DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 1. února 2026

Recenze/review - THE CRAWLING - Live in Belfast MMXXIV (2026)


THE CRAWLING - Live in Belfast MMXXIV
CD 2026, Grindscene Records

for english please scroll down

Někde mezi smutkem, bolestí a beznadějí. V naprosté tmě a chladu. Tak jsem se cítil, když jsem kráčel temnými ulicemi našeho města a poslouchal jsem nové živé album tmářů THE CRAWLING. Kolem mě se válela krvavá mlha smíchaná se smogem. Továrna, ke které jsem směřoval, připomínala onen svět. Stačilo několik tónů, první riff, melodie a začal jsem křičet do tmy. Nejednou jsem nebyl v zimním městě na západě České republiky. Stál jsem uprostřed davu, v Belfastu a všemi póry svého těla vnímal muziku, která mi již několik let koluje v žilách.

Určitě to znáte. Člověk se stane fanouškem nějaké kapely postupně. Nejdříve jen tak nesměle ochutná, stráví s jejich hudbou několik večerů, kráčí s ní ulicemi nebo jen tak, po lesních pěšinách. O THE CRAWLING jsem již psal (odkazy na recenze najdete dole pod dnešním článkem). Pánové do mě zasekli svůj ostrý dráp a už mě nikdy nepustili. O živých záznamech moc nepíšu, zde ale udělám výjimku. Nové album totiž hoří zevnitř, i když je doomově mrazivé i death metalové surové. 


Když jsem "Live in Belfast MMXXIV" poslouchal, tak jsem byl opravdu na koncertě. Mezi fanoušky stály i pradávné stíny mých kamarádů, kteří již nejsou mezi námi. Mívám to takhle pokaždé. Podobné akce si neskutečně užívám, navíc THE CRAWLING patří mezi smečky, které jsou velmi opravdové, ryzí, autentické. Zkrátka a dobře, jejich hudbu jim věřím, neskutečně si ji užívám, stala se i mojí součástí. Líbí se mi zvuk, který je takový, jaký jej můžete na živém vystoupení opravdu zažít. Připadá mí (snad se nemýlím), že nebyl nijak zbytečně upravovaný. Řekni mi kamaráde, v jakém rytmu tepe tvoje srdce, ptal jsem se sám sebe, když jsem neustále přidával hlasitost. Všechno ostatní šlo stranou. Vracel jsem se domů a pokaždé se těšil, až si sednu, zapnu znovu play a otevřu si nějakou dobrou knihu. Tyhle chvíle jsou pro mě velmi důležité, nutné, abych se nezbláznil v současném podivném světě. Jako asi každý se potřebuji zastavit, zpomalit a srovnat si myšlenky. Tohle album je pro tyto vzácné a nebál bych se napsat terapeutické chvíle více než vhodné. Skladby se valí kupředu jako lavina z kamení, starých kostí a děsivých vzpomínek. Jsem jenom já a tahle nahrávka. Nic kolem mě neexistuje. Jsi fanoušek třeba takových NOVEMBER´S DOOM, MY DYING BRIDE, DRACONIAN, KATATONIA, OFFICIUM TRISTE, EVOKEN, SENTENCED, BOLT THROWER, ENTOMBED? Posloucháš dávno hudbu hlavně srdcem? Potom je tahle deska určena i pro tebe. Někde mezi smutkem, bolestí a beznadějí. V naprosté tmě a chladu. Tak jsem se cítil, když jsem kráčel temnými ulicemi našeho města a poslouchal jsem nové živé album tmářů THE CRAWLING. A teď mě prosím už nechte být, má slova stejně nestačí, lepší je jen tak sedět, být, existovat a poslouchat. Děkuji. Dokonalá esence smutku, chladu, tmy a beznaděje, která se vám dostane do podvědomí! Koncert, který se stal pro mě niterným obřadem! 


Asphyx says:

Somewhere between sadness, pain, and despair. In complete darkness and cold. That's how I felt as I walked through the dark streets of our city listening to the new live album by THE CRAWLING. A bloody fog mixed with smog swirled around me. The factory I was heading for resembled that world. A few notes, the first riff, the melody, and I started screaming into the darkness. Suddenly, I was no longer in a winter town in the west of the Czech Republic. I was standing in the middle of a crowd in Belfast, feeling the music that had been flowing through my veins for several years with every pore of my body.

I'm sure you know the feeling. You gradually become a fan of a band. At first, you just tentatively sample their music, spend a few evenings with it, walk the streets or forest paths with it. I've already written about THE CRAWLING (you can find links to reviews below today's article). These guys dug their sharp claws into me and never let go. I don't write much about live recordings, but I'll make an exception here. The new album burns from within, even though it's doom-like and death metal raw. 


When I listened to "Live in Belfast MMXXIV", I really felt like I was at the concert. Among the fans were the ancient shadows of my friends who are no longer with us. I always feel this way. I enjoy events like this immensely, and THE CRAWLING is one of those bands that is very genuine, pure, and authentic. In short, I believe in their music, I enjoy it immensely, and it has become a part of me. I like the sound, which is just like what you would experience at a live performance. It seems to me (I hope I'm not mistaken) that it hasn't been unnecessarily edited. Tell me, my friend, what rhythm does your heart beat to, I asked myself as I kept turning up the volume. Everything else faded into the background. I would come home and look forward to sitting down, turning on the player again, and opening a good book. These moments are very important to me, necessary for me not to go crazy in today's strange world. Like everyone else, I need to stop, slow down, and gather my thoughts. This album is more than suitable for these precious and, I would dare say, therapeutic moments. The songs roll forward like an avalanche of rocks, old bones, and terrifying memories. It's just me and this recording. Nothing else exists around me. Are you a fan of bands such as NOVEMBER'S DOOM, MY DYING BRIDE, DRACONIAN, KATATONIA, OFFICIUM TRISTE, EVOKEN, SENTENCED, BOLT THROWER, ENTOMBED? Have you been listening to music mainly with your heart for a long time? Then this album is for you. Somewhere between sadness, pain, and despair. In complete darkness and cold. That's how I felt when I walked through the dark streets of our city listening to the new live album by THE CRAWLING. And now, please leave me alone, my words are not enough anyway, it's better to just sit, be, exist, and listen. Thank you. The perfect essence of sadness, cold, darkness, and despair that will get into your subconscious! A concert that became an inner ritual for me!


about THE CRAWLING on DEADLY STORM ZINE:




Track Listing:
1. Intro
2. March of the Worm
3. Sparrow
4. Thy Nazarene
5. The Right to Crawl
6. Another Vulture
7. An Immaculate Deception
8. Bound to the Negative
9. Wolves and the Hideous White
10. Rancid Harmony
11. Outro

band:
Bass / Vocals: Adrien Crozet
Guitar / Vocals: Andy Clarke
Drums: Gary Beattie



PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh pětistý padesátý pátý - Černé mraky na krásném nebi


Příběh pětistý padesátý pátý - Černé mraky na krásném nebi

Přijel jsem zrovna z Boleslavi, kde jsem měl nekonečný rozhovor s mámou. Myslel jsem si, že když otec odešel, tak už bude klid. Jenže nebyl. Pořád brečela, utápěla se v depresích. Stěžovala si, že je sama, že nikoho nemá. Hrála to na city, ale to jsem tenkrát ještě nevěděl. Můj divný bratr jen seděl a mlčel. A když už promluvil, tak to bylo jen samé já, já, já. Nikdy se mě nezeptal, jak se mám, nikdy jsme spolu nešli třeba jen tak na pivo. Většinou ležel, byl děsně unavený a učil se. Škola mu šla a i když ho za chvilku čekala maturita a chtěl i na vysokou do Liberce, tak neměl vůbec žádné problémy. Jen sám se sebou. Nechodil moc ven, neměl žádné holky. Když jsem vystoupil z vlaku v Plzni na nádraží, měl jsem zkrátka hodně divný pocit. Jakoby to bylo v mém rodném městě najednou všechno přikryté černým  hávem.

Pořád jsem na to musel myslet. Šel jsem do hospody a pak až na kolej. Blondýnka tam nebyla, což bylo divný. Autobus ji přijížděl dřív než mě a moc jsem se na ní těšil. Byl jsem zmatený a padla na mě taková zvláštní tíseň. O depresích tenkrát nikdo nemluvil, jít s tím třeba k doktorovi, byla slabost a nemluvilo se o tom. Všichni všechno přechlastali. Veškerý chmury se rozplynuly v alkoholu. Hele na rovinu, pil jsem dost, ale to snad každý student. Nějak to ke koleji a situaci patřilo. Musel jsem spláchnout pachuť rodiny rozvrácené otcem despotou a cholerikem. On chlastal vrcholově, nedávno jsem ho zahlédl ve městě. Jen náhodou z autobusu. Kráčel po Míráku s nějakou divnou paní, smáli se a on byl pohublý. Ten velký silný chlap, co kdysi skály lámal, byl několik měsíců po odchodu troska. Oklepal jsem se z té vzpomínky. Do Boleslavi, kterou jsem kdysi tak miloval, protože jsem tam zažil skvělé dětství a měl jsem tam rodinu a kamarády, jsem začal hrozně nerad jezdit. Pokaždé jakoby to tam na mě padalo. Moc špatných vzpomínek, které převážily ty dobré.

Měl jsem to vědět, že je to neskutečná drbna. Taková malá prdelatá, s pichlavým pohledem. Jakmile mě zahlédla, když vstoupila do dveří, ihned se ke mě hrnula. Viděla jsem ji s nějakým fešákem, no tu tvoji bloncku. Hlásila mi s úsměvem na tváři, který byl falešný jak její nastavované vlasy. Přisedla si, aniž bych ji zval. No, nevím, nějak se k sobě měli. Objímali se a co jsem viděla, tak mu dávala pusu. Zachvěl jsem se. To bude nějaká blbost, řekl jsem. Věřili jsme si. Ona byla kočka a přesto si mě hlídala a já jí. Měl jsem spoustu možností zasunout, ale nevyužil jsem toho. Někdy to bylo hodně těžké, jsem přeci jen slabý chlap a některý holky mě chtěly jako skalp, ale ovládl jsem se. Radši jsem se opil, než abych někde pro pár chvilek potěšení. Já vím, je to těžké, nechci ani moralizovat, ale měli jsme to takhle nastavené. Vlastně by mě nikdy ani nenapadlo, že by si mohla vyjít s někým jiným. Přesto mi ta kráva s hlavou od kysličníku nasadila brouka do hlavy.

Byl jsem blbec. Normálně nejsem žárlivý, věřím si. Jenže jsem přijel totálně psychicky vyšťavený z Boleslavi a utápěl jsem se v chmurách. Nasadil jsem si sluchátka, pustil PARADISE LOST a asi jsem na chvilku usnul. Pořád nikde nebyla. Zvláštní, měli jsme takový systém s lístečky. Když někdo někam neočekávaně šel, napsal na papírek kam jde a dal jej na stůl. Takoví předchůdci SMS, které dodržujeme z čistě praktického hlediska dodnes. Uvědomme si, že jsme byli v Plzni jen sami dva. Bez rodiny. Setmělo se a mě to nedalo. Najednou mi v hlavně začali hlodat divný myšlenky. Moje máma mě nikdy moc nechválila, spíš jen kritizovala a tak pokaždé, když jsem od ní jel, cítil jsem se špatně. Hledal jsem u sebe chyby. Nějak mi to blbě secvaklo v hlavě. Možná pro ní fakt nejsem dost dobrý. Ona je z pohodové rodiny, já si zažil peklo, ona má gymnázium, já jen blbou zemědělku a ekonomku. Navíc je to fakt kočka, já jsem obyčejný kluk, normálně bych na ní nikdy neměl. Postavu mám super, ale jinak mám velký nos, jsem vyhublý, kurva já se v tom tak utápěl. Musel jsem ven, někam do ulic.

Hledal jsem ji. Došel jsem na všechna místa, kde by mohla být. Dokonce jsem, i takhle v noci, došel až do její školy a zeptal se na vrátnici. Vyděšený jsem vrazil do jedné učebny, i přes hlasité protesty vrátného. V jednom okně jsem totiž zahlédl siluetu dvojice, co se líbala. Otočila se ke mě sice blonďatá hlava, ale byl to někdo jiný. Pígloval ji zezadu pan profesor. Takovej dědula. Zapálil jsem si na schodech a dal si hlavu do dlaní. Co když se jí něco stalo? Běžel jsem na služebnu policie, ale tam seděl znuděný strejda, který na mě koukal jako na vyoranou myš. Hele mladej, to si vyřiďte sami. Ohradil jsem se, ale on mě seřval, že mám jít do prdele, že má svých starostí dost. A přepnul v televizi na nějaký fotbalový zápas. Viktorka versus Kometa Brno. Šel jsem pryč, ještě jsem doběhl do Studny, do Ucha i Oka, což byly studentský kluby. Jestli se někde nezapomněla s kamarádkou. Moc se jí to ale nepodobalo. Dala by mi vědět dopředu. Byl jsem už zoufalý. Bylo něco po jedenácté, když jsem se vracel sklesle na kolej.

Je tam taková divná cesta, mezi mlázím a mladými stromky. Vidím známou siluetu. Vrávorají, zavěšení do sebe. Doběhnu je, zaklepu jí na rameno. Je to ona. Moje holka s jiným klukem. Chytne mě rapl. Chytím ho pod krkem a ihned, bez vysvětlování mu jednu napálím. Nestihne nic říct. Ona na mě ale zařve, co to dělám, co blbnu. Nevnímám jí. Jsem fakt naštvanej, poníženej, je mi na blití. Křičím na ní a jsem sprostý, jsem plnej bolesti z Boleslavi, jsem frustrovanej. Udělám něco, co pro mě vůbec není typické. Vůbec ji neposlouchám, jsem jak ve zlým snu. Mám co dělat, abych toho hajzla nedokopal na zemi. Místo toho uteču na pokoj, naházím do krosny pár věcí, co tu mám a vrátím se na pokoj, kam původně patřím. Je tam medvídek Máťa, velkej kluk z Hrobu u Kryrů. Studuje fakultu aplikovaných věd a moc se zatím neznáme. Problém trošku je, že tam má takovou malou prdelku. Vyruším je. Omluvím se, sednu si do kuchyňky a čekám. Když mají hotovo, tak vyleze usměvavý Máťa a co se prej děje. Vzteky mezi zuby procedím kus něčeho asi nesrozumitelného. V klidu kámo, řekne mi a že prý jen budu muset nějak vydržet, že tu bude i ta jeho křepelka, nemá kam jít. Celou noc nespím, koukám do stropu a dělám, že neslyším, jak spolu laškují.

Ona odejde, dáme si kafe a co se prej děje. Musím se někomu svěřit. Normálně to moc nedělám, bývá to obráceně. Já jsem přeci ten klidný, pohodový Jakub nad věcí, se kterým je sranda, mě lidé říkají všechno. Vědí, že to u mě bude jako v hrobě, že to nikomu neřeknu. Umím poslouchat, i když je fakt, že mě to moc nebaví. Už jsem se s tím ale smířil, že za mnou celý život chodí lidi a povídají mi o sobě. Teď jsem ale v opačné pozici. Vezmu to zeširoka, už dlouho jsem s nikým takhle nemluvil. Máťa není navíc zatížený mnoha společnými zážitky. Je to spíš známý, než kamarád. Jak se ale brzy ukáže, je to chlap na svém místě. Dobrák od kosti. Kluk, který mě vyslechne, nehodnotí. Poradí mi, ať se den dva vydýchám a pak za blondýnkou zajdu a v klidu si promluvíme. Jsem ale debil, nechci, jsem děsně hrdej, jsem kus hovádka, hromada testosteronu. To je moje holka, říkám, jak nějaký manipulátor, a nikdo, rozumíš nikdo. Dej si panáka a uklidni se, položí mi svoji ruku dřevorubce na rameno a já se postupně vydýchám.

Ano, to nevím, zjistím to až po mnoha letech, že se Máťa zvedl a hned odpoledne za moji milou zašel. Zjistil, že to byl bratranec, který přijel jako šílený fanoušek na fotbalový zápas. Je z Brna a je to tak trošku lopata a blbec, ale byli spolu někde v hospodě, přemluvil ji na utkání a nakonec někam ještě na jedno. Máťa mi ale nic neřekl, jen jako nějaký diplomat uspořádal schůzku na neutrální půdě. Setkali jsme se a pohádali. Hodně pohádali. Padla velká špatná slova. Bylo to snad poprvé, kdy jsme na sebe křičeli. Trable v ráji. Černé mraky na krásném nebi. Odešel jsme z baru, kde na mě všichni koukali jak na rapla. Byl jsem jím. Byl jsem fakt debil. Stojím na schodech před kolejí a vyleze Máťa. Tak hele kamaráde, sereš mě. Taková holka se neopouští. Podívej se na ní, jak je chytrá, krásná, milá, jakej má šmrnc. A teď se podívej na sebe, jaký máš kurva štěstí. Mluvil jsem s ní. Miluje tě. Nechápe tě. Tohle je ženská, která by ti nosila pomeranče do vězení. Byla by ti věrná, i kdybys někoho zabil. Zůstala by s tebou, tak si to neposer. Šrotovalo mi to v hlavě. Pomalinku jsem se uklidňoval. Dobře, vrátím se. Vůbec mi nedocházelo, že naše neshody sledují i další lidé. Když jsem se omluvil a ona mi s brekem padla do náručí, zatleskali nám jak v blbým americkým filmu. Ty vole, vy spolu musíte zůstat, když už ne vy, tak kdo jinej, kurva, dodá ještě Máťa a potvrdí mu to i vyžraný Venca za barem. 

Šeptáme si o tom, že jsem blbec. Omluvím se, jsem naměkko. Že si mi nebyla nevěrná? Co si o mě myslíš? Přísahej a takový ty věci, co se říkávají. Leželi jsme potom v posteli, zamotaní do sebe. Poděkoval jsem tenkrát pánu bohu, protože jsem nikoho jinýho neznal. Zapomněl jsem ale poděkovat Máťovi. On je ten, který může za to, že jsme spolu dodnes. Já byl takovej blbec, že nebýt jeho, chtěl jsem se druhý den vrátit do Boleslavi a pak utéct na chalupu, bydlet tam, makat někde v lese a na všechno se vybodnout. Neudělal jsem to jen díky němu. Jinak, ehm, bratrance jsem potkal až po několika měsících. Bál se mě. Nechápal jsem proč a když se vše vysvětlilo, moje omlouvání nemělo konce. Černé mraky na krásném nebi se rozplynuly a díky Máťovi z Hrobů u Kryr se vše v dobré obrátilo. Díky kámo. Díky moc!

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 31. ledna 2026

Recenze/review - NOIRSUAIRE - The Dragging Poison (2025)


NOIRSUAIRE - The Dragging Poison
CD 2025, Osmose Productions

for english please scroll down

Pokaždé, když si jej potkal, tak tě začalo mrazit v zádech. Nevenek vypadal krásně. Měl zajímavé rysy, jasný postoj a lidem se líbil. Uměl krásně mluvit. Byl úspěšný. Přesto na něm bylo něco divného, zvráceného. Možná právě tohle tě na něm tolik přitahovalo. Přála sis, aby tě oslovil. Konečně se tak jednoho krásného večera stalo. Byl okouzlující, vznášel se kolem tebe jako vznešený šlechtic. Potom ti prokousl hrdlo a vysál z tebe všechnu krev. V obličeji měl ďábelský škleb a ty si konečně poznala jeho pravou tvář.

Na black metalu se mi vždycky nejvíc asi líbila taková ta těžko definovatelná chladná, mrazivá atmosféra. Tajemno, záhadnost. NOIRSUAIRE jsou jednočlenným projektem, kapelou, která mě naplno uvrhla do temnoty. Stačilo několik prvních poslechů a už jsem nebyl ve svém pokoji, ale procházel jsem se na onom světě. Potkával jsem tam vampýry, sukuby, i své vlastní démony. Nemohu jinak, než vám loňskou nahrávku doporučit. 


Album je ze své podstaty neklidné, tajemné, nebál bych se napsat magicky přitažlivé. Jako bych navštívil nějaký dávno opuštěný hrad a strávil několik nocí mezi chladnými stěnami prokletých kobek. Kousek ode mne se popravovalo a pořádaly se čarodějnické procesy. U tohoto stylu je vždy velmi důležité, aby byl uvěřitelný, autentický. A to NOIRSUAIRE jsou, to vám klidně podepíšu vlastní krví. Ďábel se mezi lidmi uctíval již odpradávna. Jak se píše ve starých spisech, jeho existenci lze přeci jen prokázat o hodně lépe, než kohokoliv jiného. Zlo se totiž ukrývalo (a stále tomu tak je) v každém z nás. Téhle smečce se povedlo jej vytáhnout na povrch, promítnout do nových skladeb a nastavit nám křivé zrcadlo. Pokud jste někdy četli o vampirismu, zajímáte se o folklór a rádi a často tančíte s démony, potom jste zde správně. Skladby jsou velmi dobře napsány, mají v sobě potřebný drive i sílu. Hoří zevnitř a na povrchu jsou chladné jako ruka mrtvoly. Co se týká formálních věcí, jako je zvuk, motiv na obalu, celková produkce, tak věřte, že je vše v absolutním pořádku. Vy se tak můžete v klidu soustředit na muziku samotnou. Ta se kolem vás bude nejdřív plazit  jako jedovatý had, postupně vás uhrane a nakonec se stane vaší součástí. Začne vám kolovat v žilách, otiskne se do vás a označí si vás cejchem. "The Dragging Poison" je přesně tím druhem alba, na kterém se velmi elegantně kombinuje pradávná surovost se zajímavými studenými melodiemi. Možná stejně jako hrdinka dnešního úvodu recenze potkáváte také někoho krásného s krvavým a zlým pohledem. Je tak snadné podlehnout. Temný a chladný black metalový vampirismus! Album, u kterého vám zmrzne krev v žilách! 

Asphyx says:

Every time you met him, you felt a chill down your spine. Outwardly, he looked wonderful. He had interesting features, a clear stance, and people liked him. He was a gifted speaker. He was successful. Yet there was something strange, twisted about him. Maybe that's what attracted you to him so much. You wished he would talk to you. Finally, one beautiful evening, he did. He was charming, hovering around you like a noble aristocrat. Then he bit through your throat and sucked all the blood out of you. He had a devilish grin on his face, and you finally saw his true colors.

What I've always liked most about black metal is that hard-to-define cold, frosty atmosphere. Mystery, enigmaticness. NOIRSUAIRE is a one-man project, a band that plunged me completely into darkness. After just a few listens, I was no longer in my room, but walking through the other world. There I encountered vampires, succubi, and my own demons. I can't help but recommend last year's recording to you. 


The album is inherently restless, mysterious, and I wouldn't hesitate to call it magically appealing. It's as if I visited a long-abandoned castle and spent several nights among the cold walls of cursed dungeons. Executions and witch trials were taking place not far from me. With this style, it is always very important to be credible and authentic. And NOIRSUAIRE are just that, I can vouch for it with my own blood. The devil has been worshipped among humans since time immemorial. As written in ancient texts, his existence can be proven much better than anyone else's. Evil was (and still is) hidden in each of us. This band has managed to bring it to the surface, project it into new songs, and hold up a crooked mirror to us. If you've ever read about vampirism, are interested in folklore, and like to dance with demons, then you've come to the right place. The songs are very well written, with the necessary drive and power. They burn from the inside and are as cold as a corpse's hand on the surface. As far as formal aspects such as sound, cover art, and overall production are concerned, rest assured that everything is in perfect order. This allows you to focus on the music itself. At first, it will slither around you like a poisonous snake, gradually captivating you until it eventually becomes a part of you. It will start to flow through your veins, leave its mark on you, and brand you. "The Dragging Poison" is exactly the kind of album that elegantly combines ancient rawness with interesting cold melodies. Perhaps, like the heroine of today's review introduction, you too will meet someone beautiful with a bloody and evil gaze. It's so easy to succumb. Dark and cold black metal vampirism! An album that will freeze the blood in your veins!



tracklist:
1. Intro - Thousands Throats Thousands Spears 03:31
2. The Trance of Bedless Bones 04:31
3. Fogged by the Leaves of Pestilence 03:40
4. The Dragging Poison 05:18
5. Possessed by a Malignant Lust 04:04
6. Interlude - Withering Veins 01:50
7. Enshrouded in Rabid Repugnance 03:32
8. Sworn by Sinister Wisdom 04:41
9. Noirsuaire 04:37

pátek 30. ledna 2026

Recenze/review - TOTAL ANNIHILATION - Mountains Of Madness (2026)


TOTAL ANNIHILATION - Mountains Of Madness
CD 2026, Testimony Records

for english please scroll down

Vrcholky hor jsou zahalené do zvláštně těžké mlhy. Má barvu zkažené krve. Pokaždé, když se přiblížím, tak slyším nářek nemrtvých. Alespoň si myslím, že jsou to lidé, kteří se zde kdysi ztratili, zahynuli ve skalách. Ale třeba se pletu. Je to tu děsivé, šílené, cítím všemi póry svého těla velkou bolest, jakoby mě něco trhalo zevnitř. Bojím se a přesto vstupuji dovnitř. Umírám a znovu se rodím, v nekonečném cyklu. TOTAL ANNIHILATION, death thrash metaloví maniaci ze Švýcarska se volně inspirovali dílem H.P. Lovercrafta (konkrétně kosmickou novelou "At the Mountains of Madness" z roku 1936. 

Možná a nebo právě proto mám pokaždé, když zapnu play na svém přehrávači pocit, že jsem najednou na úpatí horského masívu. Dívám se nahoru a netuším, co mě čeká. Postupně přidávám hlasitost, řvu do tmy. Děsím se každého stínu, užívám si velmi propracované melodie a nápady, ztrácím se v mlze, jsem tu jen já a muzika a děsivé hory plné zvrácených příběhů. 


Potkává se zde taková ta temná a surová death metalová živočišnost s thrash metalovou naléhavostí a ostrostí. Vše je činěno velmi inteligentně, smečka z Basileje umí napsat opravdu dobré skladby, které se mi ihned (ano, stalo se tak již během několika počátečních poslechů) zadřely hluboko pod kůži i do podvědomí. Jako bychom byli spolu s kapelou stejné krve a vyrůstali jsme na podobných vzorech. Skvělé je i to, že si pánové dali velký pozor na zvuk. Ten je masivní, divoký, působí syrově a zároveň vyniknou jednotlivé silné melodie. Novinka má spád, drive, působí jako lavina, která se utrhne pokaždé, když zapnu play a přidám hlasitost na samou hranu slyšitelnosti. "Mountains Of Madness" je ale také albem, které má v sobě něco tajemného, zvláštního, neklidného. Všichni moc dobře víme, že zlo nikdy nespí, že je všude přítomné a jenom čeká v pozadí, aby mohlo zaútočit. Čest těm, kteří jej dokáží pojmenovat, definovat a zničit. Mám rád kapely, které mě donutí přemýšlet, které mi nedají svoji hudbu zadarmo. TOTAL ANNIHILATION si se mnou nejdřív hráli jako šelma se svojí kořistí. Postupně mě pevně sevřeli pavučinami své hudby, abych se nakonec ztratil v jejich světě. Pokaždé, když potkám kapelu, která má talent, která umí hrát, má zajímavé texty a nápady, tak vidím světlo na konci tunelu. Svět je a vždycky býval podivné místo k žití. Vím to já, kapela a věděl to i H. P. Lovercraft. Někdy si říkám (čím dál častěji), že hudba je něčím tak silným, že na to má slova ani nestačí. Myslím si, že není moc co řešit. Švýcaři vydali album, u kterého shoříte na popel a strhne vás do hlubiny. Vynikající záležitost, to vám klidně podepíšu vlastní krví! Thrash death metal, který nastavuje zrcadlo samotnému zlu! Na kost ohlodaná, velmi propracovaná a sofistikovaná nahrávka, která vás strhne do laviny! 

Asphyx says:

The mountain peaks are shrouded in a strangely heavy fog. It is the color of spoiled blood. Every time I get closer, I hear the wails of the undead. At least, I think they are people who once got lost here, who perished in the rocks. But maybe I'm wrong. It's scary here, crazy, I feel great pain in every pore of my body, as if something were tearing me apart from the inside. I'm afraid, and yet I go inside. I die and am reborn, in an endless cycle. TOTAL ANNIHILATION, death thrash metal maniacs from Switzerland, were loosely inspired by the work of H.P. Lovecraft (specifically the cosmic novel "At the Mountains of Madness" from 1936). 

Maybe that's why, or perhaps precisely because of that, every time I press play on my player, I feel like I'm suddenly at the foot of a mountain range. I look up and have no idea what awaits me. I gradually turn up the volume and scream into the darkness. I am terrified of every shadow, I enjoy the very elaborate melodies and ideas, I lose myself in the fog, it's just me and the music and the terrifying mountains full of twisted stories. 


It combines dark and raw death metal animalism with thrash metal urgency and sharpness. Everything is done very intelligently, the Basel-based band knows how to write really good songs that immediately (yes, it happened during the first few listens) got under my skin and into my subconscious. It's as if we were of the same blood as the band and grew up on similar influences. It's also great that the guys paid close attention to the sound. It's massive, wild, raw, and at the same time, the individual strong melodies stand out. The new album has momentum, drive, and feels like an avalanche that breaks loose every time I press play and turn the volume up to the very edge of audibility. But "Mountains Of Madness" is also an album that has something mysterious, strange, and unsettling about it. We all know very well that evil never sleeps, that it is omnipresent and just waiting in the background to attack. Honor to those who can name it, define it, and destroy it. I like bands that make me think, that don't give me their music for free. At first, TOTAL ANNIHILATION played with me like a beast with its prey. Gradually, they wrapped me tightly in the cobwebs of their music, until I was finally lost in their world. Every time I meet a band that has talent, that can play, that has interesting lyrics and ideas, I see the light at the end of the tunnel. The world is and always has been a strange place to live. I know it, the band knows it, and H. P. Lovecraft knew it too. Sometimes I think (more and more often) that music is something so powerful that words are not enough to describe it. I don't think there's much to discuss. The Swiss have released an album that will burn you to ashes and drag you into the depths. It's excellent, I'll gladly sign that with my own blood! Thrash death metal that holds up a mirror to evil itself! A bone-gnawing, highly polished and sophisticated recording that will sweep you away in an avalanche!


TRACKLIST
01. The Art of Torture
02. Mountains of Madness
03. Illusion
04. Chokehold
05. Choose the Day
06. Age of Mental Suicide
07. Nyctophobia
08. Beneath the Cross
09. Invisible Conflagration
10. Lost Forever
11. Hate Remains

LINE-UP
Daniel Altwegg – Vocals
Nicolas Stelz – Guitars
Jürgen Schmid – Guitars
Michael Lautenschläger – Drums
Niklaus Denger – Bass


Photos - EXORCIZPHOBIA, DEADROOTS, KRUSADIST - klub Parlament, Plzeň - 31. 1. 2026

Author of photos - Michal Radoš (https://twitter.com/deadlystormzine)


DEADROOTS
























KRUSADIST
















EXORCIZPHOBIA









Author of photos - Michal Radoš (https://twitter.com/deadlystormzine)

---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine