DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemthriller. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemthriller. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 21. dubna 2023

KNIŽNÍ TIPY - Glatz - Tomasz Duszynski (2022)


Glatz - Tomasz Duszynski
2022, Slovart (ČR)

Poslední roky se v naší rodině objevil jeden fenomén. Máme kvůli dětem zaplacený Netflix a jejich algoritmus nám stále doporučoval polské seriály. Postupně jsme zjistili, že spousta z nich je vynikajících. Máme s Poláky velmi podobnou historii. A to jak socialismus, tak i další období. Je zajímavé se podívat díky knihám a filmům k sousedům, kteří nás mají rádi. Tomasze Duszynského mi doporučily stránky Databáze knih. Něco jsem si dohledával a najednou se v pravém sloupci objevila tahle kniha. Přečetl jsem si, o čem je a ihned si ji objednal. Kladsko je kousek od našich hranic. Nikdy jsem tam nebyl, přesto mám pocit, že jej znám odnepaměti. Kdysi jsem pátral i ve svém rodě a praděda z otcovy strany pravděpodobně z Polska přišel. Moje příjmení by tomu koneckonců odpovídalo. Usedl jsem do rohu obýváku a začal si číst. Nevnímal jsem svět kolem sebe. Bylo mi úplně jedno, že byla puštěná televize, děti se zase puberťácky hádaly. Byl jsem naplno ponořen do příběhu.

Je to první knížka od autora. Ještě by letos měla vyjít další. Země Pána Boha. Už teď vím, že jakmile bude na skladě, tak objednávám. Je totiž pro mě hrozně příjemné cestovat po časové ose zpět, do naší historie. Atmosféra knihy je samozřejmě, jako správná detektivka, velmi pochmurná a temná, ale příběh se opravdu dobře čte. Nebude to asi téma pro každého, ale pokud máte rádi historii a zajímá vás, jak to kdysi chodilo, je Glatz přímo určený pro vás. Osobně už mám trošku plné zuby děsně nespolečenských detektivů, nepříjemných kolegyň a spousty klišé, které mnohé thrillery poslední roky provází. Je to vlastně stejné jako v hudbě. Musí mě to chytit za srdce a je mi vcelku jedno, co na to ostatní. Nikdy jsem nešel s davem a nikdy nepůjdu. Ve svých letech už dávno vím, co to obnáší. Navíc, vraždy důstojníků, provedené obzvlášť brutálním způsobem, jsou zajímavé i tím, jakým způsobem se tehdy vyšetřovalo. Povolán je armádní vyšetřovatel Wilhelm Klein z Berlína a asistentem mu je tak trošku rebel Jürgen Roth. Obě postavy a nejen ony jsou velmi přesně a skvěle vykresleny.

Příběh je to velmi napínavý, čte se jedním dechem. Neznám nic příjemnějšího, než procházku dubnovou přírodou, když se vám střídá slunce se sněhem a vy přijdete rozjaření domů. Sám se nabízí nějaký dobrý oběd a pak něco příjemného k pití. Na člověka padne takové to velmi blahosklonné rozpoložení. Pryč je podivný svět kolem, davy v supermarketech, které nadávají, že je draho a závisláci na sociálních sítích. Jen já a kniha, je to soukromý, intimní zážitek. Autor si mě musí získat, svým jazykem, vyjadřováním, způsobem, jakým vytváří situace. Pokud máte rádi třeba Babylon Berlín, neváhejte ani chvilku. Tohle je opravdu zajímavé. Já mám taky pocit, že nás v dějepisu učili spoustu nesmyslů. A tak se mi dosud stává, že objevuji spoustu nových věcí, poznatků, informací. Meziválečná doba je u nás hodně ovlivněna černobílými komediemi, které už spoustu let dávají stále dokola v televizi. Jsou to veselohry, přesto mají pořád své kouzlo. Tohle období ale bylo zajímavé i novými vynálezy, módou, uměním. Nevím, jaký pocit z něj máte vy, ale mě přišlo elegantní, opravdové. O hudbě ani nemluvě. 

Možná kdybych četl jen tak nějaký román, napsaný přímo v té době, ani by mě nebavil. Ony jsou tam ty vraždy také proto, protože vás udržují v napětí. Vždycky si říkám, kolik je v lidech temnoty, kolik zla. Toulám se podsvětím a psychologie bývala jednu dobu mým koníčkem. Samozřejmě, studoval jsem ji jen jako amatér a i jako hobby se to nedá dělat stále. Neumím se hrabat v lidských osudech, ale jako příběh v knihách mě zajímají. Jsou to vlastně náhodná setkání, kdy si nějakého autora objevím. Hledat si nové kamarády v mém věku už také není jednoduché. Někdy bývám pěkný mrzout, nemám rád, když je někdo nevychovaný a sprostý, jestli mi rozumíte. Raději se uzavřu do své ulity, nasadím sluchátka a nechám fantazii, aby pracovala. Možná by mi někdo vysvětlil, že je to únik z reality a měl by pravdu. Jenže já musím každý den do práce, mluvit s lidmi, se které bych nikdy jinak ani nechtěl potkat. Mám to asi jako každý. Potřebuji si vyčistit hlavu, relaxovat a knížky jsou pro můj účel více než vhodné. Líbí se mi na nich, že mě nutí přemýšlet, že to není jen pasivní setkání s obrázky. Žijeme jenom jednou a chci se obklopovat tím, co mě baví, co mám rád.

Výlet do Kladska, léta páně 1920, se velmi vydařil. Rozřešení vražd je velmi překvapivé, alespoň pro mě. Ona se ta naše historie stejně stále opakuje dokola. Máme sice spoustu nových technologií, ale v jádru jsem stejní. Někdo je frustrovaný a negativní, jiný srší úsměvy. Troufám si tvrdit, že právě podobné knihy jako Glatz a k tomu samozřejmě dobrá hudba, způsobují to, že se snažím být pozitivní. Můj dnešní tip je možná trošku jiný, než jste zvyklí, ale snažím se, aby portfolio mých knih bylo pestré. Stejně si myslím, že to máte hodně podobné jako já. Někomu se líbí blondýnky, někomu zrzavé, jiný by šel na světa kraj za brunetkou. Tenké a hubené, je to vlastně jedno. S knihami je to velmi podobné. Snad jsem se vám trefil do vkusu. A i kdyby ne, tak se mějte hezky a děkuji za podporu. Jdu zase šustit stránkami. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kladsko, jaro 1920. Profesor místního gymnázia nalézá na mostě zmrzačené tělo. Jen o několik dní dříve byl na ulici zastřelen vojenský důstojník s vysokou šarží. Co tyto vraždy spojuje, jestli tedy vůbec něco? Mají se obyvatelé městečka Glatz obávat nálezu dalších obětí? A proč byl k vyšetřování obou vražd povolán až z Berlína armádní vyšetřovatel, kapitán Wilhelm Klein, jehož minulost je stejně záhadná jako spáchané vraždy? Klein za pomoci vzdorovitého strážmistra Koschella a policejního asistenta Jürgena Rotha zahajuje vyšetřování. Ví, že překážkou se mu stanou nejen představitelé místní samosprávy, ale i vlastní slabiny.

Mistrně vystavěný detektivní román Tomasze Duszyńského udržuje čtenáře v napětí až do poslední stránky. Jeho hlavním hrdinou je Glatz - slezské městečko, v němž lze stále zaslechnout ozvěny nedávno skončené války. Stín kladské pevnosti skrývá nejedno ponuré tajemství.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 7. dubna 2023

KNIŽNÍ TIPY - Ušlechtilá stezka - Peter May (2023)


Ušlechtilá stezka - Peter May
2023, Host

Přiznám se vám k jedné věci. Pro detektivky, které se zaobírají historií, mám poslední roky velkou slabost. Zde se navíc vydal Peter May do roku 1978, do tehdejší Kambodži. Rudí Khmérové a jejich řádění nám bylo v dějepise předkládáno přeci jen úplně jinak, než jaká byla pravda. Člověk se učí celý život a je fakt, že v některých dějinných událostech mám díky socialismu dodnes mezery. Spousta věcí zkrátka nebyla tak, jak nám soudružky učitelky musely říkat. Kniha ale není suchým historickým textem, ale události jsou spíše krutou kulisou. Zaujala mě ještě jedna věc. Jedná se o příběh otce a dospívající dcery. Mám to doma momentálně stejné a je zajímavé si představovat, jak bychom reagovali my. Podle mě to ani nejde. Je to stále dokola, kdyby lidí více četli a z knih se alespoň trošku poučili, bylo by nám na světě o hodně lépe. Ale zrovna vám to nemusím říkat.

Když jsem knihu přinesl domů, nejdříve jsem chodil okolo opatrně. Ani jsem si nepřečetl shrnutí, o čem pojednává. Peterovi Mayovi jsem jednoduše věřil, šel jsem na jistotu, i když je to teprve druhá knížka, kterou od něho mám. Doporučoval mi jej kamarád, se kterým vždy před koncertem probíráme knihy. Zapsal jsem si jméno do poznámek do telefonu a trošku se styděl, protože jsem si o sobě naivně myslel, že mám přehled. Jenže tenhle autor mi proklouzl mezi prsty. Tohle je na knížkách hrozně krásné. Když objevíte někoho nového, líbí se vám jak píše a postupně se stanete jeho fanouškem. Hrozně se mi líbí, jakým způsobem píše. Jak vykresluje postavy. Jeho příběhy mají hlavu a patu, nejsou zbytečně překombinované a odsýpají. Hrozně dobře se čte. Je radost otevřít kapitolu, chvilku přemýšlet, kde vše skončilo a plynule navázat. Někdy se mi dokonce stává, hlavně tedy v pátek odpoledne, že jsem tak unavený, že na chvilku usnu a moje fantazie se rozlétne do jiných dimenzí. Když se proberu, tak se musím vrátit. Několikrát se mi dokonce stalo, že jsem směr dobře odhadl. 

Máme kousek za domem les a když jsem se tam byl projít, představoval jsem si, že jsem v džungli. Možná to působí trošku dětinsky, ale když ona je knížka tak přesvědčivá a já podobné věci docela prožívám. Člověk si uvědomí, jaké to muselo být hrozné. Tisíce mrtvých, vše se mí míhá před očima. Dokonce jsem si začal dohledávat další informace a byl jsem zděšený. Tolik utrpení, tolik bolesti. Tolik zničených životů. Máme trošku problém s tím, že podobné historické události překrucujeme, zapomínáme na ně a nebo nám jsou zcela lhostejné. Schválně, zkuste se zeptat ve svém okolí, kdo o Kambodži něco ví. A teď nemyslím, že zmíní jednu větu o lebkách, vyskládaných na hromadu. Ta sice obletěla svět, ale je jen kapkou v krvavém moři. Kambodža je dodnes poznamenaná a myslím si, že to bude trvat ještě několik generací, než se rány trošku zahojí. Otázkou pak je, kolik dalších zemí zažilo něco podobného. Člověk si opravdu začne o hodně víc vážit toho, že u nás máme vcelku klid. Knížku jsem docela často odkládal, abych se nadechl. Někdy jsem vyběhl na balkon, abych cítil ve tváři čerstvý vzduch. 

Postava Jacka Elliota je napsaná velmi uvěřitelně. Jasně, je to hlavní hrdina, musí přežít a někdy je to až neuvěřitelné, ale o tom knížky přece jsou. Musím někomu fandit, oblíbit si jej, chápat jeho činy a říkat si, jak bych ve stejných situacích reagoval. Lisu jsem se také snažil pochopit, ale někdy mi přišlo její jednání nelogické, divné. Ale to bude asi tím, že se příliš neumím vžít do života dospívající dcery. Navíc do roku 1978 a Kambodži. Holky v tomhle věku jsou zkrátka jiné a je to tak moc dobře. Každý se musí vymezit, naladit si svůj život. Nemají to vůbec lehké a to v žádných dobách ani kulturách. Přesto a právě proto je máme přeci tak rádi a milujeme je. Jako otcové, jako jejich budoucí partneři, jako dědové. Zrovna tím procházím a tak si říkám, že ona ta Lisa zase tak divná nebude. Je to vlastně holka, která zažívá věci, které by neměla. Slušelo by jí víc smíchu, klidný život a pohoda. První lásky a tak podobně, znáte to. Místo toho zažívá něco, co je špatné a ošklivé. Nedovedu si vůbec představit, jak by v jejím případě reagovala současné generace, pro kterou je vrcholem života selfie na záchodě. A je to vlastně dobře. 

Tahle knížka je i o hledání. O otci a dceři, kterým osud nepřeje. Je dobrodružná, některé momenty z džungle jsou popsány tak, že mě mrazilo v zádech. Je hodně znát, že si autor nastudoval perfektně dějinné události, že si dal čas a spoustu práce. To se mi na Peterovi Mayovi hrozně líbí. Je poctivý, nenechává nic náhodě. Ale také umí napsat příběh, který zaujme. Je napínavý a chytil mě ihned za pačesy. Není to klasický thriller, ani detektivka, spíše se jedná o dobrodružnou jízdu od začátku do konce. Stráveného času rozhodně nelituji, na společná setkání jsem se těšil. Když jsem šel divně temným městem, když jsem byl v práci, když jsem plaval, pořád mi vrtalo hlavou, jak bude vše pokračovat. Někdy jsem se mýlil, někdy se trefil, jak už tomu bývá, ale převážně mě dokázal autor překvapit. Dobré také je, že se nejedná o geniálního sériového vraha, který po sobě nenechává stopy a všechno vám řeknou až po pitvě. Takových knih je kolem spousta a k dobrým se musíte prokousat. Volím převážně ověřené spisovatele. Ale Peter May je zajímavý právě tím, že je jiný. A to jak stylem, tak tématy.

Zrovna včera chtěla být dcera zase za rebelku. Měl jsem co dělat, abych nevypěnil. Otcové a dcery, to je vždycky námět na román. Kroutil jsem hlavou nad jejími názory, říkal běžná slova o tom, že za nás bych udělal něco jiného (ale není to pravda, v pubertě jsem byl úplně stejný). Pak se uklidním a uvědomím si, že je hrozně dobře, že řešíme vlastně hlouposti, že se máme dobře a rádi. Nikdo na nás nestřílí, snažíme se o klidný život, máme normální obyčejné starosti. Jak říkám, když si člověk přečte podobné knížky, poučí se. Alespoň tak to mám já a doufám, že i vy. Ušlechtilá stezka mě dostala po všech stránkách. Četl jsem jí jedním dechem. V Kambodži to muselo být hrozné. A Peter May opět potvrdil, že je skvělým spisovatelem. Děkuji za pozornost a že jste dočetli až sem. Mějte se co nejlépe. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Otec a dospívající dcera bojují o přežití ve válkou zmítané Kambodži. Podaří se jim k sobě najít cestu?

V roce 1978 je v Kambodži u moci komunistický režim. Jack Elliot se živí jako žoldák a lidský život — i ten jeho — má pro něj nízkou cenu. Když ho bohatý kambodžský uprchlík Áng Júon požádá, aby zachránil jeho rodinu před Rudými Khmery, Elliot počítá s tím, že tento úkol nemusí přežít ani on sám. Mezitím Elliotova dospívající dcera Lisa pohřbila matku a zůstala na všechno sama. Svého otce doposud považovala za mrtvého a je pro ni překvapením, když zjistí, že je naživu. Ve snaze neznámého rodiče poznat vyrazí až do dalekého Bangkoku, kde padne do zajetí. Příběhy otce a dcery — oddělených stovkami mil — se proplétají. Elliot a Lisa se vydávají po kruté cestě nebezpečnou džunglí k sebepoznání.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 24. března 2023

KNIŽNÍ TIPY - Genesis - Chris Carter (2023)


Genesis - Chris Carter
2023, BB art

Nejdřív jsem byl trošku naštvaný, protože přepravní služba nestihla přesný termín dodávky. Byl jsem už dva dny bez knihy a připadal jsem si jako nějaký závislák. Možná i sem, já ke svému životu čtení potřebuji. Je pro mě opravdu drogou, bez které se již neobejdu. Někdo chodí každý den do hospody, někdo musí vyjadřovat svoje názory v různých diskuzích, další si dává do hlavy nekonečné řady seriálů. Já si namáhám oči i mozek. Kriminální thrillery jsem začal číst v době, kdy jsem měl malé děti a nedovedl jsem se soustředit na nic jiného. Potřeboval jsem něco napínavého, když se batolily kolem, když jsem hlídal na hřišti. Měl jsem na kočárku vlastnoručně vyrobený držák a letní terásky byly mým revírem. Pokaždé jsem byl trošku naštvaný, když mě oslovila nějaká maminka a obdivovala naše dvojčata. Chtěl jsem si číst. Někdy v té době jsem se dostal i k Chrisovi Carterovi. Ihned mě zaujal, i když je fakt, že jeho příběhy jsou často hodně kruté i na mě.

Sérioví vrazi jsou dnes velmi populárním tématem. To, co píše tenhle autor, bych přirovnal k brutálnímu death metalu. Jeho popisy míst činu jsou tak sugestivní a naturální, že se slabším povahám zvedá žaludek. Přiznám se, i já, který byl na civilce v nemocnici, občas odvracím svůj zrak. Přesto je v knihách určitá přitažlivost, až si člověk někdy říká, jestli je normální. Jenže pak vidí nějaké zprávy v médiích a říká si, že to s ním není ještě tak hrozné. Tohle je aspoň smyšlený příběh, i když hodně uvěřitelný. Genesis mě chytl za pačesy několik minut po tom, co jsem si knížku vyzvedl. Nožem rozřízl obal, nadzvedl obočí nad cenou, která se neustále zvyšuje a usedl do křesla. Nejdřív jsem si chtěl jen tak přečíst obsah, pak se dojít svléknout, udělat něco k svačině, jenže mi nebylo přáno. Stačilo několik prvních stránek a ztratil jsem se v Los Angeles. Chodil jsme po ulicích s Robertem Hunterem a Garciou. A vrah byl zase o něco brutálnější než dřív. Krev teče proudem, obětí i jejich pozůstalých je mi velmi líto. 

Zase se mi stávalo, že jsem se lekal v ulicích. Tahle knížka je o lidském zlu, o temnotě. Přemýšlel jsem, jestli takoví lidé opravdu existují. Asi ano, protože spousta jedinců, které potkávám, je emocionálně plochých a když někdy slyším jejich názory, tak si představuji, že se vše znásobí a příběh není zase tolik nereálný. Někdo si dá pár piv a na povrch vyplave tolik hnusu a špíny, že se nestačím divit. Mezi lidmi je spousta zla, temných koutů ve zkažených myslích. Občas vyplavou na povrch. Vrah je ale tentokrát v knize velmi chytrý, krutý, čerpá sílu z bolesti. Jasně, že je vše přitažené za vlasy, často na hranici uvěřitelného, ale tady by měla u čtenáře nastoupit fantazie. Musíte přistoupit na autorovu hru. Udělal jsem to s chutí, rád a nadšeně. Protože má kniha dobrý rytmus, je napínavá, čte se vyloženě sama. Genesis jsem si užíval a bylo mi líto, když jsem dočetl. Seděl jsem jako vždycky a bylo mi líto, že vše skončilo. Chris Carter je mistr ve svém oboru. A opět to potvrdil. Je ve skvělé formě. 

Vidím před sebou ulice v Los Angeles, trávím svůj čas ve stínu. Sleduji, jak pánové vyšetřují, přemýšlím nad tím, jak se bude případ vyvíjet dál. Na pitevně mě obestře chlad, znovu si promítám děsivé obrázky z místa činu. V hlavě mi krouží nápady, jak bude příběh pokračovat, často se ale mýlím, Carter mě dokáže překvapit, někdy i šokovat. A to jsem za ty roky dost otrlý čtenář. Kriminální thrillery jsou možná literaturou, kterou někteří opovrhují, ale nenechte se mýlit. Nemám rád knihy o mezilidských vztazích (typicky čtyřicátníci, kteří řeší nekonečné má mě ráda, nemá mě rád), dobrých komedií jsem četl poslední roky opravdu málo a tak mi zbývá sci-fi a pak právě knihy o různých vraždách, případech a jejich řešení. Mám zkrátka rád napětí, tmu a knihy, které mě chytí a nepustí. Genesis patří mezi ně a za sebe můžu tuhle knihu opravdu doporučit.

Je to jízda od začátku do konce. Pro někoho jednohubka, kterou slupne za odpoledne a večer, pro jiného psychologický rozbor poškozené mysli. Opravdu jsem si u knížky odpočinul, i když v tomhle případě je to možná špatné slovo. Vzhledem k tématu jsem si bál, přemýšlel. Genesis mě pohltil a hrozně jsem si to užíval. Chodil jsem domů rychleji, abych si po splnění povinností běžného dne na chvilku sedl a oddal se nejlepšímu odpočinku, který poslední roky znám. Ano, čtení mám opravdu rád. Koneckonců, jinak bych se každý pátek nevracel s nějakým tím tipem. Třeba vás tahle knížka zaujme. Pokud máte rádi thrillery a třeba i brutální death metal, tak by myslím mohla. Je pátek a tentokrát splnila přepravní služba svůj slib. Čeká na mě v boxu další zásilka. Pokud chcete vědět jaká, stavte se zase v pátek. Třeba vás nějaký můj tip zaujme. Děkuji za pozornost a přeji vám krásný den. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Robert Hunter je povolán k nejděsivějšímu místu činu, jaké kdy navštívil. Ještě větší znepokojení se ho zmocní, když se při pitvě najde v těle oběti verš básně zanechaný vrahem.
Zanedlouho se najde další mrtvola. Metody a podpis vraha se liší, ale stupeň použitého násilí nasvědčuje tomu, že za oběma zločiny stojí stejný pachatel. Hunterovy obavy potvrdí nález druhé části básně. Tento objev však nejenže spojí dvě vraždy, ale je už jasné, že jde o dílo sériového vraha.
Robert Hunter i přes nedostatek forenzních důkazů musí dostihnout nejdisciplinovanějšího a nejsystematičtějšího zabijáka, na jakého kdy narazil; pachatele, který se kochá strachem oběti a pro něhož je smrt lekcí, již je třeba udělit.

Genesis je dvanáctým románem série o detektivech Robertu Hunterovi a Carlosi Garciovi.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 3. března 2023

KNIŽNÍ TIPY - Vlk - Samuel Bjørk (2022)


Vlk - Samuel Bjørk
2022, Kniha Zlín

Dnes jsem se vrátil domů a už byla tma. Strávil jsem páteční odpoledne v lesích, abych si vyčistil hlavu. Ještě mrzlo a pod nehty se mi dostával chlad. Chtělo by to něco, co by mě zahřálo. Nemám ale čas. V boxu kousek od našeho domu na mě čekala nová kniha od Samuela Bjørka. Koupil jsem ji jen podle jména autora. Měl jsem nějakou slevu a bylo nutné ji využít. Papírová krabice s důrazem na ekologii. Přestřihnu lepenku a vybalím 464 stránek velkou knihu. Pozdravím se s rodinou a zapomenu na večeři. Ty si nejedl? Zeptá se mě manželka a směje se mi. Moc dobře ví, že jsem mimo. Mimo tenhle svět. V zemi stínů na severu, kde Munch a Mia vyšetřují jeden hnusný případ. Dva mrtví kluci. Něco, na co nechcete ani pomyslet. Pokud jste tedy normální. Šustím stránkami a knížku odložím až po sto stránkách. 

Ale stejně mi to nedá. Odmítnu pozvání na promítání filmu a zalezu si do kouta. Vlk je prequelem, zajímavě napsaným příběhem toho, co se stalo kdysi předtím, než začal celou tuhle sérii Samuel Bjork psát. Četl jsem od něj vše, jako první skvělou V lese visí anděl a patří k mým velmi oblíbeným autorům. Tentokrát ve velmi dobré formě. Jen musíte mít klid, není to takový ten dnešní jednoduchý případ, který nějaký super detektiv vyřeší díky své genialitě. Naopak, Vlk více připomíná realitu. Spousta slepých odboček, podivných lidí, kterých žije na severu (a nejen tam) spousta. Postupné rozplétání nitek. Je to jako matematický příklad o několika neznámých, který musíte vyřešit. Ono tedy, nakonec zůstane vše takové otevřené. To je snad jediná moje kritika. Ale možná je to schválně, protože bude pokračování. Necháme se překvapit. 

Psát o knihách a neprozradit vám důležité věci, je poměrně složité. Nesmím ani naznačovat. Lepší bude, když vám popíšu své pocity a emoce, které z knihy mám. Tak zaprvé. Je opravdu napínavá, hned jsem se chytl. Důkazem budiž několik dotazů mé ženy, na které jsem řekl ano a vůbec si je nepamatuju. Když jdete lesem a je tma, zbystří se vám smysly. Alespoň tak to vnímám já. Stane se z vás oběť a nebo šelma. Samozřejmě v přeneseném slova smyslu. Je ale pravdou, že se více lekáte stínů. A s touhle knížkou jsem to měl hodně podobné. Je záhadná, jako stíny stromů. Jako lesní pěšina, která najednou skončí a zůstane jenom pár stop v bahně. Oba hlavní detektivové, ale i všichni jejich kolegové, jsou my sympatičtí. Postavy jsou vykresleny velmi přesně a zajímavě. Pro mě mimochodem velmi důležitá věc. Miu samozřejmě miluju, to asi každý, že? Vyšetřování se několikrát zasekne, což někteří čtenáři pravděpodobně nepochopí a nebude se jim to líbit. Osobně s tím ale nemám vůbec žádný problém. 

Konečně jsem se navečeřel. Ani jsem nepostřehl, že někteří z naší rodiny už šli spát a někteří odešli za kamarády. Pořád si čtu a pak už toho musím nechat, protože je noc. Ještě počkám, jako správný fotřík, až zaklapnou dveře a jsme všichni pohromadě a pak jdu spát. I když jsem unavený po celém týdnu v práci, tak nemůžu spát. Vlk se mi přenesl i do stavu mezi bděním a sněním. Jen nejsme na severu, ale u nás. V sychravém lese na kraji města. Možná bych věděl, kdo to mohl udělat, to je poslední myšlenka, se kterou usnu. Ráno si ihned vypláchnu oči, nasadím brýle a čtu si dál. Venku pěkně fouká a všichni spí. Jsem zase daleko mimo realitu. Mám to takhle pokaždé, když čtu něco, co mě baví. Miluju svět fantazie. Zkoušel jsem sice číst nějaké slavnější současné autory beletrie a většinou jsem knihu vrátil. Nešlo to. Potřebuji napětí, něco neotřelého. Možná si myslíte, že to není normální, ale to byste museli kritizovat i čtenáře Agathy Christie. Ta dovedla být také velmi morbidní. 

Až se mě kolega z práce zeptá, co bych mu doporučil za nějakou dobrotu, Vlka mu s klidem předhodím. Bavil mě. Je trošku jiný, než jsme od autora zvyklí, ale i tak mě opravdu chytil. On je totiž Samuel Bjork velmi chytrý, je znát, že je původním povoláním dramatik a divadelník. Někde jsem četl přirovnání k Jo Nesbovi, ale není to dle mého pravda. Rytmus jeho knih je zcela jiný. Příběhy promyšlenější a složitější. Navíc, od Nesba se mi poslední knížky moc nelíbily. Připadá mi vyčerpaný. Ale to berte jen jako můj názor. Nad Vlkem jsem hodně přemýšlel. Vždycky jsem si říkal, jak je lidská mysl dodnes záhadná. Co někoho vede k tomu, že je zlý? Nakonec zbyde jenom smutek. Odpoledne se chystám zase do lesa. Dnes se můžu toulat o něco déle. Žena půjde se mnou. Jen mě mrzí, že knihu ještě nečetla a nemůžeme spolu všechno probrat. Doufám, že jsem vám svým dnešním tipem udělal radost. Jako vždy musím poděkovat za pozornost. Mějte se co nejlépe a přeji dobré světlo na čtení!

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tady to všechno začalo. Mysteriózní prequel bestsellerové série.

Oblíbený norský autor Samuel Bjork přichází s novými díly z detektivní série s vyšetřovateli Holgerem Munchem a Miou Krügerovou.

Píše se rok 2001. Novopečený šéf zvláštní vyšetřovací jednotky Holger Munch má za úkol vyřešit vraždu dvou jedenáctiletých chlapců. Nedostatek důkazů ho přivede na nápad angažovat talentovanou studentku policejní akademie Miu Krügerovou. Ani s pomocí její intuice se však nevyhnou všem falešným stopám, které jim zanechává pomatený vrah posedlý vizuální dokonalostí. Podaří se nakonec dopadnout muže, jenž má hrůzné činy na svědomí?


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 10. února 2023

KNIŽNÍ TIPY - Noční brána - Peter May (2022)


Noční brána - Peter May
2022, Host

Je to už poměrně dlouho, co jsme Monu Lisu viděli. Byl to tenkrát krásný výlet. Paříž před lety o velikonocích doslova zářila. Procházeli jsme různá slavná místa, budovy, ve kterých se odehrávala historie. Ve městě byla spousta věřících z celého světa. Byl to náročný víkend. Sedíme v Louvru a pijeme kávu. Připadáme si napnutí, máme průvodkyni, která je fakt skvělá. Jdeme do galerie a procházíme jednotlivými odděleními. Pak ji spatříme, nesmí se fotit bleskem a dvě gorily, které před ní stojí, se tváří hodně nepříjemně. Jsem pokorný, ano, cítím se tak. Vůbec si nedovedu představit, že by mohl někdo obraz ukradnout.

Tedy až do letošního ledna, kdy se ke mě dostala poslední kniha Petera Maye. Ten nám předkládá zajímavý děj. Odehrává se na dvou místech. Ve Francii a ve Skotsku. Ve dvou dobách, v současnosti a za okupace Francie. Můj oblíbenec Enzo se vrací, aby vyřešil vraždu uměleckého kritika na narazí i na údajnou krádež obrazu. Oba příběhy se na závěr protnou a potkají. Seděl jsem a knihu doslova hltal. Protože je velmi poutavě napsaná. Mám rád, když se autor zaobírá historií, líbí se mi rozplétat staré křivdy a nenávist. Kniha je pro mě pak vždycky o hodně víc uvěřitelná. Peter May navíc perfektně zná místopis i historii. S troškou té fabulace, bez toho by to nebylo ono, nemám pravdu? Vždycky se mi líbily příběhy coby kdyby. Zase se mi stalo to, co poslední dobou čím dál častěji. Kniha se mi přenesla i do snů, do představ. Jezdím pak městem, poslouchám muziku a přemýšlím, jak bude všechno dál pokračovat. Mám velkou radost, když odhadnu děj správně.

Ke knihám, stejně jako kdysi k Moně Lise, přistupuji opravdu s pokorou. Nechávám se unášet stránkami, surfuji na vlnách fantazie. Manželka čte také hodně, ale mě tvrdí, že jsem možná už závislý. Ale nedivte se mi, s knihami jsme vyrůstal a pravděpodobně s nimi i zestárnu. K muzice, skladatelům, stejně jako ke spisovatelům mám opravdový respekt. Peter May má dar vyprávět, talent vystavět parádní příběh. Záleží jen na vás, zda budete přístupní. Jasně, že je něco trošku přitažené za vlasy, to musí být, jinak by byl děj nudný, víte. Ještě mě poslední dobou pokaždé zaujme jedna věc. Jsou to osobnosti stárnoucích detektivů. Tak nějak se asi podvědomě připravuji i já na budoucnost. Mají zkušenosti, ale i své vrtochy. V dnešní době kultu nekonečného mládí je to asi divné, ale je tomu tak. To jen abyste také věděli. Pro mě je důležité se ztotožnit. Vyšetřovatel mě nesmí štvát a nebo když už, tak jen trochu.

Mám teď nějaké štěstí na to, že čtu knihy některých autorů od konce. Noční brána má být totiž poslední s Enzo Mecleodem, takže jsem zase v situaci, kdy si budu muset dokoupit spoustu knížek, abych všechno dohnal. To sice stojí peníze, ale dám je rád. Jsem na tohle hrozně staromódní. Bylo by mi trapné, knížku někde stáhnout a nezaplatit. Mám to stejné, jako s muzikou. Samozřejmě, že ji poslouchám převážně digitálně, ale platím za ni. Pořád si myslím, že těch pár krejcarů je i takovým menším vyjádřením toho, že se mi kniha/album líbí. Svět se samozřejmě mění, nové technologie jsou skvělé, akorát je to chce se je naučit používat pořádně. U knih to mám ale pořád tak, že musím mít v rukou fyzický výtisk. Čtečka knih mě zatím neoslovila. Pořád mám pocit, že na ní čtu úplně jinak. Není to ono. Ale možná jsem už jen starej a melu tu hlouposti. 

Co dodat závěrem? Snad jenom, že když jsem knížku dočetl, tak jsme se ženou říkali, jestli jsme tenkrát v Paříži opravdu viděli pravou Monu Lisu. Asi ano, ale kdo ví? A to je možná jedna z hlavních devíz Noční brány. S hroznou chutí jsem přistoupil na děj, připadal mi velmi uvěřitelný, čtivý, zajímavý. Pořád byla zima, mrzlo až praštělo a chvíle s dobrým pivem a moje oblíbené křeslo byli hrozně milými společníky. Je tedy pravdou, že děj z minulosti byl přeci jen o trošku lepší, než současnost, ale to může být také tím, že to tak mám nastavené já. Knihu vám mohu rozhodně doporučit. Možná jen začněte s nějakou dřívější a ne s poslední jako moje maličkost. Jinak si dovolím ještě jednu drobnost. S knižními tipy se můžete na našich stránkách setkávat již druhým rokem. Vůbec jsem tenkrát za covidu netušil, jak mě to bude bavit. Hrozně moc vám děkuji za přízeň. Moc si toho vážím. Opatrujte se a zase za týden. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Enzo Macleod se vrací vyřešit dvě vraždy, které od sebe dělí celých sedmdesát let.

V ospalé francouzské vísce vytrhnou kořeny vyvráceného stromu ze země mrtvolu muže s prostřelenou hlavou. O týden později je v nedalekém domě chladnokrevně zavražděn známý umělecký kritik. Obě vraždy však od sebe dělí více než sedmdesát let.

Forenzní odborník Enzo Macleod je požádán, aby ohledal místo první vraždy, a než se naděje, pomáhá i s vyšetřováním druhého případu. Začínají se odvíjet dva příběhy — jeden z minulosti, z let válečné okupace Francie, kdy funkcionáři třetí říše zatoužili po vrcholném díle evropského umění, Moně Lise. Druhý příběh se odehrává v současnosti, na podzim roku 2020, kdy se Francie zmítá v druhé vlně covidové pandemie. Je možné, že by spolu oba případy nějak souvisely? A kam až sahá řetězec událostí, který začal ve chvíli, kdy se ředitel pařížského Národního muzea Jacques Jaujard rozhodl zachránit mistrovská díla z Louvru před nacistickým rabováním?

https://www.databazeknih.cz/knihy/akta-enzo-nocni-brana-487648

https://www.dobre-knihy.cz/nocni-brana-600079.html

------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 20. ledna 2023

KNIŽNÍ TIPY - Šachy pod sopkou - Håkan Nesser (2022)


Šachy pod sopkou - Håkan Nesser
2022, MOBA (Moravská bastei)

Psaní jsem měl rád od malička. Už na základní škole. Bílý papír pro mě byla vždy výzva. Dlouhé roky jsem musel psát tužkou. Vyprávěl jsem příběhy, popisoval, hrál si se slovy a paní učitelky byly nadšené. Dostával jsem dvakrát podtržené jedničky. Bylo to pro mě tak nějak automatické, nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Někteří spolužáci seděli a nic je nenapadalo. Já měl co dělat, abych tok svých myšlenek vůbec zkrotil. Učil jsem se a neustále četl a četl. Svět knih je pro mě stále tajemstvím. Rád se nechávám pozvat od oblíbených spisovatelů do jejich světa. Usínám s nimi, přemýšlím, kam se bude dál děj ubírat. Možná právě proto mám rád detektivky. Mistr Nesser má navíc svůj vlastní styl vyprávění. Žeru ho. A hotovo.

Občas se sice moc vykecává, ale to mi nijak nevadí. Mám čas, knížka je pro mě i relaxem, není kam spěchat. Novinka Šachy pod sopkou je o spisovatelích, o jejich světě. O popisované i zrealizované vraždě. Do hry vstupují Barbarotti a Eva. Jako vždy vynikající. Rozplétají, někdy dlouze a složitě, jednotlivé nitky, které se nakonec spojí v jeden výsledek. Je to jako matematický příklad, který má několik neznámých. Občas se vydáte i slepou větví, abyste se zase vrátili na začátek. Tohle je přesně jedna z věcí, které na Nesserovi miluju. Vyšetřovatelé jsou reální, uvěřitelní. Žádní zázrační géniové, ale obyčejní, i když nadmíru chytří lidé. Zmínit musím i Barbarottiho rozmluvy s Bohem, které mě v některých dřívějších knihách trošku štvaly, ale zvykl jsem si a abych pravdu řekl, už bych si bez nich jeho detektivky ani nedovedl představit. Má to něco do sebe, přiznávám. 

Děj je z prostředí, do kterého jsem se před lety mohl dostat. Jenže mě připadal příliš nestálý. Možná si ale jenom tolik nevěřím. Protože znáte to, jít dneska se srdcem na trh, na to musíte mít trošku i hroší kůži. Protože co si budem, spousta lidí není hodných, nepřeje, dělá jim dobře, když ostatním ubližují. A vy se před nimi obnažíte, stojíte před nimi se svými city a jste hrozně jednoduchých terčem. Každý, co kdy něco vytvořil, určitě bude vědět, o čem píšu. Znám spoustu skvělých lidí, kteří umí psát, jsou poctiví a mají i talent, ale zůstanou všem navěky neznámí, protože je po prvním křehkém publikování sejmul nějaký debil. Jen tak, aby se mohl zasmát cizímu neštěstí. O tom jsou Šachy pod sopkou také. O fanoušcích, o celém tom kolotoči vydávání knih. Ale hlavně o psaní. O vnitřním světě autorů. A na detektivech je, aby vše rozpletli. 

Ono se to nezdá, dnes pokud nemáte během dvou kapitol minimálně deset zohavených mrtvol, tak to přijde mnohým jako nuda. Nejlépe co nejbrutálněji. Ale ono to není jenom tak, někoho zabít. Brání nám v tom pud sebezáchovy, výchova, společnost. Není to nic normálního a v člověku musí mít v sobě hodně temnoty a špíny, aby něco takového provedl. Bývá to stále výjimka, chyba v hlavě i systému. To je další z věcí, které se mi na Nesserovi líbí. Je citlivý, ví moc dobře, že vraždí hlavně nešťastníci, kteří jsou na dně. Neomlouvá je to, ale pokud chcete zjistit, kým jsou, musíte nejdříve vědět, proč. Jsou to zásadní otázky, které si vyšetřovatelé kladou od začátku případu a mnohdy není vůbec lehké je objevit a už vůbec na ně odpovědět. 

Takže přátelé, pokud máte rádi svět psaní knih a milujte severské krimi, tak neváhejte. Nesser je natolik svérázný autor, že chybu neuděláte. Jeden známý z twitteru napsal, že Nesser nikdy nenasere. Musím se pod jeho výrok podepsat. Mě osobně se knížka hodně líbila. Je vlastně druhou, co jsem letos četl a byl jsem hrozně rád, že jsem ji k vánocům dostal. To víte, my si děláme doma takhle dobře. Na co kupovat věci, které si můžete dopřát během roku? Ale kniha, to je něco jiného. Nějak s nimi mám spojené vánoce od malička. A jsem tomu neskutečně rád. Děkuji moc za pozornost a bylo mi ctí se s vámi podělit o další knižní tip.  Snad vám přijde k duhu. 

PS: Víte, co se mi na knížkách Håkana Nessera líbí asi nejvíc? Je neskutečně lidský. A miluji i  jeho styl suchého humoru.

-----------------------------------------------------------------------------------------------
„Autorovy poslední dny a smrt“ – tak zní titul nedokončeného románu poměrně populárního spisovatele Franze J. Lundeho o znepokojivých událostech, které se mu přihodily na podzim roku 2019. Lundeho text se po čase dostane do rukou komisaře Gunnara Barbarottiho. Jak je vidět, ve světě spisovatelů se mohou odehrávat podivné věci. Text Barbarottiho zcela pohltí, přestože si současně klade otázku, zda by se raději neměl věnovat důležitějším úkolům. Do temného příběhu vstupuje během roku 2020 také covid-19. K rozluštění záhady dojde až začátkem června, v den státního svátku Švédského království.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 13. ledna 2023

KNIŽNÍ TIPY - Lucia - Bernard Minier (2022)


Lucia - Bernard Minier
2022, XYZ (ČR)

Těšil jsem se skoro přes týden. Dostal jsem tuhle knihu k vánocům a šetřil jsem si ji. Věděl jsem totiž, že pojedu na Silvestra na hory a budu tam hlídat partu puberťáků. Pil jsem pivo nahoře u kamen, zezačátku ve velké zimě a pod dekou. S pivem u ruky, abych se nemusel vůbec zvedat. V kamnech praskalo dříví a jednou mi dokonce vyhasla. Četl jsem totiž zase takovým tím mým způsobem, kdy nevnímám svět okolo. Pouštěl jsem si nové Candlemass a když už mě bolely oči, tak jsem vzpomínal na své blízké. Byl přeci jen konec roku. Syn dole s kamarády pouštěli nějakou retro hudbu, zpívali a bavili se, jako jsme to dělávali my jako mladí. Nerušil jsem, měl jsem knížku a pivo a to mi stačilo ke štěstí. Dokonce mi až po několika stránkách došlo, že už nevyšetřuje Martin Servaz, ale Lucia. Získala si mě ihned na svoji stranu.

Příběh je možná trošku neuvěřitelný, šokující, morbidní. Ale takové už zlo bývá. Mě baví právě autorova velká fantazie. Děj je navíc zasazen do Španělska, které miluju. Několikrát jsem tam byl a stalo se mojí velmi oblíbenou destinací. I když je tedy fakt, že teď už bych se trošku bál. Ne vážně, příběh je opět skvěle a zajímavě napsaný. Strhující, řekl bych. Neměl jsem ani moc čas přemýšlet. Chtěl jsem jenom víc a víc. Odpoledne jsem topil dole, aby měli mladí příjemně na svoji oslavu. Byl jsem jak starý jezevec, který chce svůj klid. Nahoře, v místech, kdy jsem kdysi vůbec začínal číst jako mladý rybízek, na chalupě v horách, kde bylo přeci jen o trošku menší teplo, než v nížinách. Lucia je oslavou detektivních příběhů a moc se mi líbila. Zase něco malinko jiného, což oceňuji o to více. 

Někde jsem četl, že si někteří čtenáři stěžovali na příliš morbidních a krutých momentů. Moc krve, psali. Inu, ano, zlo je opravdu ošklivé. Nebuďme ale naivní, pořád si myslím, že něco takového by se mohlo stát. Někdy jsem až překvapen, když vidím příběhy sériových vrahů. Není to samozřejmě normální, ale přiznejme si, že bohužel se to někdy stává. Minier navíc umí psát velmi poutavě a je jedním z mých nejoblíbenějších autorů současnosti. Baví mě jeho styl, sloh, způsob, jakým jeho postavy uvažují. Nechce se mi jeho svět opouštět, když knížku dočítám. Jsem potom smutný, že už je konec. Dle toho se podle mého poznají dobré příběhy. Pamatuji si je a pořád přemýšlím, jak bude děj pokračovat. Vůbec jsem nelitoval, že nejsem na nějaké velké oslavě, že nestojím na náměstí a neřvu 5,4,3,2,1 a tak dále. Na Silvestra jsem nikdy moc nebyl, jedna moje kamarádka říká, že to chlastají jenom amatéři. Něco na tom bude. 

Ještě jedna věc mě pokaždé na Minierovi zaujme. Perfektní znalost prostředí, všechno dává logicky smysl. Je jako nějaký dobrý matematik, který rozplétá záhadný příklad. Na konci jste překvapeni výsledkem, ale vše zapadne do sebe, jako skládačka. Studentské městečko, ale i staré kostely, tajemstvím opředená místa, magično, temnota. A napětí, které jsem si neskutečně užíval. Lucia ve mě vyvolávala představy, procházel jsem se s ní i ostatními uličkami, sledoval ze stínu, jak bude děj pokračovat. Byl jsem překvapen, obracel jsem stránky a šustil jimi, chtěl jsem pořád víc a dál, až mě znovu bolely oči a musel jsem přikládat do kamen. Foukalo, na půdě se ozývaly podivné zvuky, na chodbě byla zima a když mě močopudné pivo vyhnalo ven, viděl jsem všude přízraky. Hergot, neblbni, říkal jsem si a vracel se ke knize s dalším pivem. Hltal jsem písmena, jedl u toho oříšky, na kterých jsem asi závislý.

Knihu nelze jinak než doporučit. Všem čtenářům thrillerů, kteří mají rádi napínavé příběhy, tajemnou a šílenou minulost, která se jako krvavý otisk přenesla do zvrácené mysli. Některé momenty jsou hodně nechutné. To je pravda, nemohl jsem je vyhnat z hlavy. Ale přiznejme si, že něco podobného se děje i v realitě. Stačí si zapnout zprávy. Což jsem tedy raději o vánocích vůbec nedělal. Vrátil jsem se zase o kousek blíže k přírodě, načerpal sílu na další rok a sledoval, jak jiné posedli démoni. Lucia je velmi dobrou detektivkou, která by neměla chybět ve sbírce žádného opravdového fanouška žánru. Děkuji za pozornost! Minier je prostě borec a hotovo!

--------------------------------------------------------------------------------------------------
Zlo se nezastaví před ničím. Proto ho musí zastavit ona.
Skupina studentů kriminologie ze španělského města Salamanca odhalí existenci vraha, který své oběti aranžuje podle renesančních obrazů. Je možné, že teď znovu udeřil? Případ brutálně ukřižovaného madridského vyšetřovatele tomu nasvědčuje. Jeho parťačka Lucia Guerrero se s pomocí studentů pouští do složitého vyšetřování. Společně budou čelit svým nejhorším obávám, vlastní minulosti – a pravdě, která je ohavnější než všechna zvěrstva z legend a mýtů.

Skupina studentů kriminologie na univerzitě v Salamance odhalí existenci vraha, který už několik desetiletí uniká spravedlnosti a aranžuje své oběti podle renesančních obrazů.

Vyšetřovatelka Lucia Guerrero najde v Madridu svého parťáka ukřižovaného na Kalvárii a vydá se po stopě jeho vraha.

Všichni jsou konfrontováni se svou vlastní minulostí, se svými nejhlubšími hrůzami a s pravdou ohavnější než všechny legendy a mýty.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 9. prosince 2022

KNIŽNÍ TIPY - Tisíc ďáblů - Frank Goldammer (2022)


Tisíc ďáblů - Frank Goldammer
2022, Vendeta

Zase jednou se mi stalo, že jsem byl knihou tak pohlcen, že jsem neviděl, neslyšel. Toulal jsem se ulicemi poválečných Drážďan. Město je již nějaký čas obsazeno Rusy. Místo NSDAP vládne všemu Komunistická strana a znáte to - někteří říkají, že za Hitlera bylo lépe. Hlad, zima, neskutečná bída. Okradené děti. Za chleba se platí zlatem. A ve všem tomhle marastu začne někdo zabíjet ruské oficíry. K případu je povolán komisař Heller, který je známý i čtenáři našich stránek. Ano, již jsme o něm psali v minulém roce, když vyšel Strašák. To bylo město zrovna bombardováno a nacisté mleli z posledního. Teror na obyvatelstvu ale ještě neměl skončit.

Dobová, neskutečně přesně a realisticky vykreslená atmosféra velmi temně a uvěřitelně podkresluje celý příběh. Ten je sám o sobě silný a šílený. Čekal jsem u alzaboxu, až mi kniha přijde a ihned jsem ji rozbalil. Sedl jsem si do křesla a přečetl prvních sto stránek. Nejedl jsem. Víte, někdy si říkám, jak si pořád stěžujeme, nadáváme a přitom to není tak dávno, kdy se naši předci měli o hodně hůře než my. Kdy se ženský prodávaly za kus žvance, kdy děti i staří umírali na nedostatek péče. Nebyly léky, ani čím topit. Okradli vás během několika okamžiků. Někdy si říkám, jestli bych dokázal být v té době čestný a rovný. Ono, když máte rodinu. Vstupte do strany a budete se mít lépe. Stačí podepsat. 

Ruská správa samozřejmě hází vyšetřovateli klacky pod nohy, ale nejsou to jenom oni. Nacisté stále škodí, spousta Němců pořád věří starým pořádkům. Jiní zase novým, neméně špatným. Ale je to vlastně jako vždycky. Najdou se i dobří lidé, kteří pomohou. Některé scény nevyženu asi nikdy z hlavy. Když veze Heller uříznutou hlavu, kterou našli v křoví u Labe batohem tramvají, když ošetřuje svoji bytnou, která má pravděpodobně tyfus. Nebo rozhovor s patologem z Gruzie. Ale nebudu vám prozrazovat detaily. Lepší bude, když si vše přečtete sami. Mě se knihy od Franka Goldammera líbí, protože jsou jiné, propracované. Napsal jich více, tak doufám, že se někdo pochlapí a vydá i další. Už teď, při druhém setkání mohu napsat, že jsem si tohoto autora velmi oblíbil.

Má totiž dar vypravěče. Dokáže vykreslit nálady doby, ale i vytvořit zajímavou a neotřelou zápletku. A to umí málokdo. Jako kulisu jsem si k četbě pouštěl válečný death metal a mohu vám říci, že iluze byla dokonalá. Z každého slova, z každé věty jsem cítil chlad. Tehdejší doba musela být v Drážďanech děsivá. Nechtěl bych tam tenkrát být. Mám rád sílu ducha, sympatické postavy a to Max Heller samozřejmě je. Mám rád i jeho manželku, která má také rozumné a normální názory. Takových lidí, kteří mají pevný charakter, nebývá v těžkých dobách mnoho. Vlastně by se dalo také napsat, že jsem zase hodně přemýšlel. O historii, o současnosti, o tom, jak nám stačí málo a jsme v šoku. Přitom naši dědové by takové věci považovali za drobnou nepohodlnost.

Říkám si stále a znovu, jak jsou pro mě chvíle s knihou a dobrou muzikou čím dál tím lepší. Jsou pro mě relaxem, odpočinkem, ale také poučením. Tisíc ďáblů je zajímavou, neotřelou knihou. S velmi silným příběhem a popisem doby, o které doufám, že už se nikdy nevrátí. Bohužel, poslední roky nám ukazují, jak dokážeme být slabí. Možná, že zapomínáme, nechceme nic řešit, jsme pohodlní. Nevím, to je otázka pro jiné, ne pro obyčejného čtenáře a milovníka hudby i slova. Děkuji vám za přízeň. Knihu si určitě přečtěte. Je sice svým způsobem depresivní, ale také velmi zajímavá a napínavá. A buďte dobří!


KNIŽNÍ TIPY - Strašák - Frank Goldammer (2021):

----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ani dva roky po válce není v Drážďanech klid. Město, stále ještě plné trosek z velkého bombardování v únoru 1945, patří do sovětské okupační zóny a život v něm je jako zlý sen. V mrazivé zimě roku 1947 je život obyčejných lidí doslova bojem o přežití. Trápí je nedostatek bytů, hlad a nemoci. Utrpení nejsou bohužel ušetřeny ani nejmenší děti.
Policejní komisař Max Heller je nově založenou lidovou policií povolán na místo činu ve čtvrti Neustadt. Než však může vůbec začít vyšetřovat, je zavražděný důstojník Rudé armády odvezen ruskými vojenskými silami. Zůstává po něm jen obrovská kaluž zmrzlé krve a opuštěný batoh, ve kterém se skrývá děsivé tajemství: useknutá mužská hlava.
Max se však nevzdává a během náročného vyšetřování, které navíc někdo neustále sabotuje, rozplétá nitky složitého případu, jenž sahá až k nejvyšším ruským vojenským kruhům…


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 2. prosince 2022

KNIŽNÍ TIPY - Deset malých černoušků - Agatha Christie (1939)


Deset malých černoušků - Agatha Christie
1939 (2017), Knižní klub

Bylo mi tuším dvanáct a pro knížky jsem si chodil k mámě i babičce. Byl jsme zrovna na prázdninách a na koupališti jsem potkal svoji krásnou vzdálenou sestřenici. Měl jsem jí plnou hlavu a dostal jsem úpal. Přišla se za mnou podívat. Ležel jsem v horečkách a ona mi dávala obklady. Pokaždé, když se nade mě naklonila, bylo jí vidět do výstřihu. Těch snů, těch divokých snů, co jsem měl. Některé knihy jsem měl zakázané. Byla mi vyhrazena jen určitá část knihovny. Všichni byli u vody a mě už bylo trošku dobře. Vylezl jsem na židličku, zapotácel se, ale měl jsem štěstí. V ruce jsem najednou držel výtisk od Agathy Christie, Deset malých černoušků. Vložil jsem jej do časopisu ABC. Sestřenka mě ten den nachytala dvakrát. Jednou, že na ní mlsně koukám a podruhé, že čtu zakázanou knížku.

Neřekla na mě ani jedno a vlastně může za to, že jsem si Agathu oblíbil již v takhle brzkém věku. A rovnou se přiznám, že mě její knihy zpočátku hodně děsily. Víte, my ještě neznali šílené horory, sériové vrahy a sex na nás neútočil ze všech stran. Každý náznak, propracovaný detektivní příběh, pro nás byl šokující. Pamatuji, jak jsem si přesně pamatoval, kdo jakým způsobem zemřel a měl černé sny. S odstupem času, a po většině přečtených knih této autorky, mohu s klidem napsat, že je geniální. Neprávem ji někteří zařazují mezi "lehkou literaturu". Není to pravda. Vyznala se v psychologii, měla obrovský rozhled a talent. Vše spojila v knihách, které by neměly utéct žádnému poctivému čtenáři. Zůstal jsem věrný celý svůj život a dodnes mívám chuť na její knížky. Mám je kupodivu spojené s létem, s dovolenou, s klidem na chalupě. Možná je to tím, že na horách je úplně jiná tma, možná se jako každý rád trošku bojím.

Příběh je vystavěn velmi pečlivě a právem je zařazován k nejlepším dílům vůbec. Na základě dětské říkanky, kterou chtěli mimochodem někteří aktivisté nedávno zakázat (jaká kravina!), je vystaven košatý, tajemný a temný příběh. I teď, když jsem četl Deset malých černoušků snad podesáté, jsem si užíval perfektně vykreslené postavy, jejich charakteristiku, slabosti. Pořád považuji tuhle knihu za regulérní horor. Vskutku děsivé, psaly tehdejší kritiky a lidé byli šokováni. Nevím proč, ale když čtu knížky od Agathy, tak si vzpomenu i na pana Hitchcocka. Oba uměli velmi dobře pracovat s napětím, krev dávkovali postupně a nechávali čtenáře (diváka), aby si na všechno přišel sám. Někde jsem četl reakci, že je příběh příliš zamotaný. To jako vážně? Přátelé, na podobné názory nedejte zhola nic. Jsou zcestné. Tohle je epesní jízda od začátku do konce. Velmi chytlavá, záhadná a čte se jedním dechem. 

Mě se na knihách (a Deset malých černoušků jsou toho asi nejlepším příkladem) Agathy Christie vždycky hrozně líbilo, jak jsou zpracovány. Luxusní prostředí. Líbilo by se mi asi i žít v té době, kdy byly dámy elegantní a pánové gentlemani. Ale všechno nebylo tak vznešené. Pořád tu jsou vraždy, záhadný vrah a atmosféra, která vás chytne za pačesy a nepustí až do konce. Četl jsem opět jedním dechem, stejně jako kdysi dvanáctiletý kluk. I teď jsem se svým způsobem bál, i když už jinak. Zajímavá je ještě jedna věc. Můj děda tyhle knížky přímo neměl rád, považoval je za brak. Dost často o tom vedli s babičkou diskuze a pokaždé končili tím, že tedy ano, každý má nárok na svůj názor, ale Martičko, to bych do tebe fakt nikdy neřekl. U nás je to zcela jinak, Agatha Christie často okupuje žebříček našich domácích nejčtenějších knih. Každý máme (přirozeně) trošku jiný vkus, ale na téhle autorce se vždy shodneme. Myslím si, že jsem od ní nikdy nečetl nic vyloženě špatného. Mimochodem, dobré jsou i filmy, protože je většinou natáčejí Britové a ti by si nedovolili nějaké faux pas.

Z mé sestřenice je už paní v letech a dlouho jsem ji nepotkal. Jednou mi řekla, že jí to tenkrát hrozně polichotilo. Možná to bylo tím, že byla vždycky hrozně hodná nebo jen procházela takovým obdobím. Nevím, ženským do hlavy nevidíte. Ale o Agathe jsme se spolu často bavili. Stejně jako já přečetla většinu jejich děl. Pro mě je navíc spojena s nekonečným cestováním, s vlaky a nádražími. Psala totiž vždy tak napínavě, že cesta lépe utíkala a nevnímal jsem svět kolem. Deset malých černoušků by si dle mého měl každý přečíst. Mají v sobě totiž něco hrozně tajemného, nebál bych se napsat až magického. Třeba zrovna někam jedete, tak si nezapomeňte vzít knihu s sebou. Opatrujte se a děkuji moc za přízeň! 

"Jeden malý černoušek vztek měl na svět zrádný, proto se sám oběsil - a tak nezbyl žádný."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Nejprodávanější detektivka všech dob, nyní rovněž ve vynikajícím britském seriálovém zpracování pod názvem Až tam nezbyl žádný.
Agatha Christie proslula svou láskou k dětským říkankám a básničkám. Důmyslné spojení zdánlivě nevinné slovní hříčky s vražednou zápletkou patřilo k jejím oblíbeným – a v románu Deset malých černoušků z roku 1939 dovedla tuto kombinaci k nepřekonatelnému vrcholu.
Do luxusního sídla na osamělém ostrově se sjíždí několik hostů. U večeře se dozvídají děsivou pravdu o tom, proč sem byli pozváni – desítka přítomných včetně sluhy a kuchaře zde má stanout před tváří spravedlnosti. V neúprosném rytmu známého popěvku tu den po dni ubývá figurek na stole v jídelně a s nimi jeden po druhém vyhasínají životy obviněných. Zemřou všichni. Kam však zmizel vrah?


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 18. listopadu 2022

KNIŽNÍ TIPY - Kdo seje vítr - Hans Rosenfeldt (p) & Michael Hjorth (2022)


Kdo seje vítr - Hans Rosenfeldt (p) & Michael Hjorth
2022, Host

Já vím, je to zvláštní. Začínat číst detektivní sérii od konce je poněkud neobvyklé. Jenže já byl v kině se svojí dcerou a manželkou a zatímco si holky odskočily koupit něco pěkného na sebe, odebral jsem se do takového toho moderního knihkupectví v supermarketu. Všechno vonělo čistotou, prodavačky se usmívaly a vypadalo to, že je jejich práce opravdu baví. Obešel jsem regály s literaturou pro ženy, s kuchařkami, i ve předu vystavené tituly s komerčně úspěšnými kravinami. Thrillery byly schované vzadu, jakoby se všichni styděli za všechny ty vraždy a temnotu, které se v nich ukrývá. Přiznám se, zaujal mě nejdřív obal, pak název a pak úryvky, které byly na obalu. Řekl jsem si, proč vlastně ne. Mé dámy mě našly jak sedím v dětském koutku a mám za sebou několik prvních kapitol. Začetl jsem se ihned, i přes dementní hudbu, kterou v supermarketech pouštějí. 

Těšil jsem se domů. Následovala rychlá káva, oběd a stále jsem byl mimo. Příběh o ostřelovači, který zabíjí zlé lidi, mě vtáhl do sebe. Postavy jsou vykresleny velmi přesně, čtenáři jsou ihned sympatické. Vlastně tak nějak podvědomě "chápe" i vrahy. Psycholog Sebastian se rozhodl pro klidnější život, je dědečkem, ale to víte, stejně se do vyšetřování zapojí. Velení celého oddělení převzala Vanja a i když příliš ženy jako detektivy nemusím, tak je mi sympatická a fandil jsem jí od začátku do konce. Samozřejmě, do příběhu je zakomponováno, že má dítě, má toho hodně a přesto zvládá. Ale to je poslední roky snad v každé severské detektivce, že je už podezřívám, jestli nemají nějaké kvóty, stejně jako v hollywoodských filmech. Je to vlastně jedno, ničemu to nevadí, ale člověka to stejně zaujme. Možná na to ale jen nejsem zvyklý.

Mám rád, pokud mi knihy pokládají, i když třeba nepřímo, otázky. Je vlastně špatně, když někdo vezme do rukou spravedlnost? Samozřejmě, že je, ale to si myslíme my, kterým se nic hrozného nestalo. Asi bychom přemýšleli a mluvili jinak, pokud by někdo ublížil někomu blízkému. Navíc, co si budeme, nad některými tresty pro zločince zůstává rozum stát. Přiznám se, že mě to pokaždé hrozně rozčílí a říkám si, co chudáci oběti a pozůstalí. Svět je někdy hodně divné místo k žití a nám nezbývá nic jiného než, bojovat. Možná i právě proto jsem slupl Kdo seje vítr jako malinu. Protože je skvělé napsaná, odsýpá, nikde nic nepřebývá. Je krutá a ošklivá, syrová, jako správná severská krimi. Asi si budu muset sehnat i předešlé díly, protože by mě hrozně zajímala postava Billyho. Sériový vrah jako policista? Nebylo by to poprvé. 

Určitě musím zmínit ještě jednu věc. Celý příběh začíná pozvolna, v poklidu, tak nějak "obyčejně seversky". Ale již po několik kapitolách se všechno zvrtne v ďábelskou jízdu. Je po okraj narvaná adrenalinem. Ubíhá v rychlém rytmu. A nejde jen o počet mrtvých, o způsob, jakým jsou zabiti. Jde i o vrahy, kterým jsem opravdu fandil. I když samozřejmě vím, že zabíjet je špatné. Jsou ale momenty, kdy si říkám, že bych jednal podobně. Hrozné co? Nebo ne? Je to otázka viny a trestu. Úplně jsem cítil atmosféru města. Vyjdete ven z domu a neustále se ohlížíte za sebe, jestli není někde za rohem někdo s puškou. Saháte hluboko do svého svědomí, jestli jste někomu někdy neublížili natolik, aby se vám nechtěl pomstít. Do toho klasické hyeny z tisku a televize. Sociální sítě, svět v plamenech. Mám rád hru na co by se stalo kdyby... A knížka není zase tak daleko od reality. Myslím, že podobné situace se již bohužel doopravdy staly.

Bylo to velmi příjemné setkání. Náhoda tomu chtěla, že jsem si pro sebe objevil dalšího spisovatele. Vždycky mám při podobných objevech radost. Budu sice číst celou sérii od konce, ale já se s tím nějak poperu. Znáte to, jsem starý čtenář, já ještě ke všemu přistupuji poctivě. Je na co se těšit a to je hrozně důležité. Aspoň mám nějaké tipy na vánoce pro všechny, co mě chtějí obdarovat. Stejně si poslední roky kupujeme hlavně knížky. Tak to vidíte. Vždycky nadávám, když musím do supermarketu. Nemám je z principu rád. Je tam moc lidí a všechno je tam takový plný pozlátka. Ale knihkupectví, ty tam mají dobrý. Myslím si, že mě tam příště odloží znovu. Jako malé dítě do herny. Buďte silní ve vší té podzimní tmě, co je kolem a opatrujte se! Nejlépe s knihou. Děkuji za pozornost.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Sebastian Bergman a jeho kolegové z kriminálky jsou zpátky na scéně!

Uběhly tři roky. Vanja Lithnerová převzala velení stockholmské kriminálky a prvním úkolem jejího nového týmu je vypátrat ostřelovače, který třemi vraždami během několika dnů děsí Karlshamn. Policie nemá stopy ani svědky a zdá se, že vrah si své oběti vybírá náhodně. Tou příští tedy může být kdokoli z místních.

Sebastian Bergman se stal dědečkem, rozhodl se pro klidnější život a pracuje na částečný úvazek jako psychoterapeut. Když ho ale požádá o pomoc jeden z přeživších tsunami z roku 2004, během níž Sebastian sám přišel o ženu a dceru, obrátí to jeho svět vzhůru nohama.

Nastávající otec Billy se rozhodne, že už nikdy nedá průchod svým utajeným temným touhám. Minulost ho však dožene. Otázka zní, jak daleko je Billy schopen zajít, aby se vyhnul odhalení.



------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 21. října 2022

KNIŽNÍ TIPY - Poslední hřebík - Stefan Ahnhem (2022)


Poslední hřebík - Stefan Ahnhem
2022, Kalibr

Nevím jak to máte vy, ale já pokaždé, když čtu někde o nějaké nespravedlnosti, tak se rozčílím. Ponižování, šikana, smrt jen kvůli tomu, že má někdo moc a proklouzne systémem jako slizký had, mě dokáže rozehřát doběla. A že takových informací je. Novináři se už dávno změnili v hyeny. A nebo to lidé opravdu chtějí? Asi ano. Novinové šokující články dnes nahrazují veřejné popravy. Cizí neštěstí umí potěšit. Asi jsem na to moc citlivý. Zavírám se raději do pokoje, vypínám všechny sítě světa a utíkám do světa knih. Závěrečný díl série s Fabianem Riskem se nadmíru povedl. Od začátku do konce velmi čtivá knížka, napínavá a tak trošku žalující na systém. Jak je vůbec možné, aby se stalo tolik bezpráví? Moc je někdy jako nákaza. A uprostřed toho všeho (a ještě dalších šílených zážitků), stojí hlavní hrdina a vyšetřuje. 

Stefan Ahnhem je již dlouhou dobu mým oblíbeným spisovatelem. Protože píše velmi poutavě, umí vygradovat děj. Thriller má být napínavý, vyšetřovatelé sympatičtí, abychom se s nimi mohli ztotožnit. A zlouni musí připomínat někoho, koho znáte. Třeba z televize nebo z internetu. Kniha je samozřejmě fikce, ale tentokrát si říkám, že bych si dovedl představit, že by se něco takového stalo i u nás. Opravdu stačí jenom vnímat informace, které se na nás valí jako lavina ze všech stran. Čtu dávno už jen to, co se mi líbí. Venku je podzim a neznám nic lepšího, než dlouhou procházku barevným lesem a následné křeslo v rohu pokoje. S oblíbenou knihou, kterou jsem slupl za několik dní. Pořád mě něco nutilo se vracet ke stránkám. Šustil jsem papírem, protože jsem si nikdy nezvykl na e-knihy. V tomhle jsem staromilec a asi to tak už zůstane. V knihkupectví už mě znají, v případě tohoto případu jsem měl předobjednávku několik měsíců dopředu.

A udělal jsem dobře. Fabian mi bude chybět, pro mě osobně se jedná přesně o ten druh rozervaného severského detektiva, který nebojuje jenom se zločinem, ale i s vlastními démony. Možná právě (a nejenom proto) mě tahle série tolik bavila. Fantazie pracovala na plné obrátky, sledoval jsem zločince, procházel se ulicemi v Dánsku i ve Švédsku. Poslouchal jsem u toho staré desky, které mám rád a mohou být už kulisou, aby mě nerušily a spíše doplnily atmosféru. Musím se na čtení naladit. Někdy usínám, tak si jdu opláchnout obličej ledovou vodou, spím málo a vstávám velmi brzy. Chodím pak ulicemi, protože ve snech příběh pokračoval a ujasňuji si, co je pravda a co sen. Všude jsou stíny a já přemýšlím, jestli se za rohem nestane také něco ošklivého. Bohužel, realita je taková, že občas ano. To se pak ohlížím za sebe, s klíči připravenými mezi prsty v naivní představě, že bych vyhrál. Ale třeba ano, musíme bojovat. Nesmíme nechat hajzly nás pohltit.

Myslí si to i Fabian a Dunja, která mi neskutečně připomíná svým uvažováním a vlastně i popisem, jednu mojí kamarádku. Jenže ta nečte, kouká jen na seriály (draci, vrazi a tak) a vůbec netuší, o co jde. To ale přeci vůbec nevadí. Dávno jsem si zvykl na to, že jsem se svými knihami sám se ženou a dcerou. Neznám moc lidí, kteří by četli a když už, tak to jsou pro mě slaboduché limonádové opery o hloupých ženách kolem padesátky. Mám to nastavené jinak. Neznám nic lepšího, než dlouhý večer s podobnou detektivkou jako je Poslední hřebík. Asi už tušíte, že vám ji mohu jen a jen doporučit. Pokud máte rádi seversky laděnou krimi, se sychravým prostředím, s promyšlenými vraždami, s brutalitou a spoustou krve a nespravedlnosti, tak neváhejte ani chvilku. Já vím, je to jenom fikce, ale alespoň někde někdo bojuje. Fabian Risk je prostě borec, to je bez debat. 

Čím jsem starší, tím jsem raději doma, jak jinak s knihou. Vadí mi dav, vadí mi hloupí lidé. Někdy je to šílené. V práci, na ulici. Jakoby se poslední dobou všichni zbláznili. Obyčejná slušnost nebo třeba jen úsměv se ztratily někam do starých časů. Ale možná je to jen můj dojem a změnil jsem se já. To víte, věk mám střední a někdy už tomuhle světu nerozumím. Jedovaté poznámky k čemukoliv, fotka bouračky a pod ní spousta rádoby vtipů. Ne, tohle pro mě není. Já raději knihu a klid. Tak jo, to by byl můj další páteční tip. Mějte se hezky, děkuji za pozornost a přeji vám co nejvíc úsměvů na tváři. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Finále bestsellerové severské krimi série s Fabianem Riskem! Vydírá. Zneužívá. Mučí. Znásilňuje. Dopouští se nejodpornějších věcí, aby dosáhl nejvyšších pozic. Jmenuje se Kim Sleizner a vede kodaňské policejní oddělení. Jeho bývalá podřízená Dunja Hougaardová shromažďuje v utajení důkazy o Sleiznerových zločinech. Nález mrtvol vysoce postaveného muže dánské rozvědky a neznámé ženy na dně jezera nedaleko Kodaně konečně umožní Dunje a jejímu týmu nastražit na Sleiznera past. A pak v Helsingborgu na opačné straně průlivu obdrží švédský detektiv Fabian Risk zprávu, která změní naprosto vše…


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 16. září 2022

KNIŽNÍ TIPY - Snoubenky smrti - Jean Christophe Grangé (2022)


Snoubenky smrti - Jean Christophe Grangé
2022, XYZ (ČR)

Nemám rád jakékoliv žebříčky čehokoliv. Nikdy jsme nechápal, jak se dá vůbec umění hodnotit? Vždyť přeci vždycky záleží hlavně na úhlu pohledu a vkusu. Pamatujete si knihu a film Purpurové řeky? Jasně, Jean Reno, neskutečně skvělej herec a příběh, který si všichni pamatujeme. Jeho autor Jean Christophe Grangé je novinář, dokumentarista. A také opravdu skvělý spisovatel. Snoubenky smrti jsou pro mě jednou z nejlepších knížek tohoto roku. Příběh z roku 1939, z Berlína je krutý a ošklivý. Chlad, šedivé uniformy, všude přítomné gestapo. Mrtvé ženy, manželky vlivných pohlavárů tehdejšího Německa. Brutální, krvavé, násilné. Dlouho jsem nečetl detektivku, která by mě natolik pohltila. Byl jsem přímo v ději, sledoval jsem vyšetřovatele i gestapáka Franze Beewena, elegantního vymetače večírků a psychoanalytika Simona Krause, psychiatričku Minu von Hassel, jak vyšetřují. Hodně nesourodá trojice, ale také lidé, které semlela doba.

A je to nejen základní příběh, ale právě popis míst a doby, které mě nadchly. Autor musel dlouho studovat reálie, ležet v knihách. Protože je nebývale přesný, což se v dnešní době moc nevidí. Říká se tomu řemeslo a dost často se na něj zapomíná. Když uvidíte v temné uličce postavu v koženém kabátě, když navštívíte slavné homosexuální bary, když sledujete, co se dělo v tehdejším blázinci. To vše na pozadí doby, která byla neskutečně temná. Šílená. Během první části  se stane tolik věcí, vše je neskutečně čtivé, záhadné. Náckové mučí, zabíjejí, kult násilí je na vrcholu. Městem se vznáší strach, nahlížíme za oponu. Je vyhlášena válka Polsku. A kolem zpívají nadšení Hitlerjugend. Nemohl jsem odtrhnout oči, nevnímal jsem okolní svět. Dovolil bych si i jednu zajímavost. Ta dikce diktátorů je pořád stejná. Absolutní vzestup zla. Co mi to jen připomíná...

Vrahem je mramorový muž, to si myslíme již na začátku. Ale o pravé tváři a odhalení vraha se dozvíme až na konci. Jak jinak. Nechci příliš prozrazovat, ale některé uličky bývají slepé. Cítil jsem se děsně stísněně, těžkost vyšetřování i tehdejšího Německa na mě ležela jako okovaná bota. Absolutní ztráta lidskosti. Lidé se vůbec nepoučí, nikdy. Je mi z toho smutno, ano, někdy jsem jen tak koukal do tmy a přemýšlel. Tahle knížka je totiž neskutečně drásavá, opravdová, bolestivá. Je o zlu, o jeho temných odstínech. Některé momenty jsem si navždy vypálil do hlavy. A zůstanou tam jako memento. Navždy. Vůbec mi nevadí, že je kniha dlouhá. Jsem zvyklý číst, jsem starý knihomol a jako takovému mi jeho rozsah vyhovoval. Nechtěl jsem Snoubenky smrti dát z ruky a každému neustále vykládal, jak jsou skvělé. A to říkám jako člověk, který přečetl většinu thrillerů, co posledních dvacet let vyšlo. Obrovskou výhodou autora je, že zná lidskou povahu, uvažování.

Hlavní hrdinové mají, stejně jako my všichni, svoje chyby. Někdo miluje ženy a zábavu, někdo pije, někdo je násilný a primitivní. Nahlédneme do myslí, které byste raději nechtěli vidět. Pod povrchem se ukrývá bahno, špína a touha po moci a uznání. Celý nacismus byl postavený na ponižování slabých, na tom, že nepřítele si vždycky najdete. V Německu měli tehdy velmi dobré kriminalisty z oddělení Kripos, ale těm případ gestapo nesvěří. Má své důvody. Pokud jste někdy byli v Berlíně, možná jako já uslyšíte v představách nářek mučených. Přitom, ještě před pár lety bylo město dekadentním místem, plným kabaretů, umělců, zábavy a vědy. Všechno zničila vláda lůzy. My Češi bychom to měli pochopit. A teď si představte, že je všechno zakázané, jakýkoliv odpor je trestán smrtí. Jak se dá v tomhle marastu vůbec vyšetřovat? Lze to, ale je to opravdu těžké. Překážek je mnoho. Možná i právě proto mi připadá kniha uvěřitelná, reálná. Nic pro hlupce, základy dějepisu jsou přeci jen žádané.

Když jsem dočetl, musel jsem se jít projít do lesa. Pršelo a brodil jsem se chvílemi bahnem. Hodně, ale opravdu hodně jsem intenzivně na všechno myslel. Promítal jsem si do hlavy jako nějaký film představy a  extrahoval jsem si pro sebe myšlenky. Trvalo mi několik dní, než jsem se uklidnil. Pak nějaký hlupec zase napsal někde na sociální síti něco o válce. Bylo mi smutno. Problém je, že lidé zapomínají, nemají vědomosti a jsme zase u toho - nečtou. Jinak by některá slova v životě nevypustili z huby. Natolik mě Snoubenky smrti zasáhly. Pokud máte rádi thrillery, nebojíte se tmy a smrti, tak neváhejte. Je to příběh, u kterého vás bude mrazit. A neodnesete si z něj jen vzrušení a napětí, ale také se poučíte. Opatrujte se, užívejte života a děkuji za pozornost. Kniha je největší přítel člověka! 

--------------------------------------------------------------------------------------------------

Temná detektivka z předvečera druhé světové války od autora bestselleru Purpurové řeky
Krásné a bezstarostné. Takové jsou manželky nacistických pohlavárů známé jako Nevěsty. Zatímco v Evropě to vře, tyto dámy se nerušeně scházejí v berlínském hotelu Adlon na sklenku šampaňského. Brzy však i ony na vlastní kůži okusí, jak se prohrává boj o vlastní život. Do vyšetřování série brutálních vražd se pouštějí tři lidé: neortodoxní psychoanalytik, bohatá dědička a nemilosrdný gestapák. Co když se ale pachatel skrývá jinde, než si všichni myslí?

Snoubenky smrti, to jsou dámy "z rajchu", krásné a bezstarostné, které se každé odpoledne scházejí v berlínském hotelu Adlon, aby si popovídaly a popily šampaňské, zatímco Evropa je v předvečer druhé světové války na pokraji zhroucení. Jsou to ale také oběti tajemného vraha, který je postupně překvapuje na březích Sprévy či u berlínských jezer. Po jeho řádění z nich zbydou jen zohavené mrtvoly... V rozžhaveném Berlíně, který se chvěje doslova jako kráter sopky, se do vyšetřování pouštějí tři jedinečné bytosti. Simon Kraus, nadaný psychoanalytik, gigolo a tak trochu vyděrač. Franz Beewen, brutální a nemilosrdný gestapák, a Mina von Hassel, bohatá dědička a psychiatrička. Vydávají se po stopách netvora a postupně odhalují otřesnou pravdu. Zlo totiž není vždy tam, kde ho očekáváte...



------------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine