Asphyxovy zápisky - Natažené ruce všude kolem
Chodívám z bazénu hrozně rád pěšky. Nechávám si schnout neučesané vlasy ve větru (v létě, v zimě mi pokaždé zmrznou na kost). Otáčím se s chutí za pěknými dívkami. Kdo vymyslel sukně, jak se ten génius jmenoval? Dokonce i jeptišky, které jsou naučené se nedívat chlapům do očí, jdou smyslně. Marně ukrývají před světem, že jsou také ženy.
Vyhnu se partičce plešatých překupníků drog se zlatými řetězy, obejdu obloukem smečku olysalých psů s bezdomovci. Nechci si kazit den. Některý lidi smrdí, víš. Špínou a zlostí. A mají pořád natažené ruce. Kvůli chlastu, kvůli fetu.
"Dejte, prosím...": ozve se snad padesátkrát. A to jen přestupuji z jednoho spoje na druhý. Pár metrů a všichni mají nedostatek. Studenti, postižení, slepí, matky v tísni, děti v Čechách, v Nepálu. Celej svět chce moje peníze.
Jednou jsem, smutný ze šerého dne, vytáhl peněženku a dal každému pár drobných. Žebráci, různá hnutí, bojuj, podporuj, vždyť ti to nic neudělá, nebuď sobec - o 450,- Kč lehčí během několika kroků. Neměl jsem večer peníze pro své vlastní děti na kroužky, do školy, na svačinu.
"Tak si strč ty svý peníze do prdele": zařvala na mě bojovná dívka s dlouhými blonďatými vlasy. Ve tváři měla nenávist. Hodně nenávisti. "Máš se jako prase v žitě a chudáky v Africe necháš pochcípat": bodla mě ještě. Jenže má milá, já na rozdíl od tebe odvedl za tento týden spousty práce a z mých daní bys u mě mohla s klidem dělat brigádu - vydělané peníze si pak pošli třeba na nový náboje pro "tu správnou stranu barikády".
Zabolelo to, mám rád spíš transparentní pomoc a každý měsíc se mi strhávají peníze pro Světlušku, pro Paraple. Víc dát nemůžu, těch natažených rukou je čím dál tím víc. Všude čtu, jak se máme dobře, jak chybí lidé v továrnách, na polích, v kancelářích. Nemám řešení, nejsem politik. Jsem jen pouhý chlápek, který každý den ráno vstane v půl páté a jde makat. Vytvářím hodnoty, rozvíjím myšlenky, které přede mnou předložili mí předchůdci.
A je mi trapně a asi i trošku sobecky odvracím zrak od natažených rukou všude kolem. Možná se malinko stydím, že mí předci kdysi taky "chcípali hladem" a přežili jen ti šikovní, chytří a silní. Nic totiž není zadarmo, víme? Stavět, budovat se musí vždy postupně, s obrovskou dřinou a bolestí, slepými uličkami, s neúrodou. Občas mi přijde, že se na to dnes zapomíná. Asi začnu chodit z bazénu zadem, abych potkal víc mladých žen se sukněmi a méně prosících dlaní.
