Kdysi dávno, jo hergot, to už je fakt spousta let, jsme v kulturním domě v Mladé Boleslavi pořádali s Prcalíkem a Kytkou koncert několika kapel. Skončili jsme finančně v mínusu a museli doplácet i takové věci jako rozkousané závěsy nebo vytrhané parkety. Fanoušci byli natolik divocí, že z nich šel strach. Byli jsme jak zvěř, bylo v nás tolik nakumulovaných emocí, že musely všechny ven. Kluci jsou po smrti a já si na tuhle naši taškařici občas vzpomenu. Vstoupila do vyprávění. Kdo na ní byl, tak se vždycky u stolu jakoby zamyslel a všichni kolem ztichli. Každý se předháněl v tom, co zažil a co se tam dělo. Občas některé zážitky vyvolaly úsměv na mé tváři, protože to byla čirá lež, ale nechal jsem vyprávěče si užít svůj okamžik slávy, proč taky ne?
Bylo to drahý, bylo to hodně drahý a pak už nás nikdo do kulturáku nechtěl pustit. V Černé vdově si sice dělal Sabath svoje koncerty, ale na rovinu, nebylo to úplně ono. Zval si hlavně ty svoje máničky, který sice v sobě měly spoustu dobré energie, ale my byli trošku z jiného těsta. Tak jsme se uchylovali do garáží dole u Krásný louky. Pár lahváčů, rum pro souseda, aby nepyskoval a jelo se. Jenže člověk je nepoučitelnej, pořád ve mě hlodala myšlenka, vymyslet něco většího. Jako bych neměl svých starostí dost. Dělat něco pro lidi? Když si potom jen stěžují, pomlouvají, jsou nespokojení, znáte to, někteří jedinci prskají ze své podstaty. Přesto, ano, přesto přese všechno jsem chtěl pozvat pár dnes již absolutně neznámých kapel - kamarádů a pojmout akci jako takovou poctu pro mé mrtvé druhy ve zbrani.
Problém byl jako vždy místo. Kde nechají vystoupit metalové kapely? Kdo se nebojí? Hledali jsme poměrně dlouho. Nakonec se Kristýnka svěřila s problémem výčepákovi a provoznímu Na Rychtě u Štěpánky. Je tam terasa, uvnitř sál tak akorát a finančně nás to nevyčerpá. Všichni mě od začátku přemlouvali, ať toho nechám, že to bude fiasko, propadák, že nikdo není na podobný smečky zvědavej. Ale já se zakousl, jako rotvajler, nemyslel jsem na nic jinýho, měl jsem pocit, že to svým kamarádům dlužím. Jen jednou, za všechny padlé. Sedával jsem občas doma a díval se do zdi. Puštěnou muziku a všechno se mi vracelo. Bolest, tma, strach. Všechno se seběhlo tak rychle, tak šíleně rychle a já tady zůstal sám. Proč? Bylo to jak bumerang. Třeba několik měsíců jsem se usmíval, normálně žil a pak nastal okamžik, chvilka, která mě vrátila ihned do temnoty.
Místo jsme tedy měli, teď ještě přemluvit kapely. Všichni muzikanti byli mí vrstevníci, kteří si navzájem propojeně hráli v různých smečkách s názvy jako Kladivo, Smrt beznaděje, Kosa, Vytrženej zub, Vyhřezlost, Masakr v márnici a podobně. Většina měla jepičí život, nikdy se nedostala za hranice města, mnohdy ani čtvrti. Mimo party asi padesáti lidí o nich ani nikdo moc nevěděl. Byl jsem naivní, ale nadšenej. Půjčil jsem si od tet kárku a objel s ručně namalovanými plakáty všechny metalový hospody. Něco jsme hodili na nádraží a protože děsně foukalo, tak jsme se u toho pěkně opili a já se musel druhý den znovu vydat ven a zjišťovat, kde jsem kárku nechal. Tety by mě zabily. Potřeboval jsem pomoc, pár dobrých duší, které by se mnou všechno zorganizovaly, ale pokaždé, když došlo na lámání chleba, tak zůstalo jen u slibů od piva.
Jako vždy mi nakonec zbyly jen holky, na jejíchž obličejích jsem momentálně viděl nevyřčenou výčitku: "Vidíš to ty blbečku, my jsme ti to říkaly!" Měly samozřejmě pravdu. Mojí obhajobou budiž mé mládí a pak taky, já jsem to opravdu celé pojmul jako poctu mým kamarádům. Chtěl jsem, představoval jsem si, že někde v davu pařících lidí potkám jejich stíny, plácneme si rukou. Možná dokonce prohodíme pár slov. Byla to samozřejmě blbost, ale já se na koncert tak upnul, že jsem si to fakt myslel. Sedíme den předtím v hospodě U Hymrů a ladíme poslední detaily. Ty uděláš tohle, hele a co občerstvení? Sabath přiveze aparaturu, tohle je z krku. To vám byly tak krásný plány. Až na jednu drobnost. Pan Smrťák propadl jednomu ze svých záchvatů alkoholu a spal jen pár hodin.
V noci se dobýval do bytu, vzbudil celý dům a vykřikoval oplzlá slova. Byl za chvíli vzbuzen, osprchován studenou vodou, propláchnut kafem a jedním vyprošťovákem. Kurva, teď musím fungovat, závisí na mě tolik lidí. A všichni to dělaj z vobyčejný lásky ke mě. Koukám se do těch tváří plných očekávání a vidím v nich nejvíc asi soucit. Pokusím se vzchopit a jedeme se Sabathem nakoupit. "Jak tak na tebe koukám, tak to bude dneska prdel": řekne mi v obchodě. Pak mě vezme stranou a promlouvá mi do duše. Ví, proč tohle všechno dělám a nemám blbnout, takhle mě bolest nepřejde. Zamumlám lehce opilá slova díků a snažím se sbalit slečnu pokladní. Jsem fakt asi hodně trapnej, protože ona jen protočí oči v sloup a řekne nahlas - další prosím!
Na Rychtě čeká výčepák na pokyny. Bolí mě celej člověk, ale musím. Když už jsem si to vymyslel. Hele volové a vy si fakt myslíte, že vám na tohle někdo přijde, říká nám a drží v ruce plakát. Ale to víte že přišli. Už odpoledne na pivo. Mí kamarádi, vzdálení známí, všichni, kdo znali Kačenku, Kytku i Prcalíka. Nad stolama se i po takové době vzpomínalo, říkaly veselý historky. Kristýnka se ujala role hostitelky, jezdila mezi židlema a občas i rozvážela pití. Někdy kolem pátý večer bylo plno, vše se zaplatilo a já si oddychl. A to ještě ani nikdo nehrál. Zářil jsem, byl z neustálých panáků zase opilej, ale šťastnej. Znovu jsem měl opět z prdele kliku, štěstí sedlo jednou i na vola. Jana stála u vstupu, Prcalinka v šatně. Že se nestydíš nechat za sebe dělat všechno holky, říkal mi dokola Sabath.
Nevěřím v bohy ani v rozhřešení, ale měl jsem pocit, že tu jsou mí mrtví kamarádi se mnou. Sedl jsem si bokem, jen tak sledoval cvrkot. Nasával smích, představoval si, že je všechno jako dřív. Napadaly mě myšlenky, jak by si asi rozuměla Kačka s Kristýnkou, jak by moji holku na vozíku přijali kluci. Všechno se mi míchalo v hlavě jako malta v míchačce. Usmíval jsem se, pak najednou brečel jak malej kluk. Byl jsem sám uprostřed davu, prožíval terapii, rozsekanej na malý kousky, znovu složenej a to opakovaně. Krista si mě všimla, přijela a schoulila se mi do náručí. Potřeboval jsem obejmout. Hrozně moc. Bylo to jen několik okamžiků, přišly za mnou všechny holky, věrní kamarádi, oni věděli proč tu jsme. Byli jsme propojení v jeden jedinej celek. Z repráků mi někdo dokonce pustil oblíbené Saxon.
Pořadí kapel - nekapel určil Sabath. Ten večer nikdo neuměl moc hrát, nikdo nepředvedl bůhví jaké výkony, ale odezvu měla každá skupina obrovskou. Nikdo si na nic nehrál, všechno vzešlo tak nějak automaticky z hospod, z ulic, z garáží, z myslí. Cítil jsem svobodu. Bylo to jako zdolat vysokou horu, dívat se do kraje. Objímat se, pařit, mávat hlavou, smát se. Myslím, že takhle by to chtěli asi všichni - Kačka, Kytka i Prcalík, kterej by určitě pronesl něco v tom smyslu, že kurva tohle je po prdeli dobrá akce. Nešlo mi o peníze, ani o slávu, byl to takovej ten druh večírku, kterej vznikne spontánně. Nakonec se opili všichni. Mladí i starší, holky i kluci, pár vozíčkářů, Chorvat přivedl své chráněnce z psychiatrie. Byla to hrozná sranda, akce, na kterou se potom dlouho vzpomínalo.
Probudím se a nemám tělo. Jsem mrtvej? Konečně jsem se zbavil trápení nebo bude následovat peklo? "Kurva Smrťáku, tos mě musel poblejt?": slyším hlas, co mě zrovna hodně bolí. Kdo to je? Anděl? Stojí nade mnou nějaká tvář, kterou jsem už někde viděl. Přicházím k sobě postupně. Trvá mi to. Výčepák se mi směje a přinese lák od okurek. Kde to jsem? Pořád Na Rychtě. Anděl postupně získává kontury. Kristýnko? Ty nade mnou stojíš. Bože můj, ty chodíš? Nadává mi a pro mě jsou to nejsladší slova, co jsem za poslední dobu slyšel. Ožral jsem se jako prase, všechno poblil, dělal bordel, svlékl se do půl těla, zpíval s kapelou Masakr v márnici jejich "hit" - Mrdám celej svět. Tak přátelé, tohle byl festival plný vášně, emocí a metalu! A hele, Sabath žije.
Přišel jsem ke všemu jak slepej k houslím. Finančně nakonec na nule. Krása. Splněnej sen. Štěstí, že kolem pořád existovali lidé, kteří nebyli líní zvednout zadek od televizí, nekonečných seriálů, že nekecali a přišli. Hele, Kristýnko a poděkoval jsem aspoň všem? No, to víš že jo, objímal si snad každýho. I tu bezdomovkyni bez zubů. Nevím, kdo ji přitáhl, ale slíbil si ji svatbu. Někdy seš fakt debil, ale já tě stejně miluju. Moc jsme ti s holkama nevěřily, ale když tady pak lítali vysmátý lidi vzduchem, tak mě to taky strhlo. Bylo to super, ale už to nikdy nedělej. Vím proč celá akce vznikla, chápu to, dokonce ti i odpouštím, že si mi zase říkal Kačenko. Ale prosím tě, teď už pojď žít chvilku normálně. Víc na pohodu nebo tě ten smutek jednou zničí. Dal jsem ji jednu hnusně smradlavou pusu. Odfrkla si a pak se zvedla z vozíku. Občas to už jde. Pár kroků ujdu. Podívej.
Po sprše jsem hned usnul a spal celou neděli. Dal si večeři a znovu spal. Po dlouhé době, opravdu po hodně dlouhé době se mi zdály jen samé krásné sny. Žádné noční můry. Jenom louka, chalupa, Jizerky, potůčky, sem tam nějaká prsatá holka. Něco jako ráj. Prý jsem vrněl ze spaní a usmíval se. Cítil jsem, jak se ke mě sklonila a líbla mě na rty. No hele, není to někdy krásný žít?
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
