"Hele kluci, takhle to dál nejde": zavolala si nás na panelech Jana. Měla na sobě tričko Slayer, které ji bylo trošku těsné. Tak jsme hned přiběhli. Koukala na nás trošku vážným pohledem, který mívala ve chvílích, kdy opravdu přemýšlela. "Hele, od tý doby, co chodíte do práce, tak už se jen chlastá. Zrovna jsme si s holkama říkaly, že by to chtělo zase někam vyrazit": pokračovala a my přikyvovali hlavou.
Začali jsme se dohadovat. Já s Prcalíkem a Kytkou. Vždycky to tak bylo. My určovali, co se bude dělat, navrhovali věci, které provedeme. Taky jsme vymýšleli spoustu kravinek, blbostí a srandy. Jenže teď jsme se nějak nemohli domluvit. "Chtělo by to šéfa, nějakou hierarchii": navrhla Jana. "Hele, nedělej nám z toho pionýra, zase vodsud až pocud, jo?": srazil její nadšení trošku Prcalík.
Měla ale pravdu, na to jsme už taky pomalu přicházeli. Nedalo se flákat pořád. Dopadli bychom jak naši fotři v hospodách, kteří tam seděli a neustále jen vzpomínali a nadávali, co a jak bylo kdysi super a dnes to stojí za vyliž prdel. "Je fakt, že když budeme takhle pokračovat, narostou nám cejchy a prdele, zlenivíme a dopadneme úplně stejně jako všichni. Chtělo by to kopnout zase do vrtule": pronesl po chvíli dohadování Kytka.
Asi týden jsme po odpolednech řešili, jak změnit dosud praktikovanou anarchii na nějaký alespoň trošku fungující model. V sedmnácti jsme neměli chuť na nic vážného a taková ta ultra demokracie nás docela děsila. To jsme viděli všude okolo. Každej kecal do všeho, nakonec se nic neudělalo a vítězili nakonec ti, kteří si mezi tím nakradli. Po sametové revoluci se dostavovalo mezi lidmi lehké vystřízlivění. "Nejsme punkáči, těm stačí trochu chlastu a fetu a jinak je jim všechno jedno, my potřebujeme někoho, kdo bude udávat směr": promluvila Kačenka, která se jinak podobných diskuzí moc nezúčastňovala. Nebyla sice z těch, které jen stojí a jsou hezké, ale spíš se držela u mé osoby a podporovala mě. Moje moudrá pravá ruka a taky krk, co kroutil mojí hlavou. Souzněli jsme.
A tak se jednoho pátečního večera v březnu 1994 sešli na panelech snad všichni. Rozhlásili jsme mezi metlama, že si chceme zvolit vůdce smečky. Osobně jsem byl pro Kytku, kterého jsem hned bez vyzvání navrhl a setkal se víceméně s kladným přijetím. Vystoupil proti mě ale jeden mladej klučina (myslím, že se mu říkalo Marty, ale to už fakt nevím), sotva patnáctiletý a začal navrhovat mě. Že prý Kytka je až moc velkej intelektuál, že je to sice skvělej kluk, ale nerozhodnej. "Smrťáku, hele vole, pokaždý když byl nějakej průser, tak si ho šel za nás žehlit ty. Taky v bitkách si tak nějak automaticky velel a na rovinu, i když seš někdy rapl, tak máš dobrý nápady": pokračoval v argumentech a ve mě začal hryzat strach, aby mě nedej bože fakt nezvolili.
"Je fakt, že silnější pes mrdá a co znám Smrťáka, tak to splňuje na sto procent, haha": přidal se Prcalík a hned dodal, že mě bude volit, ale musím nechat zadaný holky na pokoji. Jako kdybych byl nějakej proutník nebo co. Blbec. Hlasovalo se a já se musel tvářit drsně, i když jsem měl fakt slzy na krajíčku. Ne, nejsem žádnej ubrečenej sráč, ale když vás podpoří tolik lidí, tak to dojme i velkýho drsoně - bere ti to rozum vole, ne? Dokonce pro mě zvedli ruku i ti, se kterými jsme se jinak moc nemuseli. Zajímavý.
Byla to síla a měl jsem "pod sebou" najednou smečku čítající něco kolem padesáti lidí. Masakr. A taky velká zodpovědnost. Ještě, že mi kluci pomáhali radami a někdy i silou. Taky Jana s Káčou mě držely zpátky, když mi bouchly saze, když jsem měl blbý kecy na něčí děvče a nebo když jsem občas nerozhodoval "moudře" (tomu se neubráníte - jak rozsoudíte dva kluky, co se servou kvůli Metallice?).
Zvláštní věc, co? Šedesátikilový obrýlený otrhaný maník, tak trošku vágus, maniak do thrashe a deathu, který s metalem začal ve třinácti. Býval jsem prototyp flákače, přesto ve škole a pak v práci svědomitý, i přes neskutečný chlastačky pořád sportovec. Najednou se ze mě stal hlavní vlk, musel jsem se rozhodovat, řešit problémy. Asi to způsobily ty moje vtípky, tehdy proříznutá huba - jo byl jsem drzej a voprsklej jak veverka, ale taky jsem se vždy snažil nikomu neubližovat. Pak asi pomohl můj "nekonečný a mnohdy marný boj za spravedlnost - Vinnetou hadr, říkával Prcalík". Dnes už těžko soudit, čím jsem si tolik důvěry zasloužil.
"Dobře, hele kluci (a holky), udělali jste mi velkou radost, jde se chlastat, dneska chci slavit. A říkám taky rovnou své první rozhodnutí, zítra je v Doksech zábava a hrají tam i Debustrol. V pět sraz na autobusáku!": poděkoval jsem a musel se oklepat, první rozhodnutí bývají vždy nejtěžší - nebyl jsem zvyklý někomu něco "přikazovat". "Tak o tomhle jsem přesně mluvila, myslím, že jsme zvolili dobře": usmála se Jana a dala mi obrovskou pusu. Měl jsem hned připomínku, že jako šéfovi mi patří i ona, ale jen se smutně usmála a šla k ostatním prdelkám.
Zrovna jsem četl krásnou sci-fi knížku o tom, jak lidstvo opustilo naši planetu a na jiné se pokoušelo založit nový, lepší řád. Jak jsem byl ze svého zvolení nadšený, snažil jsem se některá rozhodnutí a jednání praktikovat i na naši smečku. Nechával jsem hlasovat, nechával jsem si radit a po uvážení přednesl svůj názor. Kupodivu to fungovalo. Sice se vyskytlo obvyklých pár rejpalů a magorů, ale ti dostali do držky (když se to zpočátku občas trošku vyhrotilo) a byl klid.
"Hele, ty vole, nikdy bych nevěřil, že nakonec nejlepší co je, tak je osvícenej diktátor": dělal si ze mě srandu Prcalík a samozřejmě trošku přeháněl. Nikomu jsem nic nenutil. Spíš jsem vymýšlel a organizoval. Ty zjistíš, kdy odjíždí autobusy a řekneš to ostatním, vy s holkama připravíte jídlo, my s klukama chlast. Asi takhle nějak jsme fungovali. Mělo to i obrovský výhody. Na zábavách nás konečně nechávali víc na pokoji. Už jsme pro ně nebyli jen "zasraný Pražáci" (dodnes nevím, proč nám tak říkali). Měli z nás respekt. Taky věděli, že kdyby dělal problémy někdo od nás, tak si ho sami srovnáme.
"Má milá překrásná poddaná, dnes mi musíš být po vůli, co kdyby ses oblékla jako pokojská?": dělal jsem si legraci z Kačenky, když jsme šli k nim domů. Pustila na plný koule Saxon a pak byla divoká jako snad nikdy předtím. Asi ji rajcoval vůdce smečky. Byl jsem na svém metalovém vrcholu. Uznávaný a respektovaný "šéf". Z neduživého dítěte otloukaného po ulicích se stával pomalu chlap. V práci mě to sice pořád nebavilo, doma bylo střídavě oblačno spíš bouřka, ale na panelech jsem byl král. Jana mi říkala, že jsem takovej Akéla (z Mauglího). Prcalík zase, že musím bejt silnej, jinak mě roztrhají ostatní. Kytka se jen moudře usmíval a dával mi velmi dobré rady - a byl rád, že nezvolili jeho.
Ráno jsem ještě v peřinách zamachroval na Kačenku, že jsem predátor, vůdce smečky, alfa samec a musí mi být kdykoliv k dispozici jako má sexuální otrokyně. Usmála se, řekla mi, že bude, ale nesmím se chovat jako vůl, kterýmu to vlezlo na mozek - a kousla mě do ucha. Když bylo po všem a zase mi tak krásně vrněla v náručí, tak jsem ji poděkoval. Mít skvělou holku po svém boku, to se vám v životě stane málokdy, můžete mi věřit, na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí. Važte si toho kurva, říkával Prcalík.
Oblékl jsem si džíny, triko Vader, přehodil přes záda křiváka a na něj džísku. Byl jsem připraven. Vyrazit do města, na panely, na metal. Do šedivého víru ulic. A hrozně jsme se těšil, až večer pojedeme na Debustrol. Byl jsem vůdcem skvělé smečky, který měl před sebou jasný cíl. Hudbu, chlast a holky. V sedmnácti dokonalá vize.
Sešli jsme dolů ze Starého města mezi paneláky, potkali první metaláky a já začal výt jak vlk. Svolával jsem svoji smečku. Na jednou stranu sranda, na druhou poznávací znamení, které se stalo na nějakou dobu ozvěnou celého sídliště. Taky jsem dal všem na vědomí, že Thrashoví psi mají svého vůdce.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
