Moje srdce sevřela ve svých chladných dlaních smrt. Její oči byly bez emocí, bez svědomí. Pod krásnou tváří se ukrývala nenávist a nahrubo nasekané zlo. Už dlouhé roky se toulám v temnotě. Potkávám duše zemřelých, přízraky, které bloudí mezi naším a oním světem. Zde, na starém pohřebišti, ve stínu stoletých stromů, vyniklo debutové album holandských CONDOLENCE nejvíce. Je po okraj narvané špínou, hnilobou a ozvěnami z nekonečných močálů nicoty.
Pokud se o death metal zajímáte hlouběji, tak určitě víte, že tahle smečka datuje svůj vznik do roku 1989. V roce 1990 došlo k vydání demonahrávky "Pernicious Segregation", která tenkrát, pokud se nepletu, byla pouze na kazetě. Vše je znovu nahráno a přidáno bylo 8 nových, nikdy nevydaných skladeb. Máte tak možnost se vrátit po časové ose zpět, do dob, kdy se pohřbívalo do země a death metal byl prašivý a ostrý jako břitva.
CONDOLENCE jsou věrni základním myšlenkách death metalu, hrají poctivě, uvěřitelně, s takovým tím pravověrným a ortodoxním nadšením a opravdovostí. Letošní album je tak nejen takovým dárkem pro všechny opravdové fanoušky, ale i důkazem, že tahle smečka bude navěky zapsána ve starých archívech krvavým písmem. I když je hudba stará a připomíná prach usazující se postupně v prašivých rakvích, tak je nebývale pestrá, svěží a zajímavá. Pánové si, jako zkušení bardi, dali hodně záležet na zvuku, který je masivní, divoký a studený zároveň. A když zazní zvon, svolávající k bohoslužbě za nově zemřelého, věřím kapele úplně všechno. Znovu musím napsat, jsme jedné krve a tu nelze, jak je všeobecně známo, jen tak vyměnit. Jako bych opravdu seděl zavřený v dávno opuštěných katakombách a proséval mezi prsty prach svých předků. Pohybuji se mezi stíny od doby, kdy Holanďané nahráli své první demo a jako starý pes se musím poklonit jejich tvorbě. Jsem moc rád, že nové album vzniklo. Troufám si tvrdit, že bude v mé sbírce zaujímat čestné místo. Navíc, a to je pro mě jako vždy velmi důležité, mě baví "Dying" poslouchat. A není to jen díky nostalgii, která na mě samozřejmě také působí. Vše tu sedí perfektně na svých místech. Morbidní riffy, chorobný vokál, zabijácké bicí. K tomu nezaměnitelná mrtvolná a hnilobná atmosféra. Máte rádi mlhavá rána na hřbitově? Užíváte si dlouhé noci v márnici? Potom neváhejte ani chvilku. Hraje se tu pro vás, i pro všechny nemrtvé. Chladný a syrový death doom metal, u kterého se budete toulat mezi naším a oním světem! Hnilobné ozvěny ze záhrobí!
Asphyx says:
My heart was clasped in the cold hands of death. Her eyes were without emotion, without conscience. Beneath the beautiful face was hatred and coarsely chopped evil. I have been wandering in darkness for years. I meet the souls of the dead, ghosts that wander between our world and the next. Here, in an old burial ground, in the shade of centuries-old trees, the debut album of the Dutch CONDOLENCE stood out the most. It is packed to the brim with filth, rot and echoes from the endless swamps of nothingness.
If you're into death metal, you'll know that this pack dates back to 1989. 1990 saw the release of the demo "Pernicious Segregation", which at the time, if I'm not mistaken, was only on cassette. Everything has been re-recorded and 8 new, never released tracks have been added. This gives you a chance to go back in time, back to the days when death metal was buried in the ground and death metal was dusty and razor sharp.
CONDOLENCE are faithful to the basic ideas of death metal, they play honestly, believably, with such a true and orthodox enthusiasm and sincerity. This year's album is not only such a gift for all true fans, but also a proof that this pack will forever be written in the old archives in bloody writing. Even though the music is old and reminiscent of dust gradually settling in dusty coffins, it is unusually colourful, fresh and interesting. The gentlemen, as experienced bards, have put a lot of thought into the sound, which is massive, fierce and cold at the same time. And when the bell rings, calling for a service for the newly deceased, I trust the band completely. Again, I must write, we are of one blood, and that blood, as is well known, cannot just be replaced. It is as if I were really sitting locked in long-abandoned catacombs, sifting the dust of my ancestors through my fingers. I've been moving among the shadows since the Dutch recorded their first demo and like an old dog I have to bow to their work. I'm so glad the new album has been made. I dare say it will take pride of place in my collection. Moreover, and this is as always very important for me, I enjoy listening to "Dying". And it's not just because of the nostalgia, which of course also affects me. Everything here fits perfectly in its place. Morbid riffs, sick vocals, killer drums. Plus the unmistakable dead and rotten atmosphere. Do you like foggy mornings in the cemetery? Do you enjoy long nights in the morgue? Then don't hesitate a moment. It's for you, and for all the undead. Cold and raw death doom metal that will make you wander between our world and the next! Rotten echoes from beyond the grave!
tracklist:
01. Realm Of The Dead
02. Pernicious Segregation
03. Dying
04. Immortal Human
05. Carnage Of The Dead
06. Unperceptive Life (Sempiternal Deathreign Cover)
Vzduchem se vznáší pach nedávno zaschlé krve a v kostech cítím chlad. Tenhle sen se mi vrací s pravidelností a krutostí. Vstupuji v něm do starého chrámu, ve kterém byla kdysi obětována těla nevinných. Vnímám jejich bolest, slyším nářek a prosby o milost. Jsem tichým stínem, našeptávačem v temnotě a stává se mi to pokaždé, když poslouchám nové album britských GOREBRINGER. Kapely, která hraje melodický death metal takovým zvláštním a zajímavým způsobem.
Všímavý a pečlivý čtenář ví, že jsme se téhle smečce již jednou věnovali. Její předchozí album "Terrified Beyond Measure" (recenze je odkazována dole pod článkem) bylo nejen stylovým, k dokonalosti vybroušeným drahokamem, ale i poctivě odvedenou prací. I letos pánové pokračují ve své energické, temné a chladné jízdě. Opět se jedná o zásek, který vás nenechá ani chvilku v klidu.
Abych pravdu řekl, tak mě nová deska doslova pohltila. Její podmanivá, mrazivě neotřelá atmosféra ve mě vyvolala velké množství emocí. Stačilo několik poslechů a byli jsme spolu s kapelou naladěni na úplně stejnou vlnu. A to i přesto, že si v tomhle stylu velmi pečlivě vybírám. "Condemned to Suffer" je jako ledový vichr ze severu, jako zvedající se tsunami. Nezůstává po něm nic, jenom zničená a spálená země. Skladby mají v sobě takový zvláštní neklid, zároveň jsou náležitě heavy a syrové. Není to ale jenom melodický death metal, který je sice základem, ale přidávána je taková ta chladná black metalová aura. Pokud bych měl tvorbu této smečky k někomu připodobnit, volil bych kapely jako AT THE GATES, MAYHEM, DEATH, DISSECTION, THE CROWN. Už jste někdy vylezli na nějakou vysokou skálu? A dívali jste se dolů, vznášeli jste se, létali, padali po zádech do hlubiny? Tak ani nemusíte, z nového alba mám velmi podobný dojem. Líbí se mi zvuk, obal, oceňuji takovou tu klasickou poctivost, se kterou muselo být nové album nahráváno. Znáte to, jsem starý pes, který se snaží podporovat opravdovou, upřímnou a reálnou muziku. A téhle smečce věřím každý tón, melodii i notu. Jsme stejné krve, chce se mi řvát do větru. Stíny se pomalu prodlužují, mraky jsou zase nízko a na mě padá spánek. Vzduchem se vznáší pach nedávno zaschlé krve a v kostech cítím chlad. Tenhle sen se mi vrací s pravidelností a krutostí. Vstupuji v něm do starého chrámu, ve kterém byla kdysi obětována těla nevinných. Vnímám jejich bolest, slyším nářek a prosby o milost. Jsem tichým stínem, našeptávačem v temnotě a stává se mi to pokaždé, když poslouchám nové album britských GOREBRINGER. Mocné, démonické ozvěny z temných melodických black death metalových snů!
Asphyx says:
The smell of recently dried blood wafts through the air and I feel a chill in my bones. This dream comes back to me with regularity and cruelty. I enter an old temple where the bodies of the innocent were once sacrificed. I feel their pain, hear their cries and pleas for mercy. I am a silent shadow, a whisperer in the darkness, and it happens to me every time I listen to the new album by British GOREBRINGER. A band that plays melodic death metal in such a strange and interesting way.
The observant and careful reader knows that we have already covered this band once. Their previous album "Terrified Beyond Measure" (review linked at the bottom of the article) was not only a stylish gem, polished to perfection, but also a job well done. This year, the gentlemen continue their energetic, dark and cool ride. Once again, this is a hit that won't leave you wanting for a moment.
To be honest, I was literally absorbed by the new album. Its captivating, frosty and novel atmosphere evoked a lot of emotions in me. Just a few listens and the band and I were on the same page. And that's even though I choose very carefully in this style. "Condemned to Suffer" is like an icy blast from the north, like a rising tsunami. It leaves nothing but a scorched and scorched earth. The songs have a strange restlessness to them, at the same time they are properly heavy and raw. It's not just melodic death metal though, which is the base, but there is this cold black metal aura added. If I had to compare the work of this pack to someone, I would choose bands like AT THE GATES, MAYHEM, DEATH, DISSECTION, THE CROWN. Have you ever climbed a high rock? And have you looked down, floated, flown, fallen on your back into the depths? Well, you don't have to, I got a very similar impression from the new album. I like the sound, the cover, I appreciate the classic honesty with which the new album had to be recorded. You know, I'm an old dog trying to promote real, honest and real music. And I trust this pack with every note, melody and note. We're of the same blood, it makes me want to scream into the wind. The shadows are slowly lengthening, the clouds are low again and sleep is falling on me. The smell of recently dried blood wafts through the air and I feel a chill in my bones. This dream returns to me with regularity and cruelty. In it, I enter an old temple where the bodies of the innocent were once sacrificed. I feel their pain, hear their cries and pleas for mercy. I am a silent shadow, a whisperer in the darkness, and it happens to me every time I listen to the new album by British GOREBRINGER. Powerful, demonic echoes from dark melodic black death metal dreams!
Vždycky mě fascinovala mrtvá těla pokrytá pavučinami. Jejich pohledy plné strachu a utrpení. Rád jsem trávil dlouhé hodiny v márnicích, na hřbitovech a uprostřed temných katakomb. Pokaždé, když jsem byl v záhrobí dostatečně dlouho, uslyšel jsem šepot nemrtvých. Vyprávěli mi svoje příběhy o tom, jakým způsobem zemřeli. Zrovna sedím v jedné staré kobce. S nápisem SCYTHROW nad vchodem. A užívám si mrtvolně chladnou atmosféru.
Tahle smečka je z Finska a ctí bezezbytku všechna psaná i nepsaná pravidla pravého, ryzího death metalu. Syrové melodie se zde potkávají s chorobným vokálem a takovou tou starodávnou patinou. Jedná se o třetí dlouhohrající album kapely a také o zásek, který se vám dostane ihned do hlavy. Alespoň u mě, starého death metalového psa, tomu tak bylo.
Jakoby kapela přivezla do mého pokoje, ve kterém novinku "Blameless Severed Extremities" poslouchám, náklaďák plný prašivých kostí. Dostanu do rukou kladivo a spolu s těmito finskými maniaky musím vše rozdrtit na prach. Hudba nám hraje do rytmu úderů a já si naplno užívám nejen temné nálady, které se vznášejí všude kolem, ale i krví nasáklé momenty. Jako bych se procházel po starém pohřebišti, na kterém jsou pochováni prokletí. Pánové nezapřou svoje thrash metalové kořeny, ale jinak jsou základem jejich tvorby odkazy na smečky jako DEATH, MORBID ANGEL, CANNIBAL CORPSE, BOLT THROWER. Samozřejmě s tím, že SCYTHROW přidávají velkou porci svých nápadů a invence. Pochválit musím masivní, dobře čitelný a zároveň plesnivý zvuk (produced, mixed, and mastered by Arttu Muukkonen). Zajímavý a stylový je i povedený obal (Apostle Ink). Zkrátka a dobře, pokud jste jako já fanoušci nahrubo nasekané tmy, dlouhých stínů, močálů plných mrtvol, opuštěných jatek i piteven, tak neváhejte ani chvilku. Nová nahrávka je totiž velmi dobře napsaná, má v sobě potřebný drive i sílu. Navíc, a to je nakonec vždy stejně nejdůležitější, mě baví desku poslouchat a rád se k ní vracím. Neznám nic lepšího, než se zavřít před současným podivným světem do nějaké prašivé kobky a poslouchat tohle album. Myslím si, že mi to určitě potvrdí všichni démoni i prokletí. Vždycky mě fascinovala mrtvá těla pokrytá pavučinami. Jejich pohledy plné strachu a utrpení. Rád jsem trávil dlouhé hodiny v márnicích, na hřbitovech a uprostřed temných katakomb. Čerstvě exhumovaná, stará prašivá death metalová rakev! Mrtvolná hudba pokrytá vrstvou pavučin!
Asphyx says:
I've always been fascinated by dead bodies covered in cobwebs. Their looks of fear and suffering. I loved to spend long hours in morgues, cemeteries and dark catacombs. Every time I was in the beyond long enough, I heard the whispers of the undead. They told me their stories of how they died. I'm sitting in an old dungeon right now. With a sign that says SCYTHROW over the entrance. And I'm enjoying the deathly cold atmosphere.
This pack is from Finland and they honor all the written and unwritten rules of true, pure death metal. Raw melodies meet sick vocals and that old-time patina. This is the band's third full-length album and also a hit that gets into your head immediately. At least for me, an old death metal dog, it did.
It's as if the band brought a truckload of mangy bones into my room, where I'm listening to the new "Blameless Severed Extremities". I get my hands on a hammer and I have to smash it all to dust with these Finnish maniacs. The music plays to the rhythm of the beats and I fully enjoy not only the dark moods floating around, but also the blood-soaked moments. It's like walking through an old burial ground where the cursed are buried. The gentlemen don't deny their thrash metal roots, but otherwise the references to packs like DEATH, MORBID ANGEL, CANNIBAL CORPSE, BOLT THROWER are the basis of their work. Of course, with SCYTHROW adding a large portion of their own ideas and inventiveness. I have to praise the massive, clear and at the same time mouldy sound (produced, mixed, and mastered by Arttu Muukkonen). The hilarious cover art (Apostle Ink) is also interesting and stylish. In short, if like me you're a fan of rough-hewn darkness, long shadows, swamps full of corpses, abandoned slaughterhouses and morgues, don't hesitate a moment. The new record is very well written and has the necessary drive and power. Moreover, and this is always the most important thing in the end, I enjoy listening to the record and I like coming back to it. I don't know anything better than to shut myself away from the current weird world in some dingy dungeon and listen to this album. I think all the demons and curses will surely confirm that for me. I've always been fascinated by dead bodies covered in cobwebs. Their looks of fear and suffering. I loved spending long hours in morgues, cemeteries, and in the middle of dark catacombs. A freshly exhumed, mangy old death metal coffin! Dead music covered in a layer of cobwebs!
Příběh čtyř stý osmdesátý osmý - Metalová apokalypsa s CENTINEX
Mám dodnes některé knihy spojené s konkrétními deskami. Na náslechy do Music Records jsem chodil pravidelně, stejně jako do knihovny. Problém byl, že ve vědecké moc beletrie neměli. Přihlásil jsem se sice i do městské v Plzni, která byla skvěle zásobena, ale Stephen King byl natolik úspěšný a čtený autor, že jste museli na jeho knihy pokaždé hroznou dobu čekat. Jak známo, tak trpělivost není zrovna vlastnost, která k mládí patří. Ale poradil jsem si. V antikvariátu u Synagogy se vystřídalo několik děvčat. Pokaždé, když přišla nová, hodně jsem jí lichotil, dělal na ní oči a ona mi potom schovávala výtisky s přednostním právem koupě. Zrovna sedím na lavičce na náměstí. Kolem chodí mladé studentky a v mém discmanovi hraje nová deska CENTINEX "Reborn Through Flames". Podupávám si do rytmu a hudba se mi dostává pomalu do podvědomí. Jak se máš? Zeptá se mě jedna holka. Nejdřív nevím, o koho jde, protože stojí proti sluníčku.
Potom si začnu pomalu, opravdu velmi pomalu vzpomínat. Byli jsme spolu na nějaký akci, dole pod pódiem. Je oblečená podle takové té divné módy, která byla na holkách hrozně hezká. Metalistka a grunge zároveň. Dlouhé, až pod zadek vlající vlasy. Sedne si vedle mě a začne vyprávět. Nebýt tak hezká, tak si asi sluchátka nesundávám, ale protože se mi líbí její úsměv, přikývnu a vnímám jí. Vypráví mi o sobě a jsem trošku napnutý a ostražitý. Za poslední měsíce jsem potkal tolik divných lidí, co jindy ne. Studenti byli sice chytří ve svých oborech, ale mnohdy na tom byli se sociální inteligencí jako vesnický voříšek na výstavě pudlů. Povídala mi něco o svém klukovi, že už to není ono, že se s ním asi rozejde. Naučil jsem se na podobné otázky neodpovídat, nekomentovat. Někdo mi nedávno říkal, že to vypadá tajemně a záhadně a že se jim líbí, že nikoho nehodnotím, nekritizuji. Ale bylo to trošku jinak. Nevěděl jsem moc, co říct. Nemám přeci patent na rozum. A tak jsem seděl, poslouchal a pak mě nenapadlo nic jiného, než se jí zeptat, jestli půjde na pivo.
Zalezeme do nejbližšího sklepa. Hospody si začaly být hrozně podobné. Rádoby starý styl, běžky na zdi, servírky, co je to nebaví, ale usmívají se křečovitě, protože vole, je ten kapitalismus. Majitelé stále nosili vínová saka a ponožky v sandálech. Naše paní, co nám nosila pivo, měla ještě velkou trvalou, silný make up a křečové žíly. Moje spolužačka, která prolezla jako já hustým sítem prvních dvou let na strojárně, pořád mluvila. Pila normálně pivo, jak už to holky z menších měst dělaly. Byla mi moc sympatická. Bydlela na stejné koleji, jako já s blondýnkou a často jsme se potkávali. Kluci na ní letěli, ale znáte to, ona chtěla toho pravého, asi prince v bavoráku, nevím. Vím jen, že byla odněkud od Domažlic, ale jméno ze mě nedostanete. Marta? Maruška. Dobře, Maruška tedy. Ptala se mě na školu a já nevěděl, co jí odpovědět. Co jsem se naučil na zkoušky a zápočty, jsem odchodem z budovy úspěšně zapomínal. Mě bavili spisovatelé s rozervaným duchem, sci-fi i thrillery. A samozřejmě muzika. Zkusím tedy raději stočit náš hovor na kapely.
Byla to taková obyčejná holka, co se asi kdysi svezla s davem. Chodila s někým, kdo ji k metalu přivedl a tak nějak jí to zůstalo. Obligátní otázka, co se jí líbí, vyzněla nejdřív do ztracena. Ještě mi musela říct o jednom klukovi ze čtvrťáku, že toho by jako jo, ale že on o ní vůbec nejeví zájem. Pak jsme začali s Manowar, pokračovali s Metallicou a Slade. Postupně přidávala jména a já si říkal, že je škoda, že nepokračovala, že se o muziku nezajímá víc aktivně. Potom si pro mě přišla blondýnka, sedla si k nám a tulila se, jako kdyby jsme spolu zrovna začínali. Rozhovor se rozjížděl, bylo čím dál tím víc veselo a už jsme měli všichni upito. Panáka? Všichni kývnou na souhlas a když přistane první runda rumu, ošklíbáme se a děláme brrr. Jde se do ulic, občas se křičí a ruší klid normálních občanů. Já a dvě holky, nadšení z toho, že jsme mladí a můžeme dělat rotyku. Občas se mi to stávalo. Jen tak se opít uprostřed týdne, když ještě zbývají peníze na jídlo nebo jsem bral na brigádě. Už jsem nebyl tak divoký, jako dřív, už jsem se víc hlídal, ale přesto. Láhev rumu, koupená jen pro mě. Stojím na kandelábru ve vilové čtvrti, co je kousek od kolejí a řvu z plných plic. Pomalu se stmívá.
Uděláme party, řekne Maruška a hned běží dolů na bar, aby nakoupila. A už se to houfuje, už se to ví. Z pokojů vylézají zombie, někteří již v pyžamech a nočních košilích. Narychlo se převlékají, to ale dělají jen ty stydlivé. Některé dívky přijdou jen v kalhotkách a triku. Každý něco přiveze, pak zavřou v baru, protože tam nikdo není, všichni jsou na našem patře a musí se přivézt sud, narazit jej a odstříkat první piva na břicha našich kolegyň. Občas se divím, jak některé slečny řádí, když nejsou pod dohledem kluků, co je nechaly doma, ve svých městech. Dostanu na starost hi-fi věž a protože oba posloucháme metal, tak tam rvu pod tlakem samý dobroty. Maruška má kupodivu poměrně dobrou sbírku a tak sedím v křesle, v jedný ruce pivo, v druhý doutníka, co mi někdo vnutil a na klíně mi sedí moje milá. Vypadáš jak Lemmy, řekne mi nějaká holčina z prváku a ve mě to zvedne takovou pýchu, že si na něj fakt začnu hrát. Následuje skoro hodina největších hitů Motorhead. Asi všichni tušíte, jak tahle kapela dovede rozproudit zábavu. Taková hubená si sundá vršek a tančí do půl těla. Zvedneme se a s klukama na ní lejeme pivo. Jsi naše pivní královna!
Můžou být tak dvě ráno, když přijde vrátná. Křičí na nás, ať toho necháme, nebo zavolá policii. Má staré kostkované šaty a kůži jako oškubaná krůta. Někdo jí to šeptá do ucha. Z jednoho pokoje se objeví mladej pán, co jsem ho ještě nikdy neviděl. Je v košili, kolem krku zlatej řetez a prej, copak paní, nespravilo by to pár bankovek. A z jedný kapsy vyndá štos a zašustí jí před očima. Paní zamrká očičkama, peníze si vezme a pak nám natvrdo ukradne lahev rumu. Inu, taky způsob, řeknu si a přeladím na ploužáky. Pak nějakej punk, střídám to, jak kdybych byl opravdu DJ, metalovej guru, co právě pořádá apokalypsu. Sem tam přijde nějaké slušnější dívka a jestli bych nemohl nějaký disko, ale normálně se jí vysmějeme. Takovýhle posílej do prdele, škrká mi do ucha Maruška. S chutí poslouchám. Koneckonců, je to její oslavička. Vedle mě usedne student z fakulty FAV, budoucí ajťák a taky metalista. Chválí výběr mé hudby a následně mi poblije knížku, kterou jsem neprozřetelně položil vedle na stolek. To si umyješ, chytnu ho pod krkem. Omlouvá se a tak ho nechám jeho osudu. Večírek graduje.
Závody v plavání na chodbě, v krasobruslení, v párovém tanci, skoky ze židle na podlahu, na prkně od dveří surf po schodech. Disciplín je hodně a všechny si je ani nepamatuji. Slabší kusy začnou pomalu odpadávat, blondýnka mi řekne, že si jde lehnout. Doprovodím ji a dám pusu na dobrou noc. Končí to asi tak, jak má. Zůstane moje maličkost a Maruška. Je zpocená a vypadá jako divoženka. Sebere mi poblitou knížku, zaběhne do kuchyňky, opláchne ji vodou. Křičím na ní ne, ale ona mi knížku podá a řekne mi, ať čtu. Stoupnu si na židli, ukloním se a pak padnu na záda. Asi na chvilku omdlím, protože nejdřív vidím tmu a pak její obličej. Sedí mi na břiše a sklání se nade mnou. Políbí mě a protože jsem jednak opilej a jednak omráčenej, tak si to nechám líbit. Potom mi to ale secvakne a sundám ji dolů. Co děláš? Pustím do repráků CENTINEX a řvu jejich texty. Ona se zvedne na nohy a naštvaně hází hlavou. Potom tančí. A je to tanec, který se asi kdysi dávno prováděl kolem ohňů. Je vášnivá, ale i smutná, je krásná, i děsivá. Možná to mám všechno pokřivené chlastem, ale připomíná mi mladou čarodějnici, možná upírku. Sednu si znovu do křesla a dívám se na ní. Jsem na sebe zase hrozně hrdej, že jsem se nespustil. Tedy, na rovinu, jsem tak opilej, že mě zachránil spíš chlast, než svědomí. Je to tak dobře, měl bych hrozný výčitky.
Paří dál a trvá to nekonečně dlouho. Nebo ne? Vlastně ani nevím. Padne potom na zem, vyčerpaná. Zvednu ji a odnesu do jejího pokoje, vedle leží spolubydlící z Moravy a má poblitý peřiny. Nechám je tam, vrátím se a sedím na chodbě do té doby, dokud nepřijde vrátná a nechce po mě další peníze. Žádné nemám, nejsem syn bohatých rodičů, neznám žádné zbohatlíky ani podnikatele. Vypnu věž, vše nechám tak, jak to leží a válí se po zemi, sbalím si žebradlo, mokrou knihu i CD CENTINEX. Venku prší, dívám se chvilku z okna a potom usnu na židli. S hlavou na stole mě najde ráno moje milá. Ty vypadáš, řekne mi a přitom má sama vlasy rozcuchané, šminky rozžmoulané po celém obličeji. Přesto jí to hrozně sluší. Můžu k tobě, zeptám se a ona po nás obou chce, abychom šli do sprchy. Snažím se být za vtipálka a lezu za ní do sprchového koutu. Jenže uklouznu, narazím si zadek i loket. Směje se mi.
Usneme v objetí a naše apokalypsa plná metalu a CENTINEX skončí, jako všechny tehdejší akce. Šílenou kocovinou a hledám toho, kdo co provedl. Maruška vydrží na koleji docela dlouho. Pak mám pocit, že jí škola nebaví snad ještě víc než mě. Vrátí se domů, ke svému klukovi, urovnají své lehké spory a pokud vím, tak žijí a budou žít šťastně až do smrti. Ožralé metalové pohádky je konec.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Ave AD VITAM INFERNAL! Hello to the French underground. Let's get straight to the important stuff. You have a new album out, "Le Ballet des Anges", which is literally packed with honest, dirty death metal. How was the album made and how do you feel about it? What direction has AD VITAM INFERNAL moved in since the last album?
Samuel Girard: The album was made in two stages. Many of the tracks were composed by Jérôme several years earlier.
After releasing “Pandemic” in September 2022, the first album of our SOULSLICER project, we started working on new songs for AD VITAM INFERNAL. After a few months, we already had 8-9 songs structured in broad outline, and I had almost all the lyrics.
But while digging through his archives, Jérôme found some older tracks that he really liked, and he thought it would be more coherent in terms of playing and musical progression to release them first. We reworked them in terms of structure and arrangements over a period of months, and then I wrote the lyrics based mainly on the Book of Enoch and a little on the Book of Jubilees, two books belonging to the intertestamental biblical writings.
We're really happy with the album, we like the 10 compositions from start to finish, everything flows together without any drop in intensity or quality, while adding nuances with the slower, mid-tempo passages.
In a few months' time, after recording SOULSLICER's second album, we'll be covering the tracks we've put on hold for AD VITAM INFERNAL's forthcoming third album. Four years passed between “Infernal Comedy” and “Le ballet des anges”, but we hope to release the third much sooner.
Let's go to the new album. I'm listening to it right now and I have to write that this time it took a while to get into my blood. I popped the album into my player, I'm listening to it in the car. I really like the sound. It's vivid, organic, old school, brutal, and at the same time very clear. I find it slightly different from your previous records. Where did you record and who is responsible for the sound?
It's me, doing it quietly at home, like the first one, while trying to improve the whole mixing and mastering process for a better result. We wanted something aggressive yet clear, so that you could hear all the musical layers on top of each other.
Jérôme recorded his guitar tracks at home and sent them to me as he went along. As for Christophe, he came to my place for three days to record his bass tracks. Finally, I recorded the vocal parts last and finished with the mixing/mastering process.
I think you'll agree with me that the cover sells. Who is the writer for the new record? How did you get together and what exactly is the theme supposed to express in relation to the music?
Jérôme did it. He enjoys composing music while contemplating medieval paintings and tapestries depicting hell. For Infernal Comedy, he was particularly inspired by Michel Collée's “Les représentations des Enfers et du Jugement dernier”, and for “Le Ballet des Anges”, he was inspired by Peter Paul Rubens' “Fall of the fallen angels”. It was while looking at this painting that the album title came to mind. He tried to represent in music all the chaos and intensity of Rubens' masterpiece. Initially, we were thinking of using this painting for the cover, but Jérôme had a strong image in mind that seemed more relevant and personal. He first tried a few drawings of the devil dancing with an angel, but couldn't quite recreate what he had in mind. He then used AI out of curiosity. After a few tries and readjustments, he found the result exactly as the image he had in mind. With Alex from Dolorem records, we reworked and enhanced it slightly using Photoshop. Through this ballet, the aim is to symbolize the superiority of evil, illustrated by its domination and hold over good. This is reinforced by the angel's self-sacrifice in fighting.
We know that the use of AI is not well perceived and we understand that, but it was the most relevant tool to use for Jérôme because he had a very precise image in mind, and he didn't want it to be distorted by an outside artist. The other reasons why we decided to use AI were lack of time in relation to the album's release date, and the financial aspect. A professionally designed cover is expensive, costing between €500 and €1000 minimum for a truly professional result. It's impossible to spend that kind of money knowing that fewer and fewer people are buying albums in CD format.
On the metal encyclopedia it says your lyrics deal with hell. Where do you get your inspiration for them? And who is the author?
Very few metalheads actually read the bands' lyrics, so the theme of hell is a simplification, but it gives you an idea.
So far, I've read everything I can find on apocryphal, gnostic and intertestamental writings. Among the latter, the Book of Enoch and the Book of Jubilees are among the most interesting. Writing texts based on these stories was something I'd been wanting to do for at least 10 years, and as Jérôme wanted a theme around hell, anything that could be closely or remotely related would work for Ad Vitam Infernal.
Le ballet des Anges is a concept album, telling a story from beginning to end. So I was inspired by the Book of Enoch and the Book of Jubilees, and I wanted to write my own version of this story, shorter and with an obviously much darker ending.
I put "Le Ballet des Anges" over and over again in my head and I think what I like most about the album is probably that hard to describe old school death metal, Florida feeling. We seem to be of the same blood. Who was and is your role model? Every musician started out somehow, there are role models that have shaped their signature. What were yours?
We're both huge fans of American-style death, and we've been exposed to major bands like MORBID ANGEL, IMMOLATION, INCANTATION, SUFFOCATION, HATE ETERNAL, NILE, VITAL REMAINS, DEICIDE, MONSTROSITY, DEATH, ANGELCORPSE, DRAWN AND QUARTERED and so many others over the last 30 years.
Apart from Eric Rutan of HATE ETERNAL, I can't say which other guitarists have influenced Jérôme, but as a singer, I've been influenced by David Vincent ex-MORBID ANGEL for his ability to slam down every word and the fact that he places his vocals judiciously without ever loading the songs unnecessarily, Ross Dolan of IMMOLATION, Max Otero of MERCYLESS and Legion ex-MARDUK for their respective vocal grains, Burton C. Bell ex-FEAR FACTORY for his very catchy approach to singing, Casey Robertson of FLESHTIZED for his vocal grain and the catchiness of his phrasing, Helmuth of BELPHEGOR for his ability to bring variety into his singing, Glen Benton of DEICIDE for his rage, power and vocal doubling, Artur Chudewniak ex-TRAUMA for his grain and catchy phrasing, his diction, Dallas Toller Wade ex-NILE for his vocal grain, technical skills in terms of placement and speed of vocal phrasing, Daniel Corchado of THE CHASM and ex-INCANTATION, notably on the brilliant Diabolical Conquest, for his vocal madness, not forgetting Tom Araya of SLAYER for his vocal speed while slamming every syllable. Then there's Miro Pavelic, singer of JUMPIN' JESUS, a band that released just one album in 1991, one of the first death metal albums I ever listened to. Even today, both the music and the vocals still impress me.
I'm also a big fan of black metal, especially the European scene, led by ABIGOR, those guys are geniuses, but also EMPEROR, MAYHEM, MARDUK, FUNERAL MIST, DEATHSPELL OMEGA, BLUT AUS NORD, DISSECTION, WATAIN to name but the biggest, but also WODENSTHRONE, CULT OF FIRE, DEATH KARMA. Coming from the USA, I'm a big fan of NIGHTBRINGER and the bands that revolve around it, AORATOS, BESTIA ARCANA and AKHLYS.
How do you look at the current trend, widespread mostly among young bands, where they try to play as technically as possible, often putting into death metal, for example, saxophone, different keyboards and generally finding their way in a very complicated way. Do you enjoy such bands? I'm confused sometimes when I go to a gig and someone like that is performing. It seems like a jazz school exercise, but I end up not remembering anything at all. What about you and the current trends in death metal?
The technique itself is of no interest to us. The only thing that matters is how we're going to use it to make the song better. If it's useful to have a highly technical passage in a song, we'll do it, otherwise there's no point in making it complicated for the sake of showing off our musical and/or vocal “technique”.
Young bands, which are in part necessarily created by young people, are necessarily contaminated by the effect of social networks. We've got to show the world that we're super good and super technical, that we're the “prettiest” with the best “real” metal looks, that we've got the most beautiful costumes with the most beautiful instruments and that we play superbly well in playthrough videos, and so on.
In AD VITAM INFERNAL, we don't give a damn what people think of us. We're doing brutal death metal, not a fashion show or an entrance exam for a classical music conservatory.
I like bands that write songs that move me, whether the songs are complex or simple, I don't care as long as I like the song.
Going back to the beginning... What was the first impetus for you guys to put a band together in the first place? And why death metal? It's not exactly a style that would gain you much "fame".
The true origins of Ad Vitam Infernal date back to 2009-2010, when Jérôme began composing for the project. The band's name and the foundations of some of the tracks on the first album date from this period, others were written in 2015-2017 and the very last ones in 2018-2019 concerning “Infernal Comedy”. Obviously, the band a deux really started in October 2017 when I arrived. We met at a VITAL REMAINS gig via a mutual friend, it was in 2016 I think. Jérôme also knew me through music because he'd bought “Alpha Theistic”, the debut album by my band ATHANATHEOS. We talked about death metal and soon realized that we liked the same bands. He told me about his project, and I said I'd listen and do the vocals and lyrics if he wanted. He sent me a few tracks, and I got hooked right away. I sent him back a track with vocals, he liked it and we started working on the first album.
As for choosing death metal, it's simply the style we like to play. And we don't give a damn about notoriety; he and I make music because it's a visceral need. If people like it, great, if not, we don't give a damn.
You come from France and play extreme death metal. Our readers would be interested to know how the death metal scene works in your country? To be honest, I've been hearing nothing but great stuff from you guys lately. Does that mean that your scene is very strong at the moment? What about the gigs, how many people come?
There are plenty of excellent French death metal bands, old and young alike: SLAVEONE, MERCYLESS, BENIGHTED, IMPUREZA, GOROD, KRONOS, EXOCRINE, DAWOHL, BLISS OF FLESH, ACOD, CATALYST, FRACTAL UNIVERSE, CREEPING FEAR, DYSMORPHIC...
But the black metal scene is even stronger and better exported internationally.
About the shows, I have got the impression that there are more people around since the end of the Covid mess. After the confinements and curfews, people felt the need to get out and meet up at concerts after going through this mess, which was particularly badly managed by the French government.
From your music you can feel that you are influenced by the American death metal school as well as old European bands. How are you as fans? Do you prefer the original death metal or do you draw inspiration from the new records as well? If so, I would be interested to know which bands had/have the biggest influence on AD VITAM INFERNAL.
We're really into old-school death metal, and the bands we discovered from 1994 onwards have had a huge impact on us. The US bands already mentioned, of course, but as far as I'm concerned, I also like European bands like VADER, NAPALM DEATH, BOLT THROWER, CARCASS, MERCYLESS, the first DECAPITATED album, BEHEMOTH, DAMNATION, TRAUMA, HATE, AZARATH, GOD DETHRONED, SINISTER, BELPHEGOR, ASPHYX, EXECRATION, MORGOTH.
I like more recent bands, even if some have already had a good career, such as SULPHUR AEON, ADE, DEAD CONGREGATION, FLESHGOD APOCALYPSE, HOUR OF PENANCE, MITHRAS, SLAVEONE, HIDEOUS DIVINITY, AKERCOCKE, OBSCURA, ALKALOID, HANNES GROSSMANN, HEAVING EARTH, DESOLATE SHRINE, DEIVOS, CRUCIAMENTUM, THE FACELESS, BEHEADED, AD NAUSEAM, INFINITUM, MITOCHONDRION, REDEMPTOR, SARPANITUM, SICKENING HORROR, VANHELGD and many others.
But our biggest influence is undoubtedly HATE ETERNAL, for their intensity, speed and brutality. Their first three albums left a deep impression on us.
We are coming to the end and that always makes me ask a slightly philosophical question. How would you define death metal and what does it mean to you? I don't mean now the technique of playing, but rather what it brings to you, takes, how you perceive it in relation to the fans. Did you grow up on it?
Let me put it simply: death metal is a style of music, often intense and aggressive, but ultimately very varied in its many forms. The desire to surpass oneself technically and physically is one of the main driving forces behind this style. Ever more intense, brutal, technical, complex, dark, dense, heavy, fast, crazy, atmospheric, surprising.
This style gives me my daily dose of intensity and strong emotions.
And it takes me a long time to create it, but it's a great source of satisfaction when I manage to compose a new piece.
When it comes to philosophizing and living a philosophical life, I have to confess that I much prefer Nietzsche, Feuerbach, Epicure, Montaigne, Jean Meslier, d'Holbach, Diderot, Comte-Sponville, Onfray and many other thinkers, rather than death metal bands who generally don't have much interesting to say, with rare exceptions...
Thank you very much for the interview. I appreciate it. Now let the music do the talking. I'm going to play "Le Ballet des Anges" really loud! I wish you all the best with the new album and that all is well in your personal lives. Thank you!
Recenze/review - AD VITAM INFERNAL - Le Ballet des Anges (2024):
Ave AD VITAM INFERNAL! Zdravím do francouzského undergroundu. Pojďme rovnou k tomu nejdůležitějšímu. Máte venku novou desku „Le Ballet des Anges“, která je doslova narvaná poctivým, prašivým death metalem. Jak album vznikalo a jaký z něj máš pocit? Jakým směrem se AD VITAM INFERNAL od minulého alba posunuli?
Samuel Girard: Album vznikalo ve dvou fázích. Mnoho skladeb složil Jérôme o několik let dříve.
Po vydání „Pandemic“ v září 2022, prvního alba našeho projektu SOULSLICER, jsme začali pracovat na nových skladbách pro AD VITAM INFERNAL. Po několika měsících jsme už měli v hrubých obrysech strukturovaných 8-9 písní a já měl téměř všechny texty.
Jérôme ale při prohrabávání svého archivu našel několik starších skladeb, které se mu moc líbily, a usoudil, že by bylo z hlediska hraní a hudebního vývoje ucelenější vydat je jako první. Během několika měsíců jsme je přepracovali z hlediska struktury a aranží a já jsem pak napsal texty založené hlavně na Knize Henochově a trochu na Knize jubilejní, dvou knihách patřících k mezitestamentálním biblickým spisům.
S albem jsme opravdu spokojeni, líbí se nám deset skladeb od začátku do konce, vše plyne dohromady bez jakéhokoli poklesu intenzity nebo kvality a zároveň přidává nuance s pomalejšími, střednětempými pasážemi.
Za několik měsíců, po nahrání druhého alba SOULSLICER, budeme pokrývat skladby, které jsme odložili na chystané třetí album AD VITAM INFERNAL. Mezi „Infernal Comedy“ a „Le ballet des anges“ uplynuly čtyři roky, ale doufáme, že třetí desku vydáme mnohem dříve.
Pojďme k nové desce. Právě ji poslouchám a musím napsat, že tentokrát mi chvilku trvalo, než mi pronikla do krve. Narval jsem si album do přehrávače, poslouchám ji v autě. Hodně se mi líbí zvuk. Je živý, organický, old schoolový, brutální a zároveň dobře čitelný. Připadá mi lehce odlišný od vašich předchozích desek. Kde jste nahrávali a kdo je pod zvukem podepsán?
Jsem to já, kdo to dělá v klidu doma, jako ten první, a zároveň se snaží vylepšit celý proces mixování a masteringu pro lepší výsledek. Chtěli jsme něco agresivního a zároveň čistého, aby byly slyšet všechny hudební vrstvy na sobě.
Jérôme si doma nahrával kytarové stopy a posílal mi je průběžně. Co se týče Christopha, přijel ke mně na tři dny, aby nahrál své basové stopy. Nakonec jsem jako poslední nahrál vokální party a dokončil proces mixu/masteringu.
Asi se mnou budeš souhlasit, že obal prodává. Kdo je autorem k nové desce? Jak jste se dali dohromady a co přesně má motiv vyjadřovat ve vztahu k hudbě?
Jérôme to dokázal. Rád skládá hudbu a přitom přemýšlí o středověkých malbách a tapiseriích zobrazujících peklo. Pro Pekelnou komedii se inspiroval zejména obrazem Michela Collée „Les représentations des Enfers et du Jugement dernier“ a pro „Le Ballet des Anges“ se nechal inspirovat obrazem Petera Paula Rubense „Pád padlých andělů“. Právě při pohledu na tento obraz ho napadl název alba. Pokusil se v hudbě ztvárnit veškerý chaos a intenzitu Rubensova mistrovského díla. Původně jsme uvažovali o použití tohoto obrazu na obalu, ale Jérôme měl na mysli silný obraz, který se zdál být výstižnější a osobnější. Nejprve zkusil několik kreseb ďábla tančícího s andělem, ale nedokázal zcela ztvárnit to, co měl na mysli. Ze zvědavosti pak použil umělou inteligenci. Po několika pokusech a přenastaveních zjistil, že výsledek přesně odpovídá obrazu, který měl na mysli. S Alexem ze společnosti Dolorem records jsme jej pomocí Photoshopu přepracovali a mírně vylepšili. Cílem je prostřednictvím tohoto baletu symbolizovat nadřazenost zla, kterou ilustruje jeho nadvláda a moc nad dobrem. To je umocněno sebeobětováním anděla v boji.
Víme, že použití umělé inteligence není dobře vnímáno, a chápeme to, ale pro Jérôma to byl nejvhodnější nástroj, protože měl na mysli velmi přesný obraz a nechtěl, aby ho zkresloval cizí umělec. Dalšími důvody, proč jsme se rozhodli použít umělou inteligenci, byl nedostatek času vzhledem k datu vydání alba a finanční hledisko. Profesionálně navržený obal je drahý a stojí minimálně 500 až 1 000 eur za skutečně profesionální výsledek. Není možné utratit takové peníze, když víme, že alba ve formátu CD kupuje stále méně lidí.
Na metalové encyklopedii se uvádí, že vaše texty se zaobírají peklem. Kde pro ně berete inspiraci? A kdo je jejich autorem?
Jen málo metalistů čte texty kapel, takže téma pekla je zjednodušené, ale dává vám představu.
Zatím jsem přečetl všechno, co jsem našel o apokryfních, gnostických a intertestamentálních spisech. Z těch posledních patří k nejzajímavějším Kniha Henochova a Kniha Jubilejní. Napsat texty založené na těchto příbězích jsem chtěl už nejméně deset let, a protože Jérôme chtěl téma kolem pekla, pro Ad Vitam Infernal by se hodilo cokoli, co by s ním úzce nebo vzdáleně souviselo.
Le ballet des Anges je koncepční album, které vypráví příběh od začátku do konce. Inspirovala mě tedy Kniha Henochova a Kniha Jubilejní a chtěl jsem napsat vlastní verzi tohoto příběhu, kratší a samozřejmě s mnohem temnějším koncem.
Dávám si „Le Ballet des Anges“ znovu a znovu do hlavy a říkám si, že nejvíc se mi na albu líbí asi takový ten těžko popsatelný old school death metalový, floridský feeling. Vypadá to, že jsme stejné krve. Kdo byl a je vlastně vaším vzorem? Každý muzikant nějak začínal, existují vzory, které formovaly jeho rukopis. Jaké byly ty vaše?
Oba jsme velcí fanoušci amerického stylu deathu a za posledních 30 let jsme se seznámili s kapelami jako MORBID ANGEL, IMMOLATION, INCANTATION, SUFFOCATION, HATE ETERNAL, NILE, VITAL REMAINS, DEICIDE, MONSTROSITY, DEATH, ANGELCORPSE, DRAWN AND QUARTERED a mnoha dalšími.
Kromě Erica Rutana z HATE ETERNAL nedokážu říct, kteří další kytaristé Jérôma ovlivnili, ale jako zpěváka mě ovlivnili David Vincent ex-MORBID ANGEL pro jeho schopnost odfláknout každé slovo a fakt, že svůj vokál umisťuje uvážlivě, aniž by skladby zbytečně zatěžoval, Ross Dolan z IMMOLATION, Max Otero z MERCYLESS a Legion ex-MARDUK pro jejich vokální zrna, Burton C. Bell ex-FEAR FACTORY za velmi chytlavý přístup ke zpěvu, Casey Robertson z FLESHTIZED za vokál a chytlavost frázování, Helmuth z BELPHEGOR za schopnost vnést do zpěvu pestrost, Glen Benton z DEICIDE za zuřivost, sílu a vokální zdvojení, Artur Chudewniak ex-TRAUMA za zrno a chytlavé frázování, jeho dikci, Dallas Toller Wade ex-NILE za jeho vokál a technické dovednosti, co se týče umístění a rychlosti frázování, Daniel Corchado z THE CHASM a ex-INCANTATION, zejména na brilantní Diabolical Conquest, za jeho vokální šílenství, a nesmíme zapomenout na Toma Arayu ze SLAYER za jeho vokální rychlost při třískání každou slabikou. Pak je tu Miro Pavelic, zpěvák JUMPIN' JESUS, kapely, která v roce 1991 vydala jen jedno album, jedno z prvních deathmetalových alb, které jsem kdy poslouchal. I dnes na mě hudba i vokál stále působí.
Jsem také velkým fanouškem black metalu, zejména evropské scény v čele s ABIGOR, ti kluci jsou géniové, ale také EMPEROR, MAYHEM, MARDUK, FUNERAL MIST, DEATHSPELL OMEGA, BLUT AUS NORD, DISSECTION, WATAIN, abych jmenoval jen ty největší, ale také WODENSTHRONE, CULT OF FIRE, DEATH KARMA. Pocházím z USA, jsem velkým fanouškem NIGHTBRINGER a kapel, které se kolem něj točí, AORATOS, BESTIA ARCANA a AKHLYS.
Jak se díváš na současný trend, rozšířený převážně mezi mladými kapelami, kdy se snaží hrát co nejvíc technicky, často do death metalu vkládají třeba saxofon, různé klávesy a vůbec hledají cestu hodně komplikovaným způsobem. Baví tě takové kapely? Já třeba když někdy přijdu na koncert a někdo podobný tam vystupuje, tak jsem zmatený. Přijde mi to jako cvičení v jazzové škole, ale nakonec si vůbec nic nepamatuji. Co vy a současné trendy v death metalu?
Samotná technika nás nezajímá. Jediné, na čem záleží, je to, jak ji použijeme, aby byla skladba lepší. Pokud je užitečné mít v písni vysoce technickou pasáž, uděláme ji, jinak nemá smysl ji komplikovat kvůli předvádění naší hudební a/nebo hlasové „techniky“.
Mladé kapely, které zčásti tvoří mladí lidé, jsou nutně kontaminovány vlivem sociálních sítí. Musíme světu ukázat, že jsme super dobří a super techničtí, že jsme „nejhezčí“ s nejlepším „pravým“ metalovým vzhledem, že máme nejkrásnější kostýmy s nejkrásnějšími nástroji a že skvěle hrajeme v playthrough videích a tak dále.
V AD VITAM INFERNAL je nám úplně jedno, co si o nás lidé myslí. Děláme brutální death metal, ne módní přehlídku nebo přijímací zkoušky na klasickou hudební konzervatoř.
Mám rád kapely, které skládají písně, které mě dojímají, a je jedno, jestli jsou složité nebo jednoduché, pokud se mi líbí.
Když se ještě podíváme do začátku…Co bylo vlastně tím prvním impulsem, že jste dali dohromady kapelu? A proč zrovna death metal? Není to zrovna styl, který by vám získal velkou „slávu“.
Skutečné počátky Ad Vitam Infernal sahají do let 2009-2010, kdy Jérôme začal skládat pro tento projekt. Z tohoto období pochází název kapely i základy některých skladeb na prvním albu, další vznikly v letech 2015-2017 a ty úplně poslední v letech 2018-2019 týkající se „Infernal Comedy“. Je zřejmé, že kapela a deux skutečně vznikla v říjnu 2017, kdy jsem přišel. Seznámili jsme se na koncertě VITAL REMAINS přes společného kamaráda, bylo to tuším v roce 2016. Jérôme mě znal i díky hudbě, protože si koupil „Alpha Theistic“, debutové album mé kapely ATHANATHEOS. Bavili jsme se o death metalu a brzy jsme zjistili, že máme rádi stejné kapely. Řekl mi o svém projektu a já odpověděl, že si ho poslechnu a udělám vokály a texty, pokud bude chtít. Poslal mi několik skladeb a mě to hned chytlo. Poslal jsem mu zpátky skladbu s vokály, líbila se mu a začali jsme pracovat na prvním albu.
Co se týče výběru death metalu, je to prostě styl, který rádi hrajeme. A je nám úplně jedno, jakou máme slávu; on i já děláme hudbu, protože je to niterná potřeba. Pokud se to lidem bude líbit, skvělé, pokud ne, je nám to jedno.
Pocházíte z Francie a hrajete extrémní death metal. Naše čtenáře by určitě zajímalo, jak u vás funguje death metalová scéna? Abych pravdu řekl, tak poslední dobou od vás slyším jen samé skvělé smečky. Znamená to, že je u vás v současnosti scéna hodně silná? Co třeba koncerty, kolik chodí lidí?
Existuje spousta vynikajících francouzských deathmetalových kapel, starých i mladých: SLAVEONE, NEMILOSRDNÍ, BLAHOSLAVENÍ, IMPUREZA, GOROD, KRONOS, EXOCRINE, DAWOHL, BLISS OF FLESH, ACOD, CATALYST, FRACTAL UNIVERSE, CREEPING FEAR, DYSMORPHIC...
Ale blackmetalová scéna je ještě silnější a lépe se vyváží do zahraničí.
Co se týče koncertů, mám dojem, že od konce bordelu kolem Covid je tu víc lidí. Po omezeních a zákazu vycházení lidé pocítili potřebu dostat se ven a setkávat se na koncertech poté, co si prošli tímto zmatkem, který byl obzvlášť špatně řízen francouzskou vládou.
Z vaší hudby je cítit, že jste ovlivněni jak americkou death metalovou školou, tak i starými evropskými kapelami. Jak jste na tom jako fanoušci? Máte radši původní death metal nebo čerpáte inspiraci i z nových desek? Pokud ano, zajímalo by mě, které smečky měly/mají na AD VITAM INFERNAL největší vliv.
Máme rádi death metal staré školy a kapely, které jsme objevili v roce 1994, na nás měly obrovský vliv. Samozřejmě už zmíněné americké kapely, ale pokud jde o mě, mám rád i evropské kapely jako VADER, NAPALM DEATH, BOLT THROWER, CARCASS, MERCYLESS, první album DECAPITATED, BEHEMOTH, DAMNATION, TRAUMA, HATE, AZARATH, GOD DETHRONED, SINISTER, BELPHEGOR, ASPHYX, EXECRATION, MORGOTH.
Z novějších kapel se mi líbí, i když některé už mají slušně našlápnuto, například SULPHUR AEON, ADE, DEAD CONGREGATION, FLESHGOD APOCALYPSE, HOUR OF PENANCE, MITHRAS, SLAVEONE, HIDEOUS DIVINITY, AKERCOCKE, OBSCURA, ALKALOID, HANNES GROSSMANN, HAVÍŘSKÁ ZEMĚ, PUSTÁ SÍŇ, DEIVOS, CRUCIAMENTUM, BEZHLAVÝ, BEHEADED, AD NAUSEAM, INFINITUM, MITOCHONDRION, REDEMPTOR, SARPANITUM, SICKENING HORROR, VANHELGD a mnoho dalších.
Největší vliv na nás ale bezpochyby mají HATE ETERNAL, a to pro svou intenzitu, rychlost a brutalitu. Jejich první tři alba v nás zanechala hluboký dojem.
Blížíme se k závěru a to vždycky dávám lehce filozofickou otázku. Jak bys definoval death metal a co pro tebe znamená? Nemyslím tím teď techniku hraní, ale spíše co ti přináší, bere, jak jej vnímáš ve vztahu k fanouškům. Vyrostl jsi na něm?
Řeknu to jednoduše: death metal je hudební styl, často intenzivní a agresivní, ale nakonec velmi rozmanitý ve svých mnoha podobách. Touha překonat sám sebe po technické i fyzické stránce je jednou z hlavních hnacích sil tohoto stylu. Stále intenzivnější, brutálnější, techničtější, komplexnější, temnější, hutnější, těžší, rychlejší, šílenější, atmosféričtější, překvapivější.
Tento styl mi dává každodenní dávku intenzity a silných emocí.
A trvá mi dlouho, než ho vytvořím, ale když se mi podaří složit novou skladbu, je to pro mě velkým zdrojem uspokojení.
Pokud jde o filozofování a filozofický život, musím se přiznat, že mám mnohem raději Nietzscheho, Feuerbacha, Epikúra, Montaigna, Jeana Mesliera, d'Holbacha, Diderota, Comte-Sponvilla, Onfraye a mnoho dalších myslitelů, než deathmetalové kapely, které většinou nemají až na vzácné výjimky moc zajímavého co říct...
Děkuji moc za rozhovor. Vážím si toho. Teď již nechme mluvit hudbu. Jdu si pustit „Le Ballet des Anges“ a to pořádně nahlas! Přeji vám, ať se novince daří a ať je vše fajn i ve vašich osobních životech. Děkuji!
Recenze/review - AD VITAM INFERNAL - Le Ballet des Anges (2024):
Práchnivějící těla, probodnutá dřevěným kůlem. Pach smrti a nenávisti, který se vznáší kolem jako děsivé svědectví. V některých hrobkách se ukrývá zlo. Temné, špinavé a krvavé zlo. Vstupuji pomalu dovnitř a prosévám mezi prsty prach. Na zdech jsou nakresleny pradávné symboly. Kamenný oltář je stále od krve. Jakoby se zde zastavil čas, jakoby démoni jenom spali a čekali na svoji příležitost. Mám pocit, že mě někdo sleduje. Jedno mrtvé tělo se posadí a v očích zahlédnu záblesk krutosti a absolutního zla. Celé moje tělo obejme, jako pevná pavučina, chlad.
Pamatuji si, že se k nám kdysi dávno, v devadesátých letech, dostalo Demo #1 s velkým zpožděním. Stokrát přehrávaná kazeta s logem, které mám stále před očima. Kapela se potom uložila na dlouhou dobu do staré kobky, aby o sobě dala vědět až v roce 2015 s další demonahrávkou ("The Shadowpath"). Recenze je odkazována dole pod článkem. Letos jsme se konečně dočkali dlouhohrajícího alba "The Abysmal Womb". Je po okraj narvané špínou, hnisem, nahrubo nasekanou tmou a prvotřídním death a doom metalem. Kruh se uzavřel.
Zhudebnění mrtvolných nálad se zhostili mistři ve svém oboru. Pokud nejen švédskou undergroundovou scénu sledujete pozorně, tak vám určitě něco říkají jména jako Johan Jansson - INTERMENT, Kennet Englund - INTERMENT, UNCANNY, Mattias Norrman - OCTOBER TIDE, Allan Lundholm - CONVULSION, NECROPHOBIC, Alexander Högbom - OCTOBER TIDE. Ano, sešla se zde švédská death metalová šlechta, aby exhumovala staré prašivé hroby. Byli v nich kdysi uloženy hnilobou nasáklé melodie, chorobný vokál, zdrcující bicí. Skladby jsou napsány velmi naléhavě, opravdově, uvěřitelně. Stačilo mi jen několik poslechů, abych věděl - ano, to je přesně ono, takovou muziku mám rád, koluje i v mých žilách. Stejně jako kousky ledu. smíchané s takovou tou starodávnou patinou, kterou umí jenom staré kapely hrající od srdce. Zmínit musím i velmi povedený, prašivý a syrový zvuk (mixing and mastering handled by Peter Bjärgö (Tyrant, Crypt Of Kerberos, etc) at Erebus Odura Studio). Netřeba diskutovat ani o obalu (The cover artwork for “The Abysmal Womb” was conceptualized by Johan Jansson and Allan Lundholm), který krásně doplňuje celou nahrávku. MOONDARK se vrátili ve velmi dobré formě, působí jako polití mrtvou vodou. Jejich nové album má v sobě drive, sílu, tlak i energii. V některých momentech mi novinka lehce evokuje staré CREMATORY, CIANIDE, ale i třeba CATHEDRAL, CROWBAR. Práchnivějící těla, probodnutá dřevěným kůlem. Pach smrti a nenávisti, který se vznáší kolem jako děsivé svědectví. V některých hrobkách se ukrývá zlo. Temné, špinavé a krvavé zlo. Vstupuji pomalu dovnitř a prosévám mezi prsty prach. Na zdech jsou nakresleny pradávné symboly. Kamenný oltář je stále od krve. Jakoby se zde zastavil čas, jakoby démoni jenom spali a čekali na svoji příležitost. Kdysi prokletá, do temnoty a krvavé mlhy zahalená kobka, vydala děsivé svědectví. O pravém, ryzím a prašivém doom death metalu! Absolutní temnota a chlad!
Asphyx says:
Stinking bodies, pierced by a wooden stake. The stench of death and hatred hovering around like a terrible testimony. Some tombs harbour evil. Dark, dirty and bloody evil. I step slowly inside, sifting the dust between my fingers. There are ancient symbols painted on the walls. The stone altar is still stained with blood. Time seems to have stood still here, as if the demons were just sleeping and waiting for their chance. I feel like I'm being watched. One dead body sits up and I see a flash of cruelty and absolute evil in its eyes. My whole body is enveloped in a tight web of cold.
I remember a long time ago, back in the nineties, Demo #1 came to us very late. A tape played hundreds of times with the logo still in front of my eyes. The band then put themselves in the old dungeon for a long time, only to make their presence known in 2015 with another demo ("The Shadowpath"). The review is linked at the bottom of the article. This year we finally got to see the full-length album "The Abysmal Womb". It's packed to the brim with filth, pus, coarsely chopped darkness and top-notch death and doom metal. The circle has come full circle.
Masters in their field took on the task of setting the dead moods to music. If you follow the Swedish underground scene closely, names like Johan Jansson - INTERMENT, Kennet Englund - INTERMENT, UNCANNY, Mattias Norrman - OCTOBER TIDE, Allan Lundholm - CONVULSION, NECROPHOBIC, Alexander Högbom - OCTOBER TIDE will surely tell you something. Yes, the Swedish death metal nobility has gathered here to exhume old dusty graves. They once housed rot-soaked melodies, morbid vocals, crushing drums. The songs are written in a very urgent, real, believable way. It only took me a few listens to know - yes, that's exactly it, that's the kind of music I like, it runs through my veins too. Like chunks of ice mixed with that old patina that only old bands playing from the heart can do. I must also mention the very hilarious, dusty and raw sound (mixing and mastering handled by Peter Bjärgö (Tyrant, Crypt Of Kerberos, etc) at Erebus Odura Studio). The cover artwork for "The Abysmal Womb" was conceptualized by Johan Jansson and Allan Lundholm, which complements the whole record beautifully. MOONDARK are back in very good form, they look like dead water poured on them. Their new album has drive, power, pressure and energy. In some moments the new album slightly evokes old CREMATORY, CIANIDE, but also CATHEDRAL, CROWBAR. Stinking bodies, pierced by a wooden stake. The smell of death and hatred hovering around like a horrifying testimony. Some tombs harbour evil. Dark, dirty and bloody evil. I step slowly inside, sifting the dust between my fingers. There are ancient symbols painted on the walls. The stone altar is still stained with blood. Time seems to have stood still here, as if the demons were just sleeping and waiting for their chance. The once cursed dungeon, shrouded in darkness and bloody mist, bears a terrible testimony. Of true, pure and dirty doom death metal! Absolute darkness and coldness!
Minirecenze/minireview - MOONDARK - The Shadowpath (2015):
.png)
