouhými obdobími nestability. V 90. letech, kdy probíhaly války, ekonomický kolaps a sociální chaos, lidé stále zkoušeli ve sklepech, nahrávali na jakékoli vybavení, které našli, a snažili se z mála vybudovat něco těžkého a poctivého.

Metal zde nikdy nebyl v módě. Bylo to něco osobního. Téměř tvrdohlavého.

Dnes je situace klidnější a je cítit, jak roste nová generace. V současné době je silný zájem o black metal, zejména o atmosférické a depresivní formy. Koncerty se konají pravidelně, objevují se mladší kapely a publikum je překvapivě oddané. Ve srovnání s některými jinými částmi Kavkazu mají Gruzie a Arménie pravděpodobně nejaktivnější extrémní metalové hnutí.

Zároveň nám stále chybí infrastruktura. Je méně míst, omezená propagace a jen velmi málo labelů, které by mohly vážně prosazovat heavy metal. Scéna přežívá spíše díky nadšení a osobnímu nasazení než kvůli nějakému skutečnému systému, který za ní stojí. Možná i proto se stále zdá být opravdová.

Existují kapely, které stojí za to objevit. Askeesi představují velmi soustředěnou a atmosférickou stránku gruzínského black metalu. Psychonaut 4 si vybudovali silnou mezinárodní reputaci a zároveň si zachovali svou identitu.

A existují také dlouholeté kapely jako Angel of Disease, které hrají technický death metal již více než dvacet pět let. Jsou připomínkou toho, že tato scéna nezačala včera.

Gruzínský underground tedy není velký, ale je vytrvalý. Nekřičí moc nahlas, ale odmítá zmizet. A možná je právě ta tichá vytrvalost součástí jeho charakteru.


„Qroba“ je albem, které má takovou zvláštní atmosféru. Melancholie se zde potkává se smutkem, ale ještě s něčím dalším, zajímavým, záhadným. Jako by se do hudby otiskla vaše historie a příroda. Nemýlím se? O čem jsou prosím tě texty a kdo je jejich autorem? Kde pro ně bral inspiraci?

Nemýlíš se. Příroda hraje v tomto albu mnohem větší roli, než by se na první pohled mohlo zdát. Když jsem psal Qrobu, neustále jsem se v duchu vracel do krajin, s nimiž jsem vyrůstal. Ticho hor pokrytých mlhou, hustota lesů, truchlivá krása migrujících jeřábů mizejících na obloze před zimou. V těchto obrazech je jistá melancholie. Ne dramatická, ne sentimentální. Prostě nevyhnutelná.

Dva texty, Antinatalismus a Becoming Void, jsem napsal já. Antinatalismus je postaven téměř výhradně na negaci. Popisuje existenci nikoli prostřednictvím tragédie, ale prostřednictvím odečítání. Odstraňuje bolest, ztrátu, víru, naději, dokonce i radost, dokud nezůstane nic než myšlenka nebytí jako jediného stavu nedotčeného utrpením. Není v tom žádný hněv. Je blíže chladnému pozorování.

Becoming Void přistupuje ke stejné myšlence z jiného úhlu pohledu. Mluví o rozpuštění. Světlo umírající, aby se mohla zrodit tma. Věčnost hroutící se do mizení. Je méně argumentační a více symbolická, téměř epitafová. Poslední řádek „Lux fuimus, nunc umbra sumus“ říká vše jednoduchým způsobem. Byli jsme světlo. Teď jsme stín.

Další tři texty jsou básně gruzínského básníka Konstantina Makašviliho, napsané po smrti jeho dcery během sovětské invaze do Gruzie v roce 1921. Tyto básně nesou nesmírný zármutek, ale bez teatrálnosti. Vyjadřují ztrátu jako něco absolutního a nevratného.

Co mě zaráží, je, jak málo se tento jazyk smutku změnil za století. Rodiče stále pohřbívají děti. Války stále mažou budoucnost. Album se přímo nevyjadřuje k politice. Pouze uznává, že určité formy bolesti nezmizí.


Hrajete doom death metal ovlivněný starou školou. Dnes se vlastně kapela nemůže vyhnout srovnání, mě by ale zajímalo, jak vlastně vznikl nápad založit ENNUI, kdo byl a je vaším vzorem a kam vaši kapelu chcete posunout? Lákají vás třeba velké zahraniční festivaly, jste ochotni vyrazit na turné s nějakou slavnější smečkou?

Vždycky mě přitahovala hudba, která kombinuje tíhu a tragédii. Tato kombinace mi připadala upřímná dávno předtím, než jsme založili kapelu. V roce 2012 jsme se se Sergem Shengeliou rozhodli společně založit Ennui. Znali jsme se roky a sdíleli jsme hluboký obdiv ke kapelám jako Esoteric, Skepticism a Khanate.

Zejména Esoteric na nás zanechali silnou stopu. Daří se jim kombinovat extrémní těžkost a pomalost s technickou složitostí a velmi tísnivou emocionální atmosférou. Tuto rovnováhu mezi hutností, hloubkou a strukturou jsme vždy respektovali.

Mezi další kapely, které nás ovlivnily, patří Shape of Despair, Tyranny, Evoken a Mournful Congregation. Kromě doom metalu jsem byl vždy oddaným fanouškem Immolation, zatímco Serge vyrůstal s Death a Cynic, což formovalo i jeho hudební myšlení.

Co se týče budoucnosti, jsme otevřeni turné a sdílení pódia s kapelami, které respektujeme. Festivaly jsou samozřejmě atraktivní, ale ne jako cíl samy o sobě. Důležitější je kontext a atmosféra. Pokud se naskytne vhodná příležitost, jsme vždy ochotni ji zvážit.

 

Když jsem před deseti lety zakládal svoje stránky, měl jsem vizi, že se budu snažit podporovat kapely, které podle mě nejsou tolik na očích. Dát o nich vědět světu. Myslím, že se mi to celkem daří, alespoň podle ohlasů. Jak přistupujete k propagaci vy? Necháváte to na labelu nebo sami posíláte CD různě na recenze? Já si třeba alba, která mě opravdu baví, kupuji. Jak jste na tom vy? Jste také fanoušci, co rádi a často podporují své kolegy? Chodíte na koncerty? Paříte?

Abych byl upřímný, nikdy jsme osobně neposílali CD na recenze. V minulosti se o to obvykle staraly vydavatelství, se kterými jsme spolupracovali. Naše současné vydavatelství, Meuse Music Records, má solidní propagační síť a svou práci dělají velmi profesionálně.

Tentokrát jsme se ale rozhodli propagaci trochu posílit, jednoduše kvůli dlouhé pauze mezi alby. Po osmi letech se nám zdálo rozumné zvýšit dosah, kdekoli je to možné. Nešlo o nedůvěru, ale jen o odpovědnost vůči samotnému vydání.

Jako posluchači absolutně podporujeme kapely, kterých si vážíme. Kupujeme si desky, kupujeme si zboží, chodíme na koncerty. Když jdu na koncert a kapela se mi opravdu líbí, téměř vždy odcházím s tričkem nebo vinylem.

Tvorba hudby, zejména ve specifickém žánru, má zřídka finanční smysl. Většinou se dělá se ztrátou, poháněno spíše přesvědčením než ziskem. Díky tomu velmi dobře chápu, jak moc může i malé gesto podpory znamenat pro jinou kapelu.

 

Na jednou stranu má dnes začínající kapela spoustu možností, jak o sobě dát vědět, ale zase na druhou stranu, skupin je obrovské množství a fanoušci se v nich ztrácejí. Hodně lidí jen stahuje mp3 z internetu a místo koncertu raději plive jedovaté sliny na facebooku. Jak vás, jako ENNUI ovlivňují moderní technologie? Co si myslíš o stahování muziky, google metalistech, streamování muziky apod.?

Vyrůstali jsme v části světa, kde pirátství nebylo vnímáno jako vzpoura nebo krádež. Byla to prostě realita. V postsovětském prostoru byl přístup k hudbě extrémně omezený, zejména k undergroundovému metalu. Nalezení neoficiálních kopií bylo často jediným způsobem, jak vůbec nějakou kapelu objevit.

Později, jak se internet stával dostupnějším a rozšířenějším, se tato kultura neoficiálních fyzických kopií postupně přesunula k digitálnímu stahování. Forma se změnila, ale mechanismus zůstal stejný.

Zároveň, pokud se vám podařilo získat originální CD, cítili jsme se téměř posvátné. Fyzický artefakt. Něco hmatatelného ve světě, kde bylo všechno ostatní nestabilní. Nešlo o konzumaci. Šlo o oddanost.

Pro mě je tedy otázka stahování složitá. Velmi jasně si pamatuji, že mnoho lidí si album nejprve stáhlo jen proto, aby si ho poslechli, a později se pokusili koupit originál, pokud pro ně skutečně něco znamenal. V tomto smyslu pirátství kdysi fungovalo jako druh neoficiální distribuční sítě.

Streamovací platformy tuto zkušenost částečně legalizovaly. Díky nim je hudba neuvěřitelně přístupná, někdy až příliš. Na jednu stranu to může znehodnotit úsilí vynaložené na album. Na druhou stranu to lidem umožňuje objevit kapely, se kterými by se jinak nikdy nesetkali.

Nakonec to posluchače odděluje. Někteří zůstávají na povrchu. Jiní jdou hlouběji, kupují si desky, chodí na koncerty, podporují umělce, které respektují. Toto rozhodnutí je osobní.

Co se týče technologií obecně, je to jen nástroj. Zesiluje jak hluk, tak i podstatu. Skutečnou otázkou není, zda se hudba stahuje nebo streamuje, ale zda se skutečně poslouchá.

 

S oblibou se ptám muzikantů na to, co pro ně znamená death/doom metal. Jak by jej definovali, jestli je pro ně spíše filozofií a životním stylem nebo „jen“ relaxem. Co znamená pro tebe? Jak jej vnímáš a prožíváš?

Death/doom metal je pravděpodobně hudba pro lidi, kteří se cítí pohodlně s nepříjemnými myšlenkami.

Nenazval bych to životním stylem. Neplánuji si zoufalství mezi snídaní a prací. Ale je to prostor, kde nemusíte předstírat, že všechno je smysluplné, produktivní nebo inspirativní. Taková upřímnost je vzácná.

Je to také podivně relaxační. Někteří lidé si vyčistí hlavu běháním. Já dávám přednost desetiminutovým riffům o lidské smrtelnosti. Stejný terapeutický účinek, méně zranění. :)

Pro mě nejde o pózu nebo příslušnost k nějaké scéně. Jde o to mít jazyk, který nelže. A někdy to stačí.

Na závěr klasická, ale důležitá otázka. Co chystají ENNUI v nejbližších měsících? Kde vás můžeme vidět na koncertě? Pokud máš nějaký vzkaz pro fanoušky, labely, promotéry, tak zde je prostor…

V nadcházejících měsících se přirozeně zaměříme na Qrobu. Album je venku a my mu chceme věnovat pozornost, kterou si zaslouží.

Vystoupíme na festivalu Haunting the Castle v Belgii a poté absolvujeme malé turné po Kavkaze s kapelou Shape of Despair. Tyto koncerty pro nás hodně znamenají. Před pár lety bych nevěřil, že budeme sdílet pódia s kapelami, které si tak dlouho vážíme.

Kromě toho už pracujeme na novém materiálu. Pomalu, bez spěchu.

Co se týče vzkazu… jen pozorně poslouchejte. Pokud vás hudba oslovuje, podpořte kapely, na kterých vám záleží. To je opravdu vše, co drží tento svět při životě.

Děkuji moc za rozhovor. Přeji nejen nové desce spoustu úspěchů a ať se co nejvíc rozšíří řady vašich fanoušků. Budu se těšit někde naživo a ať se vám daří jak po hudební stránce, tak i v osobní rovině. Jdu si „Qroba“ zase narvat do hlavy!

Moc děkujeme za promyšlené otázky a za čas, který jste s albem strávili. Opravdu to pro nás hodně znamená.

Vážíme si vaší práce při podpoře kapel a dávání prostoru, aby se mohly vyjádřit vlastními slovy. Doufejme, že se v budoucnu někde na koncertě setkáme.

Ještě jednou děkujeme za podporu a užijte si Qrobu.





---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine