Příběh čtyř stý devadesátý sedmý - Stopem do ráje i do pekla
Stojím zase jednou na Rokycanské a mám zvednutý palec. Kolem projíždějí auta. Sem tam někdo přibrzdí, většinou fotříci s brýlemi. Podívají se, ale když zjistí, že pod dlouhými vlasy se ukrývá metalistův neoholený obličej, tak zase přidají. Už to trvá dlouho a je mi zima. Zatím stáhli okénko jen dva teplouši. Což by mi nevadilo, kdybych jim nemusel dát a hodili mě aspoň na Zličín. V žebradle mám Dharmový tuláky, který čtu snad už po patnácté. V batohu špinavé prádlo, které si chci na chalupě vyprat. A v břiše mi kručí. Nakonec, když už skoro nedoufám, přibrzdí stará škodovka. Nasedej, usměje se na mě stará hippiesačka. Kam jedeš, co děláš? Chce si povídat a patří k tomu druhu lidí, kteří si vystačí víceméně sami. Vždycky jen tak něco řeknu a ona se pak rozpovídá sama. Pravidlo všech stopařů, nech řidiče mluvit. Kvůli tomu ti většinou zastavil. Vypráví o tom, jak je dodnes trampem, tak trošku mi připadá, že se omlouvá, že jede autem. Zabrousí na svoje cesty, zasní se a jede děsně pomalu.
Ale aspoň mi neprší na hlavu. Na pumpě u Mýta zastaví, jde na záchod. Já si taky dojdu a napadne mě, že ji možná nudím, tak mi ujede. Ale ono ne, čeká s otevřenými dveřmi a když si sednu, tak mi podá lahváče. Radši bych tedy kus suchého chleba, ale pivo nikdy neodmítnu. Dala bych si taky. Nějak nevím, kam bych ji zařadil věkově, ale tipnul bych si tak kolem čtyřiceti. Má hubenou postavu a nebývale velká prsa. Všimne si, že se jí dívám do výstřihu a usměje se. Jo kámo, hned bych ti dala, ale zrovna nemůžu. A já si oddechnu, protože se tím pádem vyhneme mému pokušení. Hele, bylo mi dvacet, ještě nedávno jsem byl docela divokej a zpupnej, ale s blondýnkou jsem se usadil. Někdy si říkám, co oči nevidí, jenže potom si představím, že bych se styděl. Ono to není o šukání, ale o ztrátě důvěry. Na mě každej pozná, že lžu, neumím to. Nahlas řeknu škoda, ona se zasměje a do Prahy je to moc fajn. Všimnu si, že se jí začínají dělat vrásky od smíchu. Hele, nemám moc prachy, bejvalej neplatí na dceru, ale hodím tě aspoň někam do středu města. Učiní tak a já si po rozloučení říkám, jaký je to skvělý jezdit stopem.
Moje nadšení mě ale přejde na Černém mostě. Jakoby byl jeden z těch divných dnů, kdy nikdo nestaví. Jede jeden chalupář za druhým, je přesně ten čas, co utekli dřív z práce, aby si mohli na zápraží vypít jedno pivo a snít o lepším životě. Bohužel s sebou mívají i manželky, které na mě přes okénka koukají jako na nějakého vyvrhele. Dokonce mám pocit, že jim odezírám ze rtů. Táto, neber ho, bůhví, co to je zač. Zase prší. Přitáhnu si džísku víc na krk, ale moc to nepomáhá. Chlápek s mercedesem, krásný auto, oblek, upravený jako nějakej filmovej krasavec. Jedeš, nebo tam budeš jen tak stát. Vlezu dovnitř a jakože prej do Liberce. Nakonec kývnu, protože tu nechci stát navěky. Třeba chytnu potom do Jablonce, nějakej traktor, dodávku, to by možná šlo, šrotuje mi hlavou. A on hned nahodí starej otřepanej vtípek. Hele, vleze stopař do auta a ptá se šoféra, to nemáte strach, že naberete nějakého sériového vraha? Řidič se na něj podívá a odpoví, no já sázím na to, že je statisticky dost nepravděpodobný, že se potkají dva sérioví vrazi v jednom autě. Hahahahhahhhaha. Má hodně divnej smích. Ale co, hlavně, že jedu. Chce si taky povídat, tak ho nechám.
Hele, pokaždý, když jsem měl opušťák, tak jsem stál u krajnice. A protože jsem hezkej, tak jsem neměl žádnej problém. Navíc na vojně byl každej. Ty taky ne? Nebo až po škole? No, ženský byly nadržený, zasunul jsem často, ale pak mě to nějak přestalo bavit. Povídá a povídá a občas se ztrácí. Jede hodně rychle, divoce, má silné auto, tak si to může dovolit. A cože to vlastně děláte? Zeptám se, abych taky něco řekl. Kamaráde, video, video a zase video. Vydělal jsem na kazetách majlant. Jako filmy? Jasně, že filmy, hahahhahhhahha. Úplně se zalyká, je to takovej ten druh lidí, kteří něco řeknou, považují to (jen oni sami) za vtip a smějí se tomu hodně nahlas. Jsem producent, řekne ještě a pak změní téma. Má nějakou velkou chalupu v Lužickejch, hele, dneska je večírek. A bude tam všechno, děvky, chlast, drogy, rock´n´roll, hahahhahhha. A kdo si připlatí, tak i něco speciálního. Co to znamená, pokračuji v sadě trapných otázek (jako stopař musíte takové pokládat, protože řidiče byste měli bavit, jinak by vás mohl taky vysadit). Sáhne do kaslíku ke spolujezdci, zase se usměje, ale tentokrát jinak. Vypadne na mě pár fotek. Mladý holky, hodně mladý, spíš děti. Sevře se mi už tak hladový žaludek. Prosím, zastavte mi. Ty naděláš? Hahahhahha, zabrzdí uprostřed ničeho a já vylezu ven. Pak se ohnu přes svodidla a vyzvracím zbytek šťáv, co jsou ve mě.
Všimne si mě dělník v montérkách, v dodávce. Jede na víkend domů. S tím je prdel. Zase příběhy z vojny, o stopování, o tom jak jezdil ze zábavy, a že občas ještě mávne rukou, ale už to stojí za hovno, protože lidi se bojej. Občas ve zprávách, v touze po senzaci, rozmazávali několik dní případy znásilnění a násilí na stopařích. Kecáme o tom, on se pak jen tak úkosem na mě podívá a řekne, ty vole, ty máš určitě hlad, viď? Ihned zajede k pumpě, je libo gulášek pane, jen se neupejpejte, seš chudej student, jen si dej. Co pivínko, chutná, je lidovej, je normální, je to chlap jak hora, ale hodnej jako mílius. Povídá mi o dceři, co je zrovna v pubertě a že chápe, že za ní občas přijde kluk, ale nemůže si pomoc. Manželka ho vždycky drží za ruce, protože jsem pruďas, jako vole, chápeš to, nějakej vometák a přijde mi za naší princeznou. Za mojí dcerou. Tuhle se zase jeden stavil a já vytrhl futra. Kdybys viděl, jak se na mě díval. A na ní. Já to jako rozumově chápu, vždycky se nakonec směju svý blbosti, ale mám to nějak v sobě. Představil jsem si, jak sedím u nedělního oběda s jeho dcerou po boku a on proti mě. V obrovských tlapách drží nůž na porcování masa. Vrátí se raději k vojně a takhle dojedeme až do Liberce.
Jenže mě vysadí na druhé straně města. Musím tedy pěšky, kousek načerno tramvají, městem a ztratím tím snad dvě hodiny, se kterými jsem nepočítal. Mohl bych přejet MHD z Liberce do Jablonce, ale kolem zastávky se ochomejtají poliši. Asi někoho hledají. Jdu tedy pěšky, na starou silnici a modlím se. Kupodivu tu nejsem sám. Nejdřív odněkud vyleze načančaná blondýnka. Ani nemusí dávat palec, stačí, když zakroutí zadkem. První auto ale po zastavení zase zatáhne okénko a jede dál. Něco mi tu neštymuje. Kam jedeš? Odpovědí je mi hihihihihi. Neotravuj blbečku. Víc z ní nedostanu. Oddechnu si, když ji zastaví takovej uslintanej plešatej a zpocenej chlap. Vana mu přetéká přes volant a oči mu těkají za strany na stranu. Nasedne tam, ale oni nejedou směr Jablonec, zahnou jen kousek, na jednu odbočku. A do prdele, proběhne mi hlavou. To bude nějakej úchyl. Rozeběhnu se, jako hrdina ze starých časů. Představuji si, jak toho sádelníka vytáhnu ven, s gustem mu dám jednu pěstí a pak ho budu před sebou kopat k zodpovědnosti. Udýchaný zahlédnu mezi stromy auto. Dveře jsou otevřené. Vidím holou prdel, hnusnou holou prdel. Z posledních sil doběhnu na místo. Není v tom nic násilného. Asi milenka, napadne mě a kroutím hlavou, jak taková hezká slečna může mít takového slizáka. Asi prachy, mumlám si pod vousy.
Vrátím se smutný na stopa a je tam další slečna. Tentokrát ale jak má být. Krosna, šusťáková bunda, vlasy do culíku. Pozdravím a stoupnu si slušně za ní. Usměje se na mě a když vidí můj výraz, nabídne mi sama, jestli nechci jet s ní. Že jí jako holce spíš zastaví. Vyprávím jí o načančaný blondýně a ona se mi začne hrozně smát. To byla děvka, obyčejná kurva, prostitutka, ty hloupej. Připadám si jako na základce, když mi spolužačka ukázala prsa a chtěla za to vidět pindíka a já nechtěl, protože jsem si myslel, že mě miluje. Stoupneme si vedle sebe a ona vytrčí bok. Většinou to moc velký výhody nemá, bejt ženská, ale tady se to hodí, zavlní se a zastaví hned třetí auto. Dva mladý kluci. Jablonec? Jasně. S nima je fakt prdel. Jedou na nějakou zábavu nebo co a pořád nás přemlouvají, abychom jeli s nimi. Tedy spíš Kláru, což je moje nová známá stopařka. Ona ale nechce. Já bych klidně jel. Byl jsem pro každou špatnost. Za vzájemného vtipkování dojedeme na Horní náměstí. Vylezeme, poděkujeme, popřejeme hezký večer. Hele, kde budeš spát? Neví. Studentka z Prahy. Mám ještě nějaký drobný na bus, nechce se mi do kopce tahat bágly pěšky, ale můžeš dneska přespat u nás na chalupě.
Chvíli přemýšlí, ale pak se usměje. Tak jo, ale hele ne rovinu, nic nebude. A když říkám nic, tak fakt nic. Právě jsem se rozešla s klukem a nechci se znovu vázat. Jedu stopem, abych si vyčistila hlavu. Potom se trošku rozpláče, jak vzpomíná na bejvalýho. Jede nám to za dvě hodiny, vím tu o dobrý hospodě. Zalezeme do pajzlíku, všude sedí jen samý montérky, což je dobrý, protože řemeslníci byli tenkrát v pohodě. Objedná si pivo. Bágly máme v rohu u topení a výčepák se hned dá do řeči. Kam to jedete? Jak dlouho spolu chodíte? Necháme ho v tom, je to sranda. Když se zmíníme, že jsme dorazili stopem, hned se pár lidí chytne. Vypráví se mrzí mě, že pak musíme končit. V autobuse se mi chce hrozně na záchod. Vylezeme u nás na zastávce a musím pod kaštan. Koukám, vy chlapi jste všichni stejní. Jen ochcáváte rohy. Nebuď zatrpklá, řeknu jí a protože je hubená, tak jí vezmu batoh do krpálu, co vede k chalupě.
Odemknu a hlavou mi probleskne, co to vlastně dělám. Hele, budeš spát tady, já se vyspím nahoře, řeknu pro jistotu, protože je to v tomhle věku utrpení. Ona je ale taky důvěřivá. Nabídnu ji suchary, protože tu nic jiného není, zajdu do sklepa a když se vrátím, tak ji omylem překvapím, když se převléká. Má malá prsa, nejsou skoro vidět, je ale moc hezká. Navíc je smutná, takovým tím způsobem, že byste ji chtěli ochránit. Omluvím se, podám jí oblečení a ona opět rozpaží. Zahlédnu všude na jejím těle podlitiny. Panebože, pomyslím si, ne řeknu to nahlas. Nedívej se, vykřikne a pak se chce sbalit a vypadnout. Hele, fakt sorry, neudělal jsem to naschvál. Uklidni se, kam bys chodila? Sedni si, najez se (tedy aspoň trošku) a dáme si rum? Chvíli tam stojí a pak přikývne. Pomalu přestane brečet. Chtěl bych jí obejmout, ale zase tolik jí neznám. A tak si sednu a jako dnes již poněkolikáté, si nechám vyprávět. Nejdřív to z ní leze pomalu, potom se ale ztratí ve svém těžkém životě. Tentokrát je to stopem přímo do pekla.
Hodně často jsem přemýšlel, proč jsou někteří lidé jakoby prokletí. Jen se narodili, opustí je jeden z rodičů, následuje otčím, co jí týral i zneužíval. Když se ze všech těch sraček konečně dostala, tak šla na školu do Prahy, kde si našla krásného, milého chlapce. Jak ale asi tušíte, byl zároveň psychopatem, který si jí pomalu omotal kolem prstu, omezil její styky s okolím. A začal ji taky bít. Měl jsem co dělat, abych v některých momentech jako ten hromotluk s dcerou nevytrhl futra. Hnus a špína. Je něco jiného o tom číst, vidět filmy, ale realita je šílenější, neuvěřitelnější. Jasně, že mi jí bylo moc líto. Pomalu, ale jistě, jsem převedl její řeč na něco lepšího. Co hudba, co knížky? Mohla jsem poslouchat jen co chtěl on. Nevěděla jsem jak dál, tak mě napadl ještě tanec. Jako malá holka jsem milovala balet. Pak mi jej zakázali, ale hýbu se ráda. Jdu tedy k věži, zapnu play a zvolím něco klidného. Smím prosit? Vlníme se a ona zase pláče a já nevím, co mám dělat, protože nejsem ani psycholog, ani neumím poslouchat. Jsme jak ztracení co? Neboj, všechno bude dobrý. Pak ji nechám aby se vyspala a zalezu si nahoru. Ani nejdu za holkama z katalogu jablonecké bižuterie. Stejně bych viděl na jejich tělech modřiny.
Ráno se usmívá. Svítí totiž slunce a ona je svobodná. To mi řekne u snídaně, která se skládá z několika sušenek. Hele, já odjel na chvilku z Plzně, ze školy, abych si vyčistil hlavu. Řeknu jí o blondýnce, chvíli o ní vyprávím, jak je hezká a chytrá a hodná, jak jí mám rád a ona že prý jí závidí. Pak už se ale jen smějeme a ona mě pozve na výlet. Na druhou stranu Jizerských hor do Polska. Ani mě nemusím přemlouvat. Mám ještě pár dní, než přijede moje milá a moje nohy jsou toulavý. Já jsem Dharmovým tulákem, křičím do mraků, když jdeme dolů na cestu. Ty znáš Kerouacka? Jasný. A tak se potkali na stopu dva blázni do knížek. Jeden básník, co chtěl jen normálně žít a holka co hledala světlo. Zastaví nám auto s přívěsem. Musíte dozadu, mám tu děti. Naskočíme a za chvilku máme kostrče celý bolavý. Ale nevadí, zpíváme, křičíme, zdravíme ostatní protijedoucí auta. Kluky na fichtlech, lufťáky i velevážené pány podnikatele, kteří řídí tenhle svět. V Tanvaldu musí paní na druhou stranu a tak si stopneme dřevaře. Dodávka plná dělníků s lopatami místo rukou. Nabídnou nám pivko a točený salám. Jedou až někam do lesů, kousek od hranice. To nám vyhovuje.
Jdeme jen kousek a fakt jsme v Polsku. Děláme takový to podívej, jsem v Čechách, jsem v Polsku a pak si sedneme na pařez a dojíme poslední zbytky zásob. Budeme muset zítra někde nakoupit, prohodím světácky a nahodím si batoh na záda. Přitáhnu si popruhy a cituji z různých knížek, které mám rád. Chtěla bych jen kousek posranýho štěstí, jen kluka, obyčejnýho, hodnýho, něco jako seš ty. Co kdybych tě blondýnce přebrala? Vtipkuje a mě připadá, že je to úplně někdo jiný, než ta chudák holka včera. To nejde, slíbil jsem to. Odpovím a sundám si boty. Brouzdáme se potokem, touláme se loukami, do kopce a zase dolů. Nakonec, utahaní jako psi, sedíme a díváme se směrem do Polska. Ptáci mají zrovna pré, vidíme i srnu, králíky, na co si vzpomenete. Jsme tu sami, jenom my a les. Už se nám nikam nechce, tak rozbijeme tábor, kousek pod skálou z pískovce. Mám ještě dvě piva, ale ona nechce. Tak je vypiju, aby se to nezkazilo, to dá rozum. Myslíš si, že na mě někdy taky čeká štěstí? Řeknu, že samozřejmě a fakt tomu chci věřit. Protože pod tou oblohou s hvězdami jsme si jistí, že dnes jsme stopovali do ráje.
