Příběh čtyř stý pátý - Kolíne Kolíne...
Sedíme ve vlaku a já už asi týden nemůžu vyhnat z hlavy scény z minulého týdne. Moje víceméně náhodné, ale o to víc zapamatovatelné a notně děsivé setkání s místními plzeňskými vyvolávači duchů, black metalisty a satanisty, mě bude ještě dlouho pálit v mysli. Vyprávím jednotlivé detaily, na které si vzpomínám a blondýnka mi tak trošku nadává, že jsem ji měl poslechnout, že na ní mám dát a že se nemám pořád paktovat s pochybnými existencemi. Což o to, ale když já je asi přitahuju. Měl jsem to vždycky takhle, že se kolem mě nemotali jenom hodní, pohodoví lidé, ale i zvířata v lidské podobě. Možná mám v sobě taky něco temného, po otcovi, řeknu a je mi do pláče. Pořád před sebou vidím šílené obličeje. Pohladí mě po tváři a vezme za ruce. Umí mě uklidnit. Ještě, že jí mám. Je brzy ráno a jedem do Kolína. Zatím jsme někde u Rokycan a cesta před námi je ještě hodně dlouhá. Udělala do takové hliníkové krabice svačiny. Ušetříme a bude víc na pivo.
Pozval nás Michal a Blanka, která už byla také představena jeho rodičům. Ti měli kousek od Kolína firmu a vůbec se měli dobře. Blanka neměla chudák mámu. Měla to hodně těžké, ale možná o to víc byla hodná. Měli jsme je oba hrozně moc rádi. V Praze si dáme něco dobrého v hospodě kousek od Masarykova nádraží. Zazpíváme si Kolíne Kolíne a je na nás vidět, že nejsme místní. Lidé jakoby tu byli přeci jen jiní. Mám pocit, že jsem skoro doma. Více se usmívají, jsou takoví příjemnější. Chtějí si povídat. Jaký to příjemný rozdíl oproti Plzni. Staré babičky, mladí kluci, každý se zeptá, kam jedeme, prohodí pár slov. Popřejí nám hezký den a moje žena mi říká, to je jako u nás na jihu. Chvilku rozebíráme, proč jsou plzeňští pořád takoví přednasraní. Nechápeme to. A nepochopíme to nikdy. Nejsou takoví všichni, ale na ulicích je to znát. Jakmile zmizí studenti a začne léto, připadáme si jako v nějakém nekonečném splínu. Asi jsem jiné krve, nevím.
Blanka s Michalem a s jejich rodiči nás čekají na nádraží. Jakmile náš courák zastaví, ihned se rozběhnou k vlaku, začneme se objímat. Máma i táta jsou od pohledu hrozně sympatičtí, skvělí lidé. Ihned si sedneme a to natolik, že paní ani neoznámím, že nejím houby. Zvedá se mi sice žaludek, ale sním omáčku s klouzky. Blondýnka se na mě kouká a vlastně mě chápe, i když mi to pak pokaždé připomíná, že mám vlastně houby rád, akorát to mám v hlavě zablokovaný. Poděkuji a jdu na záchod. Tam se pozvracím. Sedíme na prosklené terásce a já koukám, jaké to je super, když se dva mají rádi a pracují, budují. Je na nich vidět, že se mají rádi. Je to takové hezké a děsně pozitivní. Tomu říkám domov, provázejí nás po pozemku, pak po vsi, díváme se do zahrad a zdravíme se sousedy a příbuznými. Zajdeme do hospody a odpoledne jedeme do Kolína.
Michal nás vezme do oblíbených hospod, vypráví, kde studoval, kam chodil na pivko, kde se co stalo a tak. Pak si všimneme plakátu na zdi. Vypadá metalově a protože mě všichni znají, tak prý, jestli nechci zajít. Jsem pro, všemi deseti. A tak Michal zavolá otcovi, který se automaticky nabídne, že pro nás přijede. Je krásné jaro, už trošku tepleji, tak žádný problém. Trošku jim to štěstí závidím. Já se musel vždycky postarat sám o sebe. Chvilku je mi z toho smutno, připadám si, že mě nemá nikdo rád, ale je to blbost. Mám krásnou holku, máma i tetičky jsou v pohodě, kolem mě je spousta kamarádů, ať už těch starých nebo nových. Nemám si na co stěžovat. Oproti minulého týdnu, kdy jsem viděl jen samé zlo a temnotu, je najednou doslova všechno prozářené. Připadám si, jakoby mě někdo nechával schválně zažívat různé situace, že je to nějaká zkouška, nevím. Nebo je to bůh? O tom poslední dobou také přemýšlím. Zase jsem si přečetl po letech bibli a dívám se na ní úplně jinak, než dříve. Já, starej metalista, jsem si ji docela užíval.
Potkáme pár Michalových kamarádů. Jména si nepamatuji, ale jsou mezi nimi i nějaké metly. Ihned se sesedneme a necháme Blanku s mojí holkou samotné. Vypadá to, že z nich budou kamarádky, řekne mi Michal na hajzlíku. Inu kámo, vždyť jsme oba tak podobní, tak proč ne naše ženy. A na to si přiťukneme. Metaláci se mezi sebou chvástají, co kdo kdy kde slyšel, zažil a já taky něco málo přidám. Nemůžu se s nimi ale srovnávat. Oni jsou fakt kovaní. Mají velké znalosti, až encyklopedické. Spoustu kapel ani neznám, tak si je napíšu na lístek z hospody a dám do kapsy. Pak ho někde ztratím a zase vím prd. Marně se snažím pátrat v paměti, bylo toho tolik. A tak se zase ke všemu musím prokousat sám, postupně a hrozně pomalu, protože v mém okolí metal už nikdo neposlouchá. Studenti už vůbec ne a moje návštěvy Boleslavi jsou čím dál tím méně časté. Spíš jezdím do Jablonce a jedinou mojí spřízněnou duší je Venca s Petrou.
Teď jsem ale zde, na východě a je nám děsně fajn. Říkám si, že tady bych si dovedl představit žít. Měl bych to i kousek za mámou. Nikdy k tomu nedojde, ale z nějakého mě dosud neznámého důvodu mám z této oblasti spoustu kamarádů. Připadá mi, že tu mám někde skryté kořeny. Smějeme se stejným věcem a to i s lidmi, které vidím třeba poprvé v životě. Metly mě ale varují, že večer je to nic moc. Nějaký místní heavíky, že to prý tahá za uši. Ale co, bude prdel, řekneme a kolem osmé stojíme u klubu. Je to kousek od náměstí a jde se dolů do sklepa. Jak typické. Nikdy jsem tam potom nebyl, ale takových míst bylo po republice spousta. Někdy jsem dorazil za tmy, šel s pár metalákama a pak se ptal, kudy se dostanu zpátky na nádraží. Dnes je to ale jiné, přeci jen, máme průvodce. Michal moc metal nemusí a Blanka hraje na klavír a zpívá ve sboru. Ta jen prokrucuje oči. Ale o to vůbec nejde. Učím ostatní děsně true pózy, takové ty pohyby, ze kterých jsem měl vždycky děsnou srandu.
Jinak to ale vidí tři kapely v kolínském sklepě. Lidí pár přišlo, spíše méně, ale aspoň nejsou nikde fronty. Tolik póz a klišé jsem už dlouho neviděl. U heavíku musíte, stejně jako u každého jiného stylu, umět hrát. Tady navíc i pořádně zpívat. To ale neumí nikdo. Je to rozladěný, ale lidem to očividně nevadí. Přišli za kamarády, podpořit je. Takže vlastně v pořádku. Lokální liga, místní umělci, co nikdy nezazáří. Zase na druhou stranu, nebýt toho, že když slezli z pódia, byli namachrovaní jak mraky, nikomu by to nevadilo. S pivem se snese všechno. Blanka se mě ptá, to jako fakt posloucháš tohle? Popadám se za břicho a prozradím ji, že je to jako u každé muziky, existuje dobrá a špatná. Mnohdy převáží forma nad obsahem a tady je to ještě lopaťárna. Zalezeme si tedy do kouta a já jí pořád dokola říkám, jak je máme rádi, jak se nám tu líbí. Je dojatá a ve slabé chvilce se rozpláče. Štěstím. Má upito a vypráví o tom, jak jí umírala máma, jak pak nevěděla, jak se má chovat, jako ženská. Začal jsem si jí vážit ještě o hodně víc. A navěky jim přeji jen to dobré. Snad se mé modlitby vyplní.
Kapela dohrají, ale my nemáme dost. Když nás veze veselý otec (můj se neusmíval snad nikdy) zpátky na ves, prozradí nám, že na hřišti se ještě pije. Jasně! Zakřičí Michal a jsme tam odvezeni. Místní už hrajou šipky, tančí a vůbec se baví. Ihned vyzveme naše dámy na taneční parket. A protože jsem host, tak mi hrají na přání. Ukazuju Blance, co je metal. Chvíli poslouchá a pak paří s náma. Hergot, to je dobrý, křičí za zvuků Slayer. Pak musíme něco volnějšího, aby si zatancovali i ostatní. Zase nám, jako kdysi, rozsvítí celý fotbalový trávník. Opilí tančíme bosí a studí nás rosa, protože bude za chvilku ráno. Unavení ležíme na zemi, do kříže, s hlavama k sobě a křičíme na slunce, aby už kurva vylezlo. A ono nechce, fláká se a nám je tak děsně dobře, že má Blanka škytavku a my se ji smějeme, napodobujeme ji jako zmatený žáby. Zalezeme do posteli. Blondýnka se přivine a šeptá mi krásná slova. Venku svítá a my si řekneme, že dneska nebudeme spát, že by to byla škoda.
Jdu si zakouřit před dům, stranou a potkám pana otce. Zapálí mi a zeptá se, jak se máme. Blahořečím je, mluvím o Michalovi, jak jsme se dali dohromady, jak studujeme. Mě nemusím lhát, já vím moc dobře, že ho to moc nebaví. Ale mysleli jsme to dobře. No a já se zase cítím děsně smutně, protože ten můj se mě nikdy nezeptal, jak mi je, jak se cítím, co chci. Nikdy nepokecal jako chlap s chlapem. Poděkuju a zalezu ještě na chvilku ke své dívce. Za chvilku je snídaně, řeknu jí a ona mě pohladí po tváři. Nebuď smutný, jsem tu s tebou. Když jíme, tak už ale zase vtipkujeme a je nám děsně dobře. Pamatuji si, že byly palačinky, ty jsme u nás dělali jen občas. A oni měli takový přístroj, který je dělal víceméně sám. Každý den se něco naučíš, říkal jsem si. Na vlak nás vyprovází všichni. Celá rodina, i pár kamarádů ze včerejška. Je mi hrozně krásně, cítím kolem nich auru dobroty. Někde je ráj, říkám své budoucí ženě, když už zase jedem do Prahy. Usneme a musí nás na Masarykáči vzbudit.
Přesedneme a má milá na mě zase usne. Voní mládím a živočišností. Tohle mám na ženských hrozně rád. Dokáží být jako mazlivá koťátka, která se změní v kočky s vyceněnými drápy, když brání dítě nebo svůj domov. Cítím z jejího oddechování energii. V Plzni vystoupíme vysmátí a když si hodíme bágly na kolej, musíme ještě Na Kurty, protože víkend se musí zakončit nějak důstojně. Nechápu, že jsem tenkrát skoro nepotřeboval spát. Dnes už bych to nedal, ale byli jsme mladí. Nadšení z prožitého víkendu, který jsme si neskutečně užili. Michalovi rodiče nás pak vždycky pozdravovali, ptali se, kdy zase přijedeme a vůbec na nás vzpomínali. My na ně taky. Existují na světě dvojice, které k sobě prostě patří. Chtěli jsme patřit mezi ně. A je prostým faktem, že Kolín nás v naší snaze hodně inspiroval. Nemůžu spát. Pořád sleduji její dech. Pomalinku, spokojeně. Usmívá se. Chtěl bych, aby ses jen usmívala. Udělám proto všechno. Slibuji do tmy a koukám se jako nějaký rozervaný básník na měsíc.
.JPG)
