DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 19. července 2026

Recenze/review - GRIM LEGION - Harbingers of Death (2026)


GRIM LEGION - Harbingers of Death
CD 2026, Horror Pain Gore Death Productions

for english please scroll down

Desítky mrtvol, kdysi mučených, zubožených. Zpuchřelé maso odpadávající od plesnivých kostí. Bez rakví, bez soucitu. Řezání nožem, natahování až k prasknutí, znásilňování, další odkrytý hromadný hrob. Ne, tohle není pozůstatek svaté inkvizice, tady se jedná o poměrně čerstvou záležitost. Ve jménu víry, jdi a zabíjej. Je to stále stejné, pořád dokola, historie se opakuje s děsivou pravidelností. Stojím nad okrajem hluboké jámy, poslouchám nové album maniaků GRIM LEGION a kývám se spokojeně do rytmu. Jako šílené svědectví se kolem mě vznáší nářek nemrtvých.

Pokud se pohybujete v podzemí tak dlouho jako já, tak asi víte, že tahle smečka vydala v devadesátých letech tři demonahrávky, které se navždy zapsaly černou krví do death metalových archívů. Pánové rozhodně netrpí nadprodukcí, ale pokaždé, když vydají nové album, tak si můžete být jisti, že se jedná o surové, temné a chladné ozvěny z toho nejhlubšího podsvětí. Věrni starým, ověřeným postupům, stále s touhou zabíjet hudbou, jsou GRIM LEGION zde, aby vás seznámili s vašimi vlastními démony. 


Ostře řezané riffy, zabijácké bicí, melodie, u kterých praskají kosti tlakem, řev bestie. Pořád ze skladeb cítím takovou tu starodávnou, poctivou, uvěřitelnou, ryzí, opravdovou a naprosto autentickou patinu. Pokud najdete kostel ve vašem nejbližším okolí a sestoupíte v jeho sklepě hluboko pod zem, tak zjistíte, že snad neexistuje jediný, který nemá katakomby plné padlých kněží. Připadám si, jako bych byl součástí nějakého starého hororu z osmdesátých let minulého století. VHS šumí v přehrávači a sériový vrah, toulající se kdysi vaším městem, najednou při poslechu "Harbingers of Death" vyleze z obrazovky a jde vám po krku. Za zvuku téhle nahrávky vám prokousne tepnu a vyvrhne vnitřnosti z těla. Pro pochopení tohoto alba musíte přejít na druhou stranu, do země nekonečných stínů, bolesti a utrpení. Smečka je složena ze samých zkušených maniaků (pánové působili a působí také v kapelách jako Evoken, Condition Critical, Fatal Array, Godzero a Nucleus), kteří moc dobře vědí, co a jak chtějí hrát. Útočí na samou podstatu stylu a přidávají kousky ostrého, nahrubo nasekaného thrashe i mrtvolný chladný doom metalový odér. GRIM LEGION vždycky měli a stále mají svůj vlastní rukopis, výraz, podle kterého je ihned poznáte. I letos nám předkládají dokonalou esenci záhrobních motivů. Opravdu si připadám, jako bych stál na okraji hromadného, čerstvě odkrytého hrobu a přemýšlel, jakým způsobem jednotlivé mrtvoly zemřely. Užívám si prašivý zvuk, s chutí se dívám i na stylový, perfektní motiv na obalu. Zavírám se do plesnivých kobek, rozmlouvám s nemrtvými. Je to vynikají album, které se vám dostane do krve i do podvědomí. Můžete jím klidně zaplatit převozníkovi přes řeku Styx. Desítky mrtvol, kdysi mučených, zubožených. Zpuchřelé maso odpadávající od plesnivých kostí. Bez rakví, bez soucitu. Řezání nožem, natahování až k prasknutí, znásilňování, další odkrytý hromadný hrob. Dokonalá esence starého, prašivého, temného a krvavě surového death metalu! Exhumace prokletých! 


Asphyx says:

Dozens of corpses, once tortured and tormented. Rotten flesh falling away from moldy bones. No coffins, no compassion. Slashed with knives, stretched until they burst, raped yet another mass grave uncovered. No, this isn’t a remnant of the Holy Inquisition; this is a relatively recent occurrence. In the name of faith, go and kill. It’s always the same, over and over again; history repeats itself with terrifying regularity. I stand at the edge of a deep pit, listening to the new album by the maniacs GRIM LEGION and nodding contentedly to the beat. The wails of the undead hover around me like a mad testimony.

If you’ve been in the underground scene as long as I have, you probably know that this pack released three demo recordings in the ’90s that were forever etched in black blood into the annals of death metal. These guys certainly don’t suffer from overproduction, but every time they release a new album, you can be sure it’s a raw, dark, and cold echo from the deepest underworld. True to their old, tried-and-true methods, and still driven by a desire to kill with music, GRIM LEGION are here to introduce you to your own demons. 


Sharply cut riffs, killer drums, melodies that make your bones crack under the pressure, the roar of a beast. I still sense that ancient, honest, believable, pure, genuine, and utterly authentic patina in these songs. If you find a church in your immediate vicinity and descend into its basement deep underground, you’ll discover that there’s probably not a single one that doesn’t have catacombs full of fallen priests. I feel like I’m part of some old horror movie from the 1980s. The VHS tape crackles in the player, and the serial killer who once roamed your city suddenly climbs out of the screen while you’re listening to “Harbingers of Death” and comes for your throat. To the sound of this recording, he’ll bite through your artery and rip your entrails from your body. To understand this album, you must cross over to the other side, into a land of endless shadows, pain, and suffering. The band consists entirely of seasoned maniacs (the guys have played and continue to play in bands such as Evoken, Condition Critical, Fatal Array, Godzero, and Nucleus), who know exactly what and how they want to play. They attack the very essence of the genre, adding bits of sharp, roughly chopped thrash and a cadaverous, cold doom metal vibe. GRIM LEGION has always had and still has its own unique style and sound, one that makes them instantly recognizable. This year, too, they present us with the perfect essence of otherworldly themes. I truly feel as if I’m standing at the edge of a mass grave that’s just been unearthed, wondering how each of the corpses met their end. I’m enjoying the gritty sound, and I’m also relishing the stylish, flawless cover art. I’m shutting myself away in moldy dungeons, conversing with the undead. It’s an outstanding album that will seep into your blood and your subconscious. You could easily use it to pay the ferryman across the River Styx. Dozens of corpses, once tortured and tormented. Rotten flesh falling away from moldy bones. No coffins, no compassion. Slashing with a knife, stretching until they burst, rape, yet another uncovered mass grave. The perfect essence of old, filthy, dark, and brutally raw death metal! The exhumation of the damned!


tracklist:
01. Mutilation Scream 
02. Found Dead 
03. Planet Of The Dead 
04. Seraphic Decay 
05. Sentenced To Oblivion 
06. Descend Into Hell 
07. Harbingers Of Death 
08. Undead And Buried 
09. Slaughter Of Kings 
10. Suicide Salvation



PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh pětistý sedmdesátý devátý - Chovej se jako student!


Příběh pětistý sedmdesátý devátý - Chovej se jako student!

Seděl jsem v koutě, docela se nudil a srkal pivo, které mi moc nechutnalo. V Plzni ještě nestála příšernost zvaná Plaza. Místo ní tu byl park a v něm se odehrával studentský majáles. Jak jsem byl mimo, tak jsem se nezúčastnil žádných příprav, neměl jsem nijakou funkci a chvílemi jsem měl pocit, že se na mě všichni dívají tak trošku úkosem. Nevzali mě zkrátka do party a mohl jsem si za to jenom já sám. Oba kruhy, do kterých jsem na strojárně chodil, byly dle mého plné divných postaviček. Mě nevadili šprti, bylo mi jedno, jak se kdo obléká, ale štvalo mě chování. Všichni, až na pár výjimek, které se nedostaly ani do druháku, na mě působili jako lidé, kteří si o sobě hrozně moc myslí a nejsou příliš empatičtí, vstřícní. Mám s touhle odrůdou technických typů dlouholeté zkušenosti, ale tady jsem víceméně rád, že sedím v koutě a nikdo si mě moc nevšímá. 

Nedá mi to a i když mě drby nezajímají, nelze je přeslechnout. Chovají se namachrovaně, což by šlo pochopit, kdyby lákali samičky, jenže oni se navzájem snaží dokázat jeden druhému, kdo je lepší. Ach ty ega, je to úsměvné. Kluci, co chodí, jako kdyby měli pod paží melouny, prsí se, stoupají si na špičky. Připomínají mi malé vzteklé psy, kteří jen ňafají a snaží se kousnout. Když na ně zakřičíte, tak stáhnou ocas mezi nohy a zalezou do kouta. Už jsme měli s některými pár výstupů. To když měli trapné hlášky na mé vlasy, na džínovou bundu, na křiváka nebo nedej bože na to, když jsem je potkal na koleji s mojí krásnou blondýnkou po boku. Býval jsem vždycky zpočátku vstřícný, milý a snažil jsem se, ale když mě někdo naštval, byl neomalený nebo prostě debil, tak jsem se s ním moc nemazal. Měl jsem nějaké známé, ale kamarádů moc ne. Nějak všichni odešli do svých rodných měst a nechali nás tu, abychom v Plzni zůstali a bojovali. 

Jestliže jsem měl někdy v pubertě neodbytnou touhu se družit skoro s každým, tak mě to přešlo. Že bych přestal být tolerantní nebo se dívám víc do sebe než na ostatní? Hledal jsem chyby u sebe, ale pokaždé jen do té doby, co jsem se s nějakým kolegou studentem setkal. Oni byli (a to prosím bez výjimky) na první pohled slušní. Ani moc nemluvili sprostě, ale když jste je poslouchali delší dobu, tak mi přišli  někteří trapní, nejistí, ale mnozí opravdu zlí. Špatní, zkažení zevnitř. Víc jsem si rozuměl s klukama na dílně, na brigádách, ti byli vyučení, někdy ani to ne, ale aspoň se tak neprožívali. Byli rovnější, což je mému srdci bližší. Nesnáším takovou tu nadřazenost, která často pramení z falše a nejistoty. Přemýšlím o tom a dojde mi, že vlastně jediné, které se se mnou baví, tak jsou holky. Ono tedy, dámy na strojárně, to je téma na diplomovou práci, ale s nimi se dalo aspoň trošku normálně pokecat. Budeme tancovat? Zeptá se mě jedna vysoká skoro jako já. Odpovím, že nevím, záleží, co budou hrát. Bere to jako příslib.

Myslím si, že radost a takové to studentské veselí musí vyjít ze srdce, být přirozené. Rád se vždy zúčastním turbo beer cupu, kdy se pije závodně v různých hospodách po Plzni, ale poslouchat plamenné projevy nagelovaného kluka s květákem na hlavě, který opakuje tisíce starých frází na pódiu, obklopen profesory, to ne, to mi přijde spíš legrační. Drkne do mě jeden z nich. Chovej se jako student! Reaguje na můj smích, který se do dané situace asi moc nehodí. A doporučuji ti, dej se do kupy. Jsi docela chytrý, ale oblékáš se divně, máš dlouhé vlasy. Koukám na něj jako na zjevení. No, co co, doba se změnila. V Americe by tě rovnou vyhodili. Rozumuje dál, i když ví prd. Já už byl vlakem i stopem v několika zemích na západě a tyhle jeho kecy jsou jen řeči někoho, kdo nevytáhl paty z domu. Jako bychom si u nás na svobodu jen hráli. Koneckonců, je to vidět i všude okolo, v televizi, ve společnosti i politice. Starý struktury tu stále vládnou. Když se podíváte na profesorský sbor, tak je tam jeden komouš vedle druhého. A nikdo jim to nikdy nepřipomněl. 

Kývu hlavou a myslím si něco o prdeli. Kde je ta svoboda? Chodím upravený, umytý, na rozdíl od tebe aspoň nesmrdím naftalínem, potem a něčím, o čem raději nechci vědět, co to je. Je to divnej svět, tahle strojárna, přemýšlím o tom, když se dívám ze stínu na veselící se studenty. Kdysi na základce jsem byl šprt, ale taky metalista, něco málo jsem si kvůli tomu s učitelkami užil, ale teď je to škatulkování snad ještě horší, než předtím. Peníze, nová modla. Páni podnikatelé, kteří nevydělali na poctivé práci, ale jenom na tom, že něco někde ukradli nebo ojebali lidi. Noví hrdinové naší doby. Všechno je shnilé, chce se mi na ně zařvat, ale neudělám to, protože by to nikdy nepochopili. Možná jsem pořád ten naivní kluk, ale někdy se mi chce zvracet. Neumím nikomu lézt do zadku, šplhat, jsem až příliš hrdý. S drzým rošťáckým úsměvem na rtech ale upřednostňuji spíše pokoru. Snažím se být hodný, i když dělám někdy kraviny, občas se moc opiju, tropím rotyku a když to na mě padne, tak jsem mrzutý. Kdo ale není? 

Když se rozhlédnu kolem sebe, tak mi připadá, že každý tady ví, co chce dělat. Mají jasně nalajnované životy. Otcové ve fabrikách, podnicích, staří socialističtí bardi, ti se o své syny postarají. Nemám se špatně, ale každé pivo, které si koupím, mě stálo ohnutý hřbet, rozedřené ruce, bolavé nohy. Dřina, dřina a dřina. Na brigádách, kdy padám na hubu, na chalupě, na polích. Přijde mi, že se nezastavím. Ale nestěžuji si, nemám to štěstí, aby mi rodiče koupili auto k 20, ani jej vlastně nechci. Tohle oni nemusí. Zavolají si z vrátnice, když jim dojdou peníze. Já si dám o pár piv víc a pak musím jet stopem. Nevadí mi to, ale když je vidím, jak machrují, jak se naparují a shazují každého, koho potkají, tak jsem rád, že mezi ně nepatřím. Zajímavý poznatek, který mi dá do budoucna v životě hrozně moc. Jakmile začnou odněkud odcházet lidé, které jsem měl rád, tak to tam půjde časem do kytek a nebo rovnou do prdele.

Mám svoji holku, knihy, muziku, sport. Spoustu práce. Vlastně je ani nepotřebuji. Moc dobře vím, že je štvu, provokuju, že mě pomlouvají, někdy se i posmívají. Ještě před pár lety bych si z toho dělal hlavu, ale teď? Vždyť spolu studujeme, nemusíme přeci být kamarádi. Slíbil si mi tanec, chytne mě za ruku. Hraje tu nějaká místní zábavovka, na kterou dodnes chodí davy. Jdu tedy, i když jsem nic doslovně neslíbil. Dělám pohyby, jsem jak tajtrdlík, ale není to moc uvolněné. Ploužáky, šeptání a ona mi říká do ucha, že se jí vždycky líbili rebelové. Kdybys věděla, milé děvče, já žádný rebel nejsem. Mám rád klídek, metal, pohodu, obyčejné hospody i jídlo, holky, co si na nic nehrají a už dávno se mi na nich nejvíc líbí úsměv (a mrdavý oči, jak by řekl nebožtík Prcalík). Je svátek všech studentů, chcete ještě jednu? Křičí na nás zpěvák s prořídlou trvalou. Aáááno, zařve mi spolužačka do ucha. Ona je na strojařku nebývale hezká. Vím o ní spoustu věcí, co mi řekla na cigárech, ale nikdy mi nepřirostla k srdci. Tady ale řádí jak utrhnutá ze řetězu. Chtěla bys rebela? Dobře, moje milá, jdeme na to.

Ožeru se všem na truc. Křičím a láduju do sebe i do ní panáky. Skáčeme z pódia, na náměstí, když jsou na velké šachovnici jako figurky páni profesoři i vybraní studenti, po nich házíme cukrovou vatu, děláme hluk, smějeme se na místech, na kterých bychom neměli. Zvedám ji nad hlavu, máme dokonce někde fotku, protože si sundá triko i podprsenku. Ona zvrací na stánek s občerstvením, já se skoro poperu s jedním klukem. Potkáme naše spolužáky, kteří se také veselí, ale pořád mají ve tvářích výrazy, jako kdyby je právě někdo prznil análním kolíkem. Ukážeme jim fuck off, tančíme pogo na ploužáky, zkrátka a dobře, je to jízda, která končí usnutím v objetí na trávníku uprostřed davu. Někdo nás odtáhne stranou. Když se probudím, je na pódiu další kapela. Zvednu se a jdu pro pivo. Jí posadím bokem a řeknu jí, aby chvilku počkala. 

Když se vrátím, tak už z dálky vidím, jak se kolem ní ochomýtá jeden z našich spolužáků. Snaží se jí líbat, osahávat, sahá jí pod sukni. Odložím kelímky stranou na popelnici. Kurva, co to děláš, to nevidíš, že je opilá a očividně tě nechce? Kdybyste viděli jeho výraz v obličeji, pochopili byste zlo. Dodnes si na něj pamatuji. Malé postavy, lehce kudrnaté vlasy, vždycky mastná brada. Prskal, křičel na mě, nadával mi, co mi je do toho, že jsem chudák, že mezi ně nepatřím, do nějakýho jejich bratrstva nebo co to mlel. Pak se napřáhl a to neměl dělat. Uhnul jsem, on promáchl a protože jsem měl v sobě také vztek, tak jsem mu jednu natáhl do břicha. Zkroutil se a pak mě kousl do ruky. Normálně do krve, do masa. Adrenalin zapracoval a spustil jsem mlýnek. Bylo mi to jedno, moje ruce byly jako kladiva. Zbušil jsem ho. Chytil ho pod krkem a řekl mu své. Můžeš být rád, že na tebe nezavolám policii, ale ještě jednou se k ní přiblížíš a umlátím tě. Jdu za ní, sedí, zvrací a pláče. Pojď, vezmu ji opatrně, jako květinku. Myslím si, že bychom měli skončit. 

Kolem nás tančí budoucí inženýři, doktoři a právníci. My jdeme k záchodům. Poprosím nějaké děvče, aby vzalo moji spolužačku dovnitř a trošku jí opláchla. Pak koupím lahev rumu a vína a jdeme na kolej. Když jsme kousek od škodovky, tak nemůže dál. Už je jí dobře, jen je pořád v šoku. Hele, všichni chlapi nejsme debilové, fakt. Snažím se bojovat za náš druh, i když se to teď moc nehodí. Obejme mě, otevřeme lahve a sedíme tam až do rána, dokud nezačnou chodit lidé do práce. Dopotácíme se na kolej, odvedu ji až ke dveřím. Opravdu nepůjdeš dovnitř? Ne, omlouvám se, nechci se chovat jako student, parafrázuji hlášku pana profesora. Kdyby sis to rozmyslel nebo tě blondýna nechala, jsem tady, pamatuj si to. Usměju se na ní obejmu ji a dám jí pusu na čelo. Dobrou. Padnu do postele a v duchu říkám, tak to bychom měli. Další majáles za námi. 


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 18. července 2026

Recenze/review - DISSIDENT FAITH - Dissidance (2026)


DISSIDENT FAITH - Dissidance
CD 2026, vlastní vydání

for english please scroll down

Opakuješ dokola stále stejné modlitby. Poklekneš na studenou podlahu, ruce sepnuté a klaníš se dávno padlým modlám. Kněz má rozeklaný jazyk, falešný úsměv na tváři a temný sklep, ve kterém má zavřenou další oběť. Lži, nenávist, zabalená do krásných slov. Historie se opakuje s krutou pravidelností, smrt je často jediným vysvobozením. Obracím kříže směrem dolů, krvácím ze starých zanícených ran. Jsou jako sněť, jako pradávná choroba, která spala dlouhé roky v katakombách, aby se letos znovu objevila a začala zabíjet. DISSIDENT FAITH. Old school death metalová kapela z Turecka, která mě svým debutovým albem ihned přikovala na zeď.

Poslouchat jejich letošní novinku je jako se přehrabovat ve starých plesnivých kostech. Znesvěcené ostatky padlých kněží, atmosféra plná nahrubo nasekané tmy a naprosté, čiré zlo. Tohle všechno můžete potkat v hudbě maniaků z Ankary. Velmi dobře napsané skladby se mi ihned zadřely pod kůži a zůstaly tam, jako děsivé svědectví. O bolesti, utrpení, o strachu a nekonečné tmě. 


Kapela ctí veškerá psaná i nepsaná pravidla stylu. Pánové sice nepřinášejí nic nového do záhrobí, ale jejich debut rozhodně není jenom dobře odvedeným řemeslem. Naopak, ze skladeb cítím surovou energii nasbíranou v tom nejhlubším podsvětí. Za velmi povedený, prašivý, ostrý a dobře čitelný považuji zvuk. Povedl se i zajímavý motiv na obalu. Hlavní je ale nakonec vždycky hudba a ta řeže tou správnou stranou nože. DISSIDENT FAITH dokáží být suroví, nekompromisní, ale nezapomínají ani na chladnou a temnou atmosféru. Album "Dissidance" ocení všichni, kteří mají death metal zakódovaný v DNA, ale i prokletí a poutníci, navěky bloudící mezi naším a oním světem. Pokud byste po mě chtěli nějaká jména, kterými se pánové volně inspirovali, musel bych zmínit OBITUARY, MORBID ANGEL, MASSACRE, PESTILENCE, DEICIDE. Osobně se mi potom nejvíc líbí nejen morbidní nálady, které se kolem celé nahrávky vznáší jako můry kolem ohně, ale i ryzost, opravdovost, uvěřitelnost a naprostá autenticita, s jakou nám svoji hrobařskou práci tihle maniaci předkládají. Jsem starý pes (a zmiňuji to poměrně často), který hlídá vstup do podsvětí již skoro 35 let. A jako takový vám mohu nové album rozhodně doporučit. Svět kolem nás je možná prokletý a brzy shoří v plamenech, ale než se tak stane, budu tuhle nahrávku poslouchat stále dál. Je totiž povedená po všech stránkách. Označuji novinku vysokou známkou kvality a znovu zapínám play. Opakuješ dokola stále stejné modlitby. Poklekneš na studenou podlahu, ruce sepnuté a klaníš se dávno padlým modlám. Kněz má rozeklaný jazyk, falešný úsměv na tváři a temný sklep, ve kterém má zavřenou další oběť. Lži, nenávist, zabalená do krásných slov. Historie se opakuje s krutou pravidelností, smrt je často jediným vysvobozením. Obracím kříže směrem dolů, krvácím ze starých zanícených ran. Jsou jako sněť, jako pradávná choroba, která spala dlouhé roky v katakombách, aby se letos znovu objevila a začala zabíjet. DISSIDENT FAITH! Morbidní, temné, surové ozvěny ze starých prokletých death metalových pohřebišť! Hniloba, špína, smrt! 


Asphyx says:

You repeat the same prayers over and over. You kneel on the cold floor, hands clasped, and bow to idols long since fallen. The priest has a forked tongue, a false smile on his face, and a dark cellar where he keeps his next victim locked away. Lies and hatred, wrapped in beautiful words. History repeats itself with cruel regularity; death is often the only deliverance. I turn the crosses upside down, bleeding from old, festering wounds. They’re like gangrene, like an ancient disease that slept for many years in the catacombs, only to resurface this year and begin killing again. DISSIDENT FAITH. An old-school death metal band from Turkey that immediately pinned me to the wall with their debut album.

Listening to their new release this year is like rummaging through old, moldy bones. Desecrated remains of fallen priests, an atmosphere thick with brutally chopped-up darkness and utter, pure evil. You can find all of this in the music of these maniacs from Ankara. The very well-written songs immediately got under my skin and stayed there, like a terrifying testimony of pain, suffering, fear, and endless darkness. 


The band adheres to all the written and unwritten rules of the genre. While these guys aren’t bringing anything new to the underworld, their debut is definitely more than just a well-crafted piece of work. On the contrary, I sense a raw energy in the songs energy gathered from the deepest depths of the underworld. I consider the sound to be very well done, gritty, sharp, and clear. The cover art also features an interesting motif. Ultimately, though, it’s always the music that matters most, and it cuts right through you. DISSIDENT FAITH know how to be raw and uncompromising, yet they don’t neglect the cold, dark atmosphere. The album “Dissidance” will be appreciated by everyone who has death metal encoded in their DNA, as well as the damned and the wanderers, eternally lost between this world and the next. If you were to ask me for some names that these gentlemen drew inspiration from, I’d have to mention OBITUARY, MORBID ANGEL, MASSACRE, PESTILENCE, and DEICIDE. Personally, what I like most are not only the morbid moods that hover around the entire recording like moths around a fire, but also the purity, sincerity, believability, and absolute authenticity with which these maniacs present their gravedigger’s work to us. I’m an old dog (and I mention this quite often) who’s been guarding the entrance to the underworld for almost 35 years. And as such, I can definitely recommend this new album to you. The world around us may be cursed and will soon burn in flames, but until that happens, I’ll keep listening to this album. It’s simply excellent in every way. I give this new release high marks for quality and press play again. You repeat the same prayers over and over. You kneel on the cold floor, hands clasped, and bow to idols long since fallen. The priest has a forked tongue, a false smile on his face, and a dark cellar where he keeps his next victim locked up. Lies and hatred, wrapped in beautiful words. History repeats itself with cruel regularity; death is often the only deliverance. I turn the crosses upside down, bleeding from old, festering wounds. They’re like gangrene, like an ancient disease that slept for many years in the catacombs, only to reemerge this year and begin killing again. DISSIDENT FAITH! Morbid, dark, raw echoes from ancient, cursed death metal graveyards! Rot, filth, death! 


tracklist:
01. Dissident Church 
02. Holy Lies 
03. Dissidance 
04. End Of Faith 
05. Your Fake Prophet 
06. Muffled Prayers Of A Broken Soul 
07. The Last Ritual

A few questions - interview with death metal band from Türkiye - DISSIDENT FAITH.


A few questions - interview with death metal band from Türkiye - DISSIDENT FAITH.

Answered Yakup Kenan Dindar (Ölü Cenin), thank you!

1. Ave, can you introduce your band to our readers? When was it founded and whatstyle of music do you play etc.?

Dissident Faith: Dissident Faith was founded in 2025 by me, Yakup Kenan Dindar (Ölü Cenin), with the core purpose of playing early old-school death metal. All of our songs were co-written alongside our rhythm guitarist, Adem Düzgünsıvacı (Beleth). Once our drummer Bedir Yeni and lead guitarist Efe Can Çoban joined, the lineup was complete. I also handle the bass and vocal duties in the band. Our music is heavily driven by the political climate of our country and the intense religious pressure we experience daily. We write songs about themes like the unjust imprisonment of innocent people simply because they do not align with the government's stance.

2. Where and under what conditions were you recording the new album? Who was incharge of sound, production and mastering?

Dissident Faith: We recorded our album at Droptone Studio. The mixing and mastering stages were also handled at Droptone by a member of their staff and a very close friend of mine, Arda Sandalcı.


3. How many copies were released and which medium was used for this new edition (CD, digital, vinyl, cassette)?

Dissident Faith: We released a strictly limited run of only 50 cassettes. In today's world, people generally prefer to use monthly subscription-based streaming platforms rather than spending money on physical music.

4. Who is the author of the lyrics and how were they created and about what dothe lyrics deal with?

Dissident Faith: As the vocalist of the band, I (Kenan) write all the lyrics. In my view, having a platform to reach people through art is not just an opportunity—it is a responsibility. If there are people standing in front of me, watching and listening, the message I give them matters deeply. I want to instill the mindset that if we stay silent in the face of political oppression, no one else will speak up. For example, last year, the band Behemoth was barred from performing a concert in our country under the label of being "Satanists". Because of this, while my lyrics might look anti-religious on the surface, they actually aren't. I want everyone to practice their own religion freely, but your religion should not dictate or impact my life. That is why my lyrics continue to revolve around these themes.

5. Who created the logo of the band, and who took care of the graphics and thewebsite? What about you and social networks? Do you consider these things important?

Dissident Faith: Our album artwork and band logo were drawn by my close friend Ada (Ada's Brutal Designing). The layout and graphic design for the physical release packaging were done by Zafer Can Tufan and Emir Türkmen. We don't have a website yet; we are mostly active on Bandcamp and Instagram. Honestly, our main desire is just to make music and maintain our political stance, but today's conditions force us to keep our social media active. Nowadays, every musician is forced to be a bit of an influencer as well.


6. Which label did you choose for releasing your album and why this label? Didyou send your record to some Labels - which are the labels? How was the response?

Dissident Faith: Our debut album was released independently under the Droptone banner. We are using this release as a reference point to work with labels for our upcoming albums. After the album dropped, I sent out numerous emails to various labels and received highly positive feedback. We are currently evaluating these offers for our future releases.

7. Which bands do you idolise and where do you get your inspiration?

Dissident Faith: I can say we draw our heaviest inspiration from the early albums of bands like Possessed, Obituary, Deicide, Slayer, and Death. We basically approach our songwriting with the mindset of: "What would it sound like if we were making music in the late '80s or early '90s?"

8. How many gigs have you played? Which type of gigs do you prefer, whether it's (clubs or festivals) and which of your performances would you consider as the best?

Dissident Faith: We are mostly active within the underground death metal scene. Since our formation, we have played 3 gigs so far. The biggest show we've done was in Istanbul, where we shared the stage as the opening act for the death metal legends Incantation.


9. What about your plans for the future? What do you want to achieve with theband?

Dissident Faith: We particularly want to tour the USA, which Spotify data shows is where our largest listener base is located. I also want us to play major European festivals and make people say, "Look at the kind of band that came out of a country like that."

10.How and where can your fans contact you? Can you provide some contactinformation?

Dissident Faith: Anyone can reach out to us directly through Instagram DMs or via our email address.

Thanx for interview.




---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 17. července 2026

Photos - HUSMAN FEST 9 - Tachov - 18. 7. 2026

PHOTOS

author of photos Michal Radoš
- for original size click on photos
- pro zvětšení klikněte na fotky

sledujte nás na/ follow us: https://twitter.com/deadlystormzine


Report, photos, video - HUSMAN FEST 9 - STORTREGN, DOOMAS, SLOOW, NEUROTIC MACHINERY, NAHUM, KLAN - Tachov - 18. 7. 2026https://www.deadlystormzine.com/2026/07/report-photos-video-husman-fest-9.html































































































































PHOTOS

author of photos Michal Radoš
- for original size click on photos
- pro zvětšení klikněte na fotky

sledujte nás na/ follow us: https://twitter.com/deadlystormzine


Report, photos, video - HUSMAN FEST 9 - STORTREGN, DOOMAS, SLOOW, NEUROTIC MACHINERY, NAHUM, KLAN - Tachov - 18. 7. 2026: https://www.deadlystormzine.com/2026/07/report-photos-video-husman-fest-9.html

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

about HUSMAN FEST on DEADLY STORM ZINE:


about bands on DEADLY STORM ZINE:

STORTREGN


DOOMAS






NAHUM 




SLOOW



---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER