DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

sobota 7. ledna 2023

Rozhovor - AGGRESSION - Devastující thrash metal, který hoří temným plamenem!


Rozhovor s legendární thrash metalovou skupinou z Kanady - AGGRESSION.

Odpovídal Denis “Sasquatch” Barthe, děkujeme!

Přeložila Duzl, děkujeme!

Otázky připravil Jakub Asphyx.

Ave AGGRESSION! Zdravím do Kanady! Na začátek rozhovoru bych si dovolil jeden krátký příběh. Někdy v roce 1993 se mi dostala do ruky od kamaráda snad tisíckrát ohraná kazeta. Na jedné straně byla vaše deska „The Full Treatment“ a na druhé nějací punkáči. Byl jsem tenkrát ortodoxní thrash maniak a tohle album jsem nevyndal snad měsíc z přehrávače. Vůbec jsem neznal, jak vypadá obal, ani kdo vlastně jste. Když jste se pak vrátili, sice v úplně jiné sestavě, tak jsem pátral ve staré krabici několik hodin, abych si potvrdil, že jste to vy. Otázka na začátek se sama nabízí? Proč AGGRESSION přerušili několikrát svoji činnost a jak vlastně došlo k znovuzrození? Jestli se nepletu, tak jediným původním členem je Denis?

Sasquatch: Ahoj Deadly Storm Zine, tady Denis "Sasquatch" Barthe. Ano, jsem jediný původní člen kapely, která spatřila světlo světa v roce 1984. Odpověď je jednoduchá: vězení, drogy, rodinný život a neschopnost hrát původní materiál v jeho nominální hodnotě zabránily kapele v pokračující kariéře. Znovuzrození nastalo, když promotéři měli větší zájem o booking AGGRESSION než mé předchozí kapely CRADLE TO GRAVE. King Fowley z DECEASED mě kontaktoval ohledně hraní na festivalu “Defenders of The Old” v New Yorku a zbytek je historie. Klíčovým faktorem bylo také nalezení úžasných místních talentů.


Už jsem starej pes, svůj názor na muziku jsem si formoval v devadesátých letech, kdy každý poznal jednotlivé kapely od sebe. Někdy před měsícem za mnou přišel jeden známý a začal mi doporučovat nějaký mladý thrashový kapely. Chvilku jsem se na něj díval, nevěřícně kroutil hlavou a pak mu řekl: „Jestli chceš slyšet pořádnej thrash, tak si poslechni „From Hell with Hate“. Druhej den se vrátil, oči vytřeštěný a pořád dokola opakoval, že už dlouho neslyšel tak dobrý zvuk. Kde jste album nahrávali a jak jste docílili tak plesnivého analogového soundu? Upravovali jste nějak skladby?

Sasquatch: Veškeré nahrávání probíhalo zde ve Vancouveru, BC CANADA. Bicí jsme nahrávali ve studiu Park Sound a basu, kytary a vokály ve studiu Screen Machine Production. Mix a mastering provedl Ryan Vincent Mullins v Apollo Audio Alt v MISSOURI, USA. Měl zásadní podíl na vytvoření a reprodukci tohoto "analogového" zvuku, o kterém mluvíte. Vřele ho doporučuji všem kapelám, které hledají profesionální kvalitu za slušnou cenu.

Album mám pořád připravené ve stojanu na čestném místě a pokaždé, když potřebuji vyčistit hlavu od dnešních „sraček“, tak si jej pouštím. Je pro mě něco jako terapie. Víš co mě ale doslova rozsekalo? Obal! To je taková krása, že jsem si musel ihned objednat tričko. Vím, že jej maloval José Antonio Vives, jen vůbec nevím, kdo to je? Informací jsem o něm nikde příliš nenašel. Jak jste se dali vůbec dohromady? A jak nápad na motiv vznikl?

Sasquatch: To vše je nápad Deva Rottena z Xtreem Music. To on nás s Josém zkontaktoval. A byl to skvělý nápad! Úžasný obal. Předtím jsme pro obaly využívali mou dceru *Madison Savoie* (2021 Field of Nightmares), nicméně kvůli pracovním povinnostem tentokrát nebyla k dispozici. Budeme s ní spolupracovat i v budoucnu. O použití názvu "From Hell" jsem přemýšlel již několik let, vždy jsem však měl pocit, že tomu něco chybí. Tím, že jsem do názvu přidal " With Hate", to skutečně reprezentuje, kde se svět v roce 2022 nachází. Prostě jsme Josému řekli, aby zachytil něco, co vychází z pekla... A podařilo se mu to...


Pamatuji si, že mě vždycky fascinovaly staré rozhovory třeba se SODOM, kde se jich redaktor ptal, jakým způsobem nahrávají nová alba. Většinou odpověděli, že se sešli ve zkušebně, šíleně se opili a pak namlátili novou desku. Ne třeba úplně dokonalou, ale byla z ní cítit obrovská energie. Jakým způsobem nahrávají AGGRESSION? Je to pořád pařba nebo už jste starší usedlejší pánové?:))

Sasquatch: Já obvykle vymýšlím hudební kostry doma a pak materiál přinesu našemu bubeníkovi Ryanu Idrisovi, který nápady nejprve filtruje. Kyle Hagen, náš baskytarista, se pak připojí a diskutuje o signaturách a vylepšuje produkt svými rozsáhlými znalostmi hudební teorie. Náš sólový kytarista Dave Watson se pak přidává a poskytuje různé pohledy na riffy, strukturu skladeb a celkové vyznění. Pak bum a je hotovo. Dave je také autorem instrumentálek "Precise Execution" a "Worthy of Death" (text jsem dodal já) z naší poslední desky, zatímco Kyle napsal instrumentálku "The Inner Circle". Skutečně je to týmová práce. Neřekl bych, že "paříme" jako kdysi v 80. letech, nicméně do tvůrčího procesu je zapojen alkohol a jiné další produkty. Můžete si to domyslet sami.


Kdo je hlavním skladatelem AGGRESSION? Je to Denis? Nebo se podílíte všichni? A kdo má poslední slovo? Mimochodem, musím zmínit i práci Rayna na bicí. To je taková palba, ten kluk musí mít v rukách dynamit, ne?

Sasquatch: Jak už bylo řečeno, je to týmová práce. Nikdo nemá poslední slovo a je to demokratické prostředí, kde hlasujeme jednomyslně. Když se někomu nelíbí nějaká část, změníme ji. Občas to způsobuje určité třenice, nicméně vždycky přijdeme na nějaké řešení. Náš bubeník Ryan Idris je klíčovým faktorem pro trvalý úspěch této reformované sestavy Aggression. A budete o něm slýchat stále častěji. Je to multitalentovaný člověk a vyhledávaný muzikant.

Nedávno jsme dělali rozhovor s německými PROTECTOR a veterán Martin Missy nám říkal, jaké je skvělé zase vidět na koncertech mladé kluky v otrhaných džískách. Thrash metal zažívá nový boom, alespoň tady u nás v Čechách. Jak to vypadá u vás v Kanadě? A ještě jedna věc, zkus prosím porovnat současné koncerty s těmi v devadesátých letech. Je to velký rozdíl?

Sasquatch: Jo, tady v Kanadě je to stejné a koncerty jsou často vyprodané, i když možná v menším měřítku než v Evropě. Zájem se zvyšuje a příznivci stále přicházejí. Přál bych si, aby fanoušci Metallicy, Slayer, Megadeth a Anthrax více podporovali místní talenty, nicméně je to problém kvality nad poptávkou. Pokud budou mladé kapely dál pracovat na svém řemesle, zlepšovat svůj materiál a vystupování, metalisté se objeví. Nepomáhá ani to, že ekonomika je na dně. Co se týče tvého komentáře k 80.-90. letům, tyto dávné koncerty se už nikdy nezopakují a neměly by se opakovat. Jiná atmosféra, jiná doba prožitá jednotlivci v určitém období jejich života. Vytvořme si atmosféru roku 2022 a žijme přítomností. Já osobně bych rád viděl více stage divingu. To mě baví!!


Přiznám se, že mám ještě několik snů, které si chci ještě splnit. Chtěl bych třeba vidět naživo AUTOPSY. No a pak taky AGGRESSION. Hrajete ale vůbec v Evropě? Všeobecně, jste spíš kapela, co hodně a ráda koncertuje nebo si pečlivě vybíráte?

Sasquatch: AUTOPSY rules! Dvakrát jsme cestovali po Evropě. Jednou s německými metalisty "Hateful Agony" v roce 2016 a podruhé v roce 2019 s Brujeria, Venomous Concept a SANGRE. Dvakrát jsme hráli v České republice a moc se nám líbila reakce a pohostinnost fanoušků. Je to nádherná země s úžasnými lidmi. Heavy metal tam vládne!! Milujeme hraní a turné. Některé z našich nejlepších vzpomínek vznikly právě na cestách. Chystáme se na další evropské dobrodružství.

Asi se mnou budeš souhlasit, že váš label Xtreem Music odvádí skvělou práci. Ti kluci mají úplně stejný vkus na kapely jako já! Mimo CD vydávají i vinyly, kazety. My fanoušci jsme doslova nadšení a pokud je jednou potkám, tak jim vyseknu hlubokou poklonu, ale jak vidíš jejich práci ty, z pohledu kapely? Jste spokojeni? A jak jste se dali vůbec dohromady?

Sasquatch: Nemůžeme být s Xtreem Music a prací, kterou Dave Rotten a jeho tým odvádějí, spokojenější. V průběhu let jsme se stali dobrými přáteli. Je to úžasný člověk. Už jsem zapomněl, jak jsme se potkali a jak to začalo, ale bylo to někdy v roce 2015/2016 a s Xtreem jsme vydali tři desky. Fantastický produkt a profesionální organizace. Na jejich práci máme jen pozitivní komentáře. Také se s ním snadno jedná, je skromný, upřímný a pokorný.


Asi se nespletu, když napíšu, že na tom budete hodně podobně jako já. Přes den člověk pracuje, aby uživil rodinu a jakmile to jen trošku jde, tak se věnuje metalu. Vybral jsem si, stejně jako vy, ten opravdový, reálný, špinavý. Potkal jsem díky tomu spoustu skvělých lidí. Držíte jako kapela pohromadě? Myslím tím teď, jestli zajdete jen tak na pivo, pokecáte? Mám poslední dobou pocit, že všichni okolo (třeba v práci) jen čumí do mobilů a pak neví, co si říct.

Sasquatch: No, nemýlíš se. Žijeme tak trochu odděleně, s různými přáteli, nicméně se 3-4krát týdně scházíme ve zkušebně. Když tam nechodíme, mně osobně kluci chybí. S Ryanem se vídám častěji, protože chodí s mou dcerou Melody, nicméně často chodíme na koncerty všichni společně a snažíme se propagovat/navštěvovat místní metalové koncerty a zapojovat se do místní scény. Musíme se ale věnovat dámám v našem životě a také rodinám. Asi proto si tak užíváme turné, kde se můžeme odpojit, chovat se jako šašci, dělat společně bláznivé kousky a stmelit se jako kapela. Práce je taky jedna velká obří nepříjemnost.

Hrajete starý prašivý thrash metal. A hrajete jej přesně podle těch starých postupů, které mám tolik rád. Jenže doba se změnila. Máme spoustu nových technologií, samozřejmě internet, který je dobrý sluha, ale špatný pán. Co se pro vás změnilo jako pro kapelu? Museli jste se nějak přizpůsobit, změnit na něco názor? Už třeba jen to, že dnes může každý komentovat (vyjádřit se, plivnout) všechno, aniž by tomu rozuměl, si vyžaduje úplně jiný přístup.

Sasquatch: Dynamika zkoušek je pro mě osobně stejná a je to to, kde se cítím nejvíc "doma". Je to moje útočiště. Hudba je stejná a stále nás ovlivňují ty samé kapely, které nás před lety ovlivňovaly: VENOM, SLAYER, CELTIC FROST, BATHORY a další. Co se změnilo, jsou sociální sítě a způsob, jakým propagujete svou kapelu. Je to práce a my se pořád učíme, jak to dělat správně. Komentáře, ať už pozitivní nebo negativní, nás netrápí. Kritiku přijímáme takovou, jaká je, nicméně nakonec budeme dál dělat to, co děláme. Nikdo nám nikdy neříkal, co máme dělat, a nezmění se to ani teď. V tomto ohledu jsme tak punkoví, jak jen to jde. Čas na zemi je výsada, ne záruka, musíte ho prožít tak, jak uznáte za vhodné.


Na závěr bych vám chtěl moc poděkovat za muziku, kterou děláte, za rozhovor a vůbec za všechno. Je hrozně příjemné slyšet i v dnešní době pravý nefalšovaný poctivý thrash metal! Ať se vám daří ve všech směrech a pevně věřím, že vás konečně uvidím naživo. Máte u mě pivo! Děkuji moc!

Sasquatch: Díky DEADLY STROM ZINE. Hudba, kterou děláme, vychází z našeho srdce a duše a my si vážíme vaší podpory. Těšíme se na setkání a na to pivo! Ať žije metal!!

pátek 6. ledna 2023

Recenze/review - INCARCERATED - Incarcerated (2022)


INCARCERATED - Incarcerated
EP 2022, vlastní vydání 

for english please scroll down

Stačí jeden úder a lebka je proražena. Stačí jeden riff a kosti jsou zlámány. Ve starých katakombách, ve kterých jsou pohřbíváni jenom prokletí. Je tu zima a chlad a po zdech stéká hnis. Pod nohama se mi plazí jedovatí hadi. Když mě uštknout a jed mi začne pronikat do žil, cítím se úplně stejně jako při poslechu britských INCARCERATED. Ti se inspirovali ve starém prašivém thrash a death metalu z devadesátých let minulého století.

Nutné je rovnou napsat, že se mi jejich nové, stejnojmenné EP líbí. Má v sobě pověstný smrad z exhumovaných hrobů. Pokud jste ve svém mládí stejně jako já vyznávali ocelovou německou školu (SODOM, PROTECTOR) a užívali jste si i základy death metalových obřadů jako MASSACRE, PESTILENCE, tak si budete ihned podupávat do rytmu a bouchat pěstí do rytmu. 


Proti zvuku, ani obalu nemám žádné námitky. Vše sedí přesně na svých místech, jak má a myslím si, že nahrávku ocení všechny old schoolové krysy. Měl bych snad jen jednu drobnou připomínku. Některé skladby jsou možná až příliš dlouhé, songy tím trošku ztrácí na intenzitě. Berte to ale tak, že slyším každý den spoustu nové muziky a moje uši jsou již značně zmlsané. Rád bych viděl tuhle smečku naživo, nejlépe v malém sklepním klubu, kde musí jejich hudba řezat tou správnou stranou nože. Nejvíc se mi asi líbí odhodlání a nadšení. Zkrátka jednoduše, žádné kompromisy, žádné zbytečnost, ale poctivý, reálný atak na vaše sluchovody. EP jsem poslouchal často i cestou do práce a pokaždé, když jsem šel kolem nemocnice, tak bylo pootevřeno okno do márnice. Měl jsem pocit, že mrtví ožijí a skočí mi po krku. Britům se povedlo zhmotnit temnou energii. A o to nám jde přeci nejvíce. Pánové sice nepřinášejí nic nového, ani převratného, ale novinka není jen dobrým řemeslem. Má v sobě něco navíc, co se těžko definuje. Praví fanoušci metalu ale určitě moc dobře vědí, o čem píšu. Máme rádi, když nás zvedne muzika ze židle, donutí nás mávat hlavou, skákat po pokoji a neustále přidávat hlasitost. Ano, INCARCERATED tohle všechno umí a mě nezbývá nic jiného, než vám je doporučit. Stačí jeden úder a lebka je proražena. Stačí jeden riff a kosti jsou zlámány. Masakr v kobce! Krvavý thrash death metalový útok!


Asphyx says:

One punch and the skull is cracked. One riff and the bones are broken. In the old catacombs where only the damned are buried. It's cold and chilly and pus drips down the walls. Poisonous snakes slither under my feet. When I'm bitten and the venom starts to seep into my veins, I feel exactly the same as when I listen to the British INCARCERATED. They took inspiration from the old grimy thrash and death metal of the 1990s.

It is necessary to write straight away that I like their new, self-titled EP. It has the proverbial stink of exhumed graves. If, like me, you professed the steely German school in your youth (SODOM, PROTECTOR) and enjoyed the basics of death metal rites like MASSACRE, PESTILENCE, you'll be stomping your feet and pounding your fist to the beat immediately.


I have no objections to the sound or the cover. Everything fits exactly as it should and I think that all old school rats will appreciate the recording. I would have perhaps only one small comment. Some of the tracks are maybe a bit too long, the songs lose a bit of intensity. But take it from me, I hear a lot of new music every day and my ears are already considerably jaded. I'd love to see this band live, preferably in a small basement club where their music has to cut with the right side of the knife. I think what I like most is the determination and enthusiasm. Simply put, no compromise, no frills, but an honest, real attack on your ear canals. I listened to the EP often on the way to work and every time I passed a hospital, the window to the morgue was cracked open. I felt like the dead were going to come back to life and jump down my throat. The Brits managed to materialize a dark energy. That's what we're all about. The gentlemen bring nothing new or groundbreaking, but novelty is not just good craft. It has something extra that is hard to define. But true metal fans know what I'm writing about. We love it when music gets us up out of our chairs, makes us headbang, bounce around the room and constantly turn up the volume. Yes, INCARCERATED can do all that and I have no choice but to recommend them to you. It only takes one punch and your skull is cracked open. One riff and bones are broken. Massacre in the dungeon! A bloody thrash death metal attack!


tracklist:
Incarcerated
Lapidation
I Wanna See Blood 
God's Archetype

band:
Vocals / Backing Vocals / Guitar - Lander Da Silva
Guitar - Rafa Rojo
Bass - Andy Butler
Drums - Alberto Pesco

Drums; Recording/ Studio - Camden Records Studio

Artwork - Moises Alves
Cover Layout - Peterson Marti
Mix - Marc Pascual Puig
Tracking - Andy Butler
Editing - Andy Butler

KNIŽNÍ TIPY - Rekviem za sen - Hubert Selby (1978)


Rekviem za sen - Hubert Selby
1978, 2001, Maťa

Čtenáři mých pravidelných Příběhů mrtvého muže vědí, že můj kamarád z puberty Venca byl několik let závislý na pervitinu. Bylo to něco šíleného. Na rozdíl od jiných měl to obrovské štěstí, že přežil. Po návratu z léčebny moc často o své závislosti nemluvil. Ale když už, bylo to pokaždé šíleně depresivní a smutné. Temnota lidské mysli je nekonečná. Když jsem pak odešel do Plzně na vysokou školu, setkávali jsme se převážně v Jablonci, chodívali jsme k přehradě na pivo a kecali o starých časech. Vzpomínali jsme a já se úmyslně vyhýbal těm hnusným chvilkám, kdy jsme jej našli ležet v podchodě, když nám dělal naschvály, když kradl. Nechtěl jsem vyvolávat zlo a chtěl jsem si užít, že jsme spolu. Jednou, když jsem měl za sebou dlouhý pracovní víkend na chalupě a v pondělí bylo volno, dali jsme si sraz. Po několika pivech vytáhl knížku Rekviem za sen a řekl mi, že se hrozně omlouvá, že jsem musel tohle všechno s ním prožívat.

A že pokud chci vědět, o čem jsou drogy, ať si tuhle knihu přečtu. Zůstala u mě na dlouhé roky, teprve nedávno jsem ji vrátil jeho manželce. Venca už není mezi námi, byly vánoce a to asi jako každý vzpomínám. Hodně mi pořád chybí, mohl jsem mu říkat totiž úplně všechno. Za nic mě nikdy nesoudil, byl takovým tím opravdovým kámošem, který by za mě byl ochotný položit život. Tak nějak mi byl pořád vděčný, že jsem mu zachránil život. Že jsem jej donutil jít do léčebny. To by ale přece udělal každý, ne? Četl jsem po letech jiné vydání a vzpomínal. Příběh z Bronxu je úplně jiný, než ten náš, přesto v mnohém hodně podobný. Drogy a jakékoliv závislosti jsou jednou z nejhorších svinstev, co na světě jsou. Mění osobnost, vyvolávají temné myšlenky. Znovu a znovu jsem si to uvědomoval. Jaké jsem měl štěstí, že jsem kdysi nepodlehl, že ten můj pud sebezáchovy zafungoval. Je to stejně zvláštní, co v člověku některé knihy probudí.

Každý chceme lepší budoucnost a někdy toho máme hrozně moc. Společnost, rodina, všichni na nás vytvářejí děsný tlak. Podívej se, Franta už má rodinu a auto a byt a ty pořád nic. Snažíme se a někdy nejsme dostatečně dobří. Jsme slabí ze své podstaty a neumíme si to přiznat. Potřebujeme někdy pomocnou ruku a často mávneme do prázdna. Možná právě proto mám rád i podobně těžké příběhy. Ano, autor nepoužívá uvozovky u přímé řeči, autor se někdy motá v podivných citacích, odkazech a podobně. Jenže takové to feťáci mají. Zkuste se soustředit, přemýšlejte. Já vím, chtít tohle v dnešní době je možná troufalé, proto dokážu pochopit, když se vám kniha nebude líbit, ale zase na druhou stranu, jedná se o velmi přesnou definici toho, čím si závislí lidé prochází. Popisy jejich stavů jsou dokonalé. Venca to alespoň říkal. Vážil jsem si jej pak o hodně víc a dnes, když už jsem dávno dospělý, nechápu, jak mohl svůj boj vyhrát. Býval jsem rozhodně slabší, co si tedy pamatuji.

O knize jsme se několikrát bavili, dlouho do noci. Plivali jsme do přehrady, popíjeli lahváče, co nám ještě prodali v non-stopu. Chodíval jsem pak pět kilometrů přes hřebeny na chalupu, kde mě čekala po pár minutách spánku další práce. Citovali jsme jednotlivé pasáže a Venca je porovnával s těmi svými. New York samozřejmě není Boleslav a Praha, ale drogy jsou všude neskutečný svinstvo. To hnusné nutkání, potřeba, že musíte a jste schopni pro těch pár falešných chvilek udělat cokoliv, je šílených. Říkal mi, že pak jednou četl o vojácích na frontě, kteří nafetovaní dělali neskutečná zvěrstva. Pronásledovalo je to do konce jejich dní. Stejně jako Vencu, stejně jako hlavní hrdiny Rekviem za sen. Knihu si přečtěte a buďte trpěliví. Jinou radu pro vás nemám. Možná si pak přestanete dělat spoustu vtipů z lidí, které najdete před barákem na lavičce. Cesta do pekla může být totiž hrozně krátká.

Když jsem četl tuhle knihu o vánocích, bylo mi tak nějak smutno. Z celého příběhu, ale i z toho, že Vencu už nikdy neuvidím. Nebo ano? Je to několik let, co už není mezi námi a pokaždé, když budu Rekviem za sen číst, vzpomenu si na něj. Na to, že on to zvládl, že on byl bojovník. Muselo ho to stát hrozně moc sil a muselo to hrozně bolet. To si pak člověk váží každého dne, kdy vstane, zanadává si na šéfa v práci a může se vrátit v klidu domů. Můj dnešní knižní tip možná není nejveselejší, ale rozhodně patří k těm, které mě hrozně moc ovlivnily. Rozhodně doporučuji. Mějte se co nejlépe a za týden se budu zase těšit. Hele a víte co bylo pro mě úplně nejděsivější? Scény, když je Harry doma a mluví se svojí mámou Sárou, která nedělá nic jiného, než že jen sleduje televizní pořady. Uff. 

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Příběh dvou mladých narkomanů z newyorského Bronxu a jejich přítelkyně z vyšších společenských vrstev. Kniha o tom, co to znamená být slabý ve společnosti, v níž přežívají jen silní. Žid Harry Goldfarb, jeho dívka Marion i černošský přítel Tyrone C. Love, neschopní žít bez své denní dávky drog, nepřestávají snít o lepší budoucnosti. Noční prací se jim podaří vydělat větší finanční částku, za kterou nakoupí kvalitní heroin, a zapojí se do jeho distribuce. Za získané peníze si chtějí koupit byt, cestovat i otevřít si uměleckou kavárnu. Paralelně se odvíjí příběh Harryho matky Sáry, osaměle žijící vdovy, překonávající smutek a prázdnotu permanentním sledováním televizních seriálů, filmů a soutěží. Sní o šťastném manželství svého syna i o vnoučatech, ale především doufá, že bude pozvána do televize a stane se hvězdou některé show. Přísná redukční dieta i léky na hubnutí a uklidnění ji však přivedou do psychiatrické léčebny. Autor podává nepřikrášlený obraz bezútěšné existence obětí závislosti, snažících se vymanit z šedivé a ubíjející každodennosti, i jejich zmařených nadějí.

------------------------------------------------------------------------------------------------------

čtvrtek 5. ledna 2023

Recenze/review - SATHANAS - Psalm Satani (2022)


SATHANAS - Psalm Satani
CD 2022, Vidar Records

for english please scroll down

Probudil mě o půlnoci a řekl pojď. Odmítnutí nepřipadalo v úvahu. Jemu se neodporuje. Je totiž pánem podsvětí. Je naším stínem, černým svědomím. Zavedl mě do starých katakomb. Procházeli jsme se dlouhými chodbami a poslouchali nářek prokletých. Konečně jsme u cíle, řekl a posadil se na svůj trůn. Kolem stolu seděli všichni démoni a oběť byla připravena. Ocitl jsem se zpátky v devadesátých letech minulého století a poslouchal jsem pozorně.

Americká legenda SATHANAS totiž vydala nové album. Pouštěl jsem si jej stále dokola a nejvíc jsem je ocenil právě v noci, když na město padly těžké mraky a nejlépe vynikl plesnivý a prašivý zvuk. Přesně takhle se hrálo v době, když jsem byl mladý a podobný, black metalem načichlý death metal koloval i v mých žilách. A jak známo, krev jen tak nevyměníte. Je vaší součástí, stejně jako hudba, kterou tihle maniaci hrají. Až navěky, amen!

Chtít po SATHANAS nějaké stylové kotrmelce nebo nedej Satan změny, by bylo troufalé. Jsem moc rád, že se stále drží svého špinavého řemesla. Jsou opravdoví a ortodoxní. Pořád se pohybují na stejných hřbitovech, jako jejich kolegové BATHORY, SODOM, NECROPHOBIC, GOATLORD, ACHERON, NECROPHAGIA, NUNSLAUGHTER, DESASTER, RAVENCULT, IMMORTAL. A dělají to opět skvěle! Skladby v sobě mají pověstný drive a sílu. Načerpanou na dávno opuštěných pohřebištích. Kříže jsou otočeny směrem dolů, rouháme se, proklínáme slepou víru. "Psalm Satani" je pro mě jistotou, záchytným bodem v dnešním zkaženém světě. Zvuk, provedení, obal, vše je podřízeno jedinému - absolutní temnotě. Zlo má, jak je všeobecně známo, mnoho podob. Každý si jej představujeme jinak. Pánové jej vzali a napěchovali do skladeb. Přidali velkou porci chladu, hnisu, rouhání a vypálili všechno na hudební nosič. Když novinku poslouchám, připadám si jako na nějaké dávno zapomenuté černé mši. Postavy v kápích se kývají do rytmu zvrácených modliteb. Je vyděšená strachy. Brzy už přejde na druhou stranu. Do země nekonečných stínů, za řeku Styx. Průvodcem jí budou samotný ďábel i SATHANAS. Probudil mě o půlnoci a řekl pojď. Šel jsem opět s velkou chutí. Věděl jsem, že dostanu prvotřídní černou a prašivou muziku. Ostatně jako vždycky. "Psalm Satani" je skvělou nahrávkou pro všechny prokleté. Krvavý black death metalový rituál, který je cítit zkaženou krví! 


Asphyx says:

He woke me up at midnight and said come on. Refusal was not an option. He doesn't resist. He is the master of the underworld. He is our shadow, our black conscience. He took me to the old catacombs. We walked the long corridors and listened to the cries of the damned. Finally, he said, he sat down on his throne. All the demons were seated around the table and the sacrifice was ready. I found myself back in the 1990s, listening intently.

The American legend SATHANAS had released a new album. I played it over and over again and it was at night, when the heavy clouds fell on the city and the musty and dusty sound stood out the best. This is exactly how they played when I was young and similar black metal-infused death metal was running through my veins. And as we know, you can't just change blood. It's as much a part of you as the music these maniacs play. Forever and ever, amen!

To ask SATHANAS to make any stylistic changes or, Satan changes, would be presumptuous. I'm so glad they're still sticking to their dirty craft. They are genuine and orthodox. They're still in the same graveyards as their fellow members BATHORY, SODOM, NECROPHOBIC, GOATLORD, ACHERON, NECROPHAGIA, NUNSLAUGHTER, DESASTER, RAVENCULT, IMMORTAL. And they are doing it great again! The songs have the proverbial drive and power in them. Drawn from long-abandoned burial grounds. The crosses are turned downwards, we blaspheme, we curse the blind faith. "Psalm Satani" is for me a certainty, a clue in today's wicked world. The sound, the performance, the cover, everything is subordinated to one thing - absolute darkness. Evil, as is well known, takes many forms. We all imagine it differently. Gentlemen have taken it and crammed it into songs. They've added a great deal of coldness, pus, blasphemy, and burned it all on a music carrier. When I listen to the news, I feel like I'm at some long-forgotten black mass. Hooded figures sway to the rhythm of perverted prayers. She is terrified with fear. Soon she'll have crossed over to the other side. To the land of endless shadows, beyond the River Styx. She will be guided by the devil himself and SATHANAS. He woke me up at midnight and said come on. I went again with great gusto. I knew I was going to get some first class black and grimy music. Just like always. "Psalm Satani" is a great record for all the damned. A bloody black death metal ritual that reeks of tainted blood!


Recenze/review - SATHANAS - Necrohymns (2018):


Tracklist
1. Demonic Rights
2. In the Flames of Witchcraft
3. Calling Forth the Darkness
4. And Hell Shall Follow
5. Blackened by the Antichrist
6. Psalm Satani
7. Blood of the Seraphin
8. Altar of Heaven

středa 4. ledna 2023

Recenze/review - IMMORTAL POSSESSION - The Resurrectionist (2022)


IMMORTAL POSSESSION - The Resurrectionist
CD 2022, CDN Records

for english please scroll down

Krvavé kořeny nejdou jen tak vytrhnout. Jsou naší součástí. Trávíme svůj život v katakombách a na starých pohřebištích. Death metal je naší životní filozofií i stylem. Alespoň tak vnímám hudbu já a myslím si že i kanadští IMMORTAL POSSESSION. Ti datují svůj vznik do devadesátých let minulého století. Vydali tenkrát několik demonahrávek. Letos přicházejí s prvním dlouhohrajícím albem.

Musím rovnou napsat, že mě deska "The Resurrectionist" doslova rozsekala. Jedná se totiž přesně o ten druh smrtícího kovu, který koluje i v mých žilách. Odkazy na základní kapely žánru tehdejší doby jsou sice patrné, ale přesto jsou Kanaďané svým způsobem originální a zajímaví. Je totiž slyšet, že hrají od srdce, s nadšením a odhodláním pro posmrtné věci člověka. 


Zuřivost, vztek, chlad a nezbytná temnota jsou základem jejich skladeb. Ty jsou velmi dobře napsány, s takovým tím pradávným nadšením. Oceňuji prašivý zvuk i nádherný obal. Pohupuji se do rytmu, jako zkušený hrobník, který čeká, až rozmrzne zem, aby mohl exhumovat další hrob. Pohybuji se v záhrobí více než třicet let, rád a často ochutnávám zkažené maso. IMMORTAL POSSESSION mi předložili rakev plnou zajímavých melodií, drtivých pasáží a atmosféry pomalu hnijících těl. Prosévám mezi prsty prach svých předků a čtu si nápisy na náhrobcích. Kanaďanům patří dík už jenom za to, že jsem si při poslechu připadal zase jednou jako mladý šílenec, který se toulal s kazeťákem po ulicích. "The Resurrectionist" nám mohlo klidně hrát pořádně nahlas i tehdy. Pokaždé, když slyším podobnou skupinu, která se vrátila a která je daleko od mého domova, tak si říkám, jaká je škoda, že ji neuvidím v malém klubu někde na periferii. Skočil bych přímo do mosh-pitu. Songy jsou pro mě totiž velmi uvěřitelné, syrové, probouzejí ve mě staré démony. Já vím, nejedná se o nic nového, ani převratného, ale určitě to není jenom dobré řemeslo. Hudba tu má v sobě něco navíc, něco shnilého, co pochopí jen prokletí. Krvavé kořeny nejdou jen tak vytrhnout. Jsou naší součástí. Trávíme svůj život v katakombách a na starých pohřebištích. Old school death metal z plesnivých katakomb!


Asphyx says:

Bloody roots can't just be pulled out. They're part of us. We spend our lives in catacombs and old burial grounds. Death metal is our philosophy and our style of life. At least that's how I see music and I think Canadian IMMORTAL POSSESSION does too. They date back to the nineties of the last century. They released several demos back then. This year they come with their first full-length album.

I have to write right away that the album "The Resurrectionist" literally blew me away. It is exactly the kind of death metal that runs through my veins. The references to the basic bands of the genre of that time are obvious, but still the Canadians are original and interesting in their own way. You can hear that they play from the heart, with passion and commitment to the afterlife of man.


Fury, anger, coldness and the necessary darkness are the basis of their compositions. They are very well written, with that ancient enthusiasm. I appreciate the dusty sound and the gorgeous cover art. I sway to the rhythm, like an experienced gravedigger waiting for the ground to thaw so he can exhume another grave. I have moved in the beyond for more than thirty years, gladly and often tasting the rotten flesh. IMMORTAL POSSESSION presented me with a coffin full of interesting melodies, crushing passages and the atmosphere of slowly rotting bodies. I sift the dust of my ancestors between my fingers and read the inscriptions on the tombstones. I have to thank the Canadians just for the fact that listening to them made me feel like a young madman wandering the streets with a tape recorder once again. "The Resurrectionist" could have been played loudly even then. Every time I hear a band like this that's made a comeback and is far from my home, I think what a shame it is that I won't see them in a small club somewhere on the periphery. I'd jump right into a mosh pit. The songs are very believable to me, raw, they bring out old demons in me. I know, it's nothing new or groundbreaking, but it's definitely not just good craftsmanship. The music here has something extra, something rotten that only the damned can understand. The bloody roots can't just be pulled out. They're part of us. We spend our lives in catacombs and old burial grounds. Old school death metal from the moldy catacombs!


Tracklist:
01. Mass Murder
02. Wisdom Beyond Mortal Measure
03. Delicacy Of Disease
04. Evilution
05. Waltz Of The Corpse
06. Rectal Dissection
07. Encorpsed
08. Surgical Castigation
09. Class Warfare



úterý 3. ledna 2023

Recenze/review - CREMATION - Where the Blood Flows Down the Mountains (2022)


CREMATION - Where the Blood Flows Down the Mountains
CD 2022, Czar Of Crickets Productions

for english please scroll down

Další tělo, které nešlo spálit. Poslední dobou se objevují čím dál tím častěji. Nejdřív jsme nevěděli, proč se tak děje. Prokletých bývalo kdysi méně, než dnes. Jenže teď jsou jich zástupy. Jakoby peklo otevřelo svoje brány a poslalo všechny nemrtvé zpět, aby se pomstili. Alespoň tak to vnímám já, který stále dokola poslouchám novou desku švýcarských maniaků CREMATION.

Stačí se podívat na obal a hned budete vědět, o co se jedná. O syrový, hrubý a temný smrtící kov. Se skvělým zvukem, se spoustou nápadů a zajímavých momentů. Prokletí možná nemohou shořet, ale vy budete spáleni na popel. Stačí jen přidat hlasitost. 


Švýcaři drtí kosti hezky postaru, přesně jak to mám rád. Žádné kompromisy, žádné zbytečnosti. Pánové sází na silně temnou a mrazivou atmosféru. Inspiraci čerpají u veličin z devadesátých let (BOLT THROWER, OBITUARY, PESTILENCE, ASPHYX, MASSACRE, MORGOTH). Koneckonců, sami v této době skupinu založili. Musím se přiznat, že jsem již dlouhé roky jejich fanouškem. Dokonce jsem doma našel jejich prvotinu "Ignis". CREAMATION rozhodně netrpí nadprodukcí, sází spíše na kvalitu a vyplácí se jim to. Pokud jste někdy byli v márnici, asi víte, o čem píšu. Riffy se mi zadírají pod kůži, bicí duní v hlavě a vokál je nasáklý chorobami. Možná mě jednou budou chtít také spálit a nepůjde to. Jsem rád prokletý, protože dokud to půjde, budu nahrávky jako je "Where the Blood Flows Down the Mountains" podporovat. Jedná se totiž o album, které má v sobě drive i energii. Je po okraj narvané špínou, hnisem i zkaženou krví. Mohu vám ji, jako starý metalový pes, jenom doporučit. Přijměte pozvání na pradávný rituál. Na horský hřbitov, který je hned vedle spalovny na lidská těla. Líbí se mi, jakým způsobem jsou skladby napsány. Jsou uvěřitelné, opravdové, reálné. Věřím kapele každý tón, každé slovo. Svět je zase jednou hodně temný a nemrtví vylezli z děr. Mocná, démonická death metalová lavina!


Asphyx says:

Another body that couldn't be burned. They've been popping up more and more lately. At first, we didn't know why it was happening. There used to be fewer of the damned than there are today. But now there are multitudes. It's as if hell has opened its gates and sent all the undead back for revenge. At least that's how I feel, listening to the new album by Swiss maniacs CREMATION over and over again.

Just take a look at the cover and you'll know what it's all about. Raw, rough and dark death metal. With a great sound, lots of ideas and interesting moments. Curses may not burn, but you will be burned to ashes. Just turn up the volume.


The Swiss are crushing bones the old-fashioned way, just the way I like it. No compromises, no frills. Gentlemen rely on a very dark and chilling atmosphere. They draw inspiration from the greats of the nineties (BOLT THROWER, OBITUARY, PESTILENCE, ASPHYX, MASSACRE, MORGOTH). After all, they themselves founded the band at this time. I have to admit that I have been a fan of the band for many years. I even found their first album "Ignis" at home. CREAMATION definitely don't suffer from overproduction, they rather bet on quality and it pays off. If you've ever been to a morgue, you probably know what I'm writing about. The riffs get under my skin, the drums rumble in my head and the vocals are soaked with disease. Maybe someday they'll try to burn me, too, and it won't work. I'm happy to be damned, because as long as I can, I'll support records like "Where the Blood Flows Down the Mountains". Because this is an album that has drive and energy. It's filled to the brim with filth, pus and bad blood. I can only recommend it to you as an old metal dog. Accept the invitation to an ancient ritual. To the mountain cemetery next to the human body incinerator. I like the way the songs are written. They're believable, real, authentic. I trust the band with every note, every word. The world is once again very dark and the undead have come out of the holes. A powerful, demonic death metal avalanche!



Tracklist:
01. Burning Beneath The Surface
02. Digital Dependency
03. Plaguelord
04. Among The Braindead
05. Break The Cycle
06. Timebomb
07. Blooddrill
08. ...And The Rivers Turn Red

pondělí 2. ledna 2023

Recenze/review - TRAHIR - Whose Hearts Petrified (2022)


TRAHIR - Whose Hearts Petrified
CD 2022, The Barn

for english please scroll down

Pojďte se se mnou vydat po stopách ztraceného času. Do dob, kdy neexistoval internet, lidé k sobě měli blíž a světu vládly kapely jako CANDLEMASS, BLACK SABBATH a beat generation pomalu odcházela v zapomnění. Mí rodiče měli spoustu gramodesek s rockem, doomem a hippies pomalu zastárli. Nebo ještě dále do historie, když se ulicemi Prahy toulal rozervaný Václav Hrabě a Mrtví nemohli milovat.

Občas se setkám s hudbou, o které nemá cenu psát. Lepší je jí poslouchat. Zavřít se do temného pokoje, brouzdat ve vzpomínkách a nechat pod nohama křupat čerstvý sníh. Právě v těchto momentech, s novým albem "Whose Hearts Petrified" od pražských démonů TRAHIR v přehrávači a dobrou knihou, je mi momentálně nejlépe. Normálně se věnuji a poslouchám extrémnější muziku. Ale základy, ze kterých vznikla, uctívám bezezbytku. 


Jeden můj kamarád říká, že dnes je vlastně všechna muzika retro, což podepisuji vlastní krví. Jenže jsou kapely, které se jenom tak tváří. A pak jsou ty, jako TRAHIR, kterým prostě věříte. To je pro mě asi nejdůležitější. Zaslechnout lze odkazy na slavné kapely, které formovaly (stoner) rock, doom, heavy metal. Myslím, že každý si najde ty své a nemá cenu je vypisovat. Lepší je přidat hlasitost, užít si čistý a zároveň "starý" zvuk z The Barn studia, pokochat se nad stylovým obalem (Moonroot - Vojtěch Doubek). Songy čpí okultismem, pelyňkem, špínou i krví. Kapela jde na dřeň, základní riffy jsou ohlodány na kost. Samostatnou kapitolou jsou pak texty, které rozhodně stojí za pozornost (opravdu klobouk dolů - fantasy, sci-fi, historie, literatura - ano, Václav Hrabě, za toho asi největší dík). Kolem jsou potom vystavěny košaté a zajímavé kompozice. Jako bych se toulal zimní krajinou a došel až na staré pohřebiště. Někde tam, uprostřed lesa, s přízraky v zádech, se musela hudba nahrávat. Je jako vzpomínky na ztracené časy, o kterých mi vyprávěli rodiče. Je v ní bolest i radost, jemná a zároveň syrová energie. Nahrubo nasekaná tma i tajemno. Doporučuji poslouchat v klidu a s myslí naladěnou na smutek. Budete se usmívat, někteří možná i plakat. Obejmete své milé, zapálíte svíčku za všechny, kteří měli tuhle desku poslouchat s vámi a již nemohou. Vynikající vokály, spousta zajímavých momentů, prvotřídní provedení, ale i chvění, jiskra, která se změní v plamen. Pokorně se skláním před touto nahrávkou! Heavy doom rockové album, které vás spálí zevnitř! 


Asphyx says:

Come with me on the trail of lost time. Back in the days when there was no internet, people were closer to each other and bands like CANDLEMASS, BLACK SABBATH ruled the world and the beat generation was slowly fading into oblivion. My parents had a lot of gramophone records with rock, doom and hippies slowly got old. Or even further back in history, when a ragged Václav Hrabě roamed the streets of Prague and the Dead couldn't love.

Occasionally I come across music that is not worth writing about. Better to listen to it. To shut myself in a dark room, to wade through memories and let the fresh snow crunch under my feet. It's in these moments, with the new album "Whose Hearts Petrified" by Prague demons TRAHIR in the player and a good book, that I'm at my best at the moment. Normally I'm hanging out and listening to more extreme music. But I worship the foundations from which it was created completely.


A friend of mine says that all music today is actually retro, which I sign with my own blood. But there are some bands that are just pretending to be. And then there are those, like TRAHIR, that you just believe them. That's probably the most important thing for me. You can hear references to famous bands that shaped (stoner) rock, doom, heavy metal. I think everyone will find their own and there is no point in listing them. It is better to turn up the volume, enjoy the clean and at the same time "old" sound from The Barn studio, admire the stylish cover (Moonroot - Vojtěch Doubek). The songs reek of occultism, wormwood, dirt and blood. The band goes to the core, the basic riffs are gnawed to the bone. A separate chapter are the lyrics, which are definitely worth paying attention to (hats off to them - fantasy, sci-fi, history, literature - yes, Václav Hrabě, probably the biggest thanks to him). Around it are then built colourful and interesting compositions. It's like wandering through a winter landscape and arriving at an old burial ground. Somewhere there, in the middle of the forest, with ghosts at its back, the music must have been recorded. It's like memories of lost times my parents told me about. There's pain and joy in it, a subtle and raw energy at the same time. Coarsely chopped darkness and mystery. I recommend listening quietly and with your mind tuned to sadness. You will smile, some may even cry. You will hug your loved ones, light a candle for all those who should have listened to this record with you and no longer can. Excellent vocals, lots of interesting moments, top notch performances, but also a tingle, a spark that turns into a flame. I humbly bow before this record! Heavy doom rock album that will burn you from the inside!



Tracklist:
01. Lichking X Witchqueen (04:06)
02. Blåkulla (05:52)
03. Falconer (01:43)
04. Knight's Prayer (06:07)
05. Mother Nibiru I (05:58)
06. Rapture (05:46)
07. Two Sisters (01:25)
08. The Ruin (06:13)
09. Mother Nibiru II (07:04)
10. Amra (06:23)
11. Breaking The Spell (02:30)

neděle 1. ledna 2023

Recenze/review - LAST RETCH - Sadism and Severed Heads (2022)


LAST RETCH - Sadism and Severed Heads
CD 2022, CDN Records

for english please scroll down

Pokaždé, když do mě někdo bodne ostrý nůž, tak jsem překvapený. Nemůžu uvěřit, že se mě někdo snaží zabít. V jindy tak tiché uličce, v místech, kudy chodím každý den. Jenže je to opět pravda. Prožívám přesně to, co všechny oběti násilných činů. Stále dokola, s jejich bolestí a strachem. Existuje už jenom temnota, chlad a krutý, ošklivý death metal. Tentokrát jej hraje kapela z Kanady, která si říká LAST RETCH. 

Jedná se o první dlouhohrající album, prvotinu, která stojí rozhodně za pozornost. Má v sobě totiž něco krutého, devastujícího, co mám u tohoto stylu tolik rád. Morbidní zvuk (Davis Maxwell), skvělý motiv na obalu (Paolo Girardi), tohle vše je zárukou vysoké kvality. Masakr!


Do "Sadism and Severed Heads" jsou otištěny vlivy švédské, ale i americké školy (CANNIBAL CORSPE, SIX FEET UNDER). Poslech mi nejvíc připomíná návštěvu staré pitevny, ve které leží již několik let shnilá těla. Jakmile zapnu play, probudí se a jdou mi po krku. Touží, stejně jako kapela, po čerstvé krvi. Songy v sobě mají velké množství energie a tmy. Docela lituji, že tahle smečka pochází z Kanady, opravdu rád bych je viděl naživo. Musí to být hodně syrový a surový zážitek. Ostré riffy, vokál bestie, spousta zajímavých momentů. Pro mě osobně jsou LAST RETCH soukromým objevem tohoto roku a také mým doporučením pro vás. Peklo opravdu existuje! Když poslouchám tuhle nahrávku, tak tomu opravdu věřím. Je totiž skvěle napsána, jednotlivé motivy jsou jako hřeby, které jsou mi zatloukány do hlavy. Občas jsou sice některé pasáže možná až příliš dlouhé, ale to je jen malá připomínka. Jinak je vše v nejlepším pořádku. Už jste někdy cítili ve svém břiše rezavý nůž? Že ne? Buďte rádi, raději přidejte hlasitost a zatančete si na svém vlastním hrobě. "Sadism and Severed Heads" je krvavým otiskem, který se vám zadře pod kůži. Za mě osobně hodnotím velmi vysoko. Existuje už jenom temnota, chlad a krutý, ošklivý smrtící kov. Smrt se usmívá! Zničující, temný death metal ze starých márnic!


Asphyx says:

Every time someone stabs me with a sharp knife, I'm surprised. I can't believe someone's trying to kill me. In an otherwise quiet alley, in a place I walk every day. Only it's true again. I'm experiencing exactly what all victims of violent crime experience. Over and over again, with their pain and their fear. There is only darkness, coldness and cruel, ugly death metal. This time it's played by a band from Canada called LAST RETCH.

This is their first full-length album, a debut that is definitely worth your attention. It has something cruel, devastating, which I like so much in this style. The morbid sound (Davis Maxwell), the great motif on the cover (Paolo Girardi), all this is a guarantee of high quality. Massacre!


Influences of the Swedish but also American school (CANNIBAL CORSPE, SIX FEET UNDER) are printed into "Sadism and Severed Heads". Listening to it reminds me most of visiting an old autopsy room where rotten bodies have been lying for several years. As soon as I turn on the play, they wake up and go for my throat. They crave, like the band, for fresh blood. The songs have a lot of energy and darkness in them. I kinda regret that this pack is from Canada, I would really like to see them live. It must be a very raw and raw experience. Sharp riffs, beast vocals, lots of interesting moments. For me personally, LAST RETCH is a private discovery of this year and also my recommendation for you. Hell really does exist! When I listen to this record, I really believe it. Because it is brilliantly written, the individual motifs are like nails being hammered into my head. At times, some passages may be a little too long, but that's just a small reminder. Otherwise, everything is in the best order. Have you ever felt a rusty knife in your stomach? Have you not? Be glad you did, you'd better turn up the volume and dance on your own grave. "Sadism and Severed Heads" is a bloody imprint that will dig under your skin. I personally rate it very highly. There is only darkness, coldness and cruel, ugly death metal left. Death is smiling! Devastating, dark death metal from the old morgues!


Tracklist:
01. Neurosis
02. Doomrider
03. Sadism And Severed Heads
04. Cannibals Of Tuma
05. Dead As Fuck
06. Wallowing In Feculence
07. Fleshed Out
08. Ordained In A Dismal Cesspool
09. Your Last Retch



PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý osmdesátý čtvrtý - Probudím se v Chebu


Příběh tří stý osmdesátý čtvrtý - Probudím se v Chebu

Probudím se v Chebu a koutkem oka zahlédnu, jak za oknem padá sníh. Nevím co je za den, kde to jsem. Unesli mě? Bolí mě hlava a pálí vnitřnosti. Pomalu se zvednu, zamotám se a zase padnu na matračku. V pokoji jsou oprýskané zdi, připomíná spíše kobku. Zaslechnu šramot. Vzpomenu si na knížky od Kinga. Marně se pokouším přečíst nápis na zdi. Nemám brýle a ani nikde nejsou. Hrozně chci, snažím se, aby se mi vrátily vzpomínky, ale je to marný. Zvednu se a vyděsím se. Jsem nahý. Vezmu si na sebe smradlavou deku a jdu zjistit, kde je záchod. Dveře do kuchyně jsou pootevřené. Sedí tam dvě postavy. Nohy mají pokrčené na židlích. Takhle sedávají jenom dívky. Trošku mě to uklidní, asi mě neunesly. Zaklepu a od stolu se ozve smích. Tak pán se probudil. Zrzečka a blondýnka. Obě poměrně hezké, jen ta zrzavá má divně popelavou kůži. Mezi nohama ji prosvítají chloupky, ale má takový unavený obličej. Kde já jsem je jenom viděl? 

Po záchodě, který není zrovna uklizený, se odeberu znovu ke stolu k dívkám. Že jsem tak smělý, kde to jsem? Ty si nic nepamatuješ? Jsi v Chebu. Co? Proč v Chebu? Pomalu, ale opravdu hodně pomalinku se mi začne rozsvěcovat v hlavě. Prý, ale věřím jim, jsem byl v klubu v Plzni Pod Lampou. Nějaké kapely, asi hard core, které mě nebavily, tančil jsem a pak jsem do blondýnky omylem vrazil. Omlouval jsem se a neustále mluvil o jiné blondýně, kterou prý miluju. Čekal jsem na ní, ale nepřišla. Tak jsem pil a pil a pil a pařil. Dohrálo se, seděli jsme u stolu a pak přišla zrzečka. Sjetá jak zákon káže. Pervitinem. To mi ale došlo až po chvíli. Hele, jen se ujistím, proč jsem nahý? Bylo něco? A pokud ano, byl jsem dobrej? Usmějí se a ubezpečí mě, že jsem se jenom poblil. Moc rumu, moc piva, moc vodky. Oddechnu si, hodně si na tom, abych byl věrný, zakládám. Podívám se z okna, poprosím o cigáro a pak se jdu zase vyzvracet. Nějak mi nebere pajšl ani plíce.

Blondýnka je hodně hezká, stará se o svojí kamarádku, která se pokouší vymanit z drog. Holky jsou punkový a hrozně milý. Šli jsme do nějakého nonstopu, pořád jsem vyprávěl, ony se smály, byl jsem opravdu zábavný. To mi jde, když chci, když se dobře bavím. Doprovodil jsem je na vlak, na nádraží, ale došlo ke strkanici, kdy nějaký opilec, asi ještě víc navátý než já, začal do zrzečky dělat. Ona byla sjetá, tak by jako že jo, ale blondýnka to nechtěla. Velkej chlap, jak už to tak bývá, fotr od rodiny, co se ožral a chtěl bejt zase za velkýho klátiče. Dostal jsem od něj do držky. Naháněl mě po nádraží a já se smál. Pak jsem naskočil na první vlak, kterej shodou okolností jel do Chebu. Našly mě v kupé, s rozbitou hubou, se špinavým trikem a bez jízdenky. Průvodčí mě chtěl vyhodit, ale uprosily ho. Když jsme dorazili na místo (s jedním přestupem prosím), nevěděly, co se mnou. Zrzečka v rauši si mě chtěla vzít za muže. Zaneřádil jsem jim půlku bytu a teď se děsně stydím.

Pomalu přicházím k sobě a připadám si jako před pár lety, po zápase v kick boxu. Modřiny, ale hlavně ksicht, na kterém mám rány. Pokaždé, když jsem dostal dělo, smál jsem se. Chlast je svinstvo. Dáme si kafe, které konečně udržím v žaludku. Přinesou mi křiváka i kalhoty. Triko je ale na odpis. Roztrhaný a špinavý. Obléknu si na holé tělo svetr. Štípe mě. Ony kolem mě chodí, jen tak, v kalhotkách, klidně se převlékají, natřásají. Padá mi hlava, asi mám lehký otřes mozku. Pak se šíleně vyděsím. Co když mě moje milá hledá? Ježíšíkriste, kurva. Nemáte někde telefon. Ještě stihnu napsat na papírek číslo na kolej a padnu do mdlob. Zdá se mi o děsivé bestii, která mě kouše do kůže. Možná za to může svetr, ale ve snech se dějí šílené věci. Bojím se. Občas vytřeštím oči do tmy a vidím, jak se obrázky na oprýskaných zdech hýbou. Co se to se mnou děje? Já vím, chlast, ale nebylo ho zase tolik. Nebo ano? Nejhorší je ta nejistota.

Probudím se v Chebu a koutkem oka zahlédnu, jak za oknem padá sníh. Vylezu z postele a zaslechnu dívčí smích. No, že se taky ukážeš. U stolu sedí moje milá. Přijela si pro mě. Jsem na tom hrozně. Třeští mi hlava. Obejme mě, začne líbat. Hrozně se omlouvám, ale ona říká to nic, to bude dobrý. Ale není. Nahmatá mi vzadu na lebce krvavý flek. Je neděle kolem poledne a vůbec nevím, kde je tady nějaká pohotovost. Ale holky vědí. Jdeme svorně, chvílemi mě musí podpírat. Zase jsem chtěl být jednou za hrdinu a ochraňovat slabé dívky a dostal jsem pořádně po čuni. Moje děvče mi ale nevyčítá vůbec nic. Miluje mě, přijela mě zachránit. Bohyně. Ano, vnímám  jí tak. Protože je na ní v těžkých chvílích spolehnutí. Může se opřít o mě a já o ní. Sedíme v čekárně a jsem na tom o trošku lépe než jeden cikán. Ten je pořezanej na břiše, tak jde dovnitř jako první. Netrvá to dlouho, ale řve bolestí jako tur. Jsem na řadě. Diagnóza potvrzena. Otřes mozku, naštípnutá lebka. Musím do nemocnice na rentgen.

Tam na nás tedy nejsou vůbec příjemný. Těch keců kolem, vyptávání a divné pohledy pana doktora na holky, nelíbí se mi to. Ovážou mi kebuli a vypadám jak válečný veterán. Takhle dopadají ochránci a gentlemani. Ale neměnil bych. Loučíme se na nádraží, objetí jsou více než vřelá. Oči mladých laněk, smyslné a nádherné. Chtěl bych být milovníkem jako za starých časů, ale nejde to. Místo toho si dám párek v rohlíku. Sežene jej moje slečna, ani nevím kde. Pokydám si ten svůj svetr a klepu kosu. Nedali mi žádný prášky na bolest. Mám si je prý koupit v Plzni. Ale to asi až zítra, teď bych si s dovolením lehnul. Opatrně, s pomocí hezké asistence se osprchuji. Ne, omlouvám se, nemůžu. Ty blázínku, řekne mi a pohladí mě po hlavě. Zabolí to, syknu a hned mě líbá. A stejně se zeptá? Měl si s těma holkama něco? Ony říkaly, že ne...ale potřebuji to slyšet od tebe. Neboj. Jen jsem se opil a byl smutný, že si nepřišla. Usnu, ani nevím jak a konečně oddychuji poklidně.

Probudím se v Plzni a koutkem oka zahlédnu, jak za oknem padá sníh. Vím, že je pondělí. Dnes ale nikam nepůjdeme. Školu vynecháme. Zaleze si ke mě. A je opatrná, jemná jako koťátko. Hladí mě a vrní. Oddychujeme ve stejném rytmu a i ta naše srdce jsou sladěná. Mám ti něco koupit? Jedno pivo prosím a ona jej opravdu přinese. Dopiju jej, položím lahev na stůl a sleduji, jak se v ní odráží slunce. Mám ještě spoustu výpadků a některé momenty se asi už nikdy nedozvím, ale nelituji ničeho. Možná jsem neměl tolik pít, možná jsem měl zůstat v Plzni, ale osud s námi má někdy jiné plány. Na obě holky z Chebu si občas dodnes vzpomenu. Byly jak z porno časopisu. Snad se jim daří dobře. Byl jsem teď letos u nich ve městě, dokonce jsem našel i okno bytu, ve kterém jsem tak hodně zvracel a krvácel, ale dovnitř jsem se neodvážil. Zůstanou jen v mých a manželčiných vzpomínkách. Stejně jako sníh za oknem.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 31. prosince 2022

Recenze/review - ROGGA JOHANSSON - Inside the Otherwhere (2022)


ROGGA JOHANSSON - Inside the Otherwhere
CD 2022, Iron, Blood and Death Corporation

for english please scroll down

Měl jsem pocit, že mi popraskaly všechny kosti v těle. Pomalu jsem se měnil v prach. Ztratil jsem se ve věčnosti a moje duše bloudila v temnotě. Někdy mívám divné sny. Nevím pak, co je pravda a co se mi jenom zdálo. Nejsou to vyloženě noční můry, ale spíše jemné, mrazivé záblesky. Podobně se cítím i u poslechu nové desky maniaka ROGGY JOHANSSONA. Mám většinu z jeho mnoha kapela doopravdy rád. I když samozřejmě vím, že jsou si navzájem velmi podobné a ani novinka není výjimkou.

Základem je opět notoricky známý švédský death metal, tentokrát spíše pomalejší a přístupnější, melodičtější. Kombinace smutku, melancholie, severských plání a mrazu funguje. Jen se musíte naladit na tu správnou notu. Nic nového v záhrobí, neurazí, ale ani nenadchne. Přesto jsou chvíle, kdy si album opravdu užívám. 


Na "Inside the Otherwhere" musím mít opravdu náladu. A ano, je velmi těžké rozeznat jednotlivé Roggovy kapely od sebe. Méně je někdy více a já vlastně ani nevím, proč si novinku pouštím a nalezl jsem si k ní cestu. Možná je to v úvodu zmiňovaná melancholie, určitý smutek, který létá všude kolem. Novinka je spíše klidnějším death metalem. Přesto řeže a pálí. Původně jsem o tomhle díle ani nechtěl psát, ale pak jsem jej poslouchal jeden den, pak druhý, neustále se k němu vracel a i když pro mě bylo spíše kulisou, myslím si, že by se mělo na mých stránkách objevit. Možná zapadne a ocení jej jen pár fanoušků, ale to přeci nevadí. Muzika je hlavně o emocích, o předané energii. Netřeba pořád hledat něco novátorského a objevného. ROGGU JOHANSSONA si pouštím, když si čtu, když chci mít klid, když je mi dobře. Nebo když se probudím a zdálo se mi o zimě, o nekonečných toulkách v temnotě. Měl jsem pocit, že mi popraskaly všechny kosti v těle. Pomalu jsem se měnil v prach. Ztratil jsem se ve věčnosti a moje duše bloudila v temnotě Pak zazní první riff, první melodie a já tak nějak podvědomě vím, že jsem zde správně. Myslím, že v tomto případě platí více než kdy jindy, že je lepší poslouchat, než o muzice psát. Buď se vám novinka bude líbit a nebo ne. Je to jako vždy hlavně na vás. Za mě dobrý. Ne skvělý, ale v pořádku. Severský death metalový vítr!


Asphyx says:

I felt like every bone in my body had cracked. I was slowly turning to dust. I was lost in eternity and my soul was wandering in the darkness. Sometimes I have strange dreams. I don't know then what's true and what's just a dream. They're not outright nightmares, but rather subtle, chilling flashes. I feel the same way listening to the new album by the maniac ROGGA JOHANSSON. I really like most of his many bands. Though of course I know they are very similar to each other and the new one is no exception.

The basis is again the notorious Swedish death metal, this time rather slower and more accessible, more melodic. The combination of sadness, melancholy, Nordic plains and frost works. You just have to tune in to the right note. Nothing new in the backwoods, it doesn't offend but it doesn't delight either. Still, there are times when I really enjoy the album.


I really have to be in the mood for "Inside the Otherwhere". And yes, it's very hard to tell the different Rogg bands apart. Less is sometimes more, and I don't really know why I listen to a new album and find my way to it. Maybe it's the melancholy mentioned in the introduction, a certain sadness that flies all around. The novelty is more like a calmer death metal. Yet it cuts and burns. Originally I didn't even want to write about this track, but then I listened to it one day, then the next, kept coming back to it, and even though it was more of a backdrop for me, I think it should be featured on my site. It might fit in and be appreciated by a few fans, but that's okay. Music is all about emotions, about the energy transmitted. No need to keep looking for something new and innovative. I listen to ROGGA JOHANSSON when I'm reading, when I want to be calm, when I'm feeling good. Or when I wake up and dream of winter, of endless wanderings in the dark. I felt like every bone in my body had cracked. I was slowly turning to dust. I was lost in eternity, and my soul was wandering in the darkness Then the first riff, the first melody, and somehow I subconsciously know I'm right here. I think in this case, more than ever, it's better to listen than to write about music. Either you like the news or you don't. As always, it's mostly up to you. Good for me. Not great, but okay. Nordic death metal wind!

Recenze/review - ROGGA JOHANSSON - Garpedans (2017):

Interview (czech and english) - ROGGA JOHANSSON - Johansson and Speckmann - part II!: https://www.deadlystormzine.com/2015/03/interview-czech-and-english-rogga.html

Tracklist:
01. Inside The Otherwhere
02. Another World Darkly
03. The Creepers Are Coming
04. The Dance Of Garpedans
05. Prelude To Delirium
06. Nowhere Else But Here
07. The Otherwhere Wants You
08. Ends And Beginnings
09. The Key Found

All music/lyrics by Rogga Johansson
Recorded at The Rotpit and Studio Brainjar
Mixed and mastered by B. Helgetun at Studio Brainjar

band:
Rogga Johansson - Guitars, bass, vocals
Brynjar Helgetun - Drums
Dennis Blomberg - Additional guitars

pátek 30. prosince 2022

Recenze/review - WRETCHED STENCH - Weaving a Web of Viscera (2022)


WRETCHED STENCH - Weaving a Web of Viscera
EP 2022, vlastní vydání

for english please scroll down

Někdy je velmi těžké se dívat do tváří některých mrtvých. Je v nich vidět velké utrpení a bolest. I dlouho po smrti, když proběhne exhumace, lze poznat, jak zemřeli a co za svého života prožívali. Jakoby se jejich příběhy otiskly i do death metalu, který hraje americká smečka WRETCHED STENCH. Z jejich hudby uslyšíte nářek nemrtvých, projdete se temnými chodbami hluboko pod zemí. Jedná se o prvotinu, přesto mi připadá, že znám kapelu odjakživa.

Ano, opět zde zní smrtící kov z devadesátých let minulého století. Je masivní, mocný, propracovaný a opravdu připomíná exhumaci hrobů, ve kterých dlouhé roky ležely mrtvá těla. Oběti násilných činů, kteří nikdy nenajdou klid. A také hudba, která vám rozdrásá obličej do krve. Smrt je tentokrát hodně krutá a ošklivá.


Žádné zbytečnosti, žádné kompromisy. Jenom nahrubo nasekaná tma, pachuť krve a spousta zajímavých melodií. Nic pro slabé povahy, spíše se jedná o záležitost pro staré hrobníky, pro zkušené patology i pro řezníky, kteří se často pohybují v blízkosti smrti. Líbí se mi, jakým způsobem jsou skladby napsány, obdivuji zajímavý obal a co se týká zvuku, tak u toho praskají kosti tlakem. Není třeba WRETCHED STENCH k nikomu přirovnávat, názor si uděláte sami podle ukázek, ale troufám si tvrdit, že album má v sobě velké množství energie a feelingu. Je pro mě vždy zajímavé, když potkám podobné maniaky. Kteří hrají postaru, s jiskrou v oku a touhou po krvi. Jedná se samozřejmě o hluboký underground, o muziku, která se hraje na opuštěných pohřebištích a v márnicích, ale tak je to v nejlepším pořádku. Pokud jako já rádi a často navštěvujete temná místa s divnou historií, mohu vám "Weaving a Web of Viscera" jenom doporučit. Také cítíte zatuchlinu? Také slyšíte ozvěny ze záhrobí? To se probudila další bestie. Učila se u starých mistrů, aby nám ukázala, jak se kdysi zabíjelo hudbou. Někdy je velmi těžké se dívat do tváří některých mrtvých. Je v nich vidět velké utrpení a bolest. I dlouho po smrti, když proběhne exhumace, lze poznat, jak zemřeli a co za svého života prožívali. Někteří poslouchali i tohle EP. Myslím, že nemusím dodávat nic dalšího. Lepší je přidat volume. Prašivý death metal z temných hrobek!


Asphyx says:

Sometimes it is very difficult to look into the faces of some of the dead. You can see great suffering and pain in them. Even long after death, when the exhumation takes place, it is possible to see how they died and what they experienced during their lifetime. Their stories seem to be imprinted in the death metal played by the American pack WRETCHED STENCH. From their music you can hear the cries of the undead, walk through the dark corridors deep underground. This is a first release, yet I feel like I've known the band forever.

Yes, the death metal of the 1990s sounds here again. It's massive, powerful, elaborate and truly reminiscent of exhuming graves where dead bodies have lain for years. Victims of violent acts who will never find peace. And also music that will rip your face to blood. Death is very cruel and ugly this time.


No frills, no compromises. Just coarsely chopped darkness, the aftertaste of blood and lots of interesting melodies. Nothing for the faint hearted, rather this is an affair for old grave diggers, for experienced pathologists and for butchers who are often near death. I like the way the songs are written, I admire the interesting cover artwork and as for the sound, it cracks my bones with pressure. There is no need to compare WRETCHED STENCH to anyone, you can make up your own mind from the samples, but I dare say that the album has a great amount of energy and feel to it. It's always interesting for me when I meet similar maniacs. Who play old school, with a sparkle in their eye and a lust for blood. This is of course deep underground, the kind of music that is played in abandoned graveyards and morgues, but that's just fine. If, like me, you like and frequent dark places with strange histories, I can only recommend "Weaving a Web of Viscera". Do you smell mustiness too? Do you also hear echoes from the beyond? Another beast has awakened. She's been studying with the old masters to show us how they used to kill with music. Sometimes it's very hard to look into the faces of some of the dead. You can see great suffering and pain in them. Even long after death, when the exhumation takes place, you can see how they died and what they experienced during their lifetime. Some of them listened to this EP. I don't think I need to add anything else. Better to add volume. Dusty death metal from the dark tombs!

Tracklist:
01. Penanggalan
02. Becoming The Plague
03. Weaving A Web Of Viscera
04. Monolith

band:
Vocals: Jamison
Guitars: David and Reed
Bass: Avinash
Drums: Adam

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine