DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemdoom. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemdoom. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 17. srpna 2021

Recenze/review - PARADISE LOST - At the Mill (2021)


PARADISE LOST - At the Mill
live album 2021, Nuclear Blast

for english please scroll down

Poslední dobou mi vadí uřvaný svět kolem. Neustálá přetvářka a klam. Lidé, co něco umí, jsou zapomenuti a místo nich se neustále mluví jen o umělých tvářích. Možná právě proto rád a často usedám pod starý strom s knihou. Něco dobrého k pití a k tomu muziku, co mám rád. PARADISE LOST jsou mojí srdcovou kapelou od jejich počátků. Mám dokonce někde doma i první demonahrávky na kazetách. Kolem zuřila pandemie a já chodil po lesích. Když jsem se vrátil, tak už město spalo. 

Asi to bude znít divně, ale já živé záznamy nemám moc rád. Málokdo dokáže přenést ducha reálného koncertu na hudební nosič. Navíc, nebaví mě videa. Ale u PARADISE LOST jsem udělal výjimku. Kapela totiž dokázala doslova zhmotnit vše, co na nich mám rád. Starý dům a v něm hudební klub poblíž bydliště kapely (nahrávalo se v místě zvaném "The Mill"), ve kterém vznikla komorní deska s úžasnou atmosférou, mě uvedl do hry a nebylo návratu.


V téhle podobě je mám opravdu hrozně rád. Smutné, melancholické. Povedl se i zvuk a hlavně výběr songů, dramaturgie. Střídání syrových a zemitých skladeb (kterém mám asi nejraději) s několika jemnějšími. Typický rukopis mistra Grega Mackintoshe a Nick Holmes ve skvělé hlasové formě. Přenos mezi mnou a PARADISE LOST zafungoval na výbornou. V hlavě jsem si promítal film o společných zážitcích a vzpomínal na kamarády, se kterými jsme jezdili na jejich koncerty a už nejsou mezi námi. Ze záznamu je cítit, že vše vznikalo v pohodě, s nadšením, které je u takto dlouho hrajících veteránů až udivující. Žádní unavení muži, ale doom metal zahraný s neskutečnou jiskrou. Tohle není žádné současné retro hrající jen na nostalgickou vlnu, ale skvělý zážitek se vším všudy (gurmáni mi určitě potvrdí) od zkušených klasiků žánru. Člověka napadají až existenční myšlenky, přemýšlí a užívá si vše, co na Britech vždy obdivoval. Poslech se stává doslova filozofickou záležitostí. Niternou, chcete-li. Nebudu vám zde vypisovat jednotlivé skladby (seznam máte dole pod článkem). Album jsem poslouchal vždy v kuse, s nábožným soustředěním. O tomhle je u mě muzika. O emocích, o souznění. O smutku a bolesti, o dlouhých pohledech na vrcholky hor. O starém hřbitově, kde rozmlouváte s nemrtvými, o mlhavém snění. "At the Mill" je dokonalou esencí, doom metalovým zážitkem, který umí jen PARADISE LOST! I smutek může být krásný!


Asphyx says:

I've been bothered by the world around me lately. The constant pretense and deception. People who can do something are forgotten and instead of them there is always talk of artificial faces. Maybe that's why I often like to sit under an old tree with a book. Something good to drink and the music I like. PARADISE LOST have been my heart band since their early days. I even have the first demo tapes somewhere in my house. There was a pandemic raging and I was walking in the woods. When I came back, the city was asleep.

This may sound strange, but I don't like live recordings very much. Not many people can transfer the spirit of a real concert to a music medium. Plus, I'm not into videos. But with PARADISE LOST, I made an exception. The band managed to literally materialize everything I love about them. The old house and the music club near where the band lived (they recorded at a place called "The Mill"), where they made an intimate record with an amazing atmosphere, put me in the game and there was no going back.


I really like them in this form. Sad, melancholy. The sound and especially the choice of songs, the dramaturgy was good. The alternation of raw and earthy songs (which is probably my favourite) with some softer ones. Typical handwriting of the master Greg Mackintosh and Nick Holmes in great vocal form. The transfer between me and PARADISE LOST worked perfectly. I was running a film in my head of our experiences together and reminiscing about friends we used to go to their shows with who are no longer with us. From the record you can feel that everything was created in a relaxed way, with an enthusiasm that is almost astonishing in veterans who have been playing for so long. No tired men, but doom metal played with incredible spark. This is no contemporary retro playing only on a nostalgic wave, but a great experience with all the trimmings (foodies will surely confirm me) from the experienced classics of the genre. It makes one think almost existential thoughts, reflect and enjoy everything one has always admired about the Brits. Listening becomes a literally philosophical affair. Intrinsic, if you will. I won't list individual tracks here (the list is below the article). I always listened to the album in one piece, with devout concentration. That's what music is about for me. It's about emotions, about harmony. About sadness and pain, about long views of mountain tops. The old graveyard where you talk to the undead, the hazy dreams. "At the Mill" is the perfect essence, a doom metal experience that only PARADISE LOST can do! Even sadness can be beautiful!



about PARADISE LOST on DEADLY STORM ZINE:

Recenze/review - PARADISE LOST - Obsidian (2020)

Tracklist:
A1 Widow (Live)
A2 Fall From Grace (Live)
A3 Blood And Chaos (Live)
A4 Faith Divides Us - Death Unites Us (Live)
B1 Gothic (Live)
B2 Shadowkings (Live)
B3 One Second (Live)
B4 Ghosts (Live)
C1 The Enemy (Live)
C2 As I Die (Live)
C3 Requiem (Live)
C4 No Hope In Sight (Live)
D1 Embers Fire (Live)
D2 Beneath Broken Earth (Live)
D3 So Much Is Lost (Live)
D4 Darker Thoughts (Live)

band:
Nick Holmes | Vocals, Greg Mackintosh | Lead guitar, Aaron Aedy | Rhythm guitar, Steve Edmondson | Bass guitar, Waltteri Väyrynen | Drums



neděle 18. července 2021

Recenze/review - THORN - Crawling Worship (2021)


THORN - Crawling Worship
CD 2021, Life After Death

for english please scroll down

Nejdřív se ti zdá,  že se dusíš, že se nemůžeš nadechnout. Ležíš někde hluboko pod zemí, ve sklepě, kde to smrdí zatuchlinou. Chvílemi nevíš, jestli je to jenom zlý sen, ale ostrá bolest ti dá vždy jasně a zřetelně na vědomí, že zažíváš pravá muka. Máš trošku naději, protože se ti povede utéct. Běžíš tmou, lesem. Ruce rozedrané od ostnů. Bosé nohy se začnou pomalu lepit k zemi. Panebože, co se děje? Vyděsíš se k smrti a také pomalu umíráš, zamotán v sítích.

Hodně podobné pocity mám i z novinky death doomové kapely/projektu THORN. Měl jsem tu čest již u první desky "The Encompassing Nothing" (2020 - odkaz na recenzi dole pod článkem) a opět se jedná o hrubou, syrovou hudbu, složenou opravdu v tom nejhlubším podzemí. Člověk má při poslechu chuť si rozdrásat obličej do krve. Alespoň tak vnímám album já. Je jako zlá noční můra, která se stane realitou. 


Jako bych se toulal hustou mlhou někde na blatech. Kolem se převalují mrtvá nafouklá těla a všude se vznáší neskutečný puch rozkládajícího se masa. Bloudíš a časem tě dostihnou vlastní démoni. Líbí se mi zvuk, obal, ale hlavně kompozice skladeb, jejich jasný a zřetelný cíl. Album obsahuje velké množství zajímavých nápadů. Zpočátku jen tak pobublává v pozadí a časem dozraje ve zrůdu s ostrými zuby, která vám jde po krku. Lidská mysl je dosud neprobádaná a to, co se odehrává na "Crawling Worship", je plné beznaděje, nihilismu, šílenství, bolesti a smutku. THORN jsou kapelou Brennena Westermeyera, který je podepsán pod vším (zpívá také v neméně dobrých brutálních FLUIDS). Na novince se potkává  starý, plesnivý death metal amerického střihu a doom metal. Deska je velmi vyvážená, opravdu skvěle se poslouchá. Je pro mě opravdovou reálnou noční můrou, vstupem do záhrobí, do vlastního nitra. Připomíná dlouho neléčenou ránu, která se znovu zanítí. Tepe a pálí, žhne. THORN mi nalili do krku rozžhavené železo, vypálili mi cejch do mozku. Jedná se o nahrávku, ke které se budu rád a často vracet. Death doom metal plný zoufalství a beznaděje! Skvěle!

Asphyx says:

At first you feel like you're suffocating, that you can't breathe. You're lying somewhere deep underground, in a basement that smells musty. At times you don't know if it's just a bad dream, but the sharp pain always lets you know loud and clear that you're in real torment. You have a little hope, because you'll be able to escape. You run through the dark, through the woods. Hands ragged with thorns. Your bare feet slowly start to stick to the ground. Oh, my God, what's happening? You're scared to death and you're slowly dying too, tangled in the webs.

I have very similar feelings about the new release from death doom band/project THORN. I already had the pleasure with the first album "The Encompassing Nothing" (2020 - link to the review below the article) and again it's raw, raw music, composed really in the deepest underground. You feel like tearing your face to blood while listening to it. At least that's how I perceive the album. It's like a bad nightmare come true.



I feel like I'm wandering through a thick fog on a moor somewhere. Dead, bloated bodies roll around and the unreal stench of decomposing flesh hovers everywhere. You wander and in time your own demons catch up with you. I like the sound, the cover, but most of all the composition of the songs, their clear and distinct goal. The album contains a lot of interesting ideas. At first it just bubbles in the background and eventually matures into a monster with sharp teeth that is after your neck. The human mind is still unexplored and what unfolds on "Crawling Worship" is full of hopelessness, nihilism, madness, pain and sadness. THORN are the band of Brennen Westermeyer, who is signed to everything (he also sings in the equally good brutal FLUIDS). On this new release, moldy old American-style death metal meets doom metal. The album is very balanced, really great to listen to. It is a real nightmare for me, an entrance to the beyond, to my own inner self. It's like a wound that hasn't healed for a long time and it's going to re-infect. It swells and burns, it glows. THORN poured red-hot iron down my throat, burned a brand into my brain. This is a record I will revisit often and gladly. Death doom metal full of despair and hopelessness! Great!


about THORN on DEADLY STORM ZINE:


Tracklist:
01. Prologue: The Pentagram
02. Behemoth Awakened
03. Maw Of Eternity
04. Spiritual Sacrifice
05. Crawling Worship
06. Respite: An Oath
07. Drowned Serpents
08. Vexed By Archaic Smoke
09. Abyssal Shroud
10. Phosphorescent Glow

band:
THORN is Brennen Westermeyer



pondělí 21. června 2021

Recenze/review - EREMIT - Bearer of Many Names (2021)


EREMIT - Bearer of Many Names
CD 2021, Transcending Obscurity Records

for english please scroll down

Existují na světě místa, která jsou tajemná ze své podstaty. Ukrývají se v šeru. Když na ně vstoupíte, tak se vám před očima začnou odehrávat šedo černé obrazy. Smutek a nostalgie, vzpomínky na staré rituály. Popínavý břečťan všechno dávno pokryl, ale přesto cítíte z kamenů pradávnou sílu. Chybí už jenom hudba, která by celou scenérii doplnila o další rozměr. Němečtí EREMIT jsou dobrou volbou. Jejich doom sludge metal je přesně tím druhem zážitku, který se vám zadře hluboko pod kůži.

Jenom musíte mít bohatou fantazii. Chuť objevovat, nechat na sebe působit poryvy větru, šepot stromů i nářek dávno zemřelých. Tři dlouhé drásavé skladby, rozprostřené do více než hodiny nejsou rozhodně pro každého. Vyžadují pečlivé soustředění, nihilistický přístup a otevřenou mysl. Do nečisté hry vás uvede magický obal (Mariusz Lewandowski) i surově ledový zvuk (Roland Wiegner at the Tonmeisterei). Cítím ve vzduchu zkaženou krev!


"Bearer of Many Names" je surovou shnilou esencí špinavého doom sludge metalu. Některé momenty připomínají setkání s mýtickými příšerami, jiné zase návštěvu míst, ne kterých se odehrávaly rituály plné smrti a utrpení. Není pro mě lehké podobnou muziku popisovat, více než jinde zde totiž platí, že je lepší poslouchat, než skládat slova za sebe. Songy jsou bažinaté, nasáklé hnilobou. Jako bych stál uprostřed lesa, kousek od obětní skály. Atmosféra je doslova hmatatelná. Na podobné záležitosti musím mít náladu, ale když se tak stane, jsem doslova nadšen (a zároveň uvnitř smutný). EREMIT jsou nejlepší uprostřed deště, když se světlo loučí se dnem. Musí být sychravo, nevlídno. Mraky se dotýkají země a vy jdete za město. Každý z nás potřebuje být někdy jenom sám se sebou. Ukrytý ve stínu. A pro takové chvíle je deska "Bearer of Many Names" nejvhodnější. Mám pocit, že vidím na skále staré symboly. Žhnou do tmy. Myslím, že jsem tu správně. Tohle album má v sobě velkou sílu. Načerpanou v podsvětí. Na starých popravištích. Mytologický sludge doom metal z onoho světa!

Pro fanoušky - Conan, Jupiterian, Subterraen, 71TonMan, Primitive Man, Eyehategod, Grief


Asphyx says:

There are places in the world that are mysterious in nature. They hide in the dim light. When you enter them, grey-black images begin to appear before your eyes. Sadness and nostalgia, memories of old rituals. Creeper ivy-covered everything a long time ago, but you can still feel the ancient strength from the stones. All that is missing is music that would add another dimension to the whole scenery. German EREMIT is a good choice. Their doom sludge metal is exactly the kind of experience that gets stuck deep under your skin.

You just have to have a rich imagination. The desire to discover, to let the gusts of wind, the whispers of trees and the lamentations of the long dead. Three long scary songs, spread over more than an hour, are not for everyone. They require careful concentration, a nihilistic approach and an open mind. The magic cover (Mariusz Lewandowski) and the raw icy sound (Roland Wiegner at the Tonmeisterei) will introduce you to the dirty game. I feel rotten blood in the air!


"Bearer of Many Names" is the raw rotten essence of dirty doom sludge metal. Some moments are reminiscent of encounters with mythical monsters, others are visits to places where no rituals full of death and suffering took place. It's not easy for me to describe similar music, because more than anywhere else it is better to listen than to compose words for oneself. The songs are swampy, soaked in rot. It was as if I were standing in the middle of a forest, not far from the sacrificial rock. The atmosphere is literally tangible. I have to be in the mood for such things, but when that happens, I'm literally excited (and sad at the same time). EREMITs are best in the middle of the rain when the light says goodbye to the bottom. It must be dry, unkind. Clouds touch the ground and you go beyond the city. Each of us needs to be with ourselves sometimes. Hidden in the shadows. And for such moments, the album "Bearer of Many Names" is the most suitable. I feel like I see old symbols on the rock. They glow in the dark. I think I'm right here. This album has great power in it. Drawn in the underworld. At old execution sites. Mythological sludge doom metal from the other world!


For fans - Conan, Jupiterian, Subterraen, 71TonMan, Primitive Man, Eyehategod, Grief


about EREMIT on DEADLY STORM ZINE:
Recenze/review - EREMIT - Desert of Ghouls (2020)
Recenze/review - EREMIT - Carrier of Weight (2019)

Line up -
Moritz Fabian - Guitar and Vocals
Pascal Sommer - Guitar
Marco Backer - Drums

Artwork by Mariusz Lewandowski (Sepulcros, Bell Witch)
Layout by TG Rantanen (Paganizer)

Recorded, Mixed and Masterd by Roland Wiegner at the Tonmeisterei, Oldenburg, Germany

pondělí 24. května 2021

Interview - GRIEF COLLECTOR - I think doom metal is a natural portal to convey many types of depression, anger and sadness that many people share in.


Interview with doom metal band from United States - GRIEF COLLECTOR.

Answered Matt and Brad, thank you!

Translated Duzl, thank you!

Recenze/review - GRIEF COLLECTOR - En Delirium (2021):
https://www.deadlystormzine.com/2021/04/recenzereview-grief-collector-en.html

Ave GRIEF COLLECTOR! Greetings to the doom metal underworld. When my new album "En Delirium" came to my review, I had no idea who recorded it. I sat down and let the music affect me. It was a backdrop for me at first and then gradually began to attract me. Slowly, I began to sway to the beat, stamping my feet, and finally jumped around the apartment like crazy. Hergot, thank you very much! I went back in time to my youth! An amazing album full of emotions! How did the record come about and how did GRIEF COLLECTOR come together in the first place?

Matt - Brad called me up one day. He had an idea for a band. He explained to me the name of the band, what it meant, where it came from and how he wanted to create a concept album about the 5 stages of grief. Once I heard that idea, I was really interested in doing something with him and fulfilling the project idea the best I could. From there we began to meet up regularly to go over basic guitar riff ideas as the core of each song. Once we completed the arrangements of each song, we then knew we could start the recording process of recording drums, basic guitars and bass. From that point we figured where guitar solos and other “ear candy” could go that would further enhance the listening experience. The whole time we were doing this, we did not have a singer yet.

Brad - So one day as I was scrolling through Facebook, I realized that I was friends with Robert. I decided to message him and ask if he’d be interested in singing for a new project that I’m involved in. I told him I could send him the songs to listen to, and see what he thought about them. So I did, and after not hearing from him for about two weeks, I messaged again asking what he thought. Robert quickly replied “let’s do this”.

And the rest is Doom history.


Sometimes I feel like the world around me is very dark. Just play the news, read a few articles on the internet. In my opinion, the main hallmark of doom metal is sadness. You managed to smuggle a large amount into the songs. Music has always been about transmitting emotions. In what mood and state of mind was the album composed and how was it inspired? Has the current state of the world, the epidemic, affected you in any way?

Brad - Musically we always wanna try to stay true to being Doom at our core. But we also love adding some different elements to our music to keep it fresh and new sounding.

The new album really focuses lyrically on the demons within one’s self. And how the mind can be your own worst enemy, but can also be your greatest savior.

Matt - Regarding the current state of the world. Of course, I am very concerned and saddened by many things, but I try to keep positive and moving forward as that is the one thing I feel we need.

I'm sitting at work right now, I should probably do something, but instead I keep listening to "En Delirium". I've heard a lot of records this year, but I'm cold on my back from your news. An icy, dark sound contributes a lot to this. Where and how did you record? Who mixed the album and how did you participate in the whole process as a band? Did you talk a lot about how you want to sound? I can't help but sound like an older BLACK SABBATH album.

Matt - We recorded everything on the album at my home studio called “Phantom Studio”.

I mixed the album of course with the feedback of Robert and Brad. We knew we wanted crushing real sounding drums, deep dark guitars and punchy bass that supports each song but also carries it to another place when the time is right.

From a production standpoint, we really wanted to up our game and really put out a great sounding record. And we think we really achieved that with “En Delirium.

Brad - And as far as the Black Sabbath question is concerned, we decided to tune to what they used on the first two albums. To pay homage to the masters of Doom.


On the cover is an old cemetery (English?) And a figure on the stairs, which enters a haze. To the other world? The motive can be explained in different ways, what is yours? Who is the author of the cover and how does it relate to the theme of the album?

Brad - The cover really represents the journey into the mind. You can see the man walking out of the cemetery, up the stairs into his own mind. To fight his demons and bring himself peace, so that when it’s his time to die. He will be completely free.

We worked with an artist named Emily Unger to get the cover to reach our artistic vision. And I think we achieved that amazingly.


You are a band composed of experienced musicians themselves. Each of you has a lot of work to do. How does it work for you together? Are you arguing, for example, what a passage should sound like? How do they compose to form a GRIEF COLLECTOR? I am interested in the very process of creating a new song.

Matt - Brad and I work very close together on the music and try to have it ready in its best DEMO form before sharing it with Robert. It just seems to work well that way since we live closer. A lot of times Brad with “mouth guitar” an idea to me over messaging and then I translate his voice that is singing a guitar riff into a real guitar riff. We then archive that into a folder to sort through later and then we find that some magic happens when some of those archived riffs fit together. Once we know we have a great idea, we then meet up in person in a studio and jam out the idea until we feel we have a song. Many times we think we have a song and then get home and listen to the jam we just did and then feel like, man we need to add a part or maybe this part needs to go 6 times instead of 4, or maybe we need to slow down or speed up the tempo. But overall, that is how the basics of a song get put together. It’s always based on a heavy guitar riff, and everything else comes after that. Once we have the arrangement to our liking, I create a real guitar track recording with a click track that Brad records his drums to. Once those two things are put together, I add bass and guitar solos and as the tracks grow on us, more ideas come to us.


I have already mentioned BLACK SABBATH, the roots of CANDLEMASS are also visible. You play old, honest doom metal. Slow, raw music, which in my opinion must be circulating in the blood of musicians. Why this style? Is it a way for you to express emotions, your feelings? What do you think metal is about? How would you define it and what does it mean to you?

Brad - I think I can relate personally to the subject matter of Doom. It has a lot of loss, sadness and sorrow. And to me, metal is all about emotion. Whether it’s angry headbanging stuff, or fun 80’s hair metal stuff. It’s all about feeling for me, all genres have their place in my heart.

Matt - I think doom metal is a natural portal to convey many types of depression, anger and sadness that many people share in. This album for sure has a wide variety of song styles and tempos, but still hitting those doom notes that somehow just makes you feel the song as a whole right to your core. I feel metal music is a great release of feelings and energy, it something that just seems to have a power in of itself. What else would make people stage dive, moss, windmill their hair, bang their head up and down?

There is no good song without good lyrics. The lyrics have to fit into the riffs, they add another dimension to the songs. What are the lyrics to "En Delirium" about? Where did you get your inspiration for? And who is their author?

Brad - I write all the lyrics for Grief Collector for both of our releases. The new album really focuses on trying to find your way out of dark places. And the mind is one of those places unfortunately. For me, many of my life experiences contribute to my lyrics. I don’t write about dragons and wizards, yet about things I feel people can relate to on a much more personal level.


GRIEF COLLECTOR dates back to 2017. Do you also play live? Doom metal concerts can be either an amazing experience or boredom. Do you perform often? For me, I need a good concert to this day by what I love most about metal. The relationship between the band and the fan. I'll put it bluntly - I want to see you live! Enjoy the songs to the fullest. Aren't you planning a tour to support the new record?

Matt - We had some shows set up, but the pandemic shut us down for over a year now. We will find shows to play where and when it makes sense.

Brad - We definitely have the desire to tour for the new album. And we have some possibilities in doing that once the world is ready for real shows, not 50 people sitting 6 feet apart from each other. That’s not what a metal show is supposed feel like to me.

When I was thirteen, a friend brought me a tape. On the one hand, VADER on the other was an absolutely unknown slow band that literally charmed me. CANDLEMASS. Unlike other peers, I also had access to other music. An older friend recorded them for me. Who was your role model, whom did you admire? When did you first think of starting to make music actively?

Matt - Musically I’m influenced by anyone that has wrote a great song especially if it’s heavy metal. I’ve always tried to learn and listen to lots of other people’s music as a learning experience and then was able to draw out of that my own style.

Brad - For me Kiss was the reason I wanted to become a musician. The theatrics and visual presentation was mesmerizing. I always admired drummers like Cozy Powell, Eric Carr, Bill Ward and many others of course.

My first band was called “Krystal Reign”. I was 14 when I really found that making music with other people made life more tolerable. And I still feel that way to this day.


GRIEF COLLECTOR are a new band from old experienced leopards. What do you want to achieve? Do you have a goal? Need to play at a big festival, release an album under a famous label? Where do you want to go in the future?

Matt - I’d love for Grief Collector to be a gateway for young metal fans back to classic sounding doom and of course reach the highest levels of success possible. I’d also love it if people found therapeutic value to listening to our music to help them with whatever they are going through. It’s kind a like we are in it together as many of us have experienced what our lyrics are about and so when that happens, I find the authenticity of our music undeniable.

Brad - I think we all just want to show the fans what we can do live. And have people see us as a real functioning band. And obviously to support the new record. Our goal right now is to release the new album and continue making good Doom metal.


Thank you for the interview and your time. I really appreciate your words. It's dry outside, maybe it's going to rain. Fog falls on the city. It is clear what I will listen to! Of course, "En Delirium". The album has become my personal, private affair, thanks for that too! I wish you all the best and look forward to more music from GRIEF COLLECTOR! Be doom!

We thank you for your time and support. We hope others will find the same feeling about the new album. Cheers!

Recenze/review - GRIEF COLLECTOR - En Delirium (2021):





-------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:

instagram:

facebook:

twitter:

Rozhovor - GRIEF COLLECTOR - Myslím si, že doom metal je přirozený portál, který vyjadřuje mnoho druhů deprese, hněvu a smutku, s nimiž se mnoho lidí potýká.

Rozhovor s doom metalovou skupinou z USA - GRIEF COLLECTOR.

Odpovídali Matt a Brad, děkujeme!

Přeložila Duzl, děkujeme!

Recenze/review - GRIEF COLLECTOR - En Delirium (2021):

Ave GRIEF COLLECTOR! Zdravím do doom metalového podsvětí. Když mi přišla na recenzi vaše nová deska „En Delirium“, vůbec jsem nevěděl, kdo ji nahrál. Sedl jsem si a nechal na sebe hudbu působit. Byla pro mě nejdřív kulisou a pak mě začala postupně přitahovat. Pomalu jsem se začal kývat do rytmu, podupávat si nohou a nakonec jsem skákal po bytě jako šílený. Hergot, děkuji moc! Vrátil jsem se v čase do svého mládí! Úžasné album nabité emocemi! Jak deska vznikala a jak se dali vůbec GRIEF COLLECTOR dohromady?

Matt - Brad mi jednoho dne zavolal, měl nápad na kapelu. Vysvětlil mi název kapely, co to znamená, odkud pochází a to, jak chce vytvořit koncepční album o pěti fázích smutku. Jakmile jsem tuto myšlenku slyšel, měl jsem opravdu zájem něco s ním udělat a naplnit myšlenku tohoto projektu, jak nejlépe jsem mohl. Od té doby jsme se začali pravidelně scházet, abychom si prošli základní nápady na kytarové riffy, jako jádro každé skladby. Jakmile jsme dokončili aranžmá každé skladby, věděli jsme, že můžeme zahájit proces nahrávání bicích, základních kytar a basy. Od toho jsme se odpíchli a zjistili, kam by mohla jít kytarová sóla a další „ušní cukrovinky“, které by dále posílily zážitek z poslechu. Celou dobu, co jsme toto dělali, jsme ještě neměli zpěváka.

Brad - Jednoho dne, když jsem projížděl Facebookem, jsem si uvědomil, že jsem s Robertem kamarád. Rozhodl jsem se mu poslat zprávu a zeptat se, jestli by měl zájem zpívat v novém projektu, do kterého jsem zapojen. Řekl jsem mu, že mu mohu poslat skladby, aby si je poslechl a zjistit, co si o nich myslí. Udělal jsem to, a pak jsem o něm dva týdny neslyšel, tak jsem mu znovu poslal zprávu a zeptal se, co si myslí. Robert rychle odpověděl „Pojďme to udělat“. A zbytek je historie doomu.


Občas si připadám, že svět kolem je hodně temný. Stačí si pustit zprávy, přečíst pár článků na internetu. Hlavním poznávacím znakem doom metalu je podle mého smutek. Vám se jej povedlo do skladeb propašovat velké množství. Hudba byla vždy o předávání emocí. V jakém rozpoložení a stavu mysli bylo album skládáno a čím bylo inspirováno? Ovlivnil vás nějak současný stav světa, epidemie?

Brad - Hudebně se vždy snažíme zůstat věrní tomu, že jsme ve svém jádru „doom“. Ale také rádi přidáváme do naší hudby několik různých prvků, abychom ji udrželi svěží a novou.

Nové album se opravdu lyricky zaměřuje na démony v sobě samém. A to, jak může být mysl vaším nejhorším nepřítelem, ale také vaším největším zachráncem.

Matt – Co se týče současného stavu světa. Samozřejmě, jsem velmi znepokojen a zarmoucen mnoha věcmi, ale snažím se zůstat pozitivní a jít kupředu, protože to je jediná věc, kterou cítím, že potřebujeme.

Sedím zrovna v práci, měl bych asi něco dělat, ale místo toho poslouchám stále dokola „En Delirium“. Slyšel jsem letos spoustu desek, ale z vaší novinky mi běhá mráz po zádech. Hodně k tomu přispívá ledový, temný zvuk. Kde a jak jste nahrávali? Kdo album mixoval a jak jste se celého procesu zúčastnili vy jako kapela? Mluvili jste hodně do toho, jak chcete znít? Nemůžu si pomoc, ale album mi zvukově připomíná starší desky BLACK SABBATH.

Matt - Všechno na album jsme nahráli v mém domácím studiu s názvem „Phantom Studio“.

Smíchal jsem album samozřejmě se zpětnou vazbou Roberta a Brada. Věděli jsme, že chceme rozdrtit skutečně znějící bicí, hluboké temné kytary a údernou basu, která podporuje každou skladbu, ale také ji v pravý čas přenáší na jiné místo.

Z produkčního hlediska jsme opravdu chtěli vylepšit naši hru a vydat skvěle znějící nahrávku. A myslíme si, že jsme toho s „En Delirium“ skutečně dosáhli.

Brad - A pokud jde o otázku Black Sabbath, rozhodli jsme se naladit na to, co použili na prvních dvou albech. Vzdát hold mistrům doom metalu.


Na obalu je starý hřbitov (anglický?) a na něm postava na schodech, která vchází do mlhavého oparu. Na onen svět? Motiv se dá vysvětlit různými způsoby, jaký je ten váš? Kdo je autorem obalu a jak souvisí s tématem alba?

Brad – Obal představuje cestu do mysli. Můžete vidět muže, jak vychází ze hřbitova a stoupá po schodech do své vlastní mysli. Bojovat proti svým démonům a přinést si mír, takže až nastane jeho čas zemřít, bude zcela svobodný.

Spolupracovali jsme s umělkyní jménem Emily Unger, abychom dosáhli obalu, který by naplnil naše umělecké vize. A myslím, že to vyšlo úžasně.


Jste kapelou, složenou ze samých zkušených muzikantů. Každý z vás má za sebou velký kus práce. Jak vám to funguje dohromady? Pohádáte se třeba, jak má nějaká pasáž znít? Jak skládají, tvoří GRIEF COLLECTOR? Zajímavé mě samotný proces vzniku nové skladby.

Matt - Brad a já velmi úzce spolupracujeme na hudbě a snažíme se ji mít připravenou v její nejlepší „demo“ podobě, než ji sdílíme s Robertem. Zdá se, že to tak funguje dobře, protože žijeme blízko. Mnohokrát mi Brad „namluvil kytaru“ a poslal přes messenger a pak jsem jeho hlas, který zpívá kytarový riff, převedl na skutečný kytarový riff. Potom to archivujeme do složky, kde je můžeme později roztřídit, a pak zjistíme, že k magii dojde, když některé z těchto archivovaných riffů zapadnou do sebe. Jakmile víme, že máme skvělý nápad, sejdeme se osobně ve studiu a jamujeme, dokud si nejsme jistí, že máme skladbu. Mnohokrát si myslíme, že máme skladbu, a pak se vrátíme domů a posloucháme jam, který jsme právě udělali a máme pocit, že musíme přidat nějakou část nebo možná tato část musí jít šestkrát místo čtyřikrát, nebo možná musíme zpomalit nebo zrychlit tempo. Ale celkově se tak dají dohromady základy skladby. Vždy je to založeno na hutném kytarovém riffu a všechno ostatní přijde poté. Jakmile máme aranže podle našich představ, vytvořím reálnou nahrávku kytarové stopy s klikem, na kterou Brad nahraje své bicí. Jakmile se tyto dvě věci spojí, přidám basu a kytarová sóla a jak se skladba rozrůstá, přicházejí další nápady.


BLACK SABBATH jsem již zmiňoval, kořeny CANDLEMASS jsou také patrné. Hrajete starý, poctivý doom metal. Pomalou, syrovou hudbu, která dle mého musí muzikantům kolovat v krvi. Proč právě tento styl? Je to pro vás způsob, jak vyjádřit emoce, své pocity? O čem je doom metal podle tebe? Jak bys jej definoval a co pro tebe znamená?

Brad - myslím, že se můžu sám v doom metalu najít. Má spoustu ztrát, smutku, zklamání. A pro mě je metal hlavně o emocích. Ať už se jedná o agresivní věci, nebo o heavy metal z osmdesátých let. Je to všechno o pocitech, všechny žánry mají v mém srdci své místo.

Matt - myslím si, že doom metal je přirozený portál, který vyjadřuje mnoho druhů deprese, hněvu a smutku, s nimiž se mnoho lidí potýká. Toto album má jistě širokou škálu stylů a temp, ale stále obsahuje ty doomové noty, které nějakým způsobem zapříčiňují to, že vnímáte skladbu jako celek přímo ve svém nitru. Cítím, že metalová hudba je skvělým uvolněním pocitů a energie, je to něco, co má v sobě sílu. Co jiného by lidi přimělo k tomu, aby skákali z pódia, moshovali, roztočili své háro a třepali hlavama nahoru a dolů?

Bez dobrých textů není dobrá skladba. Slova musí sednout do riffů, dodávají songům další rozměr. O čem jsou texty na „En Delirium“? Kde jste pro ně brali inspiraci? A kdo je jejich autorem?

Brad – napsal jsem všechny texty pro Grief Collector pro obě naše nahrávky. Nové album je opravdu zaměřeno na hledání cesty z temných míst. A mysl je bohužel jedním z těch míst. Pro mě mnoho mých životních zkušeností přispívá k mým textům. Nepíšu o dracích a kouzelnících, ale o věcech, o kterých si myslím, že lidé mohou vnímat na mnohem osobnější úrovni.


GRIEF COLLECTOR datují svůj vznik do roku 2017. Hrajete i naživo? Doom metalové koncerty mohou být buď úžasným zážitkem nebo nudou. Vystupujete často? Pro mě je třeba dobrý koncert dodnes tím, co miluju na metalu nejvíc. Vzájemný vztah mezi kapelou a fanouškem. Řeknu to na rovinu - já vás chci vidět naživo! Užít si skladby naplno. Nechystáte třeba turné na podporu nové desky?

Matt - Měli jsme v plánu nějaké koncerty, ale pandemie nás odstavila na více než rok. Najdeme si ale koncerty kde hrát, až to bude mít smysl.

Brad - Určitě máme touhu vyrazit na turné k novému albu. A máme několik možností, jak toho dosáhnout, jakmile bude svět připraven na opravdové koncerty, ne padesát lidí sedících dva metry od sebe. To podle mě není to, jak by měl metalový koncert vypadat.

Když mi bylo třináct, tak mi kamarád přinesl kazetu. Na jedné straně byli VADER na druhé pro mě absolutně neznámá pomalá kapela, která mě doslova uhranula. CANDLEMASS. Měl jsem tak, na rozdíl od ostatních vrstevníků, přístup i k jiné muzice. Nahrál mi je tam starší kamarád. Kdo byl tvým vzorem, koho jsi obdivoval ty? Kdy tě poprvé napadlo, že bys začal dělat muziku aktivně?

Matt - Hudebně mě ovlivnil kdokoliv, kdo napsal skvělou skladbu, zvláště pokud to byl heavy metal. Vždy jsem se snažil poslouchat a učit se z hudby jiných lidí, bral jsem to jako lekci a pak jsem z toho dokázal vytáhnout svůj vlastní styl.

Brad - Pro mě byli Kiss důvod, proč jsem se chtěl stát muzikantem. Divadelní a vizuální prezentace byla fascinující. Vždy jsem samozřejmě obdivoval bubeníky jako Cozy Powell, Eric Carr, Bill Ward a mnoho dalších.

Moje první kapela se jmenovala „Krystal Reign“. Bylo mi 14, když jsem zjistil, že díky tvorbě hudby s jinými lidmi je život snesitelnější. A cítím to tak stále i dnes.


GRIEF COLLECTOR jsou novou kapelou ze starých zkušených pardálů. Čeho chcete dosáhnout? Máte nějaký cíl? Třeba si zahrát na velkém festivalu, vydat album pod slavným labelem? Kam chcete směřovat v budoucnosti?

Matt - Byl bych rád, kdyby Grief Collector byl branou pro mladé metalové fanoušky zpět do klasicky znějícího doomu a samozřejmě dosáhl co největšího úspěchu. Také bych byl rád, kdyby lidé našli poslechem naší hudby terapeutickou hodnotu, aby jim to pomohlo s čímkoli, čím si procházejí. Je to podobné, jako bychom v tom byli společně, protože mnozí z nás už zažili to, o čem jsou naše texty, a proto považuji autentičnost naší hudby za nepopíratelnou.

Brad - Myslím, že všichni bychom se rádi předvedli fanouškům živě. A nechali nás lidi vidět jako skutečně fungující kapelu. A samozřejmě podporovat novou nahrávku. Naším cílem právě teď je vydat nové album a pokračovat v tvorbě dobrého doom metalu.


Děkuji za rozhovor a tvůj čas. Moc si tvých slov vážím. Venku je sychravo, možná bude pršet. Na město padá mlha. Je jasné, co budu poslouchat! Jasně, že „En Delirium“. Album se stalo mojí osobní, soukromou záležitostí, díky i za to! Přeji vám jen vše nejlepší a budu se těšit na další hudbu od GRIEF COLLECTOR! Buďte doom!

My děkujeme za tvůj čas a podporu. Doufáme, že ostatní budou mít z nového alba stejné pocity. Mějte se!

neděle 25. dubna 2021

Recenze/review - GRIEF COLLECTOR - En Delirium (2021)


GRIEF COLLECTOR - En Delirium
CD 2021, Petrichor

for english please scroll down

Občas se mi to stává ve snech. Umírám a znovu se rodím. Stále dokola. Probudím se pokaždé ve starém domě, na tvrdé zemi. Samota duše, temné představy, nekonečný smutek, který znají pouze prokletí. Celý život hledáme otázky života a smrti, abychom nakonec zemřeli v bolestivých křečích. Rád a často se nechávám unášet fantazií do země stínů. Potřebuji k tomu jen tichou chladnou místnost a dobrý doom metal.

GRIEF COLLECTOR je novou kapelou, složenou ze samých zkušených muzikantů v čele se zpěvákem Robertem Lowen, známým z CANDLEMASS, SOLITUDE AETURNUS. Pohřební průvod byl znovu vypraven, abychom pohřbili starý, poctivý, chladný a temný doom metal. Jdeme pomalu a kolem se ozývá pláč pozůstalých. 

 

Staré psy novým kouskům nenaučíš. Zaplať Satan za to. Jinak bychom byli ochuzeni o další k dokonalosti vybroušený doom metalový křišťál. "En Delirium", je albem, které vás pozve na druhou stranu, na onen svět. Probudíte se jako já v cizím zdánlivě opuštěném domě. Budete naslouchat tichému šepotu, ze zdí poteče zkažená krev a ve vaně potkáte první přízrak. Vynikající vokál, riffy ostré jako žiletky sebevraha, ale hlavně nálada začouzená a shnilá jako atmosféra ranního hřbitova. Mlhavé ráno, vykopej si vlastní hrob. Za zvuků "En Delirium" ti to půjde samo. Hudba je velmi naléhavá, bolestivá, chladná a pochmurná. Mám doom metal v této podobě hrozně rád. Připomíná mi moje začátky se smutným stylem. Fanoušci třeba takových CANDLEMASS, SOLITUDE AETURNUS, TROUBLE, SAINT VITUS, PENTAGRAM, TROUBLE mi dají určitě za pravdu. Můj pokoj je náhle studený a prázdný. Přijdu si poslední roky sám uprostřed davu. Z hudby ale pořád cítím poctivé, ryzí chvění, energii, sílu a smrt. Troufám si tvrdit, že GRIEF COLLECTOR se nedají poslouchat jenom ušima, ale spíše srdcem. Musíte mít podobnou hudbu v krvi a tu jak známo jen tak nevyměníte. Celý život hledáme otázky života a smrti, abychom nakonec zemřeli v bolestivých křečích. Rád a často se nechávám unášet fantazií do země stínů. Potřebuji k tomu jen tichou chladnou místnost a dobrý doom metal. "En Delirium" je pro mě v podstatě dokonalým albem! Až navěky, amen!


Asphyx says:

Sometimes it happens to me in my dreams. I die and I am born again. Again and again. I always wake up in an old house, on hard ground. The loneliness of the soul, the dark ideas, the endless sorrow that only the curse knows. All our lives we look for questions of life and death to eventually die in painful convulsions. I like and often let myself be carried away by fantasy into the land of shadows. All I need is a quiet cool room and good doom metal.

GRIEF COLLECTOR is a new band, composed of experienced musicians themselves, led by singer Robert Lowen, known from CANDLEMASS, SOLITUDE AETURNUS. The funeral procession was sent again to bury the old, honest, cold and dark doom metal. We walk slowly and the cries of the bereaved resound around.


You can't teach old dogs new tricks. Pay Satan for it. Otherwise, we would be deprived of another perfectly cut doom metal crystal. "En Delirium" is an album that invites you to the other side, to the other world. You wake up like me in a strange, abandoned house. You will listen to a soft whisper, rotten blood flows from the walls, and you meet the first ghost in the bathtub. Excellent vocals, riffs as sharp as suicide razors, but above all a smoky and rotten mood like the atmosphere of a morning cemetery. Foggy morning, dig your own grave. With the sounds of "En Delirium" it will work for you. The music is very urgent, painful, cold and gloomy. I really like doom metal in this form. It reminds me of my beginnings with sad style. Fans of such CANDLEMASS, SOLITUDE AETURNUS, TROUBLE, SAINT VITUS, PENTAGRAM, TROUBLE will definitely agree with me. My room is suddenly cold and empty. I've been coming alone in the crowd for the last few years. But I still feel an honest, pure tremor, energy, strength and death from the music. I dare say that GRIEF COLLECTOR cannot be listened only by the ears, but rather by the heart. You have to have similar music in your blood and as you know, you can't just exchange it. We spend our whole lives looking for questions of life and death in order to eventually die in painful convulsions. I like and often let myself be carried away by fantasy into the land of shadows. All I need is a quiet cool room and good doom metal. "En Delirium" is basically the perfect album for me! Forever, amen!


tracklist:

DISK #1

1. Corridors
2. Wintersick
3. Our Poisonous Ways
4. The Letting Go
5. When Sanity Eludes Me
6. Knee Deel in Devils
7. 10 Days (of Disbelief)
8. Misery Mongers
9. Scorned Heart
10. Then Comes Darkness
11. Voodoo - Die Young

DISK #2 - From Dissension To Avowal

1. A Prelude to Grief
2. Eyes of Fog
3. Consuming Indignation
4. A Mournful Pact
5. Of Misery and Woe
6. To Grips

band:
Robert Lowe (zpěv)
Matt Johnson (basa, kytara)
Brad Miller (bicí)



neděle 7. března 2021

Recenze/review - SOOTHSAYER - Echoes Of The Earth (2021)


SOOTHSAYER - Echoes Of The Earth
CD 2021, Transcending Obscurity Records

for english please scroll down

Mlhavé ráno, město jsem nechal za sebou. Unikl jsem šedi, cestou kolem hřbitova, kde leží mí předci. Z nebe pršela krev a mraky byly hodně nízko. Bývám na svých toulkách hodně pokorný, příroda mě nepřestane nikdy udivovat. A je úplně jedno, jestli jsem vysoko v horách nebo jen kousek od svého domu. Doom metal v podání irských SOOTHSAYER poslouchám již dlouho, přesněji od roku 2016, kdy jsem se setkal s tvorbou kapely poprvé. Pokaždé mě zavedou do hlubokých močálů lidské mysli.

Jako když potkáte u mýtiny mrtvolu zvířete. Smrt, ano smutek a smrt, koloběh života. Rodíme se a umíráme, často nepovšimnuti. Zůstává nakonec jen hudba, která povznáší, jitří fantazii, je magická, zákeřná, jiskřivá jako odlesk v očích šelmy. "Echoes Of The Earth" je volným pokračováním věcí minulých, je mým průvodcem podzemím, samotou duše i prozřením. Temná, chladná, bolestivá, taková je nová deska. 


"Echoes Of The Earth" je jako vyvřelá láva, která unikla přímo z pekla. Spálí vás ve stylu třeba takových EREMIT, CULT OF LUNA, JUPITERIAN. Atmosférický doom metal, spousta sludge prvků, ale hlavně naléhavost a žhavé magma. Jako bych se ocitl ve zcela jiném světě, v dimenzi, ve které jsou všechny drásavé lidské vlastnosti znásobeny a vypáleny na hudební nosič. Do kostí se mi vkrádá chlad, přesně taková alba potřebuji ve chvílích, kdy venku prší a je pošmourno. Brodím se bahnem vlastních myšlenek, škrábu si ruce do krve, nadávám Bohu, proč je kolem nás tolik zla? Odpovědí je mi skvělý zvuk, nářek umírajících a nová nahrávka SOOTHSAYER. Kapela mi opět dokázala předat obrovské množství emocí, věřím jim každý tón, každý riff. Nálada je pochmurná, je čas se vydat znovu na cestu. Možná bude poslední, kdo ví? Řeka plná špinavé vody, bahna. Nafouklé mokvající zasmrádlé mrtvoly, kdo mě převeze na druhou stranu? Myslím, že Irové to dokáží. Dovolili mi nahlédnout na druhou stranu, do země stínů, zjitřit moji mysl, být mými průvodci v temnotě. Ne, dávno už neposlouchám muziku ušima, ale spíše srdcem. Album muselo vznikat někde o samotě, v bažinách. Dokonalá esence smutku a temnoty! Z nebe zase prší krev.


Asphyx says:

A foggy morning, I left the city behind. I escaped in gray, on my way around the cemetery where my ancestors lie. Blood was raining from the sky and the clouds were very low. I tend to be very humble on my wanderings, nature never ceases to amaze me. And it doesn´t matter if I´m high in the mountains or just a short distance from my house. I have been listening to Doom metal performed by the Irish SOOTHSAYER for a long time, more precisely since 2016 when I first met the band. They always lead me into the deep swamps of the human mind.

Like meeting an animal's corpse by a clearing. Death, yes sadness and death, the cycle of life. We are born and die, often unnoticed. In the end, all that remains is music that elevates, brightens the imagination, is magical, insidious, sparkling as a reflection in the beast's eyes. “Echoes Of The Earth” is a free continuation of things of the past, it is my guide to the underground, the solitude of the soul and enlightenment. Dark, codl, painful - that is how the new album is.


“Echoes Of The Earth” is like erupting lava that escaped directly from hell. They will burn you in the style of bands like EREMIT, CULT OF LUNA, JUPITERIAN. Atmospheric doom metal, lots of sludge elements but mainly urgency and hot magma. It is as if I find myself in a completely different world, in a dimension in which all irritating human qualities are multiplied and burned onto a musical medium. The cold is creeping into my bons, I need just such albums when it's raining outside and it's gloomy. I wade through the mud of my own thoughts, I scratch my hands with blood, I curse Go, why is there so much evil around us? The answer is great sound, the lament of the dying and a new SOOTHSAYER recording. THe band was able to convey a huge amount of emotion to me again. I trust them every tone, every riff. THe mood is gloomy, it's time to hit the road again. Maybe it will be the last one. Who knows. River full of dirty water, mud. Puffy wet stinking corpses, who will take me to the other side? I think the Irish can do it. THey allowed me to look the other way into the land of shadows, to sharpen my mind, to be my guide in the dark. No, I haven't listened to music with my ears for a long time, but rather with my heart. The album had to be written somewhere alone in the swamps. The perfect essence of sadness and darkness! Blood is raining from the sky again.


about SOOTHSAYER on DEADLY STORM ZINE:




tracklist:
1. Fringe
2. Outer Fringe 
3. War Of The Doves
4. Cities Of Smoke
5. Six Of Nothing
6. True North

Line up -
Líam Hughes – Voices, Soundscapes
Con Doyle – Guitars, Voices
Marc O'Grady – Guitars
Pavol Rosa – Bass
Sean Breen – Drums

Official Video
Official Bandcamp
Official Transcending Obscurity Site
Transcending Obscurity Facebook
Soothsayer Facebook
Official Label YouTube Channel
Label US Store
Label Europe Store

pátek 19. února 2021

Recenze/review - VACANT EYES - A Somber Preclusion of Being (2020)


VACANT EYES - A Somber Preclusion of Being
CD 2020, vlastní vydání

for english please scroll down

Vždycky byla fascinována smrtí. Vyhledávala temná zákoutí, v samotě duše, tělo je jen schránka, která nám je pouze na nějaký čas propůjčena. Neměla vlastně žádný důvod k tomu, aby byla pořád smutná. Krásná, chytrá, svůdná. Všichni po ní toužili, ona přesto celý svůj krátký život hledala. Byla tu pouze proto, aby si jednoho dne sedla do vany, vytáhla žiletku a svoji bílou pleť proměnila v rudou růž. Nikdo nevěděl proč, tak mladá, měla být šťastná, měla mít děti, celý život před sebou. A teď tu leží, v tratolišti krve, konečně sama a usmívá se.

Lidská mysl je nám stále záhadou. Proč jsou někteří z nás jen svým vlastním stínem? Proč je někdo smutný bez jakékoliv zjevné příčiny? Nevím, ale mohu vám doporučit funeral doom metalovou kapelu, která je také dokonalou esencí smutku. Zároveň i mým objevem minulého roku. VACANT EYES si mě svojí hudbou zcela podmanili.


Jsou desky, o kterých chci psát, sednu si a nedokážu ze sebe vymámit žádné slovo. Raději poslouchám, ztrácím se ve vlnách řeky Styx. Venku sněží a mě čeká cesta na hřbitov. Za jednou dívkou, která neunesla tíhu tohoto světa. Poslouchám "A Somber Preclusion of Being" a přemýšlím o prázdnotě. Skladby jsou velmi dobře, nebál bych se napsat magicky, napsány, postava v kápi na obalu je i mojí noční můrou a majestátní chladný zvuk mě pokaždé rozdrásá do krve. Pro fanoušky třeba takových EVOKEN, AHAB, SHAPE OF DESPAIR, FUNERAL TEARS, FROWNING, MAJESTIC DOWNFALL, STOMACH EARTH, MOURNING BELOVETH, OFFICIUM TRISTE, NOVEMBERS DOOM, SATURNUS jsou VACANT EYES vlastně povinností, protože bez téhle desky nebude vaše diskografie smutku úplná. Navštěvuje mě ve snu stále dívka z úvodu článku. Éterická bytost, múza, krásná záhadná představa. Umřela již tisíckrát a mám pohřební řeč. Posledních pár tónů, chci zase znovu, nedokážu se odpoutat. Stíny se prodlužují, za chvilku bude tma. Zase jsem strávil celý den na hřbitově. Poslouchal "A Somber Preclusion of Being" a rozmlouval s mrtvými. K zemi padá mlha, umíráme a znovu se rodíme, zůstává jenom hudba. Křišťálově průzračný funeral doom metal, poslední vydechnutí, touha po smrti. K dokonalosti vybroušené album. 


Asphyx says:

She was always fascinated by death. She was looking for dark corners and crannies, in the solitude of the soul, the body is just a box that is only lent to us for a while. In fact, she had no reason to be sad. Beautiful, smart, seductive. Everyone longed for her, yet she searched all her short life. She was only here to take a bath one day, pull out a razor, and turn her white skin into a red rose. No one knew why, so young, she should be happy, she should have children, her whole life ahead of her. And now she lies here, in a pool of blood, finally alone and smiling.

The human mind is still a mystery to us. Why are some of us just our own shadows? Why is someone sad for no apparent reason? I don't know, but I can recommend the funeral doom metal band, which is also the perfect essence of sadness. At the same time, my discovery last year. VACANT EYES completely captivated me with their music.

There are records I want to write about, I sit down and I can't get a word out of myself. I'd rather listen, get lost in the waves of the Styx River. It's snowing outside and the road to the cemetery is waiting for me. For one girl who could not bear the weight of this world. I listen to "A Somber Preclusion of Being" and think about emptiness. The songs are very good, I wouldn't be afraid to write magically, written, the figure in the hood on the cover is also my nightmare and the majestic cold sound always scratches my blood. For fans of such EVOKEN, AHAB, SHAPE OF DESPAIR, FUNERAL TEARS, FROWNING, MAJESTIC DOWNFALL, STOMACH EARTH, MOURNING BELOVETH, OFFICIUM TRISTE, NOVEMBERS DOOM, SATURNUS are VACANT EYES actually a duty, because without this record your discography will not be complete. The girl from the beginning of the article still visits me in the dream. An ethereal being, a muse, a beautiful mysterious idea. She has died a thousand times and I have a funeral speech. The last few tones, I want again, I can't disengage. The shadows lengthen, it will be dark in a moment. I spent the whole day on the cemetery again. He listened to "A Somber Preclusion of Being" and talked to the dead. Fog falls to the ground, we die and we are born again, only music remains. Crystal clear funeral doom metal, last breath, desire for death. A perfectly sharpened album.



tracklist:
1. A Colorless Eternity (16:52)
2. A Timeless Vault (8:44)
3. Induced Desolation (9:50)
4. Apparitions of Existence (12:12)
5. An Essence of Anguish (12:01)
6. Into an Empty Dream (15:08)

band:
Josh Moran (Guitars, Vocals, Cello)
Alex Smith (Guitars, Backing Vocals)
Grim Riley (Bass)
Chris Kudukey (Drums)
Mark Richardson (Keyboards)


TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine