Někdy jsem si připadal fakt divně. Metal se stal pro spoustu lidí už jen dávnou vzpomínkou. Možná to bylo věkem nebo dobou, ale všechno kolem mě začalo ubíhat hrozně rychle. Nadále jsem sledoval hlavně zahraniční kapely. Měl jsem předplatné na spoustu tištěných časopisů, pořád jsem stával dlouhé hodiny v Music Records a hltal novinky. Můj směr byl již dávno nastaven. Death metal. Hltal jsem už několik let všechno, co vyšlo. Něco jsem si koupil jen tak a CD založil do sbírky, abych se k němu dostal po několika měsících. Měl jsem svůj sešit s poznámkami, do kterého jsem si vypisoval tipy na novinky. Problém byl trošku v tom, že extrémní muziku kolem mě nikdo neposlouchal. Jestliže jsem byl ještě před několika lety přímo ve středu dění, odchodem do Plzně se všechno změnilo. Byl jsem jak stín, který stával na koncertech vzadu, většinou sám a mrzelo mě, že jsem si neměl s kým promluvit. Sem tam jsem v nějaké hospodě nebo klubu někoho potkal, ale narovinu, já si kamarády opravdu hodně vybírám. A co si budeme, mezi metalisty je také spousta debilů.
Netuším jestli to bylo v časopisu Bang nebo Spark, to už si fakt nepamatuji. Nejsem kdovíjaký archivář a taky už si prd pamatuji, ale vím, že měl být někde v Praze jeden z posledních koncertů kapely Kryptor. Moc jsem už českou scénu neposlouchal, ale na tyhle bastardy jsem si vždycky udělal čas. Jezdíval jsem sám, blondýnku vždycky u našich kapel štvaly texty a abych pravdu řekl, tak to, co jsem ještě nedávno považoval za přednost, mě dnes taky mnohdy přišlo hrozně lopaťácký. Nicméně, měl jsem v discmanovi nějaká ta alba, která jsem protáčel snad měsíc dopředu. Uměl jsem slova nazpaměť a rád jsem je řvával, když jsme chodili s klukama z hospody zpátky na kolej. Zajímavé bylo, že takhle v opilosti se mnozí přidávali a halekali se mnou. A to i přesto, že zbla nevěděli, kdo jakou skladbu nahrál a nazpíval. Někdo byl pankáč, jinej zase klasickej diskofil, taky spousta zábavovek. Tohle mezi studenty jelo a i když se sem tam objevil nějakej hippie nebo intelektuál, co povyšoval rock na velké umění, jinak jely Tři sestry a Alkehol. Tedy alespoň mezi mými spolužáky.
Mívala o mě strach a dávala mi rady, jako kdyby byla moje máma. Moc dobře věděla, že se dovedu odvázat, že se umím někde s někým zapomenout. Jenže já si neumím bez piva a radosti dobrý metal představit. Vždycky pro mě byl hlavně relaxem, bavila mě komunita lidí kolem a miloval jsem zvuk (a samozřejmě metalový holky, na ty nedám dopustit dodnes). Oblékl jsem křiváka i marteny, oprášil staré triko Obituary a vydal se na vlak. Byl jsem trošku překvapený, nejel se mnou nikdo. Naopak, jestliže ještě před pár lety jezdívaly na koncerty davy, teď byl vlak poloprázdný a spousta lidí na mě koukala, jako bych byl divnej. Na to, že se psal rok 1997 a Kryptor se měli někdy v létě (jestli se nepletu) rozpadnout nebo přerušit činnost, jsem čekal aspoň pár fanoušků z Plzně. Nicméně, přisedly si nějaký dvě holky, co začaly ihned o tom, jak potkaly na diskotéce kluka, co má bávo a vypadá jak italskej hřebec. Chichotaly se jak prokoplý a tak jsem si nasadil sluchátka a připravoval se na koncert.
Někde u Berouna se vlak zastavil v polích a že prej máme smůlu, že nejdou měniče a máme jít do prdele. Přijely nějaký autobusy, ale všichni křičeli a nikdo mi neřekl, jak se dostanu do Prahy. Vydal jsem se přes louku a šel jsem hodně dlouho. Myslel jsem si, že je to kousek, ale dálnice byla hodně daleko. Já vím, nesmí se tam stopovat, ale stoupl jsem si kousek za výjezd a nějaká paní, co jela za dcerou do Prahy mě vzala. Byla moc hodná, mluvila hodně a mělo to dokonce i hlavu a patu. Vyprávěla mi o manželovi, co ji nedávno opustil. Jak s ním projezdila spoustu zemí stopem. Hezký vzpomínky. Pamatuji si, že když mě někde na Zličíně vyhodila, dostal jsem jabko. A i když to vypadalo divně, byl jsem moc rád, měl jsem totiž takovej hlad, že mi kručelo v břiše. Měl jsem sice sváču od své milé, ale zapomněl jsem si jí ve vlaku.
Dojdu na metro a dvakrát se musím vracet. Připadám si jak vesničan v Praze, což vlastně trošku jsem. Spíš jsem ale utahaný a nevyspalý. Když se konečně dostanu do Strašnic, zbývá mi ještě pár hodin do začátku. Zalezu si do takovýho podivnýho sklepa, kde bych čekal nějaký ty metalisty, ale nejsou tu. Je to spíš takový feťácký doupě. Jsem z toho trošku vyděšený, přeci jen, jsem sám a padne na mě splín a smutek. Všechno na mě padá. Jak se to stalo? Proč jezdím na koncerty už jen sám? Jakmile se někoho zeptám, každý se jen vymlouvá nebo už nepije, nebo má rodinu, nebo se mu jen nechce. Jsem pořád věrnej, metal mi toho dal tolik, že musím. Je to můj život, moje prokletí. Pomalu se učím, že jsem osamělý jezdec. Popíjím pivo a krkám jablka. Jídlo si nedávám, nemám moc peníze. Včera jsem byl v antikvariátu a nějak jsem se tam rozvášnil. Škoda, že jsem si nevzal nějakou knihu s sebou, mohl bych si aspoň číst. Přijde ke mě nějaká kdysi asi hezká dívka. Má popelavou tvář a neustále si olizuje rty. A že prý mi ho vykouří za jednu dávku. Raději zaplatím a zmizím. Toulám se ulicemi a jsem zvědavý kolik přijde lidí.
Je tu poměrně šedivo. Mladých zase tolik není. Samá stará mánička, taková ta první generace metalistů v Čechách. Oni si museli svoji muziku ještě vybojovat. Zdraví se, usmívají a potkávám samé nejen pražské legendy. Dnes hrají dvě kapely, Arakain a Kryptor. Jsem hodně zvědavý, obě smečky jsem neviděl už ani nepamatuji. Kupuji si vstupenku a ihned zamířím k výčepu. Pivo tu mají vcelku dobrý, ale mě spíš zajímá atmosféra. Sednu si bokem, poslouchám a nasávám. Pořád lituji, že tu jsem sám, mrzí mě to. Chvílemi si to dokonce vyčítám, že jsem já ten divnej, že nemám nové kamarády. Ono takhle, já je mám, ale většina metal neposlouchá vůbec a spousta se jich vrátila do svých rodných měst. A tak se potkáváme jen občas, když za nimi dojedeme nebo oni za námi. V Boleslavi se to už všechno dávno rozpadlo a v Plzni jsem si nějak s místními zatím nesedl. Hledám chyby v sobě a z myšlenek mě nakonec vytrhnou nějací Moraváci. Nazdar! Pařili jsme spolu v Ostravě, pamatuješ. Tak je hned veseleji.
Když začnou hrát, jdu dopředu. Náladu mám tak akorát a hltám zase jednou všechno, co na mě z pódia padá. V hlavě mi naskakují texty, melodie, řvu z plných plic. Všechna ta frustrace, naštvanost, rebelie jde ze mě. Jsem propojený s hudbou v jeden celek. Jsem jako maratonec, co se dostane do tempa a nemůže přestat, dokud nepadne v cíli na záda. Pařím jako o život, jsem v plné síle, lezu na pódium, skáču dolů, chytají mě, jsem v kotli, vlasy rozpuštěné a zpocený jako myš. Nechci, aby to skončilo. Pípa i Aleš Brichta, oba jsou ve skvělé formě. Žeru jim všechno i s navijákem. Když všechno skončí, musím na záchod, opláchnout si hlavu. Všichni mizí pryč a mě se ještě povede odchytit maníka od Kryptor s CD. Koupím živák Na východní frontě boj! a pak ještě uprosím výčepáka na jedno pivo. Je konec, jsem zničenej. Potácím se ven a lampy svítí divně. Zajímalo by mě, kolik zase nachodím kilometrů. Moc dobře totiž vím, že si nesmím nikde sednout, až ve vlaku, jinak mě okradou nebo ošukají.
Pálí mě nohy i hlava a mám děsnej hlad. Kolem hlaváku, na který se dostanu ani nevím jak, postávají jako vždy divné postavy. Nádraží je zavřené a tak chodím stále dokola v kruhu. Hlavou se mi míhají myšlenky, jsou divoké a padá na mě zase splín. Bylo by to lepší, alespoň ve dvou. Konečně někdo otevře. Vlezu dovnitř, najdu vlak na Plzeň a uprosím průvodčí, abych si mohl sednout. Jede to za pár hodin. Usnu a probudím se někde u Berouna. V Plzni vystoupím celý zmuchlaný a zajdu do nádražky. Dám si Gambrinus a na kolej dorazím v povznesené náladě. Běž se osprchovat, řekne mi ještě, když vyráží nakoupit. Zalezu si do postele a sním o světě, ve kterém nemusím ani pracovat, ani studovat, jenom poslouchat metal, číst si knížky a milovat se se svojí ženou. Taky chodit do lesa a vůbec si užívat. Když vystřízlivím, je už večer. Najdu ji, jak si čte v křesle. Kdopak se nám to vrátil, dělá si ze mě srandu. Políbím ji a vložím CD do přehrávače. Když začne první song, stoupnu si do metalového hrozícího postoje a začnu hrozit. Sadistic thrash. Jsem ve svém živlu. Je mi najednou jedno, že jezdím na koncerty sám, stejně je to vždycky super.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Ave DEPHOSPHORUS! Greetings to Hades' realm. Or should I rather say to the universe? Perhaps the two are connected. I'm listening to your new album "Planetoktonos" and I can't stop. It has everything I love about extreme metal. Can you tell us what the basic idea behind the album is and how it came about?
Nowadays, when every band has a clear style label, you guys are different. It's hard to categorize you. You play grindcore, but also black metal, death metal, and even sludge elements. Personally, I really like that diversity, playfulness, and desire to explore. Let me ask you right off the bat... which bands influenced you in the very beginning? And you know what, start in 2008 and walk us through the history of your band.
Thanos: Glad to hear you’re into our sound! It’s definitely not for everyone, and we’ve never expected people to easily "get it" or categorize it. That’s exactly why we came up with a term that would make sense to us: astrogrind. It’s our way of capturing the blend of intensity, atmosphere, and cosmic thematics that runs through our music — not just in the sound, but in the whole aesthetic and lyrical approach. It's more of a compass than a genre tag.
From the beginning, we’ve drawn influence from a range of bands that still resonate with us today — acts like Nasum, Entombed, Knut, Anodyne, Leviathan, and Voivod. These bands shaped our ears early on, and we keep revisiting their discographies. Somehow, there's always something new to discover in their music, even after all these years.
As for how Dephosphorus started — Panos and I were playing together in a band called Straighthate. That project eventually ran its course after many years and lineup changes. So, in 2008, we decided to start fresh with a new musical direction. After about a year and a half of writing and experimenting, we recorded Axiom, which became our first release and marked the official beginning of Dephosphorus.
Your lyrics are influenced by old sci-fi books that shaped me a long time ago. As a student, I devoured all those apocalyptic visions, flying through space, discovering new planets. The new album is loosely inspired by Iain M. Banks' The Culture. Personally, I really like this Scottish author, but more his early work. Why did you choose him? Do you believe in other civilizations? Do you think we will meet them one day? And will we be as barbaric or advanced as they are?
Panos: Actually, Planetoktonos isn’t particularly influenced by Iain M. Banks—though the rest of our discography definitely is! For this new album, some of the lyrics, as well as the title and cover art, were inspired by James S.A. Corey’s The Expanse novels.
That said, I deeply admire Iain M. Banks. I was shocked when he announced his illness in 2012 and devastated by his passing shortly after. Our second full-length album, Ravenous Solemnity, is dedicated to him.
I loved many aspects of his sci-fi works (he also wrote non-fiction under the name Iain Banks, without the “M.”): the political intrigue, the staggering existential themes—like the concept of Sublimation, which inspired the title of our previous album—the poetic, intricate, and often playful writing style (which can be challenging if English isn’t your mother tongue), his sublime sense of humor, and above all, his vision of The Culture.
The Culture is a human-like future civilization—an anarchic utopia without leaders or gods—where sentient beings and AI coexist in harmonious symbiosis. It reflected Banks’ own deeply held political convictions; he was outspoken and engaged, famously burning his passport during the Second Gulf War in protest of the UK’s involvement.
What Banks did with the Culture was essentially imagine a sustainable future. And imagination, I believe, is humanity’s most powerful weapon. If we want to find a way out of our current civilizational dead ends, we must wield it wisely.
If I had to bet, I’d say that other civilizations do exist. But as the late psychedelic guru Terence McKenna once put it: “We are not here to understand; we are here to appreciate.” That idea challenges the dominance of rationalism and invites us to experience reality in a more direct, aesthetic, and intuitive way. Maybe the universe isn’t meant to be understood—only appreciated.
Given the sheer size and age of the universe, and the brief lifespan of our own civilization, any others would likely have to be incredibly advanced and capable of interstellar travel to find us. Meanwhile, we haven’t even fully explored our own solar system. So while contact seems unlikely... as the X-Files poster once said, “I want to believe.”
Whether they are barbaric or enlightened, if life and civilization are common in the universe, then all levels of advancement must exist somewhere, right now.
Every time I listen to a new album, I do it on a good sound system. I usually just sit down and, because I'm an old dog, I like organic sound and production. Your new recording has exactly that cutting sound that pins you to the wall. Where did you record it and who is responsible for the mastering?
Thanos: Thanks for the kind words — we really appreciate it. You're spot on: Planetoktonos was meant to sound organic, intense, and immersive. As a listener — and even more so as a composer and producer — I feel that the record captures the exact sonic identity we were aiming for: thick, punishing guitars, bass that moves like a seismic wave, drums that are both raw and explosive, and of course, Panos’ agonizing vocals narrating cosmic horror from a place only he can see.
We’ve been rehearsing for years at Ignite Studio, which has become a second home for us. George Christoforidis, the studio owner, recorded and mixed the album. George knows us deeply — from our Straighthate days even — and he truly understands the sound we’re after. He managed to bring out every layer of the music with great sensitivity and clarity, including the noise and synth work from Miltos Schimatariotis, our invisible fifth member.
Once the mix was complete, we sent it to James Plotkin for mastering. James took everything and gave it that final cohesion and sharpness — the record now hits with surgical precision while retaining its raw spirit. We feel extremely lucky to have collaborated with such talented and committed people on this release.
The motif on the cover reminds me a lot of some old sci-fi book. I just can't remember which one. Can you help me out? And who is the author of the image? Look, to be honest, I feel like I'm seventeen again, arguing with my friend about whether Arthur C. Clarke or Isaac Asimov is better. How did you get together with the author of the motif and why him?
Panos: I’m not sure which book cover you're thinking of, but I love that it gave you nostalgic teenage sci-fi vibes! That’s exactly the kind of energy we were going for.
The artist is John Toussas, aka Graphic No Jutsu. I’ve known John for over a decade—we used to work together at Metal Hammer Greece. More recently, he’s been designing beer can labels for Alea Microbrewery, run by Thanos.
Planetoktonos marks a new chapter for us musically, with a heavier sound and some fresh ideas. Visually, we also wanted something different—more colorful and playful. A tribute to classic sci-fi comics and art.
I gave John some specific references, like French comic legends Enki Bilal and Philippe Druillet (the latter did the stunning cover for Agressor’s Neverending Destiny, one of my all-time favorite albums).
I had a very specific scene in mind—a biomechanical spaceship destroying a planet, viewed from behind. It was a nod to the loading screens in Destiny (a game I was obsessed with about a decade ago). I described it to John, and he nailed it.
We’ve gotten amazing feedback on the artwork. A couple of people even referenced Nocturnus—another favorite of mine—whose Thresholds album has one of the best spacy sci-fi covers in metal history.
John also designed the label for Asteroskoni, a collab West Coast DIPA from Alea Microbrewery and P.I.G.S. It's named after one of our songs from Impossible Orbits—it means "Stardust" in Greek. As a craft beer fan, it’s a dream come true to pour a hoppy DIPA from a can with your band’s logo on it, named after a song you wrote the lyrics and title for. Since you're from Pilsner, I bet you know a thing or two about good beer yourself!
I think you'll agree with me when I say that you are a band with a very original expression and approach. I hope you won't mind, but I personally love VOIVOD and I often thought of them while listening to you. You sound completely different, but the overall feeling is the same, in my opinion. Can you tell us how you compose new music? Who writes the melodies? Do you have someone in your group who says, "This is how it should be," or do you discuss it at length? Can you give us a peek behind the scenes?
Thanos: We definitely appreciate the Voivod reference — we’re all fans of theirs. While I don’t think there are direct musical similarities, maybe there's a shared spirit in the atmosphere, the sense of alienation, or the use of dissonance here and there. So I get what you mean — it’s more about the feeling than the actual sound, and that’s a huge compliment to us.
As for our songwriting process, I (Thanos) compose all the music for Dephosphorus — that’s how it’s always been since the beginning. It’s a formula that works well for us and hasn’t needed to change. Typically, I go through intense writing phases: I’ll write a big chunk of material over the course of a month or two. Once there’s enough solid material, we bring it into the rehearsal space and start sculpting it together.
That’s where the real chemistry kicks in. We work through the arrangements as a band — tightening the rhythms, locking in transitions, shaping the dynamics. Panos usually adds his vocal lines toward the end of that process, once the structure has settled and the atmosphere is clear. There’s a lot of back-and-forth and refining in the room, but the original spark usually comes from the same place.
So while there isn’t one person saying “this is how it must be,” there is a clear initial vision, and then it evolves through collaboration and trust.
I'll tell you one thing... I have a great fondness for Greek food and culture, and every time I'm on vacation in your country, I come home feeling reborn. You have a beautiful country. The people are nice. But what is it like there in terms of extreme music? What about concerts, the scene, the fans? Do they go to a lot of events, do they support bands? Tell me, exaggerate...
Thanos: Glad to hear you have a soft spot for Greece — it really is a beautiful and intense place, in every sense. The landscapes, the food, the people, the chaos… it’s all part of the experience. But it’s also a country full of contradictions. Over the past couple of decades, we've lived through a lot: financial collapse, referendums, austerity, systemic injustice — all of which have pushed many people to leave in search of stability and a better future elsewhere. That’s a wound that hasn’t healed yet.
When it comes to extreme music though, Greece punches way above its weight. Despite having relatively few venues and limited infrastructure, the scene is surprisingly strong and diverse — with passionate, knowledgeable fans and bands that are truly committed. You’ve got household names like Rotting Christ, Dead Congregation, Suicidal Angels, and End, but also countless underground acts across all subgenres of extreme music, grinding away with heart and intent.
There’s a raw energy here, fueled in part by our political and social turmoil — and that finds its way into the music. People may not always have the means, but the love and intensity are there. Gigs can feel like rituals. The connection between audience and artist is visceral. It’s not always easy, but it’s definitely real.
So yes — the Greek scene is alive, restless, and getting louder.
Going back in time, what were your musical beginnings like? When did you pick up your first instrument, what was your first concert, where did you stand on stage? Do you have any classical music education? And how did you actually get into extreme metal?
Thanos: I started taking guitar lessons when I was around 10 years old. For the first few years it was all classical guitar — which laid the foundation — but by the time I was 13 I was already drifting toward electric guitar. So I switched to more modern lessons, learning picking techniques and basic riffs. Unfortunately, I never went deep into music theory, which is something I still regret to this day. It would’ve made a lot of things easier down the line.
My first stage experience was pretty typical: some school gigs at the Lyceum, playing Metallica covers with friends — the classics. But things got more serious when I was about 18, which is when I joined Straighthate, with Panos already on vocals. Our first real show together was opening for Stampin' Ground in Athens, around 2002 or 2003 — I don’t remember the exact date, but it felt like a huge deal at the time.
As for how I got into extreme metal… I think the real turning point was a compilation CD I got my hands on as a teenager. It had a bunch of bands on it — two that hit me hard were Death and Nailbomb. That was it. I was instantly drawn to that raw power, the energy, the honesty. From there on, it was a deep dive that never really ended.
Panos: My first instrument was the family synth. My parents signed me and my younger brother up for lessons, but the only thing we really managed to play was some Christmas carols.
As I became more serious about music, I lacked the focus to learn an instrument properly. But I noticed that when I screamed along with my favorite records, I had a loud, abrasive voice that could work for extreme music.
Around 2001 or 2002, my friend Anastasis (now frontman of Dead Congregation) told me that his hardcore band at the time, Straighthate, was looking for a new vocalist. I asked if I could try out. He said, “Have you done this before?” I hadn’t—but they were desperate, as I later found out, so I got the job! More than 20 years later, here we are.
I got into extreme metal back in 1991 or 1992. I was listening to a radio show on Echo FM, a local Athens station hosted by Harry Karaolides (a friend and former Metal Hammer Greece colleague). I recorded the show on tape. That night he played Sarcófago’s “Black Vomit” (the re-recorded version from The Laws of Scourge). Until then, the most extreme bands I knew were Slayer and Sepultura. Hearing guttural vocals and blast beats for the first time really shocked me. I can’t say I loved it immediately—but it blew my mind and expanded my idea of what “extreme” could be.
Later in 1992, I moved to Paris for my studies. In the pre-internet days, compilations were the best way to discover new bands. That’s how I picked up the Masters of Brutality 2 cassette. Not only was the tracklist killer, but the flow was seamless—like Seasons in the Abyss. That comp was my gateway to extreme metal. Through it, I discovered some of my favorite bands: Napalm Death, Brutal Truth, Bolt Thrower, Deicide, Cannibal Corpse, Nocturnus, My Dying Bride—and many more.
What does music mean to you? Is it a lifestyle, relaxation, rest? For example, I can't imagine life without music (and books). Feel free to engage in philosophical reflections; I'm interested in your opinion as a musician.
Thanos: Music, for me, is exactly what you described — I truly can’t imagine life without it, or without books. As I grow older, I’ve come to realize just how much music has shaped the way I perceive the world. It’s like a lens that subtly shifts your understanding of things — through sound, emotion, and abstraction. It offers a different angle, an artistic perspective that reveals hidden layers in life, people, and even history.
More than just a lifestyle or a hobby, music gives life purpose — a reason to create, to connect, to leave something behind. And I don’t say that with any grandiose sense of legacy. I don't claim importance for myself or for the band. But I do believe that the traces we leave through our work — songs, records, ideas — are a kind of echo. A way to exist beyond the limitations of time, unless someone does eventually stumble upon the elixir of life!
Books play a similar role for me. I read constantly — mostly history and political theory — and that keeps my mind engaged and searching. I just wish there were more space at home for all the books and records… but as with everything in life, we’re bound by limits.
Panos: As Friedrich Nietzsche said, “Without music, life would be a mistake.” Thanos’ answer applies to me too, 100%.
I’d add that our music is our humble contribution to human culture—just a drop in the ocean. Through it, we try to imagine a more sustainable future for humanity and the Earth’s ecosystem. Planting those ideas in the collective subconscious is vital. That’s how they might one day become reality. As we titled one of our tracks: “Imagination Is Future History.”
On a personal level, music—especially extreme, alternative, and underground music—has been a transformative force. It helped me break free from a conservative Orthodox Christian upbringing. It opened my mind to other ways of thinking, living, and being—different ideologies, lifestyles, and even spiritual practices.
Concerning books—like Thanos, I’m an avid reader, and that definitely influences our lyrics. Books are the closest thing we have to a time machine; they allow us to understand the past and adapt for the future. Sadly, in today’s hyperconnected, digital world of short attention spans, reading is becoming a lost art—and that’s like shooting ourselves in the foot.
Especially now, with AI rapidly transforming society, those who haven’t picked up a book since school, who avoid non-fiction, or who are unwilling to study, reflect, and adapt, risk being left behind. We can’t let that happen. Reading is how we grow and stay relevant in this new age.
Read more books, people!
The inevitable question at the end. What does DEPHOSPHORUS have planned for the coming months? If you have anything on your mind that you would like to say to fans, labels, promoters, here's your chance...
Thanos: Looking ahead, we definitely plan to be more active on the live front. With the release of Planetoktonos, we hope to shake things up and put the name Dephosphorus out there even stronger — both to old friends and to new ears. We’ve already got a good amount of new material in the works, so ideally the next release won’t take as long as the previous ones. Creativity is flowing, and we want to keep that momentum going.
Beyond that, we’re always open to interesting opportunities — whether it’s shows, collaborations, or other kinds of projects. If labels, promoters, or fellow musicians have something in mind, they can absolutely reach out. We’re very much a band that thrives on meaningful connections and ideas.
Thanks to everyone who has supported us through the years — your energy and attention are what keep this whole thing alive. We truly believe that Dephosphorus still has a lot to offer, and we’re excited for what comes next.
Thank you very much for the interview. You know what I'm going to do now? I'm going to go home, play "Planetoktonos" really loud, and probably reread something by Iain M. Banks. I wish you sold-out concerts, good sales of your new album, and success in your personal lives. May the force be with you! Thank you very much!
Ave DEPHOSPHORUS! Zdravím do Hádovy říše. Nebo bych měl napsat spíše do vesmíru? Možná je oboje propojené. Poslouchám vaši novou nahrávku „Planetoktonos“ a nemůžu přestat. Je v ní všechno, co mám na extrémním metalu rád. Prozradíš nám, jaká je základní myšlenka alba a jak vznikalo?
V dnešní době, kdy má každá kapela nějaké jasné označení stylu, vy jste jiní. Nelze vás příliš zařadit. Hrajete grindcore, ale i black metal, zazní death metal, ale klidně i sludgeové prvky. Osobně se mi to hrozně líbí, ta pestrost, hravost, touha objevovat. Zeptám se rovnou na začátek…jaké kapely vás vlastně v úplných počátcích ovlivnily? A víš ty co, začni rovnou v roce 2008 a proveď nás prosím historií vaší kapely.
Thanos: Jsem rád, že se ti líbí naše hudba! Rozhodně není pro každého a nikdy jsme nečekali, že ji lidé snadno „pochopí“ nebo zařadí do nějaké kategorie. Právě proto jsme vymysleli termín, který dává smysl nám: astrogrind. Je to náš způsob, jak zachytit směs intenzity, atmosféry a kosmických témat, která prostupuje naší hudbou – nejen zvukem, ale i celkovou estetikou a lyrickým přístupem. Je to spíš kompas než žánrová škatulka.
Od začátku jsme čerpali inspiraci z řady kapel, které nás ovlivňují dodnes – například Nasum, Entombed, Knut, Anodyne, Leviathan a Voivod. Tyto kapely formovaly náš vkus už od počátku a my se k jejich diskografiím stále vracíme. I po všech těch letech v jejich hudbě vždy najdeme něco nového.
Co se týče počátků Dephosphorus – Panos a já jsme spolu hráli v kapele Straighthate. Ten projekt nakonec po mnoha letech a změnách v sestavě skončil. V roce 2008 jsme se proto rozhodli začít znovu s novým hudebním směrem. Po asi roce a půl psaní a experimentování jsme nahráli album Axiom, které se stalo naším prvním počinem a znamenalo oficiální začátek Dephosphorus.
Ve svých textech jste ovlivněni starými sci-fi knihami, které kdysi dávno formovali i mě. Ještě jako student jsem hltal všechny ty apokalyptické vize, létal jsem vesmírem, objevoval nové planety. Novinka je volně inspirována dílem Iaina M. Bankse – The Culture. Osobně mám tohoto skotského autora moc rád, ale spíše jeho počáteční tvorbu. Proč jste zvolili právě jeho? Věříš v jiné civilizace? Myslíš, že se s nimi jednou setkáme? A budeme stejně barbarští nebo vyspělí jako oni?
Panos: Ve skutečnosti Planetoktonos není nijak zvlášť ovlivněn Iainem M. Banksem – i když zbytek naší diskografie rozhodně ano! U tohoto nového alba byly některé texty, stejně jako název a obal, inspirovány romány Jamese S. A. Coreyho z cyklu The Expanse.
To však neznamená, že Iaina M. Bankse hluboce neobdivuji. Byl jsem šokován, když v roce 2012 oznámil svou nemoc, a zdrcen jeho smrtí krátce poté. Naše druhé album Ravenous Solemnity je věnováno jemu.
Miloval jsem mnoho aspektů jeho sci-fi děl (pod jménem Iain Banks, bez „M“, psal také literaturu faktu): politické intriky, ohromující existenciální témata – jako koncept sublimace, který inspiroval název našeho předchozího alba –, poetický, složitý a často hravý styl psaní (který může být náročný, pokud angličtina není vaším mateřským jazykem), jeho vznešený smysl pro humor a především jeho vize Kultury.
Kultura je lidem podobná civilizace budoucnosti – anarchistická utopie bez vůdců a bohů –, kde vnímající bytosti a umělá inteligence koexistují v harmonické symbióze. Odrážela Banksovy hluboce zakořeněné politické přesvědčení; byl otevřený a angažovaný, proslul tím, že během druhé války v Zálivu spálil svůj pas na protest proti zapojení Velké Británie.
To, co Banks udělal s Kulturou, bylo v podstatě představit si udržitelnou budoucnost. A představivost je podle mě nejmocnější zbraní lidstva. Pokud chceme najít cestu ven z aktuální civilizační slepé uličky, musíme ji moudře využívat.
Kdybych si měl vsadit, řekl bych, že jiné civilizace existují. Ale jak kdysi řekl zesnulý psychedelický guru Terence McKenna: „Nejsme tu proto, abychom rozuměli; jsme tu proto, abychom oceňovali.“ Tato myšlenka zpochybňuje dominanci racionalismu a vybízí nás, abychom realitu prožívali přímějším, estetičtějším a intuitivnějším způsobem. Možná vesmír není určen k tomu, aby byl chápán – pouze oceněn.
Vzhledem k obrovské velikosti a stáří vesmíru a krátké životnosti naší civilizace by jakékoli jiné civilizace musely být pravděpodobně neuvěřitelně vyspělé a schopné mezihvězdného cestování, aby nás mohly najít. Mezitím jsme ani plně neprozkoumali naši vlastní sluneční soustavu. Takže i když se kontakt jeví jako nepravděpodobný... jak kdysi řekl plakát X-Files: „Chci věřit.“
Ať už jsou barbarské nebo osvícené, pokud je život a civilizace ve vesmíru běžné, pak musí někde existovat všechny úrovně pokroku, právě teď.
Pokaždé, když si poslechnu nějaké nové album, tak to dělám na dobré reprosoustavě. Většinou si jen tak sednu a protože jsem starý pes, tak mám rád organický zvuk a produkci. Vaše nová nahrávka má přesně takový ten řezající zvuk, který člověka přikove na zeď. Kde jste nahrávali a kdo je podepsán pod masteringem?
Thanos: Děkujeme za milá slova, moc si toho vážíme. Máš naprostou pravdu: Planetoktonos měl znít organicky, intenzivně a být pohlcující. Jako posluchač – a ještě více jako skladatel a producent – mám pocit, že deska přesně zachycuje zvukovou identitu, o kterou jsme usilovali: hutné, drsné kytary, basu, která se pohybuje jako seismická vlna, bicí, které jsou syrové i výbušné, a samozřejmě Panosův mučivý vokál, který vypráví o kosmické hrůze z místa, které vidí jen on.
Roky jsme zkoušeli v Ignite Studiu, které se pro nás stalo druhým domovem. George Christoforidis, majitel studia, album nahrál a smíchal. George nás zná velmi dobře – už od dob Straighthate – a opravdu rozumí zvuku, o který usilujeme. Podařilo se mu s velkou citlivostí a jasností vynést na povrch každou vrstvu hudby, včetně noise a syntezátorů od Miltose Schimatariotise, našeho neviditelného pátého člena.
Jakmile byl mix hotový, poslali jsme ho Jamesovi Plotkinovi k masteringu. James vzal vše a dal tomu finální soudržnost a ostrost – deska nyní zní s chirurgickou přesností, ale zachovává si svůj syrový duch. Cítíme se velmi šťastní, že jsme na tomto albu mohli spolupracovat s tak talentovanými a oddanými lidmi.
Motiv na obalu mi hrozně připomíná nějakou starou sci-fi knihu. Jen si nemůžu vzpomenout jako? Pomůžeš mi? A kdo je autorem obrazu? Hele, na rovinu, připadám si jako kdyby mi bylo zase sedmnáct a s kamarádem se hádali o to, jestli je lepší Arthur C Clarke nebo Isaac Asimov. Jak jste se dali s autorem motivu dohromady a proč právě on?
Panos: Nevím, kterou knižní obálku máš na mysli, ale líbí se mi, že ti připomněla nostalgické sci-fi atmosféru z dospívání! Přesně takovou energii jsme chtěli vyvolat.
Autorem je John Toussas, známý také jako Graphic No Jutsu. Johna znám už přes deset let – pracovali jsme spolu v Metal Hammer Greece. V poslední době navrhuje etikety na pivní plechovky pro minipivovar Alea, který provozuje Thanos.
Planetoktonos pro nás znamená novou kapitolu v hudbě, s těžším zvukem a několika novými nápady. Vizuálně jsme také chtěli něco jiného – barevnějšího a hravějšího. Poctu klasickým sci-fi komiksům a umění.
Dal jsem Johnovi několik konkrétních referencí, jako jsou francouzské komiksové legendy Enki Bilal a Philippe Druillet (ten druhý vytvořil úžasný obal pro album Agressor’s Neverending Destiny, jedno z mých nejoblíbenějších alb všech dob).
Měl jsem na mysli velmi konkrétní scénu – biomechanickou vesmírnou loď ničící planetu, pohled zezadu. Byla to pocta loading screenům ve hře Destiny (hře, kterou jsem před deseti lety doslova hltal). Popsal jsem to Johnovi a on to perfektně vystihl.
Dostali jsme úžasnou zpětnou vazbu na obal. Několik lidí dokonce zmínilo Nocturnus – další z mých oblíbených kapel –, jejichž album Thresholds má jeden z nejlepších sci-fi obalů v historii metalu.
John také navrhl etiketu pro Asteroskoni, kolaborativní West Coast DIPA od Alea Microbrewery a P.I.G.S. Je pojmenována po jedné z našich písní z alba Impossible Orbits – v řečtině to znamená „hvězdný prach“. Jako fanoušek craftového piva je pro mě splněným snem nalévat chmelové DIPA z plechovky s logem vaší kapely, pojmenované podle písně, pro kterou jste napsali text a název. Jelikož jste z Plzně, vsadím se, že o dobrém pivu něco víte!
Asi se mnou budeš souhlasit, když napíšu, že jste kapela s velmi originálním výrazem a postupy. Doufám, že se nebudeš zlobit, ale osobně miluji VOIVOD a častokrát jsem si na ně při poslechu vzpomněl. Zníte úplně jinak, ale výsledný pocit je dle mého stejný. Prozradíš nám, jak skládáte novou hudbu? Kdo je autorem melodií? Máte ve svém středu někoho, kdo řekne – tak a takhle je to správně nebo dlouze diskutujete? Necháš nás prosím nahlédnout do vaší kuchyně?
Thanos: Určitě oceňujeme zmínku o Voivod – všichni jsme jejich fanoušci. I když si nemyslím, že existují přímé hudební podobnosti, možná je tu společný duch v atmosféře, pocit odcizení nebo použití disonance tu a tam. Takže chápu, co myslíš – jde spíše o pocit než o samotný zvuk, a to je pro nás obrovský kompliment.
Co se týče našeho procesu skládání, já (Thanos) komponuji veškerou hudbu pro Dephosphorus – tak to bylo od začátku. Je to formule, která nám vyhovuje a není třeba ji měnit. Obvykle procházím intenzivními fázemi psaní: během jednoho nebo dvou měsíců napíšu velkou část materiálu. Jakmile máme dostatek kvalitního materiálu, přeneseme ho do zkušebny a začneme ho společně tvarovat.
Tam se projeví skutečná chemie. Pracujeme na aranžmá jako kapela – zpřísňujeme rytmy, ladíme přechody, tvarujeme dynamiku. Panos obvykle přidává své vokální linky ke konci tohoto procesu, jakmile je struktura hotová a atmosféra jasná. Ve zkušebně dochází k mnoha změnám a vylepšením, ale původní jiskra obvykle pochází ze stejného místa.
Takže i když nikdo neříká „takhle to musí být“, existuje jasná počáteční vize, která se pak vyvíjí díky spolupráci a důvěře.
Prozradím ti jednu věc … mám velkou slabost pro řecké jídlo, kulturu a pokaždé, když jsem u vás na dovolené, tak se vracím domů jako znovuzrozený. Máte krásnou zemi. Lidé jsou u vás příjemní. Ale jaké je to u vás, co se týká extrémní muziky? Co koncerty, scéna, fanoušci? Chodí hodně na akce, podporují kapely? Povídej, přeháněj…
Thanos: Jsem rád, že máš slabost pro Řecko – je to opravdu krásné a intenzivní místo, v každém smyslu slova. Krajina, jídlo, lidé, chaos... to vše je součástí zážitku. Ale je to také země plná rozporů. V posledních několika desetiletích jsme prožili mnoho: finanční kolaps, referenda, úsporná opatření, systémovou nespravedlnost – to vše přimělo mnoho lidí k odchodu za stabilitou a lepší budoucností jinam. To je rána, která se ještě nezahojila.
Pokud jde o extrémní hudbu, Řecko však hraje nad své možnosti. Navzdory relativně malému počtu koncertních sálů a omezené infrastruktuře je scéna překvapivě silná a rozmanitá – s vášnivými, znalými fanoušky a kapelami, které jsou skutečně oddané. Najdete tu známá jména jako Rotting Christ, Dead Congregation, Suicidal Angels a End, ale také nespočet undergroundových kapel ze všech subžánrů extrémní hudby, které do toho dávají srdce a odhodlání.
Je tu syrová energie, částečně poháněná našimi politickými a sociálními nepokoji – a ta se promítá do hudby. Lidé možná nemají vždy prostředky, ale láska a intenzita tu jsou. Koncerty mohou působit jako rituály. Spojení mezi publikem a umělcem je instinktivní. Není to vždy snadné, ale je to rozhodně skutečné.
Takže ano – řecká scéna je živá, neklidná a stále hlasitější.
Když se vrátíš po časové ose zpět, jaké byly tvoje hudební začátky? Kdy jsi vzal do rukou první nástroj, co první koncert, kde jsi stál na pódiu? Máš nějaké klasické hudební vzdělání? A jak ses vlastně dostal k extrémnímu metalu?
Thanos: Začal jsem chodit na hodiny kytary, když mi bylo asi 10 let. Prvních pár let jsem se učil hrát na klasickou kytaru, což mi položilo základy, ale když mi bylo 13, už jsem se přikláněl k elektrické kytaře. Přesunul jsem se tedy k modernějším lekcím, kde jsem se učil techniky hraní a základní riffy. Bohužel jsem se nikdy hlouběji nezabýval hudební teorií, čehož dodnes lituji. Mnoho věcí by mi to později usnadnilo.
Moje první zkušenosti na pódiu byly celkem typické: pár školních koncertů v Lyceu, hraní coverů Metallicy s kamarády – klasika. Ale věci se začaly vyvíjet vážněji, když mi bylo asi 18 let a přidal jsem se ke kapele Straighthate, kde už zpíval Panos. Naše první skutečné společné vystoupení bylo jako předkapela Stampin' Ground v Aténách, asi v roce 2002 nebo 2003 – přesné datum si nepamatuji, ale v té době mi to připadalo jako velká událost.
Co se týče toho, jak jsem se dostal k extrémnímu metalu... Myslím, že skutečným zlomem bylo kompilační CD, které jsem jako teenager dostal do rukou. Bylo na něm několik kapel – dvě, které mě opravdu zasáhly, byly Death a Nailbomb. A bylo to. Okamžitě mě zaujala ta syrová síla, energie a upřímnost. Od té chvíle to byl hluboký ponor, který nikdy neskončil.
Panos: Mým prvním nástrojem byl rodinný syntezátor. Rodiče mě a mého mladšího bratra přihlásili na hodiny, ale jediné, co jsme se naučili hrát, byly vánoční koledy.
Když jsem začal brát hudbu vážněji, chyběla mi soustředěnost, abych se naučil hrát na nástroj pořádně. Ale všiml jsem si, že když jsem křičel spolu se svými oblíbenými deskami, měl jsem hlasitý, drsný hlas, který by se hodil pro extrémní hudbu.
Kolem roku 2001 nebo 2002 mi můj kamarád Anastasis (nyní frontman Dead Congregation) řekl, že jeho tehdejší hardcoreová kapela Straighthate hledá nového zpěváka. Zeptal jsem se, jestli bych to mohl zkusit. Zeptal se mě: „Dělal jsi to už někdy?“ Nedělal – ale jak jsem později zjistil, byli zoufalí, takže jsem tu práci dostal! O více než 20 let později jsme tady.
K extrémnímu metalu jsem se dostal v roce 1991 nebo 1992. Poslouchal jsem rozhlasový pořad na Echo FM, místní athénské stanici, kterou moderoval Harry Karaolides (přítel a bývalý kolega z Metal Hammer Greece). Pořad jsem si nahrál na kazetu. Ten večer hrál „Black Vomit“ od Sarcófago (přepracovanou verzi z alba The Laws of Scourge). Do té doby byly nejextrémnější kapely, které jsem znal, Slayer a Sepultura. Když jsem poprvé uslyšel hrdelní vokály a blast beaty, opravdu mě to šokovalo. Nemůžu říct, že se mi to hned zalíbilo, ale ohromilo mě to a rozšířilo mou představu o tom, co může být „extrémní“.
Později v roce 1992 jsem se přestěhoval do Paříže za studiem. V době před internetem byly kompilace nejlepším způsobem, jak objevovat nové kapely. Tak jsem si pořídil kazetu Masters of Brutality 2. Nejenže byl tracklist úžasný, ale i plynulost skladeb byla dokonalá – jako Seasons in the Abyss. Ta kompilace byla mou bránou do světa extrémního metalu. Díky ní jsem objevil některé ze svých oblíbených kapel: Napalm Death, Brutal Truth, Bolt Thrower, Deicide, Cannibal Corpse, Nocturnus, My Dying Bride – a mnoho dalších.
Co pro tebe znamená hudba. Je to životní styl, relax, odpočinek? Já si třeba bez hudby (a bez knih) nedokážu život vůbec představit. Klidně se můžeš pustit i do filozofických úvah, zajímá mě tvůj názor jako muzikanta.
Thanos: Hudba je pro mě přesně to, co jsi popsal – opravdu si nedokážu představit život bez ní, stejně jako bez knih. S přibývajícím věkem jsem si uvědomil, jak moc hudba ovlivnila můj pohled na svět. Je to jako čočka, která jemně mění tvé chápání věcí – prostřednictvím zvuku, emocí a abstrakce. Nabízí jiný úhel pohledu, uměleckou perspektivu, která odhaluje skryté vrstvy života, lidí a dokonce i historie.
Hudba je víc než jen životní styl nebo koníček, dává životu smysl – důvod tvořit, spojovat se, zanechat po sobě něco. A neříkám to s nějakým grandiózním pocitem odkazu. Netvrdím, že jsem důležitý já nebo moje kapela. Ale věřím, že stopy, které zanecháváme svou prací – písně, desky, nápady – jsou jakousi ozvěnou. Způsob, jak existovat mimo omezení času, pokud někdo nakonec nenarazí na elixír života!
Knihy pro mě hrají podobnou roli. Neustále čtu – hlavně historii a politickou teorii – a to udržuje mou mysl aktivní a hledající. Jen bych si přál, aby bylo doma více místa pro všechny knihy a desky... ale jako se vším v životě, jsme omezeni hranicemi.
Panos: Jak řekl Friedrich Nietzsche: „Bez hudby by život byl omylem.“ Thanosova odpověď platí i pro mě, na 100 %.
Dodal bych, že naše hudba je naším skromným příspěvkem k lidské kultuře – jen kapkou v moři. Prostřednictvím ní se snažíme představit si udržitelnější budoucnost pro lidstvo a ekosystém Země. Je důležité zasadit tyto myšlenky do kolektivního podvědomí. Tak se jednoho dne mohou stát realitou. Jak jsme nazvali jednu z našich skladeb: „Imagination Is Future History“ (Představivost je budoucnost historie).
Na osobní úrovni byla hudba – zejména extrémní, alternativní a undergroundová hudba – transformativní silou. Pomohla mi osvobodit se od konzervativní ortodoxní křesťanské výchovy. Otevřela mi mysl jiným způsobům myšlení, života a bytí – odlišným ideologiím, životním stylům a dokonce i duchovním praktikám.
Co se týče knih – stejně jako Thanos jsem vášnivý čtenář, a to rozhodně ovlivňuje naše texty. Knihy jsou tím nejbližším, co máme k časovému stroji; umožňují nám porozumět minulosti a přizpůsobit se budoucnosti. Bohužel v dnešním hyperpropojeném digitálním světě s krátkou pozorností se čtení stává ztraceným uměním – a to je jako si střílet do vlastní nohy.
Zejména nyní, kdy umělá inteligence rychle mění společnost, riskují ti, kteří od školy nesáhli po knize, vyhýbají se literatuře faktu nebo nejsou ochotni studovat, přemýšlet a přizpůsobovat se, že zůstanou pozadu. To nemůžeme dopustit. Čtením rosteme a zůstáváme relevantní v této nové době.
Čtěte více knih, lidi!
Nezbytná otázka na konec. Co chystají DEPHOSPHORUS v nejbližších měsících? Pokud máš něco na srdci, co bys chtěl vzkázat fanouškům, labelům, promotérům, zde je prostor…
Thanos: Do budoucna rozhodně plánujeme být aktivnější na koncertním poli. S vydáním Planetoktonos doufáme, že rozvíříme vody a jméno Dephosphorus se dostane ještě více do povědomí – jak starým přátelům, tak novým posluchačům. Už máme připravenou slušnou porci nového materiálu, takže ideálně by další vydání nemělo trvat tak dlouho jako ta předchozí. Kreativita proudí a my chceme tuto dynamiku udržet.
Kromě toho jsme vždy otevřeni zajímavým příležitostem – ať už se jedná o koncerty, spolupráce nebo jiné projekty. Pokud mají vydavatelství, promotéři nebo kolegové hudebníci něco na mysli, mohou se na nás rozhodně obrátit. Jsme kapela, která vzkvétá díky smysluplným kontaktům a nápadům.
Děkujeme všem, kteří nás po léta podporovali – vaše energie a pozornost jsou tím, co udržuje celou tuto věc naživu. Opravdu věříme, že Dephosphorus má ještě hodně co nabídnout, a těšíme se na to, co přijde dál.
Děkuji moc za rozhovor. Víš, co teď udělám? Půjdu domů, pustím si pořádně nahlas „Planetoktonos“ a asi si znovu přečtu něco od Iaina M. Bankse. Přeji vám, ať máte vyprodané koncerty, ať se novinka dobře prodává a ať se vám daří i v osobních životech. Ať vás provází síla! Děkuji moc!
Někdy si připadám jenom jako tichý stín. Chodím ulicemi a sleduji, jak svět kolem mě umírá. Člověk se stal člověku vlkem, násilí je na každém rohu. Války a utrpení, jedovatá voda, umírající příroda. Měli bychom být na vrcholu, máme skvělé technologie, které využíváme k zabíjení nevinných. Občas se probudím do tiché noci a jdu se podívat z okna, jestli apokalypsa už nezačala. Viděl a zažil jsem již mnohé, ale tolik lží, přetvářky, špíny a hnusu, jsem dosud neviděl. Můžeme si za to sami. Zavíráme příliš často oči před nespravedlností.
A tak mi, ostatně jako vždycky, nakonec zbývá hlavně muzika, která mi pomáhá přežít a nezbláznit se. O švédských GRAND CADAVER jsem napsal již mnohé, máme i skvělý rozhovor (odkazy máte dole pod článkem). I letos se jedná o hrubozrnný, chladnými melodiemi protkaný death metal, který můžeme s klidem označit hrdým štítkem - made in Sweden.
Všichni členové kapely patří mezi zkušené matadory, mezi veterány scény, kteří moc dobře vědí, co a jak chtějí hrát. Máte tak jistotu, že vždy dostanete perfektně odvedené řemeslo. Na GRAND CADAVER se mi ale hlavně líbí, že přidávají ještě něco navíc, takový ten syrový feeling, vichr ze severu, zdravý vztek, touhu ničit hudbou. Skladby jsou napsány velmi samozřejmě, elegantně, uvěřitelně. Ihned se mi dostaly do krve, staly se mojí součástí. Pryč šly z mého playlistu ostatní kapely a zcela pohlcen jsem chodil ulicemi se sluchátky na uších a sledoval jsem, jak svět kolem mě umírá. Chodím každé ráno velmi brzy do práce, ve smogu, skrz špinavé ulice, kolem hřbitova, továrnou, která ještě spí. Vše je depresivní, zahalené do krvavé mlhy. V těchto chvílích, když už neexistuje žádná další naděje, vynikne síla nového EP "The Rot Beneath" nejvíce. Zachmuření lidé, neustále hledící do obrazovek. Stali se z nás dávno mrtvé zombie. Agresivita roste a děti se rodí v ještě větších bolestech než dřív. Za velmi povedený považuji zvuk (Recorded by Per Stålberg at Welfare Studios, Gothenburg, mixed by Per Stålberg, mastered by Johan Reivén (Audiolord Mastering)). O motivu na obalu netřeba diskutovat, podepsáni jsou pod ním vynikající Illusive Illustration. Hlavní je pro mě, ostatně jako vždycky, hudba a ta splňuje veškeré mé požadavky na to, abych se k nahrávce rád a často vracel. Jedná se poctivou, reálnou, přesvědčivou a autentickou záležitost, která potěší všechny fanoušky třeba takových ENTOMBED, GOREFEST, GRAVE, DISMEMBER, ENTRAILS. Samozřejmě s tím, že tahle smečka má svůj vlastní rukopis, výraz, ksicht chcete-li. Svět kolem nás hoří! Apokalypsa dávno začala uvnitř našich zkažených duší! Švédský death metal zahraný s chladnou a velmi přesvědčivou elegancí starých mistrů!
Asphyx says:
Sometimes I feel like just a silent shadow. I walk the streets and watch the world around me die. Man has become a wolf to man, violence is on every corner. Wars and suffering, poisoned water, dying nature. We should be at the top, we have great technology that we use to kill the innocent. Sometimes I wake up in the quiet night and look out the window to see if the apocalypse has already begun. I have seen and experienced many things, but I have never seen so much lies, hypocrisy, filth, and disgust. We have only ourselves to blame. We too often turn a blind eye to injustice.
And so, as always, what remains for me in the end is mainly music, which helps me survive and not go crazy. I have already written a lot about the Swedish band GRAND CADAVER, and we also have a great interview with them (links below the article). This year, too, it's coarse, cold, melodic death metal that we can proudly label "made in Sweden."
All members of the band are experienced matadors, veterans of the scene who know exactly what they want to play and how. You can be sure that you will always get a perfectly executed performance. What I like most about GRAND CADAVER is that they add something extra, that raw feeling, a wind from the north, healthy anger, a desire to destroy with music. The songs are written very naturally, elegantly, believably. They immediately got into my blood and became a part of me. The other bands disappeared from my playlist, and I walked the streets completely absorbed, headphones on, watching the world around me die. I walk to work very early every morning, through the smog, through the dirty streets, past the cemetery, past the factory that is still asleep. Everything is depressing, shrouded in a bloody fog. It is in these moments, when there is no hope left, that the power of the new EP "The Rot Beneath" stands out the most. Gloomy people, constantly staring at screens. We have long since become dead zombies. Aggression is growing and children are being born in even greater pain than before. I consider the sound to be very well done (Recorded by Per Stålberg at Welfare Studios, Gothenburg, mixed by Per Stålberg, mastered by Johan Reivén (Audiolord Mastering)). There is no need to discuss the cover art, which was created by the excellent Illusive Illustration. The main thing for me, as always, is the music, and it meets all my requirements for me to enjoy returning to the recording often. It is an honest, realistic, convincing, and authentic affair that will delight all fans of ENTOMBED, GOREFEST, GRAVE, DISMEMBER, ENTRAILS, and the like. Of course, this pack has its own signature style, expression, or face, if you will. The world around us is burning! The apocalypse began long ago inside our corrupt souls! Swedish death metal played with the cold and very convincing elegance of the old masters!
Pradávné předpovědi se splnily s krutou přesností. Lidé nepotřebují přírodní katastrofy, ani zásah z vesmíru, aby se totálně zničili. Stačí jim jejich vlastní temné myšlenky a nenávist. Všechny ty neuvěřitelné teorie a spiknutí o tom, že jsme ovládáni jako loutky bez duše, se nakonec potvrdily. Marast, hnus a špína, bída a utrpení, za všechno si můžeme jenom my sami. Nenávistné komentáře, krásné reklamy, raději utíkám na další krvavý black death metalový obřad. Zde alespoň cítím sílu a energii, tady je vše opravdové a ohlodané na kost.
Dánští tmáři LOTAN hrají od roku 2020 a mají na svém kontě ještě jedno dlouhohrající album a dvě EP. Jedná se do černé mlhy zahalený syrový a chladný kov smrti, který nepostrádá potřebnou naléhavou a divokou atmosféru. Oltář je znovu připraven, nové album hoří zevnitř. Je silné ve svých motivech, bolestivé ve zvuku, tajemné a záhadné, jako motiv na obalu. Pokud se rádi procházíte za rozbřesku na opuštěných hřbitovech, potom jste zde správně.
Když jsem nové album začal před několika měsíci poslouchat, při každém setkání mě mrazilo v kostech a tuhla mi krev v žilách. Mám rád, když ve mě dovede kapela probudit nějaké emoce, když se jí podaří rozdrásat moji duši do krve. Skladby jsou tu velmi dobře napsány, mají v sobě pověstnou jiskru, drive a jsou ušpiněné jako tělo zohavené mrtvoly, která tu zbyde po apokalypse, která už dávno začala v našich myslích. Tématem textů je dodnes platný příběh o Kainovi a Ábelovi, o celkovém úpadku lidstva jako celku. Zbylo nám už jenom násilí, jsme bezcitní k utrpení druhých. Rozhodně věnujte téhle stránce nahrávky pozornost, stojí opravdu za to. Hudebně se potom jedná o podobný zážitek, jako při poslechu kapel typu BEHEMOTH, HATE, BELPHEGOR, ANAAL NATHRAKH, případně MGLA. Když se nad tím zamyslíte, tak je vlastně velmi děsivé, co přinese blízká budoucnost. Další válku? Nějakou chorobu, která se nám dostane do podvědomí? Nebo nám budou stačit sociální sítě a internet? Mám rád alba, která mě donutí k zamyšlení, která v sobě mají jasné myšlenky, u kterých kývám souhlasně hlavou. "Yetzer Hara" přesně takové je. Plné nápadů, takového toho těžko definovatelného neklidu, magie i zvláštní přitažlivosti. Za moji maličkost nemohu jinak, než vám novinku doporučit. Je propracovaná po všech stránkách a zároveň nepostrádá živočišnost a touhu ničit. Rozerve vás zevnitř a zanechá po sobě dlouhou krvavou stopu. Pradávné předpovědi se splnily s krutou přesností. Lidé nepotřebují přírodní katastrofy, ani zásah z vesmíru, aby se totálně zničili. Stačí jim jejich vlastní temné myšlenky a nenávist. Nihilistický, divoký, chladný a temný black death metal plný vzdoru a divoké energie! Album ostré jako břitva, které řeže do živého!
Asphyx says:
Ancient prophecies have come true with cruel accuracy. People don't need natural disasters or intervention from outer space to destroy themselves completely. Their own dark thoughts and hatred are enough. All those incredible theories and conspiracies about us being controlled like soulless puppets have finally been confirmed. Filth, disgust, and dirt, misery and suffering—we have only ourselves to blame for all of it. Hateful comments, beautiful advertisements—I'd rather escape to another bloody black death metal ritual. At least here I feel strength and energy; here, everything is real and stripped down to the bone.
Danish dark metal band LOTAN has been playing since 2020 and has one full-length album and two EPs to their credit. It is raw and cold death metal shrouded in black fog, which does not lack the necessary urgent and wild atmosphere. The altar is ready again, the new album burns from within. It is strong in its motifs, painful in its sound, mysterious and enigmatic, like the motif on the cover. If you like to walk through deserted cemeteries at dawn, then you've come to the right place.
When I started listening to the new album a few months ago, it sent shivers down my spine and made my blood run cold every time I heard it. I like it when a band can stir up emotions in me, when they manage to tear my soul to shreds. The songs are very well written, they have that famous spark, drive, and they are as dirty as the mutilated corpse left behind after the apocalypse that began long ago in our minds. The theme of the lyrics is the still-relevant story of Cain and Abel, about the overall decline of humanity as a whole. All we have left is violence, we are insensitive to the suffering of others. Definitely pay attention to this side of the recording, it's really worth it. Musically, it is a similar experience to listening to bands such as BEHEMOTH, HATE, BELPHEGOR, ANAAL NATHRAKH, or MGLA. When you think about it, it is actually very frightening what the near future will bring. Another war? Some disease that will enter our subconscious? Or will social media and the internet be enough for us? I like albums that make me think, that have clear ideas that I nod my head in agreement with. "Yetzer Hara" is exactly that. Full of ideas, that hard-to-define restlessness, magic, and a strange appeal. I can't help but recommend this new release to you. It is sophisticated in every way, yet it doesn't lack animalistic energy and a desire to destroy. It will tear you apart from the inside and leave a long bloody trail behind. Ancient prophecies have come true with cruel accuracy. People don't need natural disasters or intervention from outer space to destroy themselves completely. Their own dark thoughts and hatred are enough. Nihilistic, wild, cold, and dark black death metal full of defiance and wild energy! An album as sharp as a razor that cuts to the quick!
.JPG)
