Recenze/review - DWELL – Vermin and Ashes (2015)

DWELL – Vermin and Ashes

CD 2015, Hells Headbangers Records

Lebka, useknutá přesně v místě čela. Kdosi asi chtěl, aby bylo jasné, že tentokrát se bude pít z kalichu jen shnilá krev. Přijímání u padlé církve není jednoduché. Musíte splnit spoustu předpokladů, dokázat, že znáte všechny prohřešky řádových kněží. Musíte být pevní ve víře, v té jediné pravé. Ve víře v death metal. Když k tomu pak ještě přidáte pořádný kus poctivého nefalšovaného doom metalu, je vaše šance pro vstup do řádu ještě o nějaký stupínek větší. DWELL vám mohou být průvodci na cestě k poznání, k prozření. Uvidíte, že pro vás budou ty žabomyší války, odehrávající se v reálném světě, jen takovou malou příjemnou procházkou. Jestliže se v televizi každý druhý den pořádají veřejné popravy, řežou se hlavy a mladí se učí místo her zabíjet, budete stejně šokováni. Dáni jdou totiž až na samotnou podstatu lidského utrpení. Rozmačkají vás, způsobí vám chaos v hlavě a navodí náladu, při které se budete žiletkám vyhýbat na sto honů.

Skoro 38 minut doom/death metalu působí v dnešní době možná až nepatřičně klidně. Vždyť už jenom tím, že vás ráno probudí vaše oblíbená melodie, dostáváte se do presu a až do ulehnutí jen „bojujete“ o to, abyste se „měli dobře“. DWELL vám nenabízejí světské potěšení. Jsou jako křížové zastavení, určené ke spočinutí. Zkuste si na chvilku sednout na lavičku, kde je kolem spousta stromů a zauvažujte nad tím, proč se vlastně pořád za něčím honíte? Uvidíte, že už po krátké době rozjímání se sluchátky na uších dojdete k názoru, že stejně jako v hudbě Dánů, i v životě je nejlepší jednoduchost, prostota. Najednou budete velebit život našich předků, začnete odmítat technické vymoženosti. Když pak vydržíte, dostanete se do stavu, který dobře znají buddhističtí mniši. Vaše tělo i hlavu (i když už dávno bez horní části lebky) najednou prostoupí neskutečný klid. Poddáte se jednotlivým, pomalým a rozvážným tónům a pochopíte, že jsme jen přestupní schránka pro něco většího. Tělo je od narození tlející schránkou, více či méně dokonalou, přechovávající těch pár myšlenek, které jsme schopni udržet. Nic víc, nic míň.

Je zvláštní, hrozně různorodé, jak na mě každá muzika působí. Prvotině DWELL jsem přišel na chuť vlastně ihned. Stačilo jen vypnout televizi a zmáčknout tlačítko play na hi-fi soustavě. Víc pro mě netřeba. A vůbec mi nevadí, že jsou skladby někdy možná až moc rozmáchlé, zvuk je špinavější, než bývá zvykem a vokalista musel snídat před nahráváním hřebíky. Hudba jako by byla oproštěna od zbytečností. Zůstal jen strohý, krásně ohlodaný základ, smutné kytarové motivy a všude přítomný pach smrti. Dlouho jsem přemýšlel, proč mě vlastně „Vermin and Ashes“ tolik zasáhlo. Vždyť se na něm nehraje nic nového, nic, co bych už někdy někde neslyšel. Jenže, k desce jsem se dostal poprvé ve chvíli, kdy jel můj mozek na 120% a usínal jsem cestou z práce v tramvaji. Potřeboval jsem vypnout, nahodit znovu agregát a nepropadnout se totálně vyhořelý do propasti beznaděje. Hudba mi v takových chvílích vždy pomáhá. A DWELL si budu pamatovat ještě hodně dlouho, protože mi svým způsobem „pomohli“ si alespoň na celou dobu poslechu CD uvědomit, že by bylo dobré občas také „vypnout“.

Vždycky, když mi přijde, že se mi mozek zavaří z přemíry informací, když jsem unavený, že se mi klíží kolem poledne oči ke spánku i pokaždé když mě začnou děsit negativní informační zpravodajské běsi, tak raději imaginárně umírám s novou deskou DWELL. Vím moc dobře, že pánové asi zase tolik velkou díru do světa neudělají, ale pro mě jsou právě v tento okamžik, v této prožívané situaci, velmi vítaným společníkem. Bývá vždy zajímavé, jak vidíme některá CD absolutně rozdílně. Každý z nás má své uši jinak nasměrované a se spoustou alb nás pojí osobní zážitky. „Vermin and Ashes“ jsou pro mě určitým propojením s oním světem. Uklidňují mě, nabíjejí znovu energií a i když moc dobře vím o jejich „nedokonalosti“, jsou pro mě velmi příjemným zastavením. Nevím, jak to uslyšíte vy, ale za sebe mohu jen doporučit. Vypněte raději masové popravy na TV a zkuste to jako já. Třeba také naleznete klid. Doom deathová deska, která mě provedla nejskrytějšími zákoutími záhrobí.

Asphyx says:

The first album of Danish DWELL is full of peaceful doom/death metal melodies. I liked to listen the CD at those moments I came totally tired from work. The album brought me to the calm , it converts me to the afterlife and was a very pleasant companion. Music is free from all useless things. The basis is left only, sadly guitar motives and omnipresent scent of death. "Vermin and Ashes" is for me a connection with other world. Doom death album, that guided me round most hidden nooks of next world.

Seznam skladeb:

1. A Collapse Sublime
2. Pathless and Dormant
3. Vermin in My Arteries
4. Plunging into Ash Tombs
5. Become the Void
6. Perditions Mire

Čas: 37:51

Sestava:

Jens Bendtsen Pedersen
Allan Brejner Larsen
Kenneth Holme

https://www.facebook.com/dwellperdition

http://www.hellsheadbangers.com/

Minirecenze/minireview - EXHUMED - Gore Metal: A Necrospective 1998-2015 (2015)

EXHUMED - Gore Metal: A Necrospective 1998-2015
CD 2015, Relapse Records

Gore grindová legenda se letos pochlapila a vyvrhla mezi nás nehodné retrospektivní album, které vás provede historií kapely. Bohužel, hned na začátku je nutné dodat, že se tahle znovu nahraná (re - recorded) verze příliš nepovedla. Jsem hrdým vlastníkem původní desky a i když mám tuhle smečku nadevše rád, tak musím bohužel prohlásit, že by si pan producent zasloužil pár za uši. Zvuk je nevýrazný, troufám si tvrdit i "zmršený" a ten původní tlak a energie, která je cítit z díla, nahraného v roce 1998, se tady nekoná. Nevím jak vinyl, ale CD je něco skoro neposlouchatelného. Dokonce to na mě působí dojmem, že i tato kapela, která se drží víceméně v undergroundu, potřebovala vydělat taky nějaký ten groš. To jsou samozřejmě jen spekulace, ale takto na mě celá tahle věc působí.

Na desce najdeme obvyklou klasickou "exhumační" směsku deathu, grindu, punku, crossoveru, thrashe. Nápady a skladby jsou samozřejmě vynikající, vytažené odněkud z doby, kdy byli na vrcholu třeba takoví AUTOPSY, DEATH, SLAYER nebo CARCASS. Jen to provedení je tentokrát takové podivné. Postrádám tlak, chybí mi náboj. Všechno je tak nějak zláštně utahané a obyčejné. Chybí mi vlastně úplně všechno, pro co jsem si tuhle smečku kdysi oblíbil. Dokonce i ta pověstná motorová pila zní jako prskání prskavek na vánočním stromečku. Dvojité CD bych tak snad ani fanouškům nedoporučoval. Raději si počkám na další novinku, klasické řadové album, tam to poslední dobou pánové rozjíždějí v o hodně větších, rychlejších a lepších obrátkách. Kompilace, která postrádá to nejdůležitější. Energii a sílu.

Asphyx says:

In fact I miss everything, why I once liked this band. Even the renowned chainsaw sounds like the sizzle of sparklers on the Christmas tree. I wouldn't this double Cd recommend to  the fans. The sound is horrible. I would like to wait for the next  news, the classic album, where the gentlemen  are taking off in a lot bigger, faster and better gear. Compilation, that is missing the most important thing. Energy and strength.

Zadejte text nebo adresu webu nebo přeložte dokument.

Zrušit

http://exhumed.bandcamp.com/

http://www.facebook.com/ExhumedOfficial

http://gorefuckingmetal.blogspot.cz/

http://www.relapse.com/label/

Recenze/review - DEHUMAN – Graveyard of Eden (2015)

DEHUMAN – Graveyard of Eden

CD 2015, Kaotoxin Records

Znáte ten pocit, když v sobě musíte dusit dlouho nashromážděný vztek? Najednou, zdánlivě bez příčiny máte chuť vší silou praštit někoho do jeho rozšklebené tváře. Většinou se člověk ovládne, v úderu nám přeci jen brání výchova a svědomí, ale občas vypustíte z úst nějaké peprnější slovo, připomínající páru, unikající z tlakového hrnce. Každý si své problémy řešíme po svém. Někdo do totálního vyčerpání sportuje, jiný propadl zdravé výživě, další rozplétá nekonečné čakry a spousta z vás se neživí tím, co by mohlo vrhat stín. Většina z toho jsou ale jen berličky, mnohdy póza, která nemá dlouhého trvání. My, co máme death metal, jsme (dle mého soukromého průzkumu), klidnější lidé. Svoji nespokojenost, zlost a mnohdy i frustraci vypouštíme ven při dobrých deskách, na nářezových koncertech a v nekonečných debatách, která že kapela je to vlastně dobrá či špatná. Mám rád ten pocit, když usednu znaven prací na svoji oblíbenou židli do své „death metalové kanceláře“ a pustím si nějakou pořádnou řezničinu. Belgické DEHUMAN jsem si ihned zařadil mezi smečky, které by se klidně mohli pouštět mezi jednotlivými koly při boxerských zápasech.

Jejich novinka (v pořadí druhá řadová) splňuje ty nejvyšší požadavky energického, našlapaného death metalu, který vás dovede během několika minut přišpendlit na stěnu pokoje. Budete tam po celou dobu poslechu viset, jako to dělá ten, jenž nám dal všech rozhřešení. Vaše tělo se bude zmítat v posmrtných křečích, z rukou vám bude odkapávat krev z okolí zatlučených hřebů a na čele budete mít švihácky nasazenou trnovou korunu. Lehká jednotvárnost, která vám bude zajisté také zpočátku vadit, se časem překlene v souhlasné kývání hlavou a krutá sóla vás vždy vytrhnou z nekonečné letargie. Co na tom, že podobně se na smrtící kov dívají třeba takoví MORBID ANGEL, NILE, DEATH, OBITUARY, SUFFOCATION. Omílaná věta, že dnes už nikdo nic nového nevymyslí, sice platí i tentokrát, ale i tak se rozhodně jedná o velmi dobře vstřebatelné album. Deska je opatřena velmi dobrým, dnešní době poplatným zvukem a vy si tak můžete vše náležitě vychutnat.

V ringu se zmítají dvě od potu lesklá těla, dvě šelmy, toužící po krvi. Vše sice probíhá dle nejpřísnějších pravidel, ale i tak je možné ve vzduchu cítit pach násilí. Na tvářích přítomných diváků je vidět napětí, vzrušení a pradávné pudy. Všechno umocňuje z reproduktorů řvoucí deska „Graveyard of Eden“, která dodává oběma zápasníkům ještě větší sílu k dalším a dalším úderům. Je to jako lov, zápas o přežití. Oba boxeři tancují, naklánějí hlavu (stejně jako Ježíš ve vašem pokoji), čekají na chvilkovou nepozornost soupeře. Další úder, další rána do bicích. Střídající se mocné vyhrávky i tlumené spodky. Hudba nabitá testosteronem, sílou a syrovostí. Najednou jsem já tím zápasníkem a moje ruce jako dva jedovatí hadi útočí v nekonečných smyčkách. Dýchám přerývavě, unikám nad boxerský ring a po několika dalších kolech padám zemdleně na zem. Prohrál jsem zápas, vyhrál sám nad sebou samým. Svět kvůli tomu, ani kvůli desce DEHUMAN, nebude lepší ani horší. Jenže já mám podobné „nenápadné“ počiny čím dál tím raději. Cítím z nich nadšení, rebelii pro „naši“ smrtící věc.

„Graveyard of Eden“ je albem pro přemýšlivé jedince, pro maniaky pátrající po těch nejlepších kouscích pro své chuťové buňky. Nevím, jak se na tuhle desku bude tvářit „metalová veřejnost“, ale abych pravdu, je mi to vcelku jedno. My jsme spolu s kapelou prožili nejeden energií nabitý zážitek a to pro mě z tohoto díla dělá velmi dobrou desku. Líbí se mi ta naléhavost. DEHUMAN jakoby stáli před kostelem a řvali do větru veškeré nespravedlnosti, kterých se církev za ta staletí nadvlády dopustila. Vnímám, že ze strany Belgičanů to není rozhodně žádný kalkul, ani póza, ale věrnost, technická vyspělost a jasný cíl. Jejich death metal je jako úder rukou přímo na solar plexus, jako zatmění před očima po omračující ráně. Ta dáma, co si říká Smrt, brousí neustále v zákulisí svoji kosu. Pokud máte rádi propracovaný (ne „přeplácaný“) smrtící kov a rádi se necháváte strhnout, buďte vítáni. Snad se vám bude letošní zásek líbit stejně jako mně. Pestrá, energická, death metalová deska, která připomíná ránu pěstí do obličeje!

Asphyx says:

Belgian DEHUMAN I immediately gave among the bands that could be listened between rounds during boxing matches. "Graveyard of Eden" is an album for the reflective individuals, for geeks, searching of the best pieces for their taste buds. Their death metal is like punch direct to the solar plexus, like the eclipse before the eyes after a stunning blow. The CD has a very good sound and you can enjoy everything properly. If you like sophisticated deadly metal and demolishing, welcome. Coloured, dynamic, death metal album, reminding punch in the face!

Seznam skladeb:

1. Sepulcher Of Malevolence
2. Crypts Of Blood
3. Obedience To Pestilence
4. Invocation Of Sublime Death
5. Temple Of Lust And Fire
6. Cerebro Veneficium
7. Ov Madness
8. Goddess Of Sins

Čas: 39:43

Sestava:

Andrea V. - Bass/Vox

Rafaël S. - Guitars

Mathias B. - Guitars

Laye L. - Drums

https://www.facebook.com/dehumanDM

http://www.kaotoxin.com/

Report, foto, video – HOUR OF PENANCE, BEHEADED, CHRIST AGONY – club Modrá Vopice – Prague – 10.3.2015

Hour of Penance

Pánbůh asi už dávno nesedí na svém růžovém obláčku, ale spíš je napojený na nějaký obrovský super počítač, který za něj dávno celé tohle lidské panoptikum řídí. Tenhle týden musel jeho komputer napadnout asi nějaký zákeřný vir. Od pondělí jsem v práci několikrát propadl beznadějné panice, setkal se s nepřeberným množstvím kardinálních blbů a tak jsem potřeboval něco, co by mi trošku srovnalo náladu a marast, který jsem měl v hlavě. Původně jsem si říkal, že bych se naložil do vany, pustil si diskografii nějaké oblíbené kapely a pak si přečetl alespoň několik stránek nové rozečtené knihy, ale nabídka odvozu do Prahy od Michala (opět díky!) se zkrátka neodmítá.

Christ Agony

Abych pravdu řekl, tak tentokrát jsem neměl vyloženě kapelu, kterou bych musel za každou cenu vidět. CHRIST AGONY jsem sice ve svém mládí a black metalovém období hodně poslouchal, ale černoty jsem teď nějak přejedený a obě brutální bandy si dávám poslední dobou také čím dál méně. Nakonec jsem se ale „přemluvil“. Přispěl tomu jak příslib návštěvy známých, kamarádů, tak fakt, že jsem trávil celý týden doma bez rodiny a nejsem zrovna rád osamoceným vlkem.

Kolega mě naložil ve večerních hodinách a ihned nabral směr na hlavní město. Cesta byla jako obvykle plná různých vtipů, rozebírání novinek hudebního světa a já se zase pomalu dostával do té správné koncertní nálady. Mozek sice nebyl ještě úplně oproštěn od starostí, ale bylo to na velmi dobré cestě.

Beheaded

Většina akcí, na které pořádáme poslední dobou naše křížové výpravy, se odehrává v Modré Vopici. Máme tenhle absolutní undergroundový pajzl rádi, psal jsem o něm již mnohokrát a tak nemá cenu znovu popisovat prostředí, pivo a obsluhu. Vše bylo jako vždy, v absolutním pořádku. Vkládám po příjezdu a zaplacení vstupu do volátka první plzeňské, žilami se mi rozlévá pomalu klid a těším se na první smečku.

Christ Agony

Jsou jimi polští legendární blackoví úderníci CHRIST AGONY. Kapela sice svým zaměřením příliš nezapadala do vyznění celého večera, ale já si ji užil náležitě. Zavzpomínal jsem na staré (polské a maďarské) kazety („Unholyunion“ - 1993 se dodnes válí doma v krabici!), které se k nám do rodného města dostávaly od překupníků, zatemnil jsem spolu se starými pány svůj mozek do hávu tradičního syrového melodického black metalu (ve stylu CELTIC FROST, HELLHAMMER) a nechal se unášet libými tóny téhle temné mašiny. Kolem sice postávalo několik kolegů, kteří se tvářili, jakoby nikdy žádný starý black/doom metal neexistoval, ale to mě, starého barda nemohlo vůbec rozhodit. Klasika je klasika a na tu mi nešahejte! A v úterý ještě ke všemu velmi dobře zahraná. Mr. Cézar sice vládne již slabším hlasem, než za dob mého mládí, ale i tak stačilo přivřít oči a peklo bylo zase o něco blíž. Potají, aby to moc lidí nevidělo, jsem se pro jistotu několikrát obráceně pokřižoval a pak už jen stál a uznale se kýval. Zkušenosti, dlouhá léta ve stínu a jakési jiskření, které jsem z téhle smečky cítil, se přeneslo i na mě. Užil jsem si jejich set vrchovatě a prokleli jsme spolu toho pána na kříži opravdu řádně. Příjemně studené a černé vystoupení!  

BEHEADED dorazili až z Malty a zahráli nám hezky od podlahy. Byli brutální, hezky techničtí a rozsekali celý klub snad od začátku až do konce. Pánové nás zkopali do krychle ve stylu CANNIBAL CORPSE, SUFFOCATION, HATE ETERNAL, DIABOLIC, MORBID ANGEL a podobných krutých part. Po černých CHRIST AGONY působili trošku jako uragán. Bavilo mě to, jen jsem si říkal, že tak po dvaceti minutách už toho na mě bylo moc. Nevím, jestli za to mohla únava nebo to bylo zvukem, ale mě se v tom mlýnku na maso přestalo nějak líbit. Poslouchal jsem dál, vše pozorně sledoval, jen se mé myšlenky začaly procházet všude kolem. Technicky náročná, krkolomná hudba na mě sice zabírá, ale spíš doma, hezky v klidu a s „dokonalým“ zvukem. Naživo mám raději, když se hraje víc „punkově“. Každopádně, nemám nijakých větších připomínek. BEHEADED přišli, odehráli vše dle nejlepšího vědomí i svědomí a odešli jako králové. 

HOUR OF PENANCE nám přijeli rozhodit sandál až z Itálie. Kapelu není třeba našim fanouškům představovat. Hraje u nás poměrně často, má v Čechách spousty příznivců a ráda se sem vrací. Jejich mix starých CANNIBAL CORPSE, MORBID ANGEL, NILE nebo kousky BEHEMOTH zkrátka funguje. Staré postupy a klasické brutální motivy jsou v jejich tvorbě doplněny nezbytnou náloží technických riffů a tak si na své přišli hlavně všichni vyznavači tohoto stylu. Já mám tuhle bandu raději v jejich starší poloze (album „The Vile Coception“ zbožňuju!). Poslední dvě alba mě už tolik neberou, ale i tak si tyhle šílené „špageťáky“ vždy rád poslechnu. Není to sice moje srdcová kapela, ani ji nijak bezmezně nevzývám, ale uznávám její kvality a velké nadání. Ne vše mi sedlo i v úterý večer. Občas jsem trošku tápal a ztrácel se, chvílemi jsem byl úplně mimo. Víc asi ocenili aktivní muzikanti, kteří si mohli spolu s ostatními kolegy a HOUR OF PENANCE porovnat, kdo co kde a jak zahraje rychleji, náročněji, techničtěji. Já jsem jen obyčejný fanoušek a tak jsem byl spokojený tak ze ¾. Celkový dojem velmi dobrý, do krve proniklo jen z části. Takový byl můj pocit a závěrečný verdikt z řádění téhle smečky.

Návštěvnost byla velmi solidní, klub působil pěkně zaplněným dojmem. Počet příchozích vám neřeknu, ale kdo to ve Vopici znáte, tak víte, že zase tolik lidí se tam nevejde. Na mě tak akorát. Pro pivo šlo dojít, na záchod taky a tak jsem byl spokojen. Koncert byl nekuřácký, což ne všichni dodržovali, ale zase na druhou stranu, tu malou cedulku u vchodu mohl někdo přehlídnout. Osobně mi kouř nevadil, dýchat se ještě dalo:).

Velmi oceňuji dodržování časového harmonogramu. Pro nás z daleka skvělá věc a hodně velká pochvala. Mohl jsem díky tomu spát o hodinu déle. A to se v pracovním týdnu počítá!

Hour of Penance

Protože jsme z té malé vesnice kousek od západních hranic (rozuměj Plzeň) a oba jsme museli druhý den do práce, ihned po skončení setu Italů sedáme do auta a pelášíme směr domov. Raději bych se taky ještě chvilku komíhal klubem, třeba i prohodil pár slov s kapelami, případně se vylil jako váza, ale nejde to. Nezbývalo tak nic jiného, než si vše domyslet cestou, probrat jednotlivé výkony účinkujících, domluvit se na dalších misiích a pak hlavně neusnout a dojet zdraví a živí. Povedlo se a uléhám do totálně vyvětraného bytu (zapomněl jsem zavřít všechna okna) zničený jak horník po šichtě.

Beheaded

Ráno mě budí ten starej hajzl budík a v tramvaji se mačkám s tunou rozjařených a čerstvých dorostenek. Usínám ve stoje, padám celý den únavou, v práci „stojím za vyliž prdel“, ale stejně to celý stálo zase za to. Má hlava je totiž čistá jako hladina horského jezera a můžu tak na nějakou dobu čelit nástrahám dnešního světa. Užil jsem si to, potkal známé a hlavně zase nahlédl spolu s kapelami alespoň kousek za dveře do pekla. A o to nám jde především! Na zdraví!

Mr. Asphyx and Hour of Penance

Mr. Asphyx and singer Beheaded

FOTOGALLERY

Recenze/review - HORRIFIED – Descent Into Putridity (2014)

HORRIFIED – Descent Into Putridity

CD 2014, Memento Mori

Cítím čtyři tesáky, které mi pomalu pronikají do krční tepny. Začíná mi prýštit krev, sténám. Je zajímavé, že teprve v momentě, kdy člověkovi začíná téct do bot, si uvědomí, jak lpí na životě. Stalo se to znenadání. Byl jsem zrovna na své oblíbené noční procházce a náhle jsem spatřil mezi stromy pohybující se stín. Pak následoval už jen záblesk očí, zavrčení a od té doby spolu zápasíme. Ten přechod do země stínů, mezi ostatní vampýry se zdá být nekonečný. Přitom je to jen pár okamžiků. „Smrt nastala rychle a jako příčinu bych určil vykrvácení“: pronesl nad mým tělem přivolaný lékař. Zrovna spěchal z jedné schůzky s pěknou blondýnkou a tak se dalšími příznaky příliš nezabýval. Jsem první den v záhrobí a moje pocity jsou zatím rozpačité. Za bílého dne vypadá vše hrozně studeně a odtažitě. Pravé peklo jsem poznal až večer, kdy pro nás nemrtvé uspořádali koncert britští death metalisté HORRIFIED. Ti vyznávají starou dobrou plesnivou školu a loňské album „Descent into Putridity“, je jejich prvním zápisem mezi špinavě znající spolky.

Pánové, oděni v černém, nastupují s nadšením a už s prvním hrábnutím do kytary je jasné, s kým budeme mít tento večer čest. HORRIFIED vyznávají poctivou hrobnickou práci ve stylu INCANTATION, ASPHYX, AUTOPSY, IGNIVOMOUS. To vše se švédským přístupem, jaký mívali a mají DISMEMBER, GRAVE, ENTOMBED, NIHILIST. Z novějších smeček mi tvorba Britů lehce evokuje hudbu třeba takových HORRENDOUS, MIASMAL, FATHER BEFOULDED. Každý si určitě najdete to „své“. To ale není nejdůležitější. Hlavní je absolutně undergroundový přístup, pavučiny na kytarách, záhrobní vokál a zastřený zvuk. Jednotlivé skladby jsou spíš rouháním, vzýváním nečistých sil, než nějakými „obyčejnými“ písněmi, jak je povětšinou všichni známe. Ze všech zúčastněných srší energie a dole pod pódiem si dávají dostaveníčko ty nejkrásnější zombie. Jsem moc rád, že jsem se mohl tohohle koncertu zúčastnit. Vždyť, co může být pro death metalistu příjemnější než setkání s oným světem. O něm přece celý smrtící kov je, byl a bude.

Album „Descent into Putridity“ je krvavě rudé, pokryté pavučinami umotanými v nejtemnějších kobkách. Některé motivy bolí, drásají, připomínají smutek při skonání krásného dne. Jedná se přesně o ten typ hudby, kterou spousta posluchačů odhodí se slovy o špíně, nečistém zvuku a neskutečném chaosu. Nahrávku ocení spíš undergroundově naladění fanoušci, kteří na nějakou tu nedokonalost nehledí a spíše si užívají ty krátké chvíle při návštěvách za oponou tohoto světa. Říká se, že když vás kousne upír, vaše duše bude bloudit za noci a hledat další oběti. Přijde na vás chuť na krev a budete uléhat za rozbřesku do dubových rakví. Takhle napsáno to vypadá docela příjemně a připomíná to některé horory, při kterých sice mrazí, ale moc dobře víte, že ta příšera pod vaší postelí doopravdy není. Tady je to jiné. HORRIFIED jasně dokazují, že různá monstra, duchové, nemrtví existují. Jsou totiž cítit z jejich skladeb natolik hmatatelně, že nevěřícím zůstane jen opravdu velký skeptik.

Do onoho světa jsem dostal jako vstupenku desku „Descent into Putridity“. Rovnou jsem díky ní vstoupil do exkluzivního klubu zombie (trošku k tomu přispěla i má „redakční záhrobní činnost“ – smích). Kapela, ač poměrně mladá a plná nadějí, vstoupila mezi legii nemrtvých velmi elegantně. Rozvíjejí staré death metalové svitky, které zde zanechaly staré kapely, velmi zkušeně, se zručností a obrovským nábojem. Navazují přesně tam, kde končí naše životy a začíná něco neprobádaného, zlého a neznámého. Pohybují se v záhrobí, jakby do něj patřili odnepaměti, s přehledem a já jim jejich práci věřím. Je upřímná, poctivá, prováděná s nadšením. Co na tom, že sem tam praskne nějaký náhrobek, občas je zlomena nějaká stará kost nebo prokopnuta práchnivějící lebka. Na britských ostrovech se nám začíná rodit pěkně naštvané smrtící monstrum. Pure old school death metal!

Asphyx says:

Album "Descent into Putridity" is bloody red, covered with cobwebs rolled in the darkest dungeons. The recording will appreciate more fans being in accordance with underground. HORRIFIED move gracefully in the grave, with an overview of them and I believe them their work. They develope the death metal scrolls, left by old bands, very expertly, with the skill and energy. Sometimes a gravestone cracks in their music, old bones are broken or a rotting skull is knocked. While listening to you fancy tasting for blood and you will lie down in oak caskets. It was born an angry deadly monster on British islands. Pure old school death metal!

Seznam skladeb:

1. Tomb Of Rebirth
2. Narcolepsy
3. Mortally Deceased
4. Descent Into Putridity
5. Buried Among Putrified Flesh
6. Veil Of Souls
7. Repugnant Degeneration

Čas: 30:56

Sestava/band:

Matthew Henderson - Drums
Daniel Alderson - Guitars, Vocals
Dan H - Bass
Ross Oliver - Guitars

https://www.facebook.com/Horrifieduk?directed_target_id=0

http://horrified.bandcamp.com/releases

http://memento-mori.es/

Minirecenze/minireview - MOONSPELL - Extinct (2015)

MOONSPELL - Extinct

CD 2015, Napalm Records

Portugalské vlky mám už od doby svého mládí zafixované jako velmi dobré vyslance temnoty. Kdysi jsme jejich songy řvali do němoty na vysokoškolských kolejích, byli schopni cestovat dlouhé kilometry na jejich koncert a každé nové album bylo netrpělivě očekáváno. Kapela se trošku vzdálila svému syrovému black/dark metalu, přiklonila se blíže k masám a otevřela se díky přístupnějším a vznešenějším melodiím většímu počtu fanoušků. Netřeba hořekovat nad tím, jak bylo dříve lépe. Parta kolem démonického Fernanda Ribiera pořád dokáže složit vynikající desku. Jestliže jsem byl z minulého alba "Alpha Noir" doslova rozsekaný a stěžoval jsem si jen na  druhou část "Omega White", která mě vůbec nebavila, tak letošní novinka je doslova okázalými melodickými orgiemi. Hlavní kapitán Fernando se překonává, hraje si s hlasem, předříkává, řve, hladí, naléhá i krásně smutní. Kapela jakoby měla nějaký tajný recept, pradávnou formuli, podle které dokáže složit zajímavý a neotřelý riff. Vše doplňují krásně zpracované klávesy. Ty jen podmalovávají, neruší a dotváří celkový "mocný" dojem. Vyloženě si užívám mezihry, rád se ponořuji do světa, kde útočí vlci bez varování. 

MOONSPELL jsou ve vynikající formě. Ta sice asi nebude vyhovovat úplně každému, ale nutno si uvědomit, že kapela funguje dlouhých 23 let. Je obdivuhodné, že i po tolika letech dokáže vytvořit takové monumentální dílo. Napadá mě dnes tolik frekventované slovo sexy. Nemyslím to teď ve smyslu toho, že bych si plakáty pánů lepil doma na zeď a měl z toho navlhlé sny, ale spíše v kontextu s muzikou. Ta jakoby v sobě obsahovala jakýsi vnitřní neklid, náboj, který vás donutí si po chvilce ihned podupávat, zarýt si melodie do hlavy a poslech neustále opakovat. Vzájemná přitažlivost letos opět funguje. "Exinct" mi připomíná krásnou ženu. Není hezká prvoplánově, není jen umělou ikonou z časopisů, ale spíš dospělou a zkušenou dámou, která moc dobře ví, co chce. Dokáže dát najevo všechny své emoce. Neřve, ani se zbytečně nehádá, je spíš usměvavá, záhadná a tajemná. Když vejde do místnosti, nejdřív si jí nevšimnete, ale když usedne a přehodí nohu přes nohu, tak se všem mužům zatají dech. Má rozevlátou hřívu z vlasů a chutná hořce. Umí být krutá a přesto je s ní každý tolik rád. Přesně jako s novou deskou MOONSPELL. Netřeba dalších slov, tady hovoří hudba. Tak poslouchejte!

Asphyx says:

Moonspell are in excellent form. Mutual attraction is working once again. "Exinct" reminds me  a beautiful woman. She isn't pretty for the first view,  she isn't just artificial icon of magazines, but an  adult and experienced lady who knows what does she want. She can  show all her emotions. She can be cruel, however, everybody likes her. It is the same  with the new album of MOONSPELL. No other words, the music is speaking. So listen up!

http://moonspell.com/

http://www.facebook.com/moonspellband

http://www.napalmrecords.com/

Minirecenze/minireview - MELECHESH - Enki (2015)

MELECHESH - Enki 

CD 2015, Nuclear Blast

Black/thrash s temnou atmosférou z Izraele by měl působit v dnešní multikulturní době více než zajímavě. Snaha o to, naroubovat na metal orientální melodie se zdá být na první pohled velmi originální, neotřelá, osvěžující. Jenže záleží na tom, kdo se o to pokouší. Problém nastává ve chvíli, když se o to kapela snaží násilně. MELECHESH jsou toho jasným příkladem. Já chápu, že je to v současnosti moderní, chtěné a propagované, ale neříkejte mi, že většinový metalový strávník opravdu touží po podobné muzice. Vždyť se už na první poslech jedná o obyčejné black/thrashové melodie, jen lehce opepřené použitím trošku jiných stupnic. Zajímavé je, že i když nejsem příliš příznivec různých etno vsuvek, ruchů a šumů, tak tady bych je vyloženě ocenil. Kdysi se mi líbila od téhle smečky deska "Sphyx", ale té nesahá novinka ani po kotníky. Nezastírám, že některé motivy nepostrádají určitou hypnotickou naléhavost, ale místo toho abych trpěl někde v poušti s pusou plnou dusícího písku, setkávám se jen s obyčejným výletem v bezpečí klimatizovaného autobusu. Já se chci procházet po starých pohřebištích, drtit pod nohama zpuchřelé kosti a ne si prohlížet reklamního 3D průvodce. Pánové nám to dávají nějak moc zadarmo, nemusíme se vůbec snažit. Stačí si dojít do stánku a koupit si další produkt (jejich CD). Záleží jen na vás, zda máte raději kečup nebo hořčici.

Kam se poděl mysticismus, rituály, smutek, rozlehlé pláně plné větru a nářku? Image, obal, rozhovory, vše je vlastně dokonalé a zapadá krásně do sebe. Smrt je ale tentokrát hodně daleko. Zvuk obyčejný, nevýrazný, nápady tuctové. Chraňte nás všichni svatí, aby podobné desky byly považovány za dobré! MELECHESH jakoby zlenivěli, opustili svoji black/thrashovou víru a jen tak vzdáleně preludují. Chybí mi neklid, síla, energie a vlastně i orientální prvky. Průměrná deska, která se určitě bude hodně líbit!

Asphyx says:

What happened with mysticism, rituals, sadness, plains full of wind and wailing? Image, cover, interviews, everything is actually perfect and fits beautifully into each other. Death is this time far away. Sound ordinary, bland dozen ideas. Protect us all the saints that similar boards would be find like right! Melechesh seems to be like lazy, they left their black / thrash faith and they improvise only. I miss restlessness, strength, power and actually oriental elements. The average album, that can probably attract attention!

http://www.melechesh.com/

https://www.facebook.com/melechesh

http://www.nuclearblast.de/de/

Fotoreport - ARKONA (Pol), ASKEREGN (Germany/Cz), MORUS (Cz) - Parlament club - Pilsen - 6.3.2015

author of photos - Michal Radoš
- for original size click on photos
- pro zvětšení klikněte na fotky


MORUS

ARKONA

ASKEREGN

FANS