DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemthriller. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemthriller. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 17. května 2024

KNIŽNÍ TIPY - Osvoboditel - Tina N. Martin (2022)


Osvoboditel - Tina N. Martin
2022, Vendeta

Chodím ven, i když je ošklivo. Vlastně by se dalo říct, že jsem rád, když prší. Má to něco do sebe. Nikde nikdo není, všude klid a pohoda. Navíc les dýchá čerstvostí. Včera jsem začal číst Osvoboditele a je mi tak nějak divně na duši. Pokaždé, když začnu něco nového, naladím se na téma, které se v něm probírá. Dnes jdu sám, manželka má doma práci. Našlapuji rychle a hlavou se mi míhají myšlenky. Spousta myšlenek. Potřebuji je nějak utřídit. Nastavit obrazné zrcadlo sobě samému. Uběhl další týden, všechno je děsivě rychlé. Stalo se tolik věcí. Pro mě jsou tyhle procházky, než se zase vrátím ke čtení, hrozně důležité. Pomáhají mi zachovat si zdravý rozum. Někdy to bývá velmi těžké. Dnešní doba už je taková. Příliš mnoho informací, všechno jde na hranu, do extrémů. A tak si vyšlapuji v rytmu nových MY DYING BRIDE a těším se, až se za pár hodin vrátím do svého křesla.

Doma už voní oběd a mě je vám tak nějak hezky na duši. A to i přesto, že cestou zpět jsem potkal před obchodem dvojici s časopisy o víře. Byli neodbytní, vlezlí a  měli takové ty hnusné výrazy rádoby pokorných lidí. Tahle kniha je také o jedné sektě. O dětství, které nebylo vůbec lehké. Docházelo k týrání a nikdo, opravdu nikdo neviděl bolest, násilí i nenávist. Všichni odvrátili tvář. Musí to být něco hrozného, vůbec si to nedovedu představit. Nebo, teď už vlastně trošku jo, protože tahle knížka je velmi dobře napsaná. Autorka rozebírá psychiku jednotlivých postav, jde opravdu do hloubky. Knížka jde až na dřeň, někam do podvědomí. Na povrch jsou vytaženy věci, které měly zůstat nevyřčeny. Nebo ne? Musí to být hrozné, dusit v sobě tolik bolestných vzpomínek. Tyhle sekty jsou hnusné hlavně v tom, že se navenek tváří, že pomáhají potřebným. Hledají u nich azyl a nakonec jsou na tom ještě hůř, než předtím. Občas mi z toho bylo smutno. Někdy se mi i zvedal žaludek. Je to opravdu síla, stále bývám překvapen, čeho všeho je člověk schopen. Ve jménu víry? Takhle se nechovají ani zvířata. 

Odpolední káva bývá i rozhovorem. Většinou se probere pár organizačních věcí, které přináší rodinný život a potom naše slova začnou směřovat ke koníčkům. Musíš mi nahrát do telefonu ty nové MY DYING BRIDE, líbí se mi. Řekne mi manželka a já jen zabručím. Už jsem zase mimo, ve světě Tiny N. Martin. Je temný, případ je napínavý, v některých momentech pěkně zašmodrchaný a brutální. Nic pro slabé povahy, nic, co byste chtěli zažít nebo o tom slyšet. Bývám o víkendech mimo veškerý internet. Jenom vždy nahodím články, ale to mi zabere jen pár minut. Jinak hodím telefon do kouta a žiju klasický, obyčejný život. Poslední roky mě to baví čím dál tím víc. Raději se budu smát se svými dětmi, než se ukazovat někde na internetu. Uvažuji časem o tlačítkovém telefonu. Už mě otravuje neustálé leštění obrazovek. Raději sedávám v křesle a čtu si. Uklidňuje mě to, je to pro mě nutnost. Kdo čtete, určitě víte, o čem píšu. 

Ve zprávách, kterým nelze uniknout, zrovna jednu sektu řešili. Členy byli doktoři, učitelé, spíše vzdělaní lidé. Co se to děje? Museli si stříhat prsty u nohou, nechat se být, trávit dlouhé noci nazí v lese. Já myslel, že se tohle děje jenom v knihách, ale ono ne, ono jsou lidé pořád slabí a tak ovlivnitelní. Ten princip byl stejný, jako v Osvoboditeli. Pastorovi se neodporuje. Je to o strachu, o nadřazenosti a ponížení. Připomíná to smečku. Každý se chce vůdci zavděčit. Někdy to je víra, jindy politická strana, občas skupina nadšenců, kteří si měří kilometry. Závislost a slabost. Najednou zjišťuji, že příběh v knize není zase tolik nereálný. Spíš bych řekl, že se klidně mohl stát. Pár takových "věřících" jsem už párkrát potkal. Jsou zaslepení. Ovce, jdoucí na porážku. Vymyté mozky bez vlastního názoru. No není lépe v lese nebo s knížkou doma?

Moje otázka je možná řečnická, ale pro mě má jednoznačnou odpověď. Osvoboditele mi dal můj kamarád Goro. Patří mu opět velké díky. Byla to jízda od začátku do konce. Byl jsem ihned chycen a držen v pařátech až do samého finále. Snad se vám bude můj tip líbit. Myslím, že by mohl. Až jednou potkáte nějaké pomatence s časopisy o víře v rukou, tak se s nimi nebavte. Pod jejich falešným úsměvem se ukrývá jed. Buďte opatrní. Děkuji za pozornost. Mějte se co nejlépe. 


----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Učitelka Eva Vendelová je nalezena oběšená ve své vlastní předsíni. Někdo jí navíc přibil dva tlusté hřebíky do dlaní. Proč byla zavražděna žena, jež nemá žádné nepřátele, a proč tak brutálním způsobem? Nedlouho poté je ze školky unesena holčička s cukrovkou. Příbuzní obou obětí vzápětí obdrží anonymní dopisy s biblickým citátem, jejichž společným motivem je slib jakéhosi osvobození.

Od čeho ale potřebovala Eva Vendelová a pětiletá Ellen osvobodit? A kdo je oním osvoboditelem, který dopisy odeslal?

Kriminální inspektorka Idun Lindová musí zjistit, proč byla žena zavražděna, a zda spolu únos a vražda souvisí. Společně s kolegou z oddělení závažných zločinů začne pátrat v minulosti mnohem komplikovanější, než se nejprve zdálo. Vyšetřování ji zavede až do devadesátých let, k temné historii týrané Violy a jejích dvou dětí, které hledaly útočiště u nábožensky založené kongregace v Norrbottenu.

Pastor Mattias Selberg a jeho žena Ellenor rodinu přijali a nabídli jí nový domov na svém statku. Ve Viole se probudila nová naděje na lepší budoucnost, ale brzy ji dohnala skutečnost, před kterou se nedokázala ukrýt.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 10. května 2024

KNIŽNÍ TIPY - Smrt pod kůží - J. D. Barker, James Patterson (2024)


Smrt pod kůží - J. D. Barker, James Patterson
2024, Kniha Zlín

Už to bude nějaký ten rok, co jsem na jedné německé dálnici zkolaboval. Stál jsem tenkrát v autě a nemohl se hýbat. Kamarádi pro mě museli dojet a odvézt mě i auto. Jsem jim za to dodnes vděčný. Následovalo několik vyšetření, aby se nakonec zjistilo, že moje oči už nejsou v pořádku. Musel jsem překopat celý svůj život. Byl jsem nucen zase po letech usednout do vlaků. Zpočátku jsem byl naštvaný. Potom jsem si cestování oblíbil. Jedu si takhle zase na sever a dlouho hledám v batohu svůj osobní nůž. Konečně můžu rozříznout krabici, ve které je kniha uložená. Složím karton do co nejmenšího kvádru a vrátím jej do batohu. Ke knize si nejdříve přičichnu. Jsem jak feťák, který potřebuje další dávku. J. D. Barkera mám moc rád. Pro tenhle výtisk jsem šel ještě ráno před prací. V půl páté jsem stál u zásilkového boxu a ťukal jsem kód. Potom nebyl čas, až teď někde mezi Plzní a Rokycany.

Na nádraží v Praze si není kam sednout. Mám v jedné ruce svačinu a v druhé knížku. Čtu si zase jednou ve stoje. Nevnímám dotazy některých lidí, kteří, ač mají nejnovější Iphony, ptají se mě na cestu a v kolik to jede. Je to stejné, jako minule v Jizerkách. Jsem uvnitř příběhu, chycený do pasti kapitol. Smrt pod kůží je svým způsobem trošku podobná tomu, co píše Stephen King. Alespoň tak na mě působí. Mám to takhle rád, miluji tu temnotu, záhady, magii. Když k tomu přidáte tajemno a vypravěčský talent, nemůže u téhle rovnice vyjít lepší výsledek. Nalezu do couráku a začne pršet. Šedivé pole, divní spolucestující. Periferie Prahy, už dávno mám na uších sluchátka. Abych neslyšel rodinku, která vypadá jak z nějaké sekty. Potřebuji jejich divná slova o Bohu odhlučnit. Poslouchám nové DARKTHRONE. Ha, říkám si poněkolikáté, začínám mít některé nahrávky spojené s konkrétními knihami. Zajímavé, ale tak tomu prostě je. 

Nechtěl bych být v kůži strážníka Waltera, který se shodou okolností dostane na místo vraždy. Krásná mladá dívka zabije svého únosce. Potom uteče při převozu do nemocnice a začne se odehrávat příběh, který je doslova narvaný napětím. Chce to pořádnou dávku fantazie, kterou samozřejmě máme, protože jinak bychom nebyli knihomoly. Občas vzhlédnu přes brýle do krajiny. Stavíme v kdejaké vesnici, u kolejí pár naházených panelů. Někdy je to až strašidelné. Nevidím náhodou támhle za tou budovou podivný stín? Nekouká se na mě někdo? Ne, to je jen chlápek čekající na svojí paní. Nebo ne? Je nějaký křivý a jeho pohled je děsivý. Znovu se začtu a jsem v mém oblíbeném Detroitu. Vidím před sebou prázdné ulice, kdysi tolik prosperujícího města. Neleží náhodou nedaleko v jednom bytě mrtvola? Jak to můžu vědět? To se mě neptejte. Zrovna vyšetřuji spolu s Walterem. Doufám, že stihnu ještě jednu kapitolu. Než přestoupím ve Všetatech. 

Některé stránky jsou pěkně zmoklé. Achjo. Vyndám kapesníky a pokouším se vše vysušit. Jenže to moc nepomáhá. Ještě, že je to voda a ne krev. Říkám si pod vousy, jako správný fanoušek krimi. Říkal jste něco, zeptá se mě najednou mladá dívka, která nastoupí ani nevím kdy. Nejdřív se leknu, ale když vidím, že se usmívá, přiznám se ke své zálibě v knihách. To já vůbec nečtu, mě to nebaví. Podle mě je to ztráta času. Raději se podívám, až natočí film. Nějak jí nedovedu odpovědět, neumím se bránit. Má svým způsobem pravdu, ono i mezi čtenáři jsou rozdíly. Někdo nemá rád komplikovanější příběhy, někdo zase sci-fi. Každý podle svého gusta. Mě se na Smrti pod kůží líbí jazyk, jakým je knížka napsaná. Způsob, jakým mě drapla do svých drápů a nepustila. Nechávám vždycky svoje myšlenky, aby nejdříve létaly kolem. Časem se představy usadí a já přesně vím, jak jednotlivé postavy vypadají. A když si k tomu připočtete i tajemno, budete nadšeni. Jsem fanoušek autora, znám jeho knihy a jako takovému se mi novinka líbí. Ale dovedu pochopit, že někomu nechutná. Záleží na vkusu, jako vždycky. 

Přivítám se se svojí starou mámou a pokecáme. Jde spát brzy. Já si znovu otevřu knížku a pivo. Pod okny se procházejí přízraky. Jsem v bytě, ve kterém jsem kdysi vyrůstal. Sedím u stejného stolu, čtu si jako když jsem byl malý. Vrátil jsem se ke svým kořenům. Zajímavé je, že to bylo zrovna s touhle knihou. Potom mi padne hlava na stůl a jdu si lehnout. Chybí mi padesát stránek do konce. Druhý den je ale náročný, musím stěhovat, pomáhat, makat. Večer se mi klepou ruce a těším se, až si zase zalezu pod starou lampičku. Druhý den jedu domů brzy ráno a všechno si znovu a znovu přehrávám v hlavě. Tahle knížka ve mě zanechala pěkně hlubokou stopu. Nelze jinak, než doporučit. Mějte se krásně a přeji příjemné světlo ke čtení. Děkuji za pozornost i za přízeň. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Když se oběť stane detektivovou posedlostí. Strážník Walter OBrien se při své první službě v řadách detroitské policie náhodou dostane na místo vraždy. Uvnitř zchátralého bytu právě vyděšená krásná dívka usmrtila svého únosce. Představí se jako Amy Archerová a mezi ní a Walterem okamžitě vznikne podivné pouto. Když ji Walter převáží do nemocnice, Amy se podaří utéct z jeho policejního vozu, čímž policii překazí vyšetřování. A Walter ji nemůže dostat z hlavy.

V době, kdy je povýšen na detektiva, se už jeho fascinace zmizelou šedookou ženou mění v posedlost. A když Amy znovu zahlédne, je odhodlaný ji najít. Zjistí ale, že je nějakým způsobem zapletená do řady nevysvětlitelných vražd, které právě vyšetřuje. Po mladé ženě pátrá i tajná vládní agentura, s níž začne Walter spolupracovat. Postupně odhalují související vraždy, které sahají daleko do minulosti. Walter ví, že právě on musí zabránit dalším úmrtím. Jak vysokou cenu ale bude ochotný zaplatit, aby vražedné běsnění jednou provždy zastavil?


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 3. května 2024

KNIŽNÍ TIPY - Můra noční, předvánoční - Tim Burton (2014)


Můra noční, předvánoční - Tim Burton
2014, Argo

Je pravda, že jsem si říkal, jestli vůbec tenhle tip dávat. 46 stránek, které přečtete cestou z práce domů v tramvaji. Jenže postava Tima Burtuna je natolik zajímavá, že mi to zkrátka nedalo. Každý asi známe krásný svět Karlíka a jeho továrny na čokoládu. Autorovy představy a jeho fantazie si získaly velké množství fanoušků. Je totiž opravdovým umělcem. Odlišným, zapamatovatelným, neotřelým, velmi inteligentním. Pokaždé, když od něj vidím nějaký film, hrozně se těším. Představuji si, jak bude asi vypadat. Mám rád jeho svět. Není ale jen režisérem, výtvarníkem, ale také spisovatelem. Můra noční, předvánoční je takovými americkými vánocemi převrácenými naruby. Představte si malé království, kterému vládne Jack Skelington. Pán Halloweenu. Ten se jednoho dne zamyslí, možná se i trošku nudí, když jeho svátky skončí. A tak se vydá do světa. A objeví Vánoční město. Se vším tím červeným pozlátkem, vyžraným Santou. Rozhodne se, že mu pomůže. Po svém. Oblékne si na svoji kostnatou postavu červený oblek a začnou se dít věci.

To je tak krásně napsaný, že jsem knížku přečetl cestou vlakem na sever do Jizerek hned dvakrát. Asi jsem se přiblble usmíval, jako to dělám pokaždé, když se mi něco obzvlášť líbí a tak si ke mě nikdo nepřisedl. Byl jsem rád. Nasadil jsem sluchátka, odhlučnil jsem ševel kolem sebe. Potřeboval jsem něco starého, ověřeného a tak jsem si dal do uší poslední album Master. Najednou jsem se procházel zasněženými ulicemi a na sněhu sledoval čerstvou krvavou stopu. Milé děti, byly jste hodné? Tahle báseň je stará dvacet let, ale pořád má velkou sílu. Pamatuji si matně, že mi o ní říkal kdysi jeden kamarád, ale tenkrát byla pouze anglická verze, jestli se nepletu. A to se mi číst nechtělo. Počkal jsem si na překlad. A čekání se opravdu vyplatilo. Znáte určitě někoho ve svém okolí, kdo nemá Vánoce rád. Koho děsí ten shon, ty nervy všude kolem. Osobně to neznám, jsem názoru, jaký si to uděláš, takový to máš, ale je prostým faktem, že jsem si při čtení téhle knihy často vzpomněl na našeho Karla Jaromíra Erbena. Atmosféra mi přišla hodně podobná.

Je to hodně pocitová záležitost. Zkoušel jsem tuhle knížku představit několika dalším lidem a někteří ihned dali ruce pryč. Na někoho byla moc hororová, jiný nesnáší básně. Tak jsem jim doporučil alespoň filmové zpracování a potom skvělý rozhovor Na plovárně se stejně zajímavým a zábavným Markem Ebenem (2014). Pořád nechápali. Musel jsem nasadit silnější kalibr. A Střihorukého Edvarda znáte? Co Mrtvá nevěsta? Mars útočí? Alenka v říši divů? Tady se už chytali snad úplně všichni. Zajímavé je, že když jsem některý ze zmiňovaných filmů od té doby viděl, koukal jsem na něj přeci jen trošku jinýma očima. Ona je totiž báseň taková neklidná, má v sobě něco přitažlivého. A to prosím pěkně, básně moc nemusím a hodně si vybírám. Ještě musím zmínit jednu věc. Ilustraci. Bez obrázků by byl zážitek poloviční. Je to celek, něco hmatatelného, co budete nábožně otáčet v rukou. Alespoň tak jsem to měl já. Udělal jsem si zkrátka radost. Velkou radost. 

Nemáš nějaký drobný? Zeptal se mě někde u Kropáčovy Vrutice umolousaný chlápek. Na to, že bylo brzy ráno a já se vracel v mrazu domů, byl už poměrně opilý. Omluvil jsem se a řekl mu, že sám mám málo, že živím dvě děti a manželku. On jen mávl rukou. Byl hrozně hubený a já si jej budu navěky pamatovat jako Jacka, pána Halloweenu. Třeba jednou převezme i další svátky. Jako třeba Valentýna nebo Mezinárodní den žen. Když mě to napadlo, musel jsem se hrozně smát. Čemu se tak blbě tlemíš, debile? Odezíral jsem z okoralých rtů toho smradlavýho dědka. Nereagoval jsem na něj. Jack je přeci chytrý, sice svůj, ale nechtěl jsem si svoje představy kazit. Když odcházel, otočil se ve dveřích a tak nějak divně se zasmál. A já věděl, že je to fakt on, že musí být. Jinak to nejde. 

Z výše napsaného textu je jasně patrné, že se mi knížka hodně líbila. Možná je to tím, že mám rád všechno od Tima Burtona, možná i tím, že mám k vánocům přeci jen trošku jiný vztah. Bývá dlouho tma, většinou prší a tak je o hodně snazší věřit na strašidla. Pro mě byl vždycky i ten Ježíšek v jesličkách trošku zahalen tajemstvím. Možná jsem si to vzal jako dítě kdysi s sebou a nesu si to celý život. Nevím. S čím jsem si ale absolutně jistý, že Můra noční, předvánoční, je takovou chuťovkou pro gurmány. Musel jsem na svých stránkách tenhle tip mít. Jinak by byly nekompletní. Nad hřbitovem se vznáší mlha. Hroby jsou zatím tiché. Zdání ale klame. Nemyslíte? Děkuji za pozornost a přeji vám i takhle na jaře Veselé vánoce!

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Seznamte se s Jackem Skelingtonem, pánem Halloweenska! Po více než dvaceti letech od prvního vydání vychází také u nás legendární Můra noční, předvánoční kultovního režiséra Tima Burtona. Bizarní královstvíčko, kterému Jack vládne, se každoročně stará o „hladký“ chod Halloweenu. Ale co dělat, když jedinečný večer skončí? Když Jack objeví Vánoční město, dostane fantastický nápad, jak zahnat nudu: letos ušetří Santovi práci. Ale může vzejít něco dobrého z toho, když si slavný červený oblek natáhne kostlivý hubeňour? To se dočtete v Můře noční, předvánoční.

Filmu Tima Burtona, který český divák zná (většinou) jako Ukradené Vánoce, předcházela tato báseň, již autor sepsal v šerém dávnověku, kdy ještě otročil jako animátor u Disneyho, někdy kolem roku 1982. Je jiná než film, který zachoval hlavní postavy, přidal fůru dalších a rozvinul zápletku, aby bylo o čem 76 minut animovat. Ze samotného textu v něm ale nezbylo skoro nic, texty filmových písniček se psaly znovu a o něčem jiném, takže původní Burtonova báseň vám přináší spoustu nových, avšak neméně makabrózních a strašidelných písmenek, která z filmu neznáte. A sám autor jako bonus k vlastním původním ilustracím s dvacetiletým odstupem připojil pár dalších, stejně pěkných. Výsledkem je knížka hravá i dravá a sršivá i děsivá... prostě burtonovská. Spousta hrobečků, příšer a něžných citů.

Burtonův text, který se dnes dostává českému čtenáři do rukou, vznikl před dvaceti lety. V té době měl v českých zemích stále ještě monopol na rozdávání vánočních dárků zcela jednoznačně Ježíšek a o dušičkách se prostě jen chodilo oprášit hroby zesnulým, zapálit svíčičky a případně se pomodlit. Halloween a legrace s ním spojené byly věcí známou jen hrstce zasvěcených. Kdyby překlad, který držíte v ruce, byl pořízen tehdy, málokdo by u nás vůbec pochopil, oč běží a co že je tak zábavného na tom, že jakési halloweenské strašidlo pojalo nápad vyměnit si roli se Santou. Jak ten čas letí... Uplyne dvacet let a české děti ve školách koncem října pod vedením svých učitelek pilně vydlabávají dýně, převlékají se do strašidelných hábitů a halloweensky se baví a o vánocích jsou zas obchody plné zavalitého vousáče v červeném odění a legrační čapkou – jinými slovy, bezmála každé malé dítě už dnes u nás velmi dobře tuší, oč tu se Santou a Halloweenem běží. Co se nepodařilo komunistům s jejich z východu importovaným Dědou Mrázem, se zkrátka bez problémů podařilo... komu vlastně? Neviditelné ruce trhu? Každopádně díky tomuto posunu ve vnímání Vánoc a Dušiček, je u nás dnes půda připravena pro tuto navýsost zábavnou knihu, navíc navýsost zábavně přeloženou.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 26. dubna 2024

KNIŽNÍ TIPY - Jizvy plné beznaděje - Stefan Ahnhem (2024)


Jizvy plné beznaděje - Stefan Ahnhem
2024, Témbr

Někdy jsem v šoku, co na sebe někteří lidé uveřejní. Fotky malých dětí, nechápou, že můžou být krmivem pro zástupy pedofilů. Nikdy nevíte, koho "máte v přátelích". Mám doma dva puberťáky a ti se zdá, chápou dnešní svět sociálních sítí a influecerentů o hodně víc než já. Je prostým faktem, že sleduji několik lidí, co dělají videa o nových technologiích, o foťácích, mobilech, ale ti musí přeci jen prokázat nějaké znalosti. Musí se připravit. Nejsou to sběratelé lajků bez svědomí. Když jsem četl novou knihu Jizvy plně beznaděje, hodně jsem nad tím přemýšlel. Nemusíme chodit daleko. Moje články o muzice i o knihách dnes čte jen pár věrných, kteří chodí přímo na mé stránky. Zbytek (ta obrovská většina) se ke stránkám dostane přes vyhledávače a právě sociální sítě. Od počátku internetu se snažím si chránit soukromí. Nikde nefiguruji pod svým pravým jménem a nedávám nikam fotky celé rodiny. Jenže kolik nás takových je? A teď si představte, že si vás někdo zjistí. Najednou ho potkáte před svým domem. Neděsí vás to?

Jedné mladé influecerence se to stalo. Alespoň, v této knize. Je čtivá, baví mě. Fabian Risk si mě kdysi získal, mám rád jeho metody, způsob přemýšlení a jeho kolegyně Malin je my také sympatická. Jinak je to ale taková klasika. Znáte to, vyšetřovatelé musí mít problémy doma v rodině, musí toho na ně být naloženo až běda. Ale ono tomu asi tak opravdu je. Nedovedu si představit, že bych navštěvoval místa bestiálních činů a nijak se to na mě nepodepsalo. Viděl bych všechno pořád před sebou. Nemám rád násilí a přesto o něm čtu. Líbí se mi takové to tajemno, napětí, které mě dokáže udržet u stránek. Stefan Ahnhem si mě získal již kdysi dávno, dalo by se také napsat, že mám od něj všechny knížky, které vyšly v češtině. Jsem fanoušek a jako takovému se mi nový příběh moc líbí. Každý den mám nemilou povinnost. Musím si sednout alespoň na půl hodiny k mobilu a nebo počítači a naházet všechny své články na sociální sítě. Mám to nacvičené tak, že se s tím moc nepářu, ale když už tam jsem, nemůžu se vyhnout tomu, co se tam děje. Politika, nadávání, jakoby všechny temné myšlenky vypluly na povrch. Nechtěl bych být v pozici slavnějších lidí. Závist je něco hrozného a oni jdou s kůží na trh. A je jedno jestli něco umí nebo ne. V diskuzích je snad už jenom jed. 

Některé postavy jsou hodně nepříjemné, ale abych pravdu řekl, také se poslední dobou setkávám s čím dál tím větším počtem lidí, kteří mají nervy v kýblu. Pořád se každý porovnáváme s krásným světem umělých celebrit. Blbost, říká vám rozum, ale to jste možná vy. Nakonec stejně koupíte, co po vás chtějí. Jsou o tom psychologické výzkumy. Jediná možnost je všechno vypnout, ale tím se zase odříznete od ostatních. Něco o tom vím, pokoušel jsem se žít půl roku s tlačítkovým telefonem. Neposlal jsem nikam ani peníze, všechno je v aplikacích, celý náš život. Kdysi před lety se mi stalo, že mi kamarád poslal obrázek nového alba jedné polské black metalové kapely. Byla na něm příšera, malba s bradavkami. Zablokovali mi kvůli tomu celý účet. Ani jsem si nezavolal, neměl nikde odvolání. Musel jsem si koupit novou SIM kartu a začít znovu. Docela mě to vyškolilo. Jsem čím dál tím víc opatrný a obezřetný. V knize je i agresivní stalker. Ano, také jsem jich již pár zažil. Není to nic příjemného. To se pak člověk dozví věci, které o sobě ani neví. Je to hodně o nervy. Nedivím se, že dnes nikdo nechce psát. Názor, i když je normální, zdravý, tyhle hlupáky nezajímá. Sejmou vás, zničí. 

V případě této knihy došlo k vraždám. Možná vám bude Fabian chybět. Osobně jsem to zpočátku trošku pociťoval, ale Malin jej "nahradila" dobře. Nebojte, zápletky jsou opět složité, vede z nich spousta slepých uliček. Řešení je překvapivé. Ale hlavně, opět jsem četl jedním dechem. Asi budu mít tuhle knihu spojenou navždy s vlakem. Jel jsem z Plzně, přestupoval v Praze a pak vyrazil na sever, do svého rodného kraje. Sluchátka na uších, v nich jednu americkou black death metalovou kapelu a knihu otevřenou neustále před sebou. Musím mít místenky, už na to mám věk a ve stoje číst nedovedu. Někde u Všetat mi došlo, že vůbec nevím, jak jsme vyjeli z Prahy. Nevnímal jsem ani krásnou slečnu, což už je u mě na pováženou. Zkrátka a dobře, byl jsem pohlcen, zmuchlán a na konci vyplivnut. Získal jsem si ještě větší averzi k sociálním sítím, které jsem "nucen" používat. Dnešní doba je bohužel taková. Přesunuli jsme své životy na obrazovky. Obdivujeme lidi, kteří nic neumí. Vše bude umělé, řekl mi kdysi jeden starý moudrý pán, když jsme se v počátcích internetu bavili o tom, jaká jednou bude síť. Dnes je tomu tak. Počáteční doby, kdy do diskuzí chodili jen nadšenci a dalo se dlouhé hodiny diskutovat o problému nebo jen tak, jsou dávno pryč. Lůza zase všechno pokazila a zvítězila.

Ale zpátky ke knize. Je dobrá, co dobrá, vynikající. Autor má svůj styl, který se mi líbí. Navíc jsem měl přednostní právo si knížku přečíst. Následovat bude manželka a potom dcera. Už teď jsem zvědavý, co ony na to. Většinou máme podobný názor i vkus. Přemýšlel jsem o tom, jaké to vlastně je, vyšetřovat vraždu? Musí to být něco hrozného. Ale to my, čtenáři severských krimi, víme moc dobře. Buďte na sebe opatrní a přemýšlejte, co o sobě uveřejňujte. Dávejte si pozor na jazyk, vždycky vás někdo sleduje. Děkuji moc za pozornost, ohlasy a vůbec za všechno. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Nový temný případ od autora bestsellerové série s Fabianem Riskem. V apartmá luxusního stockholmského hotelu někdo zabil úspěšnou influencerku. Šlo o chladnou popravu, nebo se tu šeredně zvrtly erotické hrátky? Případ dostává na starost Malin Rehnbergová, někdejší Fabianova kolegyně, která právě prochází profesní i rodinnou krizí. Podezření padá na agresivního stalkera, pak však dojde k další vraždě a Malin začne odkrývat souvislosti obou zločinů. Smrtelně nebezpečné souvislosti Ve hře se ocitne mnoho životů – včetně jejího.

Kolegyně Fabiana Riska na stopě vrahů, kteří nemají co ztratit

Když zákon už není na tvé straně.
Když všechno, cos vybudoval, mizí, kousek po kousku, vrstvu po vrstvě, až na holou kůži a hlouběji, až nakonec nezbude nic.
Když nic z toho, čím jsi býval, už není, a už se na to ani nerozpomeneš.
Je z tebe zvíře.
Nejsi nic.
Právě tehdy jsi úplně nejnebezpečnější.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 19. dubna 2024

KNIŽNÍ TIPY - Skála - Peter May (2013)


Skála - Peter May
2013, Host

Chraň mě ruka páně, abych někdy o knihách psal nějaké recenze. S muzikou to mám velmi podobné. V dnešní době si každý udělá názor sám. Podle ukázek, podle toho, jaké má zkušenosti a co jej baví. Není žádným tajemstvím, že k Peterovi Mayovi mě přivedl můj kamarád Goro. Už je to nějaký ten rok, co jsme seděli před koncertem v hospodě a sdělovali si zážitky o nových knihách. A Maye znáš? Zeptal se mě. Trošku mě zamrzelo, že mám mezery ve vzdělání, cítil jsem se jako knihomol, co něco propásl. Můj spolubojovník ani nevěděl, co svým tipem způsobil. Tenhle autor se pro mě stal doslova závislostí. Líbí se mi jeho styl, jeho způsob vyprávění. Možná je to trošku ostuda, ale k některým knihám se dostávám vlastně po příliš dlouhé době. I když zase na druhou stranu, když pracujete, máte rodinu, tak nikdy není pozdě. Náš čas zkrátka ubíhá trošku jinak. Skálu jsem si objednal, protože jsem už z téhle série několik knih četl. Chyběla mi. Venku zrovna pěkně foukalo. Znáte to, byl víkend a já zrovna přišel z lesa. 

Dáš si kafe? Ptá se mě moje žena a pak dělá, že se zlobí. Zná mě, ještě než se převlékla a postavila vodu, měl jsem za sebou třicet stránek a vůbec jí nevnímal. Ihned mě vyprávění pohltilo. Je to vlastně zvláštní, i když krásné. Sedět a jen si tak číst, u toho poslouchal novou muziku. Letošní jaro vychází spousta velmi dobrých death doom metalových nahrávek. Většinu z nich jsem nejvíce poslouchal právě ve chvílích, kdy jsem si četl. No řekněte. Skotsko, sychravo, můj oblíbený vyšetřovatel Fin, který se vydává do kraje svého dětství. Kdybyste věděli, jak jej chápu. Osobně mám kořeny na severu, v Jizerkách a když pokaždé uvidím smrkové lesy, mám to stejné jako on. Odehrává se přede mnou najednou spousta vzpomínek. Dětství, které mě formovalo, různé postavičky. Některé vás ovlivní a znáte se s nimi dodnes, jiné se jen mihnou. Někdo je nebesky hodný, jiný divný a zlý, my už stárneme a na na některé věci se díváme jinak, než dřív. V tomhle je Peter May v podstatě geniální. Jeho vykreslení jednotlivých postav je opravdu hodně uvěřitelné, reálné. Já jsem se při čtení toulal po pobřeží Skotska. Na útesech, na loukách na kterých se pásly ovce. Jakoby byla vražda jen bolestivou ránou, která narušila koloběh přírody.

Autor není zbytečně brutální. Ani nemusí. Prostředí je samo o sobě velmi syrové a drsné. Víte co je nejlepší? Já když o svých oblíbených knihách píšu, tak se pořád usmívám. Mám již spoustu věrných čtenářů, kteří se těší na další tip. Aby měli co číst. Sranda je, že jsou kolikrát z druhé strany naší planety. Překládají si mé články do angličtiny, japonštiny nebo indonéštiny. Francouzi i Němci, knihy nás spojují stejně jako hudba. Mám z toho velkou radost, protože jsem vždycky chtěl, aby nás literatura i hudba dávala do hromady, ne rozdělovala. Skálu jsem četl nadšeně, moje fantazie pracovala na plné obrátky. Jednotlivé kapitoly se mi dostaly pod kůži a pravdou je, že obzvlášť Finovy vzpomínky na dětství jsem doslova hltal. Nevnímal jsem svět kolem, neustálé hádky o politiku, byl jsem daleko od sociálních sítí, od jedu, který z nich čím dál tím víc odkapává. Byl jsem vděčný za vyšetřování, protože jsem spolu s detektivem pátral, byl jsem jak slídící pes, který ucítil svoji kořist. Občas si sice říkám, jestli bych neměl číst někdy i něco veselého, jenže když ona je Skála tak napínavá. Nelze jinak, než podlehnout. 

Přemýšlím, jestli už nejsme trošku jako nějaká sekta. Poslouchat death metal a ostatní extrémní styly, k tomu číst knihy, to už je dneska vzácnost. Jenže mě se pořád nechce rezignovat. Nebaví mě televize, ani internet. Paradox, co? Když na něm vydávám články. Jenže to je trošku jiná věc. V podstatě je pořád všemocná síť něco úžasného, zlo z něj dělají jen někteří lidé. Raději ale čím dál tím častěji šustím stránkami. Uklidňuje mě to. Možná stárnu, ale jsou věci, které mě dnes už tolik nebaví. Nemusím být na každém koncertě jako dřív, nemusím psát o všech kapelách. Mám vlastně víc otevřenou mysl, než kdysi. Nejsem tolik ortodoxní. Mohou za to knihy, které mi nenásilně, přirozeně cvičí mozek. Jsem tomu opravdu rád, protože znáte to, v práci je to vždycky nakonec stereotyp a člověk se musí také na něco těšit. Rodina mi dělá radost, sport mě také pořád baví. Ale knihy, to je obřad, to je chvění. Skálu jsem dočetl a byla skoro půlnoc. Manželka si šla už dávno lehnout. Koukám z okna a venku fouká. Jaké to musí být ve Skotsku? 

Někdy jsem jako asi každý smutný, ale většinou se skoro pořád směju. Mám k tomu spoustu důvodů. Lidé kolem mě pořád brblají, nadávají, přitom se mají jako prasata v žitě. Pozoruji, že nemají moc rozhled, že jsou zamotáni do svých mylných představ. Chybí jim tolerance i nadhled, neumí diskutovat. Pokora, ano, pokora se v současnosti hledá velmi těžko. Možná právě proto moje články nebudou nikdy kritikou. Nemám čas, ani chuť na někoho plivat jed. Mohl bych se třeba mýlit a hlavně, není čas. Raději vám budu stále doporučovat knihy a muziku, které mi dělají radost. Skála je velmi povedeným dílem. Má v sobě přesně ty ingredience, co mám tolik rád. Napětí, silný příběh a hlavně je perfektně napsaná. Nechte si chutnat! Přeji vám, abyste se měli co nejlépe. Ty vole, Goro, fakt díky!:))

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Skotský ostrov Lewis je krásné, ale drsné odlehlé místo bez stromů, bičované větry a pokryté vřesovišti. Topí se tam rašelinou a mluví gaelsky. A snad jen strach lidí z Boha je tam silnější než starost o živobytí. Pod zástěrkou víry však přežívají staré pohanské hodnoty a prapůvodní touha po krvi a pomstě. Na ostrov přijíždí nedávnou ztrátou syna poznamenaný policejní detektiv Fin Macleod, jenž se má podílet na vyšetřování brutální vraždy, spáchané podle stejného scénáře jako vražda, jíž se zabývá v Edinburghu. Fin prožil na ostrově Lewis dětství, takže vyšetřování je pro něho zároveň cestou domů a do minulosti. Setkává se s dávnými kamarády, s Artairem, který si vzal Marsaili, Finovu první lásku, a s mnoha dalšími. Většina z nich ho však nevítá s otevřenou náručí. Fin netuší, že klíč k případu by mohl odemknout i dveře, za nimiž je ukryto tajemství, jež se bezprostředně týká jeho samého. Jakou roli v případu hraje Finova dávná účast při tradiční výpravě na lov terejů hnízdících na nepřístupné nebezpečné skále An Sgeir? Povede tragédie, jež se tam tehdy odehrála, i po všech těch letech k další oběti?

Skála je detektivní román vzácné síly a představivosti odehrávající se v kulisách, které připomínají velké anglické romány devatenáctého století. Je možno ho zařadit do kategorie tzv. literary crime, tedy krimi psané kvalitním literárním stylem, přesahující hranice žánru, která je dnes globálně úspěšná především díky severským autorům od Mankella přes Larssona, Nesba a další.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 12. dubna 2024

KNIŽNÍ TIPY - Polámané panenky - James Carol (2015)


Polámané panenky - James Carol
2015, BB art

Jsou děti, které mají štěstí a narodily se do dobrých rodin. Mají hodného tátu i mámu, ke které se mohou kdykoliv schovat. Myslím si, že zázemí, taková ta pohoda, je hrozně důležitá. Neseme si to s sebou celý život, reagujeme na různé podněty způsobem, který jsme okoukali doma. Občas je to náročné, ale myslím si, že základ dostává (měl by dostat) člověk v rodině. Přemýšleli jste ale někdy o tom, jaké to musí být, když je váš otec vrah, když matka fetuje, když se nemáte ke komu schovat, o koho opřít. Hlavní hrdina dnešního knižního tipu musel mít hrozné mládí. Jeho otec mu těsně před smrtí pošeptal, že je sériovým vrahem. On se potom snaží celou knížku dokázat, že překonal genetické prokletí. Musí to být hrozné zjištění. Osobně mi stačila puberta s otcem alkoholikem. Což se samozřejmě s tímto příběhem nedá srovnat. Přesto jsem se toulal zase jednou v lesích a přemýšlel jsem o jednotlivých kapitolách.

Neměl jsem od vánoc dovolenou a tak jsem si prodloužil velikonoční svátky. Rodina byla ve školách a tak jsem měl chvilku pro sebe. Vstával jsem déle a jako první vždy nakrmil želvu. Bude to takové jednou v důchodu? Užíval jsem si klid. Pouštěl si jen oblíbenou muziku, naschvál jsem co nejvíc změnil svůj běžný stereotyp. Knihu Polámané panenky jsem našel v Levných knihách, za pár kaček. Ihned jsem si ji odnesl domů a ponořil se do prvních stránek. Věděl jsem, že se mi tohle téma bude líbit. Je totiž zajímavé. Od autora jsem sice ještě nikdy nic nečetl, ale poslední dobou rád objevuji nové spisovatele. Dokonce jsem se tentokrát trefil do prvního dílu série. Venku bylo nebývalé teplo a v lese nikdo nebyl. Jen pár cyklistů, co měli obrácenou směnu. Jinak jenom já, zvířata, vonící jehličí, jarní svěžest a myšlenky na genetiku, na výchovu, na to, co nám rodina předává do života. Manželka je učitelka, mohla by na tohle téma vyprávět dlouhé hodiny. Někteří mají opravdu velmi těžkou startovací pozici. Málokdo se vymaní z klasického klišé. Generace debilů plodí další a další magory. Většinou to tak opravdu platí.

Jenže oni to nejsou jen méně chytří a sprostí lidé. Oni jsou to kolikrát navenek inteligentní a vzdělaní jedinci, kteří dokáží být doma také pěkné svině. Mám několik případů u nás v práci. Jakoby někteří v nás měli v sobě temnotu, zlo, které nedokážou ovládat. O tom přemýšlí i hlavní hrdina knížky, vyšetřovatel Jefferson Winter, jehož otec byl opravdu sériovým vrahem. Možná nebo právě proto se dovede vcítit do uvažování pachatele několika vražd žen. Ten je nejdříve dlouho mučí, aby jim nakonec provedl lobotomii. Je to samozřejmě náležitě hnusné, ošklivé, jako už dobré detektivky bývají. Zápletka je napínavá, vše odsýpá jak má, myslím si, že jako fanoušek tohoto žánru si nemůžu na nic stěžovat. Knihu jsem si opravdu užil. A také, jak je mým dobrým zvykem, nad ní často přemýšlel. Celkové téma je velmi zajímavé, nestihl jsem se nudit ani chvilku. Líbí se mi i autorův jazyk, způsob vyprávění. Někteří jeho styl přirovnávají ke Carterovi a jeho Hunterovi. S tím lze víceméně souhlasit. Je to podobné, ale zase ne úplně stejné, nebojte se. 

Současná doba je pokřivená v tom, kolik pozornosti se různým sériovým vrahům věnuje. Intimní rozhovory, true crimi, šokující odhalení. Hektolitry krve. Abych pravdu přiznal, mě tohle moc nebaví. Je mi líto obětí a pozůstalých, kteří musí znovu a znovu snášet bolest. Peníze nikomu nesmrdí a hnusný vrah, vyvrhel, který má hnít v temnotě, je najednou v záři reflektorů, jako nějaká hvězda. Je to šílený, nechutný. Alespoň pro mě. Mám raději fikci, vyprávění, co by se stalo kdyby. Dalo by se napsat, že jsem si pro sebe objevil dalšího autora. Snad se vám bude můj páteční tip také líbit. Když jsem knížku dočetl, říkal jsem si, že se na genetiku podívám trošku podrobněji. Kolegyně mojí mámy si vzala do adopce holčičku. Krásná dívenka, která jim dělala samou radost. Ale jen do puberty, potom ale, i přesto, že byla vychovávána v bavlnce, začala dělat šílené věci. Nikdo nechápal proč. Pak se objevila její biologická matka. Vražedkyně. Jasně, nemusí to tak být vždycky, ale je to rozhodně zajímavé.

Poslouchal jsem nové Coffins, kteří se mi pomalu zadírali až do morku kostí. Plesnivé melodie, chlad a špína. Všechno se mi spojilo v jeden celek. Knížka, dlouhá procházka lesem i hudba. Nelze jinak, než Polámané panenky doporučit. Myslím si, že tento autor stojí rozhodně za to. Jen si tak říkám, že jsem poslední dobou nějak mimo. Nebaví mě leštit obrazovku telefonu, nemám chuť sledovat cokoliv na internetu, ani v televizi. Je mi dobře v mé bublině. Čtu si, poslouchám muziku a usmívám se. Přeji vám, abyste také měli jen samou radost. Děkuji vám za pozornost. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Vyšetřovatel má vraždění v genech… My dva jsme stejní… Jefferson Winter nedokáže na tato slova zapomenout. Pošeptal mu je jeho otec krátce předtím, než injekce ukončila jeho život sériového vraha s patnácti mrtvými ženami na kontě. Winter se zoufale snaží dokázat sobě i okolí, že zákony genetiky někdy neplatí. Jako osvědčený policejní profilista je nyní pozván do Anglie, kde Scotland Yard hledá zákeřného vraha. I ten je jiný. Oběti, které si vybírá mezi ženami, měsíce mučí a zohavuje, pak je však pustí na svobodu. Najde Winter maniakálního šílence a překoná osudovou předurčenost?


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 5. dubna 2024

KNIŽNÍ TIPY - Tonutí - Michael Katz Krefeld (2015)


Tonutí - Michael Katz Krefeld
2014, Paseka

Můj děda dělal jednoho z ředitelů v boleslavské Škodovce. Když jsem byl malý, tak jsem hrozně rád jezdil na chalupu do Jizerek. Brával mě do lesa. Taková klasika. Starý pán předával zkušenosti capartovi, který mu doslova visel na rtech. Byl to můj hrdina. Párkrát se nám stalo, že u chalupy zastavila velká volha a z ní vystoupilo několik pánů v kabátech a kloboucích. Připomínali gestapo z filmů, na které jsme chodili se školou do kina. Byli to samozřejmě tajní, které dědu občas sledovali. Nebyl u komunistů a to byl v jeho pozici velký problém. Samozřejmě, jako dítěti mi řekli nějakou milosrdnou lež, kterou jsem odhalil až po mnoha letech. Když jsem začal číst knížku Tonutí, na tyhle staré vzpomínky jsem si vzpomněl. Pro mě byly šedé. Ano, když jsem byl dítě, tak všechno kolem mě bylo šedivé. Paneláky, lidé, myšlenky. Jenom jsme o tom nevěděli. 

Hlavní hrdina, který si říká Havran, potká krásnou Louise, která ho poprosí, aby jí pomohl najít bratra. V Berlíně, kam se vydají, je nalezeno několik mrtvých nahých mužů. Před námi se tak začne rozplétat případ z dob NDR, Stasi. Hodně jsem o téhle době četl, i viděl spoustu dokumentů a samotné téma mě opravdu zajímá. Myslím si totiž, že má v tomhle moje generace dost mezery. Na školách se mimochodem dodnes učí několik let prvobytně pospolná společnost, ale o moderních dějinách se toho stále moc nedozvíte. Je to škoda, protože potom by možná nepochodovalo tolik lidí v průvodech, vyznávajících děsivé společenské směry. Vždycky přemýšlím, jak je možné, že lidé tolik zapomínají? Možná je to kvůli tomu, že nečtou, nepřemýšlejí. Tahle knížka by je ale mohla přesvědčit. Chytla mě vlastně hned. Navíc jsem ji koupil za pár kaček v Levných knihách. 

Ehm, já vím, zase jsem začal druhým dílem série. Jenže já to nevěděl. Jen jsem si tak surfoval po různých knižních serverech a hledal něco, co bych si mohl přečíst. Téma mě oslovilo a tak jsem objednal. Teprve až když jsem si na knížce přečetl, o čem je, došlo mi to. Každopádně, nijak to nevadí, tenhle příběh obstojí v klidu samostatně, nijak na předešlý díl (co se týká vyšetřování) nenavazuje. Mám rád, když jsou propojené dvě dějové linky, které se na závěr spojí. Když minulost ovlivňuje současnost a jsou exhumovány staré hnusné činy. Mám rád historii a dodnes je v bývalé NDR co objevovat. Když ještě žil můj strýc, který strávil spoustu let v lágru v Jáchymově, často mi o různých praktikách STB i Stasi vyprávěl. Byla to šílená doba, plná strachu a beznaděje. Neměli bychom na ní zapomínat. Není to ale jen dějinná kulisa, je to hlavně samotné vyšetřování, vyšinutý děj, které se mi líbí. Zkrátka a dobře. Sedl jsem si, otevřel knížku a najednou koukám, že všichni kolem spí. Prý na mě mluvili, ptali se mě na různé otázky a já jim dokonce odpovídal. Nic si nepamatuji. Byl jsem tak začtený, že jsem byl zase mimo. 

Navíc, v televizi běžel zrovna jeden dokument o starých věznicích a metodách, kterými tehdejší policie vyslýchala vězně. Nějak se mi to všechno spojilo a pomíchalo v hlavě. Byl jsem nakonec rád, že jsem se probudil a všichni ještě spali. Opláchl jsem si obličej, chvíli jen tak seděl a rovnal si myšlenky. Mám to takhle vlastně vždycky. Pokud mě kniha donutí přemýšlet, rozjitří moji fantazii, tak je dobrá. Získávám tím vlastně stále nové informace, tříbím si a procvičuji mozek. Nejsou to jen prázdná slova bez obsahu, kterých je všude kolem takové množství. Možná už jsem fakt starý, ale já si raději budu v koutku přemýšlet o podobných knížkách, než abych bezhlavě listoval sociálními sítěmi. Ty mě nebaví. Příliš povrchní, příliš nudné, řekl bych. S knihami jako je Tonutí, je to úplně jiný zážitek. Osobnější. Musíte přemýšlet, spřádat vlastní vyšetřovací směry. Mýlit se a nebo naopak mít radost, že jste se trefili do autorova vkusu. 

Je tu vlastně všechno, co máme my, klasici, tolik rádi. Osamělý bývalý policista, krásná slečna, série zvrácených činů, které je potřeba vyřešit. Bylo pro mě vlastně hrozně příjemné se nechat tentokrát pozvat. Děda mi kdysi už nestihl vyprávět, proč za námi na chalupu ti pánové v kabátech jezdili. Zemřel příliš mladý. Předal mi ale spoustu znalostí, názorů na svět. Bohužel, historie bývá někdy hodně temná. Tenhle případ mě bavilo rozplétat. Snad jsem vám svým tipem udělal také radost. Koneckonců, knížka stála pár drobných. A dala mi toho opravdu hodně. Děkuji vám za vaši nehynoucí přízeň. Moc si jí vážím. Tak zase na týden. Buďte na sebe opatrní. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Populární detektiv Havran v novém kriminálním thrilleru bestsellerového dánského autora. Jedenáct nahých mužů, utopených ve speciálních boxech. Děsivý případ z dob NDR. Odhalená nevěra a agent Stasi, který zešílel. Za Thomasem Ravnsholdtem, přezdívaným Havran, přichází mladá krásná Louise s žádostí, aby vypátral jejího zmizelého bratra. Osamělého expolicistu si podmaní nejen její půvaby, ale i naléhavost prosby. A tak se společně s Louise vydává do Berlína vstříc vzrušujícímu dobrodružství s neodolatelnou ženou... a vstříc sérii nepředstavitelně zvrácených zločinů.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 29. března 2024

KNIŽNÍ TIPY - Černá smrt - Franck Thilliez (2022)


Černá smrt - Franck Thilliez
2022, XYZ (ČR)

Někdy, když svítí slunce a je venku krásně, tak přemýšlím, proč se mi vlastně tolik líbí temné, napínavé a děsivé knihy. Proč poslouchám ostrou a divokou muziku. Vždyť jsem celkově pozitivní a rád vtipkuji. Jenže pak je pondělí a já vstanu do mlhy. Sejdu z kopce na tramvaj a potkám jen pár bezdomovců u popelnic, sem tam nějakou starší dámu, co nemůže spát a venčí ošklivého psa. Jinak nikdo. Jen já, studený asfalt a předtucha spousty práce. Dojedu do města a je to ještě horší. Tady musím dávat velký pozor. Feťáci jsou nevyzpytatelní. Vlastně se těším, až potkám dělníky z východu, protože mají stejně unavené obličeje jako já. Přemýšlím nad knihami, které jsem četl. Nedávno jsem schlamstl skoro na jeden nádech Černou smrt. Thriller, ve kterém zmizí mladá dívka. Byla to děsivá záležitost. Jdu rychleji, kousek v parku našli nedávno pobodané tělo a není mi to příliš příjemné. Občas se leknu, když zahlédnu stín. Uff, jenom kos a kosice. Ale co ta postava v dálce? Jsem rád, když přejdu koleje. Jen kdyby ten smrad od řeky a z ubytoven nebyl takový. 

Sednu si k počítači a udělám nejvíc práce. Než přijdou kolegové a začnou mluvit mezi sebou. Dohadovat se o politice, o manželkách, o tom jak stojí jejich životy za hovno. Raději nasadím sluchátka. Odhlučním všechno kolem a občas se moje myšlenky zatoulají někam do hor, mezi mlhu v lesích. Potkám i Gabriela, šéfa četnictva, který je otcem zmizelé. Mě podobné věci opravdu děsí, jsem otec a mám také dceru. Nedovedu si to vůbec představit. Když dorazím z práce domů, najdu ji v pokoji, oddechnu si, co jsem si vlastně myslel. Udělám pár trapných vtípků, co my fotříci děláme. Ona zakoulí očima, pomyslí si něco o tom, jak jsem starej, ale vlastně je vše v nejlepším pořádku, protože nemusím mít 12 let strach, co se stalo. Kniha je velmi zajímavě napsána, autor má svůj styl a rukopis, což se samozřejmě hodně cení. Inspektor se probudí v hotelovém pokoji a neví, co se těch 12 let stalo. A z nebe padají mrtví ptáci. Tohle je děs, šílenství, horor, který si budete pamatovat. 

Vlastně chápu sám sebe. Mě moc nebaví číst humorné knížky. Možná proto, že málokdo se mi trefí do nálady. Humor je nejtěžší disciplína a moc takových knih ve své sbírce nemám. Ono taky, temnota, thrillery a napínavé příběhy se přeci jen více hodí i k muzice, o které píšu. Většinou to mám nastavené tak, že mám spojené některé autory a jejich díla s konkrétními kapelami. Třeba Černou smrt jsem četl za zvuků nového alba NECROPHOBIC. Schválně, zkuste to také. Zážitek se mi tak nějak umocnil, prohloubil. Roky utíkají, člověk stárne a už nemá potřebu číst všechno. Já to třeba dělám tak, že nejdříve někde v knihkupectví ochutnám, občas si přečtu i ukázky na internetu. Potom objednám a vyzvednu. Málokdy se mi potom stává, že bych kupoval zajíce v pytli. Na tohle je dnešní doba skvělá. S hudbou to mám hodně podobně. V závěru je to relax, odpočinek. Někdo třeba kouká na sport, což mě vůbec nebaví. Já si vyčistím hlavu nejlépe právě u podobných knížek. 

Je to čirý děs a hrůza. Některé kapitoly mě provázely potom i ve snech. Mám to nastavené tak, že se rád k jednotlivým přečteným částem vracím a přemýšlím, kam bude děj dále směřovat. Černá smrt je vhodná pro čtenáře, kteří se opravdu rádi bojí. Není to žádný slabý odvar, jak bývá někdy zvykem, ale poctivé řemeslo, pečlivě vystavěná stěna ze tmy a bolesti. Většinou doma vtipkujeme, děláme si ze sebe milou legraci. Máme to takhle od úplných začátků. Rádi se pokaždé vidíme, pokecáme, co v práci a tak, žijeme. Ale každý jsme rádi i ve svém koutě, kam si zalezeme a čteme právě podobné příběhy. Zajímavé je, že máme stejný vkus. Stejně jako třeba na filmy. No ale, možná právě proto jsme spolu takhle dlouho. Černá smrt byla zhodnocena prostým prohlášením -  tak to je teda fakt síla!

Asi je to tím, že mám rád tajemno, líbí se mi, když jsou knížky napínavé. A to Černá smrt je. Dobré také je, že je autor víceméně můj ročník (je o rok starší) a mluví podobným jazykem jako já. Navíc je Francouz a má talent na to, vybudovat konstrukce a fantazie, kterým rozumím a dokáží mě doslova přikovat ke stránkám. Černá smrt mě chytila a nepustila až do konce. Hledal jsem v horách, očekával nejhorší, aby se stalo ještě něco hroznějšího. Uff, je to opravdu síla. Tuhle knihu jen tak z hlavy nevyženu. Až bude zase ráno a půjdu šedivým městem plným přízraků, určitě si na ní ještě mnohokrát vzpomenu. Děkuji za to, že jste dočetli až sem i za vaše kladné ohlasy. Moc si jich vážím. Mějte se co nejlépe. 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nepopsatelná hrůza ve víru času. Mysteriózní thriller od mistra temnoty. V roce 2008 záhadně zmizí sedmnáctiletá Julie a případ otřese celým horským městečkem, odkud dívka pochází. Nejhorší ovšem je, že se do vyšetřování musí pustit její vlastní otec, náčelník četnictva Gabriel Moscato. V zoufalém pátrání nastane zvrat, když se zmatený Gabriel jedné noci probudí v místním hotelu a za okny padají mrtvá ptačí těla. Záhy se na recepci dozvídá, že se píše rok 2020 a jeho dcera je pohřešována už přes dvanáct let...


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 22. března 2024

KNIŽNÍ TIPY - Pán hory - Anders de la Motte (2024)


Pán hory - Anders de la Motte
2024, Kalibr

Když jsem před více než dvaceti lety nastupoval do jedné staré továrny, dost často jsem navštěvoval archív. Bylo velmi zajímavé dohledávat dávné, historické výkresy, probírat se různými záznamy a postupy. Vše psáno tuší a perem. Na pauzáky. Krásně vyvedené písmo z první i druhé republiky. Potom hákové kříže, které jsem musel přelepovat, stejně jako V.I. Lenina a jeho srp a kladivo. Párkrát jsem našel i různé kroniky. V archívu byl chlad a takhle v létě, v době dovolených, jsem tam byl skoro pořád. Mám rád staré mapy, různé spisy. Párkrát mě vzal jeden kamarád i do knihovny. Dovedl bych si představit, že bych pracoval v archívu napořád. Jenže to nejde, tahle práce není moc dobře placená a mám dvě děti. Nová řada od Anderse de la Motte, od mého velmi oblíbeného autora severských krimi, se podobně jako jeho kolega Olsen (oddělení Q) zaobírá starými kriminálními případy. V tomto případě se jedná o zmizení dívek. Hrozná věc pro všechny, kteří zůstali. Nedovedu si to představit, čekat a nevědět nic. 

Autor má svůj specifický styl psaní, který mám samozřejmě moc rád, jinak by se do mých knižních tipů neprobojoval, to dá rozum. Nemám čas, nejsem nikde organizovaný, ani placený, abych psal o knihách i muzice, co mě nebaví. Pán hory sice jede podle dnes již klasických a zavedených severských postupů, ale čte se jedním dechem. Temná, pochmurná atmosféra je budována postupně. Leonore Askerová (a její tým) je mi sympatická. Vlastně ihned jsem si ji oblíbil. V některých momentech jsem sice lépe "odhadoval" co a jak bude dál, než ona, ale to je jen drobnost. Spíše jsem měl štěstí nebo jsem byl dobře naladěn na autorovy vlny. Ono vůbec, mám od Anderse hrozně rád i jeho knížky, které píše spolu s Månsem Nilssonem. Ty mi připomínají starou dobrou britskou školu a Agathu Christie. Pán hory je ale zase úplně jiný, odlišný. Rád jsem sedával dlouho do tmy a ke konci už mžoural očima, neustále si sundával brýle a zase nandával, ale četl jsem dál a dál. Trvalo mi jen několik dní, než jsem došel až ke konci. A už teď, kdy jsou mé dojmy velmi čerstvé, se těším na další pokračování.

Když jsem kdysi, za dob covidu, se svými knižními tipy začínal, vůbec jsem nevěděl, kam až mě zavedou. Dostávám od vás spoustu návrhů na knihy, které si dávám do seznamu (jako fakt mám tabulku v excelu, protože pořádek musí bejt!) a postupně se jimi prokousávám. Je to ale řehole, to vám povím. Na jednu stranu je krásné se podělit o dojmy a přitom se snažit nic moc neprozradit, protože pak byste neměli chuť si knihu přečíst, ale je hrozně těžké udržet tempo. Protože napsat recenzi na novou desku je oproti tomu celkem v pohodě. Stačí si nasadit sluchátka, několik dní nebo týdnů poslouchat a dělat si poznámky. U knih je to opravdu těžší, pracnější. Náročnější a zabere to o hodně víc času. Proto se chci zároveň omluvit, že někdy nejsem příliš aktuální. Zkrátka mi to trvá delší dobu. Ale číst mě baví čím dál tím víc, hrozně rád se nechávám unášet příběhy. Když jsou čtivé, napínavé, zajímavé jako Pán hory, tak nelze jinak, než podlehnout. 

Hodně poslední roky přemýšlím o tom, kde se bere v některých lidech taková ta hrozná temnota. Nástupem sociálních sítích se spousta jedinců doslova odkope. Vyzradí na sebe věci, které by normálně zůstaly ukryty. Bohužel, takhle to dělá dojem, že je pokřivených myslí víc, než jsem doufal. Nebo jsou jen více vidět? Kdo ví. Každopádně, do některých byste neřekli, že jsou zvrácení, hnusní a zlí. Pokaždé, když se odkryje nějaký podobný případ, jako se řeší v Pánovi hory, je mi tak nějak divně. Asi jsem na zmizelé děti háklivý, štve mě, že někteří úchylové nejsou řádně potrestáni. Tolik zničených životů. Hodně jsem nad tím přemýšlel, když jsem se prokousával jednotlivými kapitolami. Oddělení ztracených duší, které nikdy nenaleznou klid. Alespoň do té doby, dokud se vyšetřovatelka nevydá na dlouhý lov. Někdy je to beznadějné, bezmocné, je to neustálý boj mezi dobrem a zlem. Kniha na mě působila v některých momentech hodně smutně. Bál jsem se o zmizelé dívky, až tak jsem příběh prožíval. 

Myslím si, že nová řada byla zahájena ve velkém stylu. Tuhle sérii budu určitě sledovat a postupně doplňovat do své sbírky. Píšu to dost často. Už nechodím tolik do hospody, už mě nebaví neustále stejné debaty o ničem. Raději si zalezu a čtu si. Těším se na každou volnou chvíli, kterou si urvu pro sebe. Je to vždy osobní a subjektivní. Je to vzájemný, těžko definovatelný vztah mezi autorem a mnou. Pána hory budu doporučovat všem, o kterých vím, že mají podobné knihy rádi. Doporučuji jej i vám. Pokud máte rádi severské krimi, tak rozhodně neprohloupíte. Včera začali hledat dívku z vesnice poblíž našeho města. Nedovedu si představit, co musí její rodiče prožívat. Opatrujte se navzájem a čtěte dokud to jde. Děkuji za pozornost, ohlasy a přeji vám jen vše dobré!

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Novinka od mistra krimi, tentokrát pro fanoušky severských thrillerů – stejně jako klasici Jo Nesbo a Stieg Larsson nás nechá nahlédnout do temných stránek lidského nitra. Inspektorka Leonore Askerová s kolegy moc nevychází, proto ji odsunuli do Oddělení ztracených duší, kde se zabývá odloženými případy. Ale i tam se začne řešit aktuální zmizení místní dívky. Jak to souvisí s maketou města, kam zničehonic přibyla nenápadná figurka? S opuštěnými budovami a zákoutími, jejichž objevování se pro někoho stalo vášní? Leo se brzy ocitá na stopě sériového únosce. Je odhodlaná ho chytit. A on prahne po další trofeji.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 8. března 2024

KNIŽNÍ TIPY - Terror - Dan Simmons (2007)


Terror - Dan Simmons
2077, BB art

Manželka byla nějaká utahaná, tak jsem nasadil tempo. Bylo ještě šero, ale musel jsem ven. Mám to takhle o víkendech čím dál tím častěji. Večer se vždycky díváme na nějaký film nebo seriál nebo si jen tak čteme. K Terroru jsem se dostal vlastně náhodou. Jak o knihách píšu a vyhledávám si různé informace, tak mi strejda google tuhle v jedné reklamě doporučil. Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu. Nepřesvědčila mě ale reklama, spíše popis, o čem příběh je. Jako malý kluk jsem miloval dobrodružné romány. Dlouhé mořeplavby, přechody hor, nové ostrovy. Amundsena. Odvaha, dobrodružství. Bylo to napínavé, mnohdy na motivy skutečných událostí. Miloval jsem zeměpis, v atlase, který mám někde dodnes, jsem si vyhledával, kde hlavní hrdinové byli. Asi je to chlapská vlastnost, asi je to napětí, záhady, které nás stále přitahují. Mám rád, když vidím u svého skoro dospělého syna, že má stále ty ohníčky v očích, když se těší na nějaký výlet s kamarády. V každém z nás je kus malýho kluka. A je to tak moc dobře. Kdybychom neměli koníčky, stali by se z nás jenom prázdné nádoby. 

Mrzly mi prsty a stehna. Přidal jsem raději do kroku. Představoval jsem si, že je vánice a kolem cesty leží zmrzlá zvířata i lidé. Krutost, ale spravedlnost přírody lze cítit i kousek za městem. Domů jsem přišel a měl jsem v těle neskutečný chlad. Všichni se právě probouzeli a byli trošku naštvaní, že větrám. Jenže já musel, po snídani mě čekalo několik prvních kapitol. Potom káva, u které jsem konečně rozmrzl. Arktida byla najednou i u nás v bytě. O výpravě královského britského námořnictva pod vedením Franklina, jsem již četl mnohé. Paměť kupodivu zafungovala dobře. Zde je ale celý příběh pojatý jako horor. Jako napínavá a krutá realita. Tehdy, v říjnu 1847, neměli lidé takovou výbavu jako dnes. Člověk si uvědomí, kam jsme se technicky za ty roky posunuli. Mě stačila procházka probouzejícím se lesem kousek za naším domem a představa, že bych byl na cestě několik měsíců, o hladu, žízni, s omrzlinami, mě děsí sama o sobě. Musel jsem zavřít okno. Dala se do mě zima. Hodně sugestivní knížka, říkám po dalších stránkách manželce. 

Po obědě se jde ven. Nechápu, jak si nemohla číst dobrodružné knížky! Nemá cenu zastírat rozdíly mezi ženami a muži, byla by to škoda. Krásná je přeci ta rozdílnost, jiný pohled na svět. Nic na tom nezmění ani snaha o smazámí a bezpohlavnost. Vyprávím o tom, jak jsem se jako malý kluk otužoval v ledové vaně. Představoval jsem si, že budu jednou také dobrodruh. Na chalupě v Jizerkách jsem trénoval na běžkách a jednou si tajně vzal i plavky, které jsem si oblékl na sebe pod jégrovky. Ujel jsem na hřebeny a tam svlečený skákal do sněhu. Abych se připravil na výpravu. S bratranci jsme snili o dalekých zemích, četli si o nich a dokonce si psali deník. Stačilo nám dvacet kilometrů od chalupy. Kdo vezme zásoby? Museli jsme vypadat legračně, ale to nadšení, ta odvaha, překonat zakázanou hranici blízkého lesa. Krásné vzpomínky, ale také spousta napětí. Divoký pes, naštvaný důchodce, vyvrknutý kotník, tohle všechno jsme museli řešit. Ujel nám vlak a poradili jsme si, nešlo to jinak. Bez mobilu, jen s papírovou mapou, nožem a namazanými chleby v batohu. 

Vrátíme se domů a každý si zalezeme do svého koutu. Básním o Terroru, jak je napínavý, jak záhadný a temný. Mystický. Napínavé příběhy jednotlivých námořníků. Zamzlí uprostřed divoké přírody. Jako malý jsem si to přál, s dětskou naivitou jsem si představoval, jak přežiji rok v ledu a sněhu, objevím nový ostrov nebo zvíře a potom se mnou budou dělat rozhovor v novinách, jako s dědou. Člověk léty dostane rozum, víc se bojí, protože má rodinu, děti, želvu  (ha!). To je najednou zodpovědnosti, že se snažíte předcházet špatným situacím. Jste o hodně víc ostražití. Přesto o podobných výpravách hrozně rád čtu. Tahle kniha je trošku netypická v mé knihovně, ale možná o to víc zajímavá. Kostra příběhu je totiž podle pravdy.  Hluchá místa doplňuje autor mystikou, hororem. Muselo to být šílené. Manželka si zaleze pod deku. Já jsem v kraťasích. Klasický případ rozdílu mezi mužem a ženou. Pořád je mi teplo, stále se v rámci možností otužuji. Větrám a holkám je doma zima. Hele, kdybyste věděly, co museli zažívat Franklin a jeho výprava...po chvilce mě ani jedna z žen v naší rodině neposlouchá. Ony snad vůbec nechápou, o čem mluvím!

A je to tak dobře. Tohle je horor, opravdu mrazivá záležitost, nic pro slabé a citlivé povahy. Já vím, kluci skoro vůbec nečtou, ale tohle je fakt spíš knížka pro muže. Možná se bude líbit i ženám, ale nevím, jestli dokážou pochopit tu touhu objevovat, vést, rozhodovat se ihned a balancovat na hraně života a smrti. Když nemůžeš, tak přidej. Makej a možná nezemřeš. Musíme stále bojovat o přežití, abychom se měli lépe, pořád chceme chránit rodiny. Zimy už nejsou takové, jako bývaly. Ale každý rok se snažím aspoň několikrát vyrazit na běžky. Miluju, když mi mrzne dech z pusy, když mám tak ledovou vodu v batohu, že se nedá pít. Jsem aspoň na chvilku dobrodruhem. Jako hrdinové této knihy. Děkuji moc za podporu. Tak zase za týden a neumrzněte, až budete tenhle příběh číst.

PS: výprava se nakonec ztratila a pátrá se po ní dodnes. Vrak HMS Terror byl objeven až v roce 2016

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------
Horor amerického autora je tentokrát inspirovaný tajemnými okolnostmi zániku polární výpravy sira Johna Franklina při hledání takzvané severozápadní cesty, které dodnes nebyly objasněny. Výchozím bodem napínavého děje je říjen roku 1847, kdy u pobřeží Arktidy bezmocně spočívají dvě sesterské lodě anglického královského námořnictva Franklinovy výpravy, Erebus a Terror se zdecimovanou posádkou beznadějně zamrzlé v ledu. V pestré mozaice se prolínají četné retrospektivní pasáže se skutečnými historickými fakty a dohromady tvoří dramatický a barvitý příběh boje o přežití.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 1. března 2024

KNIŽNÍ TIPY - Jestli to řekneš... - Gregg Olsen (2022)


Jestli to řekneš... - Gregg Olsen
2022, Vendeta

Každý den nastupuje do tramvaje chlápek, který vždy dělá svůj vlastní rituál. Stoupne si bokem, protože brzy ráno je plno a sundá si batoh. Potom vyndá knížku a začne si ve stoje číst. Je to až divné, protože všichni okolo zuřivě leští obrazovky svých mobilních telefonů. Dávají lajky lidem, které v životě neviděli. Pán má dobrý vkus. Samá detektivka, kterou jsem většinou již četl. Nikdy jsem nepochopil, jak si může číst, zavěšený na mastné tyči, mezi dělníky v montérkách, ale umí to. To já musím mít klid. Většinou nosím i sluchátka, když je kolem doma moc živo. Pouštím si hudbu, která mi dotváří celkový obraz. Někdy si říkám, že bych mohl napsat diplomovou práci o tom, která muzika se hodí k jakému žánru. Když čtu sci-fi, tak samozřejmě VOIVOD, když vyšetřuji spolu s detektivy, tak dost často death doom. Neruší mě a krásně doplňuje mrazivou atmosféru. Bývám na to hodně citlivý. Na obsah, na hlavní hrdiny, na způsob, jakým přistupuje autor ke čtenáři. Před týdnem měl v ruce knížku Jestli to řekneš... Ihned jsem si ji vyhledal a koupil. Tenhle chlápek má fakt dobrý vkus.

Bylo to ale velmi těžké čtení. Ani ne tak tím, že by byla složitě napsána, ale spíše svým tématem. Mámy jsou vždycky ty, ke kterým se jako děti chodíme schovat. Když máme odřená kolena, když nám někdo ublíží, když je nám jen tak smutno. Zlé matky jsou společností právem odsuzovány. Když jsem tuhle knížku četl, dost často jsem se potom díval z okna a děkoval svému usudu, že ta moje je skvělá. Musí to být šílené. Jenže se to bohužel děje. On je totiž tenhle příběh inspirován skutečnými událostmi. Lidé jsou zvláštní druh. Na jedné straně dokážeme vybrat šílené částky na nemocné, na druhou umíme hnusně ubližovat. Obsah téhle knihy je pro mě absolutní, čiré zlo. Některé pasáže jsem znechuceně odkládal, dýchal hluboce, přesto pak dočítal. Muselo to být šílené. Malé holky, které byly mučeny, týrány. Vždycky když něco podobného slyším a potom dostane násilník podmínku, vaří se mi krev v žilách. Děti se mají chránit. Jsou křehké a mají zažívat jenom radost. Pokud jste na podobné věci hodně citliví, nečtěte to. Opravdu, jinak budete mít noční můry. 

Obdivuji psychology a psychiatry, jak umí naslouchat a vnímat některé bestie. Kniha je psychotrillerem, který ve vás zanechá krvavou stopu. Myslím to vážně. Sestry v tomhle příběhu jsou ukázkou toho, jak někdo dokáže být silný. Spoléhaly se samy na sebe, poomáhaly si a nakonec spatřily světlo na konci tunelu. Trvalo to, navěky zůstanou poznamenané. Mají obrazně i reálně vypáleny na svých tělech rány, které jim budou navždy připomínat, že žily v pekle. Jejich vlastní matka je zrůda. Něco nepředstavitelného. Vždycky, když se něco podobného stane, nechápu, jak se může vyrojit tolik kritiků a blbců, kteří se opovažují hodnotit. Ona je totiž tahle knížka nejen o zvrácenosti a duševní poruše, ale také o nestkutečné síle. Musel jsem si vždy po několika kapitolách vyčistit hlavu. Teď už vím, proč byl ten chlápek z tramvaje tolik smutný. Lidskost, to je to, oč tu běží. Važme si každého dobrého člověka a nenechme si zkazit své životy sviněmi. Dívejte se kolem sebe. Někdy stačí málo a hodně tím pomůžete. 

Je vlastně hrozně těžké o téhle knížce psát. Je příliš osobní. Píše se v ní o věcech, které se velmi složitě vysvětlují. Asi ji dokáží nejvíc pochopit všichni týraní, slabí, všichni ti, kteří něco podobného zažili. Dovolil bych si zde trošku apelovat na to, abychom se konečně pokusili změnit zákony. Třeba si mé řádky přečte i někdo, kdo to dokáže. Jakékoliv násilí na slabých je něco tak hnusného, že by to mělo být vždy velmi důrazně potrestáno. To se bohužel zatím neděje. Dělá to z naší země zaostalou krajinu. Jakmile se totiž stanete rodiči, vnímáte všechny tyhle věci úplně jinak. Dotýkají se vás, protože už do smrti budete mít někde v zadu v hlavě usídlený strach o své ratolesti. Budete je chránit, pomáhat jim. Odklánět od nich zlo. Pochopíte, že jsou to jediné, na čem záleží. Když potom potkáte zrůdy, jako je matka z téhle knihy, nebudete to chápat. Budete chtít zhřešit a vzít spravedlnost do svých rukou. Nikdy to ale neuděláte, protože máte své děti a nechcete, aby vás zavřeli. 

Jestli to řekneš... ve mě doslova rozdrásala spoustu myšlenek. Opravdu hodně jsem přemýšlel. Mám doma dva puberťáky, se kterými je sranda, někdy jsou na zabití, ale pořád se usmívají, sem tam jsou naštvaní, protože jsme "hrozní". Občas mě štvou. Nebývali jsme jiní. Jsme hrozně rád, že vyrůstají v pohodě a klidu. Byl jsem z knížky znechucený. Fascinovaný lidským zlem. Jak píšu výše, rozhodně to není dílo pro slabé povahy. Přesto si myslím, že stojí za přečtení. Možná už jenom kvůli tomu, že si potom budete vážit toho, že se na vás váš potomek bude zlobit kvůli tomu, že jste mu nekoupili jeho oblíbené jídlo. Opatrujte se a dávejte pozor nejen na sebe. A děkuji moc, jste skvělí! Jo, a zavolejte svý mámě. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------
I po více než deseti letech jako by se sestrám Nikki, Sami a Tori Knotekovým při zaslechnutí slova „maminka“ zaryly do srdce dravčí pařáty. Pokaždé spustí lavinu vzpomínek, které byly od dětství jejich tajemstvím. Až dosud. Za zavřenými dveřmi venkovského domu v Raymondu ve státě Washington byla děvčata po celá léta vystavena nepředstavitelně hrubému zacházení, ponižování, týrání a psychickému teroru ze strany jejich matky Shelly. Výheň tohoto pekla ukovala mezi Nikki, Sami a Tori nesmírně pevné pouto, díky němuž byly zranitelné daleko méně, než se Shelly domnívala. Ačkoliv jiní v její zvrácené pavučině uvízli, dcery v sobě našly sílu a odvahu uniknout stupňující se noční můře, jež vyvrcholila sérií vražd.
Kniha Jestli to řekneš… je mučivou a srdcervoucí výpovědí obětí čirého zla – a příběhem jak o něm, tak o svobodě a spravedlnosti, které si Nikki, Sami a Tori vybojovaly s nasazením života. Navždy sestry, oběti už nikdy víc – objevily světlo v temnotě, díky němuž se staly tím, čím jsou dnes – houževnatými ženami, milujícími, milovanými a kráčejícími dál vlastní cestou.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER