DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemknihy. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemknihy. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 6. října 2023

KNIŽNÍ TIPY - Vlaštovky z Černobylu - Morgan Audic (2023)


Vlaštovky z Černobylu - Morgan Audic
2023, Vendeta

Na naší generaci byl spáchán jeden nenapravitelný zločin. Na škole nás učili hodně pokřivenou historii. Pro mě osobně je to docela problém, protože dodnes nemám v některých věcech jasno. Nedávno jsem četl krásné knížky o Kambodži, o Koreji. To se potom nemůžete divit tomu, že někteří z nás věří tomu, že je Země placatá a že všechno je jinak, než se tváří. Ukrajina, potažmo tehdejší Sovětský svaz lze studovat dlouhé roky. Osobně jsem si přečetl perfektně zpracované dějiny Ruska a mohu vám říct, že je to něco šíleného. Doporučuji. Pak jsem jednou takhle v září seděl doma a kupoval si u Knihy Dobrovského nějakou dobrotu. Algoritmus obchodu na mě vyhodil "historickou" detektivku Vlaštovky z Černobylu. Kniha byla ve slevě a tak nebylo co řešit. Občas nakupuji takhle naslepo a pak jsem hrozně zvědavý, jestli jsem neudělal chybu. Zatím mám šťastnou ruku. Tenhle příběh je totiž opravdu skvěle napsaný.

Pamatuji si jako malé dítě, že se u nás v rodině o Černobylu hodně mluvilo. Informací bylo málo, internet nebyl a mezi lidmi se vznášelo velké množství různých klevet a dezinformací. Ve škole nás připravovali na chemický i jaderný útok a hrozně nás to děsilo. Jenom vytírat plynové masky hypermanganem byl hnusný zážitek. Spolužák s epilepsií pokaždé několikrát omdlel. Bylo toho na něj moc a tak jsem ho potom vynášeli jako opravdového raněného z oblasti, kterou nám páni učitelé zamlžili slzným plynem. Pochodovali jsme v pláštěnkách a představovali si, jaké to musí být, když začne válka. Nikdy bych nevěřil, že se mi tenhle pocit někdy vrátí, ale vývoj posledních let mě utvrzuje opět v tom, že se jako lidé nikdy nepoučíme. Jaderná situace na Ukrajině je v normálu, uklidňuje paní Drábová a mě se pokaždé uleví. A teď si představte, že se vrátíte do roku 1986 a budete spolu s detektivem kapitánem Josefem Melnykem a ruským míšencem Rybalekm budete vyšetřovat jednu starou vraždu. 

Je to hodně chladný a temný příběh. Zároveň vás přenese do dob socialismu. To, co jsme u nás v Čechách jako děti zažívali a brali jen jako divnou šedivou kulisu, tady propukne naplno. Všechen ten hnus a špína, všechna ta beznaděj, vás vrátí a přiznám se, že mě osobně dost často mrazilo. Ne, není to žádný historický román, ale jen "obyčejná" fikce, ale podobné příběhy mám poslední roky hrozně rád. Historické detektivní romány, které vás zavedou do různých  oblastí i času, mě baví číst. Suché dějiny by mě asi moc nebavily, v tomhle případě volím raději filmové dokumenty, ale když se v popředí odehrává ještě napínavé vyšetřování vraždy, to si nechám vždy líbit. Tahle knížka pro mě byla více méně cestou do neznáma, ale chytla mě hned od začátku. Prostředí Černobylu a dodnes zamořené zóny je popsáno tak naléhavě a opravdově, že jsem měl chvílemi pocit, že si musím dát tabletku jódu. Také jsem si říkal, jestli si ti pomýlení v různých průvodech uvědomují, za co bojují? To opravdu někdo chce, aby se tenhle svrab vrátil? Fakt zase chcete mrtvé vlaštovky?

Mě pokaždé dodnes šokuje, když čtu nějakou knihu a najednou si musím v encyklopedii vyhledat, co se tenkrát doopravdy stalo, dějinné souvislosti. V hlavě mám totiž stále ten pokroucený a upravený názor ze školy. Vědomě nám lhali a způsobili tím nedozírné škody. Je až šokující, čemu dodnes někteří lidé věří. Schválně zkuste někdy na tohle téma zavést diskuzi se svými rodiči, ti si pamatují ještě víc. Vlaštovky z Černobylu mě tak zasáhly hned několikrát. Jako thriller, detektivka, ale i historické ozvěny. Autor si musel perfetkně vše nastudovat, ověřit a sepsat. Za podobnými díly je obrovský kus práce. A když si k tomu připočtete, jak knížka odsýpá, jakým skvělým jazykem je napsána. Opět jsem nemohl odtrhnout od stránek oči. Kolikrát jsem se kroutil v křesle, protože už jsem seděl dlouho, ale znáte to, ještě jednu stránku, jednu kapitolu. Dobře, tak ještě jednu. Opakuji to znovu, zkrátka musím. Mrazilo mě.

Brzy mi bude padesát. A stále se učím. Doháním to, co mi ve škole říkali špatně. Nechci totiž, abych říkal svým dětem nějaké nesmysly. Tohle jsem si z knížky vzal pro sebe. Hodně jsem nad celým Černobylem přemýšlel. Muselo to být něco šíleného. Nelidského. Bavilo mě ale i vyšetřování vraždy, jednotlivé postavy, prostředí. Znovu jsem se utvrdil v tom, že jsme žili v hrozném marastu a nechci, fakt si nepřeji, aby se to někdy vrátilo. Ani si neuvědomujeme, jaké šrámy na nás tahle doba zanechala. Nezbývá než bojovat. Jsem moc rád, že mi tuhle knížku algoritmus doporučil. Ona ta umělá inteligence nebude tak špatná. Občas si říkám, že se raději bavím s ní, než s nějakým tupcem. Víc si pokecáme. Asi víc čte. Dnešní tip je pro mě takový osobnější než jiné. Od knihy jsem toho příliš nečekal a nakonec byl doslova nadšen. Nechte si chutnat a opatrujte se! Díky moc za podporu!

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Zvrácený způsob zavraždění jistého Leonida Sokolova, jehož mrtvola je vyvěšena jako prapor na fasádě vysoké budovy, upoutá čtenářovu pozornost v samém úvodu románu. Okamžitě je vtažen do napínavého pátrání po vrahovi, jenž jako podpis zanechává na místě činu vycpanou vlaštovku. Bez pilulky jódu i nezbytné dekontaminace se ocitá přímo na místě havárie z roku 1986, v Černobylu. Ještě je tu ve vzduchu cítit hrozba neviditelného, vzpomínka na apokalypsu a úsek našich dějin, na jehož půdu tento literární žánr dosud nevstoupil.

Audic ve svém druhém detektivním románu mistrně vystavěl poutavý příběh, který se odehrává v dnešní době, ale ohlíží se do třicet let vzdálené minulosti. Kapitán Josef Melnyk za ukrajinskou policii a ruský míšenec Rybalko jako soukromý detektiv paralelně vyšetřují zločin v městě Pripjať, někdejší výkladní skříni Sovětského svazu. Právě éra komunismu je v příběhu stále pevně prorostlá do současné Ukrajiny, poznamenané geopolitickými konflikty, hospodářskou krizí a společenským i národním přerodem.



---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 29. září 2023

KNIŽNÍ TIPY - Alenčiny narozeniny - Kir Bulyčov (1974)


Alenčiny narozeniny - Kir Bulyčov
1987 (1974), Svoboda

Nás bylo osm bratranců a moje dcerka byla první dívkou v rodině po hodně dlouhé době. Řeknu vám, to je úplně jinej svět, se kterým jsem se musel jako otec trošku poprat. Dnes už je to velká chytrá holka, ale když jí bylo sedm, osm let, sháněl jsem nějaké knížky, které bychom jí mohli číst. Problém trošku nastal, že když čtu já, tak to děti nebavilo. Neumím u toho dýchat a rozčilovalo je to. Musela tedy moje žena. Jeli jsme tenkrát myslím z chalupy a vraceli se po týdnu už v pátek kolem poledne. Krásná dovolená, na které jsme dětem četli knížky úměrné jejich věku. Jen už nám nějak docházely nápady. Skočím do antikvariátu. I stalo se a paní za pultem mi doporučila Alenčiny narozeniny. Pamatuji si, že když mi o knize vyprávěla, měla takový ten zasněný výraz, který mívají lidé, kteří vědí, už se někdy s příběhem setkali. Knihu jsem ale musel zpočátku odložit a chvilku počkat, až pomine šílenství kolem jednoho malého čaroděje z Bradavic. 

Synka tahle knížka vůbec nebavila. Ale u dcery se jednalo normálně o "prokletí". Hrávala si na Alenku, cestovala časem a já byl takový ten hrdý otec, který před kámoši machroval. To víte, naší dceři čteme Kira Bulyčova. Všichni koukali a myslím si, že jsem tenkrát tuhle knihu víceméně spoustě lidem vnutil. Je to opravdu výborné čtení. Vždycky si říkám, že napsat knihy pro děti musí být hrozně těžká disciplína. My dospělí máme občas tendenci ty malý smráďata podceňovat. Alenčiny narozeniny jsou navíc nadčasovým dílem. Jasně, vaše dítko se možná bude ptát, co jsou to telefonní budky a některé věci z Moskvy pro ně budou nepochopitelné (stejně jako pro vás), ale o to tady vůbec nejde. Je to napínavé, milé, jsou zde záhady, zkrátka všechny věci, které děti milují. Vy si knížku určitě zamilujete také. Znovu jsem ji vytáhl nedávno, je to několik týdnů. Jak asi dobře víte, tak jsem se od dob covidu pořádně podíval do své sbírky a řekl si, že přečtu spoustu knížek, co jsem kdysi miloval. A uvidím, jak na mě budou dnes, po letech působit.

Seděl jsem zrovna v křesle a usmíval se. Co to čteš tati? Ptá se mě dcerka a pak trošku ohrne nos. To je pro děti! Řekne a já jen zamručím. Je v pubertě a je to velká holka. Chápete? A stejně ji pak přistihnu, že si večer knížkou listuje. Nevidí mě a nechám jí v klidu. U večeře se potom usmívá stejně jako já. Alenčiny narozeniny zkrátka takové jsou. Je to vlastně sci-fi, ale napsané tak, aby je děti milovaly. A nejen ony. Byl jsem až překvapený, jak mi všechno spínalo. Z paměti mě vylézala velká spousta vzpomínek. Některé pasáže musela číst manželka několikrát. Znáte to, děti mají takovou jednu schopnost. Usnou ihned, bez varování. A vy čtete dál a dál. Potom se musíte vracet, až víte některé věci nazpaměť. Jinak musím pochválit překlad, který je dle mého dokonalý. Číst tuhle knihu je opravdová radost. Až si ji přečtete, tak mi dáte určitě za pravdu. 

Zajímavé také je, jak si autor přestavoval některé věci. Cestování časem je vždycky ošemetné téma. Nikdy nevíte, co z toho vyleze. Tentokrát se jedná o dva poměrně dlouhé příběhy, u kterých jsem se bál, jestli je dcerka vstřebá. Ino, co bych vám říkal, chytlo jí to od první chvíle. A ani se moc na nic neptala. Ono je to asi také o fantazii, schopnosti se do příběhu ponořit. To není samozřejmě každému dáno. Ale je fakt, že díky podobným knížkám si myslím, naše dcera čte. Získala si návyk a dnes už nám některé nové knihy dokonce doporučuje. Má mladší a čerstvější mozek, není tak unavená. Mě trvá přečíst knížku docela dlouho, ona čte jak drak. A pamatuje si všechno, narozdíl ode mě, který už asi fakt někdy stárne. Já vlastně ani nevím, jestli jsou Alenčiny narozeniny víc pro holky nebo pro kluky. Asi pro holky, ale v závěru je to jedno. Faktem nakonec je, že za čtení téhle knížky se rozhodně stydět nebudete. A můžete být klidně sto kilovej chlap jako já. 

Byl jsem teď na padesátinách. Kecáme, bavíme se a protože pár mých kamarádů taky čte, tak jsem na ně zkusil několik nápadů. Sci-fi jich moc nemusí, ale Alenčiny narozeniny znali všichni. Holky dokonce říkaly, jak je to jako malé děsně bavilo. Dnešní tip je tak hlavně pro všechny rodiče, kterým nestačí jenom strčit do rukou svého dítka tablet. Já vím, je to těžké, uspěchané a hektické, ale věřte tomu, že Alenčiny narozeniny jsou silné i dnes, v době, kdy je hrozně těžké knihou konkurovat jiným druhům zábavy. Ale třeba se zadaří. Zkoušejte to, za to nic nedáte. Když jsem knížku dočetl, potkal jsem dceru v kuchyni. Tati, hele, já si tu Alenku půjčím, jo? Chtěl  jsem něco děsně vtipnýho zahlásit, ale přemohl jsem se. Jenom jsem odcházel do obýváku jako hrozně pyšnej táta. Mějte se krásně a přeji hezký den. Nejlépe s knihou. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Knížka je druhou částí souborného vydání Alenčiných dobrodružství a přímým pokračováním Alenky z planety Země. Obsahuje příběhy Alenčiny narozeniny a Za sto let.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 22. září 2023

KNIŽNÍ TIPY - Pan Wolodyjowski - Henryk Sienkiewicz (1995)


Pan Wolodyjowski - Henryk Sienkiewicz
1995, Vyšehrad

Taky máte takové ty knížky, ke kterým se vracíte? Leží rozečtené nějaký čas na nočním stolku a pak, když je nálada, tak je zase otevřete? Normálně to nedělám, nemám rád nedokončenou "práci", ale v tomhle případě jsem nemohl jinak. Pan Wolodyjowski patřil do povinné četby, myslím na základce. Já býval čtivé a poctivé dítě. Jediné, co jsem nikdy nevstřebal, byl Jirásek. Na mě psával moc rozvláčně a popisně. Henryk Sienkiewicz je jeho pravým opakem. Jeho knihy jsou napínavé a historie je v nich předkládána velmi vkusně a zajímavě. Byli jsme, jak jinak, na chalupě a dcera po mě chtěla nějakou povinnou četbu na gympl. Zalezl jsem do staré knihovny na půdu a pátral jsem. Byl jsem jako starý archivář, knihovník, chcete-li. Objevil jsem tolik krásných výtisků, že se mnou nebyla celé odpoledne řeč. Oprášil jsem staré svazky, prohlížel si krásně vyvedené vydání a listoval zažloutlými stránkami. Asi jsem se opravdu minul povoláním. Škoda, velká škoda, že není práce v knihovně dobře placená. Byl bych ve svém živlu. Ale kdo ví, třeba by mě to nakonec pohltilo nebo nudilo. Takhle, když je čtení koníček, je to stejně nejlepší.

Dcera začínala od začátku a já od konce. Pan Wolodyjowski je závěrečným dílem trilogie o historii Polska. Bylo pro mě hodně zajímavé, číst knihu právě teď, když se zase kolem nás mění dějiny. Vnímal jsem samozřejmě vše úplně jinak, než jako dítě. Chápal jsem více souvislosti. Líbí se mi polská hrdost, myslím si, že spolu máme mnoho společného. Jasně, že byla knížka napsána s úmyslem, aby bylo Polsko velebeno. Přesto je v ní spousta zajímavých pasáží a i když se to nezdá a je to historický román, čte se tak nějak sám. Vše krásně odsýpá, vy se těšíte na každou další kapitolu. Jazyk mi nepřipadal nijak zastaralý, naopak, příběh obstojí i v dnešní době. Boj s Turky, hrdinství. Ano, stále potřebujeme ty opravdové vzory. Já vím, vše se změnilo, dneska je "slavný" každý, kdo má spoustu sledujících, ale já to myslím jinak. Potřebujeme vzory a hrdiny, kteří opravdu něco dokázali. A to focení prdelí fakt není.

Měl jsem přes den vždy nějakou práci. Co nestihnu přes rok, to musím dohánět o dovolené. Každá chalupa je tak trošku prokletí. Když jí je sto let, tak se skoro nezastavíte. Měl jsem den naplánovaný na hodinu přesně. A vždycky jsem se těšil, až budu mít padla. Už nemusím do hospody, stačí mi pár pivek a hlavně klid na čtení. Najednou jsem nebyl v Jizerkách, ale jezdil jsem na koni a měl šavli. Polská jízda byl pojem a i když jsem více méně proti všem válkám, tak moc dobře vím, že někdy to zkrátka jinak nejde. Bránit se musíte, jinak vás pohltí zlo. Hodně jsem nad knížkou přemýšlel, dohledával si na internetu další informace a říkal si, že jsme se jako lidi fakt moc nezměnili. Jenom máme lepší technologie, kterými se můžeme zabíjet. Ono je taky pravda, že války jsou takovou šílenou záchranou před přelidněním. Dříve, v dobách Pana Wolodyjowského, byla vojna samozřejmě jiná než dnes. Bolela ale stejně a co se týká nepřítele, ať si každý udělá obrázek sám. Myslím, že historie by nás měla poučit z vlastních chyb. Co myslíte?

Ale nebojte se, v knize není žádné zbytečné mentorování. Příběh je vystavěn opravdu zajímavě, je zasazen do dějinných událostí, které se opravdu staly. Příběh je to velmi bolestivý, krutý, náročný a abych pravdu řekl, možná právě proto je mi z celé trilogie nejbližší. Bylo pro mě velmi dobré se po mnoha letech vrátit a znovu si knihu přečíst. Má v sobě totiž vše potřebné, aby mě i v dnešní divné době zaujala a doslova pohltila. Přežila více než století  a je stále silná jako dřív. Navíc, co si budeme nalhávat, stále jsou národy, které bojují proti víře toho druhého. My, zapřisáhlí ateisté a bezvěrci to asi nikdy nepochopíme, ale stejně nás to ovlivňuje. Poslední roky si dost často říkám, jaké by to asi bylo, kdyby všichni lidé víc četli podobné knihy. Jestli by se z nich poučili. Asi ne, k tomu jsem skeptický. Vždycky jde nakonec o moc, o to, pokořit toho druhého. Jsme tak nastaveni. Možná právě proto potom podobné knihy vyniknou. Pan Wolodyjowski není dokonalý, ale je pro mě opravdovým hrdinou. Úplně jsem ho viděl před sebou, když udýchaný sesedl po bitvě z koně. 

Trošku jsem se bál, jak bude tahle trilogie působit na současnou mladou generaci a byl jsem velmi mile překvapen. Vím, že moje dcera není typickým představitelem, většina jejích spolužáků nedočte ani jídelní lístek, ale přesto jsem byl takový ten hrdý otec. Myslím si, že i dnes stojí Pan Wolodyjowski za přečtení. Koneckonců, s Poláky nás pojí nejen hranice ale i společné dějiny. Poslední dobou se k podobným knihách vracím často a rád. Mají v sobě něco velmi přitažlivého. Když si uvědomíte, co naši předci museli vybudovat a vybojovat, přenese se hrdost i na vás. Kořeny se nedají jen tak vytrhnout, to mi věřte. Přeji příjemné čtení i den. 

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Závěrečný díl trilogie z dějin Polska. Tentokrát o bojích proti Turkům. Setkáte se tu se všemi předchozími hrdiny celé trilogie. Hlavním hrdinou je pan Michal Wolodyjowski.

Kniha byla roku 1968 zfilmována.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 15. září 2023

KNIŽNÍ TIPY - Hrobník a dívka - Oliver Pötzsch (2023)


Hrobník a dívka - Oliver Pötzsch
2023, Kalibr

Když jsem si v roce 2022 koupil více méně ze zvědavosti knížku Hrobník, vůbec jsem netušil, jak mě tahle série chytne. Stará dobrá Vídeň, potulující se přistěhovalci z Čech i ostatních zemí, na které všichni koukali skrz prsty, k tomu starý nevrlý hrobník, který píše knížku o pohřebnictví. Všechny tyhle vedlejší příběhy a momenty mě dokázaly strhnout. Zároveň se jedná o velmi dobře napsanou detektivku, gradující, lehce šokující a zajímavou. Nejsou to ale jen kulisy a příběh, které se mi líbí. Mám rád i postavu Leopolda von Herzfeldta, který vyšetřuje dle tehdejších postupů. Nádech tajemna je velmi patrný i v Hrobníkovi a dívce. Úplně jsem před sebou viděl vídeňské uličky, periferie i hřbitov. Ono je to totiž celé tak skvěle napsané, že nebudete moci odtrhnout oči od stránek. Moje záliba v historických detektivkách byla opět ukojena mírou více než velkou. 

Líbí se mi, že se autor drží historie, že zbytečně nefabuluje, kde to není potřeba. Musela to být těžká doba, podle mě si ani nedovedeme představit jak. Tentokrát je obětí profesor a jeho tělo je nabalzámováno dle starých egyptských postupů. Zápletka je tedy jasná, ale jak odhalit vraha? Leopold postupuje velmi pečlivě, rozplétá záhadu dle tehdejších dostupných policejních postupů a já si znovu říkám, kolik asi tenkrát muselo zločinců uniknout. Knihu jsem začal číst v Plzni, jednoho teplého zářijového odpoledne. Měl jsem ale nutkání zmizet. Tak jsem se rodině omluvil a odešel ven. Knihu jsem si vzal s sebou a chvilku jsem se toulal lesem. Kousek za naším domem je lavička, na které nikdo nikdy nesedá. Není divu, je už daleko od posledních domů. Byl tam klid, pod starými borovicemi, na jehličí. Sem tam zakřičel nějaký pták. Poslední dobou se nám tu rozmnožili krkavci. Jednoho jsem potkal. Nakláněl divně hlavu a mě připadal jako posel ze starých časů. Četl jsem dál a domů se vrátil až když už se začalo stmívat. Kdes byl? Odpověděl jsem a dostal trošku vyplísněno. Zase jsem si "omylem" zapomněl mobil. Ten klid byl ale dokonalý.

Stačilo mi jedno odpoledne, abych knihu přečetl, ale přesto mi stále hlavou vrtaly některé věci. Měl jsem trošku nejasnosti. V takových případech čtu ihned znovu, dokud jsou mozek i paměť čerstvé. Podruhé byl Hrobník a dívka snad ještě lepší. Bývá dobrým zvykem, že při jedné z procházek na chalupě v Jizerkách zavítáme na místní hřbitov. Je stranou vsi, malý a zdánlivě opuštěný. Spousta německých sudetských jmen a mezi nimi mí předci. Hrobníka bych asi dělat nemohl. Ale zajímal by mě jeho názor na tuhle knihu. Myslím si, že je opravdová, ryzí, stejně jako hudba, kterou tolik rád poslouchám. Podle toho se pozná, jestli to myslí autoři vážně. Musí nám dát kousek sebe a my je za to máme rádi. V případě Olivera Pötzscha to platí a podepíšu vám to vlastní krví. Již druhá jeho knížka se mi líbila natolik, že jsem mu v knihovně vyhradil samostatnou polici. Postupně si chci od něj dokoupit všechno. Protože mě jeho styl neskutečně baví.

Rozplétání případu je zajímavé, napínavé, v mnohém překvapivé a pro mě, jako posluchače death metalu vyloženě povinnost. Inspirativní, musím také napsat. Měl jsem pocit, že chodím ulicemi staré Vídně spolu s vyšetřovatelem, za každým rohem je divný stín a vy nevíte, jestli je to jen nějaký chudák, co nemá co jíst a nebo vrah. Jdeme na hřbitov. Čeká nás Augustin, který je opravdu velkým podivínem. Má rozsáhlé znalosti o mrtvých a píše o nich pojednání. Musíme se ho na něco zeptat, aby mohlo vyšetřování pokračovat. Sednu si bokem, abych nerušil a celý příběh mi připadá neskutečně živý. Jako bych byl jeho nedílnou součástí. Autorovi se povedlo mě vtáhnout do děje takovým způsobem, že jsem chvíli nevěděl, jestli nežiji ve staré Vídni. Byl jsem mimo, daleko do sociálních sítí, hektických zpráv i práce. Jen já a kniha, přesně jak to mám rád.

Vždycky když čtu nějakou knihu ze starých dob, tak si říkám, že máme tendenci si vybrat z historie jen to dobré. Zapomenout na špatné věci. Je to zvláštní, psychologové a psychiatři by nám to asi vysvětlili, ale já to stejně nechápu. Pro mě totiž nebyl Horbník a dívka jen obyčejnou detektivkou, ale hlavně sondou do roku 1894. Musel to být těžký život. Možná, kdyby si knihu přečetli lidé, co pořád nadávají, zamysleli by se. Nebo taky možná ne. Každopdáně, pokud vás podobně zaměřené, napínavé knížky baví, jděte do toho! Hrobník a dívka je možná ještě lepší než Hrobník z roku 2022. Připadá mi propracovanější, pestřejší. Na závěr vám musím opět poděkovat, bez toho to nejde. Děkuji moc za přízeň a mějte se co nejlépe. 


KNIŽNÍ TIPY - Hrobník - Oliver Pötzsch (2022):
https://www.deadlystormzine.com/2022/08/knizni-tipy-hrobnik-oliver-potzsch-2022.html

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Vídeň roku 1894. Inspektor Leopold von Herzfeldt vyšetřuje kuriózní případ. V uměleckohistorickém muzeu byla nalezena mrtvola slavného profesora – nabalzamovaná přesně podle staroegyptských klasických postupů. Stal se profesor obětí starověké kletby? Leopold hledá radu u Augustina Rothmayera. Kdo jiný by měl být větším znalcem umrlčích záležitostí než poněkud mrzoutský hrobník?


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 8. září 2023

KNIŽNÍ TIPY - Král ve žlutém - Robert W. Chambers (1895)


Král ve žlutém - Robert W. Chambers
1895 (2014), Argo

Je asi přirozené, že když je vám dvacet, tak vyhledáváte různé zvláštnosti, obskurnosti a zajímavosti. Je fakt, že jsme se s mým spolužákem s fakulty předháněli. Oba jsme nosívali žebradla z vepřovice a vypadali jsme mezi všemi těmi diskofily divně. Když nám skončila přednáška, chodívali jsme na cigárko a vedli děsně intelektuálský řeči. Prolézali jsme antikvariáty a byli vždy hrozně rádi, když jsme objevili něco nového, co ten druhý neznal. Už jsme měli za sebou Alana Edgara Poea i H.P. Lovercrafta. Diskutovali jsme nad jejich temnými příběhy hluboko do noci a naše holky na nás byly vždycky trošku naštvaný, protože chtěly, abychom se věnovali jim a ne knihám. A pak byly rády, když jsme jim přinesli něco dobrého a ony si mohly také číst. Tentokrát, a to si pamatuji úplně přesně, to bylo jako spiknutí. Připadali jsme si, jako před lety, když naši předchůdci šířili samizdat.

Krásná dívka v antikvariátu v Plzni totiž nezapomněla zmínit příběh o autorovi Robertu W. Chambersovi, kterého v jeho době nepochopili a dokonce zakazovali. Nám se to přeneslo do myšlenek a slíbili jsme si, že knížku nikomu nepůjčíme. Kluci, vy čtete nějaký porno? Ptala se nás moje budoucí žena, když mě "načapala", jak si listuji ve Králi ve žlutém. Já se pokaždé fakt lekl, jak kdybych měl intimní chvilku s časopisem Leo. Jenže já měl období porna dávno za sebou, to už bylo všude dostupný a mě víc bavilo živé tělo mojí dívky. Je ale fakt, že jsem se zpočátku trošku styděl. On musel být opravdu pan spisovatel přinejmenším podivím. Některé příběhy jsou opravdu ujeté, divné, zvláštní. Přitom jinak psal převážně dobrodružné, milostné a historické romány. A byl velmi úspěšný a bezesporu inteligentní a vzdělaný. Doporučuji si přečíst alespoň na wikipedii jeho životopis. 

Král ve žlutém je něco mezi brakem a genialitou. Možná proto se spoustě lidem líbit nebude. Kniha bývá spojována s vynikajícím seriálem True Detective (Temný případ), který také doporučuji. Schválně, jestli naleznete nějaké styčné body. Osobně jsem jich moc nenašel. Možná atmosféra, nálada, takový ten divný, neodbytný pocit, že je něco špatně, že někde v pozadí pobublává zlo. Hrůza duše, postupný rozklad osobnosti, deset povídek, které možná poprvé vůbec nepochopíte. My je kdysi na konci devadesátých let také moc nepobrali. Ale dělali jsme, že jako jo, že je kniha skvělá a super. Ještě jsme nevěděli, že Robert W. Chambers je jedním z velkých inspirací pro H.P. Lovercrafta. To mě osobně došlo až po mnoha letech, když začal být rozšířenější internet a dalo se ledacos dohledat. Museli jsme mít tenkrát trošku hladinku v krvi, abychom čtení vůbec dokončili. Na tom jsme se shodli oba dva.

Utekla spousta let, moje oči jsou čím dál tím horší. Děda mi kdysi říkával, ať jdu raději ven s klukama a pořád si nečtu, jenže to já ne a teď to mám. K tomu člověk celé dny čumí v práci do počítače. Přesto trošku dospěl i dozrál a vnímá některé knihy svého mládí tak nějak jinak. Stále si myslím, že Král ve žlutém je hlavně o atmosféře a náladách. Jen všechno vnímám přeci jen trošku jinak. Knihu jsem si vzal na chalupu a vůbec se mi do ní nechtělo. Připadala mi těžká a složitá a říkal jsem si, jestli jsem už nezestárl až moc. Jenže pak padla mlha a ochladilo se. Na cestě stála postava v kápi. První půlka byla opravdu hororová. Další povídky jsou spíše romantické. Nelze upřít rozmanitost, nepředvídatelnost. Zkrátka a jednoduše, s touhle knihou to je u mě jako s některou muzikou. Musím na ní mít náladu. Musím být smutnější, což se mi stává málokdy. Nikdy mě třeba nebavila, když bylo venku hezky, když jsem měl dobrou náladu. Naopak, ve chvílích splínu jsem ji chápal a přesně jsem věděl, o čem autor píše. Rozuměl jsem mu. 

Pokud máte rádi mystiku, horor, dekadenci, možná se vám bude kniha také líbit. Možná taky ne. Uvidíte sami. Napsat jsem o ní ale musel. Je mojí součástí a moc dobře vím, že se k ní určitě ještě budu vracet. Kniha byla vydána v roce 1895 a dle mého předběhla dobu. Nebo ne? Co my víme, jak tehdy lidé uvažovali? Jsem si jistý jen s jediným. Šel jsem ven, do mlhy a spoustu věcí si představoval. Děsivou říši Carcosa, mrazivou sílu. Určitě se jedná o dílo, o kterém se dá dlouho diskutovat a které se dá velmi těžko popsat. Zkusil jsem to, snad vás moje slova alespoň trošku navnadila. Pokud ano, tak splnila svůj účel. Byl jsem teď v létě na festivalu SYMBOLIC u Kolína. A ano, moje knižní tipy mají smysl. Přihlásilo se vás ke mě opravdu hodně. Fakt si toho vážím. Vždycky jsem pak takový nadšený, protože existují lidé, kteří vnímají svět podobně jako já. Rádi čtou a poslouchají podobnou muziku. Díky moc, přátelé! Mějte se co nejlépe.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
O knize Král ve žlutém, mysteriózním souboru hororových a dekadentních povídek z roku 1895, u nás donedávna věděli jen skuteční literární znalci; v současnosti se o toto vpravdě kultovní dílo Roberta W. Chamberse zvedla vlna díky vynikajícímu televiznímu seriálu HBO True Detective / Temný případ. První souborné české vydání Chambersovy knihy vychází tomuto zájmu vstříc, kniha však není zajímavá jen jako vzorník motivů z onoho seriálu – zlověstný „Král ve žlutém“ či zapomenutá, děsivá říše zvaná Carcosa mají svou vlastní, mrazivou sílu, a Chambers si ve schopnosti evokovat „hrůzu duše“ v ničem nezadá s E. A. Poem, z něhož vycházel, či s H. P. Lovecraftem, jehož zase sám výrazně ovlivnil. Deset povídek, shromážděných v této knize, je toho nejlepším důkazem.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 1. září 2023

KNIŽNÍ TIPY - Zpěv drozda - Walter Tevis (2008)


Zpěv drozda - Walter Tevis
2008 (1980), Laser-books (Laser)

Nastavá postupný úpadek civilizace. Mezi lidmi je obrovské množství drog, nenávisti a zloby. Svět ovládá jenom několik jedinců, kteří se sami dosadili na trůn. Mají v podstatě neomezenou moc a je jim všechno jedno. Několik tisíc mrtvých? No a co, něco na tom vyděláme. Skoro všichni ztratili schopnost se poučit z historie a jenom sledují rádoby legrační příspěvky na obrazovkách. Potřebujeme víc dopaminu, víc šokujících zpráv. Nepřipomíná vám to něco? Tahle kniha byla vydána v roce 1980 a když jsem ji kdysi četl na koleji poprvé, tak jsem si říkal, že je trošku přitažená za vlasy. Pohyboval jsem se sice po různých brigádách, ale jinak jsem byl obklopen jen samými chytrými a schopnými lidmi. Nelze přece připustit, abychom takhle zblbli, abychom dopustili další zbytečné války, aby docházelo k postupné debilizaci obyvatelstva. To se nestane, hádal jsem se vášnivě s kolegy z našeho čtenářského kruhu, který jsme si sami vytvořili.

Zpěv drozda by si měl přečíst každý, kdo by chtěl hodnotit současný stav světa a společnosti. Je to kniha, která i po letech připomíná testament, sepsaný s nekutečně dobrou znalostí lidského myšlení, pudů a temné mysli. Když se kouknu kolem sebe, tak si říkám, že nám chybí snad už jenom zfetovaní roboti. Hele a nejsou už náhodou mezi námi? Když jsem si pro sebe rozebral celý příběh dnes, když už jsme v technologiích dál, říkal jsem si, jaké by to bylo krásné, kdyby nás také čtení zachránilo. Já vím, nechci působit jako starý boomer, ale bývám občas překvapený, kolik věcí, které jsme my považovali za normální znát, spousta dnešních mladých nezná a prý nepotřebuje. Zapomněli jsme nějak myslet, přátelé a necháváme to dobrovolně na jiných. Přejímáme názory jenom proto, abychom byli zajímaví. Spousta jedinců, když je bez wi-finy a připojení k internetu, tak neví, jak nasekat dříví, ohřát si vodu a nedejbože se s někým reálně bavit. Máme v práci jednoho kolegu, který je tlustý a ošklivý. Má velký úspěch u žen. Mladý kluci už prý nechtějí šukat. Je to jen vtip, jasně, ale jsou otázky, které bych si před pár lety ještě nepoložil.

Jakoby se dnešní společnost opravdu rozdělila na ty, co normálně žijí a na tupé roboty, makáče, kteří to musí oddřít, abychom se my měli dobře. Ono to tak bylo vždycky, ale dnes má každý jouda i přístup na internet, může získat popularitu a být "slavný". To by tak nevadilo, ale když ono jej pak následuje spousta dalších. A masa, tupý dav bývají vždy nebezpeční. Vidíte to, jak je to dobrá knížka? Kolik otázek mi položila kdysi i dnes? Hodně nad ní poslední dobou přemýšlím. V devadesátkách jsem jí odložil s tím, že jako dobrý, ale tohle je už moc, takhle hloupí nejsme a nebudeme. A bác ho, za novináře normálně maká umělá inteligence, bez krve a přehnaných emocí nejsou zprávy. Nikoho nezajímají. Vždycky byla takovou nadějí mladá generace, jenže ta si natáčí dokola své prdele. Ti, kteří to nedělají, to budou mít hodně těžké. Ukočírovat tolik tupců bude čím dál tím horší a náročnější. Každý má svá práva o která se hodně hlasitě hlásí, ale málokdo dodržuje pravidla. Jak z toho ven? Nevím, možná už je to zbytečné a několik dalších generací se očistí. Samo. A zbyde nás opravdu jen pár miliónů, jako ve Zpěvu drozda. 

Ale ne, kdepak, my špínu a hnus nevidíme, přivíráme před nimi oči. Televize, internet, hlavně, že to cinkne a můžeme všechno utratit za zbytečnosti, které nepotřebujeme. Planeta pomalu umírá a my řešíme, jaký superhrdina by nás mohl zachránit. Vyprávění je zde ze tří pohledů a je opravdu velmi zajímavé. Jasně, je nutné si uvědomit, že se jedná o klasické sci-fi a některé věci jsou přeci jen jinak. Hele, zase na druhou stranu, když se oprostíme od všude přítomných drog, adorace násilí, zesměšňování a ponižování, tak se nemáme zase tak špatně. Co ale kniha vystihla nádherně, je zaujetí sebou samotným, zahledění jenom do svého nitra. To nás naučily sociální sítě velmi dobře. A to ani není 25. století, ale teprve 21. Zpěv drozda je pro mě knihou, o které bych mohl distutovat hodiny a hodiny. Baví mě porovnávat, co autor napsal a jak si svět představoval a jak vypadá dnes. Ono to nebylo nikdy lehké a blbců byla vždycky většina, já jenom, že mám poslední dobou pocit, že se na můj vkus dostávají až moc ke slovu. Nezbývá, než jim dát jasně najevo, že jsou hloupí, nevědomí. 

Občas mi běhal mráz po zádech, u některých kapitol jsem kýval souhlasně hlavou. Dnes, v době chatbotů, důrazu na jednotlivce, narkotik, neplodnosti, nezávazného sexu, virtuální reality a sněhových vloček, je kniha opravdu ještě víc zajímavější, než v devadeátých letech, kdy jsem ji četl poprvé. Uběhli jsme dlouhou trať, akorát nevím, jestli správným směrem. Možná jsme se měli také trošku zaměřit víc na výchovu, na empatii, na vřelost, na obyčejné věci, které se staly samozřejmostí a tak nějak si jich moc nevážíme nebo je vůbec neumíme. Uvidíme, jak to půjde dál. Zatím to vypadá, že "Bože můj, svět umí být někdy překrásný", jak říká Bentley. Snad to bude pravda a zase něco nepoděláme, jako vždycky. Já se budu dál snažit číst, co to jen půjde a šířít kolem sebe nejen knihy, ale i dobrou náladu. A pokaždé se budu snažit postavit na stranu těch slušných. Abych měl čisté svědomí. Mějte se co nejlépe a nezpomeňte na Zpěv drozda. Opravdu stojí zato. Hezký den přeji!

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Společnost pětadvacátého století je za pomoci drog a duševní manipulace ovládána svými vlastními výtvory – roboty. Ústřední dvojice postav se nadvládě snaží vymanit. Protihráčem je jí nejdokonalejší, zároveň však poslední článek technického vývoje – robot deváté generace. Rozpoutává se souboj myslí, zápas mezi přirozenou a umělou inteligencí...

Pochmurná vize budoucnosti je varováním před možným zneužitím vědy a techniky, přesto nepostrádá humanistické jádro – víru v člověka a jeho rozum a naději, že lidé, stejně jako hlavní hrdinové románu, odolají nesmyslné touze po sebezničení.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 25. srpna 2023

KNIŽNÍ TIPY - Sucho - Neal Shusterman & Jarrod Shusterman (2019)


Sucho - Neal Shusterman & Jarrod Shusterman
2019 (2018), Yoli (ČR)

Vždy mě bavily knihy, které pomocí sci-fi motivů předkládaly možnosti, které mohou nastat, pokud se jako lidstvo budeme chovat nezodpovědně. U nás na chalupě prší stále poměrně často, ale znám oblasti v naší zemi, kde už mají v některých letních dnech zakázáno zalévat vodou z vodovodu. Množíme se jako králíci a vůbec u toho nepřemýšlíme. Někdo kdysi dávno napsal, že jsou lidé parazitický druh. Možná na tom něco bude. Nepřestává mě překvapovat, kolik je stále různých pochybovačů, kolik jedinců věří různých dezinformačním teoriím. Možná už je informací tolik, že se v nich nikdo nevyzná. Co je pravda a co lež? Sucho jsem četl ve dnech, kdy lilo jako z konve a byla docela zima. Přesto jsem měl občas vyprahlo v ústech. Pak jsem vlezl na internet a neměl jsem to dělat. Opravdovým vědcům, kteří se zaobírají ekologií, už dávno nikdo nevěří. Nikdo je neposlouchá. Místo toho se pomatenci lepí k zemi na frekventovaných silnicích a polévají kulturní památky různými sajrajty. Také máte někdy pocit, že se svět zbláznil?

Tahle kniha má sloužit k zamyšlení. Je napsána velmi čtivě a zajímavě. Měl jsem pokaždé žízeň, když jsem ji na chvilku odložil. Jasně, je to sci-fi, ale zase na druhou stranu, tohle všechno se může stát. A to klidně za pár let. Někdo mi někde říkal, že naše děti budou ještě relativně v pořádku a i když budou hodně omezováni, dožijí celkem v klidu. Jejich potomci už ale ne. Nejsem z těch, kteří by se budili každou noc strachem, že apokalypsa začala, ale pokud něco neuděláme, tak to bude na Zemi hodně špatné. Možná je to ale jenom pud sebezáchovy matky přírody. V některých oblastech je sucho velkým problémem už dnes. Možná právě proto je tenhle sci-fi příběh dost uvěřitelný. Hele, napadlo vás někdy, jak byste jednali v krizových situacích? Zažili jsme covid, omezila nás válka na Ukrajině, ale to byly a jsou jen takové vykřičníky. Upozornění, jak je náš svět křehký. Na povrch vypluly myšlenky a slovo dostali jedinci, kteří jsou pokřivení. A teď si představte, co by se stalo, kdybyste se nemohli každý den sprchovat, nezalévali byste zahrádky a museli s vodou opravdu hodně šetřit. Na sociálních sítích by ihned našli viníka? Možná by jej i dav lynčoval. Začalo by se umírat. 

Spousta jedinců jen mávne rukou, zatím se nás to nedotýká, většinu to stejně nebude zajímat, dokud se jich to nezačne osobně dotýkat. Objeví se noví popírači i mesiášové. Zavládne chaos a vy zase jednou budete cítit, že Bůh je mlčenlivý a Ďábel šeptá. Nemám rád strašení, ale ani se mi nelíbí, když někdo nevnímá realitu. Vidíte to? Byla to pro mě velmi dobrá kniha, protože jsem u ní hodně přemýšlel, četl ji jedním dechem. Někomu možná budou vadit některé postavy, ale já s nimi neměl žádný problém. "Jak dlouho na tu zprávu civěli, než si sbalili věci a evakuovali se? Můžu vám říct, jak dlouho to trvalo. Tři a půl hodiny." Hele, uměli byste to? Dali byste vodu potřebným a pomohli bližnímu svému? Události nejen posledních let mě utvrzují v tom, že dobří lidé ještě existují. Dává mi to naději, že mezi tou tupou masou jsou ještě lidé, kteří nejsou lhostejní. I když, až půjde o vodu, třeba to bude všechno jinak. Ono totiž, dehydratace je něco šíleného. Líbil se mi styl, jakým je kniha napsána. Myslím, že jsme naladěni na stejnou notu. 

Ve zprávách zase všechno hoří. V Africe umírají celé rodiny. Nemají co pít. Začal boj o vodu. Sněhové vločky konečně zvednou oči od obrazovek a jsou neklidné. Věřící se křižují a hledí k nebi. Staří vojáci utečou do svých bunkrů a tam zemřou jako všichni ostatní, jen o trošku déle. Nemají co pít a jsou nedůvěřiví. Ne, nemám žádné vize, ale nepřijde mi to nijak nereálné. Myslíte si, že někdo bude konečně poslouchat opravdové ekology, vědce, kteří se touto problematikou zaobírají dlouhé roky? Asi všichni cítíme, že je nutné NĚCO UDĚLAT. Tak snad se zadaří. Uvidíme, necháme se překvapit. Zatím budu vše pečlivě sledovat. A číst podobné knížky jako je Sucho. Jsem rád, že pořád jsou ještě autoři, kteří píší dobré sci-fi. Pokud jste na tom jako já, tak neváhejte. Tahle knížka rozhodně stojí za přečtení. Navíc, třeba jsou v ní myšlenky, které nám jednou pomůžou. 

Vždycky si při čtení podobných příběhů vzpomenu na situaci, kdy jsem na začátku covidu jezdil přes celé město autobusem z práce. Byla už tma a ulice byly zcela prázdné. Čekal jsem asi měsíc na notebook a nemohl jsem na home office. Všechno připomínalo opravdovou stísněnou apokalypsu. Pořád si myslím, že se jednalo o takovu menší výstrahu. Ale nechci strašit. Třeba začneme přemýšlet a nebudeme planetu tolik devastovat. Sucho je takovou klasickou sci-fi knihou, kterou ocení i člověk, který tenhle styl nečte tak často. Tak zase za týden. Snad vám můj tip udělal radost. Mějte se hezky a díky moc za přízeň.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
VŠICHNI SI BUDOU PAMATOVAT, KDE BYLI, KDYŽ VYSCHLY VODOVODY. Sucho – nebo Bezvodí, jak tomu všichni říkají – už trvá nějakou dobu. Život se proměnil v nekonečný seznam zákazů: nezalévejte zahrady, nebuďte dlouho ve sprše, nepodléhejte panice. Jenže teď už žádná voda nezbývá.

Alyssina poklidná ulice na předměstí se najednou propadne do válečné zóny plné zoufalství a násilí. Když se její rodiče nevrátí domů, musí dát dohromady skupinu osob, které by se za normálních okolností asi nepotkaly, a zahájit pátrání po vodě. Každý z nich bude muset učinit neskutečná rozhodnutí, aby přežil.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 18. srpna 2023

KNIŽNÍ TIPY - Nářek drozda - Tim Weaver (2023)


Nářek drozda - Tim Weaver
2023, Mystery Press

David Raker je jednou z literárních postav, kterou mám velmi rád. Vždycky se mi líbil jeho styl uvažování, jeho náhled na svět, na lidi. Je to pro mě hrozně důležité, když čtu nějakou knihu, abych jí věřil. Je jasné, že vše je fikce, záleží jen na tom, zda na autorovu hru přistoupíte. Knihy mého oblíbeného Tima Weavera bývají velmi často složitě vykonstruované, až si někteří čtenáři říkají, že je vše přitažené za vlasy. Nemyslím si to. Vždyť pokud by se psalo jen o obyčejných věcech, nudilo by nás to. U detektivek a thrillerů to platí dvojnásob. Potřebujeme svoji dávku napětí, no nemám pravdu? Novinku Nářek drozda jsem zhltl jako malinu. Trvalo mi to dva dny a všech 440 stránek uběhlo jako voda. Je to napínavý příběh. Hledání ztracených osob musí být hrozná disciplína. A Tim Weaver umí perfektně vystihnout atmosféru, nálady, takovou tu těžko popsatelnou beznaděj, kterou musí všichni prožívat. Bylo mi opět velkou ctí, že jsem si mohl tuhle knížku přečíst.

Vždycky si říkám, jak musí být hrozné, když se při vyšetřování postupně objevují různá temná místa, která máme každý v hlavě. Většina z nás si představuje jen lehce neškodné věci, něco trošinku zakázaného. Jsou ale jedinci, do kterých byste to neřekli. Skryté bestie. Jako třeba dva kluci kolem třiceti z oddělení IT, kteří k nám před lety chodili udržovat počítačové systémy. Usměvaví a vtipní kluci od klávesnic, do kterých byste řekli, že po večerech tráví svůj čas v Dračím doupěti. Jednoho dne nepřišli do práce. Několikrát přijela policie, potom bulvár a nakonec i televize. Člověk by řekl, že se v dnešní době lidé prostě neztrácejí. Jenže oni jeli na výlet do Albánie. Tam stopa končí a dlouho se myslelo, že tam leží někde v údolí a stali se obětí místní mafie. Sem tam nějaký novinář případ připomenul, ale jinak nic. Nedávno, v době, když už to nikoho nezajímalo a nebude zajímat, se zjistilo, že oba milí kluci byli napojeni na síť pedofilů. Když jsem se to dozvěděl, udělalo se mi blbě od žaludku. Knihy jsou jedna věc, ale realita, to vás sundá. Nebo alespoň mě. Tím vším chci říct, že Nářek drozda je sice napínavý a velmi dobře vykonstruovaný (a složitý) případ, ale věřím tomu, že se klidně mohl stát. Lidem do hlavy nevidíte.

Když vám umře někdo blízký, máte najednou v srdci černou díru. Nojo, ale co když se po letech dovíte, že všechno bylo úplně jinak a třeba ještě žije? Nedovedu si představit, jaké pocity musí člověk zažívat. Tim Weaver je umí popsat. Ovládá totiž jednu, pro spisovatele velmi důležitou vlastnost, je velmi lidský, nehodnotí. Jeho hlavní postava není žádný super muž, ale chlápek z masa a kostí, který má "akorát" talent na to, rozplést pavučinu zla. Musí to být hrozná práce. Vždycky si říkám, jak obdivujeme práci různých policistů a kriminalistů, ale dovedete si představit, jaké to musí být, když je kolem vás jenom nenávist a smutek? Musí to být hrozné a psychicky velmi náročné. Připadal bych si, že se neustále brodím v bažině, která mě stahuje dolů, do hlubin. Ono někdy stačí, když člověk musí na večírek s lidmi, se kterými by normálně nikam nešel. Víc alkoholu, víc padlých zábran a to pak někdy slyšíte věci, o kterých nechcete vědět. Jsem na tohle hrozně citlivý a vadí mi to. Takové to nadávání na partnerky, zesměšňování, hnusné kecy o dětech. Já vím, řeči se vedou, ale kdyby z toho byla jen desetina pravda, je to šílené. A to prosím popisuji klidový stav, žádnou válku, ve které musí platit úplně jiná pravidla.

Měl jsem při čtení zase takový ten pocit, že musím číst dál a dál. Chtěl jsem všechno objasnit a rozplést spolu s Davidem. Každé postavě jsem dal v představách obličej. Často mi připomínaly někoho, koho jsem potkal, někoho, kdo se mnou pracuje. Možná to bude znít divně, ale mě podobné knihy připomínají matematickou rovnici, kterou musíte vyřešit. Ujdete několik slepých cest, občas narazíte do zdi, jste nešťastní, že nevíte jak dál a nakonec výledek podtrhnete dvakrát a máte radost, že jste vše spočítali. Přesto vám vzadu v hlavě hlodá červ pochybnosti. Postupoval jsem správně? Neudělal jsem nějaké chyby? Mě vyšetřování zmizení dvou manželů, kteří měli bouračku a jejich těla se nenašla, takovou rovnici o mnoha neznámých připomíná. Pochybnosti. Co je vlastně pravda? A nelhali nám, když nás učili, jak tyhle příklady počítat? Všechny knihy tohoto skvělého autora mají takovou zvláštní, melancholickou, smutnou náladu. Možná bychom byli překvapení, pokud bychom věděli, kolik lidi se každý rok opravdu ztratí. 

Co dodat na závěr? Myslím, že pokud máte Tima Weavera rádi jako já, tak chybu rozhodně neuděláte. Někomu se bude líbit trošku méně, než předchozí knihy, ale to u mě fakt nehrozí. Já jsem dostal přesně to, co jsem chtěl. Napínavou detektivku se spoustou zvratů a různých odboček. Četla se víceméně sama. Nemusel jsem se vracet ani jednou. Zkrátka jsem jeden den došel do PPL boxu, doma otevřel recyklovanou krabici, přičichl si k voňavému papíru (ne, já fakt eknihy číst nebudu) a sundal jsem obal, aby se nepoškodil. Kolem chodila rodina a ptala se mě na různé věci. Nevnímal jsem. Byl jsem mimo. Vyšetřoval jsem spolu s Davidem. To mi nemůže dávat nikdo za zlé. Když je jednou člověk fanoušek, tak to se nedá nic dělat. Pokud to máte jako já, jděte do toho! Nářek drozda je jízda od začátku do konce. Buďte dobří a přeji vám, abyste nikdy nikoho neztratili. Hezký den.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

DÁVNÁ VRAŽDA. NEVYSVĚTLITELNÉ ZMIZENÍ. A DĚSIVÉ TAJEMSTVÍ, KTERÉ JE SPOJUJE.

Krátce před nehodou zachytí Cate a Aidena Gascoigneovy na silnici dopravní kamera. Smějí se a všechno se zdá být v naprostém pořádku. Pouhých pár vteřin nato se jejich auto zřítí do třicet metrů hluboké propasti, kde okamžitě vzplane jako pochodeň.

Takovou nehodu nemohli manželé přežít. Jenže když se hasičům konečně podaří ohnivé peklo uhasit, čeká na ně překvapení. Ve voze ani v blízkém okolí nenajdou žádná těla nebo ohořelé ostatky. Po Gascoigneových se slehla zem.

Po dvou a půl letech se zoufalá rodina obrací na soukromého vyšetřovatele Davida Rakera, který se ihned pouští do rozplétání záhady. Proč sjelo auto Gascoigneových ze silnice? A kam se manželé poděli? Chtěli předstírat vlastní smrt? Ale proč zrovna takhle? A kvůli čemu? Nebo komu?

Před Davidem Rakerem se vrší otázky bez odpovědí. A to ještě netuší, jaké hrůzné tajemství pod vrstvami lží objeví a že se při honu za pravdou sám stane lovnou zvěří.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 11. srpna 2023

KNIŽNÍ TIPY - Muž bez tváře - Dennis Jürgensen (2022)


Muž bez tváře - Dennis Jürgensen
2022, Vendeta

To se takhle člověk těší na dovolenou. Až uteče z vyprahlého města a na chalupě zklidní svoje kroky i mysl a ono vám ne. Místo příjemného horského počasí leje jako z konve. První týden, druhý a stále jsou okamžiky, kdy vysvitne slunce, velmi vzácné. Spousta chalupářů z okolí to vzdalo. Ne tak já a moje rodina. My jsme si každý zalezl do svého kouta, rozsvítili lampičky a otevřeli nové výtisky. Ano, zásobil jsem všechny. Dcera četla Spasitele a něco dobrého z povinné četby na gymplu (nechápala, proč je Anna Kareninová taková divná paní) a manželka se mnou každý druhý den dělala výměnný obchod. Kniha za knihu. Muže bez tváře chtěla koupit ona. Lákal jí sever Dánska a pochmurný příběh o únosu dětí a vraždách. První kniha od autora, kterého jsme si tak nějak objevili pro sebe. Venku jsme museli vynášet sudy, tolik bylo vody a pokaždé, když jsem se promoklý vrátil, znovu jsem usedl a nemohl se odtrhnout. Dvojice sympatických detektivů, Dánky a Němce, protože se první vražda stala přímo na hranicích. K tomu podivné městečko, ne nepodobné vesnici, ve které jsme si četli.

Do toho přijede babička a začne u piva vykládat, jaké to tu bylo, když byla malá. Vzpomínky na odsunuté Němce, snad každý druhý chalupář byl divnej, sudetské příběhy se pomalu prolnuly s těmi dánskými. Najednou jsem při každé procházce viděl obrovského chlapa s řetězem, představoval jsem si, jak jsem zavřený dole ve sklepě, když jsem šel v noci na záchod. Nakonec to nebyla zase tak špatná dovolená. Člověk se uklidnil, nasával pach rozkládajícího listí. Připadal jsem si, uprostřed léta, jako bych na severu Dánska sledoval příliv a odliv. Toulal se v mlze a přemýšlel, kdo by mohl být vrah. Bez televize, u kamen, protože jsme museli topit jako o závod. Psát o knihách je hodně těžká disciplína, to vám řeknu. Nesmíte prozradit děj, je to jako hodnotit filmy. Já navíc nechci být kritikem. Jasně, že je to typická, klasická severská krimi, ale to mi vůbec nevadí. Mám to stejné jako s hudbou, pro mě špatnou neposlouchám, knihy, které mě nebaví, nečtu. Na to nemám čas a taky, nechci si hlavu zanášet něčím, co mě nebaví. Nejsem za to placený, jen si dělám radost.

Detektivka musí být napínavá a to Muž bez tváře je. Líbí se mi jazyk, jakým je napsána i překlad. Oni ti Dánové nežijí zase tolik odlišně od chalupářů na českých horách. Nakonec je všechno o lidech. Když jste blízko přírodě a dost často prší, tak to víte, že je potom kolem vás spousta podivínů. Bývá pro mě zajímavé vypadnout z města, ale po nějaké době se pokaždé hrozně rád do civilizace vracím. Zklidním se, přečtu vždy několik knížek a potom nad nimi přemýšlím. Zrovna v téhle jsou postavy velmi dobře popsány, děj je zamotaný, ale zase ne natolik, aby byl nepřehledný. A proč si nepřečteš něco hezkého, třeba o chlapech v tvém věku? Zeptá se mě babička, moje máma. Mě by to asi nebavilo, kdysi jsem podobné knížky dostával k vánocům. Dodnes leží ve sklepě a nemám na ně chuť. Abych si četl o tom, kdo je komu a jak je nevěrný, jak chytá druhou mízu, jak jsou všichni kolem rozervaní. Na to nemusím otevírat knihu, stačí zajít v práci na oběd. Já raději Muže bez tváře a jemu podobné. Sem tam proložím něčím starším nebo co si objevím. Čtení musí být radost, stejně jako hudba. Poslouchal jsem zrovna nové album od THE CRAWLING. Pomalý, atmosférický doom metal s příměsí deathu. Od Irů, kteří také moc dobře vědí, o čem je déšť a sychravo.

Je to první kniha nové série. Pokud takové budou i další, budu věrným fanouškem. Oba hlavní hrdinové mě baví. Jejich vtipy i starosti. Vždycky si říkám, že bych nemohl dělat policistu. Asi bych vším tím zlem moc nasákl. Něco jiného je si číst, být napnutý, dostat další dávku dopaminu, a něco jiného je realita. Tady se jedná navíc o velmi citlivé téma. Jsem rád, že autor příliš nerozpitvával detaily. Mrtvé a zmizelé děti, uff. Nemám to rád, jako hrdý otec bych bral ihned do rukou sekyru a šel zjednat spravedlnost. Asi víte, jak to myslím. Úplně jsem před sebou viděl samoty v Dánsku, podivné majitele, farmáře, opraváře aut, ale i velké kapitalisty s jejich neomaleností. Kniha má v sobě takový zvláštní, mrazivý, temný nádech. Zbytečně nešokuje, mrtvých nejsou desítky, ani se nejedná o "dokonalého vraha". Naopak, příběh má i lidský rozměr, nad kterým pravděpodobně budete přemýšlet i vy. Když se jednou na příjezdové cestě objevila postava v kápi, zamrazilo mě v zádech. A to i přesto, že bylo poledne. 

Mám dovolenou vždy spojenou s výlety, s návštěvou různých zajímavých míst. Ale také s přírodou, kterou miluji od malička. Jsem moc rád, že je na tom moje rodina stejně. Syn je vlastně pořád venku a když se jde na výlet, tak chodí vepředu. Neznám za poslední roky nic lepšího, než zmizet v lesích, daleko od internetu a televize. Potom se vrátit do chalupy a po kávě si zalézt. Otevřít knihu a relaxovat. A když k tomu leje jako z konve a větve na protějším kaštanu bouchají do chalupy, protože je vítr, čte se mi tak nějak lehce, spokojeně. Přeji vám, aby vaše dovolené byly taky takové. Chaosu je kolem možná až příliš a knížky mají i v dnešních světě něco do sebe. Třeba vám Muž bez tváře přijde k duhu. Jestli máte rádi severské země, vítr a proudy vody, padající k zemi, tak neváhejte. Dennis Jürgensen se stal ihned mým oblíbeným autorem. Je dobré vědět, že je pořád co číst. Mějte se co nejlépe a děkuji za pozornost.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jeden z žáků učitele Lasseho Espersena najde při exkurzi v přílivové zóně kus od břehu mrtvé tělo. Vzápětí však vše kolem zahalí mlha, ze které se vynoří postava bez tváře a na Lasseho zaútočí. Když se učitel probere z omráčení, je jeho žák pryč. A není to první dítě, které se v Melumu, provinčním městečku na západním pobřeží Jutska, pohřešuje. Už o rok dříve zmizela šestiletá dívenka, která se dosud nenašla.

Vyšetřování se ujímá mladá dánská vyšetřovatelka Lykke Teitová spolu se zkušeným německým policistou Rudi Lehmannem, neboť mrtvola ležela přímo na hranici. Mohou jen doufat, že se jim společně podaří vraždu objasnit a najít nezvěstného chlapce dříve, než bude pozdě. Mezitím však dojde k dalším dvěma vraždám a teprve pak začnou policisté konečně tušit, odkud vítr vane.

Muž bez tváře je první knihou ze série Teitová a Lehmann.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 4. srpna 2023

KNIŽNÍ TIPY - Našeptávač - Donato Carrisi (2019)


Našeptávač - Donato Carrisi
2019, Vendeta

Možná je lepší, když lidem do hlavy nevidíme. Jinak bychom byli asi pořádně zděšeni. Možná jsem vyrůstal v určité bublině, ale stejně jako ostatní kolem mě, jsem měl nastavené hranice, které se nepřekračují. Ani ve snech. Neubližuje se dětem, starým lidem, ženám, vlastně nikomu. Jenže potom přijde manželka z práce, kde jako učitelka řešila věci, ze kterých se vám chce zvracet. Navenek usměvavé a bohaté rodiny lékařů i právníků, člověk by řekl, že tihle lidé budou mít rozum. Omyl! Týrání, obtěžování, hnus a špína. Jakoby měl každý temnou místnost v hlavě, kam ukládá své zvířecí pudy. A když je příležitost, vyplavou na povrch. Vezměte si třeba naivitu některých jedinců, kteří dávají na sociální sítě příspěvky, kterými si u vás postupně snižují kredit. Nikdy bych do některých neřekl, že se budou smát vojákovi, který přišel o nohu v boji. Nebo když zmizí dítě, když někoho znásilní. Je to děsná sranda. Možná jsme ale jenom zvířata, někteří trošku chytřejší a morálnější. Nevím.

Co ale vím je, že psychotrillery mám z téhle škatulky asi nejraději. Našeptávač je první kniha autora, kterou jsem četl. Znáte to, hledáte nějaké dobroty na dovolenou a najednou vám naskočí black friday. Listujete nabídkou a dohledáváte si informaci. Jako rád stále objevuji novou hudbu, tak podobně to mám s autory knih. Tohle navíc není žádná prvoplánová detektivka. Naopak. Dostanete příběh, který má mnoho vrstev. Bavilo mě rozplétat celou pavučinu případu. Sympatičtí mi byli i vyšetřovatelé. I když je fakt, že mrtvé dívky ve věku 8 - 13 let, není zrovna téma, které bych četl rád. Přesto mě knížka pohltila. Ano, píšu to pokaždé, protože mě zkrátka lepší slovo nenapadá. Já nesmím vnímat okolí. Když je kniha dobrá, tak je mi jedno, jestli jedu vlakem, někdo řve na hřišti u lavičky nebo se vedle v ulici snaží dělník prokopat sbíječkou na druhou stranu zeměkoule. Našeptávač mě smetl. Doslova. Říkal jsem si, jak je pěkně děj vystavěný, s různými odbočkami. Vše je napšáno s citem, i když krutě. Ale takový už svět bohužel je.

Nikdy jsem nepochopil, jak může někdo ubližovat slabým. A tady je to popsáno hodně reálně. Viděl jsem před sebou jednotlivé scény, jako bych snad ani nečetl knihu, ale sledoval nějaký temný film. Zajímavé, tohle se mi také stává pokaždé. Vytvořím si svůj vlastní obraz v hlavě a s každou kapitolou je jasnější a jasnější. Také si říkám, že na někoho bude případ až moc složitý, ale zase na druhou stranu, proč by se měl autor podbízet? Vždyť v realitě to bývá někdy ještě horší. Taky je fakt, že mám rád takové ty padlé hrdiny, které semlel život, ale oni stále, když je potřeba, tak stojí na správné straně barikády. Potřebujeme je! Příklady totiž táhnou. Jinak by z nás byla jen tlupa neandrtálců. Někdo musí nastavit mantinely a říct, že zlo je zlo. Morálka je dnes děsně zprofanované slovo. Jsem pro její reinkarnaci. Hajzl bude vždycky hajzl a je potřeba to říct nahlas. Odsoudit ho, chytit, aby nezabíjel, nemučil a netrápil všechny okolo sebe. Můžete si myslet, že píšu a mluvím jak nějakej starej skaut, ale proč ne? Co je na tom špatného? 

Je to vlastně zvláštní. Člověk má volno, dobře se vyspí, nají a má v lednici dost piva. Letní nálada je výborná a je jen s lidmi, které má rád. Debila na kilometry nevidět. A přesto si zalezu do rohu zahrady a čtu si temné příběhy o vraždách a lidském hnusu. Občas nad tím přemýšlím, proč nás to vlastně pořád přitahuje? Myslím si, že je to napětí. Mě třeba málokdy zaujme rádoby veselá knížka. Mám asi jiný druh humoru. Co byste taky chtěli od fanouška Červeného trpaslíka a starých sci-fi knížek. Pro mě dnes zkrátka takoví ti klasičtí autoři beletrie nepíší. Zkoušel jsem i něco lehčího, nějakou tu výpověď čtyřicátníků a padesátníků, ale připadalo mi, že se všichni chovají jak kreténi. Stejně jako filmy o ženách, co by ještě jako chtěly, ale protože měly rády jako mladý zmrdy, tak jsou teď v prdeli a byly by rády za toho hodnýho kluka, kterýmu kdysi říkaly, že budou jen kamarádi. Uff. Ale to už je jiné téma.

Bylo to napínavé a pořád jsem přemýšlel, kdo může být vrahem. Nebo jich je víc? Hrozné je, že pak jsem jednou ráno na chalupě vstal, dal si čaj a něco dobrého. Jako první kouknu na zprávy a v jedné civilizované zemi se podobný případ opravdu stal. Našeptávač je dobrá kniha pro všechny fanoušky detektivek a thrillerů. Je to další z velmi propracovaných výletů do pokřivené mysli šíleného vraha. Já jsem si knížku užil. Za pár krejcarů jsem dostal pořádnou porci dobré práce. Objevil jsem si pro sebe dalšího autora. Za mě rozhodně palec nahoru. Mějte se hezky a když uvidíte někde nějakou nepravost, tak se nebojte ozvat. Je to i na vás! Děkuji za pozornost. 

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V lese je nalezeno pohřbených šest useknutých rukou. Jsou uspořádány do tajemného kruhu a zdá se, že patří chybějícím dívkám mezi 8 a 13 lety. Zbytky těl ale nikde nalezeny nebyly.

Případ dostal kriminolog Goran Gavila. Nerudný, vzpurný muž musí spolupracovat s mladou policistkou Milou Vasquezovou, která má pověst odborníka na pohřešované děti. Má totiž svou vlastní tragickou minulost, která ji zanechala poškozenou a neschopnou něco cítit.
Je to výbušný, ale podivným způsobem fungující vztah. A když v lese odhalí další tajemství, stále víc mají své životy navzájem v rukou.

Úchvatný literární thriller, který smetl Itálii. Našeptávač rozpoutal podobnou bouři jako romány Stiega Larssona. Tento román je výjimečný - provokuje, je inteligentní a nepoddajný.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 28. července 2023

KNIŽNÍ TIPY - Rosemary má děťátko - Ira Levin (1976)


Rosemary má děťátko - Ira Levin
1976, Odeon

Kolem vedlejšího stolu sedělo několik vystajlovaných vousáčů. Kluci ze satelitu, pánové původně z města, kteří řezají dřevo podle návodů na youtube. Bylo zajímavé je pozorovat. Zasvěceně se bavili o trávnících, plotech a o tom, jaké sázejí bylinky. Piva přibývalo a já si četl. Jako za starých časů, za dob mého mládí. Původně jsem si myslel, že zde bude prázdno. Většinou to tak je. Dnes už do hospody nikdo odpoledne nechodí. Jenže oni měli sraz. Pili jen ochucená piva a rozplývali se nad příchutěmi. Sladký jak cecek to je, řekl somrák v rohu. Vypadal jak z dávných dob. Nevím proč, ale nějakým záhadným způsobem mi byl sympatický. Rozhodně víc uvěřitelný a opravdovější než kluci s fousíky. To já, když zrovna zvedal na bench (následuje číslice a chvilka ticha, plus kontrola chytrých hodinek)....tak jsem ho tam potkal, zmrda. Sprosté slovo vždy zaujme. Už jsem si nemohl číst, normálně jsem neslušně poslouchal. Nešlo jinak.

Hipsterský synek povídal o nějakých svých sousedech a že tohle fakt nečekal. V satelitu chceme klid a oni sekají trávu odpoledne v týdnu. Tuhle se třeba zeptali, jestli nemůžou chovat slepice. Kdo to kdy viděl? Ještě to bude smrdět jak někde na vsi. Jako jsme na vsi, ale nejsem vidláci, ne? Pak následovala taková ta klasika. Větev jabloně (samozřejmě nej odrůda z Norska), přesahující přes plot. Už mě to nebavilo. Četl jsem si dále. Asi chápete, že jsem byl spolu s Rosemary a jejím děťátkem na české vsi, nějak se mi to spojilo. Tenhle hororový příběh je aktuální, co světem svět stojí. Začíná to divnými sousedy. Pořád tak čumí a ona, ona se neumí oblékat. Jo, jako prachy mají, ale neumí ani pozdravit. A ta jejich dcera, ta je taková fakt divná. Jakoby to Ira Levin psal o nás, o Češích. Jasně, v téhle knize se příběh zvrhne, ale když si to vezmu kolem a kolem, není třeba kauza o sektě z poslední doby náhodu dost podobná čarodějnictví? 

Takovej hodnej kluk to byl, vždycky zdravil. Známe to. Vařil perník a pak vystřílel celou rodinu. Rosemary má děťátko je strhující, záhadný příběh. Poprvé jsem jej četl v dobách, kdy jsem svět vnímal ještě o hodně víc naivně. Rodiče mě chránili před zlem a sám jsem měl postupně přijít na to, že ne všichni lidé jsou hodní. Pokud máte rádi psychologii, rozklad osobnosti, záhady a tajemno, je kniha pro vás jako stvořená. Navíc je skvěle napsaná, má spád a čte se vlastně sama. Pro někoho to bude jednohubka na odpoledne (to taky je), ale nejde přece o délku. Na 213 stránkách se zde odehrává něco velmi děsivého, neklidného, co působí pomalu. Jako nějaký jed, který vám soused přidává každý den do společného kafe. Tak jak bylo v práci, co žena? A děti? Bíbři se u vedlejšího stolu zhádali jako koně. Tématem bylo, kdo má lepší kvásek na chleba. Dokonce si hrozili pěstí a vypadali jako upravení vikingové ze současných fantasy seriálů. Vágus se zvedl s tím, že na tohle nemá nervy a odešel někam žebrat. Já si dal ještě jedno. Chybělo mi padesát stránek do konce. To je řekněmě pár piv, to dám. A dal jsem.

Asi znáte film od Romana Polanského (rok 1968) se skvělou Miou Farrow. Je opravdu dobře natočený a pokud nejsou knihy zrovna vaše vášeň, určitě oceníte alespoň tohle zpracování. Představte si, že vyrůstáte ve městě, obklopeni lidmi, kteřé vás mají rádi a pak si postavíte barák na vsi. Nikoho tam neznáte a máte strach. O své děti, které jsou zkrátka jiné, než ty ostatní. Dneska je všechno rychlejší než dřív. A nemyslete si, i Satan se vyvíjí, používal dávno sociální sítě, ještě v dobách, kdy vy jste o nich říkali, že to je blbost. Láká to, co? Drby a pomluvy, koukání do cizích životů. Lidem do hlavy nevidíte a někdy je děsivé, když vám odhalí svoji osobnost a povahu. Navíc, přátelé, pro kluky vedle od stolu přišly manželky. Většina s sebou měla malé děti. Tak pět, šest let a když naplnily hospodu, nechci se rouhat, ale moc normálních těch dětí nebylo. Nevím, jestli je standartem nevychovanost, ale tady nešlo o temperament. Na tohle jsem tolerantní, koneckonců mám dvojčata, ale tyhle prckové měli divný oči. Byl v nich vztek, zaťatost. Zase se mi to spojilo v jedno a pak už jsem knížku dorazil. 

Všichni odešli. V hospodě jsem zůstal sám a knížka ve mě pomalu doznívala. Šel jsem domů a říkal jsem si, jak je to vlastně silný příběh. Hele a co vy? Taky máte divný sousedy? Nebo jste divní vy? Ne, dělám si samozřejmě srandu. Tohle je přesně ten druh hororu, který mám rád. Plíživý, jedovatý, překvapivý. Vždycky se mi líbily knihy typu, co by se stalo kdyby. Fantazie potom pracuje na plné obrátky. Je léto, doba dovolených a myslím si, že takhle někam na terásku nebo jen tak do křesla pod kaštan se tahle knížka více než hodí. Alespoň já si to myslím. Snad jsem vám svým dnešním tipem udělal radost. Nechte si chutnat. Hezké léto, příjemný den a dobré počtení přeji!

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slavný román balancující na pomezí psychologického příběhu a hororu. Odehrává se koncem šedesátých let dvacátého století v New Yorku. Novomanželé Rosemary a Guy se nastěhují do velkého bytu v Bramfordu - starém velkém domě s temnou pověstí. Guy je začínající herec a Rosemary se svědomitě připravuje na roli matky, i když dítě zatím nečeká. Zakrátko se mladý pár seznámí s trochu vlezlými sousedy - manžely Castevetovými a přes lehký odpor Rosemary se Guy spřátelí s Romanem Castevetem. Zakrátko Rosemary za podivných okolností otěhotní a Guy dostává velkou hereckou šanci, když jeho konkurent náhle oslepne. Castevetovi se mezitím stále více vtírají do přízně mladého páru a nepokrytě Rosemary organizují život. Postupem času začne mít nastávající maminka z řady náznaků a podivných náhod podezření, že jejich sousedé praktikují čarodějnictví a chtějí její dítě pro své temné obřady. Jestli jde o chorobné vize, které v citlivé Rosemary vyvolává samota milionového velkoměsta a tísnivý dům, nebo jde o skutečné děsivé události už Ira Levin nechává na zvážení čtenáři. Rosemary má děťátko je nevšední a velmi sugestivní příběh, který pravděpodobně zůstane dlouho vryt do paměti každého čtenáře. Román se dočkal i úspěšného filmového zpracování.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 21. července 2023

KNIŽNÍ TIPY - Pohádka - Stephen King (2023)


Pohádka - Stephen King
2023, Beta-Dobrovský

Celý život pracuji v technických oborech. Vstávám brzy ráno a chodím šedivými ulicemi. Není to většinou nic pozitivního. Musí se makat a teď myslím opravdu vyrábět. Někdy je to hodně ubíjející. V případech, kdy je to už hodně depresivní, tak mi vždycky pomůže moje fantazie. Dívám se z okna a představuji si, jak bude pokračovat děj právě rozečtené knihy. Mám to takhle nastavené odmalička. Na některých poradách musíte být, i když třeba zbytečně. To se mi potom rozlétnou myšlenky do úplně jiných světů. Jsem tulákem, který nezná hranice. V případě četby téhle knihy to platilo více než je u mě obvyklé. Byl jsem velmi mile překvapen. Fantasy svět pod Stephena Kinga mě doslova schlamstnul. Začátek byl sice tentorkát trošku pozvolný, ale potom se vše rozjelo a v druhé polovině už jsem byl zcela chycený. Mrzí mě vždy jen jediné. Nemám si s kým o knihách moc promluvit. Přeci jen, v technických oborech lidé zase tolik moc fantazie nemají.

Někdy je člověku smutno jen tak samo o sobě. Nezná vlastně ani příčinu. Možná na něj doléhá počasí nebo si tělo říká podvědomě o odpočinek. Nevím, ale je pravda, že dovolenou už potřebuji jako sůl. Knížka má 728 stránek a nechtělo se mi ji příliš tahat s sebou. Raději něco lehčího, menšího, smím-li prosit. Nakoupil jsem hromadu výtisků a jsou v ní jak novinky, tak i několik starších věcí. Bude o čem psát a hlavně co číst. Pohádku jsem louskal po nocích a chodil do práce utahaný. Už se mi to nestalo docela dlouho. Knihy mě dokáží pohltit, ale taky se mi chce spát. Tentokrát to bylo jiné. Asi jsem už opravdu přetažený a nebo mi čím dál tím víc nedělá dobře vedro. Stephen King si i přes svoje pokročilé stáří stále drží laťku velmi vysoko. Nemá to tak vždy, u několika posledních knížek jsem si říkal, že už to není ono, ale tentokrát ťal přímo do živého. On totiž umí stále perfektně popsat postavy a jejich pocity.

Jo, možná jsem se s sedmnáctiletým Charliem trošku ztotožnil. Což je asi žádnoucí. Chápal jsem jeho pocity i myšlenkové pochody. Navíc, můj otec byl taky alkoholik a taky jsem měl psa. Víte, ona se pak kolem člověka vznáší taková zvláštní temná aura. Trvá to hrozně dlouho, než vymizí. Možná právě (a nejen) proto jsem se zase jednou cítil jako hlavní hrdina. Ale i ostatní postavy jsou vykresleny velmi pečlivě a přesně. Nevím, jak to máte vy, ale já si vždycky přesně představuji obličeje, pohyby, mimiku. Někdy jsou to lidé, které potkávám v tramvaji, někdy někteří mí známí. Promítám si děj i do svého života kolem mě. Chodím všude pěšky a mám na uších sluchátka. Jsem jako stín, kterému to ale v hlavě neustále šrotuje. Od probuzení až do noci. A to i když normálně pracuju. Třeba datluji nějaká data do počítače a najednou se přistihnu, že myslím na Pohádku. Svět je jedna velká džungle. Je to neustálý boj o moc a pozice. Alespoň tak to vidím kolem sebe. Snažím se být lehce mimo, spíše sledovat a zabojovat jen ve chvílích, kdy je to bezpodmínečně nutné. Nebo pokud jde o mojí rodinu.

Číst Pohádku pro mě bylo ale i velmi isnpirativní. Musím pochválit překlad Adély Bártlové. Má velký jazykový cit. Možná i právě proto nikde nic neskřípalo, nevrzalo a mohl jsem si celý příběh užít. Stephen King je známý tím, že mu moc nejdou konce. Pravda  je to i tentokrát, i když je to lepší než jindy. Víc vám prozrazovat nebudu, nebojte. Poslední roky přemýšlím nad tím, že si koupím psa. Kdysi jsem, ve věku Charlieho, jednoho měl. Dodnes chodím na chalupě na jeho hrob si popovídat. Já vím, je to divný, ale kdybyste zažili chvíle, kdy si nemáte s kým promluvit a jediná živá duše, která je vždy u vás, je pes, asi byste pochopili. Možná právě proto chápu myšlenkové pochody hlavního hrdiny. Opravdu platí, kdo nezažil, nepochopí, ale co jsem tak slyšel názory některých svých kamarádů, tak je tahle dějová linka také velmi zaujala. A to psy nemají moc v lásce. Ještě jedna věc, mám právě doma dva puberťáky na střední škole, tak možná i proto mě tahle knížka tolik vzala.

Je to prostý fakt. Stephen King ještě do starého železa nepatří. Stále umí napsat strhující příběh, který by si učtitě zasloužil i zfilmovat. Já jsem si Pohádku opravdu užil. Stihl jsem ji dočíst ještě před dovolenou a dokonce i sepsat knižní tipy. Je to takový dárek ode mě pro vás. Pokud chcete nějaké prázdninové čtení na deku, pod strom nebo jen tak do ložnice, neváhejte a kupujte. Příběh má spád, pořád se něco děje a jestli jste ještě navíc mistrovi fanoušci jako já, je to pro vás povinnost. Život není žádná (P)pohádka. Ale nebojte, pořád je ještě spoousta dobrých lidí. Nezapomínejte na to, až vás zase někdo ráno naštve cestou do práce. Hezké léto nejlépe s knihou! Děkuji za pozornost!

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

Charlie Reade vypadá jako obyčejný středoškolák, ale už toho má dost za sebou, život se s ním rozhodně nemazlil: máma mu umřela při autonehodě, z táty se stal alkoholik. Ve svých sedmnácti Charlie potkává Howarda Bowditche, samotáře z domu na vysokém kopci. Na zahradě za domem stojí zamčená kůlna, z níž se linou příšerné zvuky. Pan Bowditch umírá a Charlie zjišťuje, že mu dům odkázal – spolu s tajemstvím, které bude zatraceně těžkým břemenem.

V kůlně je totiž portál do jiného světa. Ten jiný svět je v ohrožení a spolu s ním i ten náš. V paralelním vesmíru jsou honosné paláce s vysokými věžemi, zatuchlé podzemní kobky a magické hodiny, které umějí vrátit čas.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER