PUTRIDARIUM - Necrologia del sadismo: Excerpts from a Deranged Mind tape, CD 2024, Night Terrors Records, Headsplit Records
for english please scroll down
Už několik let je tenhle hřbitov určený k likvidaci. Nahnuté náhrobky, prašivé hroby, márnice, ve které je jenom prach. Jakoby se na mrtvé a jejich utrpení zapomnělo. Nenechte se ale mýlit, v záhrobí platí, stejně jako v death a doom metalu, zcela jiná pravidla, než v normálním podivném světě. Stačilo, aby buldozer odkryl první hromadný hrob. Kdysi dávno zohavená těla se začala probouzet a toužit po čerstvé krvi. Nepomohl ani spalující oheň, který měl vše očistit.
Pokud rádi a často podobné zapomenuté hřbitovy navštěvujete a líbí se vám mlhavě podmanivá atmosféra čerstvě otevřených hrobů, potom si určitě nové album německých tmářů PUTRIDARIUM vychutnáte. Kapela má na svém kontě několik demonahrávek, dvě splitka a jednu kompilaci. Jedná se o smečku, která je složena ze zkušených muzikantů, kteří moc dobře ví, co a jak chtějí hrát - nahrubo nasekaný prašivý smrtící kov s příměsí chladného doomu.
Abyste úplně pochopili atmosféru, která se celým albem prolíná jako jedovatý had, tak byste se museli nechat zavřít na několik nocí do márnice. Postupně by se setmělo a mrtvá těla na dřevěných stolech by si začala nejdřív šeptat mezi sebou. Jestli tenhle styl posloucháte již dlouhou dobu, možná by vás to nevyděsilo. Nakonec byste ale stejně skončili s prokousnutým hrdlem. Hudba je zde totiž opravdu morbidně podmanivá, napsaná s vkusem a talentem pro záhrobní věci člověka. Pokud máte rádi třeba takové CRYPTWORM, MORBIFIC, STENCHED, UNDERGANG, TOMB MOLD, ARCHAIC TOMB, UNDEATH, DISMA a samozřejmě INCANTATION, potom si tenhle záhrobní rituál určitě užijete stejně jako já i všichni démoni. Mraky jsou zase jednou hodně blízko země a prší z nich zkažená krev. PUTRIDARIUM mají dobrý zvuk i stylový obal. Bylo splněno vše potřebné pro to, abych se mohl vydat na další ze svých cest do nekonečných chodeb podsvětí. Pánové ale přidávají i něco navíc. Album lze s klidem označit puncem, známkou velmi vysoké morbidní kvality. Doporučuji poslouchat v chladu a absolutní tmě. Teprve potom vyniknou jednotlivé nuance. Pokaždé, když se setmí, tak mi to nedá. Do hlavy se mi vkrade neklid. Beru do rukou lopatu, nasazuji sluchátka a vydávám se na dávno opuštěný hřbitov. Dokud nebude vše zničeno, rád bych exhumoval to nejlepší, co mám na tomhle stylu rád. Myslím si, že tahle kapela je na tom hodně podobně. Mrtvolně hnilobný, mokvající a temný doom death metal! Stará, právě exhumovaná rakev, plná silných melodií i pavučin!
Asphyx says:
This cemetery has been slated for disposal for several years. Bent headstones, dirt graves, a morgue with nothing but dust. It's as if the dead and their suffering have been forgotten. But make no mistake, in the afterlife, just like in death and doom metal, there are completely different rules than in the normal strange world. All it took was a bulldozer to uncover the first mass grave. Bodies that had been mutilated long ago began to awaken and yearn for fresh blood. Even the scorching fire that was supposed to cleanse everything didn't help.
If you like and often visit such forgotten cemeteries and like the vaguely captivating atmosphere of freshly opened graves, then you will definitely enjoy the new album by German darkies PUTRIDARIUM. The band has several demos, two splits and one compilation to their credit. This is a pack that is made up of experienced musicians who know very well what and how they want to play - coarsely chopped dusty death metal with an admixture of cold doom.
To fully understand the atmosphere that runs through the whole album like a poisonous snake, you'd have to lock yourself in a morgue for a few nights. Gradually it would get dark and the dead bodies on the wooden tables would start whispering to each other. If you've been listening to this style for a long time, it might not scare you. But you'd still end up with your throat bitten out. The music here is indeed morbidly compelling, written with flair and a talent for the underbelly of the human condition. If you like the likes of CRYPTWORM, MORBIFIC, STENCHED, UNDERGANG, TOMB MOLD, ARCHAIC TOMB, UNDEATH, DISMA and of course INCANTATION, then you'll enjoy this grave ritual as much as I and all demons. The clouds are once again very close to the ground and raining down wicked blood. PUTRIDARIUM have a good sound and stylish cover. Everything I needed to go on another of my journeys into the endless corridors of the underworld has been fulfilled. But the gentlemen add a little something extra. The album can be safely labelled with a hallmark, a sign of very high morbid quality. I recommend listening in the cold and absolute dark. Only then will the individual nuances stand out. Every time it gets dark, I can't get enough. A restlessness creeps into my head. I pick up a shovel, put on my headphones and head to a long-abandoned cemetery. Until everything is destroyed, I'd like to exhume the best things I love about this style. I think this band is very similar. Dead rotting, swamping and dark doom death metal! An old, just exhumed coffin, full of strong melodies and cobwebs!
Zažil jsem teď poměrně dost stresu. Návštěvy nemocnice, neustálé čekání na chodbách, na kterých poblikávaly žárovky jako v nějakém hororu. Sedával jsem na koženkových sedačkách a někdy se i modlil. Nevím, jestli za to může Bůh a nebo osud nebo jen obyčejné štěstí, ale vše zatím vypadá dobře. Příští týden mi bude padesát a nějak nemám ani chuť něco slavit. To vypětí, které jsem si zažil, bylo fakt obrovské. Není nic horšího, než se bát o život někoho hodně blízkého. Asi jako vždycky, když je mi úzko, když se všechno podivně v životě semele, tak mi pomáhají mimo rodiny dvě věci. Hudba a knihy. Mám to takhle nastavené od puberty, možná dokonce od dětství. Hledám jako raněné zvíře klidný kout, kam si zalezu se svým smutkem a nechám se unášet příběhy někoho jiného. Tentokrát jsem zvolil druhou knihu od Dennise Jürgensena - Holubí krev. Jeho Muž bez tváře, o kterém jsem již psal, se mi moc líbil a tak nebylo moc co řešit.
Lykke Teitová s Rudi Lehmannem jsou přesně takovou tou sympatickou vyšetřovací dvojicí, které mám tolik rád. Jiskří to mezi nimi, oblíbil jsem si je už minule, kdy řešili společný případ na hranici mezi Německem a Dánskem. Chlap zahrabaný v písku. Určitě doporučuji nejdříve přečíst první díl, tentokrát jsem to kupodivu udělal i já. Vydáme se do domu u lesa, do Lübecku, kde je první oběť. Rudiho tentokrát vše neskutečně zasáhne a vypadá to, že vrah ještě neskončil se svojí pomstou. Víc vám napovídat nebudu, to se nedělá. Zbytek nechám na vás. Já mohu dodat jen jediné. Knížka se mi velmi dobře četla, děj krásně odsýpal a sám jsem se divil, že i v situaci, ve které jsem zrovna byl, jsem se tak hluboko do příběhu ponořil. Je to pro mě důkaz, že se jedná o dobrou, napínavou knížku. Navíc, nic jsem dopředu nepředpokládal, často jsem byl překvapený. Zkrátka a dobře, tohle je severské krimi, jak má být. Syrové, chladné, temné.
Nevím už kdo to byl, ale říkal mi, že bych si měl přečíst něco veselého, vtipného. Půjčil mi knížku od nějakého českého rádoby humoristy. Přečetl jsem dvě kapitoly a přišlo mi to tak hloupý, že jsem raději nepokračoval. Nevím, asi mám v sobě kus temnoty, ale já potřebuji něco, do čeho se můžu zakousnout, co mě udrží u stránek. Nesmím se nudit. Nevadí mi komplikovaný děj, je mi vcelku jedno i styl, ale musím si sednout, přečíst pár kapitol a pak se mi musí dostat autor do hlavy. Zde je tempo sice poklidnější, ale vydáme se i na výlet do doby NDR, do historie, která mě vždy hodně zajímala. Dozvíte se i spoustu nových informací. Navíc, co si budeme povídat, stále kolem nás chodí dost estébáků, pořád jsou na pozicích, na kterých nemají co dělat. V tomhle máme s východními Němci hodně společného a pokaždé, když o téhle době čtu, tak mě mrazí. Škoda, že někdo neřízne do živého i u nás. Možná že ano, ale ke mě se nic takového nedostalo. Stejně jako u hudby si z domácí české produkce hodně vybírám.
Když vylezl (pokolikáté už) pan doktor ze sálu a řekl mi, že je vše na dobré cestě, byl jsem zrovna někde v polovině knihy. Dnes moc nechápu, jak jsem nemohl tolik dní v kuse nespat, jak jsem mohl chodit do práce a starat se u toho o domácnost, jak jsem mohl psát o deskách. Došel jsem domů, lehl si na pár hodin a vyrazil do práce. Mozek se asi sám bránil stresu. Netuším, co jsem celý den dělal, čekal jsem na telefon. Oddechl jsem si až doma, kde jsem Holubí krev dočetl. Bylo k večeru a venku svítilo slunce. Cítil jsem se hrozně unavený a usnul jsem v křesle. Našly mě děti, když přišly z odpoledního vyučování. Tati, jdi si lehnout. Spal jsem ten den oblečený. A zdálo se mi i o téhle knížce. Možná mi přibylo pár vrásek a šedivých vlasů, ale hlavně, že vše dobře dopadlo. Budu mít ale tuhle a několik dalších knih navždy spojené s těžkou situací, ve které jsme se ocitli.
Teď už ale vidím světlo. Máme naději a usmíváme se. Knížku vám mohu jenom doporučit, je opravdu velmi dobře napsaná a pokud máte tenhle styl rádi, neváhejte ani chvilku. Na oba autorovy počiny je navíc sleva. Jak se říká, za málo peněz, hodně muziky. Přeji vám všem pevné zdraví, čistou a klidnou mysl a jako vždy dobré světlo. Držte se a zase za týden. Jo abych nezapomněl. Díky moc za podporu, opravdu hodně to pro mě znamená.
Od chvíle, kdy se Lykke Teitová s Rudi Lehmannem skvěle osvědčili, když vyřešili zamotaný případ muže zakopaného v písku na dně moře mezi Dánskem a Německem, uplynulo jen pár měsíců. Nyní je ve svém domě v severním Německu brutálně zavražděna stará paní a Lehmannův šéf požádá o spolupráci dánskou policii. Lykke Teitovou stále pronásledují okolnosti smrti její dcerky Gry, kterou před pěti lety zabil bojový pes. A tak je pro ni odjezd do Německa vítanou příležitostí uniknout od minulosti a od svého bývalého manžela Thomase.
Setkání Lykke a Rudiho je veselé, na rozdíl od rozvíjejícího se případu, který je čím dál tragičtější. V odlehlém domě v lese u Lübecku je nalezena další podobně zavražděná oběť, která tentokrát Rudiho zasáhne nečekaně osobně. A to vrah ještě neskončil a plánuje vykonat další akty pomsty.
Je to už více než třicet let, co trávím svůj čas v temnotě. Pamatuji si to přesně, když jsem poprvé sestoupil do podzemí a začal hlídat vchod do záhrobí. Byl jsem ještě mladý a plný síly. Sedával jsem dlouhé hodiny u reproduktorů a na starých burzách jsem vyhledával kapely, které dokázaly drtit kosti tlakem. Švédští TOXAEMIA měli vždy čestné místo v mé sbírce. Jejich hudba v sobě měla vždy všechny potřebné ingredience pro to, abych mohl exhumovat další hrob.
A tak jsem se samozřejmě na novou desku opravdu od srdce těšil. Pořád jsem cítil takové to krásně bolestivé chvění ve vnitřnostech, jako za starých dobrých časů. Díval jsem se do tmy a nechal se unášet na krvavých vlnách řeky Styx. Opět jsem nemohl spát celou noc, nové album "Rejected Souls Of Kerberus" se dostalo do mých snů. Ulevilo se mi, vše je v absolutním pořádku. Rakve stále praskají tlakem.
Hlídám nadále vstup do podsvětí a poslouchám u toho tuhle nahrávku. Kolem stéká po stěnách špína smíchaná s krví, chlad se mi dostává do kostí a já moc dobře vím, že tohle je pravý švédský death metal přesně v té podobě, ve které jej mám nejraději. Chřestění pytlem plným popraskaných lebek, žádné kompromisy, surovost a pradávná síla, posbíraná na dávno opuštěných pohřebištích. Kapela je volně inspirována kapelami jako DISMEMBER, WOMBBATH, ENTOMBED, INCANTATION, MALEVOLENT CREATION, MASTER. Jedná se o záležitost, zahranou od srdce, opravdově. Je to samozřejmě stará škola se vším, co k tomu patří. Album má parádní masivní a řezající zvuk (Dan Swanö - mixing, mastering) a povedený stylový obal (William Persson Öberg). Můžu se tak soustředit na samotné nápady, kterých je opravdu velké množství. Nahrávka má několik vrstev, které když odkryjete, tak budete navěky prokleti. Líbí se mi takové to nadšení, opravdovost, neurvalost, které z desky slyším. Zkrátka a dobře, novinka řeže tou správnou stranou nože. Umírám a znovu se rodím. A pokaždé si rvu "Rejected Souls Of Kerberus" stále do hlavy. Beru do rukou kladivo a jdu rozdrtit další kosti. Rakve, uložené kdysi hluboko pod zem, praskají v úplně stejných rytmech, jako tahle deska. Legenda se vrátila ve skvělé formě a roztrhá vás na kusy. Starý, prašivý švédský death metal, který vám vytrhne srdce z těla! Chladné a temné ozvěny z toho nejhlubšího podsvětí!
Asphyx says:
It's been over thirty years since I spent my time in the dark. I remember exactly when I first descended into the underworld and began guarding the entrance to the beyond. I was still young and strong. I used to sit for long hours in front of the speakers, scouring the old stock exchanges for bands that could crush bones with pressure. Sweden's TOXAEMIA always had a place of honor in my collection. Their music always had all the ingredients I needed to exhume another grave.
So of course I was really looking forward to the new album from the bottom of my heart. I could still feel that beautifully painful tingle in my gut, just like the good old days. I looked out into the darkness and let myself drift on the bloody waves of the River Styx. Once again I couldn't sleep all night, the new album "Rejected Souls Of Kerberus" had entered my dreams. I'm relieved everything is absolutely fine. The coffins are still bursting with pressure.
I'm still guarding the entrance to the underworld and listening to this recording. Dirt mixed with blood is dripping down the walls, coldness is getting into my bones and I know very well that this is true Swedish death metal in the form I like it best. Rattling a sack full of cracked skulls, no compromises, brutality and ancient power, collected in long abandoned burial grounds. The band is loosely inspired by bands like DISMEMBER, WOMBBATH, ENTOMBED, INCANTATION, MALEVOLENT CREATION, MASTER. This is an affair played from the heart, for real. It's old school, of course, with all that goes with it. The album has a great massive and cutting sound (Dan Swanö - mixing, mastering) and a hilariously stylish cover (William Persson Öberg). So I can concentrate on the ideas themselves, which are really plentiful. There are several layers to the record that if you uncover, you will be forever cursed. I like the kind of enthusiasm, the realness, the rawness that I hear from the record. In short, the novelty cuts with the right side of the knife. I'm dying and being born again. And every time, I still rip "Rejected Souls Of Kerberus" into my head. I pick up the hammer and go to smash more bones. The coffins, once buried deep underground, crack in the exact same rhythms as this record. The legend is back in fine form and will tear you apart. Dusty old Swedish death metal that will rip your heart out! Cold and dark echoes from the deepest underworld!
Když jsem jako mladý kdysi dávno pracoval na jatkách, bylo zajímavé sledovat jednotlivé řezníky. Někteří zabíjeli zvířata humánně, opatrně a jakoby omluvně. Jiní ale měli v očích temnotu a radost z toho, že se mohou dívat do tváře trpícím tvorům. Nejedl jsem potom několik měsíců maso. A zůstal ve mě chlad a syrovost. Pokaždé, když slyším nějakou hudbu od českých death metalových grinderů DOBYTČÍ MOR, tak si na to vzpomenu. Není divu, kapela totiž dokáže vždy vyjádřit velmi podobné nálady.
Letos se jedná opět o nekompromisní jízdu od začátku do konce. Smrtící kov je zde kombinován se surovým grindcore, řezajícím thrashem a v některých momentech lze vystopovat i náznaky hardcore. Výsledný koktejl je náležitě krvavý a bolestivý. Přesně, jak to máme všichni rádi.
Je to samozřejmě hluboký underground, pro jehož pochopení je nutné sestoupit do chladných chodeb dávno opuštěných jatek. Riffy jsou dávkovány elegantně, se zkušenostmi starých mistrů řezníků, melodie bublají pod povrchem, jako dlouho zanícená rána. Hnis vytéká ven a vy místo úlevy ucítíte, že smrt je zase jednou o hodně blíže. Není to ale jenom dobré řemeslo, které nám pánové dodávají ve vrchovité míře. Je to hlavně celkový dojem, takový ten heavy efekt, který vás donutí si podupávat nohou a mlátit hlavou o zeď. Fanoušci třeba CARCASS, NAPALM DEATH, DISFIGURED CORPSE, NASUM, UPRISE, mi zajisté má slova jenom potvrdí. Povedl se zvuk i obal, po formální stránce si není na co stěžovat. Dostanete necelých 40 minut bolesti a nudit se nebudete ani chvilku. Na hraný styl je deska opravdu pestrá, pořád se na ní něco děje a navíc se dobře poslouchá. Rád jsem se k ní vracel a v budoucnosti tomu nebude jinak. DOBYTČÍ MOR nadále potvrzují svoji silnou pozici na scéně a já nemohu jinak, než vám novinku doporučit. Ne, nejedná se o nic nového, ani převratného, ale to zde ani není účelem. Koneckonců, říká se, že dokonalá vražda neexistuje a v případě tohoto alba to také platí. Zkrátka a dobře, pokud jste měli tuhle kapelu rádi dříve, nová nahrávka vám udělá určitě radost. Je totiž poctivá a naleznete na ní vše potřebné pro klasickou, tradiční zabijačku. Krvavé cákance na zdi, které po poslechu zůstávají v paměti i podvědomí, jsou jasným důkazem toho, že je tahle smečka rozzuřených psů v dobré formě. Zuřivý útok death grindových predátorů ze starých krvavých jatek! Album, které vás roztrhá na kusy!
Asphyx says:
When I was young and worked in a slaughterhouse a long time ago, it was interesting to watch individual butchers. Some of them killed animals humanely, carefully and apologetically. But others had a darkness in their eyes and a joy in being able to look into the faces of suffering creatures. I didn't eat meat for months after that. And the coldness and rawness remained in me. Every time I hear some music from Czech death metal grinders DOBYTČÍ MOR, I think of it. No wonder, the band always manages to express very similar moods.
This year it is again an uncompromising ride from the beginning to the end. Deadly metal is combined here with raw grindcore, cutting thrash and at some moments even hints of hardcore can be traced. The resulting cocktail is appropriately bloody and painful. Just the way we all like it.
It is, of course, a deep underground, which requires descending into the cold corridors of long-abandoned slaughterhouses to understand. The riffs are dosed elegantly, with the experience of old master butchers, the melodies bubbling beneath the surface like a long infected wound. Pus oozes out and instead of relief you feel that death is once again a lot closer. But it's not just good craftsmanship that the gentlemen deliver in spades. It's mainly the overall impression, the kind of heavy effect that makes you stomp your feet and bang your head against the wall. Fans of such bands as CARCASS, NAPALM DEATH, DISFIGURED CORPSE, NASUM, UPRISE will surely confirm my words. The sound and the cover artwork are great, formally there is nothing to complain about. You get less than 40 minutes of pain and you won't be bored for a moment. For the style played, the album is really varied, there's always something going on, and it's a good listen to boot. I loved coming back to it and it will be no different in the future. DOBYTČÍ MOR continue to confirm their strong position on the scene and I can't help but recommend this new release to you. No, this is nothing new or groundbreaking, but that's not the purpose here either. After all, they say that there is no such thing as a perfect murder, and in the case of this album, that is also true. In short, if you liked this band before, the new record will definitely make you happy. It's honest and contains everything you need for a classic, traditional kill. The blood splatters on the wall that linger in the memory and subconscious after listening are clear evidence that this pack of rabid dogs is in fine form. A furious attack of death grind predators from the old bloody slaughterhouse! An album that will tear you apart!
Minirecenze/minireview - DOBYTČÍ MOR - Penury Eats Handly (2015):
Ave DECAYED EXISTENCE! Greetings to California. Hope you're doing well. I'm just listening to your new release "The Beginning Of Sorrows" again this year and I'm thinking how great it is that after so many years on the scene you can put together such fresh and interesting material. How did the new record come about and what were your feelings going into the studio?
Harry Rocco - Well the new album came about with writing from two of my favorite writers Jeffrey Ke and Jason Davis. We threw some ideas together and it was a great collaboration and we felt really confident going into the studio with Andrew Giordanengo.
Jeffrey Ke - I felt like we were pretty confident going into the recording of this album. The tracks were solid and I think we had some unique songs going in.
I guess like any fan, I have it set up so that I listen to the album a few times first and then either come back to it or not. This year it was a bit more complicated with you. I feel like there are more layers to the record and that some of them come out after a longer period of time. The sound contributes a lot to that. The Beginning Of Sorrows strikes me as a dark record. Where did you record the album and who is responsible for the mastering? How do you perceive the shift in sound?
Harry Rocco - Yeah it's somewhat of a dark record but we are definitely in dark times with a lot to write about. We recorded the live stuff just in my garage in the jam room throwing around ideas. For the five songs we went to Andrew up in Yreka and threw those five songs down, the ones I like the most and he did a very good job! The sound shift you know it all sounds like Decayed. Decayed has different eras, we've been through many players and had to say the first five sound more modern. The last three songs which were live in the jam room are more of the old school Decayed back in the '90s hence Jason Davis being thrown into the fold as he was one of the original members. I thought it would be fun to have him write a couple songs.
With my favorite bands I buy the CD and the t-shirt straight away. "The Beginning Of Sorrows" has a classic cover. It's got undead floating around an old church. Is that a reference to a horror movie? How did the cover come about and how does it relate to the music itself? Who is the author and how did you guys get together? Speaking for myself, I have to say that it makes me uneasy, it's interesting.
Harry Rocco - Well if you notice on the cover of “Eulogy” there is a corpse outside the church and as in the cover of the new one The Beginning of Sorrows the same concept. You see, a lot of little lyrics I write comes from being a Protestant Christian. In fact I don't really go to church, I believe that we're two or more gathered in his name that is the church. I think the world trivializes church and religion whereas I would rather preach from a relationship standpoint through music. There's no references to any horror movies and Blast Art did the cover but yeah relates to the music as we try to write outside division or denomination we just write from the Bible and from our life experiences.
Please take us through the lyrics on the new record? Who is their author and how were they created? I'd also be interested to know where you got the inspiration for them.
Harry Rocco - Most of the songs like “Mind Wars” are about you know the struggle that we're going through as a country. What to believe, what's the truth… where there's a bunch of fact checking where the truth is lost in the sea of content. You can find whatever it is you think the truth is which to me is very scary. I Harry Rocco the author of the lyrics and since I'm the drummer it's a lot easier for me to place the lyrics as far as timing. Majority of my lyrics I get from life experiences and the Bible because the Bible has got me through so many things in life. I should have been dead a hundred times over but here I am in my 50s playing music doing what I do so there's some merit to that and above else. I thank Jesus and I hope that you can see the message by faith through grace there goes I not any denomination or anything that divides but by faith.
What I like about you is that even after all these years I still feel an enthusiasm for your music, a kind of hard to describe tingle. Your death metal has an old patina to it, but also energy and power. How do you compose new material? What process does a song have to go through before it is considered final?
Harry Rocco - Well we record everything we write on a Tascam, and if it hits on the Tascam then I'll write lyrics and you know it kind of has a mind of its own. I couldn't tell you really there's no process if I feel it and it inspires me then lyrics come quick, that's how we do it.
Jeffrey Ke - I would have to say on my end I do not do any lyrics and to be honest don't consider myself that good at it. Haha!. But I do a lot more of the riffs and ideas for beats. The songs “Beheading the Colossus” and “Escape the Dead” I wrote by myself with the big help of Harry Rocco doing the lyrics. So for me my process is I just come up with a beat in my head, could be random and then record that beat on my computer using a drum machine as filler and more of an idea of what I have in mind. Then I build off of it until eventually I get the basis for a full song and then present it to the band. We decide “yes we want to learn it” or no “we just don't feel it” but if we do all agree that we like it then we will build off it together switch up the drum beats if Harry has something better in mind and same thing with our rhythm guitarist Kyle Blasiger and bass player Ryan Brown. Early on when I first joined the band when I was 17 I had a lot more free time so me and Harry were able to hang out a lot and just write and write, now I'm like 31 working a full-time job and have a lot more responsibilities in my life and so I don't have as much time as I would like to do what we used to do, but I try to compensate with that by making music on the side and presenting it to the band.
The only original member of the band is drummer and vocalist Harry Rocco. The others have been added gradually. Is it hard to find like-minded musicians in California? DECAYED EXISTENCE has gone on hiatus several times. Why? How did you get together with the current lineup?
Harry Rocco - Yeah it is hard to find like minded musicians in this area for sure, some of them might not even be like-minded they just want to play music so they'll step in for a project here and there but they don't want to be long-term as they don't agree with the the Christian thing. I guess let's hope some of it rubbed off on them while they were with us is my hope. The current lineup is that I just looking into the past and try to pull up guys that I enjoyed writing with, Jeffrey Ke is one of the best, Jason Davis is a close second so I just wanted to get those guys and with my writing and throw it together and see what happened and I was very happy with how things turned out. I have an autistic son and I have to take time out to develop him as he is severely autistic and takes a lot of time but when everything gets settled I usually go back into the studio and throw down.
Jeffrey Ke - I would have to agree with Harry and say yes it's kind of hard to find like-minded musicians, I actually joined the band back in 2010 when I was 17 years old and still in high school. Around that time Me and two people I grew up with were like the only people that listen to Death Metal in my town. There were musicians but not a lot that liked metal and especially the extreme type of metal that I was into. So when I joined up with Harry in Decayed Existence it was awesome find someone that played a music style that I also played.
The formation of DECAYED EXISTENCE dates back to 1990. You remember the beginning of death metal in California. What were they like? How do you remember the old days? Who was actually your role model in the early days and how did the idea of playing death metal come about? Please reminisce for us.
Harry Rocco -Yeah do you remember Death Metal in the old days, I think some of it's called Thrash now but back in the old days Sepultura was Death Metal, now they're considered Thrash. A good example, everything for me I base off of the late '80s early '90s Death Metal as I lived in Santa Rosa and would frequent the Oakland's club The Omni as well as San Francisco's The Stone and I caught a gig at The Stone and it changed me I realized that's what I want to do. I was there to go see a band called DEATH and they had canceled but there was a band called Pestilence that filled in and the singer was a guy named Martin Van Drunen who I hung out with before the show and got to converse with. Then I saw them play and it blew my mind! Then I went home and bought the new DEATH which was an album called “Leprosy” and it fueled me and anything that came from Chuck Schuldiner after that was what I wanted to do. There was another guy with equal influence on me. It was a guy called Steve Rowe who's the front man for a band from Australia called Mortification, he had the best lyrics in all of metal! I really liked Mortification as they didn't just use one form of vocals they used the death growl as well as the thrash style and I liked that with each new mortification album I did not know what to expect. Is it going to be Thrash? Is it going to be Death? You didn't know and it inspired me to use both
Jeffrey Ke - I myself can't really comment on what it was like in the early '90s during the rise of death metal since I was born in 1992 haha. But I would have to say that early '90s death metal is what really got me into extreme metal and to this day Chuck Schuldiner from DEATH is still my hero / role model. The way he changed Death Metal and showed people that it can be more than just Cookie monster growls and singing about murdered. Kind of jealous of Harry in some aspects because I wish I could have seen some of the shows he saw back in the day! I was lucky enough to see Bolt Thrower on their last US tour in 2013.
A lot of my older friends (I'm also part of the older generation of metal fans) complain about today's times. Downloading music, impersonal attacks on the internet, lots of ballast, chaos, everything is faster but also ephemeral. How have these things affected you as a band? Have you had to adapt in any way?
Harry Rocco - Well it has affected me, I'm an analog old school analog guy. If I had the money I would prefer to record on 2 or 1/4 inch reel to reel analog the old school way. But now everything's digital and I've seen the light and I've turned that corner but I still have a learning curve with all this internet stuff, I'd rather spend the time writing music than learning what a PDF file is and I really miss spending hours at record stores that now no longer exist. As far as how it affected us we just make music whether we got to uploaded or you know recorded on a tape doesn't matter as long as we're still playing.
It's not all about the internet, which has changed the whole world, but also about new technologies. Analog versus digital. The new processes, the equipment, the studios look very different today than they used to. How do you perceive these things? Is it hard for you to keep up with the times? Or do you like to use different innovations?
Harry Rocco - I do like the innovations and I do like all the things that technology has brought however there is a fallback and I think when you get into guitar tone they're all kind of getting similar whereas in the old days if you had this mic with that amp or you know any combination of things you can get a drastically different sound and if you get a good formula you kept it to yourself in the old days. Where now there's tutorials and everything you know I don't know if that's innovative or not but the technology definitely is, it's hard to keep up with the times when you were so in love with the old ways but like with everything you know you got to change with the times. Now I'm not saying write a disco song because disco goes big, we will always be Decayed Existence but we are now in the digital world and we have switched and it's surprisingly good so far “knock on wood”.
Jeffrey Ke - Since I grew up as a teenager in the digital age I can't really comment on analog music equipment but I can say I believe that with it all being digital nowadays and music equipment and recording software being a so accessible, it's made it a lot easier for people to write music and get their ideas out there.
I don't want to flatter you unnecessarily, but from the promo photos you seem like a nice bunch of guys. There's an air of detachment in your music, a chemistry between the musicians. Is it really like that in real life? Do you sometimes go out for a beer, party together, meet families, etc.?
Harry Rocco - I think we get along fairly well but you know I'm a lot older than the other fellas I prefer to hang out with my grandkids. I'm sure they like to get rowdy at times. I can only speak for myself but you know. We're all friends, we all hang out and go to concerts together and we all like the same music.
Jeffrey Ke - Yeah we hang out! I actually grew up with our player Ryan Brown since I was in middle school. As I've been getting older and having more responsibilities like working along with becoming a first-time father I don't have as much time as I would like to spend with everyone. But we are all friends and we all do hang out with each other and have a beer or two. Haha
Every time I interview an older band, I always have to ask. What does death metal mean to you, how do you perceive it and how would you define it? I mean now more in terms of its philosophy, mood, atmosphere. For example, I think that death metal must always be played from the heart, otherwise it's not the same.
Harry Rocco - I do I too, I think that death metal should be played from the heart. You know growing up in the '80s and '90s I hated a lot of things. MTV everything that was commercial just made me want to puke, I kind of still feel the same way even though metal has come to the forefront since then. You know I can't really be critical of the people, I definitely know what I like and what I don't but I have to say all these different genres are divisive in my opinion and it keeps the music from spreading. For instance I'm not a big Deathcore fan but I do like some Deathcore bands. Just because I didn't know there was a different genre I started listening to a band called Impending Doom. I like them they're great, like their message and everything but since they've been genre-ized into Deathcore I think it did them a disservice. I would have just called us Death Metal but that just me as far as my philosophy of Death Metal just keep it true keep it real.
Thank you very much for the interview. I really hope to see you live somewhere soon. I wish your new album as many true fans as possible and may you do well in your private life. And you know what? I'm gonna go play "The Beginning Of Sorrows" again!
Harry Rocco - Right on man we appreciate all you do and thank you for spinning our new record. Hails from California! much love and respect!
Jeffrey Ke - Thank you for your time! Hails and Cheers!
Recenze/review - DECAYED EXISTENCE - The Beginning Of Sorrows (2024):
Ave DECAYED EXISTENCE! Zdravím do Kalifornie. Doufám, že se vám daří dobře. Zrovna si opět pouštím vaši letošní novinku „The Beginning Of Sorrows“ a říkám si, jak je skvělé, že i po tolika letech na scéně dokážete složit takhle svěží a zajímavý materiál. Jak nová deska vznikala a s jakými pocity jste šli do studia?
Harry Rocco - Na novém albu se podíleli dva moji oblíbení autoři Jeffrey Ke a Jason Davis. Dali jsme dohromady pár nápadů, byla to skvělá spolupráce a do studia s Andrewem Giordanengem jsme šli s pocitem jistoty.
Jeffrey Ke - Měl jsem pocit, že jsme do nahrávání tohoto alba šli s velkou jistotou. Skladby byly solidní a myslím, že jsme do toho šli s několika jedinečnými písněmi.
Mám to asi jako každý fanoušek nastavené tak, že si album nejdříve několikrát poslechnu a pak se k němu buď vracím nebo ne. Letos to s vámi bylo trošku komplikovanější. Připadá mi, že má deska více vrstev a že některé vyniknou až po delší době. Hodně tomu přispívá zvuk. Na mě působí „The Beginning Of Sorrows“ jako temná deska. Kde jste album nahrávali a kdo je podepsán pod masteringem? Jak vnímáš posun ve zvuku ty?
Harry Rocco - Ano, je to poněkud temná deska, ale rozhodně se nacházíme v temné době a máme o čem psát. Nahrávali jsme živé věci jen u mě v garáži v jam roomu a házeli si nápady. Kvůli pěti písničkám jsme jeli za Andrewem nahoru do Yreky a dali tam těch pět písniček, které se mi líbí nejvíc, a on odvedl velmi dobrou práci! Posun zvuku, víte, že to všechno zní jako Decayed. Decayed má různá období, prošli jsme mnoha přehrávači a musím říct, že prvních pět zní moderněji. Poslední tři písně, které vznikly naživo v jam roomu, jsou spíš ze staré školy Decayed z devadesátých let, a proto se do nich hodil Jason Davis, který byl jedním z původních členů. Říkal jsem si, že by bylo fajn, kdyby napsal pár písniček.
U svých oblíbených kapel si kupuji rovnou CD i tričko. „The Beginning Of Sorrows“ zdobí klasický obal. Jsou na něm nemrtví, kteří se vznášejí kolem starého kostela. To je odkaz na nějaký hororový film? Jak cover vznikal a jak souvisí s hudbou jako takovou? Kdo je jeho autorem a jak jste se dali dohromady? Za sebe musím říct, že ve mně vzbuzuje neklid, je zajímavý.
Harry Rocco - No, jestli sis všiml, tak na obálce „Eulogy“ je mrtvola před kostelem a stejně jako na obálce nové desky The Beginning of Sorrows je to stejné. Víte, spousta drobných textů, které píšu, vychází z toho, že jsem protestantský křesťan. Ve skutečnosti do kostela moc nechodím, věřím, že jsme dva nebo více shromážděni v jeho jménu, které je církví. Myslím, že se svět církev a náboženství banalizuje, zatímco já bych raději kázal z hlediska vztahů prostřednictvím hudby. Nejsou tam žádné odkazy na nějaké horory a obal dělal Blast Art, ale jo, týká se to hudby, protože se snažíme psát mimo rozdělení nebo denominaci, prostě píšeme z Bible a z našich životních zkušeností.
Proveď nás prosím texty na nové desce? Kdo je jejich autorem a jak vznikaly? Zajímala by mě také, kde jsi pro ně bral inspiraci.
Harry Rocco - Většina písní jako „Mind Wars“ je o boji, kterým jako země procházíme. Čemu věřit, co je pravda... kde je spousta ověřování faktů, kde se pravda ztrácí v moři obsahu. Můžete si najít, cokoli si myslíte, že je pravda, což je pro mě velmi děsivé. Já jsem Harry Rocco autor textů, a protože jsem bubeník, je pro mě mnohem snazší umístit texty, co se týče načasování. Většinu textů čerpám ze životních zkušeností a z Bible, protože Bible mě v životě dostala přes spoustu věcí. Měl jsem být stokrát mrtvý, ale jsem tady a ve svých padesáti letech hraju hudbu a dělám to, co dělám, takže je to určitá zásluha a především. Děkuji Ježíši a doufám, že vidíte poselství skrze víru skrze milost tam jdu já ne nějaké vyznání nebo něco, co rozděluje, ale skrze víru.
Mně se na vás líbí, že i po těch všech letech pořád cítím z vaší hudby nadšení, takovéto těžko popsatelné chvění. Váš death metal má v sobě starou patinu, ale i energii a sílu. Jakým způsobem skládáte nový materiál? Jakým procesem musí projít skladba, než je považována za finální?
Harry Rocco - No, všechno, co napíšeme, nahráváme na Tascam, a když se to na Tascamu trefí, napíšu text a víš, že to má tak trochu vlastní hlavu. To ti nemůžu říct, opravdu neexistuje žádný proces, když to cítím a inspiruje mě to, tak text přijde rychle, tak to děláme.
Jeffrey Ke - Musím říct, že z mé strany texty nedělám a upřímně řečeno se v tom nepovažuji za tak dobrého. Haha!. Ale mnohem víc dělám riffy a nápady na beaty. Písně „Beheading the Colossus“ a „Escape the Dead“ jsem napsal sám s velkou pomocí Harryho Rocca, který dělal texty. Takže můj postup je takový, že si prostě v hlavě vymyslím beat, může být náhodný, a pak si ho nahraju na počítači pomocí bicího automatu jako výplň a spíš nápad, co mám na mysli. Pak z toho vycházím, až nakonec dostanu základ pro celou písničku, a tu pak předložím kapele. Rozhodneme se „ano, chceme se to naučit“ nebo „ne, prostě se nám to nelíbí“, ale pokud se všichni shodneme, že se nám to líbí, pak na tom společně postavíme a vyměníme údery do bicích, pokud má Harry na mysli něco lepšího, a to samé náš rytmický kytarista Kyle Blasiger a baskytarista Ryan Brown. Na začátku, když jsem se ke kapele přidal, když mi bylo sedmnáct, jsem měl mnohem víc volného času, takže jsme se s Harrym mohli hodně scházet a jen psát a psát, teď je mi tak jednatřicet, pracuju na plný úvazek a mám v životě mnohem víc povinností, a tak nemám tolik času, kolik bych chtěl, na to, co jsme dělali dřív, ale snažím se to kompenzovat tím, že dělám hudbu bokem a prezentuju ji kapele.
Jediným původním členem kapely je bubeník a zpěvák Harry Rocco. Ostatní se přidávali postupně. Je těžké najít v Kalifornii podobně smýšlející muzikanty? DECAYED EXISTENCE tako několikrát přerušili svoji činnost. Proč vlastně? Jak jste se dali se současnou sestavou dohromady?
Harry Rocco - Ano, v této oblasti je určitě těžké najít podobně smýšlející hudebníky, někteří z nich možná ani nejsou podobně smýšlející, jen chtějí hrát hudbu, takže se tu a tam zapojí do nějakého projektu, ale nechtějí být věrní, protože nesouhlasí s křesťanstvím. Doufejme, že se o ně něco z toho otřelo, když byli s námi, to je moje naděje. Současná sestava je taková, že jsem se prostě podíval do minulosti a snažil se vytáhnout kluky, se kterými mě bavilo psát, Jeffrey Ke je jeden z nejlepších, Jason Davis je těsně druhý, takže jsem chtěl prostě vzít tyhle kluky a s mým psaním a hodit to dohromady a uvidíme, co se stane, a byl jsem velmi spokojený s tím, jak to dopadlo. Mám autistického syna a musím si vzít čas na jeho rozvoj, protože je těžký autista a zabere to spoustu času, ale když se všechno urovná, většinou se vrátím do studia a vrhnu se na to.
Jeffrey Ke - Musím souhlasit s Harrym a říct, že ano, je docela těžké najít podobně smýšlející muzikanty, vlastně jsem se ke kapele přidal v roce 2010, když mi bylo 17 let a ještě jsem chodil na střední školu. V té době jsme já a dva lidi, se kterými jsem vyrůstal, byli asi jediní lidé, kteří v mém městě poslouchali death metal. Byli tu sice muzikanti, ale nebylo moc těch, kteří by měli rádi metal, a obzvlášť extrémní typ metalu, který mě bavil. Takže když jsem se spojil s Harrym v Decayed Existence, bylo úžasné najít někoho, kdo hraje hudební styl, který hraju i já.
Vznik DECAYED EXISTENCE je datován do roku 1990. Pamatujete začátky death metalu v Kalifornii. Jaké byly? Jak na staré časy vzpomínáš? Kdo byl vlastně vaším vzorem v počátcích a jak vznikl nápad hrát death metal? Zavzpomínej pro nás prosím.
Harry Rocco - Jo, vzpomínáš si na starý death metal, myslím, že dnes se tomu říká thrash, ale kdysi byla Sepultura death metal, dnes se považuje za thrash. Dobrý příklad, všechno pro mě vychází z death metalu konce 80. a začátku 90. let, protože jsem žil v Santa Rose a často jsem navštěvoval oaklandský klub The Omni a také sanfranciský The Stone, kde jsem zažil koncert a to mě změnilo, uvědomil jsem si, že to je to, co chci dělat. Měl jsem tam jít na kapelu DEATH, která to zrušila, ale zaskočila za ni kapela Pestilence, jejíž zpěvák se jmenoval Martin Van Drunen, se kterým jsem se před koncertem bavil. Pak jsem je viděl hrát a úplně mě to odrovnalo! Pak jsem šel domů a koupil si nové DEATH, což bylo album „Leprosy“, a to mě nakoplo a všechno, co potom vyšlo od Chucka Schuldinera, jsem chtěl dělat. Stejný vliv na mě měl i další chlapík. Byl to chlápek jménem Steve Rowe, který je frontmanem kapely z Austrálie jménem Mortification, měl nejlepší texty v celém metalu! Mortification se mi moc líbili, protože nepoužívali jen jednu formu vokálu, používali deathový growl i thrashový styl, a líbilo se mi, že s každým novým albem Mortification jsem nevěděl, co mám čekat. Bude to thrash? Bude to death? Nevěděl jsi a to mě inspirovalo k použití obojího.
Jeffrey Ke - Já sám se nemůžu vyjádřit k tomu, jaké to bylo na začátku 90. let v době vzestupu death metalu, protože jsem se narodil v roce 1992, haha. Ale musím říct, že právě death metal raných 90. let mě k extrémnímu metalu přivedl a dodnes je mým hrdinou / vzorem Chuck Schuldiner z DEATH. To, jak změnil death metal a ukázal lidem, že to může být víc než jen Cookie monster growl a zpívání o vraždění. V některých ohledech Harrymu tak trochu závidím, protože bych si přál vidět některé z těch koncertů, které kdysi viděl on! Měl jsem to štěstí vidět Bolt Thrower na jejich posledním americkém turné v roce 2013.
Spousta mých starších kamarádů (také patřím ke starší generaci metalových fanoušků) si stěžuje na dnešní dobu. Stahování muziky, neosobní útoky na internetu, spousta balastu, chaos, všechno je rychlejší, ale také pomíjivé. Jak tyhle věci ovlivnily vás, jako kapelu? Museli jste se nějak přizpůsobit?
Harry Rocco - No, ovlivnilo mě to, jsem analogový člověk ze staré školy. Kdybych měl peníze, raději bych nahrával na 2 nebo 1/4palcový kotouč na kotouč analogovým způsobem ze staré školy. Ale teď je všechno digitální a já jsem prozřel a otočil jsem, ale pořád se musím učit se všemi těmi internetovými věcmi, raději strávím čas psaním hudby, než abych se učil, co je to PDF soubor, a opravdu mi chybí hodiny strávené v obchodech s deskami, které teď už neexistují. Co se týče toho, jak nás to ovlivnilo, prostě děláme hudbu, ať už ji máme nahranou digitálně nebo nahranou na kazetě, na tom nezáleží, hlavně že pořád hrajeme.
Ono to není celé jen o internetu, který změnil celý svět, ale i o nových technologiích. Analog versus digital. Nové postupy, zařízení, studia dnes vypadají úplně jinak než dříve. Jak vnímáte tyhle věci? Je pro vás třeba těžké držet krok s dobou? Nebo rádi využíváte různé novinky?
Harry Rocco - Mám rád inovace a líbí se mi všechny ty věci, které technologie přinesly, nicméně je tu určitý ústupek a myslím, že když se dostanete ke kytarovému tónu, všechny se tak nějak podobají, zatímco za starých časů, pokud jste měli tento mikrofon s tímto zesilovačem nebo víte, jakou kombinací věcí jste mohli získat drasticky odlišný zvuk, a pokud jste získali dobrý vzorec, nechali jste si ho pro sebe, za starých časů. Kdežto teď existují tutoriály a všechno, co víš, nevím, jestli je to inovativní nebo ne, ale technologie určitě ano, je těžké držet krok s dobou, když jsi byl tak zamilovaný do starých způsobů, ale jako se vším, co znáš, musíš se měnit s dobou. Teď neříkám, že máme napsat disco song, protože disco jde na dračku, vždycky budeme Decayed Existence, ale teď jsme v digitálním světě a přešli jsme na jiný systém a zatím je to překvapivě dobré „ťuk ťuk na dřevo“.
Jeffrey Ke - Jelikož jsem jako teenager vyrůstal v digitálním věku, nemůžu se vyjadřovat k analogovému hudebnímu vybavení, ale můžu říct, že věřím, že když je dnes všechno digitální a hudební vybavení a nahrávací software jsou tak dostupné, je pro lidi mnohem snazší psát hudbu a dostat své nápady ven.
Nechci vám zbytečně lichotit, ale podle promo fotek vypadáte jako parta sympatických chlápků. Z vaší hudby je cítit nadhled, vzájemná chemie mezi muzikanty. Je tomu tak i doopravdy v reálu? Chodíte spolu občas na pivo, zapaříte, setkáváte se třeba s rodinami a podobně?
Harry Rocco - Myslím, že spolu vycházíme docela dobře, ale víš, že jsem o dost starší než ostatní kluci, raději se bavím s vnoučaty. Jsem si jistý, že se občas rádi vyřádí. Můžu mluvit jen za sebe, ale víš co. Všichni jsme kamarádi, všichni se scházíme a chodíme spolu na koncerty a všichni máme rádi stejnou hudbu.
Jeffrey Ke - Jo, scházíme se! Vlastně jsem s naším hráčem Ryanem Brownem vyrůstal už od střední školy. Jak stárnu a mám víc povinností, jako je práce spolu s tím, že jsem se stal poprvé otcem, nemám tolik času, kolik bych chtěl se všemi trávit. Ale všichni jsme přátelé a všichni se spolu scházíme a zajdeme na jedno nebo dvě piva. Haha
Vždycky, když dělám rozhovor s nějakou starší kapelou, tak se musím zeptat. Co pro vás znamená death metal, jak jej vnímáš a jak bys jej definoval? Myslím tím teď spíše z hlediska jeho filozofie, nálady, atmosféry. Já si třeba myslím, že death metal musí být vždy zahraný od srdce, jinak to není ono.
Harry Rocco - Já taky, myslím, že death metal by se měl hrát od srdce. Víte, když jsem vyrůstal v 80. a 90. letech, nenáviděl jsem spoustu věcí. Z MTV se mi ze všeho komerčního chtělo zvracet, a tak nějak to cítím pořád stejně, i když se metal od té doby dostal do popředí. Víš, nemůžu být kritický k lidem, rozhodně vím, co se mi líbí a co ne, ale musím říct, že všechny tyhle různé žánry podle mě rozdělují a brání hudbě v šíření. Já například nejsem velký fanoušek deathcoru, ale některé deathcorové kapely se mi líbí. Jen proto, že jsem nevěděl, že existuje jiný žánr, jsem začal poslouchat kapelu Impending Doom. Mám je rád, jsou skvělí, líbí se mi jejich poselství a všechno, ale protože byli žánrově zařazeni do Deathcore, myslím, že jim to udělalo medvědí službu. Já bych nás prostě nazval death metalem, ale to jen já, co se týče mé filozofie death metalu, prostě keep it true keep it real.
Děkuji moc za rozhovor. Pevně věřím, že vás uvidím brzy někde naživo. Přeji vaší nové desce, co nejvíc opravdových fanoušků a ať se vám daří i ve vašem soukromí. A víš co? Jdu si zase pustit „The Beginning Of Sorrows“!
Harry Rocco – Vážíme si všeho, co děláte, a děkujeme, že jste si pustili naši novou desku. Posíláme z Kalifornie hodně lásky a úcty!
Jeffrey Ke - Děkuji za váš čas! Zdravíme a na zdraví!
Recenze/review - DECAYED EXISTENCE - The Beginning Of Sorrows (2024):
Pražská groove metalová kapela NOSTRRROMÖ se připravuje na vydání druhého videoklipu ke svému aktuálnímu EP Nebula. Po úspěchu prvního klipu Diabolicus, který kapela představila s novou sestavou, se fanoušci dočkají další vizuální lahůdky. Klip s názvem Phobos vychází 13. listopadu.
Phobos vznikl pod taktovkou kapelní kytaristky Lydie, která při jeho tvorbě využila jen svou fantazii a nástroje umělé inteligence. Výsledkem je jedinečné propojení surové energie kapely s moderními technologiemi, což posouvá vizuální identitu NOSTRRROMÖ na zcela novou úroveň.
Kapela se tak po krátké covidové pauze vrací na scénu s ještě silnějším zvukem a výrazným vizuálním stylem. Sestava, kterou tvoří Thomas (bicí, ex-THE.SWITCH), Lydie (kytara, ex-BUNDY TAD), Dejf (kytara, ex-FOURTH FACE), frontman Majk (ex-UNDERSIDE) a baskytarista Čip (ex-HECTOR BERLIOZ), pokračuje ve své hudební a vizuální evoluci, tentokrát s inovativním přístupem ke klipové produkci.
Sledujte kanály NOSTRRROMÖ, aby vám tento nový zážitek neunikl.
Nikdo mi nevěřil. Mým vizím, ani děsivým snům. Jenže jsem věděl své. Zavřený ve studené kobce, mučený a s mozkem, vařícím se ve vlastní šťávě, jsem se vydával na dlouhé výlety na druhou stranu. Toulal jsem se nekonečným vesmírem, topil se v bažinách, trpěl žízní i hladem a ohlodaný na kost jsem nakonec stále dokola umíral a znovu se rodil v šílených křečích. Poslouchal jsem u toho nové album německých THE SPIRIT. Kapely, která ve mě dokázala probudit spoustu podivných nálad i emocí. Jejich nové album se mi dostalo do hlavy a rozdrásalo mě do krve.
Němečtí tmáři kombinují surový death metal s chladnými melodiemi black metalu. Skladby jsou napsány hodně expresivně, uvěřitelně a staly se na dlouhou dobu mými průvodci dnešním podivným světem. Jakoby při poslechu padalo nebe k zemi. Viděl jsem ve snech hořící domy, utrpení i samotnou Smrt.
Deska je to mlhavě temná, se spoustou přízraků, které potkáte ve stínu. Ostrá i divoká, chladná i bolestivá, taková je nová nahrávka. Pokud máte rádi kapely jako DISSECTION, SATYRICON, UADA, NECROPHOBIC, starý kov smrti, ale klidně i doom metalové nálady, potom jste zde správně. Budete vystavěni svým fobiím i těm nejhorším nočním můrám, ocitnete se ve světě George Orwella, z nebe začne padat krvavý déšť a rozpadnete se v prach. Album je komplexním uměleckým dílem, nejen co se týká hudby, ale i zmiňovaných textů a motivu na obalu (autorem je Eliran Kantor a motiv krásně doplňuje a zvýrazňuje pocity z desky). Povedl se i zvuk, který je krásně čistý, i chladný zároveň (V. Santura - mixing). THE SPIRIT nenahráli ale jenom album, které je naléhavé a velmi dobře složené a napsané. Ono se navíc velmi dobře poslouchá, i po delší době je na něm co objevovat. Osobně mě potom doslova přitahuje jakýsi neklid, magie, tajemno, chcete-li. Nahrávka se pro mě tak stala spíše hudbou, kterou jsem vnímal jako mantru, zaříkávání, dávno zapomenutý rituál. Rád se k ní vracím, obzvláště v hluboké noci, když pršelo a potácel jsem se mezi bděním a snem. Za zvuků "Songs Against Humanity" až za mnou přijdou démoni, až mě roztrhají na kusy, rozemelou na prach a rozházejí v řece Styx. THE SPIRIT letos přicházejí s velmi zajímavým a podmanivým materiálem. Nikdo mi nevěřil. Mým vizím, ani děsivým snům. Jenže jsem věděl své. Zavřený ve studené kobce, mučený a s mozkem, vařícím se ve vlastní šťávě, jsem se vydával na dlouhé výlety na druhou stranu. Toulal jsem se nekonečným vesmírem, topil se v bažinách. Horečnaté, chladné a magické black death metalové sny z těch nejděsivějších nočních můr! Album, které se vám dostane do podvědomí!
Asphyx says:
Nobody believed me. Not my visions, not my scary dreams. But I knew my own. Locked in a cold dungeon, tortured and with my brain boiling in its own juices, I took long trips to the other side. I wandered the endless universe, drowned in swamps, suffered from thirst and hunger, and finally, gnawed to the bone, I died over and over again and was reborn in mad convulsions. I was listening to the new album of German THE SPIRIT. A band that managed to awaken a lot of strange moods and emotions in me. Their new album got into my head and tore my blood.
German darkies combine raw death metal with cold melodies of black metal. The songs are written in a very expressive, believable way and have become my guides to today's strange world for a long time. It's like the sky is falling to the ground while listening to it. I've seen burning houses in my dreams, suffering and Death itself.
The record is vaguely dark, with lots of ghosts you meet in the shadows. Sharp and fierce, cold and painful, that's what the new record is. If you like bands like DISSECTION, SATYRICON, UADA, NECROPHOBIC, old death metal, but feel free to get into the doom metal mood, then you've come to the right place. You will be exposed to your phobias and your worst nightmares, you will find yourself in George Orwell's world, bloody rain will start falling from the sky and you will disintegrate into dust. The album is a complex work of art, not only in terms of the music, but also the aforementioned lyrics and the motif on the cover (the artist is Eliran Kantor and the motif beautifully complements and enhances the feelings of the album). The sound is also very good, which is beautifully clear and cool at the same time (V. Santura - mixing). But THE SPIRIT didn't just record an album that is urgent and very well composed and written. It is also very easy to listen to, even after a long time there is something to discover. Personally, I am literally attracted to a kind of restlessness, magic, mystery, if you will. The recording became for me more like music that I perceived as a mantra, an incantation, a long forgotten ritual. I like to return to it, especially in the dead of night, when it was raining and I was staggering between waking and dreaming. To the sounds of "Songs Against Humanity" until the demons come to me, until they tear me to pieces, grind me to dust, and scatter me in the River Styx. This year THE SPIRIT come with very interesting and captivating material. Nobody believed me. My visions, my terrifying dreams. But I knew my stuff. Locked in a cold dungeon, tortured and with my brain boiling in its own juices, I took long trips to the other side. I wandered the endless universe, drowning in swamps. Feverish, cold and magical black death metal dreams from the most terrifying nightmares! An album that will get into your subconscious!
Recenze/review - THE SPIRIT - Sounds From The Vortex (2017):
