Příběh dvoustý dvanáctý - Co pro nás znamenal metal
Sedím na chodbě boleslavské nemocnice. Nejdřív mě chtěli vyhodit, ale nedal jsem se. Normálně jsem ty slečny v krásných uniformách ukecal. Operace trvala několik nekonečných hodin. Neoblomný pan doktor mě nechtěl za Kristou pustit, ale nakonec jsem přemluvil i jeho. Jen chvilku, musím ji vidět, jak dýchá. Bál jsem se, bože, já se tak šíleně bál. V čekárně, kde nebylo nic k jídlu ani k pití, smutný, nekonečně smutný jsem poslouchal tklivé melodie doom metalu. Jakoby mi všechny rify brnkaly ještě víc na nervy. Bez hudby bych se asi zbláznil, uklidňovala mě. Provázela mě na každém kroku, volena vždy podle nálady či chuti.
Ptala se mě moje máma, proč poslouchám takový bordel. Vypínala mi věž, když jsem moc přidal hlasitost. Proč na mě ten zpěvák pořád tak řve, říkávala spolu s otcem a nechápala. Poslechni si radši starý Floydy, Zeppeliny, The Who, to je hudba panečku. Mami, ale já nejsem hippie, vymezoval jsem se proti autoritám a dál si hýčkal kazetu Sodom v kazeťáku. Kdybyste věděli, vy rodiče, co dřete, aby se vaše ratolesti měly dobře. Vaše generace zničená komoušema, najednou hozená do svobody, nevíte, co si s tím počít a metal prostě nemůžete pochopit. Šedivé hodiny na zdi ve mě vyvolávají divné vzpomínky. Najednou si uvědomuji, co jsem poslouchal ráno před maturitou, večer po prvním sexu s Kačenkou, i po její smrti.
Hudba byla je a bude můj život. Vždycky, když slyším něco dobrého, co mě chytne za pačesy, tak si připadám, jako bych skákal po zádech z pódia. Do vln, ano, jen si tak lehnout a nechat se unášet. "Nedáte si kafe, vy jste ale vytrvalej?": nabídne mi sestřička a nelze odmítnout. Musí to říct dvakrát, nemám sundaná sluchátka. Zavede mě na sesternu. Většinou se nikomu moc nesvěřuji, ale ona má laskavé oči a taky ty Paradise Lost a strach, co s Kristou bude. Pomůže jí operace, bude zase chodit? Bojím se jejích očí, vyčítavého pohledu, proč zrovna ona, tak lehounká, krásná a dobrotisko musí tolik trpět? Pořád dovedu sundat sto kilovýho chlapa, porvat se do krve, ale když vidím trpět svoji milou, tak mám chuť se k někomu schoulit jak malé dítě. Ale nejde to, musím být v tomhle věku hrozně velkej silnej a tak šíleně dospělej. Opora.
Zeptá se mě, co jsem poslouchal, prý jsem vypadal jako bych byl mimo. Byl jsem, to víte, já metal miluju. Někdy pohladí, dokáže být agresivní, temný, zákeřný, ostrý, nekompromisní. Těch poloh je hrozně moc, když jdete s partou ulicí, s lidma, který pro vás znamenají nejvíc na světě a vy pro ně, tak cítíte tu společnou sílu, skandujete refrény linoucí se z kazeťáku. Je to rebelie proti zasraným měšťákům, jsme mladý a jednou budeme stejný jako naši rodiče, akorát budeme mít tyhle nádherný vzpomínky. Na muziku, která jde od srdce a my ji tak vnímáme. Kdo z vás by čekal celou noc, až otevřou ráno prodejnu s CD a málem se poperete o nové album Megadeth? Sestřička je vnímavá, mám v ní důvěru, je na ní vidět, že chápe, jak hrozně se musím vykecat, někomu svěřit.
Leží tam v peřinách, bledý anděl k nám spadl z nebe, byl operován, rozsekán a dán dohromady. Vy jste přítel, zeptají se mě a mluví smutně. Řezali jsme dlouho, ale nakonec se nám to nepovedlo. Bohužel. Usnu na chodbě a předtím brečím. Vyhodí mě střídající směna a jako mátoha zamířím do práce. Prý co a jak, pak se holky domluví a řeknou mi, ať jdu domů, práci uděláme za tebe. Jsou zlatý. Jdu zase do nemocnice. Musím se nadávkovat Sodom a Kreator, jinak bych usnul. Má smutné oči a pláče. Bolestí. Přinesl jsem ti Paradise Lost, Type o Negative, My Dying Bride. Ten zasranej vozík prostě budeme tahat dál, nedá se nic dělat, neboj se, jsem tu s tebou. Já a metal, co pro nás znamená všechno.
Chodím jako mátoha, nějak mě to vzalo. Ještě si tam chudák poleží. Smrťáku, pojď s náma, vyčistíš si hlavu. V kulturáku hraje Vitacit, přemlouvají mě holky. Já je teda moc nemusím, mě tyhle heavíky zpívaný česky nikdy nějak nebavily, ale potřeboval jsem upustit ventil. Vyzvednou mě u Kristy doma, dokonce za mě vyvenčí Brita. Když je ti na hovno, kamarádi ti pomůžou, ti opravdoví, ryzí. Jsou vlastně stejní jako muzika, kterou poslouchám, jako ten dav hrozících lidí pod pódiem, který mě pokaždé strhne. Mám v sobě asi pět rumů, mnoho piv a čerpám sílu z podlahy, která se otřásá zvukem. Kdo nezažil, nepochopí. Jdu dopředu, paroháče na rukou a pařím o sto šest. Tohle je taky metal, miluju to, dostanu ze sebe všechny frustrace, veškerou bolest, všechen strach. Směju se přes slzy a modlím se, aby Kristu nic nebolelo.
Má slova nejsou vyslyšena, vidím na ní, jak se přemáhá, jak chce bejt za krásnou, za ženskou, která se mi tolik líbí. Jenže pořád syká, nemůže se ani hnout, aniž by ji bolest nevystřelila až do mozku. Jdou na ní smutný stavy, zase ty řeči o tom, že jsem s ní jen kvůli lítosti, ať si najdu holku, co může chodit. Kurva Kristo, to už jsme si snad vyřešili, ne? Jsem kluk, ukovanej metalem, jsem opravdovej a říkám, co si myslím. Mám s tím celej život problémy, páč neumím lhát a říkám ti na rovinu: "Jsem tady pro tebe, já tě miluju, rozumíš, tak netrap ještě mě." Mluvila pak o metalu, že jí pomáhá víc než prášky, byly to jediné chvilky, kdy se trošku usmála.
Tichý pokoj, smutek a tma. Nemůžu spát, pořád se budím, nějak jsem si na svoje děvče vedle sebe zvykl. Prázdná lednice, vozík v chodbě, Brit, který se ke mě tulí. Povídám si se psem, ten vždycky rozumí. Kdo má tohle všechno vydržet? Když už nevím, kudy kam, tak nakonec skončím zase u repráků. Přehrabuju kazety a nemůžu si vybrat. S Kristou to vypadá blbě. Nějaká nákaza, co se jí dostala do rány. Modlím se, já starej metalista, se fakt modlím. Pane bože, prosím tě, napadají mě šílený myšlenky, ne, je to blbost, to nejde, Kristýnku fakt nemůžu ztratit, to už bych byl fakt prokletej. Vím to já, ví to i Dave Mustaine, který mi zpívá z duše.
Někdy jsem jak kůň s klapkami (sluchátky) na uších. Ve své ulitě sleduji lidi na ulici. Proč jsou tak veselí? Oni nevědí, co se děje? Vlastně, já zapomněl, nejsem středobodem světa. Nemít muziku, tak už jsem dávno v blázinci. Kolikrát mi bylo blbě, kolikrát veselo, kolikrát smutno? Muzika tady byla vždy a pořád se mnou. Stačilo sáhnout a narvat si ji do uší. Když mi je těžko, tak chodím. Pořád dokola, do zemdlení. Pomáhá mi to, aspoň si to myslím. Nejsem v tomhle vesmíru, jsem na koncertě, imaginární ráj plný skvělé hudby. Jsem tulák po hvězdách, někde v nekonečnu. Musím naladit úsměv na tváři, čeká mě další návštěva v nemocnici. Cože si po mě vlastně chtěla přinést? Aha, musím do drogerie.
Trvalo to nekonečně dlouho, ztrácela se mi před očima, nakonec jsem si ji ale mohl vzít domů. Chvilku po příjezdu bylo ticho, já fakt nevěděl, co říct. Tak jsem pustil její oblíbené Cannibal Corpse a ona se zničehonic rozesmála. Těšila se prý na mě, na Brita, na ležení v posteli a vohulený volume. Metalová holka, co bude ještě dlouho na vozíku, po operaci a zesláblá. Se mnou, co neumí a nikdy nebude umět vařit. Co budeme dělat? Inu co by, normálně zase žít. Opět se všechno opakovalo. První vyjížďka ven, první rehabilitace. Pořád dokola, jak nějaký otroci života. Nemít hudbu, asi bychom jen řvali bolestí nebo tu možná už dávno nebyli. Kdo ví? Já na metalu vyrůstal a znamená pro mě hrozně moc.
Protože když jsem balil holku, tak jsem jí pouštěl slaďáky. Když jsme s klucíma chlastali na panelech, tak musel bejt thrash a pivo. Protože v každý smutný chvíli mýho života jsem si mohl pustit desku, která mě podržela nad vodou, protože nekonečný cesty na koncerty, protože naše parta opravdových kamarádů, které nikde jinde nepotkáte, protože ty zástupy známých-neznámých, které poznáte jen pod pódiem nebo jen tak na zastávce a kývnete hlavou na pozdrav. Mají totiž stejný triko jako vy. Protože metalový panenky, který jsou nejkrásnější na světě. Protože energie, síla, láska i smrt, zrození života, rebelie, řev v ulicích, rotyka pod pódiem. Netřeba slova, víme svý, my kteří jsme byli kdysi ukováni z nejryzejšího kovu.
Člověk aby žil, aby se mohl každé ráno probudit a vstát, tak potřebuje naději. Troufám si směle tvrdit, že nebýt hudby, asi by nás všechno bolelo ještě o hodně víc. Nikdy nezapomenu na první slunce mezi závěsy a probděnou noc. Následovala žádost o pusu a víte co. Chtěla vyrazit ven. Po lehké snídani. Do ulic, do parku, s kazeťákem. Říct kamarádům, vzít si pár lahváčů a donekonečna rozebírat to, jestli už Metallica není co bývala, jestli je Mustain divnej. Nechat se překvapit novou deskou, pomalu si ji osahat, poslechnout si ji v klidu, utvořit si svůj názor. Naladit se na společnou vlnu. Zarýt ji navěky do srdce, stejně jako vzpomínky, které nikdy nevyblednou. Ani jsme to vlastně nevěděli, netušili, byli přímo v tom, tahle hudba pro nás znamenal něco jako víru. Když nad tím tak přemýšlím, tak metal vlastně není o uších, ale hlavně o srdci. My to tenkrát moc dobře věděli a cítili.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
