Jako loutka bez duše. Jako tělo, které někdo umístil tak, aby nahánělo strach. Pokaždé zvolil jiný způsob smrti. Byla to záhada, která trvala několik let. Potom vše zapadlo na svá místa. V hrobech, na kterých jsme mrtvoly vždy nalezli, leželi oběti násilných činů. Někdo vzal zase jednou spravedlnost do svých rukou. Byl jako černé svědomí, jako mstitel ze záhrobí. Neviditelný, bez slitování. Působil na mě velmi podobně, jako hudba ROTTEN TOMB z Chile.
S touhle smečkou jsme se spolu setkali již u jejich předchozího alba "Visions of a Dismal Fate" z roku 2022. Odkaz na recenzi i rozhovor naleznete dole pod článkem. Pánové i letos pokračují ve své morbidní práci. Přinášejí nám novinku, která musela být nahrána na stejných hřbitovech, jakou jsou ty z úvodu dnešního článku.
Nové album "The Relief of Death" je opět po okraj narvané špínou, hnisem a hlavně prvotřídním starým death metalem. Fanoušci žánru si přijdou rozhodně na své. Osobně se mi opět líbí všechny ty kruté, morbidní a divoké nálady, které se povedlo kapele na desku doslova narvat. Tohle je hudba pro všechny tmáře, pro všechny prokleté. Pokud máte rádi smečky jako INCANTATION, BRUTALITY, GOREMENT, GRAVE, zkaženou krev, ale i mráz, který lze nalézt na náhrobcích se jmény jako WINTER nebo PARADISE LOST, neváhejte ani chvilku. Dostanete poctivou porci jedu, který když pozřete, tak zemřete v krutých křečích. Jasně, vše tu už bylo a podobných kapel chodí po světě velké množství. Jenže jenom některé mě baví a dokáží mě znovu přikovat k reproduktorům. Chilským válečníkům se to opět povedlo na výbornou. Zvuk, obal, celkové provedení, vše je podřízeno jedinému - pohřbít vás zaživa, rozemlít vás na prach. Doporučím vám jednu věc. Až se setmí a nad hřbitovem bude mlha, přidejte hlasitost a vydejte se na cestu. Potkáte stejné démony, stejná těla, jako já, když jsem se stále a často rád k téhle nahrávce vracel. Pokud si zakládáte na tom, abyste měli ve své sbírce všechna mrtvolná alba, která letos stojí za to, nemělo by "The Relief of Death" rozhodně chybět. To vám podepíšu vlastní krví. Mám při poslechu pocit, že povstali všichni démoni, aby se přišli pomstít. A útočí za zvuků téhle desky. Jako loutka bez duše. Jako tělo, které někdo umístil tak, aby nahánělo strach. Pokaždé zvolil jiný způsob smrti. Byla to záhada, která trvala několik let. Potom vše zapadlo na svá místa. Starodávný, temný, tajemný death metalový rituál, u kterého se rozpadnete v prach!
Asphyx says:
Like a puppet without a soul. Like a body that's been placed in such a way as to frighten. Each time he chose a different way to die. It was a mystery that lasted for years. Then everything fell into place. In the graves where we always found the corpses lay the victims of violent acts. Once again, someone took justice into their own hands. He was like a black conscience, an avenger from beyond the grave. Invisible, without mercy. He had a very similar effect on me, like the music of ROTTEN TOMB from Chile.
We met this pack together already on their previous album "Visions of a Dismal Fate" from 2022. The link to the review and interview can be found below the article. The gentlemen continue their morbid work this year. They bring us a new release that must have been recorded in the same graveyards as the ones featured in the opening of today's article.
The new album "The Relief of Death" is once again packed to the brim with filth, pus and most importantly first class old death metal. Fans of the genre will definitely enjoy it. Personally, I again like all the cruel, morbid and wild moods that the band managed to literally cram onto the record. This is music for all the darkies, for all the damned. If you like packs like INCANTATION, BRUTALITY, GOREMENT, GRAVE, corrupted blood, but also the gloom that can be found on tombstones with names like WINTER or PARADISE LOST, don't hesitate a moment. You'll get a fair portion of poison, which if you devour, you'll die in violent convulsions. Sure, it's all been here before and there are plenty of similar bands walking around the world. But only some of them entertain me and manage to get me glued to the speakers again. The Chilean warriors have done it again. The sound, the cover, the overall performance, everything is subordinated to one thing - to bury you alive, to grind you to dust. I will recommend one thing. When it gets dark and the fog is over the cemetery, turn up the volume and get on your way. You'll meet the same demons, the same bodies, as I did when I loved to come back to this record again and again. If you pride yourself on having all the dead-worthy albums in your collection this year, "The Relief of Death" should definitely not be missed. I'll sign that with my own blood. Listening to it makes me feel like all the demons have risen to come for revenge. And they're attacking to the sound of this record. Like a puppet without a soul. Like a body that's been placed in such a way as to strike fear. Each time they chose a different way to die. It was a mystery that lasted for years. Then everything fell into place. An ancient, dark, mysterious death metal ritual that will make you crumble into dust!
Nejdříve nastala tma. Absolutní tma. Lidé zalezli do děr a děsili se každého zvuku. Potom to přišlo. Ulicemi se začaly toulat příšery, které každého na potkání roztrhaly na malé kousky. Po stěnách tekla krev. Děs a hrůza. Neznaly žádné slitování. Byly nekompromisní. Všichni jsme si mysleli, jak jsme chytří, jak opět přežijeme. Jenže opak je pravdou. Náš rod je dávno odsouzený k zániku. Neobstáli jsme. Jsme příliš zlí. Vědí to tajemné bytosti z vesmíru, ví to i brutální death metalová kapela z Kostariky.
O INHUMAN jsme již na našich stránkách několikrát psal. Máme i rozhovor. Všechny články jsou odkazovány pod dnešní recenzí. Pánové letos pokračují ve své morbidní práci. Ostré riffy se vám opět zadřou hluboko pod kůži a budete se cítit jako oběti z dnešního úvodu. Temnota se zde potkává se strojovou přesností. Apokalypsa začala!
Vždycky se mi líbil rukopis kapely, způsob, jakým přistupují k muzice jako k takové. Pečlivě vystavěné pasáže jsou obaleny v temné a antihumánní atmosféře. Vše působí velmi chladně, odtažitě. Zároveň, a to se mi líbí asi nejvíc, jednotlivé skladby uvnitř žhnou a pálí. Technický death metal je velmi těžká disciplína. Mám raději, když z nahrávky cítím určitou živočišnost, když vím, že hudbu skládali lidé a ne stroje. Nelíbí se mi plastová produkce. INHUMAN tohle všechno vědí a opět se mi trefili přesně do vkusu. Postupně se vyvíjejí, jsou čím dál tím víc ostřejší a divočejší. Povedl se zvuk i obal (Phlegeton). Vše je jak se patří syrové, drsné, maniakální. Nezapomíná se ani na melodie. Dnes ráno cestou do práce jsem viděl bouračku. Lidé uvnitř naříkali a hasiči je museli vystříhat ven. Poslouchal jsem u toho "Prerogative of the Unborn" a představoval si, jaké to jednou bude, až nás přiletí zničit bytosti z vesmíru. Pršelo a po zemi stékala krev. Jste fanoušci třeba takových SUFFOCATION, CANNIBAL CORPSE, DEICIDE, NAPALM DEATH, DYING FETUS, MALEVOLENT CREATION, VITAL REMIANS? Potom jste zde správně. Tohle je totální invaze, po které zůstává jenom spálená země. K dokonalosti vybroušený, stylový drahokam, který se bude líbit každému, kdo má tuhle odrůdu smrtícího kovu rád. S čistým svědomím se přidávám na stranu těch, kteří budou i v budoucnu tohle album uctívat. Je totiž vynikající po všech stránkách. Jedná se o absolutní masakr, o hudbu, která vás spálí na popel. Nejdříve nastala tma. Absolutní tma. Lidé zalezli do děr a děsili se každého zvuku. Potom to přišlo. Ulicemi se začaly toulat příšery, které každého na potkání roztrhaly na malé kousky. Po stěnách tekla krev. Děs a hrůza. Temný, surový, zničující technický death metal! K dokonalosti seřízený stroj na zabíjení!
Asphyx says:
First it was dark. Absolute darkness. People crawled into holes and were terrified of every sound. Then it came. Monsters began to roam the streets, tearing everyone they met to pieces. Blood ran down the walls. Terror and horror. They knew no mercy. They were uncompromising. We all thought how clever we were, how we'd survive again. But the opposite was true. Our clan is long since doomed. We have not survived. We're too evil. Mysterious beings from outer space know it, and so does a brutal death metal band from Costa Rica.
We have written about INHUMAN several times on our website. We also have an interview. All articles are linked below today's review. The gentlemen continue their morbid work this year. The sharp riffs will once again dig deep under your skin and make you feel like the victims from today's introduction. Darkness meets machine-like precision here. The apocalypse has begun!
I've always liked the band's handwriting, the way they approach music as such. Carefully constructed passages are wrapped in a dark and anti-human atmosphere. Everything feels very cold, distant. At the same time, and this is probably what I like the most, the individual tracks burn and glow inside. Technical death metal is a very difficult discipline. I prefer when I feel a certain animality from a record, when I know that the music was composed by humans and not machines. I don't like plastic production. INHUMAN know all this and once again they hit exactly my taste. They are gradually evolving, getting sharper and wilder. The sound and the cover art (Phlegeton) are great. Everything is raw, rough, manic. Not forgetting the melodies. I saw a car crash on my way to work this morning. People inside were wailing and the firemen had to cut them out. I listened to "Prerogative of the Unborn" and imagined what it would be like one day when beings from outer space came to destroy us. It was raining and blood was running on the ground. Are you fans of SUFFOCATION, CANNIBAL CORPSE, DEICIDE, NAPALM DEATH, DYING FETUS, MALEVOLENT CREATION, VITAL REMIANS? Then you have come to the right place. This is a total invasion that leaves nothing but scorched earth. A polished to perfection, stylish gem that will appeal to anyone who likes this variety of deadly metal. In good conscience, I side with those who will continue to worship this album in the future. For it is excellent in every respect. This is absolute carnage, music that will burn you to ashes. First there was darkness. Absolute darkness. People crawled into holes and were terrified of every sound. Then it came. Monsters began to roam the streets, tearing everyone they met to pieces. Blood ran down the walls. Terror and horror. Dark, brutal, devastating technical death metal! A killing machine tuned to perfection!
Někdy se staneš můrou poletující kolem světla. Padáš k zemi se spálenými křídly. Brodíš se po kolena v bažině svých vlastních myšlenek. Budíš se z děsivých snů. Země je spálená a zbyli tu jen démoni. Někdy je těžké zůstat stát na nohou, někdy je obtížné zůstat rovný. Zrozeni v pláči čekáme na smrt. Nakonec zůstaneme sami. Se svými činy i myšlenkami, se svým svědomím. A kolem nás všechno utíká s obrovskou rychlostí. Koloběh, který nelze zastavit.
A potom je tu hudba, při které vše funguje podle zcela jiných zákonů. Když poslouchám nahrávky, jako je ta letošní od pohrobků GÖDEN, pro mě kdysi velmi zásadních WINTER, jsem najednou velmi silný, jsem jako nádoba, která si uvědomuje, že jsou konečně všechny části na svých místech. Druhé dlouhohrající album "Vale of the Fallen" se pro mě stalo opět osobním, niterným zážitkem. Za okny padal černý déšť a svět pomalu umíral. Seděl jsem ve svém křesle a četl si. Existoval jsem jenom já a hudba. A můra, která spadla spálená na zem.
Stephen Flam má natolik osobitý styl, rukopis a talent, že si jeho práci s nikým nespletete. Jedná se o druhé album, volné pokračování WINTER. Je pro mě velmi zajímavé, nechat se unášet na zpěněných vlnách melodií. Jsme pravděpodobně s tímto skladatelem naladěni stejným způsobem (dole pod článkem je odkazován i náš společný rozhovor). Základem nových skladeb je opět doom a death metal, který je syrový a masivní. Jsou tu ale i různé mezihry, ruchy, epické vsuvky, které mě také dokáží rozdrásat do krve. Strašidelný, naléhavý a mocný vokál Vas Kallas, až hororové klávesy Tonyho Pinnisiho, drtivé bubnování Jasona Frantze a v neposlední řadě jedovaté housle Margaret Murphy. Tohle všechno zabalené v pavučinách, které nejde roztrhnout. Jsou pevné, kompaktní. Jako celek vás ihned strhnou, zničí a polijí ledovou vodou. Chtěl bych být básníkem temnoty, abych dokázal slovy novou desku lépe popsat, abych dovedl do slov promítnout všechnu tu energii, tlak, smutek, majestátní bolest, všechny ty myšlenky, které létají kolem. "Vale of the Fallen" je nejen povinností pro všechny věrné fanoušky, ale i pro všechny, kteří mají rádi hudbu jako takovou. V kapele se sešli muzikanti, mezi kterými funguje chemie. Nevím, jestli jsou pod přísnou taktovkou šéfa celého souboru, ale podepíšu vám vlastní krví, že všichni dohromady letos vytvořili desku, ke které se budu rád a stále vracet. Možná kolem nás planeta pomalu umírá, možná ničíme sami sebe, ale já vím, že všechno tohle přežiju. Nové album má v sobě totiž něco, co mi dává naději, sílu, dokáže mi vrátit tep mého srdce do klidného normálu. Nad podobnými nahrávkami se mi chce filozofovat, přemýšlet, diskutovat s ostatními. A zároveň se zavřít do pokoje a být sám. Shořet jako můra, která se dotkne plamenů. Chladný, temný doom death metalový opus, který se vám dostane do podvědomí! Pochmurná symfonie! Budete kráčet po spálené zemi!
Asphyx says:
Sometimes you become a moth flying around the light. You fall to the ground with burnt wings. You wade knee-deep in the swamp of your own thoughts. You wake up from terrifying dreams. The earth is scorched and only demons remain. Sometimes it's hard to stay on your feet, sometimes it's hard to stay upright. Born in tears, we wait for death. In the end, we are left alone. With our actions and thoughts, with our conscience. And everything around us is running away at a tremendous speed. A cycle that cannot be stopped.
And then there's music, where everything works according to completely different laws. When I listen to records like this year's from the late GÖDEN, once very fundamental for me WINTER, I am suddenly very strong, like a vessel that realizes that all the parts are finally in place. The second full-length album "Vale of the Fallen" has again become a personal, visceral experience for me. Black rain was falling outside the windows and the world was slowly dying. I sat in my armchair and read. There was only me and the music. And a moth that fell burnt to the ground.
Stephen Flam has such a distinctive style, handwriting and talent that his work is unmistakable. This is the second album, a loose continuation of WINTER. I find it very interesting to let myself drift on the foamy waves of melodies. We are probably in tune with this composer in the same way (our interview together is linked below the article). The basis of the new tracks is again doom and death metal, which is raw and massive. But there are also various interludes, movements, epic insertions that can also tear my blood. The haunting, urgent and powerful vocals of Vas Kallas, the almost horror-like keyboards of Tony Pinnisi, the crushing drumming of Jason Frantz and last but not least the venomous violin of Margaret Murphy. All this wrapped in a web that cannot be broken. They're tight, compact. As a whole, they'll immediately tear you down, destroy you and pour ice water over you. I wish I was a poet of darkness, that I could describe the new record better with words, that I could put into words all the energy, the pressure, the sadness, the majestic pain, all the thoughts that fly around. "Vale of the Fallen" is not only a must for all loyal fans, but also for all those who love music in general. The band has brought together musicians with a chemistry that works. I don't know if they're under the strict baton of a full band leader, but I'll sign you with my own blood that they all came together this year to create a record that I'll gladly keep coming back to. The planet may be slowly dying around us, we may be destroying ourselves, but I know I will survive all of this. Because the new album has something in it that gives me hope, strength, can bring my heartbeat back to a calm normalcy. Records like this make me want to philosophize, think, discuss with others. And at the same time to close myself in a room and be alone. To burn like a moth that touches the flames. A cold, dark doom death metal opus that gets into your subconscious! A gloomy symphony! You will walk on scorched earth!
Krev ukrytá ve stínu. Další mrtvé, zohavené tělo. Pomalu se stmívá a měli bychom dokončit svoji morbidní práci. Závěr zněl jasně. Setkání s bestií, ozvěny z onoho světa, záhadná smrt, plná otázek, na které vám nikdo neodpoví. Znám ale kapelu, která se v těchto oblastech pohybuje. Švédští PUTRIFIED. Death metaloví maniaci, kteří svojí hudbou dokáží znázornit stejnou temnou atmosféru.
Je to smrtící koktejl, se skvělým živočišným a masivním zvukem (Dan Lowndes - mixing, mastering), se spoustou zajímavých momentů. Jako bych se procházel v nějaké ohavné galerii. Na obrazy byla použita zkažená krev. Jedná se o první dlouhohrající album kapely a já tak nějak podvědomě vím, že jsem zde správně. V tomhle hrobě totiž nacházím vše, co mám na tomhle stylu rád.
Pokaždé, když navštívím podobné katakomby, tak přemýšlím, jak musí dlouho trvat, než jsou kostry pokryté plísní a pavučinami. Jak dlouho trvá, než kapela nahraje podobnou desku? O předchozím EP "The Flesh. The Scythe. The Tomb." jsem psal a líbilo se mi. Uběhlo osm krutých let. PUTRIFIED se museli na nějaký čas zavřít hluboko pod zem, aby nahráli takto shnilé skladby. Mám pocit, že mezi prsty prosévám prach. Vše je chladné, temné, zastřené do krvavé mlhy. Mraky jsou zase nízko a pokud máte rádi kapely jako NECROS CHRISTOS, DEAD CONGREGATION a podobné maniaky, tak neváhejte ani chvilku. Dostanete prvotřídní materiál, který musí udělat dobře na zkažené duši všem prokletým. Líbí se mi nejen nekompromisní přístup kapely, ale i jejich schopnost napsat skladby, které postupně gradují, jsou mrazivé i žhavé zároveň. Abyste dokázali letošní album "Death Darkness Decay" opravdu vnímat tak, jak bylo zamýšleno, tak vám doporučuji úplnou tmu. Nejlépe nějaký starý sklep. Teprve potom vyniknou všechny nuance na povrch. PUTRIFIED se povedlo mě opět pohřbít zaživa, znovu mě vzít na místa, na kterých se stalo něco zlého a ošklivého. Z riffů je cítit vztek i zvláštní, nebál bych se napsat melancholická, nálada (tolik známá třeba u finských kapel). Nesmím zapomenout i na stylový a velmi povedený obal od mistra Bliala Cabala. Dostal jsem vše, co jsem si přál - totální špínu, smíchanou z plesnivinou i nadšením pro reálnou, hnusnou smrt. Doporučuji všem tmářům! Krev ukrytá ve stínu. Další mrtvé, zohavené tělo. Morbidní, temnotou a chladem nasáklý death metal!
Asphyx says:
Blood hidden in the shadows. Another dead, mutilated body. It's slowly getting dark and we should finish our morbid work. The conclusion was clear. An encounter with a beast, echoes from the other world, a mysterious death, full of questions no one can answer. But I know a band that's in these areas. Sweden's PUTRIFIED. Death metal maniacs who can portray the same dark atmosphere with their music.
It's a deadly cocktail, with a great animalistic and massive sound (Dan Lowndes - mixing, mastering), with a lot of interesting moments. It's like walking through some hideous gallery. Corrupted blood was used for the paintings. This is the band's first full-length album, and I kind of subconsciously know I'm in the right place here. Because in this grave I find everything I love about this style.
Every time I visit catacombs like this, I wonder how long it must take for the skeletons to be covered in mould and cobwebs. How long does it take a band to make a record like this? About the previous EP "The Flesh. The Scythe. The Tomb." I've written about and liked it. It's been eight brutal years. PUTRIFIED had to go deep underground for a while to record songs this rotten. I feel like I'm sifting dust between my fingers. Everything is cold, dark, obscured in a bloody mist. The clouds are low again and if you like bands like NECROS CHRISTOS, DEAD CONGREGATION and similar maniacs, don't hesitate a moment. You'll get top notch material that must do good to the corrupted souls of all the damned. I like not only the band's uncompromising approach, but also their ability to write songs that gradually build up, are chilling and hot at the same time. In order to truly experience this year's "Death Darkness Decay" album as it was intended, I recommend total darkness. Preferably an old basement. Only then will all the nuances come to the surface. PUTRIFIED has managed to bury me alive again, to take me to places where something bad and ugly happened again. There is anger and a strange, I wouldn't be afraid to write melancholic, mood (so familiar in Finnish bands for example) from the riffs. I mustn't forget the stylish and very hilarious cover artwork by the master Bial Cabal. I got everything I wanted - total filth, mixed with mould and enthusiasm for real, ugly death. I recommend it to all darkies! Blood hidden in the shadows. Another dead, mutilated body. Morbid, dark and cold death metal!
Recenze/review - PUTRIFIED - The Flesh. The Scythe. The Tomb (2016):
Příběh čtyř stý padesátý sedmý - Metalová princezna
"Ty na mě nežárlíš?": zeptal jsem se a když mi řekla, že ne, tak mi to bylo trošku líto. Blondýnka je sebejistá, sebevědomá ženská. Žádná příliš křehká květinka. Holka do nepohody. Přesto, kdybych byl na jejím místě, mohl bych se zbláznit. Měl jsem jít za chvilku do hospody a potom do divadla se svojí novou spolužačkou. Pocházela odněkud z Olomouce, loni chodila na ČVUT a letos přestoupila k nám do školy. Na první pohled byla jak zjevení. Vypadala jako nějaká modelka, herečka. Ještě z dob, kdy slavný ženský vypadaly přirozeně a byly zaoblený na těch správných místech. Sen každého kluka. A moc dobře to o sobě věděla. Využívala toho, byla zvyklá na pozornost. A světe div se, poslouchala metal. Já si o přestávkách četl vždycky někde v rohu nebo jsem trávil volno v kuřárně. Našla si mě sama, prý podle metalovýho trika. Měla na levém prsu malý nápis Cannibal Corpse. Usmála se, poprosila o cigáro a dala se do řeči. Koketka. Od pohledu. Ale jsem obyčejnej chlap, slabej a zranitelnej, když vidím krásnou ženskou.
Nikdy jsem nepochopil, proč mi lidé říkají intimní věci, proč se mi otevírají. Většinou jen tak vtipkuji, snažím se být příjemný. Rozhodně si nemyslím, že bych uměl naslouchat. V rodině ano, ale mimo? Měl bys dělat psychiatra, řekla mi kdysi Blanka. Nojo, ale mě by lidi srali, odvětil jsem. Nechci se brodit temnejma myšlenkama. Rusovláska z Olomouce se jmenovala Martina. Mluvila už asi patnáct minut a pak se mě zeptala, jestli nezajdeme do hospody. Byl jsem rád, že jsem po dlouhé době potkal někoho, kdo poslouchá metal a taky mě bavilo se na ní dívat. Pohazovala lehce hlavou a od začátku bylo jasné, že tahle dívka projde studiem hladce a lehce. Když totiž šla po chodbě, všichni se zastavovali, ohlíželi se za ní. Kroutila zadkem, brala to jako samozřejmost. A ihned mi U Darebáka řekla, že si pečlivě vybírá, s kým se vyspí a že jí na nějakým tom sexu nesejde. Hergot, musel jsem si otřít čelo kapesníkem a chlapi v pajzlu nedokázali zavřít pusu. Někteří bez keců slintali. Byla rajcovní, přesto když mluvila, bylo na ní něco zvláštního.
Ono to tak někdy bývá. Dala si pár piv a chtěla zajít ještě někam. Odvedl jsem jí přes pole na kolej. Několikrát mi upadla a bylo by to tak jednoduché. Měla řeči, ale já byl naštvaný. A asi i naivní. Chtěl jsem kecat o metalu. Ona totiž, tahle metalová princezna měla opravdu přehled. Víceméně ji odnesu do pokoje, kde na ní čeká kolegyně právnička. Také Olomouc a taky moc hezká holka. Čím vás tam krměj na tý Moravě, že jste takový hezký, zeptám se. Usměje se jako královna a nabídne mi, jestli se nechci něčeho napít. Omluvím se a jdu za blondýnkou. Takhle to chodí několik dní. Pak se mě Martina zeptá, jestli s ní nepůjdu do divadla. A tak stojím před jejich pokojem a připadám si hrozně divně. Proč nemá taková hezká holka nikoho jinýho, než mě? Otevřou mi a mají na sobě jen kalhotky a podprsenky. Nakrucují se a mě je to celý nějaký divný. Hele, já se stydím za vás, říkám jí a když už má na sobě konečně šaty, tak dostanu na rozloučenou pusu. Spolubydlící nám popřeje hezký večer a směje se jak blázen. Tylovo Divadlo, kousek od Synagogy, je moc hezký. Už jsem zde několikrát byl a líbí se mi i hra. Sice romantika jako blázen, ale není to vůbec špatný. Co budeme dělat teď? Zeptá se mě a já odpovím, že musím za blondýnkou. Samozřejmě mě přemluví a jdeme do nějakýho malýho podniku, kde jsou malý stolečky a všichni se tváří děsně vážně. Dá si víno a spustí.
První dvě hodiny jsou super. Kecáme o kapelách a já na chvilku zapomenu, že sedím u stolu s nádhernou holkou. Řeším jen muziku. Nic jinýho mě nezajímá. Směje se mým hudebním vtipům a já se chvilku dokonce rouhám. Tomu by se blondýnka nezasmála. Další víno a pak to všechno vyleze ven. Ne, já to nechci slyšet, ale musím. Je mi blbý odejít. Má svůj sen. Jako každá holka. O baráku a manželovi. Jenže za ní kdysi chodil otčím do ložnice a ubližoval jí. Utekla k babičce a nikdo nic nikdy neřešil. Vyrostla v krásnou ženu a nikdy nenalezla klid. Snila si svý dívčí příběhy o bílých palácích a princech a s klidem u toho nafotila porno. Chodila za peníze, ne žádná špinavá rádodajka, ale vždy měla nějakýho sponzora, staršího pána. Hele, je mi to líto, ale proč mi to všechno vyprávíš. Už nemůžu dál. Odpověděla. Seděl jsem a asi koukal jako puk. Holka, co působí jako princezna, který stačí lusknout prstem a každý jí leží u nohou, je uvnitř křehká jako sklo. Měla v sobě bolest, trápila se, když byla sama, tak brečela. Bylo mi dvacet a mohl jsem ji utěšit nejjednodušším způsobem. Jenže já už přísahal, já už měl svoji blondýnku.
My se prodáváme se spolubydlící. Cože? No, občas za náma chodí kluci. Nebo pánové. Byl jsem v šoku. Mluvila o tom, jako kdyby se nechumelilo. Hele a to ti nevadí, že je ani neznáš? Sex je intimní věc, jinak je to jen bohapustý šukání. Odpoví mi, že si myslela, že jsem otevřenější. Zase jsem chvilku mlčel a z ní vylezlo, že si vůbec neváží sama sebe, svého těla. Metalová princezna, zralá na psychiatra. Měla by ses jít léčit. Na tom přeci není nic špatnýho. Jenže se psal rok 1997 a každý se hned bál, že by byl označený za blázna. A protože jsem byl ještě mladej, nabídl jsem se jí, že si půjdeme někam zapařit. Usmála se a otřela si slzy. Hrozně mi děkovala a prý jestli chci, že mají zítra volno. Ty to nechápeš? Musíš být silná. Bojovnice. Tenhle svět je někdy hnusnej, ale musíš se vždycky zvednout. Podívej se na sebe. Jsi nádherná holka, co si může vybírat. Tak to udělej. Vyser se na to, dělat děvku, nic jinýho to není. Važ si sebe sama. Jdi raději zametat do továrny, ale buď rovná. Možná ti to neřekli doma, možná za to nemůžeš, ale jinak dopadneš hodně blbě. Krásná nebudeš napořád. Poslouchala pozorně, ale nic neříkala.
Šli jsme tedy do jednoho podniku. Pili jsme jako správní metaláci pivo a rum. Nějakej drahej, ale ona měla peníze. Špinavý prachy. Byl jsem celý večer trošku v šoku, díval jsem se na ní úplně jinak, než dřív. Když jsem šel na záchod, pořád za ní někdo chodil. Zval jí k tanci, nosil jí panáky. Nikoho nechtěla. Nechala si pustit starý metalový fláky a tančila na ně. Sama, uprostřed parketu, už bylo po půlnoci. Byla jak divoženka a měla v sobě rytmus. Já si představoval věci, za který bych musel odříkat spoustu otčenášů. Ale byly to jen představy. Uff. Svíjela se, naznačovala. Pohazovala hlavou. Ovíjela kolem tváře vlasy, dělala šelmu, kočku, která to děsně chce. Odpočívala u mě na gauči a pak mě vytáhla na ploužáky. Modlil jsem se, jako já se fakt modlil, abych to vydržel. Ale dal jsem to. Byl jsem přeci jen pořád trošku naštvanej, že na mě blondýnka nežárlí. Být to před několika lety, už bych se dávno válel v peřinách a určitě bych se rád seznámil víc i se spolubydlící. Bože, říkal jsem do stropu, když se zaklonila. Co to děláš? Okřiknu ji, když vylezeme do studené Plzně. Jdeme ulicí a ona někde na Chodským usedne na lavičku. Nabídne se mi. Uff. Pormiň, dívám se jinam. Zklamu ji, je naštvaná, řve na mě, ale já opravdu nemůžu.
Tak si to kurva přečti, do prdele, podívej se. Už jsem ti stejně řekla všechno. A vytáhne z kabelky takovou malou knížečku. Nejdřív mi vůbec nedojde, co to je. Otevřu první stránku a tam je napsáno. Milý deníčku, je mi jedenáct let a bratranec mi přinesl kazetu. Málem se mi zatmí před očima. Hele, to je jako u mě! Pokračuju. První lásky, normální holka, problémy, které já neznám, protože ženským nerozumím. Je tu ale jeden rozdíl. Jako černá nit, jako nějaký jed se vine celým jejím životem otčím. Občas musím odvrátit oči. Někdy svírám pěsti a nenávidím ho. Jak mohl někdo někomu tak křehkému ublížit? Jak tohle vůbec může někdo udělat? Po několika stránkách se objeví její spolubydlící. Jejich zážitky patří k tomu nejveselejšímu, co v deníku je. Proč se odhaluješ zrovna mě? Já přeci nejsem někdo, kdo by ti mohl pomoc. Nezažil jsem to. Umím jenom poslouchat, kecat nesmysly, sem tam říct něco, co si pamatuju, že to někdo napsal. Protože si byl ve škole jedinej, kdo po mě nevyjel. Odfrknu si, to jako myslíš, že bych byl vždycky jenom hodnej kamarád? Tak to zase pozor, plácnu ji po zadku. Konečně se usměje.
Chodíme Plzní až do rána. Máme v nohách hroznou spoustu kilometrů. Teď mluvím já. O svém životě, o tom, že to prostě člověk nemá někdy lehký. Že na něj padne splín, beznaděj, že mu připadá, že je kolem jenom tma. Jenže tak to zkrátka je. Hele, my máme pořád oproti ostatním tu velkou výhodu, že máme muziku. Metal je náš lék. Když je ti blbě, pustíš si něco veselýho, když si naštvanej, tak máš taky spoustu možností. A jak bývá mým dobrým zvykem, mluvím o blondýně. Jak jsem o ní bojoval, jak ležíme v posteli a posloucháme Paradise Lost. Jak chodíme na brigády a jsme chudý, ale tak hrdí, že máme jeden druhého, že ji budu vždycky chránit. Hele, najdi si u vás v Olomouci normálního kluka, vybodni se na hezounky, ti se zaobírají jen sami sebou. Jdi do nějakýho obyčejnýho, kterej tě bude mít rád takovou jaká si. Jednoduchý, co? Teď už se směje. Snažím se, opravdu se snažím, ale připadá mi, že má v sobě něco smutnýho, něco ztracenýho. Taková kráska, anděl, chcete-li. Navíc poslouchá metal. Ideál, řekl bych. Rozumíme si, mluví mi z duše.
Uplyne několik dní. Hrozně chci, aby se mě na Martinu blondýnka zeptala. Ale ona naschvál nic. Tak musím sám. Probíráme to celou noc. Nakonec se shodneme, že musí chtít sama. Nikdo jinej to za ní neudělá. Bohužel, několik následujících měsíců mluví spíše proti mě. Martinu bylo možné spatřit různě po městě, převážně se staršími pány. Studovala a měla samé dobré známky. I staří profesoři sekerníci, před její krásou roztáli. Pejřili se a vtipkovali. Uměla v tom chodit. Někdy si říkám, jestli jsem tenkrát nemohl udělat víc. Nakonec zůstala v Plzni. Dnes třikrát rozvedená, ztrhaná, vyžilá a když jsem jí nedávno viděl, tak se ke mě hrozně hlásila. Pozvala mě na pivo a povídali jsme si. Už z ní není metalová princezna a má stále hrozně divoký život. Někdy si říkám, jak je osud někdy pěkná kurva. Každý máme jinou startovací pozici. Někdo se narodí do parádní rodiny a skončí stejně blbě. Někdo to má těžký a vybojuje si svůj kousek posranýho štěstí. Asi hodně záleží, co od života chcete. Seděli jsme, popíjeli a zeptala se mě, jestli ještě chodím na metal. Odpověděl jsem, že jistě. Já bez toho nemůžu být. Když odcházela, tak se hrozně smutně usmívala. Bylo na ní vidět, že se kdysi ztratila a už nikdy nenašla. Velká škoda, protože takhle chytrou a krásnou ženskou jen tak nepotkáte. Přijdu domů, všechno říkám ženě a ona mě pohladí po tváři. Pořád nežárlí, ale je na ní vidět, že jí to není jedno. A když se usměje, tak má v očích veselé jiskry a malé vrásky od smíchu, které tolik miluju.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Někdy si říkám, jestli není lidský rod na Zemi spíše omylem. Nikdo jiný nedokáže způsobit ostatním tolik bolesti, tolik strachu a beznaděje. Jakoby existoval ještě jeden svět, ze kterého občas vystoupí temné stíny, zlí našeptávači, které nám říkají, abychom udělali něco ošklivého. Alespoň tak na mě působí nové album španělských black death metalistů ATREXIAL. Opět se jedná o chladnou a temnou poctu všem démonům. Kolem mých nohou se plazí jedovatí hadi. Dívají se mi do očí. Jsem uhranutý, prokletý, přesně jako muzika na nové desce.
Je to děsivý obřad, je to noční můra, ze které když se probudíte, nebudete ještě dlouhou dobu vědět, jestli je realita opravdu tak krutá. Skvěle napsané, magicky podmanivé motivy, atmosféra plná chladu a strachu. Album jsem poslouchal nejlépe o samotě, v dávno opuštěných chrámech. Padám do hlubiny!
Někdy si představuji, že jsem zemřel a jdu k poslednímu soudu. Kolem jsou na stěnách přikována těla hříšníků, vzduch je těžký a smradlavý. Potom zazní v nekonečných chodbách podzemí první riff, první melodie. A já zase jednou vím, že moje kroky budou směřovat dolů, do pekla. Jakoby mi někdo vrazil do lebky obrovský trychtýř. Z vesmíru, odněkud z jiné dimenze, do mé hlavy proudí obrovská temná energie. "The Serpent Abomination" se pro mě stalo velmi návykovým albem. Vracel jsem se k němu nejlépe v noci. Užíval jsem si parádní zvuk, s chutí se díval na obal, ale hlavně si vychutnával jednotlivé pasáže. Je to jako napít se z jedovatého kalichu poznání. Pokud máte rádi kapely jako BEHEMOTH, VADER, HATE, BELPHEGOR, SETRHERIAL, DARK FUNERAL, SARGEIST, myslím, že budete spokojeni jako já. Skladby jsou napsány velmi dobře, mají jasný cíl. Utopit vás v nekonečných močálech věčnosti. Atmosféra je opravdu velmi mrazivá, syrová. Zajímavá je i určitá melancholie, zvláštní odér, energie chcete-li, která se prolíná jednotlivými songy jako jedovatý břečťan. Je to masivní zeď z ostrých riffů, mocného vokálu a zničujících bicích, která na vás spadne a rozdrtí vás na prach. Jak jsem již zmiňoval, svět je občas zvláštní místo k životu. Příliš mnoho bolesti, příliš mnoho strachu. Raději se zavírám do své kobky a poslouchám novou desku od ATREXIAL. Myslím si, že se opravdu povedla. Jakoby existoval ještě jeden svět, ze kterého občas vystoupí temné stíny, zlí našeptávači, které nám říkají, abychom udělali něco ošklivého. Zlověstný, mocný, mrazivý black death metal, který dokáže probudit ty nejděsivější démony! Povstanou duše všech prokletých!
Asphyx says:
Sometimes I wonder if the human race on Earth is not rather a mistake. No one else can inflict so much pain, so much fear, so much despair on others. It's as if there's another world from which dark shadows occasionally emerge, evil whisperers telling us to do something nasty. At least that's how the new album of Spanish black death metallers ATREXIAL affects me. Once again it is a cold and dark tribute to all demons. Poisonous snakes slither around my feet. They stare into my eyes. I am bewitched, cursed, just like the music on the new album.
It's a terrifying ritual, a nightmare that when you wake up, you won't know for a long time if reality is really that cruel. Brilliantly written, magically captivating themes, an atmosphere full of coldness and fear. I listened to the album best alone, in long-abandoned temples. I fall into the depths!
Sometimes I imagine I've died and I'm going to my last judgment. The bodies of sinners are nailed to the walls around me, the air is heavy and smelly. Then, in the endless corridors of the underground, the first riff, the first melody. And once again I know that my steps will go down to hell. It's as if someone has shoved a giant funnel into my skull. From outer space, from somewhere in another dimension, a huge dark energy is flowing into my head. "The Serpent Abomination" became a very addictive album for me. I used to come back to it best at night. I was enjoying the awesome sound, looking at the cover with relish, but most importantly enjoying the individual passages. It's like drinking from a poisonous chalice of knowledge. If you like bands like BEHEMOTH, VADER, HATE, BELPHEGOR, SETRHERIAL, DARK FUNERAL, SARGEIST, I think you will be as satisfied as I am. The songs are written very well, they have a clear goal. Drown you in the endless swamps of eternity. The atmosphere is really very chilling, raw. What is interesting is a certain melancholy, a strange odor, an energy if you will, that permeates the songs like poison ivy. It's a massive wall of sharp riffs, powerful vocals and devastating percussion that comes crashing down on you and crushes you to dust. As I mentioned before, the world is a strange place to live in sometimes. Too much pain, too much fear. I prefer to shut myself in my dungeon and listen to the new ATREXIAL record. I think it's really good. As if there is another world from which dark shadows occasionally emerge, evil whisperers telling us to do something nasty. Sinister, powerful, freezing black death metal that can awaken the most terrifying demons! The souls of all the damned will rise!
Ave VRYKOLAKAS! Greetings to the catacombs of Singapore! As I was preparing for this interview, I found all the albums I have from you guys over the weekend. I found out (and a friend confirmed it) that the first record that made it to us was "Spawned from Hellfire and Brimstone" from 2004. You know what's interesting? I haven't found a single weak record in your entire discography. How is that possible? Do you have a recipe for that? You've kept the bar of quality so high for so many years.
Greetings Jakub! Let us start by thanking you for the opportunity to appear in Deadly Storm Zine. Czech Republic holds a special in our blackened hearts as we had a lot of contacts from there as well as Slovakia. We were admiring bands such as MASTER’S HAMMER, ROOT and then INTERVALLE BIZARRE, ALIENATION MENTAL and KRABATHOR. Thank you for the kind remarks about our releases. To be very honest with you, as a show of respect for someone who have been doing the zine for many years and therefore crossing paths with thousands of amazing bands from around the world, if VRYKOLAKAS ever sounded great, it is mainly because of all the great bands that influenced us when we were growing up. Since the beginning for me as the main songwriter of the band, I had always wanted VRYKOLAKAS to sound like the bands I truly admire. So if anyone were to say, „VRYKOLAKAS is a carbon copy of this band or that band!“ then I would be proud to say we have achieved what we wanted all along – to sound exactly like our influences. Back in the 1990s, you will find this phrase being used when a band is compared to a well-known band from another country, for example, ABHORER was once described as Singapore’s answer to SARCOFAGO. So, we were waiting anxiously for anyone to say, „VRYKOLAKAS is Singapore’s answer to GRAVE or INCANTATION or IMMOLATION“ or many more bands we admired. The recipe is to include as many influences into one song and across the songs in our albums. The many riffs, each sounding like our favourite bands, is sandwiched into one song, garnished with a bridge or interlude sounding like yet another of our favourite bands and the resulting dish sounds great because the listener gets reminded of the many great bands that they have been listening to in one song or throughout the album.
The album "Nocturnal Dominion of Death" is out and it's immediately become one of my most played albums. Listening to it, you feel like you're back on a timeline to the '90s. It is excellent! How was it made? And how does VRYKOLAKAS actually create new material?
We are glad that you enjoyed this album, Jakub! The negative part of our songwriting is I believe we are not able to move away from the 1990s! We may be amazed by the newer and current bands with all the new ideas they bring along, but those ideas don’t sit well in our hands. In the creation of our songs and albums, I am always thinking of riffs and putting together ideas for a song. Most of the time, my thoughts would manifest into a set of 3 to 4 riffs which means 30% of a song is done. Then, I would record this set of riffs on my voice memo app in my iPhone and leave them over a days. I actually have many „30%“ songs recorded in my iPhone. I will then try to put them together, maybe 3 sets of them and see whether they flow logically in terms of arrangement, the continuation of the ending and beginning notes and also whether the parts are playable continuously. While I write these songs, I would also imagine the drum patterns and then explain the ideas to Edi, our drummer. For the past 2 albums, we were aiming to produce a heavy and brutal album without relying on blast beats. Eventually, all these ideas are brought into the recording studio. The album recording always starts with my guitars guided by metronomes. And then from there, even before the drum patterns are laid down, we try to have a sense of the songs from the arrangement and duration of each parts and riffs. We always make mistakes and sometimes we use the mistakes and turn them into a bridge or a surprise element in the song. At this point, we were turning all the mistakes we made into opportunities to make that part of the song interesting. At the end of the recording of this album, we felt that we have produced our best album so far and there is always the worry that we will not be able to replicate the quality. But we’ll see...
I always liked the sound of your albums. "Nocturnal Dominion of Death" is no exception. How did you achieve such a dusty and dense sound? Does it look to me like it was recorded in analogue or am I wrong? Interestingly, I find the sound of the recording very similar to the previous record "The Necromantic Revocation". Do you have a lot of say in how the record should sound or do you leave it to the sound masters?
I must say that nowadays my responses to interviews are truthful confessions. So here is another confession: After all the tracks are recorded, vocals and chorus and leads and solos, we leave the mixing job solely to the engineer. We only need to say, „Make it sound „crushing!“ and we will only get to listen to the initial mix one or two months later. I guess you can say we are trusting in nature. But we know the engineers well, they are friends, we know their abilities and creativity, and they know what VRYKOLAKAS wants in our death metal designs. „The Necromantic Revocation“ was recorded at TNT Studios where the engineer will always set the initial sound for us. That means right from the tracking part, we can already sense how the end product would sound like. TNT Studios will start dirty and then the engineer will clean up the sound. At Studio 47 where we recorded „And Vrykolakas Brings Chaos And Destruction“ and our latest album, the engineer is also IMPIETY’s guitarist and a big fan of death metal. At Studio 47, he will track every part as clean as possible and then add the dust and dirt to the sound. Mr Nizam Aziz would even advise us on the picking for the riffs and tempo of the drums. This is where the drum patterns had to be written in as interesting way as possible to either match, compliment or outdo the guitars and bass. And he make us redo until he is satisfied. I don’t think studios nowadays are fully analog. The technology is in capturing the best sound from the microphone positions during recording. At TNT Studios, the engineer captures the raw performance, whereas at Studio 47, the engineer takes the time to position the microphone to capture the cleanest sound of each instrument throughout the song. I noticed this aspect. The microphone positions for TNT Studios looks like we are going to play a live show.
I'm an old-school fan and I'm very big on record covers. "Nocturnal Dominion of Death" is signed by a guy called Armaada Art. I traced it to an artist named Andreas Christanetoff. The motif is so cool to me that I put it on my desktop on my computer. However, I couldn't find much more information about Andreas. How did you get together and how did the cover for the album come about?
We had a different album artwork which we purchased from an artist who manipulates artificial intelligence. That artwork looks very similar to BATHORY’s „Blood Fire Death“ album artwork. When we were sending promo kits to labels, we caught the attention of Satanath Records from Georgia. I believe he noticed immediately that it is AI art and recommended we use a hand drawn artwork and engaged Mr Andreas Christanetoff to do it. We liked the eventual artwork as the concept really matched the album title and especially the first song. When you study the album artwork, there seems to be a chronological effect to the whole album. The artwork shows the force of darkness represented by the demons, encircling and assaulting a place of worship which you have to really look for it in the middle of the artwork. The end of that attack will result in the dominion of darkness, therefore the use of the word „nocturnal“. The first song is titled „Darkness Consumes The Soul“ which represents the artwork very well. At the inner self, darkness consumes the soul, leading to the outward manifestation of a dark dominion.
For a band that has been playing since 1991, you have a pretty stable line-up. That's not very common. Have you never had submarine sickness? You never changed your mind about how your music should sound? You know, some people like blondes, some people like brunettes. Then all you need is a few more pointed words. Someone once wrote that a band is like a family. How are VRYKOLAKAS?
We had 2 eras of VRYKOLAKAS members. The first era of the band has a totally different approach to the way we do things. We put in more effort in the outward imagery in the first era and the desire to be dark, serious, satanic, but the music at that time didn’t represent our philosophy. When the second line-up took over, with me as the only original member left, we overhauled our philosophy in music. At the onset, we wanted to be an example or a benchmark in terms of our music. We were the only band who preferred to squeeze as many riffs as we could in one song. The scene couldn’t figure us out. What kind of death metal were we expressing at that time? We had a more casual mindset among us. While our music is serious and brutal in nature, our personalities are very comical and fun-loving, especially me and the other guitarist at that time. People who interacted with us will never guess that we play death metal. In the band, we have never demanded loyalty but somehow we are loyal. We have never demanded or expressed brotherhood or family ties, but we always look out for each other. Musically, we have trust in each other’s ability, limits and how much we can or should demand from each other. In a way, you can sense our relationship as a band in our songs.
The good thing about today is that we have the internet. I mean, as in what, but at least I can remotely watch your concerts. It's not the same, the sound on youtube is always so weird, but from all available information - you guys mainly perform only in Singapore? I'll be honest, I want to see you live so badly, but there's no place. You're not going on tour? I would imagine you, IMPIETY (by the way, I recently saw them here and they were great) and maybe you can take AUTOPSY too. It would be a dream come true. No, seriously - what about VRYKOLAKAS and concerts? What would you say about a trip to Europe with a stop here in the Czech Republic?
Many do not know this but back in 2001-2002, we were invited to do a mini tour in Slovakia with the band TYPHOID. That would have been amazing, but we were never prepared for shows outside Singapore. We admire IMPIETY and WORMROT for diligently touring the world. We were close to IMPIETY during their „Kaos Kommand 696“ era and we were kind of horrified to hear the intensity of touring. We are satisfied enough playing shows here in Singapore and now have started venturing into neighbouring Malaysia. We would probably settle for shows in Asia (Japan, Korea, Taiwan) before considering Europe. We know it takes a lot of commitment to start and complete any tour and at the same time we want to meet the metal community which have been supporting our music since the beginning. As for AUTOPSY, we probably have to beg them to take us along with them.
Just yesterday I was talking to a friend in a pub about how crazy everything has changed in the last few years. Everyone has the internet in their pocket, young people are more influenced by pictures and videos than music and lyrics. Nobody reads much, we agreed that a lot of things are more superficial. Maybe it's different in Singapore, but here in the Czech Republic I encounter it every day. It's no different in music. How do you perceive the changes in society as a musician? We have a lot of new technology, recording studios are better equipped, ideas can be sent over the internet.
We believe that during the turn of the millenium, internet reduced the effort required to achieve the same goal. With the internet comes the technology to do things quicker. And once we learn to do things quicker, we get lazier and more impatient. Things that you mentioned such as reading, listening to physical formats, these things take a longer time. You have to take out a magazine, flip the pages in order to find information which may not be customized to your liking. Whereas with Google, you could type exactly the questions with the keywords and get information within seconds. Similarly, it takes a long time to choose a CD or tape or vinyl, place these formats in their players, and you still need to press buttons to get to your favourite song instead of collating all your favourites in playlists on Spotify platform. And these conveniences have a dire impact on musicians and musicianship. Instead of experimenting with sounds and eventually mixing, musicians purchase customized products even to the point of purchasing digital softwares to produce sounds exactly the way you want it without having to turn knobs and try out different guitar amplifiers or drum skins. This convenience makes musicians choose the short cut. Instead of working on a 4 songs demo or EP, or a 8 songs album, bands nowadays prefer to release singles and even then on Spotify. The common apprehension with today’s musicians are the question: „Can we still sell tapes / CDs / vinyls?“ Which then brings us all to another important question – is metal music a passionate hobby or a career? Here in Singapore things have become very ridiculous when because of the internet, we are able to access the bands who do not need as much support but somehow we are always ready to spend our money on them, instead of putting a bit more effort and discover the bands or the scene in our proximity (local) and support them at a cheaper cost.
It's a different world when it comes to labels, labels. VRYKOLAKAS are a band that for me is synonymous with underground death metal. We have bandcamp, youtube, labels can spread your music faster and it reaches more people. But you know, vinyl is vinyl, cassette is cassette and CD has its charm too. Have you had to change your approach to releasing your music in any way? Or are you still going old school and new releases leave you cold?
The priority for us is still releases in physical formats. For us as a Singaporean band, opportunities for vinyl releases are rare and few (except for IMPIETY and WORMROT and lately INFERNAL EXECRATOR), so when the offer comes, we accept them without second thoughts. Between tapes and CDs, we would prefer tapes as we started at a time where tapes are the staple physical format before CDs emerge. But we do acknowledge the influence of social platforms such as those you mentioned. In today’s context, social platforms work like a digital flyer where the content goes beyond the usual limited information in texts in printed flyers of the old days. We need to get the information to as many people as possible to spread our music. Therefore, social platforms work best when you want to attract the neutral audience. Whether through the old or new school approach, for me as a listener, the music is still important. I would return to the band’s Bandcamp or YouTube platform if I happen to like their music although they do not have physical releases.
You started the band in 1991. You were actually at the beginning of something new. I really like the Singapore school of death. I like that it's so dirty, raw. What was the '90s like in Singapore? Please reminisce for us. What bands did you like to see, for example? Who were your role models? Feel free to add a funny story, I'm sure you have plenty.
I have to say that I was one of the most fortunate metalhead alive right now. I get to experience the beginning of the Singapore metal scene in 1989, right through the 1990s when the metal scene grew and blossomed. I was also unfortunate enough to persevere long enough to reach this phase of metal dystopia where I am seeing the decline in the number of metal bands and even metalheads. You see very few young metalheads and new faces. When you go to metal gigs, you see the same people you know since the 1990s and we needed to rely on them reforming their old bands to sustain the population. Going back to the 1990s, I was ABHORER’s guitarist regular penpal. I would receive his letter every week. He was a sincere supporter of the Singapore underground scene, recommending bands which just recorded or released demos. He would attend some of the recording sessions, and you are talking about ABHORER, attending demo recording sessions and sending me the addresses of new bands and latest news of the scene, for me to contact. Although we lived quite near to each other, writing letters is the metal thing to do at that time. We exchanged flyers and photos and these are the things that really stayed inside your memory for a long time.
When we moved away from writing letters, we started meeting up during the weekends just to exchange demos and fanzines that we receive from the international metal scene. There were already a few record stores selling metal releases. We would frequent these stores and browse through every single item before deciding to buy something. Gigs only started here in Singapore from 1992 and you get to see all genres of bands. We would attend the gigs nevertheless just to wait for that one or two metal bands. Sometimes, things get so desperate that we had to settle for bands that slipped in METALLICA’s songs in their set. Full metal gigs started from 1999 which happened to be the year VRYKOLAKAS played our first ever gig.
I was quite close to the members of the following bands: MUMBRA, LIBATION, DOXOMEDON, ETHOS, AS SAHAR, MORBIFIC, LEVIATHAN, CEMETERY, DEBAUCHERY, EIBON, MESSESCHMITT, PROFANCER, MARTYRDOM, BELIAL, XAMIEN, RUDRA, NECREOUS, BILE PUSCESS, WARTORN NATION, DEMISOR, IMPIETY, ABATTORY and a few others along the way. DOXOMEDON, DEMISOR and AS SAHAR played a lot of shows here and in Malaysia. I have always wanted to watch ABHORER but unfortunately that was never meant to be.
There were hundreds of funny stories but at this point the essence of the comedy cannot be reproduced as the local and cultural context would not be easily understood. But as I mentioned earlier, we belong to that small group of metalheads who were always joking around when we are not playing our music. And then we plug in our instruments, we turn dark and deadly.
I ask this question to every band and I'm really interested in your opinion. What does death metal mean to you? How would you define it? On VRYKOLAKAS records you can hear a lot that you put everything into your music, that it is played with heart. As a fan I feel that way. So death/black metal means to you...?
To put it in simple terms, death metal is my alter ego. And if I want to be more precise, VRYKOLAKAS is my alter ego, manifesting from the members‘ input through their instruments. VRYKOLAKAS also means „vampire“ or „werewolf“ according to Greek mythology which means that most of the time we are normal folks living among normal folks and then when the timing is right, we turn into monsters through the expression of our music. Visually we are humans, artistically we are demons. As an artform, death metal is probably the only one I can relate to. I may not be able to explain in layman’s terms, but I can understand why death metal is expressed the way it is, the outrageous visuals and intense and extreme vibes that comes from it.
Finally, a classic but important question. What are VRYKOLAKAS planning in the near future? Can we look forward to some new album from your kitchen? Alternatively, and I firmly believe in this, will we finally see you somewhere on a club tour in Europe?
We are definitely planning to meet our listeners and would like to experience the metal scene in Europe and America. But the plan has to be financially reasonable for both the band and the organizers. I think we have reached a stage in human existence where everything is meaninglessly costly. We have already calculated that a tour, no matter how small, will be taxing (literally and figuratively). So the next best thing to reach out to our listeners and the general international metal community is try our best to write and release good albums through labels which have international reach. This is why VRYKOLAKAS always try to attract international labels – so that our music is accessible to international listeners at a reasonable cost.
Thank you very much for the interview. I really appreciate it. I'm an old fan of VRYKOLAKAS and you actually made one of my dreams come true. I wish you a lot of sold out shows, let your fans rip your hands off with merchandise and I will be looking forward to more of your music. I hope to see you live as well. May your personal lives prosper as well. VRYKOLAKAS RULES!
Thank you Jakub for the affirmation! We produce albums for listeners like you! We do not believe in fans. We believe that our music builds friendships or brotherhoods – the bond of death! Mutually, we also wish the best for DEADLY STORM ZINE. Together, we ride the DEADLY STORM, bringing chaos and destruction, and rise together in the nocturnal dominion of death! Those who are new, check out death metal, start with VRYKOLAKAS! Those of the old school, write letters to us:
