DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemreview. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemreview. Zobrazit všechny příspěvky

čtvrtek 16. dubna 2026

Recenze/review - BAALBERITH - We Are the Infernal (2026)


BAALBERITH - We Are the Infernal
CD, cassette 2026, UKEM Records

for english please scroll down

Po zádech mi přejel mráz. Nemohl jsem se hýbat. Byl jsem jako prokletý, uhranutý, jako by mě obejmuly pevné pavučiny samotné smrti. Moc na podobné věci nevěřím, jsem spíše skeptik, ale mlhavé ráno na hřbitově se pro mě stalo podivným, děsivým zážitkem. Slyšel jsem šepot nemrtvých, vnímal jsem celým svým tělem, že se děje něco podivného, něco, co není z tohoto světa. Určitě to znáte, ten pocit, když se ocitnete na místech, kde se stalo něco zlého. 

Úplně stejným způsobem jsem začal vnímat a poslouchat nové album britských black death metalistů BAALBERITH. Tahle kapela má své kořeny v devadesátých letech (ještě pod jménem Black Death), konkrétně v roce 1991. Potom na nějakou dobu přerušila svojí činnost, aby se v roce 2006 vrátila silnější než kdy dřív. Schválně, zkuste si jejich tvorbu poslechnou a myslím si, že budete prokleti stejně jako já. Nové album "We Are the Infernal" bylo vydáno už loni v říjnu a letos bylo CD doplněno o kazetu. Ta se ke mě poměrně složitým způsobem dostala a já se s vámi teď podělím o několik svých postřehů. 


U mě vždycky záleží na tom, jak mě hudba osloví. Jsem starý pes, který poslouchá black a death metal hlavně srdcem. Dám hodně na atmosféru, na to, aby mě album drásalo, bolelo, abych nechal svoji fantazii, aby létala kolem, jako můra kolem ohně. BAALBERITH dokáží být suroví, ostří, divocí a nespoutaní, ale také nezapomínají na chlad a temnotu. Mám při společných setkáních opravdu pocit, že jsem se ocitl na nějakém starodávném, krvavém rituálu pro vyvolávání sil, které nás děsí. Britové mají své, nebál bych se napsat originální, přístupy a styl. Čerpají sice se starých archívů, ale dělají to elegantně, s vlastními nápady a invencí. Z povedený považuji zvuk, který je náležitě ostrý, chladný a dobře čitelný. O motivu na obalu také netřeba diskutovat, krásně doplňuje hudbu. Představy o tom, jak vypadá peklo se po staletí různí. Osobně se přikláním k názoru, že je máme, stejně jako zlo a temnotu, všichni v sobě. Pokud potom existuje hudba, která můj názor jasně a přesně definuje, tak je to právě album "We Are the Infernal". Pokaždé, když zapnu play na svém přehrávači, tak sestupuji pomalu dolů, do sklepa. Po stěnách stéká hnis a pod nohami mi křupou kosti těch, kteří nedošli svého cíle. Zavírám za sebou rezavou bránu a za zvuků téhle nahrávky vstupuji dovnitř, do nekonečné říše stínů. Potkávám své vlastní démony, rozmlouvám s nemrtvými. Najednou i já, který na podobné věci nevěřím, zažívám věci, o kterých se nemluví. Tímto album můžete zaplatit převozníkovi přes řeku Styx. Můžete ji pustit Kerberovi, který stejně jako já, hlídá dlouhé roky vstup do podsvětí. Poslouchejte nahlas a v naprosté tmě! Temný a chladný, prokletý, zkaženou prokletou krví nasáklý black death metal, který vás převede do nekonečné říše stínů!


Asphyx says:

A chill ran down my spine. I couldn’t move. I felt as if I were cursed, bewitched, as if I were enveloped in the tight web of death itself. I don’t really believe in such things—I’m more of a skeptic—but that misty morning in the cemetery turned into a strange, terrifying experience for me. I heard the whispers of the undead; I sensed with my whole body that something strange was happening, something not of this world. You surely know that feeling when you find yourself in places where something evil has happened. 

I began to perceive and listen to the new album by the British black death metal band BAALBERITH in exactly the same way. This band has its roots in the 1990s (back then under the name Black Death), specifically in 1991. They then went on hiatus for a while, only to return in 2006 stronger than ever. Go ahead, give their music a listen, and I think you’ll be cursed just like me. The new album "We Are the Infernal" was released last October, and this year the CD was supplemented with a cassette. It took a rather complicated journey to reach me, and I’d now like to share a few of my observations with you.


For me, it always comes down to how the music speaks to me. I’m an old hand who listens to black and death metal mainly with my heart. I place a lot of importance on the atmosphere—on an album tearing at me, hurting me - so that I can let my imagination fly around like a moth around a flame. BAALBERITH can be raw, sharp, wild, and unbridled, but they also don’t forget the cold and the darkness. During our get-togethers, I really feel like I’ve found myself at some ancient, bloody ritual to summon the forces that terrify us. The British have their own—I wouldn’t hesitate to call it original - approaches and style. While they draw from old archives, they do so elegantly, with their own ideas and ingenuity. I consider the sound to be well-executed; it’s appropriately sharp, cold, and clear. There’s no need to discuss the cover art either; it beautifully complements the music. Ideas about what hell looks like have varied over the centuries. Personally, I lean toward the view that we all have it within us, just like evil and darkness. If there is music that clearly and precisely defines my view, it is the album “We Are the Infernal”. Every time I press play on my player, I slowly descend into the basement. Pus runs down the walls, and the bones of those who never reached their destination crunch beneath my feet. I close the rusty gate behind me and, to the sounds of this recording, step inside - into an endless realm of shadows. I encounter my own demons, converse with the undead. Suddenly, even I, who don’t believe in such things, experience things that are not spoken of. With this album, you can pay the ferryman across the River Styx. You can play it for Cerberus, who, like me, has guarded the entrance to the underworld for many years. Listen to it loud and in complete darkness! Dark and cold, cursed, black death metal soaked in rotten, cursed blood, which will transport you to the endless realm of shadows!


Tracklist:
1. Gates of Cruelty 
2. Let Them Die 
3. Interlude #1
4. Condemned to Lust for the Dead 
5. Trampled Into Defeat 
6. Baalberith 
7. Interlude #2 
8. We Are The Infernal 
9. Virus Inside 
10. Bearing the Cross 
11. Galled By Flies 
12. The Final Redemption 

band:
Razakel -  Vocals
Byleth - Guitars
Mykkot - Drums
Spindley - (R.I.P. 2025) Bass

Recenze/review - THE GLORIOUS DEATH - The Worst Fears of Death (2026)


THE GLORIOUS DEATH - The Worst Fears of Death
CD 2026, Tribulación Productions

for english please scroll down

Ležíš ve starém opuštěném domě na konci ulice a nikoho dávno nezajímáš. Moc dobře víš, že brzy zemřeš, že se staneš démonem, ale smrt nepřichází. Zatím jen chodí okolo a usmívá se, s nabroušenou kosou, se seznamem hříchů. Hniješ zaživa, postupně se rozkládáš. Samota těla, samota duše, modlíš se k peklu, abys už vydechl naposledy. Kdysi dávno, když byl ještě svět normální, tak tě bavilo žít. Ale teď? Pomalu, v nekonečných bolestech, přecházíš na druhou stranou.

Průvodcem tvého utrpení i postupného rozkladu bylo tentokrát druhé dlouhohrající album death metalové kapely THE GLORIOUS DEATH z Floridy. Ti jsou naplno věrni odkazu svých morbidních předků a hrají divoce, ostře, nekompromisně, temně a s krvavou jiskrou v oku. Jedná se o kapelu, která do vás zasekne svůj dráp a už vás nikdy nepustí. Alespoň mě se to stalo. 


Album je surovým útokem ze záhrobí. Základem je klasický, prašivý death metal, ale zazní i ostře nasekané thrashové prvky. Novinka má v sobě velké množství nakumulovaného pradávného vzteku, tlaku, špíny a energie. Jakoby při každé skladbě povstali nemrtví a začínali se mstít za všechna příkoří a nespravedlnost, která jim byla za jejich krutého života způsobena. Kapela hraje s nadšením, uvěřitelně, opravdově a autenticky. Říká se, že na smrt zůstaneme nakonec všichni sami a "The Worst Fears of Death" je přesně tím druhem maniakální hudby, která vás převede na druhou stranu za řeku Styx. Novou nahrávkou můžete s klidem zaplatit převozníkovi nebo ji pustit vlastním démonům, které určitě po smrti velmi brzy potkáte. THE GLORIOUS DEATH ctí všechny atributy dobrého smrtícího kovu. Mají surový, přesto dobře čitelný zvuk, zajímavý motiv na obalu, ale hlavně velkou spoustu zajímavých nápadů, které mě pokaždé strhnou do hlubiny a přikovou na zeď. Jedná se samozřejmě o hluboký underground, o hudbu, která jednou bude znít všude na kdysi krásné zemi, až bude spálena na popel. Pro mě je vždy důležité, aby došlo ke vzájemnému přenosu krutých a mrtvolných emocí, mezi mnou a kapelou. V tomto případě to platí na sto procent. Lituji snad jen jediného, že jsem ještě kapelu nikdy neviděl naživo. Určitě si poslechněte i předchozí stejnojmenné album z roku 2013, které také hoří zevnitř. Nemůžu jinak, než vám novinku doporučit a znovu přidat hlasitost na svém přehrávači. Ležím ve starém opuštěném domě na konci ulice a nikoho dávno nezajímám. Moc dobře vím, že brzy zemřu, že se stanu démonem, ale smrt nepřichází. Ostrý, surový, temný death metal, u kterého shnijete zaživa! Album, u kterého odpadává maso od kostí!


Asphyx says:

You lie in an old, abandoned house at the end of the street, and no one has cared about you for a long time. You know all too well that you will die soon, that you will become a demon, but death does not come. For now, it just walks around and smiles, with a sharpened scythe and a list of sins. You are rotting alive, slowly decomposing. The loneliness of the body, the loneliness of the soul - you pray to hell to let you breathe your last breath. Long ago, when the world was still normal, you enjoyed living. But now? Slowly, in endless pain, you cross over to the other side.

This time, the guide through your suffering and gradual decay was the second full-length album by the Florida-based death metal band THE GLORIOUS DEATH. They are fully faithful to the legacy of their morbid ancestors and play wildly, sharply, uncompromisingly, darkly, and with a bloody spark in their eyes. This is a band that sinks its claws into you and never lets go. At least, that’s what happened to me. 


The album is a raw assault from beyond the grave. It’s rooted in classic, gritty death metal, but also features sharply chopped-up thrash elements. The new release contains a massive amount of accumulated ancient rage, pressure, filth, and energy. It’s as if, with every song, the undead rise and begin to take revenge for all the hardships and injustices inflicted upon them during their cruel lives. The band plays with enthusiasm, believably, genuinely, and authentically. They say that in the end, we’re all alone in death, and “The Worst Fears of Death” is exactly the kind of maniacal music that will ferry you across the River Styx. You can use this new album to pay the ferryman, or play it for your own demons, whom you’re sure to meet very soon after death. THE GLORIOUS DEATH honors all the attributes of good death metal. They have a raw yet clear sound, an interesting cover design, but above all, a wealth of intriguing ideas that always pull me into the depths and pin me to the wall. This is, of course, deep underground music - the kind that will one day be heard everywhere across this once-beautiful land, once it has been reduced to ashes. For me, it’s always important that there be a mutual exchange of cruel and deathly emotions between me and the band. In this case, that’s true one hundred percent. My only regret is that I’ve never seen the band live. Be sure to check out their previous self-titled album from 2013, which also burns from within. I can’t help but recommend this new release and turn up the volume on my player once again. I’m lying in an old abandoned house at the end of the street, and no one has cared about me for a long time. I know very well that I’ll die soon, that I’ll become a demon, but death doesn’t come. Sharp, raw, dark death metal that will make you rot alive! An album that makes the flesh fall off your bones!

Tracklist:
01. Blood On My Hands (Assassin) 
02. Hate And Pain 
03. Human Parasites 
04. The Last Breath Away 
05. Sinful Truth 
06. Red Rain (Black Rain) 
07. Storm Of Destruction 
08. Necrophagist Pleasure 
09. The Right To Self Annihilate 
10. The End

band:
Carlos Linares - Drums
John Fredy Mejía - Guitars, Vocals




středa 15. dubna 2026

Interview - GLUTTONY - A cold, dark, and bloody exhumation of a cursed Swedish grave!

Interview with death metal band from Sweden - GLUTTONY.

Answered Anders Härén (guitars), thank you!

Recenze/review - GLUTTONY - Eulogy to Blasphemy (2026):

Ave GLUTTONY! It’s been two years since I saw you here in the Czech Republic at the awesome BACK TO THE SYMBOLIC festival. How did you enjoy the event? I don’t even remember if we met in person. You know how it is you spend a few days drinking beer, going to shows, and running around nonstop. Did you like it here? And what do you think of Czech fans? Did you like our beer?

Ave Jakub! Back to the Symbolic was great, like all Czech festivals (though I’m pretty sure we didn’t meet). We love the Czech Republic and it’s a mandatory stop on our European tours, just like this year.

A few weeks ago, I found your previous album “Drogulus” on my phone and played it on my way to work. It was snowy and foggy. I accidentally stepped on some ice and broke two bones in my leg. Before I went to the doctor, I walked several kilometers with a broken leg. I don’t know about you, but when I listen to good music, I’m in another world. I started out as a young guy, way back in the ’90s, and it still gets me. It’s like a curse. How did you get into death metal? Which band first caught your attention?

It’s the same for me. Great music takes you on a spiritual journey. My descent into extreme metal was also a journey. It started with Heavy Metal when I was about 5 and then evolved into Thrash Metal which I thought was the baddest stuff out there. But then in 1992 when I was 11 or 12, a friend of mine had bought the Pieces EP by Dismember and he also played me Cannibal Corpse’s Hammer-smashed face which I went out to purchase right away. I prefered Dismember but the experience was the same for both bands: What is this? How can someone play this brutal and sing like this? This is the coolest shit I’ve ever heard. Shortly after I bought Mayhem’s Deathcrush and Marduk’s Dark Endless as well as Dismember’s back catalogue and well... the journey continues.


I just lay in bed for a few days, and since this is the first time in my life I’ve broken something, I was constantly cursing. Suddenly you have a lot of time on your hands. I check my email and read your message, and I’m nervous because it took me a while to get to your new album, “Eulogy to Blasphemy.” However, when I heard it for the first time, suddenly my leg didn’t hurt at all. I call it the Swedish spa😊). The only thing missing was beer, because I was taking a lot of painkillers. Can you tell us how the new album came about?

The easy answer would be to say that we followed our trusted process: I write some riffs, we meet up for rehearsal and craft it into a song together, and record a demo of it. We keep this up every other week until we’re out of inspiration. Like I said, that is the easy answer because that is our process. But when I think about it, I feel that I had more inspiration this time around and that we had more fun crafting the songs. After Drogulus, in 2023, we started touring more frequently which has brought new energy to the band. And that new energy can be heard on Eulogy to Blasphemy in that the songs are better; better hooks and more varied. Also longer songs for some reason.

I’ve got some time to read now, so I’ve been diving into some good old horror stories. The undead are clashing with zombies, blood is flowing freely, and since I’m here alone listening to your new album from this year, it all came together for me. A serious question popped into my head. Do you believe in the afterlife? I’m more of a materialist and a skeptic, but when I’m alone at the cabin in the mountains, I sometimes feel like I catch a glimpse of someone undead in the cemetery.

Hehe well I am a scientific atheist so unfortunately I believe that we simply rot away. That being said, I’ve had some truely weird experiences that science cannot explain so, who knows. It’s an attractive thought that I can become a specter and haunt other people after I’m dead...


I’ve come to love GLUTTONY mainly because not only do you play brilliantly and present a style I’ve loved for nearly 35 years, but above all because, as a band, you’re genuine, real, believable, and authentic. It’s not just about technique, but mainly about heart, as a friend of mine who’s no longer with us used to say. What do you think about that? I meet a lot of bands these days that can play perfectly, but they’re sterile and, in the end, actually terribly boring.

Thanks Jakub, that’s probably the best compliment we have received. The four of us and our trusted tour driver are great friends, we have a lot of fun doing this and I think that translates into good music. We’re easy-going guys and we love to meet our fans and have a beer with them. I see no point in being a pretentious asshole just because I spend some hours on a stage every year. We have high standards and rehearse a lot and we don’t want to piss away a single show. Whether it’s 20 people or 200, everyone who paid to see us shall get a great experience. And if putting on a good show means missing a note or two, fine. I’d rather bang my brains out and play the riff wrong than stand in a corner of the stage with a Fender up under my armpits, playing the riff perfect.

Everyone in the band is over 40. You surely have your jobs, families, and plenty of other responsibilities. How do you perceive death metal and music in general? What does it mean to you? For me, for example, it’s not just a lifestyle, but also relaxation and rest. Thanks to music, I’ve met a lot of great people, and whenever work gets to me (I work in a technical field), when I can’t stand looking at this rotten world anymore, I “escape” to concerts. Plus, the coolest people have always hung around extreme music… How do you feel about it?

If I were religous I would say „Amen“. One of the best things I know (which like you said with job, family etc happens too seldom) is going to a metal show in Sundsvall. I often go there alone because I know I will meet friends from the last 30 years, ranging from those I hung out with when I was 15, to the kids who are the new blood and that I’ve gotten to know. That is my extended family and just like you said, there’s no better escape than washing away the world or a shitty week with a metal show. It’s a lifestyle for sure.


We should also talk a little bit about the new album, what do you say…? It really grabbed me right away. If I’m not mistaken, Jonas Jönsson is credited with the sound. Where did you record the album, and who did the mastering? Look, to be honest, every time I hit play, I feel a chill in my broken leg!

Haha big thanks! Sundsvall where we live isn’t big, just around 100k inhabitants, so naturally you know almost every metalhead and Jonas is no exception. We though Jonas did a good job on Drogulus but we actually tried out two other producers because just like artwork artists, we like to do something different on every album. But it didn’t work and after hearing Jonas test mix, we know he was the man for the job. We recorded in our own Studio Blastbeat and sent everything to him. Our drummer is a sound engineer and Max (bassplayer) is just a self-taught genious. They are the engineers and producers of the recording and then when we’re tired of hearing the songs, it’s great to send it to someone that we know understands our vision. We met up with Jonas two times in his studio to discuss some details and give him the horror samples and in the end, this is the album where I’m most satisfied with the sound. I think he nailed the right balance with a sound that is polished just enough.

The zombie on the cover, and the church behind it, looks kind of familiar to me. We have one just like that at our cabin in the mountains. A lot of people died there during the war. Crazy, horrible things happened there, and the old folks always said it’s haunted. Who designed the cover, and where did they get their inspiration? I’m seriously thinking about buying a T-shirt that design is really awesome!

We’ll be playing to shows in Czech Republic in May (NTEY Death Fest May 15 and Grabo Fest in Karviná May 16). If you come by then I’ll hook you up with the t-shirt. Our friend Mysteriis, founder and drummer of Setherial, designed the cover artwork and the booklet. Another close friend and an amazing artist who also took the band photos and has directed the upcoming music video. We spent a lot of time together digesting old horror movie covers from the 70’s and 80’s because we really like the color schemes and compositions. That was the main inspiration and also we wanted the zombie to tie it together with our earlier work so he ended up with a zombie preacher vomiting forth blood and flies and a 70’s feeling title art.


What about the lyrics? What are they about? Who wrote them, and what do they deal with?

Me and Magnus (vocals) divide the lyrics usually 50/50. Our first collaboration was Cult of the Unborn when we wrote the whole album as a horror tale which was a lot of fun. On Drogulus we had the main theme of the Lovecratian universe but on this album we decided early on that we would go back to the roots and skip the overarching theme. Instead, since we write the music first, we divided the songs between us according to what song we liked. Then each to his own. Magnus lyrics were heavily inspired by horror movies, like Corpses Eating Corpses that draws from Hellraiser, and Threshold to Nonexistence which is about the French movie Martyrs. For my lyrics, it’s a wide range. On Immured by Rotting Corpses, I wanted to explore the horror of waking in a massgrave and having to claw your way out. For the title track Eulogy to Blasphemy I wanted to explore a metaphore. I you read the lyrics literally, it‘s about a black mass. But is also a metaphore for going to a metal show and being consumed by the by the experience. Eulogy to Blasphemy is both meant as a celebration of everything considered unholy and a celebration of Metal music and Metal lifestyle.

I checked out your website, and you’ll be performing several times in the Czech Republic and Slovakia this May. Does that mean you really like it here? The rest of your concerts are in Germany, Denmark, and Sweden. Can you compare the fans? Where do they buy the most merchandise, who jumps off the stage the most, etc.? I’m curious about how people react to death metal in different places.

Man, that’s a great question. The audience differs for sure between each country but I haven’t actually though about how. During the show, I would say the behavior is similar, perhaps with the exception that in Sweden someone always has to crack a joke and scream things like „Play faster“ between songs. The main difference I would say is before and after the show. In some countries, fans can be very nervous and almost don’t dare to talk to you, whereas in other countries we are asked to sign autographs and take selfies.

 

In the nineties, death metal was at its peak. Gradually, it shifted back to the underground, where I think it belongs. For me, the best is a small club, just die-hard fans, a beer in hand, and if there are some pretty girls around, I wouldn’t mind that either. It might sound strange, but for me, this is paradise. Which concerts do you enjoy the most? How do you perceive the differences between clubs and festivals?

It’s uncanny how we think alike Jakub. Death Metal belongs in a club, period. Sure, I’ve seen the classic bands at Wacken and Sweden Rock but I don’t think it’s the same. It belongs in a dark, sweaty room, that’s when the audience truely looses their boundaries. As a band we enjoy playing festivals as well, for instance the Metal!!! festival at Ostrava castle in 2024 was amazing. But, hand on heart, I prefer the venue shows. Like I said, Death Metal belongs in the darkness...

I’m sorry, but my leg really hurts. I’m going to have to wrap this up. What does GLUTTONY have in store for the future? If you have a message for fans, labels, or promoters, this is your chance…

Focus right now is getting Eulogy To Blasphemy out everywhere because I truely believe it is our best album. We will be touring this year and next and after that we’ll see. I have to thank Rico at F.D.A. Records for a fantastic teamwork from day one, F.D.A. has done a great job. As for promoters, we don’t have a booking agency so we are very easy to book. A simple email to info@gluttony.se does the trick. To our fans we want to extend our sincere gratitude. You have been with us since the Coffinborn demo, you send us DMs and order merch from the weirdest places, you come up after the show and talk, and we are extremely grateful to you!

Thank you so much for the interview; I really appreciate it. You probably know what music I’m going to listen to now. Of course, “Eulogy to Blasphemy”! I wish you massive sales, packed shows, and I look forward to grabbing a beer with you somewhere! All the best in your personal lives, too. Cheers!

The pleasue was all mine Jakub, see you in May!

about GLUTTONY on DEADLY STORM ZINE:

Recenze/review - GLUTTONY - Eulogy to Blasphemy (2026):







Rozhovor - GLUTTONY - Chladná, temná a krvavá exhumace prokletého švédského hrobu!

Rozhovor se švédskou death metalovou skupinou GLUTTONY.

Odpovíddal Anders Härén (kytara), děkujeme!

Recenze/review - GLUTTONY - Eulogy to Blasphemy (2026):

Ave GLUTTONY! Je to již dva roky, co jsem vás viděl u nás v České republice na skvělém festivalu BACK TO THE SYMBOLIC. Jak jste si akci užili? Už si ani nepamatuji, jestli jsme se setkali osobně. Znáš to, člověk několik dní popíjí pivo, chodí na muziku a je v jednom kole. Líbilo se ti u nás? A co říkáš na české fanoušky? Chutnalo ti naše pivo?

Ave Jakube! Back to the Symbolic byl skvělý, stejně jako všechny české festivaly (i když jsem si docela jistý, že jsme se nepotkali). Milujeme Českou republiku a je to povinná zastávka na našich evropských turné, stejně jako letos.

Před několika týdny jsem si našel v telefonu vaše minulé album „Drogulus“ a cestou do práce si jej pustil. Byl sníh a mlha. Omylem jsem vkročil na led a zlomil si dvě kosti v noze. Než jsem šel k doktorovi, tak jsem se zlomenou nohou ušel několik kilometrů. Nevím jak ty, ale já když poslouchám nějakou dobrou muziku, tak jsem mimo. Začínal jsem jako mladý kluk, kdysi dávno v devadesátých letech a pořád mě to bere. Je to jako prokletí. Jak si začínal s death metalem ty? Jaká první kapela tě oslovila?

Pro mě je to stejné. Skvělá hudba vás vezme na duchovní cestu. Můj sestup k extrémnímu metalu byl také cesta. Začalo to heavy metalem, když mi bylo asi 5, a pak se to vyvinulo do thrash metalu, který jsem považoval za to nejhorší, co existuje. Ale pak v roce 1992, když mi bylo 11 nebo 12, si můj kamarád koupil EP Pieces od Dismember a také mi pustil Cannibal Corpse's Hammer smashed face, kterou jsem si hned šel koupit. Dismember jsem měl raději, ale zážitek byl u obou kapel stejný: Co to je? Jak může někdo hrát takhle brutálně a takhle zpívat? Tohle je nejúžasnější věc, jakou jsem kdy slyšel. Krátce nato jsem si koupil Deathcrush od Mayhem a Marduk's Dark Endless a také starší alba Dismember a no... cesta pokračuje.


Ležel jsem několik dní jen tak na posteli a protože mám poprvé ve svém životě něco zlomeného, tak jsem pořád nadával. Najednou má člověk spoustu času. Koukám do emailu a čtu si zprávu od tebe a jsem nervózní, protože než jsem se k vaší nové nahrávce „Eulogy to Blasphemy“ dostal, chvilku mi to trvalo. Nicméně, když jsem ji slyšel poprvé, najednou mě noha vůbec nebolela. Říkám tomu švédské lázně😊). Jen mi chybělo pivo, protože jsem bral spoustu prášků na bolest. Prozradíš nám, jak nové album vznikalo?

Jednoduchá odpověď by byla, že jsme dodržovali náš osvědčený postup: napíšu pár riffů, sejdeme se na zkoušce a společně z nich vytvoříme písničku a natočíme demo. Pokračujeme v tom každý druhý týden, dokud nám nedojde inspirace. Jak jsem řekl, to je jednoduchá odpověď, protože to je náš postup. Ale když se nad tím zamyslím, mám pocit, že jsem tentokrát měl více inspirace a že jsme si tvorbu písní užili víc. Po albu Drogulus v roce 2023 jsme začali častěji koncertovat, což do kapely vneslo novou energii. A tu novou energii je slyšet na albu Eulogy to Blasphemy v tom, že písně jsou lepší; s lepšími melodiemi a pestřejší. Z nějakého důvodu také delší písně.

Mám teď čas i na čtení a narval jsem si do hlavy nějaké staré dobré horory. Nemrtví se potkávají se zombie, krev teče proudem a jak tu jsem sám a poslouchám vaše nové letošní album, tak se mi všechno spojilo v jedno. Napadla mě jedna vážná otázka. Věříš na posmrtný život? Já jsem spíš materialista a skeptik, ale když jsem na horách na chalupě sám, tak mám občas pocit, že na hřbitově někoho nemrtvého zahlédnu.

Hehe, no, jsem vědecký ateista, takže bohužel věřím, že prostě shnijeme. Nicméně jsem měl pár opravdu zvláštních zážitků, které věda nedokáže vysvětlit, takže kdo ví. Je lákavá představa, že se po smrti můžu stát přízrakem a strašit ostatní lidi...


GLUTTONY jsem si oblíbil hlavně kvůli tomu, že nejen, že umíte skvěle hrát, předkládáte styl, který miluji skoro 35 let, ale hlavně kvůli tomu, že jste jako kapela opravdoví, reální, uvěřitelní, autentičtí. Nejde tu jen o postupy, ale hlavně o srdce, jak říkal jeden, dnes už mrtvý kamarád. Co si o tom myslíš? Potkávám dnes spoustu kapel, které umí perfektně hrát, ale jsou sterilní a v závěru vlastně hrozně nudné.

Díky Jakube, to je asi nejlepší kompliment, jaký jsme kdy dostali. My čtyři a náš důvěryhodný řidič jsme skvělí přátelé, u toho si užíváme spoustu zábavy a myslím, že se to promítá do dobré hudby. Jsme pohodoví kluci a rádi se setkáváme s našimi fanoušky a dáme si s nimi pivo. Nevidím smysl v tom být nafoukaný blbec jen proto, že každý rok trávím pár hodin na pódiu. Máme vysoké standardy, hodně zkoušíme a nechceme zkazit ani jednu show. Ať už je to 20 lidí nebo 200, každý, kdo si zaplatil, aby nás viděl, si odnese skvělý zážitek. A pokud dobrá show znamená vynechat notu nebo dvě, fajn. Raději si prásknu hlavou a zahraji riff špatně, než abych stál v rohu pódia s Fenderem v podpaží a hrál riff perfektně.

Všem vám je v kapele přes 40. Určitě máte svoje práce, rodiny, spoustu dalších povinností. Jak vnímáš death metal a muziku všeobecně? Co pro tebe znamená? Já to mám třeba tak, že je to pro mě nejen životní styl, ale i relax, odpočinek. Potkal jsem díky hudbě spoustu skvělých lidí a pokaždé, kdy mě štve práce (pracuji v technickém oboru), když se už nemůžu dívat na tenhle zkažený svět, tak „utíkám“ na koncerty. Navíc, kolem extrémní muziky se vždy motali ti nejpohodovější lidé… Jak to máš nastavené ty?

Kdybych byl věřící, řekl bych „Amen“. Jedna z nejlepších věcí, které znám (což se, jak jsi řekl, s prací, rodinou atd. stává jen zřídka), je jít na metalový koncert do Sundsvallu. Často tam chodím sám, protože vím, že se tam setkám s přáteli z posledních 30 let, od těch, se kterými jsem se bavil, když mi bylo 15, až po kluky, kteří jsou nová krev a které jsem poznal. To je moje širší rodina a jak jsi řekl, není lepší únik než smýt svět nebo strávit mizerný týden s metalovou show. Je to rozhodně životní styl.


Měli bychom taky trošku probrat nové album, co říkáš…? Do mě byl dráp vlastně ihned zaseknut. Jestli se nepletu, tak pod zvukem je podepsán Jonas Jönsson. Kde jste album nahrávali, kdo vám dělal mastering? Hele, na rovinu, pokaždé, když zapnu play, tak cítím ve zlomené noze chlad!

Haha, velké díky! Sundsvall, kde žijeme, není velký, má jen kolem 100 tisíc obyvatel, takže tam samozřejmě znáte skoro každého metalistu a Jonas není výjimkou. Mysleli jsme si, že Jonas odvedl na Drogulus dobrou práci, ale ve skutečnosti jsme vyzkoušeli dva další producenty, protože stejně jako umělci, kteří tvoříme umělecká díla, rádi na každém albu děláme něco jiného. Ale nefungovalo to a po poslechu Jonasova testovacího mixu jsme věděli, že je pro tu práci ten pravý. Nahrávali jsme v našem vlastním studiu Blastbeat a všechno jsme mu poslali. Náš bubeník je zvukař a Max (baskytara) je prostě samouk génius. Jsou to inženýři a producenti nahrávky a když nás pak unaví poslouchání písní, je skvělé poslat ji někomu, o kom víme, že rozumí naší vizi. S Jonasem jsme se dvakrát setkali v jeho studiu, abychom probrali pár detailů a dali mu hororové samply, a nakonec je to album, u kterého jsem se zvukem nejvíce spokojený. Myslím, že se mu podařilo dosáhnout správné rovnováhy se zvukem, který je dostatečně vybroušený.

Zombie na obalu, i kostel za ní, je mi nějaký povědomý. U nás na chalupě v horách, také jeden takový máme. Kdysi tam zemřelo za války spousta lidí. Děly se tam šílené ohavné věci a staří pamětníci vždycky říkali, že tam straší. Kdo je autorem obalu a kde pro něj vzal inspiraci? Opravdu uvažuji o tom, že si koupím triko, ten motiv je fakt parádní!

V květnu budeme hrát na koncertech v České republice (NTEY Death Fest 15. května a Grabo Fest v Karviné 16. května). Pokud se dostavíte, pošlu vám tričko. Obal a booklet navrhl náš kamarád Mysteriis, zakladatel a bubeník Setherialu. Další blízký přítel a úžasný umělec, který také fotil kapelu a režíroval připravovaný videoklip. Strávili jsme spolu spoustu času pročítáním starých coverů hororů ze 70. a 80. let, protože se nám moc líbí barevná schémata a kompozice. To byla hlavní inspirace a také jsme chtěli, aby zombie album propojil s naší dřívější tvorbou, takže nakonec vznikl zombie kazatel zvracející krev a mouchy a titulní obrázek v sedmdesátkové atmosféře.


A co texty? O čem jsou? Kdo je napsal a o čem pojednávají?

S Magnusem (zpěv) si texty dělíme obvykle 50/50. Naše první spolupráce byla u Cult of the Unborn, kde jsme celé album napsali jako hororový příběh, což byla velká zábava. Na Drogulus jsme měli hlavní téma lovecratovské univerzum, ale na tomto albu jsme se brzy rozhodli, že se vrátíme ke kořenům a toto zastřešující téma vynecháme. Místo toho, protože hudbu píšeme nejdřív my, jsme si písně rozdělili podle toho, která se nám líbila. Pak každý podle svého. Magnusovy texty byly silně inspirovány horory, jako například Corpses Eating Corpses, která vychází z Hellraiseru, a Threshold to Nonexistence, která je o francouzském filmu Martyrs. Moje texty mají široký záběr. V Immured by Rotting Corpses jsem chtěl prozkoumat hrůzu z probuzení v masovém hrobě a nutnosti se prodírat ven. V titulní skladbě Eulogy to Blasphemy jsem chtěl prozkoumat metaforu. Pokud text čtete doslova, je o černé mši. Je to ale také metafora pro návštěvu metalového koncertu a nechat se pohltit tímto zážitkem. Eulogy to Blasphemy je míněna jako oslava všeho považovaného za nesvaté a zároveň jako oslava metalové hudby a metalového životního stylu.

Koukal jsem k vám na webové stránky a budete v květnu několikrát vystupovat i u nás v Čechách a na Slovensku. Znamená to, že se vám u nás fakt líbí? Zbytek koncertů máte v Německu, Dánsku, Švédsku. Můžeš nějak porovnat fanoušky? Kde kupují nejvíc merchandise, kdo nejvíc skáče z pódia apod.? Zajímá mě, jak se kde reaguje na death metal.

Člověče, to je skvělá otázka. Publikum se v jednotlivých zemích určitě liší, ale vlastně jsem nepřemýšlel jak. Řekl bych, že chování během koncertu je podobné, snad s tou výjimkou, že ve Švédsku musí někdo vždycky mezi písněmi vyprávět vtip a křičet věci jako „Hraj rychleji“. Hlavní rozdíl bych řekl, že je před koncertem a po něm. V některých zemích mohou být fanoušci velmi nervózní a téměř se neodváží s vámi mluvit, zatímco v jiných zemích nás žádají o autogramy a selfie.

 

V devadesátých letech byl death metal na vrcholu. Postupně se přesunul zase spíše do undergroundu, kam podle mého patří. Nejlepší je pro mě malý klub, jen pravověrní fanoušci, pivo v ruce a když budou kolem nějaké pěkné holky, tak bych se také nezlobil. Možná to bude znít divně, ale pro mě je tohle ráj. Které koncerty si užíváš nejvíce? Jak vnímáš rozdíly mezi kluby a festivaly?

Je zvláštní, jak moc smýšlíme podobně, Jakube. Death metal patří do klubu, tečka. Jasně, viděl jsem klasické kapely na Wackenu a Sweden Rocku, ale nemyslím si, že je to totéž. Patří do tmavé, zpocené místnosti, tehdy publikum skutečně ztrácí své hranice. Jako kapela si užíváme i hraní na festivalech, například festival Metal!!! na Ostravském hradě v roce 2024 byl úžasný. Ale ruku na srdce, dávám přednost koncertům v klubech. Jak jsem říkal, death metal patří do tmy...

Omlouvám se, ale už mě fakt bolí noha. Budu muset končit. Co chystají GLUTTONY do budoucna? Pokud máš nějaký vzkaz pro fanoušky, labely, promotéry, tak zde je prostor…

Momentálně se soustředíme na to, aby se Eulogy To Blasphemy dostalo všude, protože si opravdu myslím, že je to naše nejlepší album. Letos a příští rok budeme mít turné a pak uvidíme. Musím poděkovat Ricovi z F.D.A. Records za fantastickou týmovou práci od prvního dne, F.D.A. odvedli skvělou práci. Co se týče promotérů, nemáme bookingovou agenturu, takže je velmi snadné si u nás zarezervovat album. Stačí jednoduchý e-mail na adresu info@gluttony.se. Našim fanouškům chceme vyjádřit upřímné poděkování. Jste s námi od dema Coffinborn, posíláte nám DM a objednáváte si merch z těch nejpodivnějších míst, chodíte po koncertě a povídáte si s námi a my jsme vám nesmírně vděční!

Děkuji moc za rozhovor, opravdu si jej vážím. Je ti asi jasné, co si jdu pustit za muziku. Jasně, „Eulogy to Blasphemy“! Přeji vám co největší prodeje, narvané koncerty a budu se těšit někde na pivu! Ať se vám daří i v soukromí. Na zdraví!

Potěšení je na mé straně, Jakube, uvidíme se v květnu!


about GLUTTONY on DEADLY STORM ZINE:

Recenze/review - GLUTTONY - Eulogy to Blasphemy (2026):

úterý 14. dubna 2026

Recenze/review - MELTING ROT - Infatuation with Premeditation (2026)


MELTING ROT - Infatuation with Premeditation
CD, LP 2026, Hells Headbangers Records

for english please scroll down

Kousek za městem je kafilerie, ve které se zpracovávají mrtvá těla. Je zrovna zataženo a mraky jsou nízko. V ulicích je mlha a z nedaleké továrny vyjel další nákladní vůz. Je po okraj naložený mrtvolami. Další otrávení smogem, jedovatými plyny a olovem. Stroje se nesmí zastavit, výroba musí pokračovat. Ne, tohle není začátek děsivého hororového filmu, ale krutá realita dnešního světa. Ve jménu pokroku a šťastných spokojených rodin umírají další a další nevinní. Abychom se v naší části světa měli dobře. Je nám jedno, že na druhé straně planety drtí v kafilériích kosti nevinných. Chce se vám zvracet? Nezoufejte, ještě je tu hudba, která vám vystřelí mozek z hlavy.

MELTING ROT jsou z Illinois, hrají surový grindcore a rozemelou vás svojí hudbou na prach. Jedná se o druhé dlouhohrající album kapely a musím rovnou dodat, že pokud máte tenhle styl v oblibě, určitě se podívejte i na na jejich předchozí tvorbu. Rozhodně stojí za to. Vše je zde ohlodáno na kost a podáváno na shnilém víku od rakve. Nakonec z nás zbydou jenom kusy zcela zbytečného masa, určeného k likvidaci. 


"Infatuation with Premeditation" nejvíce ocení fanoušci grindcore bez jakýchkoliv zbytečností a kompromisů. Jakoby na mě neustále během poslechu útočila smečka rozzuřených pitbulů, kteří mi jdou po krvi. Odtrhávají mi maso od kostí, rdousí mě, až ze mě zbyde jen kaluž zkažené krve. Je to hodně divoká, nespoutaná nahrávka, která se vám buď zadře hluboko do podvědomí a nebo půjde zcela mimo vás. Pokud se vám líbí alba od kapel jako EXHUMED, NAPALM DEATH, CARCASS, REPULSION, NASUM, GADGET, ROTTEN SOUND, BRUTAL TRUTH, tak se budete vědoucně a spokojeně usmívat. Pokud ne, tak utíkejte pryč, nebo po vás zbyde jenom mastná stopa na zemi. MELTING ROT samozřejmě hrají natolik extrémně, rychle a prašivě, že u jejich novinky slabé povahy nevydrží. Je to tak správně. Tohle je deska, která je určena pro jedince, kteří vstávají každý den velmi brzy ráno do továrny plné jedu, pro fanoušky, kteří mají rádi, když se říkají věci na rovinu, když hudba bolí v uších i srdci. Prostou pravdou je, že si v tomto stylu opravdu velmi vybírám a jen tak něco si do svého přehrávače nepustím. Tahle smečka mě přesvědčila hlavně tím, že je opravdová, surová, ryzí, uvěřitelná a naprosto autentická. Navíc jsem, asi jako každý obyčejný člověk, znechucený ze stavu současného světa, občas potřebuji propláchnout mozek kyselinou, abych si zachoval zdravý rozum. Pro tento účel je nové album těchto maniaků více než vhodné. A teď se omlouvám, jdu si nasadit sluchátka na uši a za chvilku se ztratím v ulicích plných smogu. Ano, nové album řeže tou správnou stranou nože! Poslouchejte hodně nahlas. Surová, prašivá grindová kafilerie, která vám odtrhá maso od kostí a rozemele vás na prach! 


Asphyx says:

Just outside town is a rendering plant where dead bodies are processed. It’s overcast right now, and the clouds are low. There’s fog in the streets, and another truck has pulled out of the nearby factory. It’s loaded to the brim with corpses. More people poisoned by smog, toxic gases, and lead. The machines must not stop; production must continue. No, this isn’t the beginning of a terrifying horror movie, but the cruel reality of today’s world. In the name of progress and happy, content families, more and more innocent people are dying. So that we can live well in our part of the world. We don’t care that on the other side of the planet, the bones of the innocent are being crushed in rendering plants. Does this make you want to vomit? Don’t despair there’s still music here that will blow your mind.

MELTING ROT are from Illinois; they play raw grindcore and will grind you into dust with their music. This is the band’s second full-length album, and I have to add right away that if you’re into this style, you should definitely check out their previous work as well. It’s definitely worth it. Everything here is gnawed down to the bone and served on a rotten coffin lid. In the end, all that’s left of us are pieces of completely useless flesh, destined for disposal. 


"Infatuation with Premeditation" will be most appreciated by grindcore fans who want nothing but the raw, uncompromising sound. It’s as if, while listening, I’m constantly being attacked by a pack of rabid pit bulls out to get my blood. They’re tearing the flesh from my bones, choking me until all that’s left is a pool of rotten blood. It’s a very wild, unbridled recording that will either burrow deep into your subconscious or go completely over your head. If you like albums by bands like EXHUMED, NAPALM DEATH, CARCASS, REPULSION, NASUM, GADGET, ROTTEN SOUND, and BRUTAL TRUTH, you’ll be smiling knowingly and contentedly. If not, run away, or all that will be left of you is a greasy trail on the ground. MELTING ROT, of course, play so extremely, fast, and raw that the faint of heart won’t last through their new release. And that’s exactly how it should be. This is an album meant for people who get up very early every morning to go to a factory full of poison, for fans who like it when things are said straight, when the music hurts both the ears and the heart. The simple truth is that I’m really picky when it comes to this style, and I don’t just play just anything on my player. This band won me over mainly because they’re genuine, raw, pure, believable, and completely authentic. Plus, like just about any ordinary person, I’m disgusted by the state of the world today; sometimes I need to flush my brain with acid to keep my sanity. For this purpose, these maniacs’ new album is more than suitable. And now, excuse me, I’m going to put my headphones on and in a moment I’ll disappear into the smog-filled streets. Yes, the new album cuts with the right side of the knife! Listen to it really loud. Raw, mangy grind carnage that will rip the flesh from your bones and grind you into dust!


tracklist:
1. Short-Term Memory, Long-Term Decomposition
2. Human Pavement Splatter
3. Blinded. Beaten. Stabbed.
4. The Surgeon Was Comatose
5. Submerged in Accelerant
6. Aiming for Construction Workers
7. Open Casket Vomit Spew
8. Morbid Infatuation 
9. Torrential Continuous Arterial Bleeding
10. Physically Murdered
11. Forklift Facelift

Recenze/review - ALTAR OF OBEDIENCE - Dead and Devoured (2026)


ALTAR OF OBEDIENCE - Dead and Devoured
EP 2026, vlastní vydání

for english please scroll down

Na hřbitovech mě vždycky fascinoval zdánlivý klid. Tichá mlha, objímající hroby, šepot z márnice. Kříže, nahnuté na stranu. Jména, letopočty a data úmrtí. Líbí se mi tajemno, naprostá tma a nemrtví, kteří o půlnoci vylézají na povrch, aby tančili ve zběsilých rytmech. Možná a nebo právě proto mě kdysi dávno, na konci osmdesátých let, proklel hudební styl, který se nazývá death metal. Mám rád kapely, které hrají od srdce a nevadí mi trávit dlouhé hodiny v nekonečných katakombách poslechem nových nahrávek.

O švédských ALTAR OF OBEDIENCE jsem psal již v roce 2023. Album mě oslovilo nejen skvělým zvukem, ale hlavně velkou spoustou morbidních nápadů. Bylo tedy logické, abych se zase jednou vrátil domů a zavřel se do svého pokoje. Zapínám znovu a znovu play a mám pocit, že za rohem stojí samotný Satan. Umívá se. Není divu, hraje se zde i pro něj a pro všechny prokleté. Novinka je pokračováním věcí minulých a taky ostrým drápem, který do mě kapela zasekla. 


Jakoby při poslechu "Dead and Devoured" začaly ožívat přízraky. Vystupují ze stínu, trhají mě na kusy, křičí na mě a stahují mě dolů, do hlubiny. Smrtící kov byl vždycky styl, který je hlavně o černých emocích, o černé magii, o hromadách zohavených mrtvol. To, co se bojíte říct nahlas a nebo na to jenom pomyslet, tak vkládají kapely jako ALTAR OF OBEDIENCE do své hudby a definují naprosté zlo, kterého je člověk schopen. Skladby na nové nahrávce jsou opět velmi dobře nahrány a složeny, mají poctivý, surový a chladný zvuk, řežou tou správnou stranou nože. Také by se dalo napsat, že tahle smečka splňuje všechny moje požadavky na poctivé, reálné, opravdové a naprosto autentické album, o kterém již teď vím, že se k němu budu rád a často vracet. Jedná se samozřejmě o ten nejhlubší underground, ve kterém dosud leží na kamenných deskách zohavené mrtvoly prokletých. Stačí ale znovu zapnout play a démoni se probouzejí. Touží po čerstvé krvi, po dalším ostrém riffu, morbidní melodii, po výkřiku do tmy. Novinku bych doporučil všem, kteří mají stejně jako já, slabost pro stará pohřebiště, pro tajemné hřbitovy, okultismus, pro krvavou mlhu. Pamatujete si ještě, proč jste kdysi dávno začali tenhle styl poslouchat? Zmuchlané kazety, dlouhé hodiny čekání na nová zásadní alba, čas strávený u reproduktorů? Pokud ano, tak potom je pro vás přesně tahle deska určena. Myslím si, že se jedná přesně o odrůdu, která je již několik dekád zakódována i do mého DNA. Za mě nelze jinak, než vám album doporučit. Až se vrátíte ze ze svých toulek temnotou, tak rozhodně. Na hřbitovech mě vždycky fascinoval zdánlivý klid. Tichá mlha, objímající hroby, šepot z márnice. Kříže, nahnuté na stranu. Jména, letopočty a data úmrtí. Líbí se mi tajemno, naprostá tma a nemrtví, kteří o půlnoci vylézají na povrch, aby tančili ve zběsilých rytmech. Surový a temný death metal nasáklý hnisem, špínou a rouháním! Hudba z prokletých katakomb!


Asphyx says:

I’ve always been fascinated by the apparent calm of cemeteries. The quiet mist enveloping the graves, the whispers from the morgue. Crosses leaning to one side. Names, years, and dates of death. I like the mysterious, the pitch-black darkness, and the undead who crawl to the surface at midnight to dance to frenzied rhythms. Perhaps or perhaps precisely because of this I was once, long ago in the late eighties, captivated by a musical style called death metal. I like bands that play from the heart, and I don’t mind spending long hours in endless catacombs listening to new recordings.

I wrote about the Swedish band ALTAR OF OBEDIENCE back in 2023. The album appealed to me not only with its great sound but mainly with a wealth of morbid ideas. So it was only logical for me to return home once again and lock myself in my room. I hit play over and over, and I feel like Satan himself is standing right around the corner. He’s washing his hands. No wonder they’re playing here for him and for all the damned. This new release is a continuation of things past and also a sharp claw that the band has sunk into me. 


It’s as if, while listening to "Dead and Devoured", ghosts begin to come to life. They step out of the shadows, tear me to pieces, scream at me, and drag me down into the depths. Death metal has always been a genre that’s primarily about dark emotions, black magic, and piles of mutilated corpses. What you’re afraid to say out loud or even think about, bands like ALTAR OF OBEDIENCE put into their music and define the absolute evil of which a human is capable. The tracks on the new record are once again very well recorded and composed; they have an honest, raw, and cold sound, cutting with the right edge of the knife. One could also say that this pack meets all my requirements for an honest, real, genuine, and utterly authentic album, one I already know I’ll happily and frequently return to. This is, of course, the deepest underground, where the mutilated corpses of the damned still lie on stone slabs. But all it takes is to hit play again, and the demons awaken. They crave fresh blood, another sharp riff, a morbid melody, a scream into the darkness. I would recommend this new release to everyone who, like me, has a soft spot for old burial grounds, mysterious cemeteries, the occult, and bloody fog. Do you still remember why you started listening to this style so long ago? Crumpled cassettes, long hours waiting for new landmark albums, time spent by the speakers? If so, then this album is exactly for you. I think this is precisely the kind of music that has been encoded in my DNA for several decades. I can’t help but recommend this album to you. Especially when you return from your wanderings through the darkness. I’ve always been fascinated by the apparent calm of cemeteries. The quiet mist enveloping the graves, the whispers from the morgue. Crosses leaning to one side. Names, years, and dates of death. I love the mysterious, the utter darkness, and the undead who crawl to the surface at midnight to dance to frenzied rhythms. Raw and dark death metal steeped in pus, filth, and blasphemy! Music from the cursed catacombs!


Recenze/review - ALTAR OF OBEDIENCE - Morbid Devoties (2023):


Tracklist:
01. Devoured in Flames 
02. Inside the Decomposing Casket 
03. Sliced up 
04. Kutan Anthrax 
05. Werewolves 
06. Corpse Coda

band:
Bryce V - Vocals
Joakim H - Guitars, Bass
Mike - Drums

pondělí 13. dubna 2026

Recenze/review - IMMOLATION - Descent (2026)


IMMOLATION - Descent
CD 2026, Nuclear Blast Records

for english please scroll down

Ďábel je vždycky ten, který stojí ve stínu, je nenápadný, usměvavý, má hezkou tvář a mezi lidmi je oblíbený. Může mít podobu kněze, ale i vašeho souseda, se kterým se vždycky rádi vídáte. Jenže temnota nezná slitování. Kříže jsou opět obráceny směrem dolů a z modliteb odkapává zkažená krev. Jsou kapely, které mě provázejí celý můj hudební život. Hltám jejich hudbu, usínám u ní, chodím po ulicích a nechávám ji, aby na mě působila. IMMOLATION vždy byli, jsou a budou kapelou, která má natolik originální rukopis, že ji poznáte podle několika prvních tónů. 

Vždycky, když vyjde nové album od této legendární smečky, tak si říkám, s čím novým asi pánové přijdou. Musí to být velmi těžké, skládat tak, aby se kapela neopakovala. Nutno rovnou dodat, že někdy mám letos pocit, že jsem od nich některé motivy už slyšel. Možná to není pravda, ale cítím, vnímám to tak. Pravdou ale také je, že mi to vůbec nevadí. Pokaždé dám na celkový dojem a zrovna tihle bardi už dávno nemusí nikomu nic dokazovat. Novinka ale není rozhodně jen nějakým albem z povinnosti, naopak. Kříže jsou stále obráceny směrem dolů, svěcená voda se vaří nenávistí a kněz se usmívá. Má zkaženou duši a brzy si přijde i pro vás. 


"Descent" je albem, které v sobě obsahuje všechny potřebné ingredience, tak jak je máme my, staří fanoušci rádi. Kapela nijak zbytečně neexperimentuje. Pokud hledáte progresivní postupy, poohlédněte se jinde. Osobně jsem s novinkou velmi spokojený, dokonce bych řekl, že každým dalším poslechem roste, stále objevuji nové pasáže, momenty a poslech si opravdu užívám. Chtěl jsem IMMOLATION a také jsem je dostal. Jediná moje drobná výtka je potom ke zvuku. Je masivní a dobře čitelný, ale dovedl bych si jej představit špinavější. Chápu ale, že pak by tolik nevynikly jednotlivé nuance a atmosféra celé desky. Ono je všeobecně o podobných kapelách velmi těžké něco napsat. Jednak jsem starý fanoušek a můj subjektivní dojem je tím velmi ovlivněný a zároveň chci od téhle kapely, aby zněla tak, jak ji mám rád a jak si ji pamatuji. I letos dostanete všechno, co si vaše zkažená duše žádá. Masivní, ostré a surové riffy, bolestivé melodie, vokál připomínající řev bestie a bicí, které vám vystřelí mozek z hlavy. A to není rozhodně málo. Naopak. Jsem vždy moc rád, když si můžu pustit hudbu, která je pro mě jistotou, záchytným bodem. Vím, co jsem mohl očekávat a také jsem to dostal. Navíc, mě opravdu baví nové album poslouchat a rád se k němu vracím. Je v něm totiž vše, co mám na tomto stylu i kapele rád. Surovost, temnota, zkažená krev, tajemno a spousta obrácených křížů. Myslím si, že stále je proč bojovat proti slepé víře. Koneckonců, stačí se rozhlédnout kolem sebe a vnímat současný zkažený svět. IMMOLATION možná vsadili trošku na jistotu, ale udělali to s elegancí a zkušenostmi starých mistrů v oboru. Zaplať Satan za to! Ďábel je vždycky ten, který stojí ve stínu, je nenápadný, usměvavý, má hezkou tvář a mezi lidmi je oblíbený. Může mít podobu kněze, ale i vašeho souseda, se kterým se vždycky rádi vídáte. Jenže temnota nezná slitování. Infernální, surový, démonický death metal, u kterého se obracejí kříže směrem dolů! Satan má mnoho podob!


Asphyx says:

The devil is always the one standing in the shadows inconspicuous, smiling, with a handsome face, and well-liked by everyone. He might take the form of a priest, or even your neighbor, whom you always enjoy seeing. But darkness knows no mercy. The crosses are turned upside down once again, and corrupted blood drips from the prayers. There are bands that have accompanied me throughout my entire musical life. I devour their music, fall asleep to it, walk the streets, and let it work its magic on me. IMMOLATION has always been, is, and will always be a band with such an original signature sound that you can recognize them from the very first few notes. 

Whenever a new album comes out from this legendary band, I always wonder what new ideas the guys will come up with. It must be very difficult to compose in a way that keeps the band from repeating itself. I should add right away that sometimes this year I feel like I’ve heard some of these motifs from them before. Maybe it’s not true, but that’s how I feel, that’s how I perceive it. The truth is, though, that it doesn’t bother me at all. I always go by the overall impression, and these bards in particular haven’t had to prove anything to anyone for a long time. But this new release is definitely not just some album made out of obligation quite the opposite. The crosses are still turned upside down, the holy water boils with hatred, and the priest is smiling. He has a corrupt soul, and soon he’ll come for you too. 


"Descent" is an album that contains all the necessary ingredients just the way we longtime fans like it. The band doesn’t experiment unnecessarily. If you’re looking for progressive elements, look elsewhere. Personally, I’m very satisfied with the new release; I’d even say it grows on me with every listen I keep discovering new passages and moments, and I’m really enjoying it. I wanted IMMOLATION, and that’s exactly what I got. My only minor complaint is with the sound. It’s massive and clear, but I could imagine it being a bit dirtier. But I understand that then the individual nuances and the atmosphere of the whole album wouldn’t stand out as much. It’s generally very hard to write anything about bands like this. For one thing, I’m an old fan, and my subjective impression is heavily influenced by that, and at the same time, I want this band to sound the way I like it and the way I remember it. This year, too, you’ll get everything your depraved soul craves. Massive, sharp, and raw riffs, painful melodies, vocals reminiscent of a beast’s roar, and drums that will blow your brains out. And that’s certainly no small thing. On the contrary. I’m always very happy when I can listen to music that’s a certainty for me, a point of reference. I knew what to expect, and that’s exactly what I got. Plus, I really enjoy listening to the new album and love coming back to it. It has everything I love about this style and this band: rawness, darkness, tainted blood, mystery, and plenty of inverted crosses. I think there’s still a reason to fight against blind faith. After all, you just have to look around and take in the current corrupt world. IMMOLATION may have played it a bit safe, but they did so with the elegance and experience of old masters in the field. Thank Satan for that! The Devil is always the one standing in the shadows, inconspicuous, smiling, with a handsome face, and popular among people. He may take the form of a priest, but also of your neighbor, whom you always enjoy seeing. But darkness knows no mercy. Infernal, raw, demonic death metal that turns crosses upside down! Satan has many forms!


about IMMOLATION on DEADLY STORM ZINE:






Tracklist:
1. These Vengeful Winds 
2. The Ephemeral Curse 
3. God's Last Breath 
4. Adversary 
5. Attrition 
6. Bend Towards The Dark 
7. Host 
8. False Ascent 
9. Banished 
10. Descent 

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine