Svět se poslední roky točí čím dál tím rychleji. Co ještě včera platilo, je již dnes v propadlišti dějin. Všechno se zkrátilo na deseti vteřinová videa. Snaha šokovat, zaujmout za každou cenu. Mnoha lety prověřená platná pravidla už dávno neplatí. Satan musí sedět ve svém koutě a usmívat se. Chaos. Byl na počátku a zase k němu směřujeme. Války, uctívání falešných proroků. Všechno už tu bylo a kruh se znovu uzavírá. Lidé kráčející ulicemi s pohledy do obrazovek. Kam vůbec jdeme a směřujeme? Měníme se v robotické zombie? Netuším. Vím jen jednu věc. Čím dál tím častěji sedávám s knihou a nebo chodím na koncerty, u kterých mám jistotu, že na nich bude svět ještě v pořádku.
HYPNOS a PANDEMIA. Dvě jména která mě provází celý můj metalový život. Pro nás, staré psy, doslova povinnost. Už týden dopředu domlouváme hospodu, protože je to pro nás nutnost. My se ještě družíme v reálu a co se týká mě, tak se pokaždé hrozně těším. Asi mám štěstí na svoji sociální bublinu, protože to vám je vždycky taková sranda. Jako v Lurdech, jsme hlavy šedivý, každý máme své starosti i radosti, ale U Ševců je plno, tak se sejdeme u Vietnamců naproti, dáme si pivo a jsme ve svém živlu. Normálně si pokecáme, to je dneska vzácnost, jako vidět černého jednorožce. Nadsázka, pusy od pěny, měli jste jít taky, líbilo by se vám s námi, ten obyčejnej život. Jak je, co rodina, co knížky, hele a slyšel si tu novou polskou kapelu? Asi vám to nemusím vysvětlovat, určitě to znáte. Tohle na metalu stále miluju. Komunitu kolem, kamarády, alespoň kousek normálnosti v dnešním rozhádaném světě. Tady, když je někdo debil, tak dostane normálně přes hubu a je klid. Zlatý časy studený války, pronese jeden štamgast a i když s ním nesouhlasím, tak ho tak nějak podvědomě chápu a vím, co chtěl říct.
Čas se nachýlil, ani se nám nikam nechce, ale muzika je posvátná, pro nás určitě. Přesuneme se do klubu, potkáme další kamarády, záříme, najednou nás nic nebolí, jsme alespoň duchem mladší. Vzpomíná se, vtipkuje, jsme rozevlátí, jako nějací umělci, jen nemáme šály kolem krku a barety na hlavách. Je to neskutečná pohoda, což je vlastně paradox. Kapely, zpívající o smrti, hrající surový death metal, ale kolem jen úsměvy a nekonečná pohoda. Dávám si další pivo, dostávám se do takového toho stavu blaženosti, který znají asi jen budhističtí mniši. Kolem mě najednou není chaos a zmatek, ale jenom svět, kterému rozumím a v kterém se cítím dobře. Pozdravím se nebo jen pokynu hlavou. Jsou tu všichni, vše je jak má být. Ubývá nás, někteří již nejsou mezi námi, ale my to ještě dáváme. Také vnímáte takovou tu velkou sílu a očekávání před koncertem? Těším se, foťák jsem pověsil na hřebík, focení mě rušilo. Nechávám je raději na profících. Lépe si vychutnám muziku. Pojďme na to přátelé, jsem natěšený jako jeptiška na první přijímání (a sex).
FOR VICTORY (Bolt Thrower tribute band) - trošku se to ve mě mlelo. Na jednu stranu BOLT THROWER miluji a patří k mým nejoblíbenějším kapelám vůbec, na tu druhou nemám rád revivaly. A tak jsem si jen tak stoupnul pod pódium a i když vím, že originál byl jenom jeden, tak jsem se nakonec začal kývat do rytmu i podupávat nohou a vystoupení jsem si neskutečně užil. Oni totiž pánové nejen že umí perfektně hrát, ale také se jim povedlo vytvořit dokonalou válečnou atmosféru, jako při koncertech jejich vzorů. Bylo to nakonec velmi dobré a odcházel jsem navýsost spokojený!
PANDEMIA - poslední koncerty, na kterých jsem tuhle smečku viděl, byly doslova zabijácké. I v Plzni předvedla kapela strhující podívanou. Klasicky pojatý death metal s vlastním rukopisem, se spoustou zajímavých pasáží. Ostré riffy, surové bicí, bestie za mikrofonem. Pokud bych měl definovat styl death metalu, který mám asi nejraději, řekl bych jednoduše - PANDEMIA. Ve vystoupení bylo všechno. Rychlost, tvrdost, údernost. Bylo to zničující, divoké, ale i morbidně melodické. Stržen do víru jsem měl pocit, že čelím vichřici, tsunami. Pohřbeni zaživa jsme opět tančili na svých vlastních hrobech! Koncert, u kterého odpadávalo maso od kostí!
HYPNOS - black metalem nasáklý death metal v provedení téhle kapely je mému srdci vlastní asi jako mrtvému dobře vyrobená rakev. Mám je ve svém soukromém playlistu velmi vysoko a na koncert jsem se samozřejmě hodně těšil. A bylo to opět nejen velmi profesionální, ale zároveň divoké a živočišné, jestli mi rozumíte. Skladby, které Bruno a jeho věrní píšou a skládají, v sobě mají vždy takovou zvláštní atmosféru. Pokaždé si připadám, jako bych se procházel mezi stíny, nahlížel do kobek prokletých a v kostech se mi usadil chlad. Jinak tomu nebylo ani v Plzni. Myslím, že netřeba dodávat cokoliv jiného. Kdysi jsem si oblíbil slovo epesní. Takové bylo i vystoupení těchto moravských bardů. Ohně opět hořely jasným černým plamenem!
Netuším, jak to máte vy, ale já pokaždé, když nějaký koncert skončí, tak musím být chvilku v klidu. Vše vstřebat. Nechat v sobě rezonovat. Domů se dostanu ani nevím jak. Teprve druhý den mi dojde, že jsem zase zažil skvělá vystoupení a potkal spoustu kamarádů a známých. Možná je svět kolem nás jiný, než kdysi býval a mnohdy mu už nerozumím, ale jsou v něm stále jistoty, které nikdy nezklamou. Bylo mi velkou ctí, přátelé. Děkuji vám všem za přízeň, za to, že ještě chodíte na koncerty, že čtete, že podporujete kapely a hlavně, že přemýšlíte hlavou. Nebojte, nejste v tom sami!
Probudil jsem se unavený. V noci jsem zase bojoval se svými nočními můrami. Ve snech mě navštěvovali zlí lidé s rozšklebenými tvářemi a s ostrými noži v rukou. Vylezl jsem před dům a celý svět hořel. Na hromadách ležely v ulicích zohavené mrtvoly. Nejdřív jsem si myslel, že můj děsivý sen pokračuje, ale jen do té doby, než dopadla kousek ode mě další bomba. Apokalypsa, kterou jsem podvědomě předpovídal již několik let, právě začala. Člověk se stal člověku vlkem a přežili jen ti nejsilnější.
Z nového EP polských maniaků MORRATH opravdu cítím temnotu apokalyptických vizí. Jako bych během poslechu kráčel po umírající planetě, kterou zasáhla dystopie. Krutá, hnusná, ošklivá, jako dokáže být jenom lidský rod. Pánové jsou zpět a jsou temnější, krutější a naléhavější než kdy dřív. Psal jsem již o předchozím dlouhohrajícím albu "Centuries of Blindness" (odkaz na recenzi najdete dole pod dnešním článkem) a musím rovnou dodat, že Poláci letos přicházejí z hudbou, která ve vás zanechá hlubokou krvavou stopu.
"Obscure Abominations" na mě působí jako velmi propracované, skvěle napsané a složené album. Skladby v sobě mají potřebný drive, takovou tu pradávnou temnou sílu a nakumulovaný vztek. Obsahují v sobě všechny potřebné death metalové ingredience, aby byl výsledný koktejl velmi jedovatý, ostrý a zároveň se dobře poslouchal. Na EP spolupracovalo několik hostů a všichni odvedli skvělou práci. Novinka se mi ihned zadřela pod kůži i do podvědomí a při každém dalším společném morbidním setkání jsem si pro sebe objevoval nové zajímavé momenty, pasáže. Mrazilo mě v kostech a měl jsem pokaždé sto chutí vzít do rukou kladivo a zbourat nejbližší zeď. Některé momenty se na mě valí jako lavina z kostí, krve a kamení, jiné ve mě zanechávají masivní a divoký dojem. Za velmi povedený považuji zvuk, který je surový, ostrý a zároveň velmi dobře čitelný (Michał Grabowski). Netřeba diskutovat ani o obalu, po pod kterým je podepsán mistr Mieszko Jankowski. Morbidní motiv krásně doplňuje, vystihuje a znázorňuje hudbu samotnou. Na MORRATH se mi vždycky nejvíc líbilo, jak pracují s náladami, že jsou opravdoví, ryzí, nespoutaní a autentičtí. Letos to svým novým EP opět potvrzují a už teď moc dobře vím, že se k novince budu rád a často vracet. Už jsem si ji zařadil do své soukromé diskografie. Pokud máte rádi kapely typu PESTILENCE, DEICIDE, SUFFOCATION, MORBID ANGEL, OBSCENITY, MONSTROSITY a další smečky, které umí říznout do živého, tak neváhejte ani chvilku, hraje se zde i pro vás. Poláci samozřejmě přidávají velkou porci svých nápadů a invence. Když se večer dívám na zprávy nebo čtu děsivé vize na internetu, tak mám mnohdy pocit, že svět kolem nás již dávno hoří. Než ale bude spálen úplně, budu poslouchat nahrávky, jako je tato. To vám klidně podepíšu vlastní krví. Temné, kruté, dystopické death metalové vize! Svět při poslechu hoří v plamenech!
Asphyx says:
I woke up tired. I had been fighting my nightmares again during the night. In my dreams, evil people with grinning faces and sharp knives in their hands visited me. I climbed out of the house and the whole world was on fire. Mutilated corpses lay in piles in the streets. At first, I thought my terrifying dream was continuing, but only until another bomb landed a short distance away from me. The apocalypse, which I had been subconsciously predicting for several years, had just begun. Man had become a wolf to man, and only the strongest survived.
I can really feel the darkness of apocalyptic visions in the new EP by Polish maniacs MORRATH. It's as if, while listening, I am walking on a dying planet struck by dystopia. Cruel, nasty, ugly, as only the human race can be. The gentlemen are back, and they are darker, crueler, and more urgent than ever before. I have already written about their previous full-length album, Centuries of Blindness (you can find a link to the review below today's article), and I must add that this year, the Poles are coming with music that will leave a deep, bloody mark on you.
"Obscure Abominations" strikes me as a very sophisticated, well-written and composed album. The songs have the necessary drive, that ancient dark power and accumulated anger. They contain all the necessary death metal ingredients to make the resulting cocktail very poisonous, sharp and at the same time easy to listen to. Several guests collaborated on the EP, and they all did a great job. The new release immediately got under my skin and into my subconscious, and with each subsequent morbid encounter, I discovered new interesting moments and passages for myself. It sent chills down my spine, and each time I felt like picking up a hammer and tearing down the nearest wall. Some moments come at me like an avalanche of bones, blood, and stones, while others leave a massive and wild impression on me. I consider the sound to be very well done, raw, sharp, and at the same time very clear (Michał Grabowski). There is no need to discuss the cover, which was designed by the master Mieszko Jankowski. The morbid motif beautifully complements, captures, and illustrates the music itself. What I have always liked most about MORRATH is how they work with moods, how they are genuine, pure, unrestrained, and authentic. This year, they confirm this once again with their new EP, and I already know that I will enjoy returning to this new release often. I've already added it to my private discography. If you like bands such as PESTILENCE, DEICIDE, SUFFOCATION, MORBID ANGEL, OBSCENITY, MONSTROSITY, and other groups that know how to cut to the quick, don't hesitate for a moment—this is for you too. Of course, the Poles add a large dose of their own ideas and inventiveness. When I watch the news in the evening or read terrifying visions on the internet, I often feel that the world around us has been burning for a long time. But before it burns completely, I will listen to recordings like this one. I will gladly sign that with my own blood. Dark, cruel, dystopian death metal visions! The world burns in flames while listening!
Recenze/review - MORRATH - Centuries of Blindness (2023):
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
