Sedíš na kamenném náhrobku a marně se snažíš chytit vzpomínky předchozích dní. Zůstal si tu sám. Do kostí se ti pomalu vkrádá chlad a temnota je tvým nejlepším přítelem. Leží tu v hrobě, nedávno pohřbená a ty přemýšlíš, jestli bys také neměl přejít na druhou stranu. Svět ti stejně připadá divný, shnilý a často až příliš zlý. Nezbývá nic jiného, než projít krvavou mlhou. Zapínáš znovu play na svém přehrávači a volíš novou desku francouzských MORTUAIRE.
Tahle kapela se mi dostala do rukou při jedné z mých toulek v katakombách. Ihned mě zaujal stylový obal. Usedl jsem do křesla, zhasnul všechna světla a nechal se unášet na chladných vlnách řeky beznaděje a nihilismu. Novinka mě baví již od prvního setkání. Poslouchám ji stále dokola. Když v noci vstanu i když si jdu sednout na kamenný náhrobek.
Jedná se o staroškolský, chladný a syrový, zkaženou krví nasáklý death metal, s mlhavou, chladnou doomovou atmosférou. Zahraný poctivě, opravdově, s takovou tou divokou energií a drivem, který mám u dobrých kapel tolik rád. Máte rádi třeba takové DEMIGOD, AUTOPSY, BOLT THROWER, CORRUPTED, ASPHYX? Potom určitě oceníte i tuhle nahrávku. Francouzi si navíc dali pozor na dobrý zvuk, na produkci i již zmiňovaný motiv na obalu. Jako bych se procházel mezi ruinami kdysi živého města. Stalo se tu něco zlého, děsivého a teď tu můžete potkat už jenom stíny démonů a prokletých. MORTUAIRE sice vydávají svůj dlouhohrající debut, ale rozhodně se nejedná o žádné nováčky na scéně. Naopak, jednotliví muzikanti již působili ve smečkách jako Year of No Light, Bombardement, The Great Old Ones, Monarch! a Faucheuse. Je tedy jasné, že pánové přesně vědí, co a jak chtějí hrát. Za sebe potom musím doplnit, že se mi asi nejvíc líbí pochmurné nálady, které se celou nahrávkou prolínají jako jedovatý břečťan. Skladby se opravdu kolem mě nejdřív plazily jako nějací hadi, postupně mě uhranuly, podmanily si mě, dostaly se mi pod kůží a do podvědomí. Postupně se propadám do bažin věčnosti, zalykám se vlastním strachem, topím se a znovuzrozený mnohokrát umírám. Jedná se o opravdu povedený materiál po všech stránkách. Garanci vám dají všichni démoni i prokletí. Sedím na kamenném náhrobku a marně se snažím chytit vzpomínky předchozích dní. Zůstal jsem tu sám. Do kostí se mi pomalu vkrádá chlad a temnota je mým nejlepším přítelem. Leží tu v hrobě, nedávno pohřbená a já přemýšlím, jestli bych také neměl přejít na druhou stranu. Temný a chladný doom death metal, s mlhavě krvavou atmosférou, který vás přenese do záhrobí! Potkáte své vlastní démony!
Asphyx says:
You are sitting on a stone tombstone, trying in vain to catch the memories of days gone by. You're alone. The cold is slowly creeping into your bones and the darkness is your best friend. She lies there in her grave, recently buried, and you wonder if you should cross over to the other side too. The world still seems strange, rotten and often too evil. There's nothing to do but walk through the bloody fog. You switch the play button on your player again and select the new album by French MORTUAIRE.
This band came into my hands during one of my wanderings in the catacombs. I was immediately drawn to the stylish cover art. I sat in my chair, turned off all the lights and let myself drift on the cold waves of the river of hopelessness and nihilism. The novelty entertained me from the very first encounter. I listen to it over and over again. When I get up at night and when I go to sit on a stone tombstone.
This is old school, cold and raw, blood-soaked death metal, with a hazy, cold doom atmosphere. Played honestly, genuinely, with that ferocious energy and drive that I love so much in good bands. Do you like DEMIGOD, AUTOPSY, BOLT THROWER, CORRUPTED, ASPHYX? Then you will appreciate this record too. The French have paid attention to good sound, production and the already mentioned motif on the cover. It's like walking among the ruins of a once living city. Something evil and terrible happened here and now you can only see the shadows of demons and the damned. MORTUAIRE may be releasing their full-length debut, but they are certainly no newcomers to the scene. On the contrary, the individual musicians have already worked in packs like Year of No Light, Bombardement, The Great Old Ones, Monarch! and Faucheuse. It is clear that the gentlemen know exactly what they want to play and how they want to play it. Speaking for myself, then, I must add that I think what I like most about this record is the sombre moods that run through it like poison ivy. The songs really crawled around me like snakes at first, gradually they enchanted me, conquered me, got under my skin and into my subconscious. Gradually I sink into the swamps of eternity, drowning in my own fear, drowning and dying many times reborn. This is truly hilarious material in every aspect. All demons and curses are guaranteed. I sit on a stone tombstone, trying in vain to catch the memories of days gone by. I'm alone. The cold is slowly creeping into my bones and the darkness is my best friend. She lies here in her grave, recently buried, and I wonder if I should cross over to the other side as well. Dark and cold doom death metal, with a misty bloody atmosphere that will take you to the afterlife! You will meet your own demons!
tracklist:
01. Mauvais Présage
02. Pyramide D'or
03. Monde Vide
04. Tranchant
05. Octogone De Fer
Lineup
Vocals: Heddy Omer
Drums and percussion: Benjamin Sablon
Bass: Xavier Godart
Electric guitar: Shiran Kaidine
Electric guitar: Stéphane Miollan
Release notes
Recorded by Thibault Laisney in August 2023 at A/B Box Studio
Additional recordings by Stéphane Miollan at LocalOfWar
Příběh čtyř stý devadesátých druhý - I zvířata mají duši
Ležíme na pokoji na kolejích A3 a je nám hrozně fajn. Jsme tu sami, hezky o víkendu. Vypráví mi o tom, jak chtěla od malička pracovat s dětmi, že jí to fakt baví. Učitelkou zkrátka bude a basta. Závidím jí, že má tak jasno. Já jsem si jako malý na základce vystřihoval z časopisů a novin různé druhy zvířat a lepil si je do sešitů. V encyklopedii jsem si vyhledal pokaždé popis, zajímavé informace ve 100+1 a dokonce jsem uměl i latinské názvy. Budu veterinář, říkával jsem příbuzným, kteří se mě na návštěvách ptali. Tak to ses úplně minul povoláním, studuješ strojárnu. To je pravda, řekl jsem smutně a šel spočítat několik příkladů z matematiky. Moc mi to nešlo, tak jsem se asi po hodině vrátil a začal dotírat. Nečti si, určitě se chceš mazlit. Říkal jsem tak dlouho, dokud se smíchem nepodlehla. Pokud jsme nebyli spolu, tak jsem chodil běhat, plaval jsem, jezdil na kole, které jsem si nechal poslat vlakem z Boleslavi. Tužil jsem tělo, co to šlo, ale mezi sportovci jsem příliš kamarádů nenalezl.
Dělám sport totiž pro radost, nehoním se za zbytečnými výkony. Už tenkrát jsem to tak dělal a zůstalo mi to dodnes. Blondýnka je celý život velký spáč. Já se budím brzy, poslouchám muziku a čtu si. A také běhám. Pamatuji si, že byla mlha. Vyběhnu po naskládaných panelech. Mám na sobě čínské kecky. Dostanu se do tempa a přemýšlím o včerejšku, kdy jsem šel naivně kouknout na box. Kluci se tam nejdřív tvářili vcelku příjemně, ale když přišla řeč na tréninky, tak jsem zjistil, že se to hodně řídí podle zápasů fotbalové Viktorky. Byli to většinou huligans, ke kterým jsem tak nějak přirozeně nechtěl patřit. Navíc měli silně rasistické názory, které jsem nevydýchal ani já, který jsem chodil na základku hned vedle cikánské čtvrti. Můj asi pátý pokus chodit na nějaký organizovaný sport skončil opět neúspěchem.
Mohl bych pak rovnou do sprchy a vlézt si ještě na chvilku pod peřinu s mojí milou, přemýšlím dál a vůbec mi nedojde, že slyším nějaké kvílení. Nejdřív mi zatrne. Někde tady kousek jsme našli tenkrát toho oběšeného kolegu z koleje. Snad se to nebude opakovat. Znáte to, mladí kluci a holky, na které jsou kladeny hodně vysoké požadavky. Rodiče, kteří si myslí, že jejich děti zvládnou všechno. I jejich hádky, buzeraci, vlastní problémy. Kurva lidi, dejte jim prostor, mají co dělat sami se sebou. Ještě před pár lety jsem byl stejně křehký. Nelze bojovat pořád. I když teď asi budu muset. Přede mnou se totiž odehrává scéna, která mě hodně zasáhne. Stojí tam asi padesátiletý, pupkatý pán. Typ vyšetřovatel z STB. Oči zapadlé v hlavě, mastná držka. Má na vodítku psa, středně vysokého, kterého zvedá na vodítku. On se dusí, kňourá. Potom do něj začne kopat a nadávat mu do sviní, hnusnejch kurev. Zastavím se a začne se mi vařit krev v žilách. Co to kurva děláš? Seš normální? Zařvu a on se na mě ohlédne.
Drž hubu kreténe a hleď si svýho. Zvedne pěst a udeří přímo do oka, pak do čenichu, který mají psi tak citlivý. Kope do žeber a já už to nemůžu vydržet. Doběhnu k magorovi a strčím do něj. Vře to ve mě, já nesnáším, když se zvířatům ubližuje. Na chalupě, když prý bývali sedláci, co se chovali hnusně ke kravám, tak je ostatní zmlátili cepama a hráběma, vyprávěla babička. V tomhle chlápkovi, kterej vypadal jako takovej hodnej nudnej tatík, bylo zlo. Opravdový hnusný zlo. Jeho nejkrutější podoba. Ubližovat nevinným se nesmí. Prostě mu dám pěstí, což bych podle všech pravidel a zákonů neměl. Jenže jsem si nemohl pomoc. Chvíli na mě koukal a pak vyplivl krev. Vypadal jako nějaký monstrum. Tohle si budu pamatovat a dostanu tě. Asi to byl fakt nějakej bejvalej policajt nebo něco takovýho. Díval jsem se za ním, jestli se nebude na psovi mstít. Bolelo mě to. Ten pohled němé tváře. Na tohle jsem děsně měkkej. Zašel jsem za roh, ještě jsem poslouchal, jestli neuslyším nářek. Ale nic.
Vrátím se na kolej a jsem tak rozzuřený, že nejdu za blondýnkou a místo toho si pustím nějakou hodně brutální muziku. Mlátím kolem sebe, kopu, potřebuji ze sebe dostat všechen ten hnus, co jsem zažil. Najednou stojí u mě v noční košili a vyčítavě se mě ptá, co se děje. Probudil si mě. Jak asi víte, budit mladý holky se nevyplácí. A tak nejen, že jsem viděl ráno něco hnusného a ošklivého, ale ještě jsem si nic neužil. Vlastně, už se mi ani moc nechtělo. Nějak nechápu, jak může být někdo takovej ubožák, aby ubližoval zvířatům nebo dětem. Pro tyhle lidi nemám žádný slitování a měli by zažívat těžký vězení a ne chodit mezi lidmi. Jdeme se projít do města, dáme si něco malého k jídlu, já ještě chvilku slintám před antikvariátem a potom si vyjdeme do borského parku. Mám to tam dodnes rád. Jsou tu samí zamilovaní, maminky s dětmi. Nějací kluci si koupou míčem a taky je tu ten hajzl z rána. Vykračuje si, upravený a ulízaný. S manželkou zavěšenou a usměvavou. Taková ta dámička, co tráví čas hodně u kadeřníka, na kosmetice a tak. On mě ten zmrd s úsměvem a pokynutím hlavy normálně pozdravil. Ještě se sklonil a pohladil psa. Řekl mu nějakým mazlivým jménem. Stál jsem tam jak opařený, s otevřenou pusou a nevěřil svým očím.
Naschvál jsem každou sobotu měnil trasu, abych ho nepotkal. Ale on jakoby si na mě zasedl. Pokaždé se někde objevil. Sám se psem, v teplákách na gumě a pokaždé ho mlátil. Když mě ale uviděl, tak to obrátil. Provokoval mě, alespoň tak jsem to vnímal. Jednou jeli kolem dokonce policajti, já na ně zamával a říkám jim, co provádí. Myslíte Ference, ten mlátil vždycky všechny a moc rád. Tlemí se mi do obličeje a vzpomíná na svého bývalého kolegu. Dyk je to jenom pes, mávne nakonec rukou, když mě vidí, jak jsem zklamaný. Nevěděl jsem, jak to řešit. Zvířata totiž možná mají jinou duši, než máme my, ale mají ji. Na to vezměte jed. Nevěřím na duchy, ani zombie, ale o zvířatech bych si rád vyprávěl dlouhé hodiny. Znáte ten pocit, když se vám něco zakousne do hlavy a vy to zkrátka musíte vyřešit. Tenkrát byla někde na Slovanech taková právnická služba, poradna. Vlezu tam, u stolu sedí malinký, shrbený kluk. Očividně má nějaké postižení. Ihned se mě ujme. Vysvětlím mu svůj problém a on chvilku zadumaně sedí. Víte, jste tenhle měsíc už asi patnáctý, kdo by chtěl nahlásit týrání zvířat. Cože, vždyť je pátého? Ano, bohužel. Nemáme kapacity. Mohl byste podat stížnost. Ale to vám stejně každý smete ze stolu.
A tak vyjdu ven a je mi smutno. To fakt není způsob, jak potrestat někoho, kdo týrá zvířata? Prý moc ne, pes je jenom věc. Nemá duši. Berte to tak a vypusťte z hlavy. Díval se za mnou a měl v očích smutek lidí, kteří by chtěli bojovat, ale nemůžou. Šel jsem do hospody, nikomu nic neřekl a opil se tak, že mě našla blondýnka před pokojem, jak ležím opřený o zeď a blábolím něco o duších. O pravdě a spravedlnosti. Pro mě osobně se jednalo o věc, která mě dlouhé roky mrzí. Mohl jsem udělat víc, mohl jsem tomu malému psovi nějak pomoc. Cítil jsem se jako v kleci a padl na mě hrozný smutek. Nejdřív tedy opice. Bolela mě děsně hlava a styděl jsem se. Chtěl jsem být sám a docela se své milé divím, že se mnou tohle období překonala. Brávala mi ruku do dlaní a říkala mi, že nemůžu zachránit všechny, že bych měl myslet taky na sebe. Jenže já si pořád myslím, že když to takhle bude brát každý, tak to není dobré. Když uvidíte chlápka, jak fackuje malé dítě, tak se také podíváte stranou? Budete dělat jakoby nic? Tohle já neumím. Asi mám v sobě dědovy skautské zásady podpořené četbou indiánek zakořeněné až příliš hluboko.
Kdybyste věděli, jakou jsem měl radost, když byl schválený zákon na ochranu zvířat. Ne, nejsem vegetarián, ale chápu je. Jsem jen chlápek, který si myslí, že slabí by měli být ochraňováni. Týraný pes vás totiž spíš pokouše, než ten, který žije v klidu a pohodě. S lidmi je to hodně podobné. Duši máme všichni. I zvířata. Na to fakt vemte jed. A teď se prosím omluvím, dávají pořad o australské poušti. Jsem sice vystudovaný strojař, ale přírodu, tu budu milovat asi navždy. Možná by se dalo napsat, že čím jsem starší, tím víc.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Ave DISRUPTED! Greetings to the Swedish catacombs. First, let me pay my respects. I've been following your band since 2014 when you released your first EP "Heavy Death" and you've been one of my favorite bands for a long time. But you are not very well known here in the Czech Republic, we are a small country with a small underground community. How did you guys get together and how did DISRUPTED come about?
Hello and thank you for reaching out. This is vocalist Mikael Hanni answering to your questions.
The band originally came together around 2012 from a hardcore band that me and guitarist Thomas Liljekvist played togheter in since around 2008-2010 i believe. We came to talk about how we both wanted to evolve the sound of the band and since we both had a common ground in HM-2 death metal we just got hold of a copy of the legendary distortion pedal and all of a sudden we were playing death metal.
We all come from the same region in Sweden(Dalarna county) so we have known each other since forever.
This year you have a new album "Stinking Death" out, which is again full of pure true death metal. With what feelings did you go into the studio? For example, did you have a plan where and how you wanted to move on from the last record? Personally, I find the new record to be more darker and colder at the same time. I have to admit that the atmosphere of the whole album literally captivated me.
We wanted just what you experienced actually. Without going to much afar from what I suppose you can call our usual sound we still wanted to add just a bit of atmosphere. Being the 3rd record that is supposedly the hardest to make we didn’t want to go completely crazy, yet still don’t copy the old formula from the last albums to every extent, and I think we managed quite well.
With the addition of another guitarist permanently in the line up in form of Johan Kvastegård it was easier to add some extra layers of sound to the songs that easily falls flat when performed if you just use one guitar.
Who is responsible for the mixing and mastering? I admit that when I listen to your band I feel like I'm buried in the catacombs forever. It's cold and dark at the same time. The overall sound is great, it reminds me of 90's records, was that the goal?
Like on our previous album „Pure Death“ we worked with sound wizard Christian Larsson once more. This time he did both mixing and mastering and we’re really satisfied with the sound. We wanted a raw and gnarly, but also clear sound. That might sound a bit contradictory, but to clarify we want every instrument and riff/melody to be heard clearly without losing any heaviness and Christian managed perfectly.
I'm a big fan of CD artwork as well, and I really like your covers. Who is the author on the new album "Stinking Death" and what exactly is it supposed to express? I really like the motif a lot, just please tell us how it relates to the music, how is it thematically interconnected?
The artwork for „Stinking Death“ was made by the same artist that made the „Morbid Death“ artwork. It’s a tattoo artist from our hometown of Ludvika namned Marcus Hansson. We just give him the title of the album and then he has full artistic freedom and as you say the results are really good. He knows what it’s all about and we never have to explain or change any details when it comes to the design.
I would be interested in the process of how a new song is created in DISRUPTED. Are you classical musicians who lock yourselves in a rehearsal room and jam or do you use modern technology and send ideas to each other? Do you even go out for a beer together?
As for the music it’s mostly Thomas that does the writing out in his garage. For our latest album Johan Kvastegård also contributed with some songs. So usually Thomas have a complete song with music that he sends to the rest of us so that we can listen to it.
As I mentioned earlier regarding our vision of a bit more atmosphere, Thomas and Johan sat down toghether with a few of the songs to add some extra layers of guitars and that is something we’ll keep working on in the future.
As for lyrics we usually come up with all the song titles first and then I take inspiration from there and write the lyrics while also listening to the song.
Since most of the members have families and the fact that I live about 2,5 hours away nowadays we don’t have the time to get toghether to write music, since we rather focus on rehearsing when we’re all gathered. I don’t see that as a bad thing since we‘re still are able to produce new material and this kind of song writing process works well with us.
You are experienced dogs who play your own way. You have your own handwriting, which is something that is sometimes forgotten nowadays. A lot of bands just sound like copies of other bands. Are you sure you had any role models? Who influenced you as a musician and who was your role model? When and how did you actually start playing? What was the first impetus for you picking up an instrument?
We’ve been playing together for quite some time now and I suppose that’s our way of finding our own sound. Personally I started playing guitar after discovering Iron Maiden when I was around 12-13 years old and had them as idols, or role models if you will, but that doesn’t influence the music I’m involved in today i think. As for Thomas who does most of the writing he has been listening to The Beatles a lot and often mentions their way of forming songs as an inspiration.
So to answer the question I wouldn’t say we have any specific inspiration for our music other than the HM-2 pedal and of course bands like Entombed and Interment who formed Swedish death metal into what it is today.
I think the biggest reward for any band is the reaction of the fans. I like smaller clubs the most, where the musicians and fans are close to each other. How often do DISRUPTED actually perform? Do you tour, for example? I've searched the internet and haven't found much live footage of your shows. So how are DISRUPTED doing with concerts? How about a tour in Europe? I would love that.
You’re absolutely right about that. Unfortunately we haven’t hade the chance to play as much as we might have wanted for various reasons, but as of now we are working together with Hellbilly tourbookings that hopefully will result in us playing live more often and also outside of Sweden.
I think that since the start we’ve been doing about 2-3 shows per year, not counting the Covid-19 years of course.
Finding time to do longer tours is out of the question for us I think, but some shorter runs for a week or so is something we’ve been discussing. Time will tell!
Our readers are always very interested in how your scene is doing. Sweden was a powerhouse in death metal in the nineties. How is it today? Do you see new bands too, or just the old veterans? You come from Ludvika, which is a small town. Do you have your own scene? Here in the Czech Republic we have the idea that, according to the number of Swedish bands, every second person in Sweden)) must play in a death metal band. Is that true? What about the fans?
When we were starting out around 10-15 years ago the music scene in Ludvika was alive and well with a bunch of bands around. Not only death metal but most musicians hanged around and knew eachother. Today I don’t think thats the case, but on the other hand there are quite many younger bands rising in other parts of Sweden right now that are very interesting.
It’s totally true that when you look at the population up here and compare it to the number of metal bands there sure are alot of extreme metal musicians around. The long, dark and cold winters combined with the forest landscapes must be some kind of inspiration to that since we have that in common with Norway and Finland.
People up here are more reserved and calm overall, so when at shows the majority of the audience stands with their arms crossed, bobbing the head in sync with the music. Of course there are always so called front row bangers at most shows but in my experience shows further south are a bit more intense. I’m not saying either one is better than the other, but that’s just how it is up here.
Underground music has always been spread by fans as well as by small labels and labels. There are a few in the Czech Republic, but it's mostly the work of one or two enthusiasts. I wonder where you sell the most records? At a concert or through a label? Do you have an overview of that? I'd also be interested in the ratio of physical to digital.
Without having any numbers I’m pretty sure we do most of our sales through our label. Since we don’t play that often we don’t sell much records at those times compared to the distribution of our labels online store.
Since we’re in the underground scene we don’t do any bigger batches when producing physical records, but I think we can be pretty confident in that the first pressing of around 300 vinyls will be sold out eventually. With that in mind I hope that is more sales than a digital format.
I've always wondered what kind of music musicians actually listen to. Do you have any albums that you like to revisit often? What about any new releases from the last few years? Anything that intrigued you enough to buy a CD?
Personally I have a huge interest in extreme metal and do still buy vinyl records, altough I wouldn’t say that I’m a collector. I mostly listen to black metal and personal favourites that I always come back to are the Swedish bands „Craft“ and „Funeral Mist“.
Recently I’ve also been listening a lot to the latest releases from „Black Curse“, „Wrathprayer“ and „Avmakt“.
Apart from that I enjoy other styles of music as well, ranging from „Allan Holdsworth“ to „Queens of the Stone Age“.
Death metal is my favorite style of music. I'm fascinated by the darkness of it, the dusty smell from old graves. Then also the power and the pressure. When I listen to a good record, I'm literally energized. What does it mean to you? How does it influence your life, your worldview, how do you perceive it as a creator?
I think that especially for me as a vocalist it’s a way of relieveing the mind from everyday stress and fully devout to the massive force of the music. Both listening and performing music is essential for my well being and I don’t know what I would do without it.
Creating new music is especially rewarding when we get the opportunity to perform it live but of course it’s a special feeling to hold a physical record in your hands that was created by your own band.
And the necessary question at the end. What are DISRUPTED planning in the next few months? If you want to say something to fans, promoters or just everyone, here's the space.
Thank you again for reaching out! Right now we focus on rehearsing a few new songs and we already have more shows planned this year than ever before, so hopefully it will continue in that direction during the year. Playing live inspires us to write more music so maybe it will result in us releasing something new sooner than the previous 5-year cycle we’ve been in.
Promoters should get in contact with Hellbilly tourbookings (hellbilly@hotmail.se) if they want us to come and play and of course the Czech Republic is a place of interest for us!
We also want to thank the fans of undergound death metal for their undying support for the music and keep buying our merch and records. You are the reason we can keep on doing this.
Thank you and stay dead!
Thank you so much for the interview! I wish not only the new album "Stinking Death" but also the whole DISRUPTED a lot of success. I'm going to listen to the album again! It's really great. Good luck in your personal lives.
about DISRUPTED on DEADLY STORM ZINE:
Recenze/review - DISRUPTED - Stinking Death (2025):
Ave DISRUPTED! Zdravím do švédských katakomb. Nejdříve mi dovol, abych vám vysekl poklonu. Sleduji vaši kapelu již od roku 2014, kdy jste vydali své první EP „Heavy Death“ a patříte dlouhodobě k mým nejoblíbenějším kapelám. U nás v Čechách ale nejste příliš známí, jsme malá země s malou undergroundovou komunitou. Jak jste se vlastně dali dohromady a jak vznikli DISRUPTED?
Dobrý den a děkujeme, že jste se ozvali. Na vaše otázky odpovídá zpěvák Mikael Hanni.
Kapela se původně dala dohromady kolem roku 2012 z hardcoreové kapely, ve které jsme s kytaristou Thomasem Liljekvistem hráli společně tuším od roku 2008-2010. Přišli jsme si popovídat o tom, jak bychom oba chtěli vyvíjet zvuk kapely, a protože jsme oba měli společný základ v HM-2 death metalu, prostě jsme sehnali kopii legendárního distortion pedálu a najednou jsme hráli death metal.
Všichni pocházíme ze stejného regionu ve Švédsku(kraj Dalarna), takže se známe odjakživa.
Letos máte venku novinku „Stinking Death“, která je opět plná ryzího pravého death metalu. S jakými pocity jste šli do studia? Měli jste třeba nějaký plán, kam a jak se chcete od minulé desky posunout? Osobně mi nová nahrávka přijde víc temnější a zároveň chladnější. Musím přiznat, že atmosféra celého alba si mě doslova podmanila.
Chtěli jsme přesně to, co jste zažili vy. Aniž bychom se příliš vzdálili tomu, co se dá nazvat naším obvyklým zvukem, chtěli jsme přidat trochu atmosféry. Vzhledem k tomu, že je to třetí deska, která je údajně nejtěžší na vytvoření, nechtěli jsme se úplně zbláznit, ale přesto nekopírovat do všech důsledků starý vzorec z posledních alb, a myslím, že se nám to docela povedlo.
S přidáním dalšího kytaristy natrvalo do sestavy v podobě Johana Kvastegårda bylo snazší přidat do skladeb další zvukové vrstvy, které v podání pouze jedné kytary snadno upadnou.
Kdo je podepsán pod mixem a masteringem? Přiznám se, že když vaši kapelu poslouchám, tak si připadám jako navěky pohřbený v katakombách. Je chladný a temný zároveň. Celkově je zvuk skvělý, připomíná mi desky z devadesátých let, bylo to cílem?
Stejně jako na předchozím albu „Pure Death“ jsme opět spolupracovali se zvukovým mágem Christianem Larssonem. Tentokrát se postaral o mix i mastering a se zvukem jsme opravdu spokojeni. Chtěli jsme syrový a drsný, ale zároveň čistý zvuk. Možná to zní trochu protichůdně, ale abychom si to ujasnili, chtěli jsme, aby byl každý nástroj a riff/melodie jasně slyšet, aniž by se ztratila jakákoli tíha, a Christianovi se to podařilo dokonale.
Hodně si potrpím i na grafickou stránku CD a vaše obaly jsem si hodně oblíbil. Kdo je autorem na novince „Stinking Death“ a co má vlastně přesně vyjadřovat? Motiv se mi opravdu hodně líbí, jen nám prosím prozraď, jak souvisí s hudbou, jak je tematicky navzájem propojený?
Obrázek pro „Stinking Death“ vytvořil stejný umělec jako pro „Morbid Death“. Je to tatér z našeho rodného města Ludvika jménem Marcus Hansson. Dali jsme mu jen název alba a on pak měl plnou uměleckou svobodu a jak říkáš, výsledek je opravdu dobrý. On ví, o co jde, a my mu nikdy nemusíme vysvětlovat ani měnit žádné detaily, pokud jde o design.
Zajímal by mě proces, jakým vzniká u DISRUPTED nová skladba. Jste klasici, co se zavřou do zkušebny a jamují nebo využíváte moderní technologie a posíláte si nápady mezi sebou? Chodíte spolu třeba i na pivo?
Co se týče hudby, Thomas ji většinou skládá ve své garáži. Na našem posledním albu se několika písněmi podílel také Johan Kvastegård. Takže Thomas má většinou kompletní písničku s hudbou, kterou nám ostatním pošle, abychom si ji mohli poslechnout.
Jak už jsem se zmínil ohledně naší vize trochu větší atmosféry, Thomas a Johan si k několika písním sedli a přidali do nich další vrstvy kytar, na čemž budeme v budoucnu pracovat.
Co se týče textů, obvykle nejdřív vymyslíme všechny názvy písní a já se pak inspiruji a píšu texty a zároveň poslouchám písně.
Vzhledem k tomu, že většina členů má rodiny, a k tomu, že bydlím asi 2,5 hodiny cesty daleko, nemáme v současnosti čas se scházet kvůli psaní hudby, protože se spíš soustředíme na zkoušení, když jsme všichni pohromadě. Nevidím to jako špatnou věc, protože jsme stále schopni produkovat nový materiál a tento druh procesu psaní písní nám vyhovuje.
Jste zkušení psi, kteří hrají po svém. Máte vlastní rukopis, což je věc, na kterou se dnes občas zapomíná. Spousta kapel zní jen jako kopie ostatních. Určitě jste měli nějaké vzory? Kdo tě ovlivnil jako muzikanta a kdo byl tvým vzorem? Kdy a jak si vlastně začal hrát? Co bylo prvním impulsem, že si vzal do ruky nástroj?
Hrajeme spolu už nějakou dobu a myslím, že je to náš způsob, jak najít vlastní zvuk. Osobně jsem začal hrát na kytaru poté, co jsem objevil Iron Maiden, když mi bylo asi 12-13 let, a měl jsem je jako idoly, nebo chcete-li vzory, ale to myslím nemá vliv na hudbu, které se věnuji dnes. Co se týče Thomase, který se stará o většinu skladeb, hodně poslouchal The Beatles a často zmiňuje jejich způsob tvorby písní jako inspiraci.
Takže abych odpověděl na otázku, neřekl bych, že máme nějakou konkrétní inspiraci pro naši hudbu kromě pedálu HM-2 a samozřejmě kapel jako Entombed a Interment, které formovaly švédský death metal do dnešní podoby.
Myslím, že pro každou kapelu je největší odměnou reakce fanoušků. Já mám nejraději menší kluby, ve kterých mají muzikanti i fans k sobě blízko. Jak často vlastně DISRUPTED vystupují? Jezdíte třeba turné? Pátral jsem na internetu a příliš živých záznamů z vašeho vystoupení jsem nenašel. Jak to mají tedy DISRUPTED s koncerty? Co takhle tour po Evropě? To by se mi moc líbilo.
V tom máš naprostou pravdu. Bohužel jsme z různých důvodů neměli možnost hrát tolik, kolik bychom si přáli, ale nyní spolupracujeme s Hellbilly na turné, které snad povede k tomu, že budeme hrát častěji naživo i mimo Švédsko.
Myslím, že od začátku jsme odehráli zhruba 2-3 koncerty ročně, samozřejmě nepočítaje roky Covid-19. V posledních letech se nám daří vystupovat na různých akcích.
Najít si čas na delší turné pro nás myslím nepřipadá v úvahu, ale o nějakých kratších šňůrách na týden nebo tak něco jsme diskutovali. To ukáže čas!
Naše čtenáře vždycky hodně zajímá, jak je na tom vaše scéna. Švédsko bylo v death metalu v devadesátých letech velmocí. Jak je tomu dnes? Chodí se i na nové kapely, nebo jen na staré veterány? Vy pocházíte z města Ludvika, což je malé město. Máte nějakou vlastní scénu? U nás v Čechách máme představu, že podle počtu švédských kapel, musí hrát v nějaké death metalové kapele každý druhý člověk ve Švédsku:)). Je tomu tak? Co fanoušci?
Když jsme před 10-15 lety začínali, hudební scéna v Ludviku byla živá a fungovala tu spousta kapel. Nejen death metal, ale většina muzikantů se poflakovala a znala se. Dnes už to tak podle mě není, ale na druhou stranu v jiných částech Švédska teď vzniká docela dost mladších kapel, které jsou velmi zajímavé.
Je naprostá pravda, že když se podíváš na počet obyvatel tady nahoře a porovnáš ho s počtem metalových kapel, určitě je tu spousta extrémních metalových muzikantů. Dlouhé, temné a studené zimy v kombinaci s lesní krajinou k tomu musí být určitou inspirací, protože to máme společné s Norskem a Finskem.
Lidé tady nahoře jsou celkově zdrženlivější a klidnější, takže při koncertech většina publika stojí se zkříženýma rukama a kýve hlavou synchronizovaně s hudbou. Na většině koncertů se samozřejmě vždycky najdou takzvaní bouchači v prvních řadách, ale podle mých zkušeností jsou koncerty dál na jihu o něco intenzivnější. Neříkám, že jedno nebo druhé je lepší než druhé, ale tak to tady nahoře prostě je.
Undergroundovou hudbu vždycky rozšiřovali jak fanoušci, tak i malé labely a vydavatelství. U nás v Čechách jich sice pár je, ale je to většinou práce jednoho nebo dvou nadšenců. Zajímalo by mě, kde prodáte nejvíc nosičů? Na koncertě nebo přes label? Máš o tom přehled? Taky by mě zajímal poměr mezi fyzickými nosiči a digitálními.
Aniž bych měl k dispozici nějaká čísla, jsem si jistý, že většinu prodeje realizujeme prostřednictvím našeho vydavatelství. Protože nehrajeme tak často, neprodáváme v té době moc desek v porovnání s distribucí našeho labelu v internetovém obchodě.
Vzhledem k tomu, že se pohybujeme na undergroundové scéně, neděláme při výrobě fyzických desek žádné větší série, ale myslím, že si můžeme být celkem jistí tím, že první výlisek kolem 300 vinylů bude nakonec vyprodaný. S ohledem na to doufám, že to bude větší prodejnost než digitální formát.
Vždycky mě zajímalo, co vlastně poslouchají muzikanti za muziku. Máš nějaká alba, ke kterým se rád a často vracíš? A co nějaké novinky z posledních let? Zaujalo tě něco natolik, aby sis koupil CD?
Osobně mám velký zájem o extrémní metal a stále kupuji vinylové desky, i když bych neřekl, že jsem sběratel. Poslouchám hlavně black metal a mezi mé osobní favority, ke kterým se vždycky vracím, patří švédské kapely „Craft“ a „Funeral Mist“.
V poslední době také hodně poslouchám poslední desky od „Black Curse“, „Wrathprayer“ a „Avmakt“.
Kromě toho mám rád i další hudební styly, od „Allana Holdswortha“ až po „Queens of the Stone Age“.
Death metal je můj nejoblíbenější hudební styl. Fascinuje mě na něm hlavně temnota, takový ten prašivý odér ze starých hrobů. Pak také síla a tlak. Když si poslechnu dobrou desku, tak jsem doslova nabitý energií. Co znamená pro tebe? Jak ovlivňuje tvůj život, náhled na svět, jak jej vnímáš ty jako tvůrce?
Myslím, že zejména pro mě jako zpěváka je to způsob, jak se zbavit každodenního stresu a plně se oddat mohutné síle hudby. Poslech i provozování hudby je pro mou pohodu zásadní a nevím, co bych si bez ní počal.
Tvorba nové hudby je obzvlášť obohacující, když máme možnost ji předvést naživo, ale samozřejmě je to zvláštní pocit držet v rukou fyzickou desku, kterou vytvořila vlastní kapela.
A nezbytná otázka na konec. Co chystají DISRUPTED v nejbližších měsících? Pokud chceš něco vzkázat fanouškům, promotérům nebo jen tak všem, zde je prostor.
Ještě jednou děkujeme za oslovení! Právě teď se soustředíme na zkoušení několika nových písní a už teď máme na letošní rok naplánováno více koncertů než kdykoli předtím, takže doufáme, že to v tomto směru bude během roku pokračovat. Hraní naživo nás inspiruje k dalšímu psaní hudby, takže to možná vyústí v to, že vydáme něco nového dřív než v předchozím pětiletém cyklu, ve kterém jsme se pohybovali.
Promotéři by se měli ozvat na Hellbilly tourbookings (hellbilly@hotmail.se), pokud chtějí, abychom přijeli zahrát, a samozřejmě je pro nás Česká republika zajímavým místem!
Chceme také poděkovat fanouškům undergound death metalu za jejich neutuchající podporu hudby a za to, že i nadále kupují náš merch a desky. Díky vám v tom můžeme pokračovat.
Děkujeme a zůstaňte mrtví!
Děkuji moc za rozhovor! Přeji nejen nové desce „Stinking Death“, ale i celým DISRUPTED hodně úspěchů. Jdu si album znovu pustit! Je totiž opravdu skvělé. Ať se vám daří i v osobních životech.
about DISRUPTED on DEADLY STORM ZINE:
Recenze/review - DISRUPTED - Stinking Death (2025):
Dlouho ovládaný vztek, nakumulovaná frustrace. Už dávno si přestal mít rád lidi. Nesnášíš i sebe. Dnes máš spoustu možností, jak škodit druhým. Zažil si šikanu, řezal ses žiletkami po celém těle. Zlí rodiče tě dávno opustili a nemáš nikoho, komu by ses svěřil. Bereš do rukou nůž a díváš se do zrcadla. Cítíš se tak silný. Všem jim jednou ukážeš. Rozřízneš jejich šklebící se úsměvy, zakopeš je na zahradě. Existuje už jenom tma, zlo a nenávist.
Párkrát jsem podobné jedince ve svém životě potkal. Nedávno před několika měsíci, když jsem jen tak surfoval po internetu. Zlo se ukrývá mnohdy tam, kde jej čekáte nejméně. Dokáže vás překvapit. Poslouchám novou desku italských brutálních death metalistů MIND SNARE a neskutečně si ji užívám. Mám vždy sto chutí ji pustit do ksichtu všem, kteří kolem sebe šíří zlo a nenávist. Jedná se totiž o hudbu, která vás přikove na zeď. Rezavými hřeby.
Brutální death metal v této klasické, tradiční podobě mám moc rád. Vždy mě na něm fascinovala taková ta surovost, opravdovost. Mám pocit, že stojím ve špinavé temné uličce a kolem mě je smečka rozzuřených psů. Čekají na sebemenší moje zaváhání, na chybu, aby mě mohli roztrhat na kusy. MIND SNARE jsou na tom velmi podobně. Hrají ostře, nekompromisně, v mnohém připomínají svým přístupem třeba takové MALEVOLENT CREATION, SINISTER a další tmáře, kteří ve své hudbě kombinují chlad, tmu a divoký nářez. Kapela se vrací po dlouhých jedenácti letech a osobně mi přijde stejně silná jako ve svých počátcích. Schválně si sežeňte celou jejich diskografii a určitě mi potvrdíte, že v ní nenajdete žádnou nahrávku, která by byla špatná. O novince "33 Curses at the Nazarene" to platí stonásobně. Osobně se mi líbí zvuk (Rob "LoSqualo" Siggia - mixing, mastering) i motiv na obalu a to i přesto, že moc velkým příznivcem umělé inteligence nejsem (alespoň tak na mě působí). Hlavní je ale nakonec stejně to, že má kapela svůj vlastní rukopis, výraz, poznáte ji ihned mezi ostatními. Jako starý fanoušek extrémního metalu si nahrávku velmi užívám. Postupně mi pronikla do krve a když jsem navíc u poslechu sledoval dokument o jednom podobném bastardovi, o kterém jsem psal v úvodu dnešního článku, vše se mi tak nějak spojilo v jedno. Někdy jsem šokován, kolik je ve světě zla a špatných věcí. Snažím se, stejně jako všichni, před nimi zavírat oči. Italové takoví nejsou, oni je naopak vytahují na povrch. Jestli máte někdy pocit, že už je kolem vás jenom tma, zlo a nenávist, pusťte si tuhle nahrávku. Vyčistí vám mozek kyselinou. Temný, ostrý brutální death metal, surová definice vzteku a frustrace! Tohle album vás zničí zevnitř!
Asphyx says:
Long controlled anger, accumulated frustration. You stopped liking people a long time ago. You hate yourself. Today you have plenty of opportunities to harm others. You've been bullied, cut yourself all over with razor blades. Bad parents abandoned you long ago and you have no one to confide in. You pick up a knife and look in the mirror. You feel so strong. You'll show them all one day. You'll cut their grinning smiles, bury them in the garden. There is only darkness, evil and hate.
I've met a few people like that in my life. Most recently, a few months ago, when I was just surfing the internet. Evil often hides where you least expect it. It can take you by surprise. I'm listening to the new album by Italian brutal death metallers MIND SNARE and I'm enjoying it immensely. I always feel like shoving it in the faces of all those who spread evil and hatred around them. This is music that will nail you to the wall. With rusty nails.
I like brutal death metal in this classic, traditional form very much. I've always been fascinated by the rawness, the realness of it. I feel like I'm standing in a dirty dark alley with a pack of angry dogs around me. They're waiting for the slightest hesitation, the slightest mistake, so they can tear me apart. MIND SNARE are very similar. They play sharply, uncompromisingly, in many ways they remind with their approach such as MALEVOLENT CREATION, SINISTER and other obscurantists, who combine coldness, darkness and ferociousness in their music. The band returns after eleven long years and personally I find them as strong as in their early days. Go and get their entire discography and you'll confirm that you won't find a bad record in it. This is true a hundredfold for the new release "33 Curses at the Nazarene". Personally I like the sound (Rob "LoSqualo" Siggia - mixing, mastering) and the motif on the cover, even though I'm not a big fan of artificial intelligence (at least that's how it looks to me). But the main thing is that the band has its own signature, expression, you can recognize it immediately among the others. As an old fan of extreme metal I enjoy the record a lot. Gradually it got into my blood, and when I watched a documentary about a similar bastard, about whom I wrote in the beginning of today's article, everything somehow came together. Sometimes I'm shocked at how much evil and bad things there are in the world. I try, like everyone else, to turn a blind eye to them. The Italians are not like that, they bring them to the surface. If you ever feel like there's nothing but darkness, evil and hatred around you, listen to this record. It'll clear your brain with acid. Dark, edgy brutal death metal, the raw definition of anger and frustration! This album will destroy you from the inside!
Nemohl jsem zase jednou zvednout ruce. Celý den jsem pracoval, stěhoval, sekal dříví, tahal věci těžké tak, že by to bylo pro tři chlapi. Pomalu stárnu a už to není jako ve dvaceti. Pořád dokážu zabrat, ale tyhle jarní práce jsou pro mě fakt náročné. Každopádně mám hotovo, hospodu rekonstruují a ani se mi nikam nechce. V televizi zase nic nedávají a internet je zahlcen špínou a zlem. Rozsvítil jsem si raději lampičku a oprášil prach ze staré knihovny. Ve vlaku jsem dočetl jednu skvělou knihu a nemám teď co číst. Asi jste si všimli, že jsem se svými pátečními knižními tipy začal v dobách covidu, když jsem seděl celý den doma u počítače. Abych zabil čas, tak jsem si vytáhnul staré výtisky a přemýšlel jsem, jestli mě ještě budou bavit. Uvelebím se v křesle a obřadně otevřu Invazi zlodějů těl. Knihu, kterou jsem nečetl dlouhých třicet let.
Potkat stejně naladěné jedince není vůbec lehké. Ono je čtení hodně intimní věc, člověk se s tím zase tolik nesvěřuje. Asi to mám v sobě, na základce se mi smáli za to, že jsem měl obrovské brýle a sedával jsem v koutě. Když už mě nebavily různé sporty, u kterých se všichni jenom hádali, utíkal jsem do příběhů, půjčených v místní knihovně. Otevřel jsem první stránku a nasál pach zatuchliny. Bože, to je takových let. Navíc už tenkrát byl tenhle příběh velmi starý. Napsáno, prosím pěkně, v roce 1955. Přesto stále svěží a čtivé, o tom se přesvědčím záhy, jakmile se začtu a najednou je půlnoc a já bych fakt měl jít spát. Oči mě pálí, záda mám v jednom ohni. Dopiju pivo, usnu a zdá se mi o Plzni, ve které se ztrácejí těla. Mimozemská temnota zaplavuje lidské mysli a navíc se mi to všechno spojí se sociálními sítěmi. Ta nenávist, když tam vlezete. Není to vůbec hezký sen.
Ráno jsem rozlámaný (nevím, jestli se ještě může říkat jak cikánské hračky, ale risknu to). Když piju čaj, tak se mi klepou ruce jak vyklepaný Startky. Zajímavé je, že mi ihned naskakuje spousta starých hlášek, které se říkávaly za mého působení na kolejích v Plzni. Je to knížka, jak jinak, z antikvariátu. Holky mě tam znaly, schovávaly mi dobroty. Býval jsem vtipný mladík, s jiskrou v oku. Poměrně ztepilý a ani jsem si neuvědomoval, jak to mezi námi jiskří. Kam jste se všechny poděly? Nasednu na vlak, knihu si beru s sebou. Vedle mě dvě Němky, s ostře řezanými rysy. Najednou mi dojde, že na mě jedna z nich mluví. Musím si sundat sluchátka, ona má hluboký hlas, který vůbec nesedne k jejímu mládí. Říkám, že je to skvělá knížka. Viděla jsem i film. To já taky, zamumlám anglicky, do které přejdeme, protože jsem kdysi sice po německu plynně hovořil, ale dnes jen marně hledám slova. Usmívají se na mě, i když jsou o hodně let mladší. Možná mám pořád jiskru v oku, myslím si chvilku, ale pak mi to přijde spíš úsměvné. Nejistoty stárnoucího muže, napadne mě ještě, ale ony pak ve Všetatech vystoupí a mám zase svůj klid.
Je to takové to klasické, skvěle napsané sci-fi, s parádními myšlenkami, čtivé. Dnes již slavná kniha, která by neměla chybět v žádné knihovně fanouška stylu. A myslím, že nejen jeho. I když tento žánr nemáte rádi (což osobně nechápu:)), tak by se vám stejně mohla líbit. Ještě než dojedeme do Prahy, mám celou knihu za sebou a když si jdu koupit něco k pití a jídlu, tak musím do rohu. Kousek od lidí. Potřebuju to všechno v sobě zase vstřebat. Bavilo mě to hodně, i po mnoha letech. Samozřejmě, vše vnímám trošinku jinak, ale pořád cítím tu sílu, takové to nadšení, které v sobě mívám, když dočtu něco dobrého. Trošku sobecky si potom zařadím Invazi zlodějů těl do své knihovny v Plzni. Když si to vezmu kolem a kolem, tak mě tenhle příběh zasáhl tehdy i dnes. Přirovnal bych jej k takovým dílům jako Den Trifidů nebo Ledové peklo.
Tak a to je všechno. Na závěr snad jen jediné. Víte co se mi na té knížce líbilo nejvíc? Takové to plíživé, strašidelné zlo a temnota. Zvláštní potom je, že mi současný stav světa přijde jako počátek konce, jakoby tu emzáci dávno byli a hráli si s námi. Dezinformace, kterým věří i lidé, do kterých bych to nikdy neřekl, válka kousek od nás, divné chování některých jedinců. Hele a neztrácejí se vlastně těla? Jasně, je to nadsázka, ale faktem je, že mám pocit, že se něco děje a není to nic dobrého. Nikdy jsem to v životě neměl. Tak a teď už fakt konec. Myslím si, že své pocity z knihy jsem vám již popsal a teď už je to na vás. Za mě skvělá kniha, kterou jsem si zase moc rád přečetl. Mějte se úplně nejvíc dobře, mějte slunce v duši a děkuji moc za pozornost.
Jednoho tichého večera odhalí doktor Miles Bennell děsivou skutečnost. Poklidné kalifornské městečko Mill Valley, kde žil a pracoval celý život, se pomalu, ale jistě mění. Neznámá hrozba z vesmíru pronikla do samého srdce jemu známého světa a mimozemské formy života pokradmu zaplavují těla a mysli jeho sousedů a přátel.
Nezbývá než se postavit protivníkovi, před kterým nelze utéct. A nebezpečí se může skrývat za každou známou tváří...
Román, který poprvé vyšel v roce 1955, je klasickým příběhem o mimozemské invazi a vítězství lidského ducha nad neviditelným nepřítelem. Stal se rovněž předlohou pro několik úspěšných filmových zpracování.
Shnilá ruka, kterou jsem nalezl v jednom starém hrobu, měla být děsivým symbolem. Měl jsem to čekat, měl jsem být připraven. Vždyť chodím na hřbitovy většinu svého života. Hledám na nich plesnivou a temnou hudbu, která koluje v mých žilách. Připravuji se na přechod na druhou stranu. Tentokrát se španělskými BLOODY BROTHERHOOD. Postupně, během poslechu jejich nové letošní desky, se objevila tvář bez kůže, s červy v očních důlcích, se zkaženou krví mezi zuby. Potom celé tělo a já jsem věděl, že jsem zde opět správně.
Pánové přicházejí se svým třetím dlouhohrajícím albem. Je po okraj narvané chladem, špínou, vztekem, záhrobními rituály a hlavně death metalem, který je surový a prašivý jako stará, exhumovaná rakev. Tihle maniaci moc dobře vědí, o čem je pravá, reálná smrt, o čem je pohřeb do země. Budete zakopáni několik metrů pod zem, spoutáni pavučinami ostrých melodií.
Španělé jsou nadále oddáni základním myšlenkám smrti. Mají prašivý zvuk, spoustu zajímavých morbidních momentů ve skladbách, ale hlavně smrdí jako dávno pohřbená mrtvola. Pokud máte rádi kapely jako OBITUARY, DEICIDE, MORBID ANGEL, UNLEASHED, ENTOMBED, DISMEMBER, potom se pohodlně usaďte, napijte se z kalichu hořkosti a vychutnejte si melodie, které nejsou z našeho světa. Pro to, abyste tuhle hudbu opravdu pochopili, tak jste buď museli vyrůstat v devadesátých letech minulého století nebo musíte trávit dlouhé hodiny hluboko v podzemí. Přiznám se bez mučení, mám pro tyhle bardy slabost (důkazem budiž recenze i rozhovor, které jsou odkazovány dole pod dnešním článkem). Důvody se samy nabízí. Jednak se tu hraje opravdově, upřímně, s takovou tou krvavou jiskrou v oku a potom mě hlavně smrtící kov této odrůdy moc baví. Je to vlastně jednoduché. Odkryl jsem několik vrstev hlíny a našel jsem další z hrobů, ve kterých je uloženo tělo ve značném stádiu rozkladu. Líbí se mi nálada celé nahrávky, způsob, jakým kapela přistupuje ke své morbidní práci. Nejen, že dostanete perfektně odvedené hrobařské řemeslo, ale i něco navíc. Kus nahrubo nasekané tmy, zla a špíny. Prokletí i démoni mi má slova určitě potvrdí. Tohle je album, které se hraje v hluboké noci, ve starých chladných márnicích. Jsou to mrazivé a děsivé ozvěny ze záhrobí, je to nakumulovaný vztek i vzpoura všech nemrtvých. Za mě, starého psa, rozhodně doporučuji! Dostanete prvotřídní materiál. To je bez debat. Hnilobou nasáklý, temný a prašivý death metal z těch nešpinavějších katakomb! Syrový, morbidní zážitek, zahraný s elegancí starých mistrů!
Asphyx says:
The rotten hand I found in an old grave was supposed to be a terrifying symbol. I should have expected it, I should have been prepared. I've been going to cemeteries most of my life. I search them for the musty, dark music that runs through my veins. I'm preparing to cross over to the other side. This time with Spain's BLOODY BROTHERHOOD. Gradually, while listening to their new album this year, a face appeared, skinless, with worms in the eye sockets, with tainted blood between the teeth. Then the whole body, and I knew I was right there again.
The gentlemen come with their third full-length album. It's packed to the brim with cold, filth, rage, death rituals and most of all death metal that's as raw and dusty as an old, exhumed coffin. These maniacs know all too well what true, real death is all about, what burial in the ground is all about. You'll be buried several feet underground, bound by webs of sharp melodies.
The Spaniards remain committed to the basic ideas of death. They have a dusty sound, lots of interesting morbid moments in their songs, but mostly they smell like a long-buried corpse. If you like bands like OBITUARY, DEICIDE, MORBID ANGEL, UNLEASHED, ENTOMBED, DISMEMBER, then sit back, sip from the cup of bitterness and enjoy tunes that are not of our world. To really understand this music, you either had to grow up in the 1990s or spend long hours deep underground. I'll admit without torture, I have a soft spot for these bards (witness the review and interview linked below today's article). The reasons offer themselves. First of all, the acting is real, honest, with that bloody sparkle in the eye, and secondly, I'm particularly fond of the deadly metal of this variety. It's simple, actually. I've uncovered several layers of dirt and found another of the graves where a body in a considerable state of decomposition is buried. I like the mood of the whole record, the way the band approaches their morbid work. Not only do you get a perfectly executed gravedigger's craft, but you get something extra. A piece of coarsely chopped darkness, evil and filth. Curses and demons alike will surely back up my words. This is an album that is played in the dead of night, in cold old morgues. It's chilling and eerie echoes from beyond the grave, it's the accumulated rage and rebellion of all the undead. For me, an old dog, I definitely recommend it! You get top-notch material. No question about it. Rot-soaked, dark and dusty death metal from the dirtiest of catacombs! A raw, morbid experience, played with the elegance of the old masters!
Někdy je mlha nepropustná tak, že
nevidím na krok. Nevadí mi to. Cestu znám velmi dobře. Death metal, ten pravý,
prašivý a ošklivý, poslouchám více než třicet let. Moc dobře vím, že ten
nejlepší lze nalézt ve starých katakombách, v hrobech, které jsou umístěny
mimo hlavní hřbitov. Bývají na nich podivné nápisy a mnohdy jsou označeny
krvavými symboly. O CORPUS OFFAL jsem již psal. Jenže to byla jen morbidní
ochutnávka v podobě loňské demonahrávky.
Letos pánové, pohrobci CEREBRAL
ROT (a členové spousty dalších undergroundových smeček jako třeba FETID, CAUSTIC WOUND, BELL WITCH), přicházejí se svým
debutovým albem. Nutno rovnou dodat, že na něm naleznete vše pro ohavné
záhrobní rituály. Jedná se o reálnou, krutou a smradlavou exhumaci prokletého
hrobu. To vše velmi dobře zahrané, se skvělými nápady, se sirnatým odérem a
spoustou momentů, u kterých vám ztuhne krev v žilách.
Některé skladby v sobě mají
velké množství jedu, který působí postupně, pomalu, s jasným cílem – zabít
vás hudbou, jiné vás zase rozdrtí. Pánové dokáží být suroví, ale nezapomínají
ani na temné ingredience. Výsledný koktejl musí chutnat každému, kdo má rád
death metal v jeho staré podobě. Není to ale jenom klasika a tradice, na
kterou Američané odkazují. Je zde i spousta nových, neotřele zahraných prvků,
které nejen, že dodávají celé desce na pestrosti, ale také jsou jasným důkazem
toho, že tihle maniaci pevně věří tomu, co hrají. Co se týká zvuku (Billy Anderson production), obalu (Karina Monzon) a
dalších formálních záležitostí, není si na co stěžovat. Není to ale jenom kov smrti, který zde zní mocně a naléhavě. Vystopovat lze i kousky hrubého grindcore. Album vám doporučuji poslouchat v kuse, potom vynikne jeho temná síla nejvíce. Psát o hudbě je jedna věc, ale nikdy vám nedovedu přenést reálný zážitek z nové desky. To byste museli sestoupit několik metrů pod zem, do plesnivých kobek, ve kterých se rozkládají mokvající kusy masa. Kdysi to byli lidé, se svými pocity, touhami a svědomím. Teď tu leží, rozsekaní a postupně se rozpadající v prach. Velmi podobnou atmosféru naleznete i na tomto albu. Ostré riffy, valivé melodie, které se vám zadřou postupně pod kůži. Po téhle kapele zůstává dlouhá smradlavá krvavá stopa. Dávám novince plný počet bodů a s klidem na ní nalepují štítek vysoké kvality. Tahle exhumace se povedla na výbornou! Někdy je mlha nepropustná tak, že nevidím na krok. Nevadí mi to. Cestu znám velmi dobře. Přímo do temnoty. Starodávnými chorobami nasáklý death metal, shnilá mršina, která vám půjde po krku! Surový masakr v márnici!
Asphyx says:
Sometimes the fog is so impenetrable that I can't see a step. I don't mind. I know the way very well. I've been listening to death metal, the real, dirty, ugly kind, for over thirty years. I know very well that the best can be found in the old catacombs, in the graves that are located outside the main cemetery. They tend to have strange inscriptions on them and are often marked with bloody symbols. I have already written about CORPUS OFFAL. But that was just a morbid taster in the form of last year's demo.
This year, the gentlemen, posthumous members of CEREBRAL ROT (and members of many other underground packs like FETID, CAUSTIC WOUND, BELL WITCH), come with their debut album. It should be added that it contains everything for the hideous afterlife rituals. This is a real, cruel and stinking exhumation of the cursed grave. All very well played, with great ideas, a sulphurous odour and plenty of moments that will make your blood run cold.
Some songs have a lot of poison in them, which works gradually, slowly, with a clear goal - to kill you with the music, others to crush you. The gentlemen can be raw, but they don't forget the dark ingredients. The resulting cocktail is a must for anyone who likes death metal in its old form. But it's not only the classics and tradition that the Americans refer to. There are also a lot of new, freshly played elements that not only add to the whole album's variety, but also are a clear proof that these maniacs firmly believe in what they play. In terms of sound (Billy Anderson production), cover art (Karina Monzon) and other formal matters, there is nothing to complain about. But it's not just the death metal that sounds powerful and urgent here. One can also trace bits of rough grindcore. I recommend listening to the album in pieces, then its dark power will stand out the most. Writing about music is one thing, but I can never convey the real experience of a new album. You'd have to descend several meters underground, into moldy dungeons where the dripping pieces of flesh are decomposing. They used to be people, with their feelings, desires and consciences. Now they lie there, dismembered and gradually crumbling into dust. A very similar atmosphere can be found on this album. Sharp riffs, rolling melodies that gradually get under your skin. There's a long stinking bloody trail left by this band. I give the new release full marks and they stick the label of high quality on it with ease. This exhumation was excellent! Sometimes the fog is so impenetrable that I can't see a step. I don't mind. I know the way very well. Right into the darkness. Ancient disease-soaked death metal, rotten carrion that'll go for your throat! Raw carnage in the morgue!
