Příběh tří stý sedmdesátý osmý - Návrat dobra
Ještě před pár týdny jsem byl rozervaným mladíkem, který stále hledal. Najednou jsem cítil, že se pomalu uklidňuji. Přestaly mě bolet všechny rány, co jsem za svůj dvacetiletý život nasbíral. Míval jsem krásné dětství, ale z toho se nedá žít celý život. Poslední měsíce, obzvláště po svém odchodu do Plzně, jsem se cítil podivně prázdný. Bylo toho na mě moc. Škola byla náročná, protože mě nebavila. Na strojní fakultně není nic zajímavého, rozhodně ne pro kluka, co měl rád knihy, hudbu a často se ztrácel ve snech. Jedeme do Boleslavi. Autobusem a přestože ještě na Florenci jsem byl veselý a vtipný, teď mám žaludek na vodě. Jedu poprvé v životě oficiálně představit svoji holku rodině. Blondýnka neví, do čeho jde. Ale nechci ji strašit. Domluvili jsme se na pátku ráno, odpoledni s rodinou, na večeru s mojí bývalou partou a na zbytku víkendu na chalupě. Je leden a dost mrze. Přesto se potím.
Já jsem nikdy moc svým rodičům o svých příbězích a zážitcích nevyprávěl. Měli dost starostí sami se sebou. Teď tuplem, když zase otec chlastal první ligu. Bylo to pořád dokola. Šíleně mě to vyčerpávalo a nedá se to vysvětlit. Tohle musíte zažít, zrovna tyhle emoce jsou absolutně nepřenosné. Vystoupíme na Starém městě v Boleslavi. Jdeme rovnou do banky. Moje máma sestupuje po schodech. "Tak vy jste první Jakubova vážná známost?": zeptá se a usměje se. Blondýnka opětuje milá slova a když jsme pozváni do kanceláře na kafe, tak mě dloubne do boku. První jo? Zachovávám dekórum. Moje máma si myslela, že jsem snad panic. Věřila mi, že bydlím skoro dva roky s kamarádama. Nechtěl jsem ji zatěžovat problémy po bouračce s Kačenkou, s neskutečnou bolestí, co zažívala Kristýnka na vozíku. U nás doma jsem jen pracoval a chodil na koncerty. Ono tedy, pokud jsem naznačil něco ohledně naší party, holek nebo metalu, tak to stejně nikoho nezajímalo. O knihách ani nemluvím. Bylo to smutný, ale bylo to tak. Blondýnka se tím pádem dostala občas do úzkých, když málem něco "prokecla".
Ale dobrý, vše proběhne v klidu. Zajímavý je, že mojí mámu třeba nenapadlo upozornit moji milou a budoucí ženu na mýho otce. To jsem už sice několikrát udělal, ale stejně si představovala normálního tatíka, co si prostě rád přihne. To je snad skoro všude. Omyl! Už při příchodu k nám domů stál ve dveřích a divně se usmíval. Mlel nějaký nesmysly, máma se omluvně usměje a dělá jakoby se nic nestalo. Stydím se, to je jasný, to ví každý, kdo má alespoň jednoho z rodičů nanic. Protože blondýnka má otce i mámu v pohodě, dodnes si s nimi rozumím víc, než s vlastními. Ale to už je jiný příběh. Momentálně probíhá něco jako večeře. Nic moc, řeknu vám. Jídlo sice přetéká ze stolu, otec vydělával vždycky hodně, ale ty kecy. Nevěděl jsem, co říkat a kdyby mě nedržela pod ubrusem moje nová a jedinečná žena za ruku, asi bych i omdlel. Omluvíme se, že se jdeme projít. Ještě za sebou slyšíme pár rádoby vtipných slov. Jako kdyby nám bylo patnáct. Uff. Venku se málem rozbrečím. Ale obejme mě. Přeci jen, zná mě. Možná víc, než vlastní rodina. Už jsme spolu prokecali věčnost.
S partou v hospodě U Hymrů je to na pohodu. Sice už nejsme takový raubíři a neděláme rotyku, ale dáme pár piv a zábava je velmi dobrá. Jdeme se projít po Boleslavi a možná je to pivem nebo rumem, ale vyprávím. Konečně jde ze mě všechno ven. Vlastně všechno, co jsem vám dodnes ve svých Příbězích mrtvého muže napsal, odvyprávím za jednu noc. Ano, skoro celou noc. Spíme jen pár hodin. Protože jsem jí musel ukázat Radouč, kde stály panely, kam jsem chodil s Kačenkou. To víte, byl jsem toho plnej a ona poznala, že mě má nechat, protože když to neřeknu, tak před sebou budeme mít tajnosti a to je vždycky nanic. Vybudovali jsme si tenkrát základy důvěry. Pomalu, sem tam mě to hodně bolelo. Občas jsem se zasnil, že mě musela probudit polibkem. Objímala mě, držela za ruku. Hele, ale bacha, nejsem žádná ztracená existence, vždycky jsem byl bojovník a vždycky budu. Možná Don Quijote de la Mancha, možná naivní Vinetou, ale já už jinej nebudu. Jsem věrnej jako pes a pro kamarády i rodinu bych udělal první poslední. Když mi ale někdo ublíží, tak nezapomínám. Jsi jako slon, co? Řekne mi mile a vypráví chvilku o sobě. Její příběhy jsou o hodně veselejší.
Ale co si budem, tenkrát, v ten lednový den, přinesla do mého života pohodu a klid. Ona je silná, v mnohém mi připomíná moji babičku. Taková ta ženská, na kterou je spolehnutí, neřeší hlouposti. Je mi s ní hrozně dobře. Dokáže mě stáhnout z oblak nebo vytáhnout z hlubiny, záleží, kam se zrovna vydám na výlet. Vrátíme se domů, lehnu si na matraci k jejím nohám a uvědomím si, že můj brácha na ní ještě ani nepromluvil. Dokonce neumí ani pozdravit. Jsem tak rád, když do sebe hodíme pár chlebů s medem a běžíme na vlak. V nádražce sice teprve uklízejí, ale paní je milá a dá nám pivo. Nemáme s sebou vůbec nic, ale mě se hrozně ulevilo. Představovačku mám za sebou. Uff. Shrneme to. Máma v pohodě, jak už tak hodný mámy bývají, ale trošku poničená životem s alkoholikem. Bratr byl vždycky divnej. Chytrej, ale divnej. No a o otcovi jsem toho napsal už tolik, že jsou další slova zbytečná. Pokaždé to bude on, kdo bude stát jako stín někde vzadu a když se má něco posrat, tak u toho nebude chybět.
Už Turnově jsou hromady sněhu. Z Jablonce musíme pěšky. Vyprávím o Jizerkách, o tom, co jsme vyváděli jako malý skautíci. Tady cítím návrat dobra asi nejvíc. Na místech, které celý život miluju, s holkou, se kterou jsme si souzení. Zajímavé je, že to víme oba. Není to jen můj zamilovaný dojem. Zrovna minulý týden jsme se o tom zase bavili, po nějakých 26 letech. Víte co je ale nejlepší. Přestaly mi postupně moje noční můry, ve kterých jsem neustále dokola boural a setkával se s Kačenkou. Přestal jsem se budit ze spaní, že musím s Kristýnkou k doktorovi. Drželi jsme se za ruce a připadalo mi, že mi předává energii. Bože, ten klid, žádný výlevy, co mívala Andrea. Blondýnka byla od začátku trošku jiná. Sebejistá, sebevědomá, veselá. Nerada mluvila a mluví o špatných věcech. A když už jsme nějaké v budoucnosti zažili, tak byla pevná jako skála. Poslední kilometry se brodíme po kolena ve sněhu. A jak známo, zimní hory dokáží dodat na dobré náladě.
V chalupě je jako v morně. Během několika minut se naučí zatopit v kamnech. A už slídí ve spíži, cože to budeme jíst. Hergot, ona je tak praktická, uvědomím si. Jindy bych nejdřív zalezl pod peřinu, ale to ne, to se nejdřív dojde do krámu, než zavřou. Udělá se nějaká dobrota - už od mládí umí vykouzlit z ničeho chutné jídlo. Teprve až potom panák rumu, jedno pivko a zalezeme do postele. Pomalu se setmí a my si vyprávíme v duchnách. Plánujeme a říkáme MY. To je hrozně důležité. Když pak pleská chodidly po staré hliněné podlaze, která pamatuje dvě světové války, mám vidiny, vizi, říkejte si tomu jak chcete. Znovu se probudím a kolem mě skáčou dvě děti, ještě nevím, jestli dva kluci nebo dvě holky, ale jsou tam. Ona se na mě dívá, usmívá se a já jsem hrozně spokojenej, protože mi říká:" Táto zatop nebo ti umrzneme". Na co myslíš? Zeptá se mě v realitě, do které se ihned vrátím. Ale, jen tak, sním. Pak jí svůj sen prozradím a ona mě políbí na tvář. Nemusí nic říkat. Jednou budeš matkou mých dětí. Kývne vážně hlavou.
Brali jsme to hrozně rychle. Přijela vlakem před pár týdny a už spolu bydlíme. Je to rychlý, možná až moc, ale vůbec to nevnímáme. Nejsme spolu ještě ani měsíc a už zná moji povedenou rodinku. Ne celou, ale základ máme za sebou. Snesu z půdy nejdříve nějaké dřevo a pak i dvoje běžky. Svoje nové, krásné a značkové a jedny po babičce. Bambusové hůlky. Nejdřív na ně chvilku kouká, ona vždy jen sjezdovala, ale pak ji něco napadne. Můžu? Vleze nahoru do starých skříní, vytahá klobouky, šály, šponovky, kabáty a začne přehlídka. Během hodinky má na sobě oblečení jak z první republiky a prý, tak jedeme. Jizerky ještě tenkrát netrpí nadmírou turistů, cyklistů ani lyžařů, tak máme ve stopách převážně klid. Jakmile se přiblížíme k nějakým chalupám, všichni nám mávají, usmívají se a někdy jsme i pozváni na panáčka. Bývaly tenkrát na horách lidé hodní a milí, kteří si pomáhali. Něco málo o tom vím, vyrůstal jsem tam. Na Černé studnici je otevřená ještě i bouda u rozhledny. Staré stoly, hořké pivo a domů se sjíždí až za tmy. Jedu první, padáme do prašanu, narazím si zadnici na ledu. Rozvěsíme věci po chalupě, aby uschnuly a říkám jí u toho, že nějak takhle probíhala předehra v dávných časech. Smějeme se, pořád se smějeme a mě je tak neskutečně krásně na duši.
Co je, co se děje? Probudí mě uprostřed absolutní tmy. Jsem zmatený, zdálo se mi, že si odešla. Pořád nemůžu věřit, víš? Obejme mě, drží za ruku, cítím její srdce na svém. Jsme jedno tělo, jsme zrozeni jeden pro druhého. Víme to, cítím to všemi póry celého těla. Kolem je možná jen samá černá barva, ale nás nic nerozdělí. Najednou mám někoho, komu můžu všechno říct. Kdo mě bere vážně, poslouchá mě. Usne na mě a já se bojím pohnout, abych ji neprobudil. Je totiž hrozně sladká a hrozně rád se na ní dívám. Mám to tak dodnes, když o víkendech vždycky vstávám dřív. Pořád ji vidím před sebou, jako kdysi. Byl to nezapomenutelný víkend po všech stránkách. Bál jsem se trošku toho, jak přežije otce, jak mého podivného bratra. Ale ona neřešila, co řešit nejde. Chtěla hlavně mě a já zářil jako nějaká žárovka napojená rovnou na jadernou elektrárnu. Zamilovala se taky do chalupy, do toho obyčejného, prostého života. Na horách bývalo všechno ohlodáno na kost, vynikly tam všechny lidské vlastnosti a mě připadalo, že tam patří odjakživa. Kdybyste ji viděli, jak ráno vaří čaj, jak posouvá konvici po kamnech, jak dělá koblihy ve staré troubě, kterou jsem musel nejdřív vyčistit, protože ji nikdo snad dvacet let nepoužíval...tak byste mi dali za pravdu.
Skáčeme do sněhu a děláme andělíčky jako malé děti. Jezdíme na sáňkách a křičíme jako Krakonoš a lyžníci. Trávíme dlouhé hodiny na procházkách i pod peřinou. Nechceme, aby to skončilo, tak jedeme posledním autobusem do Prahy, posledním vlakem do Plzně a po společné sprše dáváme dole na baru na koleji pivko a vyprávíme si dál a dál. Pořád je legrace, máme podobný styl humoru. Líbí se nám stejné filmy, stejné knížky. Ona má ráda rock, já metal. Společného toho máme spoustu. Mám sice ještě nějakou dobu pocit, že si tohle všechno nezasloužím, že je někde za rohem nějaký stín, něco, co se zase pokazí, ale blondýnka se mým obavám jenom směje. Už bude jen dobře, uvidíš, jsem tvoje šťastná hvězda. Myslí to ze srandy, ale je to pravda. Čas to ukáže a potvrdí.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
