Příběh čtyř stý šedesátý třetí - Peklo ve Svornosti
Učitelky mají nějakou akci od školy. Prý jedou navštívit domovy pro nepřizpůsobivou mládež. Mám o ně trošku strach. Kolem jednoho takového baráku chodíme v Jablonci a je to tam samej magor. Snad to bude bezpečný, říká mi Michal. Má také obavy. Trošku si dopřáváme. Sedíme U Salzmannů v Plzni a lebedíme si. Sem tam přijde nějaký turista, něco si fotí a pak odejde. Většinou jen zabloudí z náměstí. Ale takový ty davy, co navštěvují s autobusy Plzeň, tu moc nejsou. Spíš staří štamgasti. Pupkatí páni s červenými tvářemi, kteří doslova září. Tohle bývalo na tomhle městě krásný. Pivo bylo prodchnuto vším. Jen ta šedivá Škodovka a smog všechno kazila. Ale to bylo zatím daleko, jsme studenti, s naivitou a nadšením pro cokoliv, co je jiné, odlišné. Hele vole a tak mi řekni. Venku mrzne, další rok máme za sebou, je leden jak praští. Jaká kniha se ti líbila nejvíc? Jakej film a jakej koncert?
Knížku řeknu něco od Bukowského, protože ho teď pořád čtu, z filmů asi U-turn, protože mě fascinuje nálada tohohle snímku. Hele, pro mě bylo stejně nejdůležitější, že jsem potkal blondýnu, že jsem přežil první ročník a půlku druhýho, že nemusím na vojnu. Zdraví slouží. Rozkecám se o chalupě, o brigádách, jsem k nezastavení. Michal přikyvuje, zavzpomíná na svého skvělého tátu, který loni zemřel. Mluví o jeho firmě, co teď s tím, kam by chtěl směřovat. Dáváme si pivo rovnou z tanku, pak něco malého k tomu, asi utopence nebo tlačenku, protože to takhle máme rádi. Občas si někdo přisedne, sem tam prohodí pár slov. Jsou to většinou chlápci s dobrou náladou, žádnej pomatenej fanoušek fotbalu, ani nasranej škodovák. Až se divím, protože Plzeň není jenom krásná ve svých budovách a náladě, ale také špinavá a temná. Jako stoka, jako podzemí, které nedobyli ani husité. Máme už trošku naváto, když se vydáme na tour po hospodách. Já to moc nemusím, ale Michal má cestovní náladu. Tak jdu s ním, potkávám lidi, prohodím pár slov. Někdo je vtipný, jiný nudný. Máme čas, tak je to jedno.
Skončíme zase U Krokodýla, kde zrovna děsně leje nějaká parta právniček. Sedneme si bokem, do rohu, protože my máme vždy nějaké téma, knížek i filmů vyšla spousta. Michal básní o Knoflíkářích a mě ten film přišel debilní. Ale nechám ho, ať je rád, ať se mu líbí. Jsem na tohle tolerantní. Ale ty slečny vedle u stolu mě serou. Pořád se řehtají, sem tam nějakou vyšlou a dělají si z nás srandu. Co studujete? Strojárnu, odpovím a ozve se salva smíchu. Chudáci, pronese jedna a děsně se tomu řehtá. My nic neříkáme, máme je v prdeli. Tedy nemáme, ale nejsme lopaty, abychom byli sprostí. I když mám velkou chuť. Nějaká slečna pronese něco na moje vlasy a křiváka. Otočíme se na podpatku, zaplatíme a jdeme pryč. Venku mrze a v jednom non-stopu je klid. Krávy blbý, odplivne si Michal a pak na mě ukáže prstem. Kymácí se u toho a pak padne na zem. Jsme na plech. Vezmu ho do náručí, pak na záda, který mi náležitě poblije. Říkám si, že by bodl vozejk, jako na vsi. Naložil bych jej a odvezl. Ale ten nemám. Taky potřebuji chcát. Opřu ho o zeď. Padne mi pod nohy. Prej prší. Doprdele, co to děláš? Vezmu špinavý sníh a otřu mu hubu. Achjo.
Cesta je to hodně náročná. Nikde nikdo. Donesu ho na pokoj a přemýšlím, jestli bych s ním neměl zůstat. Občas totiž bleje i na zádech a nerad bych, aby se udusil. Obrátím ho na bok a usnu. V noci nebo spíš k ránu několikrát běží na záchod. A poblije tam zeď. Kupodivu se docela vyspím. Vylezu ven a on nikde. Najdu ho v kuchyňce, jak má ruce v dlaních. Když mě uvidí, naleje mi půllitr kafe, zapálí si, zeptá, jestli moc nevyváděl. Zavrtím hlavou, že ne. Pak mu to všechno vyprávím. Poděkuje mi a opláchne si obličej vodou. Napije se a pak přemýšlí, na co jsme zapomněli. No jasně, vůbec jsme se nedostali k tomu nejlepšímu koncertu. Hele, pro mě asi SIX FEET UNDER ve Srovnosti. Ve starým kulturáku na Doubravce. Vynechal jsem kvůli tomu brigádu. A šel jako skoro vždycky v Plzni sám. Potkal jsem sice pár Pražáků, co je znám, ale jinak nikoho. Nějak mám pořád pocit, že sem nepatřím. Přijdu do klubu, snažím se být milý a vtipkovat, ale není to ono. Nejdřív jsem si z toho dělal starosti, ale pak si řekl, že to stejně nezměním. Zlatý koncerty v Liberci a Praze. Nebo klidně i ten Jablonec. Ale hudba byla super. Užil jsem si to. I když je pravda, že od té doby, co mám blondýnku, tak jezdíme spíš někam pryč, klidně i do Německa a tak. Znáš to.
Chodil jsem ještě do starého Céčka na Doubravce, sem tam Pod Lampu, občas do nějakého malého klubu, které už dávno neexistují. Svornost jsem až tak neznal, ale mám pocit, že jsem tady už jednou byl. Asi mě sem zavedl Carlos ještě na začátku prváku. Ale to jsem byl děsně opilej a moc si to nepamatuju. To dnes 1. 11. vůbec nehrozí. Přemýšlím nad tím, jaké to bylo super, když nás šel dav džínových vest. Na o hodně menší kapely. Jenže tohle je na lidi už extrém. Každopádně, nejdřív sedím v rohu jedné hospody na Doubravce. Piju tam Gambáč, který mi ale moc nejede. Nemám moc peněz, tak se držím při zemi. Poslouchám, co si říkají ostatní. Metalistů tady moc není, asi chodí někam úplně jinam. Nakonec ale jedna parta přijde. Pochopím, že jsou odněkud od jihu. Čtu si a připadám si hrozně divně, protože já měl vždycky koncerty spojený se společenskou událostí. Kluci a holky, parta. Myslel jsem si, že mě to samotnýho moc bavit nebude, ale nakonec se stejně dostanu do nálady. Moje myšlenky ale létají někde v oblacích. Vzpomínám a když dopiju, řeknu si, že je čas, že chci být někde vepředu. Tenkrát to byla čest, mít hlavu přímo v reprákách. Zvednu se a vydám se ke kulturáku.
Býval to prý dělnický, společenský dům. Z venku nepůsobí nijak hezky. Už kolem postávají kouřící skupinky. Samé křiváky a džísky. Sem tam nějaký ksicht, co je mi povědomý, ale jinak nikdo, s kým bych chtěl pokecat. Už je otevřeno, tak se jde dovnitř. Ukazuji vstupenku, na kterou jsem šetřil jako vzteklý. Koupil jsem si ji v Music Records. Tam jsem i koncert objevil. Možná byl i někde inzerován, ale já si časáky kupoval už spíš nárazově. Lepší pro mě bylo chodit poslouchat novinky sám, se svým notesem. Vždycky jsem si tak udělal svůj vlastní názor. Nikdo mě moc neovlivňoval. Kolikrát se mi líbily desky, které u jiných propadly. Nebylo jich moc, ale stávalo se to. Některé jsem pro sebe objevil až po mnoha letech. Ale tak to má asi každý. Pro něco musíte dozrát. Podléhá to náladám, momentálnímu stavu, únavě. Dnes jsem trošku naštvaný. Nějak si pořád nemůžu zvyknout na to, že postávám ve stínu. Kde jsou ty časy, kdy jsme hlaholili a předháněli se, kdo bude mít lepší hlášky. Ty tu létají také, ale je zde i několik lidí, které bych na koncertě raději neviděl.
Michal se musí najíst, tak mě přeruší. Jako říkáš to hezky, ale asi chcípnu hlady. Jdeme tedy do nějbližšího bufáče. Zhltne dva zavináče, já dám jen 20 dkg bramborovýho salátu do papíru. Zapijeme to pivem, Michal si odříhne, objedná další a řekne, abych pokračoval. Chvíli hledám ztracenou nit a pak začnu vzpomínat. Původně jsem si chtěl vzít foťák, ale ještě, že jsem to neudělal. Jedna holka jej má a vyhodí ji, protože nemá akreditaci. Moc mi to nedává smysl a jsem v tom trošku prognostik. Hele, viděl jsem, co dělá Canon za malý foťáčky. Fotí parádně. Za chvilku ho proneseš raz dva. Slečna si nechá aparát v šatně a tváří se naštvaně. Nejdřív mě napadne, že bych ji jako oslovil, jen tak, aby nebyla sama, ale pak se přidá k debílkům, kteří dělají bordel. Abyste mi rozumněli. Nejsem svatej, dokážu být taky pěkný hovádko, ale vždycky elegatně a s grácií, nemám rád sprostotu. I hovno, prdel, kurva jsou slova, která se musí umět správně použít. Taky nemám rád, když do mě někdo strká a je neomalený. V sále je vcelku plno.
Potkám tu slečnu, co má foťák v šatně. Směje se mi. Vrátím se pod pódium a čekám, co přijde dál. Nemám žádný seznam, nic, ani plakát. Peníze za brigádu jsem dávno utratil. Šetřím si na pivo. Michal sní dalšího utopence a pak prý, pojď, někam zajdeme. U Salzmannů zrovna otvírají. Vracíme se na místo činu. Vzpomene si na nějakou knihu a básní o ní tak, že mám chuť si jí přečíst. Když se tak potom po měsíci stane, vůbec mě nebaví. Na mě příliš naivní. Co to ale bylo za knihu, to si vůbec nemůžu vzpomenout. Mám pocit, že jsem něco nedokončil. Jo, pak hráli GOD DETHRONED, které jsem si nedávno zkompletoval. Sleduji je díky Music Records tedy skoro od jejich začátků. Hrozně příjemní kluci, kteří se mezi songy smějí, popíjejí pivo a vůbec nepůsobí "death metalově drsně". Plácají si s fanoušky a hrozně si to užívají. Je to v krásném kontrastu s jejich hudbou, která je ostrá, temná a zničující. Nemám moc slov, jsem v jednom kole, v rauši, mimo, totálně mimo. Kvůli těmto momentům je to asi nejlepší můj koncert v roce 1997. A to jsem s blondýnkou viděli PARADISE LOST ve Vídni, já zažil i INCANTATION a spoustu dalších. Ale GOD DETHRONED byli v něčem ještě lepší. Sice jsem tu byl sám, ale možná právě proto, že jsem se soustředil hlavně na muziku. Jenom na hudbu.
Dal bych si oříšky, já miluju oříšky. Mohla byste slečno. Pořádně solený. Michal je po včerejší opici pěkně rozežranej. S chutí se k němu přidám. Podívám se na něj skrz půllitr, vždycky jsme to ze srandy dělali, když jeden druhému skočil do řeči. Usměje se a pokyne mi. Dokonči, co si začal, příteli. Následovali SIX FEET UNDER. Mezi metalisty k téhle smečce panovala nevraživost, protože v ní zpívá Chris Barnes, kterej nejen že je velký kuřák trávy, ale hlavně bývalý vokalista CANNIBAL CORPSE. A spousta lidí na něj od té doby plive. Faktem ale je, že první alba téhle smečky mě kdysi opravdu hodně bavila. Kanibalové jen něco a jen někdy. Zajímavé je, že tohle se třeba v čase potom docela rychle obrátilo. Ale držme se tématu. Chris je bezesporu velmi charismatický zpěvák s dynamitem v hrdle. Ve Svornosti to předvedl. To byl masakr, totální devastace. K tomu Terry Butler, který pobublával s basou v pozadí, přesto byl velmi zřetelný a Allen West sázel jeden riff za druhým. Pamatuju, že se tvářil hodně šíleně, což bylo asi už tenkrát předzvěstí věcí budoucích. Řezalo to pěkně. Pak sice nějakej z debílků plivnul na kapelu, který se to samozřejmě nelíbilo, protože tohle dělaj jen hovada, ale mimo několika fuck off a motherfuckers, se jelo dál. Šlapalo to pěkně.
Ani jsem potom nešel na pivo. Chodil jsem ulicemi a trvalo mi to snad tři hodiny, než jsem šel spát. Všechno ve mě doznívalo. Přehrával jsem si všechny kapely znovu a znovu v hlavě. Dokonce jsem seděl chvilku na lavičce v parku a psal si do notesu poznámky. Pro mě to bylo hodně netypické. Bylo mi blbý jít sám na koncert. Připadal jsem si trošku jako vetřelec. Ale mělo to jednu nepopiratelnou výhodu. Jak jsem stál ve stínu, tak mi nikdo neovlivnil můj zážitek a názor. Žádný takový to, když vám kámoš řekne, hmmm jako super, ale zvuk na hovno. Přitom stačilo poodejít pár metrů vedle. Nebo že se kytarista 8,5 krát uhmátl a bicí nebyly vždycky úplně košer. Rád kecám o muzice, ale musím ji také vstřebat. I dnes si dělávám poznámky do telefonu, ale pak potřebuji vše utřídit. Došel jsem na kolej a koukal ještě dlouho do stropu. Michale, ty vole, ty spíš? Je to tak, asi jsem byl špatným vypravěčem. Probudím ho a on se hrozně omlouvá. Nějak mě ten včerejšek zmohl. Chtělo by to panáka a objedná rumy. Mohl bys mi tu poslední kapelu říci ještě jednou? Nadechnu se a nenechám se dvakrát přemlouvat. Jo, ve Svornosti, to bylo pěkný peklo kámo...
