LUNAR BLOOD - Twilight Insurgency CD 2022, Pulverised Records
for english please scroll down
Jedeš nekonečnou tmou. Máš trošku strach, protože není vidět na krok. Zpíváš si, unavený a zničený. Dlouhý den a noc před tebou. Ještě nevíš, že za zatáčkou tě čeká smrt. Náklaďák naložený prašivými kostmi. Prolétneš předním sklem a poslední, co vidíš na tomto světě, je krev. Přechod na druhou stranu bývá někdy hodně bolestivý. Stejně jako hudba šílených maniaků LUNAR BLOOD.
Poslech "Twilight Insurgency" je jako podlehnout mnohočetným zraněním někde v opuštěné uličce. Podá si vás parta násilných hajzlů a budete nakonec moc rádi, že přežijete. Hudba je stejně nenávistná, zlá, ošklivá, mokvající, shnilá. Death metal, black metal, crust i hard core. Nic pro pozérské metalisty, ale spíše opravdu srážka s náklaďákem plným kostí.
LUNAR BLOOD vám nedají vydechnout ani na chvilku. Během celého procesu umírání zažijete jenom bolest, utrpení. Krutý, masivní zvuk. Postupy a nápady jak vystřižené ze starých záhrobních učebnic. Téhle partě není nic svaté, nepářou se s tím. Jakoby mě někdo nutil běhat po ostrých střepech a bičoval mě u toho ocelovým bičem. Američané si mě ihned naklonili na svoji stranu. Používal jsem jejich novou desku "Twilight Insurgency" nejvíc ve chvílích, když jsem si potřeboval vyplácnout hlavu od zbytečností. A že jich v současném světě je, to vám nemusím vykládat. LUNAR BLOOD letos umíchali pořádně ostrý, pálivý a jedovatý koktejl. Doporučuji podávat podchlazené. Do žil vám bude vpraveno obrovské množství energie, síly, nakumulovaného vzteku a nenávisti. Jedeš nekonečnou tmou. Máš trošku strach, protože není vidět na krok. Zpíváš si, unavený a zničený. Dlouhý den a noc před tebou. Ještě nevíš, že za zatáčkou tě čeká smrt. Náklaďák naložený prašivými kostmi. Na boku má napsáno červeným písmem LUNAR BLOOD.Jsem moc rád, že mi přišlo album na recenzi. Má v sobě totiž vše potřebné pro pořádnou pařbu. Brutalita se zde potkává s krutostí. Masakr! Black death crust metal, který vám utrhne čelist!
Asphyx says:
You're driving through the endless darkness. You're a little scared because you can't see a step. You're singing to yourself, tired and worn out. Long day and night ahead of you. You don't know yet that death awaits you around the bend. A truck loaded with mangy bones. You fly through the windshield and the last thing you see in this world is blood. It can be very painful to cross to the other side. Like the music of the mad maniacs of LUNAR BLOOD.
Listening to "Twilight Insurgency" is like succumbing to multiple injuries in a deserted alley somewhere. You'll be taken down by a bunch of violent bastards and you'll be glad you survived in the end. The music is equally hateful, evil, ugly, swampy, rotten. Death metal, black metal, crust and hardcore. Nothing for poser metalheads, but more like really crashing a truck full of bones.
LUNAR BLOOD won't let you breathe for a moment. During the whole process of dying, you will experience only pain, suffering. A cruel, massive sound. Procedures and ideas straight out of the old tomb textbooks. Nothing is sacred to this bunch, they don't fight it. It's like someone's making me run on sharp rocks and whipping me with a steel whip. The Americans immediately swayed me to their side. I used their new record "Twilight Insurgency" most when I needed to clear my head of uselessness. And I don't need to tell you that there is a lot of it in the world today. This year LUNAR BLOOD have mixed up a cocktail that is sharp, hot and poisonous. I recommend serving it chilled. You will have a huge amount of energy, power, accumulated rage and hatred injected into your veins. You're driving through endless darkness. You're a little scared because you can't see a step. You're singing to yourself, tired and exhausted. A long day and night ahead of you. You don't know yet that death awaits you around the bend. A truck loaded with mangy bones. LUNAR BLOOD is written in red letters on the side. I'm so glad I got the album to review. It's got everything you need for a good party. Brutality meets cruelty here. Massacre! Black death crust metal that will rip your jaw off!
Příběh tří stý třicátý devátý - Takoví obyčejní lyžníci
Můj život se začínal čím dál tím víc přesouvat do Plzně. Sem tam jsem zašel na koncert, každý měsíc po výplatě jsem stával před Music Records s lístečkem, kde jsem měl napsané kapely, které vydaly nové desky. Měli tam takové koutky, kde jste si mohli dopředu CD poslechnout. Vynikající věc! Nekupoval jsem tím pádem nikdy zajíce v pytli a jenom to, co se mi líbilo. Naše nově vznikající partička ale poslouchala něco úplně jiného. Starý dobrý rock. The Doors, Pink Floyd, Led Zeppelin a spoustu dalších. Neměl jsem nikoho, s kým bych si o metalu promluvil. Ale učitelky byly hrozně tolerantní a nechaly mě, abych si na pijatikách na kolejích občas pustil i svoje prasárničky.
Jinak vše ubíhalo celkem v pohodě. V Boleslavi jsem postupně zjišťoval, že jsem totálně mimo. Jak už mezi námi nebyl Sabath, tak jsme neměli žádné tmelidlo, nikoho, kdo by nás směřoval. Čím dál tím víc jsem si uvědomoval, jak pro mě byl tenhle člověk důležitý. Z jeho hlášek, průpovídek a názorů žiju vlastně celý život. V srdci jsem měl pořád obrovskou díru, která se projevovala hlavně tím, že když jsem se opil, tak jsem blábolil o starých časech v Boleslavi. Nikdo mi ale moc nerozuměl a vlastně to ani nikoho moc nezajímalo. Co se týká dívek, tak Esterka se sice sem tam stavila, ale už z nás byli jen kamarádi. Možná je to škoda, ale nic s tím nenadělám.
Pořád jsem pokukoval po blondýnce, ale měla takovou děsnou kamarádku, která se poměrně dost často a ráda seznamovala vlastně s kýmkoliv, kdo vypadal aspoň trošku dobře. Veselejší v rozkroku a to mě děsilo. Věděl jsem ale, že studuje taky peďák. My jsme s Michalem pořád trávili dlouhé hodiny různými disputacemi, děsně nás bavilo pořád něco řešit. Ladili jsme noty pro budoucí život. S ním a ostatními rozevlátými intelektuály, kteří se k nám postupně přifařili, jsme sedávali Na Kurtech a byli děsně chytří. Budoucí učitelky chodily s námi a vzpomínám na ty chvíle hrozně rád. A byly to jako vždy ženy, které napadlo, že bychom mohli dělat něco jiného, než jen sedět v hospodě. První akcí byl bazén, což bylo super, protože jsme viděli holky v plavkách a pak se taky mohli děsně opít v hospodě nad bazénem. Nejvíc si ale pamatuju víkend, kdy jednu křehulinku napadlo, že by mohla být dobrá vyjížďka na lyžích.
Byl to trošku problém, protože jedinej, kdo měl běžky, jsem byl já. Táhl jsem je autobusem z chalupy z Jizerek až do Plzně. Blanku ale napadlo, že by mohla půjčit zbytek lyží ze školy. Vše dopadlo dobře a my sedíme na baru v A3 a ladíme formu. Hele, asi by to chtělo méně rumu, hlásili, že má být mínus patnáct. Jsou to hory, brzdím ostatní, a působí to divně, protože většinou co se týká piva a rumu, tak jsem býval já velkým pokušitelem. Nikdo mě ale moc neposlouchá. Řeknu, že si jdu lehnout, jedna slečna chce jít se mnou, ale vymluvím se, že dnes nemůžu, že bych pak nepodal na lyžích výkon. Kouká smutně a chce aspoň pusu. Tak jo děvče a teď už hupky dupky do peřin a nech si o mě zdát. Já ulehnu a vidím blondýnku. Pořád se mi potvůrka vkrádá do snů.
Ráno mi trvá asi půl hodiny, než všechny vykopu z postelí. Dělejte, jede nám vlak na Rudu. Chci vyrazit brzy, než pojedou turisti, ať máme trošku náskok. Kupujeme skupinovou jízdenku a Michal cinká lahváčema. Ne díky, fakt nechci, když jedu na běžky, tak piju až v hospodě po lyžích. Dám si ale svačinku. Na tohle byly učitelky skvělý, úžasný. Cítil jsem se jako partou z Boleslavi, když jsme jezdili na koncerty. Holky byly opravdu super. V obou městech. Tak nějak přirozeně se o nás staraly a my je zase chránili a byli na ně hodní. Organizovali jsme a zařizovali. Tedy pokud jsme nebyli na plech. Železnou Rudu moc neznám a tak omylem přejedeme až na konečnou do Alžbětína. Je ještě tma. Na nádraží nikdo, jenom mráz, neskutečná zima.
Kýcháme a smrkáme a já se vydám hledat turistické značky. Mapu nemáme, měl ji koupit Michal, ale jako vždycky skončil v antikvariátu. Smůla. Hele, něco jsem našel. Jdeme po červený a nevíme moc kam. Nikdo nejsme zdejší a neznáme místní reálie. Ani živáček nám nemůže poradit. Pořád je tma, ale vylezeme kousek na kopec a svítá. Do sněhu na horách svítí slaboučké slunce, vše jiskří a každý horal ví, že v takových chvílích se začnete usmívat, být laskaví a pohlcení kouzlem lesů, luk a strání. Vidíme srnku, pak kance a slyšíme i tetřeva. Připadám si jako když jsem jako malý chodil na čekanou s dědou. Nádhera a můj živel, můj krásnej svět, kterej budu nadosmrti milovat. Jsem jak v transu, holky se shluknou u mě, zapomínají, že mají na nohou běžky, samozřejmě blbě namazaný. Občas padnou na ty svý sedinky, kňourají, ale jinak je nám neskutečně krásně. Otevírám placatku, až když jsme na kopci. Dejte si, zahřeje.
Jedeme, šustíme, zastavujeme se na každém rozcestí a pečlivě sledujeme směr naší cesty. Dám na svůj orientační smysl a vedu všechny starými stezkami, občas musím prošlapávat stopu, ale jsem mladý a silný a v žilách mi koluje mimo vroucí krve taky rum. Smrkáme do zmrzlých kapesníků a pomáháme holkách na nohy, když se rozplácnou jako žáby. Některé stojí na běžkách poprvé a tak jsem chvilku vepředu, pak zase vzadu, jak nějakej pionýrskej vedoucí, stará dobrá kvočna, která ve mě prostě je. Plácám je po zadcích, hyjé, přidej klisničko. Děláme si srandičky a odměnou jsou mi jejich úsměvy a červené tváře. Připadám si jako zkušený průvodce, i když chvílemi nevím, kam jedeme. Ale nikomu to nevadí. Bez lidí, jen mezi kupou sněhu, u krmelců, svahem dolů, někdo jede šusem, protože neumí ještě brzdit.
Běžíme, jdeme, plužíme několik hodin, sem tam zabloudíme, až se ocitneme u Čertova jezera. Je čarokrásné, bez turistů, bez asfaltu jako dnes, ale čisté, majestátní. Jo hergot, takhle Kubíka neznáte, co? Trávíme čas jen v hospodách, ale tady, uprostřed lesů jsem básníkem a tulákem. Některá děvčata mi visí na rtech a mě to dělá samozřejmě hrozně dobře. I Michal, na kterém je vidět, že občas nemůže, tak se tváří zasněně a nechá se unášet mým vyprávěním. Jsme takoví obyčejní lyžníci, kluci a holky, nová parta, která se ještě pořád oťukává. U Blanky i Michala je zdá se rukáv v rukávě. No a já? Uvidíme, nechávám si konečně otevřenou hlavu. Čekám až to přijde, ta velká láska, na kterou stejně všichni čekáme celej život. Někdo ji snově popisujeme a jsem rozjitření a jíní zase berou vše jen jako dobrý šuk. Ale to je na každém z nás. Mě je momentálně s učitelkama moc dobře.
Jedna je prdelatá a hlasitá, druhá tenounká, bez prsou, další malinká jak panenka. Žádné modelky, ale z těch jsem už dávno vyrostl, není mi patnáct a chci spíš podobný typ. Ony jsou krásné úplně jinak. Jak by kdysi řekl Prcalík. Podívej se jí do tváře a uvidíš, že jí kouká mrd z očí. Ne vážně, zase jsme si postupně, polehounku, momentálně v bílé stopě, tvořili přátelství a možná i něco navíc. Člověk si musí spolu něco prožít, mít se rád a naštvat se v různých situacích. Podávám právě prdelaté ruku, protože padla na záda jako beruška. Podívá se na mě, je upocená, trošku vzteklá, ale řeknu vám, neskutečně nádherná. Chci do hospody, já už nemůžu. Jedeme tedy směr Špičák, to už je kousek. Následují karamboly jak z grotesky. Sjezdovka nejnižší úrovně je na začínající běžkaře těžká. Držkopády, objímání smrčků, rozehnání lyžařů. Jedu šusem! Řve někdo za mnou. Otočím se a jediná Blanka je ještě na nohou. Sraz dole, zavolám a zabrzdím ostře před nějakou vystajlovanou slečnou. Kouká na mě zase jak na lůzra. Pak se diví, když přijede tolik dívek a všechny se ke mě hrnou.
Hospoda na nádraží u Špičáku bývala vždy parádní. Tedy co jsem ji zažil já. Pivo a borůvkové knedlíky, utopenci, rum. Jsme rádi, že jsme vše přežili a vyprávíme si barvitě jak kdo jel, jak padl. Holky výskají, Michal se tiskne k Blance a moje maličkost se zase zasní. Hory a sníh, utahaní poutníci, kteří si dávají odměnu. Dívám se na své nové kamarády, užívám si dobrotu, pohodičku, které bylo poslední dobou v Boleslavi tak málo. Do vlaku nasedneme značně podroušení. Máme neskutečně sexistický řeči, za který by vás asi dneska zavřeli, ale tenkrát to byla krásná hra, jen milý, dobře míněný flirt. Protože já se cejtil jako děsněj chlap a průvodce a vedoucí výpravy a holky zase jako krásné dámy, slečny ze snů a pověstí. Byli jsme možná obyčejní lyžníci, ale ve vzpomínkách nám zůstala hrozná spousta nádherných obrazů. A to není rozhodně málo!
Konec se sám nabízí, co myslíte? Odneseme běžky na kolej a celou noc řádíme po plzeňských klubech. A v našich příbězích jsou kopce o hodně strmější, zima krutější a my úplně nejvíc nejšikovnější. Buďte dobří! Stopa!
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
MASAKRE - Morbid Extinction EP 2022, Pulverised Records
for english please scroll down
Překročíš další mrtvé tělo a přemýšlíš, kdo byl něčeho takového schopen. Uřezané hlavy, střeva zahnívající na zemi. Pach smrti, hnusný a těžký vzduch. Ve jménu víry se vždy páchají ty nejhorší zvěrstva. Klaníme se dávno padlým modlám a jsme kvůli nim schopni zničit i bližního svého. Utíkám raději pryč, do katakomb za městem. Zavřu za sebou železné dveře. A poslouchám pořádně nahlas death metal, crust i punk. Přehrabuji se v nekonečné řadě desek, které mi každý den chodí na recenze.
Dnes volím jednoznačně indonéské maniaky MASAKRE. Protože si je pouštím na své hi-fi věži už nějaký čas a zatím mě nikdy nezklamali. Pokaždé se znovu ocitám v představách ve vesnici, přes kterou přešla vojska jedné i druhé strany. Cítím z hudby šílenství, temnotu a chlad!
Dívám se do tmy, mrazí mě v zádech. U podobné hudby, která je nasáklá poctivou hnilobou, praskají kosti tlakem. Líbí se mi přístup, s jakým k tvorbě jako takové Indonésané přistupují. Smrt je všude kolem a já si užívám postupy jak vystřižené ze starých učebnic. "Morbid Extinction" je ukováno z kvalitní oceli. Doporučuji všem, kteří mají rádi ve skladbách oheň, chlad i sílu. MASAKRE jsou rebelové z podsvětí, kteří se rozhodli spálit nás na popel. Neexistuje nic, jenom peklo. Líbí se mi zvuk, černobílý obal, obdivuji temné a zákeřné nálady. Užívám si chvíle, kdy s otevřeným pivem sedím u přehrávače a neustále přidávám hlasitost. Pánové sice nepřinášejí nic nového, vše jsme slyšeli již mnohokrát, ale to tu ani nejde. Představte si smečku šílených bojových psů, kteří vám jdou po krku. Pro mě osobně je hrozně důležité (možná nejdůležitější), aby mě hudba dokázala bavit, pohltit, aby ve mě vyvolala nějaké emoce a pocity. "Morbid Extinction" je jako bodnutí rezavým nožem přímo do břicha. Určeno je pro všechny prokleté, fanoušky ryzí, neučesané a rebelské hudby. Old school death crust metal se smradlavou punkovou příchutí!
Asphyx says:
You cross another dead body and wonder who was capable of such a thing. Severed heads, intestines rotting on the ground. The smell of death, the air heavy and foul. The worst atrocities are always committed in the name of faith. We worship idols long since fallen and are capable of destroying our fellow man for their sake. I'd rather run away to the catacombs outside the city. I close the iron door behind me. And listen to death metal, crust and punk loudly. I dig through the endless stream of records that come in for review every day.
Today I choose definitely Indonesian maniacs MASAKRE. Because I have been playing them on my hi-fi tower for some time now and so far they have never let me down. Each time I find myself reimagining myself in a village that has been crossed by troops of either side. I can feel the madness, darkness and coldness from the music!
I look into the darkness, I get chills. Music like this, soaked in honest rot, makes your bones crack with the pressure. I like the approach with which the Indonesians approach a creation as such. Death is everywhere and I enjoy the procedures as if cut from an old textbook. "Morbid Extinction" is forged from quality steel. I recommend it to anyone who likes fire, cold and power in their compositions. MASAKRE are rebels from the underworld who decided to burn us to ashes. There is nothing but hell. I like the sound, the black and white cover, I admire the dark and insidious moods. I enjoy the moments when I sit with an open beer in front of the player and keep turning up the volume. The gents don't bring anything new, we've heard it all many times before, but that's not really the point here. Imagine a pack of mad fighting dogs at your throat. For me personally, it is very important (maybe the most important) that the music can entertain me, absorb me, that it can evoke some emotions and feelings in me. "Morbid Extinction" is like a stab with a rusty knife right in the stomach. It's for all the damned, fans of pure, unadulterated and rebellious music. Old school death crust metal with a stinking punk flavour!
Ave NERVOCHAOS! Greetings to the Brazilian underground. I hope everything is fine with you. The television shoots from your country were very scary during the COVID pandemic. Did the current situation influence you in composing, recording, creating new material for the album "All Colors of Darkness"?
(Edu) Hail! Everything under control here. Certainly all that is happening here in Brazil, and in the world as well, had a huge impact on us while we were writing the new songs, and also, it influenced us a lot during the recording sessions. So we were able to vent all our hatred and frustrations, and so our tenth studio album "All Colors Of Darkness" was born.
I have to say I listen to the new album over and over again. In the car, at home, at work, there is something very attractive to me in it. It contains a huge amount of energy! Do you think it's because „new blood" in line-up? You have a new bass player (Pedro Lemes), guitarist (Woesley Johann) and singer (Brian Stone). How did the new members used to NERVOCHAOS, why did you choose them and how did they participate in composing?
(Edu) Great to hear that you like the new material! In January 2020 we started working on this material and almost all of it was composed by me and Diego (who left the band in March 2020), except for the guitar solos (which were written by each of the current guitarists) and the vocal patterns. Of course each member puts his touch, interpretation, and performance on the songs during the recordings. We rehearsed a lot, did some pre-productions, and there were also some ideas given to us by Adassi Addasi (the producer of the album), so we could give the final adjustments to all the songs and be prepared to record the album. We wanted to do a very strong, energetic and in your face album. As for the line-up, Pedro (b) joined the band in May 2019 and Luis "Quinho" Parisi (g) re-joined the band in November 2019. So when Diego (v/g) left the band in March 2020, I started searching for new members. I already knew Woesley (g) from other bands that he used to play, so we've talked and he joined us in April 2020. As for the vocal, some people contacted us when they found out we needed a vocalist. We sent a new song, instrumental only, the lyrics and asked them to record a demo. We got the demos back and ended up choosing Brian Stone to take over the vocal duties.
If I'm not mistaken, the only original member of NERVOCHAOS is drummer Edu Lane. He has been sitting behind the drums since 1996. A number of musicians have actually passed through the band. Why such frequent line-up changes? Is the reason traveling, concerts and long tours ? It is probably not for everyone?!
(Edu) I am the only remaining original member in the band. Unfortunately we have had many lineup changes over these 25 years, but these changes were necessary to keep the band active, healthy, and evolving. We are a touring band and we believe that a band is made live, so we are always playing shows and touring. We have to tour constantly to be able to live exclusively from music. It is not an easy task, especially living in a third world country, and to follow that path was a choice I made many years ago. I love what I do and I do what I love! I believe that this lifestyle is definitively not for everyone, but all the former members have played a very important role in shaping our sound, and making what we are today.
Let's get to the new record. The sound is signed by Brendan Duffey. How did you get together, why did you choose him? By the way, the sound on the album really killing. It is dirty, dark, legible, I can feel the aggressivity!
(Edu) I have admired and followed his work for some time now and in early 2020 the opportunity arose for us to work together. We recorded here in Sao Paulo (Brazil) together with Adriano Daga and producer Adassi Addasi, and Brendan Duffey did all the mix and master in his studio in Los Angeles (USA). Brendan did an amazing job, we are very happy with the final result of this album and it's great to hear that you liked it too! Our goal is always to be able to surpass our last release and I believe we have achieved that once again with the new album.
The cover was painted by Néstor Ávalos. I have to praise again. The motif has a magical appeal for me. Are they demons looking to hell? Or what exactly does the cover art represent? What does it say about music? And how did you get together with Néstor?
(Edu) The front cover features Hecate, a goddess in ancient Greek religion and mythology, most often shown holding a pair of torches, a key, snakes or accompanied by dogs and in later periods depicted in triple form. She is variously associated with crossroads, entrance-ways, night, light, magic, witchcraft, knowledge of herbs and poisonous plants, ghosts, necromancy, and sorcery. I've been following Nestor's work for quite some time now and he is an exceptional artist. I love his dark visions and black arts and his artwork helped to reinforce even more the concept that we develop in our music, our lyrics, and also our personal believes, and even our spiritual ones too.
The new album is an incredible ride from start to finish. I'm sitting at the speakers and I really enjoy it. Please tell us what the lyrics are about?
(Edu) On this album we approached several themes, so we have lyrics against organized religions, about Babalon, about Succubus, about the manifestation or incarnation of Satan, about anti-Christianism, about the Kabbalah, about astral journeys or out-of-body experiences, about indigenous legends and also about the harsh reality of everyday life.
There are also two covers on the album: 'Demonomania' (The Misfits cover) and 'Three Shades of Black' (Hank 3 cover). Do you know what is best? Especially the country by Hank Williams III was incredibly successful! I can't get this out of my head! Why these songs? Do you have a deeper relationship with them?
(Edu) Very nice to know that you liked the covers we did too. Both were very special for us, because in addition to liking both bands a lot, we had very special guests performances by João Gordo (from Ratos de Porão) on 'Demonomania' (The Misfits cover) and Wayne Hancock, William Santos & Ricardo Vignini on 'Three Shades of Black' (Hank III cover).
I've seen you live several times. It was always a maniac death, a tsunami of energy and honest metal in Prague. It seemed to me that you would leave your soul on stage. What do live performances mean to you? Do you like touring? And what about Prague, do you remember our fans?
(Edu) We're a touring band, that's the path we choose, so being on stage and being on tour is everything to us. As I said earlier, we love what we do and we do what we love! So all shows are very special and unique in their own way for us, and we always give 120% of ourselves on stage, as if it were the last show of our lives. Czech Republic in general and specially Prague have always been amazing to us. Every time we play over there the fans are crazy, very energetic, dedicated and have that old-school spirit/vibe to it. We love it and we're so looking forward to return.
I watch nature documentaries on TV every Sunday, and Brazil was there recently. You really come from a beautiful country. I was just a little taken aback by the difference between beautiful nature, cities and strange politics. I don't like to talk about such things, but tell us, what is the status of metal bands in Brazil? Do you have a very active scene in Sao Paulo? What about clubs, tours, festivals? And tell us something about Brazilian fans.
(Edu) Brazil is a huge country and every region has its own particularities, costumes, landscapes, accents, and so on. Like anywhere else in the world, I believe that a headbanger is always a headbanger, so it doesn't matter from where you come from and/or all that, in the end of the day, we're all united by METAL. The METAL scene is very strong in Brazil and all regions have amazing bands, distros, labels, clubs and dedicated, loyal, die hard fans. The way I see, the Brazilian scene evolved and developed a lot in the last decades, of course there's still a lot to be done, but if we compare it to how it was in the early 90s, it is much better now in so many ways. For example, nowadays bands can tour around the country, there are amazing festivals happening all year long, metal promoters/clubs in all regions and most of all loyal, dedicated, die hard fans.
What does music mean to you? How did you even get into playing death metal, why this style? Please remember for us the beginnings of NERVOCHAOS. Who were your idols when you started playing?
(Edu) Music is everything to me and since I was little I always wanted to do what I do. I believe I'm very lucky to be able to make a living from it. I have always bounded with the heaviest, most extreme music style so it was a natural path to follow. In my opinion, we make extreme music, because we are not limited to a pre-stipulated music labels or a certain musical style. We freely navigate between the extreme music strands. It's easy to identify different aspects of extreme music in our songs and perceive different influences as well, but we are always looking for our own sound, to evolve as a band and as musicians, and always remaining faithful to our initial proposal. Success for us is being active, releasing albums and touring. Last year we completed 25 years of uninterrupted career, so I think we are on the right track. In 1986, after going to a show (Venom/Exciter/Vulcano), I decided to become a drummer and form a band. My family didn't support my idea of being a musician, so I could only start dedicating myself to music from 1990 on. I'm self-taught, I played in a couple of bands and in September 1996 NervoChaos was formed. I admire many musicians and many bands too, but I think the main ones, who really inspired me to start playing drums, were Phil "Animal" Taylor (Motorhead), Abaddon (Venom), Dave Lombardo (Slayer) and Iggor Cavalera (Sepultura).
I really hope to see you at the concert soon! Are you planning some tour? And are you coming to Europe? (Don't skip Prague, please!)?
(Edu) We do have some touring plans for 2022 and we're hoping everything goes as planned so we can go back on the road. We are schedule to tour in Europe during April/May and Oct/Nov too and for sure will play Prague again! Let's hope COVID doesn't fucks it all up once again.
Thank you very much for the interview. I really appreciate it! I wish you great CD sales, full concerts, crazy fans and good luck in your private lives. If you want to say something to the fans you have last words... Thank you for your music! NERVOCHAOS RULES!
(Edu) First of all, thank you very much for the opportunity, for the support and for this interview. Thanks to all our fans for their amazing support! We hope all goes well and we can see you all again soon. If you want to know more about the band visit us at www.nervochaos.net. For passion not fashion!
Recenze/review - NERVOCHAOS - All Colors Of Darkness (2022):
Ave NERVOCHAOS! Zdravím do brazilského undergroundu. Doufám, že je u vás vše v pořádku. Záběry v televizi z vaší země byly totiž během pandemie covid velmi děsivé. Ovlivnila vás nějak současná situace při skládání, nahrávání, tvorby nového materiálu pro desku „All Colors of Darkness“?
(Edu) Nazdar! Vše je pod kontrolou. Určitě všechno, co se děje tady v Brazílii, ale i ve světě, na nás mělo velký vliv, když jsme psali nové skladby, a také nás to hodně ovlivnilo během nahrávání. Mohli jsme tak ventilovat všechnu naši nenávist a frustraci, a tak se zrodilo naše desáté studiové album "All Colors Of Darkness".
Přiznám se, že nové album poslouchám stále dokola. V autě, doma, v práci, je pro mě něčím hrozně přitažlivé. Obsahuje v sobě totiž obrovské množství energie! Myslíš, že je to novou krví ve vašich řadách? Máte nového basáka (Pedro Lemes), kytaristu (Woesley Johann) i zpěváka (Brian Stone)? Jak se noví členové aklimatizovali v NERVOCHAOS, proč právě oni a jak se účastnili skládání?
(Edu) Je skvělé slyšet, že se ti nový materiál líbí! V lednu 2020 jsme začali pracovat na tomto materiálu a téměř celý jsme ho složili já a Diego (který kapelu opustil v březnu 2020), s výjimkou kytarových sól (která napsal každý ze současných kytaristů) a vokálů. Samozřejmě každý člen do skladeb během nahrávání vložil svůj podíl, interpretaci a provedení. Hodně jsme zkoušeli, dělali jsme předprodukci a také nám Adassi Addasi (producent alba) předal několik nápadů, abychom mohli dát všem skladbám finální podobu a byli připraveni album nahrát. Chtěli jsme udělat velmi silné, energické album. Co se týče sestavy, Pedro (b) se ke kapele připojil v květnu 2019 a Luis "Quinho" Parisi (g) se ke kapele znovu připojil v listopadu 2019. Když tedy Diego (v/g) v březnu 2020 kapelu opustil, začal jsem hledat nové členy. Woesleyho (g) jsem už znal z jiných kapel, ve kterých hrával, takže jsme se domluvili a v dubnu 2020 se k nám přidal. Co se týče zpěvu, ozvalo se nám několik lidí, když zjistili, že potřebujeme zpěváka. Poslali jsme jim novou skladbu, pouze instrumentální, text a požádali je, aby nahráli demo. Dema se nám vrátila a nakonec jsme vybrali Briana Stonea, který se ujal zpěvu.
Jestli se nepletu, tak vlastně jediným původním členem NERVOCHAOS je bubeník Edu Lane. Ten sedí za bicími už od roku 1996. Kapelou prošla opravdu celá řada muzikantů. Proč vlastně tak časté změny sestavy? Je důvodem že cestování, koncerty a dlouhá tour, které jezdíte, nejsou pro každého?
(Edu) Jsem jediný původní člen kapely. Bohužel jsme za těch 25 let prošli mnoha změnami v sestavě, ale tyto změny byly nutné, aby kapela zůstala aktivní, zdravá a vyvíjela se. Jsme koncertní kapela a věříme, že kapela vzniká naživo, takže neustále koncertujeme a jezdíme na turné. Musíme neustále koncertovat, abychom mohli žít výhradně z hudby. Není to snadný úkol, zvlášť když žijeme v zemi třetího světa, ale jít touto cestou bylo rozhodnutí, které jsem učinil před mnoha lety. Miluji to, co dělám, a dělám to, co mě baví! Věřím, že tento životní styl rozhodně není pro každého, ale všichni bývalí členové sehráli velmi důležitou roli při formování našeho zvuku a při vytváření toho, čím jsme dnes.
Pojďme k nové desce. Pod zvukem je podepsán Brendan Duffey. Jak jste se dali dohromady, proč právě on? Mimochodem, sound na albu doslova zabíjí. Je špinavý, temný, čitelný, je z něj cítit vztek!
(Edu) Již nějakou dobu obdivuji a sleduji jeho práci a na začátku roku 2020 se nám naskytla příležitost ke spolupráci. Nahrávali jsme zde v Sao Paulu (Brazílie) společně s Adrianem Dagou a producentem Adassim Addasim a Brendan Duffey provedl veškerý mix a mastering ve svém studiu v Los Angeles (USA). Brendan odvedl úžasnou práci, s konečným výsledkem alba jsme velmi spokojeni a je skvělé slyšet, že se líbilo i tobě! Naším cílem je vždy překonat naši poslední nahrávku a věřím, že se nám to s novým albem opět podařilo.
Obal vám namaloval Néstor Ávalos. Opět musím chválit. Motiv má pro mě až magickou přitažlivost. Jsou to démoni, kteří se dívají do pekla? Nebo co má přesně obraz znázorňovat? Co vyjadřuje v souvislosti s hudbou? A jak jste se dali s Néstorem dohromady?
(Edu) Na obalu je Hekaté, bohyně starořeckého náboženství a mytologie, nejčastěji zobrazovaná s dvojicí pochodní, klíčem, hady nebo v doprovodu psů, v pozdějších obdobích zobrazovaná v trojité podobě. Je různě spojována s křižovatkami, vchody, nocí, světlem, magií, čarodějnictvím, znalostí bylin a jedovatých rostlin, duchy, nekromancií a čarodějnictvím. Nestorovu tvorbu sleduji již delší dobu a je to výjimečný umělec. Miluji jeho temné vize a černé umění a jeho dílo mi pomohlo ještě více posílit koncept, který rozvíjíme v naší hudbě, textech a také v našich osobních přesvědčeních, a dokonce i v těch duchovních.
Novinka je neskutečná jízda od začátku do konce. Sedím u reproduktorů a fakt si ji užívám. Prozraď nám prosím, o čem jsou texty?
(Edu) Na tomto albu jsme se zabývali několika tématy, takže máme texty proti organizovaným náboženstvím, o Babylonu, o sukubě, o zjevení nebo vtělení Satana, o antikřesťanství, o kabale, o astrálních cestách nebo mimotělních zážitcích, o domorodých legendách a také o drsné realitě každodenního života.
Na albu jsou i dva covery ( Demonomania (The Misfits cover), Three Shades of Black (Hank 3 cover)). Víš co je nejlepší? Obzvláště country od Hanka Williamse III se neskutečně povedlo! Nemůžu jej vyhnat z hlavy! Proč právě tyhle písně? Máte k nim nějaký hlubší vztah?
(Edu) Velmi mě těší, že se ti líbily i naše covery. Oba pro nás byly velmi výjimečné, protože kromě toho, že se nám obě kapely velmi líbily, jsme měli i velmi speciální hosty, kterými byli João Gordo (z Ratos de Porão) na "Demonomanii" (cover The Misfits) a Wayne Hancock, William Santos a Ricardo Vignini na "Three Shades of Black" (cover Hanka III).
Viděl jsem vás několikrát naživo. Pokaždé to byla v Praze maniakání smrť, tsunami energie a poctivého metalu. Připadalo mi, že necháte na pódiu duši. Co pro vás znamenají živá vystoupení? Jezdíte rádi na turné? A co Praha, pamatuješ si naše fanoušky?
(Edu) Jsme koncertní kapela, to je cesta, kterou jsme si vybrali, takže být na pódiu a na turné je pro nás vším. Jak už jsem řekl, milujeme to, co děláme, a děláme to, co nás baví! Takže všechny koncerty jsou pro nás svým způsobem výjimečné a jedinečné a vždycky ze sebe na pódiu vydáme 120 %, jako by to byl náš poslední koncert v životě. Česká republika obecně a speciálně Praha pro nás byly vždy úžasné. Pokaždé, když tam hrajeme, jsou fanoušci šílení, velmi energičtí, oddaní a mají takového toho old-schoolového ducha/vibrace. Milujeme to a moc se těšíme, až se tam vrátíme.
Každou neděli se dívám na přírodopisné dokumenty v televizi a nedávno tam byla Brazílie. Pocházíte opravdu z nádherné země. Jen mě trošku zarážel rozdíl mezi krásnou přírodou, městy a divnou politikou. Nerad se o podobných věcech bavím, ale prozraď nám, jaký status mají metalové kapely v Brazílii? Máte v Sao Paulu hodně aktivní scénu? Co kluby, turné, festivaly? A jací jsou brazilští fanoušci?
(Edu) Brazílie je obrovská země a každý region má svá specifika, kroje, krajinu, přízvuky atd. Stejně jako kdekoli jinde na světě věřím, že metalista je vždycky metalista, takže nezáleží na tom, odkud pocházíte a/nebo co všechno, nakonec nás všechny spojuje METAL. Metalová scéna je v Brazílii velmi silná a všechny regiony mají úžasné kapely, distra, labely, kluby a oddané, věrné, zaryté fanoušky. Jak to vidím já, brazilská scéna se v posledních desetiletích hodně vyvinula a rozvinula, samozřejmě je toho ještě hodně před námi, ale když to srovnáme s tím, jak to bylo na začátku 90. let, je to teď v mnoha ohledech mnohem lepší. Například dnes mohou kapely koncertovat po celé zemi, po celý rok se konají úžasné festivaly, metaloví promotéři/kluby ve všech regionech a hlavně věrní, oddaní a zarytí fanoušci.
Co pro tebe znamená muzika? Jak ses vůbec dostal k hraní death metalu, proč právě tento styl? Zavzpomínej pro nás prosím i na začátky NERVOCHAOS. Kdo byl tvým vzorem, když si začínal hrát?
(Edu) Hudba je pro mě vším a odmalička jsem vždycky chtěl dělat to, co dělám. Myslím, že mám velké štěstí, že se tím mohu živit. Vždycky jsem byl spjatý s tím nejtěžším, nejextrémnějším hudebním stylem, takže to byla přirozená cesta. Podle mého názoru děláme extrémní hudbu, protože nejsme omezeni předem danou hudební škatulkou nebo určitým hudebním stylem. Volně se pohybujeme mezi extrémními hudebními proudy. V našich skladbách je snadné identifikovat různé aspekty extrémní hudby a vnímat i různé vlivy, ale vždy hledáme svůj vlastní zvuk, vyvíjíme se jako kapela i jako hudebníci a vždy zůstáváme věrní našemu původnímu návrhu. Úspěch pro nás znamená být aktivní, vydávat alba a koncertovat. Loni jsme završili 25 let nepřerušené kariéry, takže si myslím, že jsme na dobré cestě. V roce 1986 jsem se po návštěvě koncertu (Venom/Exciter/Vulcano) rozhodl stát se bubeníkem a založit kapelu. Rodina mou myšlenku stát se muzikantem nepodporovala, takže jsem se hudbě mohl začít věnovat až od roku 1990. Jsem samouk, hrál jsem v několika kapelách a v září 1996 vznikl NervoChaos. Obdivuji mnoho muzikantů a také mnoho kapel, ale myslím, že ti hlavní, kteří mě opravdu inspirovali k tomu, abych začal hrát na bicí, byli Phil "Animal" Taylor (Motorhead), Abaddon (Venom), Dave Lombardo (Slayer) a Iggor Cavalera (Sepultura).
Pevně doufám, že se brzy uvidíme na koncertě? Nechystají NERVOCHAOS turné? A zavítáte i k nám do Evropy (nevynechejte Prahu, prosím!)?
(Edu) Na rok 2022 máme nějaké plány na turné a doufáme, že vše půjde podle plánu, abychom se mohli vrátit na cesty. V dubnu/květnu a říjnu/listopadu máme naplánované turné i po Evropě a určitě si zase zahrajeme v Praze! Doufejme, že to COVID zase všechno neposere.
Děkuji moc za rozhovor. Moc si jej vážím. Přeji nejen nové desce co nejlepší prodeje, narvané koncerty, šílené fanoušky a ať se vám daří i v soukromí. Jestli chceš na závěr něco vzkázat fanouškům, zde je prostor. Děkuji za vaši muziku! NERVOCHAOS RULES!
(Edu) Především děkuji za tuto příležitost, za podporu a za tento rozhovor. Děkuji všem našim fanouškům za úžasnou podporu! Doufáme, že vše půjde dobře a že se s vámi všemi brzy opět uvidíme. Pokud se chcete o kapele dozvědět více, navštivte nás na www.nervochaos.net. „For passion not fashion!“
Recenze/review - NERVOCHAOS - All Colors Of Darkness (2022):
Pamatuji si to jako by to bylo dnes. Zase jsme byli s dědou v lese. Dal mi do rukou pušku a řekl, že musím být trpělivý. Srnci se přemnožili. Díval se na mě. Na krásné planině v ranním slunci. Nedokázal jsem to. Nemohl jsem vystřelit. Nešlo to. Jeho oči vidím dodnes. Když jsem začal číst Poslední lov od Jeana Christopheho Grangého, ihned jsem si na tenhle zážitek vzpomněl. Byl krásný a děsivý zároveň. Napětí, pach krve. V knize je hned na začátku zavražděn člen starého degenerovaného šlechtického rodu v Německu. V Černém lese. Komisař Pierre Niemans a Ivana Bogdanovičová jsou vysláni, aby spolu s německými policisty vše vyšetřili.
Začne se rozplétat příběh, který sahá do dávných dob (to mám moc rád). Nebudu vám napovídat, ale pokud jste viděli/četli Purpurové řeky, tak budete určitě spokojeni. Mimochodem, už tuším, u koho si můj další oblíbený francouzský spisovatel Minier bral inspiraci, způsob vyprávění je hodně podobný. Mám rád styl, jakým je kniha napsaná. Když Niemans vyšetřuje, tak si pořád představuju Jeana Reno, což je docela pochopitelné. Navíc se ponoříme i do německé historie, do světové války a to já také rád.
Není moc co řešit, knížka je neskutečně napínavá, zajímavá. Odsýpá, o akční scénky také není nouze. Hlavní vyšetřovatel je už opotřebovaný životem, občas vzpomíná, ale příběh má spád. Mám rád tyhle detektivy ze starý školy, kteří rádi řídí auta na benzín, pijí pivo, líbí se jim ženský. Četl jsem po večerech, byl jsem doma sám a chvílemi jsem se díval do tmy...ale to už bych vám napovídal. Jsou v téhle knížce scény, které si asi budu pamatovat navždy. Manželka mi říkala, že si musím knihu přečíst ihned po ní. Byla mým dárkem k vánocům a teď už ji s klidem můžeme probrat. Jsou v ní staré křivdy, temný les, lovci, kteří působí děsivě.
Mám tentokrát opravdu velký problém o knize něco napsat, nic neprozrazovat a nenapovídat. Bylo by to ode mě sprosté. Jenže příběh je vystavěn tak skvěle, že mě od začátku do konce pohltil. Jestli máte rádi starou dobrou detektivní školu, jděte do toho. Podivná místa, kde se v určitých věcech zastavil čas a báli byste se sami v noci v lese, tak neváhejte ani chvilku. Musím zmínit i perfektní autorovu znalost jak lovu, tak historie. Je hodně znát, že si dal na sepsání opravdu záležet a nepodcenil vůbec nic. Stal se pro mě mistrem, který ve mě zanechal šrám.
Díky téhle knížce jsem uplaval svůj rekord v bazénu. Chodil rychle, zapomínal se najíst - šetřil jsem čas na čtení. Raději jsem pod lampičkou šustil stránkami, nevnímal nic okolo a pak se druhý den ráno cestou do práce neustále otáčel, ale to už bych vám zase napovídal. Byl jsem svým způsobem také celou dobu na lovu. A když jsem vše dočetl (vrah není zase tak překvapivý, ale o to nejde), zavřel jsem knihu, pečlivě ji zabalil znovu do obalu, vyndal záložku, podporující malé nemocné děti a dlouho, opravdu dlouho jsem se díval do noci. Přemýšlel jsem.
Proto pořád rád čtu. Cvičím si mozek, paměť. Jsem. Žiju. Jitřím fantazii. Poslední lov nelze jinak, než hodnotit hodně vysoko. V knížce je úplně vše potřebné pro to, aby se líbila všem fanouškům detektivek.
Opět a znovu musím poděkovat za skvělé ohlasy na můj páteční čtenářský deník. Moc si toho vážím. Zdravím všechny knihomoly a knihomolky!
Po téměř dvaceti letech přichází autor s pokračováním kultovního thrilleru Purpurové řeky. Komisař Pierre Niemans a Ivana Bogdanovičová vyšetřují vraždu bohatého švábského dědice, jehož tělo bylo nalezeno v Německu.
Noční město ponořené do kovové mlhy. Špína a hnus. Smradlavé kanály. Najednou se objeví přízrak. Vyděšené oči, krev na tváři. Pokřižuješ se a přemýšlíš, co se stalo. Má v zádech nůž a pomalu umírá. Na ten pomalu vyhasínající pohled nikdy nezapomeneš. Dávíš se strachem, našlapuješ opatrně, slyšíš tichý šepot. Už je tady, dáma s kosou, která ti podává svoji kostnatou ruku. Vítej v království nicoty, vítej na druhé straně!
Můj kompas tentokrát směřuje do Kanady. Tam se loni sešla trojice muzikantů, která se rozhodla bezezbytku svoje duše obětovat starému prašivému death metalu. Jedni z mnoha, přesto mě přesvědčili na svoji stranu. NECROTIC DIVINITY!
Mám rád, když umí spojit kapela surové pasáže s těmi melodičtějšími. Když mě dokáže přišpendlit na zeď jako noční můru. V dnešní době je každý někomu podobný, pánové třeba hrají stejným způsobem jako takoví MASSACRE, MORBID ANGEL, PESTILENCE, EXHUMED, DEATH, OBITUARY. Netřeba ale jenom přirovnávat, lepší je dát na celkový dojem, na to, jak se člověku deska líbí. Je to prvotina a nějaké ty nedokonalosti bych našel, ale dělat to nebudu. Já si právě užívám, že je vše špinavé jako kanály pod vaším městem, jako opuštěné hřbitovy. Je to vlastně jednoduché. Nebaví mě současná umělá produkce, raději si užívám alba jako je "Decrepit Existence". Některé songy jsou možná až příliš dlouhé. Nevadí mi to. Otevřu si pivo, přidám volume a říkám si, jak je dobře, že jsem na svých toulkách podzemím tuhle smečku potkal. Jejich nová deska má v sobě totiž vše, co mám na smrtícím kovu rád. Je neurvalá, s mrazivými pasážemi, se štěkajícím zpěvákem. Noční město ponořené do kovové mlhy. Špína a hnus. Smradlavé kanály. Najednou se objeví přízrak. Vyděšené oči, krev na tváři. Pokřižuješ se a přemýšlíš, co se stalo. Jsi také prokletý, zavržený, pohřbený v zahnívajících katakombách. Hroby se otvírají, rakve praskají! Vzduchem létá prašivý death metal!
sumarizace:
"Decrepit Existence" doporučuji poslouchat zásadně večer, když se na hřbitově začne stmívat a pozůstalí odejdou pryč. Mezi náhrobky budete potom jen vy a hudba, zahraná ve stylu starých dobrých MASSACRE, MORBID ANGEL, PESTILENCE, EXHUMED, DEATH, OBITUARY. Zkrátka a dobře, perfektně zahraná stará škola se vším, co k tomu patří. Živelné rezavé riffy, chorobný vokál, zvuk jak z kamenné hrobky. NECROTIC DIVINITY rozhodně nejsou kapelou, která by bourala mantinely a posouvala death metal dosud netušeným směrem. Drží se zavedených pořádků a dělají to na výbornou. Cítím ze skladeb pach rozkládajících se mrtvol, slyším, jak červi nahlodávají tkáně. Vidím před sebou duchy dávno zemřelých, kteří tančí na svých vlastních hrobech. "Decrepit Existence" je albem pro všechny fanoušky plesnivého smrtícího kovu. Berte a nebo nechte být! Tady se na nějaké zbytečnosti nehraje, vše je ohlodáno až do morku kostí. Mokvající smrtící kov, který smrdí starobou! Prach jsme a v prach se obrátíme! Až navěky, amen! Hroby se otvírají, rakve praskají! Vzduchem létá prašivý death metal!
Asphyx says:
I recommend listening to "Decrepit Existence" in the evening, when it gets dark in the cemetery and the survivors leave. Among the tombstones will be only you and music, played in the style of the good old MASSACRE, MORBID ANGEL, PESTILENCE, EXHUMED, DEATH, OBITUARY. To sum up, a perfectly played old school with everything that goes with it. Elemetal rusty riffs, sick vocals, the sound of a stone tomb. NECROTIC DIVINITY are definitely not a band that would break down the barriers and move death metal in a hitherto unsuspected direction. They stick to established order and make it great. I can smell decaying corpses from songs, I can hear worms gnawing on tissues. I see the ghosts of the long dead, dancing on their own graves in front of me. "Decrepit Existence" is an album for all fans of moldy deadly metal.Take it or leave it! Some useless things are not played here, everything is gnawed to the bone. Soaking deadly metal that stinks of old age! We are dust and we will turn to dust! Forever, amen! Graves open, coffins crack! Dusty death metal flies through the air!
A few questions - interview with death metal band from Canada - NECROTIC DIVINITY.
Hello, this is Justin Peeler, guitarist in Necrotic Divinity. I’ll be the guy answering the questions today.
Ave, can you introduce your band to our readers? – When was it founded and what style of music do you play etc.?
ND: Hey! Yeah of course, we are Necrotic Divinity and we are a mostly Canadian Death Metal band from Ontario. I say mostly because our Bass player Chris lives in California. I guess we started by accident. I had wrote a death metal song and needed a vocalist, so I asked my buddy Dave. I said, “Hey you can do death metal right?“ He said yeah so I ended up writing a bunch of songs. Then I asked my friend Chris who’s collaborated with me on other stuff to play bass. That’s how it happened.
We went for a more old school style of death metal. I’m not sure how old school we sound. But that was the goal anyway, lol. Dave sounds a bit like Jeff Walker so we get compared to Carcass a bunch. People compare my guitar style to Kataklysm. I guess I can see that a little. Chris loves Cryptopsy. So I guess our sound is derived from that blend of bands.
Where and under what conditions were you recording the new album? Who was in charge of sound, production and mastering?
ND: Piss poor conditions! Haha. It was a home studio recording on a really old computer and on top of that I had never recorded guitars and vocals before. I recorded the guitar and vocals here in Ontario, while Chris provided his bass tracks. I produced the album, I mixed and mastered it as well. But because I was such a novice I ended up re-recording all my guitar parts twice because the recordings were all shit! Lol. Then I basically just learned to mix watching Youtube videos and trial and error. Lots of errors! I eventually got a half decent mix but I know so much more now. The next release will be that much better from a production standpoint.
How many copies were released and which medium was used for this new edition (CD, digital, vinyl, cassette)?
ND: We went strictly digital for Decrepit Existence. We may do a CD’s or even Vinyl, but there has to be demand for it first.
Who is the author of the lyrics and how were they created and about what do the lyrics deal with?
ND: Lyrics are all Dave. Basically, I gave each song a working title. Then I said to Dave, “Dude, you can call the song whatever you want.“ For the most part he kept the original title and came up with lyrics that matched the title.
The songs deal with topics from relationships to the state of society to serial killers and violence in the world.
Who created the logo of the band, and who took care of the graphics and the website? What about you and social networks? Do you consider these things important?
ND: The logo was done by a dude in the Philipines I found on Fivr. For the cover art I used “Wild Hunt“ by Franz Stuck. It was painted in 1899 and in the public domain. I try to use public domain artwork whenever I can.
Yes, social media is very important. We need to do it more though, that’s for sure.
Which label did you choose for releasing your album and why this label? Are you satisfied by how your label represents you and takés care about you?
ND: We are self released. I created the label HangarEighteen Music just for my projects. But if any labels out there want to sign us then let’s do it, lol.
Which bands do you idolise and where do you get your inspiration?
ND: So many bands! Dave is huge into Obituary. Chris likes everything metal as do I. In fact my favorite bands are Megadeth and Katatonia! Hardly death metal. But for Death Metal I get lots of inspiration from Kataklysm. I love Exhumed and Inhuman Condition. Right now Dave and I are big into Frozen Soul, we can’t get enough of them!
Did you send your record to some Labels - which are the labels? How was the response?
ND: No, we decided to go DIY. But we are working on an EP and I think that one we will submit to labels.
How many gigs have you played? Which type of gigs do you prefer, whether it's (clubs or festivals) and which of your performances would you consider as the best?
ND: Right now we haven’t done any gigs. With Chris being so far away that would be something we need to work out. But we are planning on doing live shows eventually.
What about your plans for the future? What do you want to achieve with the band?
ND: We just want to make great music and entertain fans. As long as we are doing that then I say we are where we need to be.
How and where can your fans contact you? Can you provide some contact information?
ND: Sure, we’re on Facebook and IG as Necrotic Divinity and you can follow us on Twitter @Necroticdivini1 and our album Decrepit Existence is on all digital platforms and you support us by purchasing the album on Bandcamp.
