Příběh sto třináctý - Maso od kosti na hradu Kost
"Tak vážení, je léto a mě už to na sídlišti nebaví": dostala konečně v obchodě Jana dovolenou a my začali přemýšlet, kam vyrazit. Nebylo moc peněz, kupříkladu já už žil nějaký čas vyloženě na dluh a tak se muselo vymyslet něco, co je blízko. "Hele, pojeďme na kolech do Českého ráje": navrhl Kytka a všichni začali vzpomínat na náš poslední výlet do východních Čech, kde jsme zažili spousty srandy. "Tak jo domluveno, ale bude se i pořádně chlastat, žádný tokání a šukání pořád": doplnil k tématu trefně Prcalík a my už jen přemýšleli, jak a kam se vydat.
Přinesl jsem starou zažloutlou mapu, podle které jsme ještě chodili, když jsem byl malej capart. Bývalo to super, otec moc nepil, vymýšlel pro nás spousty různých úkolů, učil nás lovit ryby, rozdělat oheň, přespat pod širákem. Tohle všechno ale bylo pryč. Zbyly jen oči pro pláč. S Kačenkou jsme se těšili moc, jen jsem musel zase slíbit, že se o svoji milou postarám. Copak její táta, ten byl v pohodě, ale paní Kačenková si pořád myslela, že je náš vztah převážně romantický. Káča tomu říkávala takové to naše romantické šukání, což byla ve výsledku pravda. "Nebojte se, jsem čestný muž a šlechtic a vrátím vám vaší dceru čistou a neposkvrněnou": dělal jsem si ještě legraci, ale dostal jsem ihned kopanec pod stolem. Prostě huba prořízlá, mám s tím problémy celej život.
Když jsem pak pomáhal Káče balit věci u ní v pokoji, povedlo se mi na tajňačku dostat se jí do kalhotek. Moc se jí to nelíbilo, to víte, rodiče vedle v obýváku, ale dole ve sklepě (mami, já mám chuť na višně!!!! - tak si tam skoč a Kuba ať jde s tebou) už se nebránila. Bylo to divoké, neviděli jsme se dva dny. Měli jsme sbaleno, zítra se jede. Jdu se domů vyspat a pořádně najíst. Potkám cestou na sídliště dvě kočky z panelů a moc dobře vím, že jak jsou mladší, tak by mi stačilo chvilku švitořit a mohlo by být pěkně veselo, ale neudělám to. Sice si představuju ledacos, to zase jo, ale jdu spát domů, hezky spořádaně, se sluchátky na uších. Myslím na Káču a jsem rád, že brácha je dneska u babičky.
Probudí mě na hi-fi věži nařízená skladba od Judas Priest. Dodnes nemohu přijít na to, jak se jmenuje a nikdo mi v tom nepomůže. Zvláštní. Obleču se, mám jen batoh a nic moc oblečení. Ale je léto a holky se o mě při nejhorším postarají. Možná to zní vyčůraně a asi to tak i bylo, ale ona se o mě Káča i Jana staraly opravdu jak o vlastního. Což se u Kačenky dalo pochopit. Vyzvednu Janu, vezmu jí batoh narvaný řízky. Smažila celý večer, pomáhala jí máma a ještě musíme pro bochníky chleba. V pekařství potkáváme kamaráda Járu, taky z panelů, tak se ukáže paroháč a ty vole, kam jedete. Přihodí nám dva bochníky navíc a nějaký sladký šátečky a moje milovaný makovky. Jana mu dá pusu. Je to hrozně hodnej kluk. Dodnes.
Káča má na sobě ten svůj nekonečně krásnej ohoz. Metalová bohyně. Ta chůze, jo! Všimli jste si toho taky, jak některý ženský úžasně chodí? Měli jsme s Prcalíkem teorii, podle které platilo - chodí krásně po schodech, dobře šuká! Něco na tom bylo. "Ahoj, proč máš tak zasněnej pohled?": líbá mě a Jana citlivě poodstoupí stranou. Vezmu jí taky batoh a vypadám jak šerpa, soumar. Nevadí mi to, zdědil jsem sílu po předcích sedlácích. Nás jen tak něco nerozhodí. Na nás můžete dříví štípat. Hlavně pomůžu rád. Holky mě totiž pak do kopce předeženou a já se jim můžu koukat na prdýlky. Jojo.
"Čau mrdácííííí": zdraví nás s obrovským úsměvem Prcalík a hned lokni si, dej si, začíná nám volno. Hodím do sebe dva srky boleslavské Drápaniny, pronesu něco o tom, že tohle je ale kurva vostrej ročník a už si to mašírujeme na nádraží. Vzduchem lítají vtípky, holky se řehtají, až mi zvoní v uších. S klukama se předvádíme. To je jasná věc. Vlak jede až za hodinu, tak ještě stihneme jedno v nádražce nebo radši dvě. Nalezeme do vagónu, já zapískám vtipně na strojvůdce, kterej mi odpoví, že jsem debil, protože nemám plácačku - jinak ti vlak neodjede, blbečku.
Musím sedět ve směru jízdy, mezi holkama a už do sebe ládujeme řízky. "Hele, zkus si nasypat do huby Vitacit a zapij to rumem": navrhne fikaně Kytka a já se nechám jeho nápadem svést. Je to humus, nablinkáno a nakakáno v puse, ale jsem chlap, tak dělám, že je to dobrota. "Dej mi taky miláčku nebo ti ho večer nevykouřím": vyhrožuje Prcalinka Prcalíkovi a už to jede. Jejich sprostocvik dokáže rozesmát i mrtvolu, to se ví. Jen kdyby nám po téhle zhůvěřilosti nebylo tak blbě od žaludků. Vystupujeme v Mladějově. Kola nám mají přivést až večer, tak se jde pít do kempu.
Cestou jsem jediný, kdo nezvrací. "To nám to pěkně začíná, to mám radost": hlásí mezi krkáním a odpliváváním Prcalík. Kytka dodává, že je rumová víla s vitacitovou příchutí. Pak se nám všichni tak opijí, že pro kola jdu jen já a Káča. Musíme si od paní výpravčí půjčit vozík, protože jinak bychom všechna kola nepobrali. Moc hodná, moc milá paní a ještě milejší, když nám dá domácí štrúdl. Kde se v těch lidech ta dobrota bere? Ptám se cestou do kempu.
Jak jsem opilej, tak filozofuji, přemítám o životě, až to musí lézt Káče na nervy. Nedá na sobě ale nic znát, protože mě má ráda a je taky docela rozhozená. Blbý je, že nám hned kluci berou kola z vozíku a že prý jedeme. Je to špatný, všichni jsou tak na šrot, že jsme pro smích celému kempu. Prcalík skončí v potoce, Prcalinka v plotu a Kytka se přikryje kolem na cestě a že na nás sere, že jde spát. Ještě není poledne. Jdu raději za manželským párem, který celý stanový tábor provozuje a domlouvám přespání. Zase hodní lidé, pozvou nás ještě večer k táboráku. Vůbec jim nevadí, že rozhodně nepatříme ke spořádaným rodinkám okolo.
Odpoledne strávím s Káčou ve stanu s podsádkou. Občas z dálky slyšíme smích našich kamarádů, kteří se různě probouzejí, dál pijí, potácejí se, skákají do dětského bazénku a předvádějí mezi kempinkovými stolky vážených občanů slavnou scénku z filmu Vlasy. Slyším i nějakého pana Morouse, který na Kytku řve, že je pakáž, hovado a debil. Odpovědí mu je, že je to pravda, akorát můj kamarád nechápe, jak tak krásná paní může mít za manžela takového suchara. A že ji jen chtěl složit poklonu. Dovedeme si to představit, milý kamaráde, fakt jo.
Vše se urovná až ve chvíli, kdy usedneme k táboráku. Nejdřív vzájemné oťukávání, jako odkuď jste, studenti? Je tam jedna taková moc hezká paní, něco kolem třiceti, do které se málem zakoukám. Má stan sama, jen se svoji malou dcerkou. Káča si toho všimne a hned vyšiluje. Přitom se jen dívám. Pak se začne zpívat, Kytka rozjede starý rockový pecky a všichni jdou do kolen. Jsem požádán o Lemmyho, učiním tak, ale takový úspěch jako můj kamarád nemám. Spát se jde až k ránu, my s Káčou do stanu, ještě vidím smutný pohled pěkné třicítky, ale už se tulíme. Kamarádi polehávají různě po kempu, kde se dá. Třeba Prcalík s Prcalinkou spí hned vedle záchodků v kopřivách.
Ráno trošku nechápu, jak vůbec někam můžeme vyrazit na kolech. Když vidím stav jednotlivých účastníků, mám sto chutí poslat naše Favority a Esky domů a pokračovat pěšky. Nechám hlasovat a protože nikdo není momentálně nadšený z jízdy na velocipedech, jsem pověřen, abych zase kola vrátil na železniční stanici. Jdu tentokrát sám, Kačenka připravuje snídani nebo spíš brzký oběd.
Dostanu zase štrúdl a na hodné paní výpravčí vidím, že je tam chudák asi dlouho sama. Naznačuje, vrní se přede mnou, laškuje, nedáš si něco ostřejšího...Situace nevyužiju, asi jsem až moc zamilovanej, ale na paní si občas vzpomenu. Měla krásný oči. Na to já dám. Měla je úplně stejně hezký, jako třicítka ze včera, kterou potkám cestou zpět. Má s sebou dcerku, malou princeznu a já zase jednou nechápu, co na mě ty ženský vlastně viděj. Vždyť jsem hubenej, vošklivej, mám starý kostěný brejle! Prcalík mi vždycky tvrdil, že prej jim připomínám vopuštěnýho voříška, tak se prej o mě chtěj starat. Blbec.
Ke Káče doslova běžím. Dělá takovej ten míchanej guláš, kam naházíte všechno možný. Je moc dobrý, vynikající. Všichni se trošku srovnají, já upravím itinerář cesty pro pěší pochod a už nasazujeme bágly a jde se. Prcalík pyskuje, že se na to může vysrat, že není žádnej turista, ale trvá to jen chvilku. Najednou jsme totiž uprostřed lesů, luk, říček, uvnitř dokonalé krásy. A my, děti sídliště, paneloví metalisti, doslova nasáváme všechen ten čerstvý vzduch, nasloucháme zvukům a našlapujeme až v nábožném rozpoložení. Tenkrát ještě nebyli všude zástupy víkendových turistů, bylo poloprázdno. Sem tam nějaká většinou starší dvojice. Jinak ticho, klid, nádhera.
Vydáme se kolem potoka, úbočím a cesta se před námi vlní jako nějaký obrovský had. Ani nezpíváme, spíš si mačkáme s holkama ruce, jak na nás všechno působí. Ještě pár kilometrů a budeme u hradu Kost. Tam by měl dělat kastelána nějaký Jany příbuzný a prý nás nechá přespat. Přijdeme s veselou náladou kolem Bílého rybníka. Na nádvoří stojí chlap, vysoký jako hora. Dobrák od pohledu i od kosti, ne nadarmo dělá kastelána na hradu Kost. Jana ho zdraví a on se usmívá. Už se dlouho neviděli. Zavede nás dovnitř a my se uvelebíme na dřevěných lavicích. Následuje pivo a skvělé buřty s cibulí. Pak vstoupí dovnitř.
Viděl jsem do té doby hodně ženských, copak o to, líbí se mi pořád, ale takovouhle ještě ne. Měla všechno, co mají bohyně mít. Prsa, boky, k tomu úsměv a vlasy, které ji u vchodu povlávaly lehce kolem tváří. "Ty vole, ta je krásná": pronesl Prcalík a ihned dostal do stehna ránu od své milé. Zrzečce Marcele bylo něco kolem třiceti a byla druhou ženou pana kastelána. A jak už to v životě bývá, byla do větru. Na hradě, kam jezdili zástupy turistů, byla pro spoustu chlapů jednou z oblíbených atrakcí. Prováděla po studených místnostech a i nevrlí starci v její přítomnosti roztávali. Tak trošku kurvička, říkal mi ihned Kytka a představám se meze nekladou, no nemám pravdu?
Spaní jsme měli ve staré maštali, předělané na ubytovnu. Společná místnost, k tomu neustálý přísun piva. "Ráj, tohle je vy volové ráj!": volal do chladných zdí Prcalík a my pokyvovali hlavou. Holky byly sice z paní domácí trošku na trní, ale to se poddá, věřili jsme tomu. Je ale také fakt, že když Marcela přišla a měla na sobě vyprsenou košili a sukýnku do půli stehen, tak jsme málem vyli jak vlci na měsíc. Tak si nás vzali naše křepelky stranou, (mě tedy obě dvě) a dostali jsme od nich spoustu vřelých ostrých slov a výčitek, ha.
Večer se peklo maso od kosti na hradu Kost. Pan kastelán, ihned podle Večerníčku překřtěný na pana Krbce, vyprávěl strašidelné příběhy, my koukali Marcele do výstřihu a dělalo nám moc dobře, když se smála. Protože ona byla už dospělá ženská a nás mladý mlíka utáhla na vařený nudli. Fakt trošku kurvička. Zpívalo se, tančilo se, líbalo se, slavil se život.
Stál jsem s umaštěnou hubou na nádvoří, čůral dolů z hradeb a Kačenka mě držela za nohavici u kraťasů, abych nespadl do hradního příkopu. Potom vylezla ke mě, obejmula mě kolem pasu a povídali jsme si skoro až do rána. Nemohl jsem spát, byl jsem všech těch zážitků doslova plnej. Tak se jdu napít mléka dlouhou chodbou do kuchyně. Chvíli mě napadne, jestli tady taky není bílá paní. Ne to ne, ale v kuchyni je Marcela, kterou přistihnu přesně ve chvíli, kdy dělá takové ty věci, co dělávají lidé většinou o samotě (ona tedy s prsty i dlaněmi v rozkroku a na prsou). Nevím co říct, tak se jen usměju a vrátím se za Kačenkou. Spím pouze asi dvě hodiny a sny mám pochopitelně hodně divoké a živé.
Ráno se loučíme, já dostanu od Marcely hubana, že si ho pamatuju ještě pěkně dlouho. Čeká nás dlouhá cesta. Necháme jít naštvaný holky dopředu a s klukama básníme až k Semtínské lípě. Nikdo mi nevěří, co jsem viděl. "Ty vole jako dobrý, ale týhle fantazii fakt nevěřím...ale je to pěkná představa, vo tom žádná": směje se Prcalík.
Ještě vylezeme na Humprecht, ale tam nám přijde, že okolo nic není. Vybalíme obrovské svačiny, co jsme dostali a Jana najednou zacinká slivovicí. "Domácí, od pana Krbce": pronese a najednou je všechno napětí, které mezi námi způsobila Marcela, pryč. "Vy volové, vy taky když vidíte sukni, tak začnete myslet ptákama": rozsekne všechno Prcalinka a my se tam na těch schodech u zámečku smějeme jak starý lamy.
Kačenka mi stiskne ruku a pošeptá mi, že kdybych jí byl nevěrnej, tak tý ženský by vyškrábala voči a mě odtrhala maso od kosti. Jsem trošku šokovaný její brutalitou, ale když se jí podívám do jejích kaštánkovitých studánek, co má místo zorniček, tak jí věřím každé slovo. Dělá mi to hrozně dobře, protože jak říká Prcalík, zašukat si můžete na každým rohu, ale potkat tu pravou, to už je kurva štěstí. Na všechno tohle myslím ve vlaku, cestou pěšky domů ke Káče i ve chvílích, kdy na ní koukám, jak spí. Připomíná mi francouzskou šlechtičnu ze starých obrazů. Tedy nebýt mého trika Slayer, které mi zase vzala.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
