Už dopředu jsem cítil takový ten ošklivý a zlý, plíživý chlad, který se dostává do mých kostí pokaždé, když sestoupím dolů do podzemí. Otevírám pomalu rezavou bránu porostlou břečťanem. Po zdech stéká hnis a pod nohama mi křupe něco nechutného. Hudba pro mě vždy byla, je a bude osobním, niterným zážitkem. Jsem jako starý archivář, prašivý pes, který vyhledává ty nejchutnější kousky shnilého masa. Tentokrát jsem navštívil kobku s nápisem ELDFÖDD nad vchodem.
Hlavním autorem skladeb je zde Sebastian Ramstedt (NECROPHOBIC, IN APHELION, ORDO INFERUS), který se spojil s dalšími tmáři z kapel jako jsou GENERAL SURGERY, MOONDARK, NOMINON, DARKENED. Je vám tedy jasné, že o kvalitu bude postaráno. Je tomu vskutku tak, EP má masivní, dobře čitelný a prašivý zvuk, obal je také zajímavý. Hlavní je ale jako vždy hudba. A ta je vynikající. Postavená na severských základech, ušpiněná black metalem a zkaženou krví. Tohle je přesně odrůda death metalu, kterou chci, aby jednou hráli i na mém pohřbu.
Za skladeb je cítit chlad, takové to surové chvění, temnota a touha zabíjet ostrými riffy, dunivými bicími a vokálem bestie. Vše tu sedí tak nějak přirozeně, uvěřitelně, autenticky na svých místech. Sebastian Ramstedt má navíc svůj jasný a zřetelný rukopis a talent. Pokud jste na tom jako já a rádi a často za sebou zavíráte dveře do sklepa, abyste se odstřihli od současného podivného světa a s chutí se necháte unášet na špinavé řece smrti, potom jste zde správně. Navíc, v současné záplavě různých retro smeček, snažících se marně vyjádřit ducha dávných časů, přicházejí ELDFÖDD s nahrávkou, která je svým způsobem originální. Jasně, občas vyplavou na povrch vlivy třeba takových ENTOMBED nebo AUTOPSY, ale jinak je tahle smečka zabijácká ze své podstaty. Dostali jsme sice jenom čtyři nové skladby, raději bych rovnou celé dlouhohrající album, ale i tak na mě songy působí jako rezavé hřeby, které jednou budou zatlučeny i do mé rakve. Určitě znáte ten pocit, když přijdete domů, zapnete play na svém přehrávači a čekáte, co přijde. Do krve se vám postupně dostane velké množství energie, máte chuť bouchat do stolu pěstí a cítíte takový ten těžko definovatelný drive a sílu. Švédská smrtící šlechta tohle všechno umí a přidává i spoustu dalších věcí navíc. Jako bych byl stržen do laviny, padal po zádech do hlubin, roztříštil se na tisíc kousků, abych nakonec vstal z popela, silnější než kdy dřív. Vážení přátelé temnoty, sešli jsme se zde, abychom uctili opravdové démony. ELDFÖDD nelze jinak, než doporučit. Takhle nějak by to mělo vypadat. Už dopředu jsem cítil takový ten ošklivý a zlý, plíživý chlad, který se dostává do mých kostí pokaždé, když sestoupím dolů do podzemí. Otevírám pomalu rezavou bránu porostlou břečťanem. Po zdech stéká hnis a pod nohama mi křupe něco nechutného. Hudba pro mě vždy byla, je a bude osobním, niterným zážitkem. Death metal temný, chladný a syrový jako duše démonů! V kostech se vám usadí mráz!
Asphyx says:
I could already feel that nasty, creeping cold that gets into my bones every time I go down into the underground. I slowly open the rusty gate covered in ivy. Pus runs down the walls and something disgusting crunches under my feet. Music has always been, is, and will always be a personal, intimate experience for me. I am like an old archivist, a mangy dog searching for the tastiest pieces of rotten meat. This time, I visited a dungeon with the inscription ELDFÖDD above the entrance.
The main author of the songs here is Sebastian Ramstedt (NECROPHOBIC, IN APHELION, ORDO INFERUS), who teamed up with other dark musicians from bands such as GENERAL SURGERY, MOONDARK, NOMINON, and DARKENED. So you can be sure that quality will be taken care of. Indeed, the EP has a massive, clear, and raw sound, and the cover art is also interesting. But as always, the main thing is the music. And it is excellent. Built on Nordic foundations, tainted with black metal and corrupted blood. This is exactly the kind of death metal I want to be played at my funeral one day.
The songs exude coldness, a raw tremor, darkness, and a desire to kill with sharp riffs, thundering drums, and beastly vocals. Everything fits together naturally, believably, authentically. Sebastian Ramstedt also has his own clear and distinct style and talent. If you are like me and like to close the door to the basement behind you to cut yourself off from the strange world of today and let yourself be carried away on the dirty river of death, then you've come to the right place. Moreover, in the current flood of various retro bands trying in vain to express the spirit of times gone by, ELDFÖDD come with a recording that is original in its own way. Sure, influences from bands like ENTOMBED or AUTOPSY sometimes surface, but otherwise this band is killer in its essence. We only got four new songs, I'd rather have a full-length album, but even so, the songs strike me like rusty nails that will one day be hammered into my coffin. You surely know the feeling when you come home, turn on your player and wait to see what comes next. A huge amount of energy gradually enters your bloodstream, you feel like banging your fist on the table, and you feel that hard-to-define drive and strength. The Swedish death metal aristocracy can do all this and much more. It's as if I were swept away by an avalanche, falling backwards into the depths, shattering into a thousand pieces, only to rise from the ashes stronger than ever. Dear friends of darkness, we have gathered here to honor the true demons. ELDFÖDD can only be recommended. This is how it should be. I could already feel that ugly and evil, creeping cold that gets into my bones every time I descend into the underground. I slowly open the rusty gate overgrown with ivy. Pus runs down the walls and something disgusting crunches under my feet. Music has always been, is, and will always be a personal, intimate experience for me. Death metal dark, cold, and raw like the souls of demons! It will chill you to the bone!
Tracklist:
Disc 1 (19:56)
1. Risen From The Flames (06:22)
2. Beyond The Fire (03:56)
3. Possess, Bind, and Devour (04:13)
4. Silence Of The Gods (05:25)
Band Line-up
🎸 Victor Brandt – Bass
See also: Firespawn, Witchery, Amorphis (live), Dimmu Borgir (live), Hamferð (live), ex-Dominion, ex-Necrocide, Cemetery Skyline, Totalt Jävla Mörker, ex-Aeon, ex-Akani, ex-Entombed, ex-Satyricon (live), ex-Six Feet Under (live), ex-The Haunted (live), ex-Entombed A.D.
Sedíte u kulatého stolu a vzpomínáte na dobu, kdy jste ztratili víru. Pátráte v myšlenkách a vytahujete na povrch temnotu. Usměvavý kněz, který na venek působil jako milý služebník boží, ale uvnitř byl zkažený a zlý. Marně jste se modlili, marně jste prosili. Pomoc nikdy nepřišla. Chtěli jste se pomstít, ale nemáte na to už sílu. Jakoby vše dobré kdysi zemřelo a zůstalo ukryto v hluboké jámě. Díváte se do tmy a vyhledáte hlavně hudbu, která kritizuje náboženství.
O texaských TRIBAL GAZE jsem již několikrát psal. Dalo by se také napsat, že sleduji jejich pochmurnou cestu od úplných začátků. Líbí se mi, a letos to není výjimkou, jejich přístup k hudbě samotné. Pánové se s tím moc nepářou, jdou rovnou na věc. I nové album je ohlodané na kost. Opravdu si budete připadat, jako byste ztratili veškerou víru v dobro. Je to opět masakr!
Dostanete nahrubo nasekané, pečlivě naporcované maso, které již značně zapáchá. Pokud máte rádi smrtící kov v podobě v jaké jej hrají třeba takoví SIX FEET UNDER, MORBID ANGEL, CANNIBAL CORPSE, IMMOLATION, DECAPITATED, budete určitě spokojeni. Kapela si také dala velký pozor na to, aby měla masivní, surový a dobře čitelný zvuk i zajímavý motiv na obalu. Pro někoho bude možná hudba, kterou tihle morbidní gentlemani hrají, příliš jednoduchá, ale nenechte se mýlit. Skladby v sobě mají něco neklidného, divokého, nespoutaného. Troufám si tvrdit, že naživo musí fungovat perfektně. Ostatně, jako vždy máte dvě možnosti. Buď si naplno vychutnat mokvající a starodávnými chorobami nakaženou atmosféru a nebo odejít pryč. Osobně jsem spokojený ve všech bodech obhajoby. Nové album "Inveighing Brilliance" jsem na sebe aplikoval převážně ve chvílích, kdy jsem byl unavený a nebo když jsem šel kolem kostela a viděl jsem zástupy slepých věřících. Tahle nahrávka má rozhodně něco do sebe a už teď si troufám tvrdit, že se k ní budu rád a často vracet. Pokaždé, když budu mít chuť na něco surového, pokaždé, když budu potřebovat propláchnout mozek kyselinou. Při poslechu se nemohu zbavit pocitu, že mě chce kapela rozdrtit kosti kladivem. Mám vždycky hroznou chuť zbourat nejbližší zeď. V jednotlivých motivech je ukryta až hard coreová naštvanost. Album bych určitě pouštěl všem padlým kněžím. Dokud by jim nezačala téct z uší krev. Surový, zničující, naštvaný death metal, který vás přikove na zeď! Divoký masakr, po kterém zůstává hluboká krvavá stopa!
Asphyx says:
You sit at a round table and remember the time when you lost your faith. You search your thoughts and bring darkness to the surface. A smiling priest who appeared to be a kind servant of God on the outside, but was corrupt and evil on the inside. You prayed in vain, you begged in vain. Help never came. You wanted revenge, but you no longer have the strength. It's as if everything good died long ago and remains hidden in a deep pit. You look into the darkness and seek out music that criticizes religion.
I have written about the Texas band TRIBAL GAZE several times. One could also say that I have been following their gloomy journey from the very beginning. I like their approach to music itself, and this year is no exception. These gentlemen don't mess around, they get straight to the point. Even their new album is stripped down to the bone. You will truly feel as if you have lost all faith in goodness. It's another massacre!
You get roughly chopped, carefully portioned meat that already smells quite bad. If you like deadly metal in the form played by bands such as SIX FEET UNDER, MORBID ANGEL, CANNIBAL CORPSE, IMMOLATION, DECAPITATED, you will definitely be satisfied. The band also took great care to ensure that they had a massive, raw, and easily recognizable sound, as well as an interesting motif on the cover. For some, the music played by these morbid gentlemen may be too simple, but don't be fooled. The songs have something restless, wild, and unrestrained about them. I dare say that they must work perfectly live. After all, as always, you have two options. Either enjoy the oozing atmosphere infected with ancient diseases to the fullest, or walk away. Personally, I am satisfied with all points of defense. I listened to the new album "Inveighing Brilliance" mainly when I was tired or when I walked past a church and saw crowds of blind believers. This recording definitely has something special about it, and I can already say that I will gladly return to it often. Every time I feel like something raw, every time I need to flush my brain with acid. When listening to it, I can't shake the feeling that the band wants to crush my bones with a hammer. I always have a terrible urge to tear down the nearest wall. There is almost hardcore anger hidden in the individual motifs. I would definitely play this album to all fallen priests. Until blood started flowing from their ears. Raw, destructive, angry death metal that will nail you to the wall! A wild massacre that leaves a deep bloody trail!
Příběh pětistý čtyřicátý čtvrtý - Bigos u Baltského moře
Fuj, to je ale hnusný pivo, odfrkne si blondýnka a dojde raději pro sekanou. Ta nevypadá vůbec špatně. Ona vlašák, já bramborový salát. Několik rohlíků a jsme spokojení. Byli bychom ještě víc, kdyby nám neujel před chvílí vlak. Měli jsme zpoždění, někde u Kolína byla výluka. Jede to až za pět hodin. Je nám to tak nějak jedno. Nápad vyrazit k Baltu vznikl při jedné vášnivé noci, když jsme nejdříve tančili do zemdlení, abychom potom leželi unaveni na koleji, hleděli do stropu a říkali jeden druhému svoje sny. Makal jsem potom na brigádě, jako nějaký otrok, snášel jsem nadávání hlupců a ponižování od debilů. Vydržel jsem to, vybral si peníze z bankomatu, dal si je do obálky, abych za ně nakonec koupil jízdenky a předal je své milé. Měla radost. A to prosím pěkně velkou. Cestuji s ní moc rád, je nám spolu fakt dobře. Vzájemně se doplňujeme a hlavně, je to neskutečná sranda. Třeba zrovna teď děláme, že jsme horníci, napodobujeme jejich řeč a každého posíláme kurva do píče.
Je tu několik opilců. Jsou tu i Poláci, co přijeli za prací. Tenkrát se jim to ještě vyplatilo. Nalezou s námi do kupé, vytáhnou láhve samohonky a pořád nám nabízejí. Mají skelný pohled a černá víčka od prachu z dolů. Odmítáme, bráníme se, nechceme být vyndaní hned kousek za hranicemi. Nenechávám blondýnku nikdy samotnou, chodím s ní i na záchod, mám přeci jen obavy, oni jsou totiž všichni nějací divocí. Asi se těší na své ženy. Vystoupí hned v Krakově, tam fakt vyleze většina a vymění se s obyčejnými cestujícími. S těmi je to jiné. Sice také neskutečně chlastají, kdejaká bába tu má placatku v kapse u sukně, ale už je to přeci jen trošku kultivovanější. Všichni se na nás usmívají, mají Čechy rádi. Musíme vyprávět, jaké to u nás je, kam jedeme, jak dlouho jsme spolu, kolik máme dětí a tak. Mladí mluví nebo se snaží anglicky, staří normálně polsky. Rozumíme jim, koneckonců oba jazyky jsou si dost podobné a hlavně, máme podobnou historii. Jen jejich národ mi přijde hrdější, bojovnější. Ale to může být jen můj dojem, je to přeci jen velká země.
Tenkrát by asi nikoho nenapadlo vyrazit na sever, všichni chtěli na západ, do Itálie, do Španělska. Cestovali jsme hodně, ale samozřejmě to bylo hodně ovlivněno penězi. V Polsku byla výhoda, že tenkrát bylo levněji. Což se dvěma studentům hodilo. Nastoupí dvě studentky z Varšavy, co jedou do školy. Jedou s námi opravdu hodně dlouho a myslím si, že kdybychom měli více času a příležitostí, asi bychom zůstali kamarády. Byla s nimi legrace, navíc to byly opravdu kočky. Chytré slečny co se potom loučily jako kdybychom se opravdu znali odjakživa. Mám rád, když potkávám lidi, jiné kultury, líbí se mi odlišná atmosféra. Domy jsou podobné jako u nás, paneláků také spousta, ještě tu je také dost šedivo, ale mění se to. Pomalu, postupně. K tomu továrny a nekonečné lány polí. Kousek za Varšavou vlak zastaví a asi hodinu se nic neděje.
Půlka cestujících vyleze ven, kouří a dělí se o svačiny. Nedá nám to a na chvilku jdeme také ven. Prý nějaký sebevrah, máme fakt štěstí. Průvodčí zapíská a všichni se vrátí do svých kupé. Když jedeme kolem místa činu, zahlédnu nějakého policistu, jak drží v ruce nohu. Zakryju své milé oči, tohle vidět nemusíš. Otřepu se chladem a poprvé přijmu od nějakého stařečka panáka vodky. Alkohol mi proudí do krve a pak se jdeme projít po vlaku. Když se vrátíme na své místo, někdo tam sedí. Pokouším se mu vysvětlit, že jsme tam seděli, ale ignoruje nás. Místenky nemáme, tenkrát se za ně opravdu hodně připlácelo. A tak stojíme a pod námi drcají pražce. Na další zastávce se ale vedle uvolní jedno místo a tak jej přenechám své milé. Usměje se na mě, nechceš se vystřídat? Ne, díky, dělám hrdinu. Nějaká dáma, co stojí vedle mě, vytáhne jakýsi místní rum. Musíš ochutnat, to je tvoje děvče? Cesta nakonec není zase tak špatná.
Gdaňsk je velké průmyslové město, přístav, který nás nejdříve schlamstne jako nějaká velká příšera. Jsme zmatení, ale najdeme před nádražím mapu. Cíl je jasný, Sopoty, byli tam kdysi moji prarodiče na nějaké dovolené. Jsou to malé lázně, ale také pláže, které chceme navštívit. Nejdřív jdeme dlouho, opravdu hodně dlouho pěšky. Nakonec chytneme nějaký autobus, na kterém je nápis Sopoty. Poslalo nám jej samotné nebe. Dorazíme na místo, vylezeme a jdeme se jako každý vnitrozemec poklonit moři. Je slané, jasně, ale taky pěkně studené. Lehneme si do písku a sledujeme místní, jak se v klidu koupou. Převléknu se do plavek a jdu hrdinně do vody. Pojď taky, přemlouvám jí, ale ona že ne, že je to fakt ledový, že až večer, až tu nebudou lidi. Jeli jsme, jak jinak, naslepo, nemáme žádné ubytování. Někam si zalezeme do stanu, šetříme, kde se dá. Máme hlad. A to dokonce takový, že sním i bigos, který je plný zelí, masa, ale i hub, které normálně nesnáším. Tady mi ale nevadí. Zhltneme celou porci a pak se procházíme do té doby, dokud se nám nechce spát. Zalezeme do malého lesíka, rozbijeme stan a usneme jako zabití.
Druhý den, vykoupaní v moři, jdeme na průzkum. Je tu krásně. Dokonce se seznámíme s nějakou mladou paní, co sem jezdí na takovou menší chalupu. A cože prý blázníme, venku nestanujte, okradou vás. Můžete být u mě na zahradě. Nejdřív nechceme přijmout, ale pak zvítězí zdravý rozum. Posekám jí aspoň trávník i plot. Poděkuje nám a dá nám oběd. Jsou to nějaké pirohy. To fakt musí být ve všem houby? Ale sním to a usmívám se u toho. Mladá paní nás provede celými Sopotami a večer, když se setmí, tak jdeme společně na diskotéku. Hrají se tam nějaké staré polské fláky, osobně nejvíc ocením punkový blok. Je to paráda, dokonce tančím i já, který se většinou zdráhám. Alkohol zase jednou vykonal svojí práci. Obě holky se usmívají, je to fakt super večer. Vrátíme se a blondýnka jde spát. Já sedím s naší bytnou až do prvních ranních paprsků. Vypráví mi celý svůj příběh. Je to smutné i veselé a je v tom celé Polsko. Pijeme u toho vodku a když nás ráno moje milá najde, jsme na plech. Ale bylo to super. To zase jo.
Strávíme tu několik dní. Původně jsme chtěli i na nějaké výlety, ale moře, pohodové ubytování i jídlo nakonec zvítězí a jsou z nás plážoví povaleči. Máme obrácený celý režim. V noci kalíme, kolem oběda se budíme, jdeme si zaplavat (i moje holka si už zvykla na studenou vodu) a večer se zajde do hospody, případně tančit. Vše dobré a krásné musí někdy skončit. Když se loučíme na nádraží v Gdaňsku, kam nás odveze, tak si slibujeme, že si budeme psát, že se navštívíme. Zveme ji do Čech a mnohokrát si na tuhle krásnou paní vzpomeneme. Nikdy se už nevidíme, i když pár dopisů proběhlo. Asi ji život zavál někam jinam. Koneckonců, to i nás. Cesta zpět proběhne vcelku v klidu. Jenom před Prahou se rozbije lokomotiva a zase musíme čekat. Byl to skvělý výlet i dovolená zároveň. Opět jsme se utvrdili v tom, že je nám spolu moc dobře, že dokážeme řešit problémy a že je taková sranda, že nás bolí bránice. Bigos u Baltského moře byl fakt super, to vyprávíme i všem na koleji v Plzni, když se vrátíme.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
1. Ave CHRIST AGONY! Ave Caesar! Greetings to the Polish underworld. Just recently, a friend and I were reminiscing about which foreign bands we saw first, and I told everyone about my trip to Wroclaw in the nineties. I was young, strong, full of life. I remember your performance literally blowing me away. You've been on the scene for 35 years, and when I listen to your new album, Anthems, I still feel enormous power and enthusiasm in your music. Do you have a recipe for that? Where do you get so many ideas?
- Ave! Thank you for your words and for remembering those times - the ‘90s were truly the age of raw passion and spiritual rebellion. For me, the fire has never really faded. Christ Agony has always been more than just a band - it’s a state of mind, a personal ritual that evolves with each era of my life.
The inspiration comes from within - from darkness, solitude, and reflection, but also from the world’s constant duality, where light and shadow coexist eternally. Every chapter of my life brings new emotions, new struggles, and new revelations — and all of that becomes music. That’s probably why, even after 35 years, the energy is still there. Christ Agony was born from inner truth, and as long as I live, this flame won’t go out.
2. Yes, extreme music like black and death metal has a darkness and energy that other styles don't have. Maybe that's why I'm still loyal to it. I also hear and feel coldness in the new album "Anthems." How did the album come about and why did it take nine long years? Were you waiting for inspiration?
- Yes, you are right - darkness and energy are the essence of this form of expression. “Anthems” was born from silence, from a long period of reflection and inner transformation. Those nine years were not just a pause — they were a necessary journey through both shadow and light, a time to rediscover the true voice of Christ Agony.
I never wanted to create music out of routine or obligation. I was waiting for the moment when inspiration would return naturally — when I could again feel that sacred connection between sound, word, and emotion. During that time, I was also working on other projects — FaustuS, Khorumi, and SOLARKVLT - each of them a different facet of my artistic and spiritual path. But when the right moment finally came, I knew it was time to summon Christ Agony once more. “Anthems” is the result of that inner awakening.
3. How do you actually create new songs? I'm interested in the process itself. When does it "come"? For example, when I write, I usually get ideas somewhere outside, in nature, and I make a note on my phone, which I then gradually develop. But as I get older, I have to be more and more careful not to repeat myself. How do you do it? Can you give us a peek into your kitchen?
- For me, the process of creation has always been something mystical - something that cannot be planned or forced. Music comes when the spirit calls. Sometimes it happens in the middle of the night, sometimes during a walk in the forest, sometimes in complete solitude. I usually start with an atmosphere - a vision, a feeling, a certain aura that I want to translate into sound. The riffs, harmonies, and structures come later, almost as if they were dictated by some invisible hand.
I record every idea immediately - a melody, a rhythm, even a whisper. Then I build around it like a sculptor shaping stone. I don’t think about trends, production, or expectations. I let intuition guide me. Each song must have its own soul, its own ritual energy.
Of course, with time, it becomes harder to avoid repetition, but the key is honesty. If you create from the heart, without calculation, the music will always find a new form - because you yourself are changing. Christ Agony has evolved with me. Every album reflects a different chapter of my spiritual journey, and “Anthems” is its most mature incarnation.
4. We both grew up under socialism. You're only a few years older than me, Cezar. How do you remember your beginnings? We had a terrible problem getting hold of extreme music. Incidentally, I found most of my cassettes at black markets just across the border in Poland. Which band first grabbed you and pulled you to the dark side? If I'm not mistaken, you're from the small town of Morąg. Please reminisce for us!
- Yes, I come from Morąg - a small, grey town in northern Poland, surrounded by forests and lakes. In the 1980s it was still the time of communism, a world closed and silent, where everything extreme or unconventional was forbidden or simply inaccessible. But maybe that’s what gave birth to the hunger, the fire. We were searching for something beyond the grey reality - something that could express rebellion, darkness, and freedom at the same time.
Like many at that time, I started with classic heavy metal - Black Sabbath, Iron Maiden, Venom. But when I first heard Bathory, Hellhammer, and Celtic Frost - everything changed. That was the revelation. The sound, the atmosphere, the raw spiritual energy - it felt like a calling. It wasn’t just music anymore. It was a path.
In Poland, access to extreme music was like smuggling the sacred fire. We copied tapes, traded them at markets or by mail. Every new recording was like discovering a secret scripture. That underground energy shaped me forever - it taught me patience, dedication, and the value of passion over comfort.
Those early years in Morąg were dark but magical. That’s where Christ Agony was born - from isolation, from hunger for truth and transcendence. From the need to create something real in a false world.
5. In the 1990s, you and CHRIST AGONY were part of a strong wave of Polish bands that influenced me a lot musically. Looking back, I was always fascinated by a certain darkness in the Poles, a kind of hidden anger that your bands had. And also a typical style. How do you explain that? When you hear "Polish black and death metal scene," what comes to mind?
- That’s a very good observation - there really is something unique in the Polish black and death metal sound, and I believe it comes from our collective past and temperament. Poland in the 1990s was a country waking up from decades of oppression, chaos, and spiritual hunger. There was frustration, but also a deep need to express something real, to scream out the truth that had been silenced for too long.
For us, darkness was never just an image or a pose - it was a reflection of our inner landscape. Life was harsh, religion was suffocating, and the system had crushed individuality for generations. So when that first black metal wave came, it wasn’t imitation - it was liberation. It was pure, spiritual rebellion.
Bands like Christ Agony, Behemoth, Graveland, or Pandemonium - we all came from that same soil, carrying the same scars. Each in our own way, we transformed anger, despair, and mysticism into art. That’s why Polish extreme metal has this characteristic depth - it’s emotional, ritualistic, and very personal. It’s not about satanic clichés; it’s about transcendence through darkness.
When I hear the phrase “Polish black and death metal scene,” I think of passion, authenticity, and fire - a scene born from struggle, but one that has always sought spiritual light through the storm.
6. When did you first pick up a musical instrument? Do you have any classical training? What was the first concert you ever went to (if it was TURBO, I'll win a bet with my friend for a beer! :))? And do you remember the first time you stood on stage as a musician?
- your friend might owe you that beer, because yes, TURBO was one of the first bands that really made an impression on me in the early days! That was a different time - pure passion, no technology, just raw sound and emotion.
I first picked up the guitar when I was about 13 or 14. It wasn’t anything serious at first - just fascination, curiosity, and the urge to express what was boiling inside me. I didn’t have any classical training; everything I learned came naturally, by ear and by instinct. I was obsessed with sound, with the atmosphere it could create.
The first time I stood on stage was pure chaos and adrenaline - a small local event, probably in the late 1980s. The sound was terrible, the gear primitive, but the feeling… unforgettable. That moment of connection — when chaos, sweat, and noise turn into something sacred - that’s what I’ve been chasing ever since.
So yes, my roots are simple - no conservatory, no academic background - just pure instinct, fire, and devotion to sound. And maybe that’s what kept the flame alive all these years.
7. But let's move on to the new album, "Anthems"... I've already written about the coldness and darkness, but it also has a great sound. Michał Grabowski is credited as the producer. Did you have any say in how everything should sound? Who had the final say? And how did you find working with Michał?
- Yes, Michał Grabowski once again played a key role in shaping the sound of Anthems, just as he did with Legacy. Most of the recordings took place in the Morąg studio - a place close to my roots, where the atmosphere itself seems to breathe with darkness and nostalgia.
Our cooperation with Michał is based on deep understanding and trust. I always come to the studio with a clear vision - I know exactly what Christ Agony should sound like, the balance between atmosphere and aggression, between mysticism and rawness. Michał understands this perfectly and knows how to capture it technically without losing the spiritual core of the music.
Of course, I had the final say on every mix, every reverb, every texture. The sound of Anthems had to carry that essence - cold yet alive, massive yet intimate. Michał helped translate that vision into sound reality. He’s not just a producer; he’s more like a companion in ritual - someone who helps transform emotion into resonance.
8. You compose and write everything yourself. You do have a few guests, such as drummers, but otherwise the new album is entirely your work. Isn't that a bit of a problem? You know how it is, you work on something for so long that you lose perspective. Do you have someone who will tell you, "Cezar, no, that's too much, this needs to be faster, no, this is too long"? Or are you able to maintain perspective?
- Yes, Anthems is entirely my creation - both musically and lyrically. It’s true that when you work alone, the biggest challenge is not technical but emotional: to keep a clear perspective after spending countless hours inside your own world. But over the years, I’ve learned to trust my inner compass. I know when something truly carries the essence of Christ Agony and when it drifts away from it.
Of course, I’m not completely isolated - the musicians I collaborate with, bring their own energy and suggestions. Still, I make the final decisions. For me, Christ Agony has always been a deeply personal expression, not a democratic process. It’s more like a ritual, a reflection of my inner visions and experiences.
Sometimes I let a piece rest for weeks or months before returning to it with a fresh mind - that’s how I keep perspective. I don’t rush. Every song must mature like wine, reach that moment when it truly breathes darkness and spirit. Only then do I know it’s finished.
9. You've been on the scene for many years. A lot has changed. Recordings have gone digital, we have the internet, there are new technologies in the studio. Computers control everything today. Do you try to keep up, do you follow the news? How have these changes affected you as a musician?
- Indeed, the world has changed dramatically - not only musically, but spiritually as well. Today, everything is digital, compressed, and often stripped of emotion. Technology can be both a blessing and a curse. On one hand, it offers comfort, precision, and speed. On the other, it can sterilize art if you let machines take control over the human element - the soul.
I try to keep a healthy balance. I follow the evolution of technology and use it when it serves the atmosphere and spirit of the music, but I never allow it to dominate the creative process. My recordings are a fusion of the old and the new - analog heart with a digital mind. I still believe that the essence of true sound lies in imperfection, in the organic pulse that comes from human touch, not from quantized grids or samples.
So yes, I move with the times, but my foundation remains timeless. For me, Christ Agony has always been about spirit, not trends - about expressing the eternal struggle between light and darkness through sound, not following the mechanical perfection of the digital age.
10. But it's not just about new technologies, it's about society as a whole. We survived the collapse of the Soviet Union, COVID, people approach music completely differently today. Sometimes I feel a bit like a fossil. But you still manage to record and release great albums. Where do you get your inspiration? I mean for the lyrics? What influences you the most? Do you draw from books? Movies? The world around you?
- Inspiration has always come to me from the depths - from within, not from the surface of the world. I don’t really look for it in pop culture, films, or fleeting trends. What truly fuels me are emotions, experiences, and the spiritual dimension of existence. The world may change - politics, systems, even faiths may collapse - but the essence of human darkness and longing remains the same. That’s the fire I draw from.
My lyrics are a reflection of inner journeys, of confronting the sacred and the profane within oneself. I’ve always been fascinated by the duality of being - light and shadow, spirit and flesh, eternity and decay. These contrasts are the foundation of both my music and my life.
I do read a lot - mostly philosophy, poetry, and esoteric texts. Books by Nietzsche, Cioran, or ancient mystical writings often open new paths of thought. But even more than books, it’s solitude and silence that bring inspiration. When the world becomes too loud, I retreat inward - and that’s where Christ Agony is born, again and again.
11. I last saw CHRIST AGONY in Prague in 2015. That was ten years ago. Time flies. I really enjoy reminiscing about your live performances. Do you still play live? Is it difficult to find musicians? How about a tour, are you tempted? How do you perceive concerts in general, what do they mean to you?
- Yes, Christ Agony is still performing live - though not as often as in the past. After the long silence and the release of Anthems, the time has come to return to the stage and reconnect with the essence of what this music truly is: ritual, emotion, and energy. The first concerts are already confirmed, including several in Poland before the end of the year - the first one taking place on October 25th in Łódź.
Finding musicians is always a challenge, especially when the music demands not just technical skill, but also spirit - an understanding of the atmosphere and philosophy behind Christ Agony. Fortunately, I’ve found people who share that vision. On drums now is Dmitry Kim, and I feel that this current lineup has a very strong chemistry, both musically and emotionally.
Concerts have always meant something more to me than just playing songs. They are rituals - moments of transcendence, where the border between performer and audience disappears. Every show is an offering, a summoning of energy that connects us all, even if only for an hour. That’s the essence of Christ Agony on stage — communion through darkness and sound.
12. The Polish scene is still strong when it comes to bands. I get a lot of new music from you guys to review. You have great labels. But how do you perceive it as a veteran? In our country, fewer and fewer people are going to concerts. Sometimes it seems to me that everyone just sits at home on the internet... How is it with you?
- Polish black metal has remained remarkably strong and vibrant over the years. As a veteran, I see a scene that is constantly evolving, with younger bands bringing fresh energy while respecting the essence of what black metal is. It is true that the way people engage with music has changed - streaming, social media, and digital content dominate, and fewer attend concerts than in the past.
However, for those who truly connect with the music, the live experience is irreplaceable. Concerts are still rituals, moments of communion and intensity that cannot be replicated online. I see this even in Poland — while attendance may be smaller in numbers, the energy and dedication of the audience at shows is profound. For me, this makes every performance even more meaningful.
13. This is my favorite question. What does black metal mean to you? How do you perceive it? Is it your hobby, your lifestyle? Feel free to engage in philosophical reflections.
- For me, black metal has never been just music - it is a spiritual path. A manifestation of inner rebellion, reflection, and transcendence. It is the voice of the soul that refuses to conform, that seeks truth in darkness and wisdom in solitude.
From the very beginning, black metal was for me a form of sacred art - a ritual, not entertainment. It carries within it both destruction and creation, despair and illumination. Over the years, I have understood that this darkness we embrace is not about evil - it is about the search for freedom, identity, and the divine essence hidden in shadow.
So, no - it is not a hobby. It is life itself. A philosophy that grows, evolves, and consumes you entirely if you truly understand it.
14. What are your plans with CHRIST AGONY in the coming months? If there is anything on your mind or anything you want to say to your fans, labels, promoters, here is the space…
- At this moment, the priority is to bring “Anthems” to life - through live rituals, visuals, and special editions that will truly capture its atmosphere. I want Christ Agony to return to the stages of Europe with full strength, performing both new hymns and the classics that shaped our path.
We are in the process of preparing concerts and festivals for 2025 and 2026. I also plan to release several reissues and archival materials, because I believe that the past and present of Christ Agony form one spiritual continuum - a dark flame that has never gone out.
To all fans, promoters, and labels who still believe in Christ Agony - thank you. You are part of this journey. After so many years, we still walk through the shadows together.
15. Thank you very much for the interview. I really appreciate it. While writing these questions, I listened to CHRIST AGONY and will continue to do so. You are my favorite band, and you know, you can't just change your blood! I wish you the best of luck with the new album and in your personal life!
- Thank you sincerely for your words and for this inspiring conversation. It’s always an honor to connect with someone who has followed Christ Agony for so many years and still feels the same dark pulse that drives our music. These bonds - forged through sound, spirit, and time - are what give meaning to this path.
Black metal is not only music; it’s blood, devotion, and eternal rebellion. I deeply appreciate your support, and I dedicate this new chapter, “Anthems,” to all those who still believe in the power of darkness and transcendence.
Ave CHRIST AGONY! Ave Cezar! Zdravím do polského podsvětí. Zrovna nedávno jsme s kamarádem vzpomínali, které zahraniční kapely jsme viděli jako první a já všem vyprávěl o svém výletě do Wroclavi v devadesátých letech. Byl jsem mladý, silný, plný života. Z vašeho vystoupení si pamatuji, že mě doslova smetlo do pekla. Jste na scéně 35 let a když si poslechnu vaše nové album „Anthems“, tak cítím z tvojí hudby stále obrovskou sílu a nadšení. Máš na to nějaký recept? Kde v sobě bereš pořád takovou spoustu nápadů?
- Ave! Děkuji za tvá slova a za to, že si pamatuješ ty časy – 90. léta byla skutečně obdobím syrové vášně a duchovní rebelie. Pro mě ten oheň nikdy úplně neuhasl. Christ Agony pro mě vždy bylo víc než jen kapela – je to stav mysli, osobní rituál, který se vyvíjí s každou etapou mého života.
Inspirace přichází zevnitř – z temnoty, osamění a reflexe, ale také z neustálé duality světa, kde světlo a stín věčně koexistují. Každá kapitola mého života přináší nové emoce, nové boje a nová odhalení – a to vše se stává hudbou. To je pravděpodobně důvod, proč i po 35 letech je ta energie stále tady. Christ Agony se zrodili z vnitřní pravdy a dokud budu žít, tento plamen neuhasne.
Ano, extrémní hudba jako black a deathmetal má v sobě temnotu a energii, které jiné styly nemají. Možná právě proto jsem mu stále věrný. Z novinky „Anthems“ navíc slyším a cítím chlad. Jak album vznikalo a proč to trvalo dlouhých devět let? Čekal si na inspiraci?
- Ano, máš pravdu - temnota a energie jsou podstatou této formy vyjádření. „Anthems“ vzniklo z ticha, z dlouhého období reflexe a vnitřní transformace. Těch devět let nebylo jen pauzou - byla to nezbytná cesta stínem i světlem, čas k znovuobjevení pravého hlasu Christ Agony.
Nikdy jsem nechtěl tvořit hudbu z rutiny nebo povinnosti. Čekal jsem na okamžik, kdy se inspirace vrátí přirozeně – kdy budu moci znovu pocítit to posvátné spojení mezi zvukem, slovem a emocemi. Během té doby jsem také pracoval na dalších projektech – FaustuS, Khorumi a SOLARKVLT – z nichž každý představoval jinou stránku mé umělecké a duchovní cesty. Ale když konečně nastal ten správný okamžik, věděl jsem, že je čas znovu svolat Christ Agony. „Anthems“ je výsledkem tohoto vnitřního probuzení.
Jak vlastně tvoříš nové skladby? Zajímal by mě samotný proces. Kdy to „přijde“? já třeba, když píšu, tak mě něco napadne většinou někde venku, v přírodě, udělám si poznámku do telefonu, kterou pak postupně rozvinu. Jak ale stárnu, tak si musím dávat čím dál tím větší pozor na to, abych se neopakoval. Jak to máš nastavené ty? Necháš nás nahlédnout prosím do své kuchyně?
- Pro mě byl proces tvorby vždy něčím mystickým - něčím, co nelze naplánovat ani vynutit. Hudba přichází, když ji duch zavolá. Někdy se to stane uprostřed noci, jindy při procházce lesem, jindy v naprosté samotě. Obvykle začínám atmosférou - vizí, pocitem, určitou aurou, kterou chci převést do zvuku. Riffy, harmonie a struktury přicházejí později, téměř jako by byly diktovány nějakou neviditelnou rukou.
Každý nápad okamžitě zaznamenávám – melodii, rytmus, dokonce i šepot. Pak kolem něj stavím jako sochař tvarující kámen. Nemyslím na trendy, produkci ani očekávání. Nechávám se vést intuicí. Každá skladba musí mít svou vlastní duši, svou vlastní rituální energii.
S postupem času je samozřejmě těžší vyhnout se opakování, ale klíčem je upřímnost. Pokud tvoříte ze srdce, bez kalkulace, hudba vždy najde novou formu – protože vy sami se měníte. Christ Agony se vyvíjel se mnou. Každé album odráží jinou kapitolu mé duchovní cesty a „Anthems“ je její nejzralejší inkarnací.
Oba jsme vyrůstali v socialismu. Jsi Cezare jen o pár let starší než já. Jak vzpomínáš na své začátky? My jsme měli třeba hrozný problém se dostat k nějaké extrémní hudbě. Mimochodem, nejvíc kazet jsem objevil na černých tržnicích kousek za hranicemi právě v Polsku. Jaká kapela tě poprvé chytla a dostala na temnou stranu síly? Jestli se nepletu, tak jsi z malého města Morąg. Zavzpomínej pro nás prosím!
- Ano, pocházím z Morągu – malého šedého městečka na severu Polska, obklopeného lesy a jezery. V 80. letech to byla ještě doba komunismu, uzavřený a tichý svět, kde bylo vše extrémní nebo nekonvenční zakázáno nebo prostě nedostupné. Ale možná právě to v nás vyvolalo touhu, oheň. Hledali jsme něco za hranicemi šedé reality – něco, co by vyjadřovalo rebelii, temnotu a svobodu zároveň.
Jako mnoho jiných v té době jsem začínal s klasickým heavy metalem – Black Sabbath, Iron Maiden, Venom. Ale když jsem poprvé uslyšel Bathory, Hellhammer a Celtic Frost, všechno se změnilo. Bylo to jako zjevení. Ten zvuk, atmosféra, syrová duchovní energie – bylo to jako volání. Už to nebyla jen hudba. Byla to cesta.
V Polsku byl přístup k extrémní hudbě jako pašování posvátného ohně. Kopírovali jsme kazety, vyměňovali je na trzích nebo poštou. Každá nová nahrávka byla jako objevování tajného písma. Ta undergroundová energie mě navždy formovala – naučila mě trpělivosti, oddanosti a hodnotě vášně nad pohodlím.
Ta raná léta v Morágu byla temná, ale magická. Tam se zrodili Christ Agony – z izolace, z hladu po pravdě a transcendenci. Z potřeby vytvořit něco skutečného ve falešném světě.
Vy jste potom v devadesátých letech patřili s CHRIST AGONY k silné vlně polských kapel, které mě hodně hudebně ovlivnily. Když se na to podívám s odstupem, tak mě na Polácích vždycky fascinovala určitá temnota, takový ten ukrytý vztek, které v sobě vaše kapely měly. A také typický rukopis. Čím si to vysvětluješ? Když se řekne polská black a death metalová scéna, tak si vybavíš v hlavě…?
- To je velmi dobré pozorování - v polském black a death metalovém zvuku je opravdu něco jedinečného a věřím, že to vychází z naší společné minulosti a temperamentu. Polsko v 90. letech bylo zemí, která se probouzela z desetiletí útlaku, chaosu a duchovní hladovění. Panovala frustrace, ale také hluboká potřeba vyjádřit něco skutečného, vykřiknout pravdu, která byla příliš dlouho umlčována.
Pro nás temnota nikdy nebyla jen image nebo póza – byla odrazem našeho vnitřního světa. Život byl tvrdý, náboženství dusivé a systém po generace potlačoval individualitu. Když tedy přišla první vlna black metalu, nebyla to imitace – bylo to osvobození. Byla to čistá, duchovní rebelie.
Kapely jako Christ Agony, Behemoth, Graveland nebo Pandemonium – všichni jsme vzešli ze stejné půdy a neseme stejné jizvy. Každý z nás svým vlastním způsobem proměnil hněv, zoufalství a mysticismus v umění. Proto má polský extrémní metal takovou charakteristickou hloubku – je emocionální, rituální a velmi osobní. Nejde o satanská klišé, ale o transcendenci skrze temnotu.
Když slyším výraz „polská black a death metalová scéna“, napadne mě vášeň, autenticita a oheň – scéna zrozená z boje, ale která vždy hledala duchovní světlo uprostřed bouře.
Kdy jsi vzal vlastně poprvé do ruky hudební nástroj? Máš nějaké klasické vzdělání? Jaký první koncert si poprvé navštívil (jestli to byli TURBO, tak vyhraju sázku o pivo s kamarádem!:))? A vzpomeneš si i na to, když si stál poprvé na pódiu jako muzikant?
- Tvůj kamarád ti možná dluží pivo, protože ano, TURBO byla jedna z prvních kapel, která na mě v počátcích opravdu zapůsobila! Byla to jiná doba – čistá vášeň, žádná technologie, jen syrový zvuk a emoce.
Kytaru jsem poprvé vzal do ruky, když mi bylo asi 13 nebo 14 let. Zpočátku to nebylo nic vážného – jen fascinace, zvědavost a touha vyjádřit to, co ve mně vřelo. Neměl jsem žádné klasické vzdělání; všechno, co jsem se naučil, přišlo přirozeně, podle sluchu a instinktu. Byl jsem posedlý zvukem a atmosférou, kterou jsem dokázal vytvořit.
Poprvé, když jsem stál na pódiu, to byl naprostý chaos a adrenalin – malá místní akce, pravděpodobně na konci 80. let. Zvuk byl příšerný, vybavení primitivní, ale ten pocit... nezapomenutelný. Ten moment spojení – kdy se chaos, pot a hluk promění v něco posvátného – to je to, co od té doby hledám.
Takže ano, moje kořeny jsou jednoduché – žádné konzervatoře, žádné akademické vzdělání – jen čistý instinkt, oheň a oddanost zvuku. A možná právě to udrželo plamen po všechny ty roky naživu.
Pojďme ale k novému albu „Anthems“… O chladu a temnotě jsem již psal, ale ono má také skvělý zvuk. Podepsán je pod ním Michał Grabowski. Mluvil si nějak do toho, jak má vše znít? Kdo měl poslední slovo? A jak se ti s Michalem spolupracovalo?
- Ano, Michał Grabowski opět sehrál klíčovou roli při utváření zvuku alba Anthems, stejně jako tomu bylo u alba Legacy. Většina nahrávek vznikla ve studiu Morąg – místě blízko mých kořenů, kde samotná atmosféra jako by dýchala temnotou a nostalgií.
Naše spolupráce s Michałem je založena na hlubokém porozumění a důvěře. Do studia vždy přicházím s jasnou vizí – vím přesně, jak by Christ Agony měli znít, jaká je rovnováha mezi atmosférou a agresivitou, mezi mystikou a syrovostí. Michał to dokonale chápe a ví, jak to technicky zachytit, aniž by ztratil duchovní jádro hudby.
Samozřejmě jsem měl poslední slovo u každého mixu, každého reverbu, každé textury. Zvuk Anthems musel nést tu esenci – chladný, ale živý, mohutný, ale intimní. Michał pomohl tuto vizi převést do zvukové reality. Není jen producentem, je spíše společníkem v rituálu – někým, kdo pomáhá transformovat emoce do rezonance.
Všechno si skládáš a píšeš sám. Máš sice několik hostů, jako třeba bubeníky, ale jinak je novinka jen tvým dílem. Není to trošku problém? Znáš to, člověk něco dělá tak dlouho, až ztratí odstup. Máš třeba někoho, kdo ti řekne, Cezare, tohle ne, to už je moc, tady by to chtělo zrychlit, ne, tohle je moc dlouhé? Nebo si dokážeš udržet nadhled?
- Ano, Anthems je zcela mým dílem – jak po hudební, tak po textové stránce. Je pravda, že když pracujete sami, největší výzvou není technická stránka, ale emocionální: udržet si jasný nadhled poté, co strávíte nespočet hodin ve svém vlastním světě. Ale za ta léta jsem se naučil důvěřovat svému vnitřnímu kompasu. Vím, kdy něco skutečně nese podstatu Christ Agony a kdy se od ní vzdaluje.
Samozřejmě nejsem úplně izolovaný – hudebníci, se kterými spolupracuji, přinášejí svou vlastní energii a návrhy. Konečné rozhodnutí však činím já. Pro mě byli Christ Agony vždy hluboce osobním vyjádřením, nikoli demokratickým procesem. Je to spíše rituál, odraz mých vnitřních vizí a zkušeností.
Někdy nechám skladbu odležet několik týdnů nebo měsíců, než se k ní vrátím s čerstvou myslí – tak si udržuji nadhled. Nespěchám. Každá skladba musí zrát jako víno, dosáhnout okamžiku, kdy skutečně dýchá temnotou a duchem. Teprve pak vím, že je hotová.
Pohybuješ se na scéně již spoustu let. Změnila se spousta věcí. Digitalizace nahrávek, máme internet, jsou nové technologie ve studiu. Počítače ovládají dnes všechno. Snažíš se držet tempo, sleduješ třeba novinky? Jak tě tyhle změny ovlivnily jako muzikanta?
- Svět se skutečně dramaticky změnil – nejen hudebně, ale i duchovně. Dnes je vše digitální, komprimované a často zbavené emocí. Technologie může být požehnáním i prokletím. Na jedné straně nabízí pohodlí, přesnost a rychlost. Na druhé straně může umění sterilizovat, pokud necháte stroje převzít kontrolu nad lidským prvkem – duší.
Snažím se udržovat zdravou rovnováhu. Sleduji vývoj technologie a používám ji, když slouží atmosféře a duchu hudby, ale nikdy nedovolím, aby ovládla tvůrčí proces. Moje nahrávky jsou spojením starého a nového – analogového srdce s digitální myslí. Stále věřím, že podstata pravého zvuku spočívá v nedokonalosti, v organickém pulsu, který vychází z lidského doteku, nikoli z kvantizovaných mřížek nebo vzorků.
Takže ano, jdu s dobou, ale můj základ zůstává nadčasový. Pro mě byli Christ Agony vždy o duchu, ne o trendech – o vyjádření věčného boje mezi světlem a temnotou prostřednictvím zvuku, ne o následování mechanické dokonalosti digitálního věku.
Ono to ale není jen o nových technologiích, ale celé společnosti. Přežili jsme rozpad Sovětského svazu, covid, lidé dnes již přistupují k hudbě úplně jinak. Někdy si připadám trošku jako fosílie. Tobě se ale stále daří nahrávat a vydávat skvělá alba. Kde bereš inspiraci? Myslím tím teď pro texty? Co tě nejvíc ovlivňuje? Čerpáš z knih? Filmů? Ze světa okolo?
- Inspirace ke mně vždy přicházela z hlubin - zevnitř, ne z povrchu světa. Nehledám ji v popkultuře, filmech nebo pomíjivých trendech. To, co mě skutečně pohání, jsou emoce, zkušenosti a duchovní rozměr existence. Svět se může měnit - politika, systémy, dokonce i víra se mohou zhroutit - ale podstata lidské temnoty a touhy zůstává stejná. To je oheň, ze kterého čerpám.
Moje texty jsou odrazem vnitřních cest, konfrontací posvátného a profánního v nás samých. Vždy mě fascinovala dualita bytí – světlo a stín, duch a tělo, věčnost a rozklad. Tyto kontrasty jsou základem mé hudby i mého života.
Hodně čtu – hlavně filozofii, poezii a esoterické texty. Knihy Nietzscheho, Ciorana nebo starověké mystické spisy mi často otevírají nové cesty myšlení. Ale ještě více než knihy mi inspiraci přináší samota a ticho. Když se svět stane příliš hlučným, stáhnu se do sebe – a tam se znovu a znovu rodí Christ Agony.
CHRIST AGONY jsem viděl naposledy v Praze v roce 2015. To už je deset let. Hrozně to utíká. Opravdu rád na vaše živá vystoupení vzpomínám. Hrajete ještě naživo? A je těžké sehnat muzikanty? Co nějaké turné, neláká tě? Jak vůbec vnímáš koncerty, co pro tebe znamenají?
- Ano, Christ Agony stále koncertují, i když ne tak často jako v minulosti. Po dlouhém tichu a vydání alba Anthems nastal čas vrátit se na pódium a znovu se spojit s podstatou toho, čím tato hudba skutečně je: rituálem, emocemi a energií. První koncerty jsou již potvrzeny, včetně několika v Polsku před koncem roku – první se uskuteční 25. října v Łódźi.
Najít hudebníky je vždy výzva, zejména když hudba vyžaduje nejen technické dovednosti, ale také ducha – pochopení atmosféry a filozofie, která stojí za Christ Agony. Naštěstí jsem našel lidi, kteří tuto vizi sdílejí. Na bicí nyní hraje Dmitry Kim a mám pocit, že současná sestava má velmi silnou chemii, jak po hudební, tak po emocionální stránce.
Koncerty pro mě vždy znamenaly něco víc než jen hraní písní. Jsou to rituály – momenty transcendence, kdy mizí hranice mezi umělcem a publikem. Každé vystoupení je obětinou, vyvoláním energie, která nás všechny spojuje, i když jen na hodinu. To je podstata Christ Agony na pódiu – společenství skrze temnotu a zvuk.
Polská scéna, co se týká kapel, je stále silná. Chodí mi na recenze od vás spousta nové muziky. Máte skvělé labely. Jak ji ale vnímáš ty, jako veterán? U nás třeba chodí čím dál tím méně lidí na koncerty. Někdy mi připadá, že už všichni jenom sedí doma na internetu…Jak je tomu u vás?
- Polský black metal si v průběhu let zachoval svou pozoruhodnou sílu a vitalitu. Jako veterán vidím scénu, která se neustále vyvíjí, kde mladší kapely přinášejí čerstvou energii a zároveň respektují podstatu black metalu. Je pravda, že se změnil způsob, jakým se lidé zabývají hudbou – dominuje streamování, sociální média a digitální obsah a na koncerty chodí méně lidí než v minulosti.
Pro ty, kteří se s hudbou skutečně ztotožňují, je však živý zážitek nenahraditelný. Koncerty jsou stále rituály, momenty společenství a intenzity, které nelze nahradit online. Vidím to i v Polsku – i když je návštěvnost nižší, energie a oddanost publika na koncertech je hluboká. Pro mě to dělá každé vystoupení ještě smysluplnějším.
Tohle je moje oblíbená otázka. Co pro tebe znamená black metal? Jak jej vnímáš? Je to tvůj koníček, životní styl. Klidně se můžeš pustit i do filozofických úvah.
- Pro mě black metal nikdy nebyl jen hudbou - je to duchovní cesta. Projev vnitřní rebelie, reflexe a transcendence. Je to hlas duše, která se odmítá přizpůsobit, která hledá pravdu v temnotě a moudrost v osamění.
Od samého počátku byl pro mě black metal formou posvátného umění - rituálem, ne zábavou. Nese v sobě jak destrukci, tak tvorbu, zoufalství i osvícení. Během let jsem pochopil, že tato temnota, kterou přijímáme, není o zlu – je o hledání svobody, identity a božské esence skryté ve stínu.
Takže ne – není to koníček. Je to samotný život. Filozofie, která roste, vyvíjí se a zcela vás pohltí, pokud ji skutečně pochopíte.
Co chystáš s CHRIST AGONY v nejbližších měsících? Pokud je něco, co máš na srdci nebo chceš vzkázat fanouškům, labelů, promotérům, zde je prostor…
- V tuto chvíli je prioritou oživit album „Anthems“ prostřednictvím živých rituálů, vizuálních efektů a speciálních edic, které skutečně zachytí jeho atmosféru. Chci, aby se Christ Agony vrátili na evropská pódia v plné síle a hráli jak nové hymny, tak klasické skladby, které formovaly naši cestu.
Právě připravujeme koncerty a festivaly na roky 2025 a 2026. Plánuji také vydat několik reedicí a archivních materiálů, protože věřím, že minulost a přítomnost Christ Agony tvoří jedno duchovní kontinuum – temný plamen, který nikdy nezhasl.
Všem fanouškům, promotérům a labelům, kteří stále věří v Christ Agony – děkuji. Jste součástí této cesty. Po tolika letech stále kráčíme společně stíny.
Děkuji moc za rozhovor. Moc si toho vážím. Když jsem psal tyhle otázky, poslouchal jsem CHRIST AGONY a budu to dělat i nadále. Jste mojí srdcovou kapelou a znáš to, krev jen tak nevyměníš! Přeju nejen novému albu co největší prodeje a ať se ti daří i v soukromém životě!
- Upřímně děkuji za tvoje slova a za tento inspirativní rozhovor. Je mi vždy ctí setkat se s někým, kdo sleduje Christ Agony již tolik let a stále cítí stejný temný puls, který pohání naši hudbu. Právě tyto vazby – utvářené zvukem, duchem a časem – dávají této cestě smysl.
Black metal není jen hudba, je to krev, oddanost a věčná rebelie. Hluboce si vážím tvojí podpory a tuto novou kapitolu „Anthems“ věnuji všem, kteří stále věří v sílu temnoty a transcendence.
