DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemčetba. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemčetba. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 13. června 2025

KNIŽNÍ TIPY - Hladový hrob - Robert Galbraith (2025)


Hladový hrob - Robert Galbraith
2025, Kniha Zlín

Přiznám se, že patřím asi k menšině. Mě Harry Potter moc nebaví. Asi nebudu úplně cílová skupina. Ale chápu to. J.K. Rowlingová je velmi dobrá spisovatelka. Pod pseudonymem Robert Galbraith rozhodně. Dostala se mi, opět víceméně náhodou, při mých toulkách po knihkupectvích, do rukou její zbrusu nová kniha Hladový hrob. Přečetl jsem si perex, otřel z čela pot, protože bylo dusno k zalknutí. Moje první setkání. U sedmého díla série. Chvilku jsem pohazoval knížkou v ruce a slečna za pultem na mě divně koukala, jakoby čekala, že jí uteču, srazím ochranku v supermarketu a ona přijde o prémie. Moc tyhle velké obchody nemusím. Jsou neosobní. Jenže jsem čekal na dva techniky z T-mobile, až mi přenesou esim z jednoho telefonu do druhého. Překvapilo mě, že nemají přístup na wifinu. Museli využívat tu ze Starbucks. Přišlo mi to vtipný a tak jsem se u regálu s knížkami asi divně usmíval. Nakonec jsem až nábožně, jak je mým zvykem, donesl knížku k pokladně. Platím hodinkami a odcházím. Žádné, děkuji, mějte se hezky. Slečna dál sjíždí tik tok. Znuděná.

Já znuděný nejsem. Pořád mě zajímá svět, rád se podívám na hezkou holku, ochutnám dobré pivo, pustím si muziku, která je vlastní mému srdci. Hladový hrob byl pro mě završením příjemného dne. Venku sice lilo, ale mě to nevadí. Mám batoh, jsem voděodolný a knížku jsem si dal do igelitové tašky. Doma jsem si jen otřel čelo a vyměnil tričko. Jak to dopadlo, ptá se mě žena a myslí tím moji akci u operátora. Nabízeli mi internet, ale sami neměli přístup. Smějeme se tomu a já potají vyndám knížku na stůl. Copak si to zase koupil? Zeptá se mě a já začnu vyprávět. Byl jsem skeptický, přiznávám. Ale ihned jsem se začetl a bavilo mě to. Robert alias Rowlingová zkrátka umí psát. I v detektivním románu, v thrilleru, je jistá v kramflecích. Harryho jsem odložil po několika kapitolách, mě všichni ti čarodějové a lektvary dokonale odradili. Moc totiž nemusím fantasy. Ale tady, to je něco jiného. Temná sekta. Rituály, děsivé příběhy. Joj, tak to já zase můžu. Zapomínal jsem dýchat, dokonce mě začalo bolet koleno, jak jsem neměnil polohu při čtení. Budiž to důkazem, že mě kniha fakt bavila.

Jenže jsem musel zase na chalupu. Díky bouřkám se strhla spoušť a polámané větve na mě čekaly jako nějaké polámané kosti. Jsem z rodiny snad poslední, co může něco tahat. Práci si rozložím, ale dělám rychle. Řežu a pořád u toho přemýšlím, kam se bude děj ubírat. V dálce se rozštěkal pes. Pomalu se stmívá a nad Ještědem je zase zataženo. Volám domů. Zalezu si dovnitř a strhnou se běsy. Kdo zažil bouřku a vichřici na horách, určitě ví, o čem píšu. Bylo to strhující, sem tam poblikávala lampička, jak elektrická síť nestíhala. A já si četl dál a dál, dokud jsem neusnul a neprobudily mě stíny noci. Po cestě jede někdo na kole. Ohlédne se na chalupu, má rozšklebenou tvář. Ony se všechny tyhle sekty tváří tak mírumilovně. Jenže uvnitř, uvnitř jsou zkažené a shnilé. Musí to být něco hrozného a jak vidno, tak jim propadá stále spousta i hodně chytrých lidí. Možná to je tím, že se nemají nikomu svěřit, možná jsou jen sami. Je to hnusné, zneužívat lidské slabosti. Vaří se mi krev v žilách, když o tom čtu ve zprávách. 

Netopil jsem v kamnech a bylo mi pěkná zima. Spacák mi spadl na zem a čekám, až opadne rosa. Mám pomalý víkendový rozjezd. Vynesu si na lavičku pilu i rukavice. Pak si sednu, dám si jen pár stránek, jen kousek. Začtu se a pak musím rychle kvaltovat, abych do večera všechno stihnul. Pomalu se zase stmívá a přemýšlím o zlu. Kde se bere? Jsme k němu předurčeni? Dědí se? Nebo je ukryté v každém z nás, někde hluboko a čeká jen na příležitost? Přinášíme vám lásku. Pojď k nám. Nebezpečí číhá ukryté ve stínu. Hladový hrob je opravdu dobrá kniha. Zase něco trošku nového, jiného a jsem moc rád, že jsem dal autorce šanci. Opět jsem se poučil, že bych neměl mít předsudky. Dalo by se to pochopit, už jsem starý pes, ale jsou to právě i páteční knižní tipy, které mě stále motivují objevovat.

Nasednu na ranní autobus do Jablonce. Jedu sám. Batoh plný vzpomínek, kniha prosím pěkně dočtena. Bolí mě svaly, o kterých jsem ani nevěděl, že je mám. To víte, kancelářská krysa zase jednou vyrazila za opravdovou prací. Mám ze všeho dobrý pocit. Sice mám hlad, ale to se spraví v Praze na hlaváku. Mám tam svoje oblíbené občerstvení. Když ve vlaku na Plzeň potom přendávám nějaké věci v krosně, vytáhnu knížku na světlo. Naproti mě sedí taková malinká obrýlená slečna. Musím si sundat sluchátka, neslyším ji. Ptá se mě, jestli je Hladový hrob dobrá knížka. Napevno a jasným hlasem potvrdím, že ano. Svět knížek a čtení je fakt parádní koníček. Pořád je co objevovat. Snad jsem vám svým dnešním tipem udělal také radost. Mějte se co nejlépe a pamatujte na to, že všechny sekty jsou totální zlo. Vyhýbejte se jim jako čert kříži. Amen. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Cormorana Strikea kontaktuje znepokojený muž, jehož syn se vydal do hlubin norfolkského venkova, aby se připojil k náboženské sektě. Univerzální humanitární církev navenek působí jako mírumilovná organizace, pojí se s ní však zlověstné události a nevysvětlená úmrtí. Robin Ellacottová se proto rozhodne sektu infiltrovat a odcestuje do Norfolku, aby žila inkognito mezi jejími členy. Není ale připravena na všechna nebezpečí, která tam na ni čekají – ani na to, jaké oběti bude muset přinést…


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 6. června 2025

KNIŽNÍ TIPY - Hotel času - Emilly Ross (2024)


Hotel času - Emilly Ross
2024, Fobos

Vstal jsem a bylo mi nějak divně. Jakoby těžko. Měl jsem zvláštní sny, nad kterými jsem přemýšlel ještě dlouho potom, co už jsem byl dávno v práci. Nějak mě všechno kolem štvalo. Neustále blábolící a nadávající kolegové v práci, lidé v tramvaji i ten nešťastník co se před chvílí oběsil na okapu kousek od našeho domu. Zavřeli kvůli němu kus ulice a musel jsem jít o několik desítek metrů kolem. To se nemohl podříznout doma? Zaslechl jsem na zastávce. Nekomentoval jsem, měl jsem splín a nevěděl jsem proč. Záměrně se vyhýbám toxickým lidem, zprávám i sociálním sítím. Všechny je mám, ale nebaví mě. Je tam jenom jed. Navíc je zataženo a zmoknul jsem. Na obědě se ihned začne, už u polívky, nadávat na politiku, sport a hlavně manželky. Zavřu se do své ulity, s hudbou co je ostrá a temná a co ji mám rád. Chce se mi zmizet. Někam daleko, klidně do nějakého starého hotelu a zastavit v něm čas. Cestou z práce jdu kolem Levných knih. Zalezu dovnitř a poprvé se usměju. Držím v ruce svoje první setkání s Emilly Ross a těším se domů, až si tenhle úlovek rozbalím.

Ihned to udělám, než přijdou všichni domů. Otevřu okno, nechám dovnitř vlézt dětský smích z nedaleké školy. Uvelebím se, připravím vodu, abych pak necoural a začtu se. Přede mnou se začne odehrávat horor plný duchů a přízraků. Je to velmi tajemné, děsivé, strašidelné. Zkrátka horor, jak má být. Nika má narozeniny a chce si je pořádně užít. Podle svých představ. A do mě byl ihned zaseknut dráp. Byl jsem najednou daleko od špatné nálady, od nevyspání, od hloupých kolegů, od válek, od politiky. Seděl jsem tu jenom já a knížka, oba spojeni v jeden celek. Možná jsem ke svému okolí někdy až moc vnímavý, nedokážu z hlavy vyhnat zátarasy kolem mrtvého těla ranního sebevraha. Viděl jsem jenom nohy, které nestačili přikrýt. Přesto jsem tenhle obraz nemohl vyhnat z hlavy. Co ho k tomu dohnalo? Proč, podle zpráv to byl poměrně mladý chlap. Jen o pár let starší než já. Možná jen neměl nikoho, komu by se mohl svěřit. Přemýšlím nad tím, když mě začnou bolet oči. Vůbec si nevšimnu, že celá rodina přišla ze škol i z práce. Automaticky sním večeři, ale nějak nevím, co jsem jedl. Jsem ve svém podivném světě, v jiné dimenzi. Přemýšlím, kam se bude děj dále ubírat.

Mám to takhle vlastně až posledních pár let. Možná od covidu. Zkouším nové autory, objevuji. Nechci zakrnět. Je to stejné jako s muzikou. Proto mám svoje stránky. Asi by mě nebavilo poslouchat stále dokola jen to samé. Třeba třicet let, jak to někteří mí vrstevníci dělají. Hudba i knížky se přeci jen vyvíjejí, každý má jiný způsob, jakým se vyjádří. Odlišný zvuk, melodii, stejně jako příběhy, jako psaní. Tentokrát se mi ve vnitřnostech rozlil takový ten krásný teplý pocit, že jsem udělal dobře. Rozhodně to nejsou vyhozené peníze. Naopak, knížku si fakt užívám. Dělávám to pokaždé tak, že si dělám poznámky do telefonu, stejně jako u recenzí. Potom mě chytne slina a vše napíšu. A svoje zápisky k tomu samozřejmě využiju. Navíc je hotel v mém oblíbeném Polsku. Znáte to, přijede sem sedm přátel, všichni nadšení a nabuzení na oslavu. Jako za starých časů, rádi se všichni vidíme. Jenže se začnou dít hrozné věci. Pamatujte na to.

Knižními tipy jsem si trošku naběhl, ale já mám pořád rád výzvy. Psát totiž o knihách je troufalé. Nejsem kritik, opakuji to spoustu let stále dokola. Stejně jako u hudby jsem jen obyčejným fanouškem, co má rád čtení a hudbu. Něco uvnitř mě mě nutí se vyjádřit, popustit uzdu své fantazii. Nikdy bych nevěřil, že i já obyčejný fotr z Plzně, budu mít tolik fanoušků. Dělá mi to samozřejmě moc dobře, ale faktem je, že je to neskutečná jízda. Psaní je řehole, vážím si každého, kdo to umí. Musíte mít řád, nápady, samozřejmě se opakujete, tomu se nevyhne nikdo. Přesto, když před sebou vidím prázdnou stránku a pročítám si svoje poznámky, tak mě šimrá v žaludku. Potom to ze mě vyleze, prsty mi kmitají po klávesnici a snažím se nějak pochytat všechny myšlenky, jak na mě kniha/hudba působí. A Hotel času mě v podstatě nenechal vydechnout. Je to fakt jízda na horské dráze. Od začátku do konce. Je to stylovka přesně podle mého gusta.

Možná si říkáte. Jak to asi dopadne? No, špatně, je to horor. Přesto, nebo právě proto, si po téhle knize připadám takový očištěný. Ten splín a špatná nálada, které nemívám příliš často, jsou pryč. Uff. zase jednou čtení přebilo vše ostatní. Je dobré mít svůj kout, svoje místo, kde si srovnáte myšlenky. Mě hodně pomáhá příroda. Dlouhé procházky lesem s mojí milou. A knihy. Neznám nic lepšího, než přijít z lesa domů, sednout si do křesla a nejdřív přičichnout k papíru. Zatím ještě nejsem chycený e-knihami. Možná mě to nemine, místo v knihovně rapidně ubývá, ale zatím ne, zatím miluju ten rituál rozbalování. Těšení se. Napětí. Asi to máte stejně. Hotel času byl pro mě knihou, která přišla ve správné chvíli. Na podobný horor jsem měl už dlouho chuť a moje očekávání bylo naplno ukojeno. Tohle je tip pro všechny fanoušky klasického hororu. Nechte si chutnat. Děkuji za pozornost i za přízeň. Mějte se co nejlépe.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Každý z její party si oslavu čtvrtstoletí uspořádal podle vlastních představ, tak proč by si Nika neužila svůj narozeninový den také přesně podle svého gusta? Fanynka hororů a strašidelných míst uspořádá výlet do jedné z nejděsivějších destinací Evropy a pozve tam i všech svých sedm nejlepších kamarádů. Pár nocí ve starém hotelu se jeví jako originální oslava, dokud se ovšem nezačnou dít podivné věci. Tenhle pokoj už přece procházeli. Nevypadá tentokrát nějak jinak? Jako by ho právě někdo uklidil a připravil pro nové hosty. Komu patří ty šouravé kroky z vedlejšího pokoje? Určitě ne nikomu z jejich party. Podivné události se nabalují jedna na druhou a mezi mlad roste napětí a strach. Čas jako by hrál podle svých vlastních pravidel. Nic není takové, jak se na první pohled zdá… Co mělo být pohřbeno hluboko v historii hotelu, náhle vyplouvá na povrch a minulost se stává přítomností. „Niko! Říkala jsi, že je to bezpečný, že se není čeho bát! A přitom tady všichni chcípneme!“ vzlykal Roman a skláněl se nad zakrvácenou mrtvolou svého kamaráda.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 30. května 2025

KNIŽNÍ TIPY - Zpovědi zla - Jack Steen (2025)


Zpovědi zla - Jack Steen
2025, Fobos

Když jsem kdysi dávno, ještě jako středoškolák, chodil se svým psem na cvičák, tak s námi chodila ze sídliště taková hrozně sexy slečna, co měla boxera. Čekávali jsme na ní před domem, ona se oblékala. Někdy nás vzala i k sobě domů a ihned se stala naší múzou i puberťáckým vlhkým snem. Moc dobře věděla, že se nám líbí a byla na nás moc hodná. Jako starší kamarádka, bohužel. Pracovala jako sestra v Kosmonosích v blázinci. A pokaždé, když jsme šli okolo a slyšeli nářek, skřeky i řev pacientů, tak nám vyprávěla hodně děsivé příběhy z oddělení. Měli tam různé úchyly, pedofily, sadisty, většina neustále pod prášky a dohledem. Nás, jako mladý ucha, to hrozně přitahovalo, bylo v tom něco hodně temného, šíleného. Chtěli jsme víc, zajímaly nás detaily. A jí dělalo moc dobře, že jí posloucháme. Ani nevím, kde je jí konec.

Co ale vím na sto procent je, že jsem si knihu Zpovědi zla pořídil zase jednou náhodou. Zaujal mě obal, téma, a hlavně to, že byla za vcelku slušnou cenu. Na dnešní poměry tedy. My, obyčejní knihomolové totiž čekáme na den radosti, když nám přijde výplata a objednáváme, dokud nepřijde den bolesti, kdy nám strhnou z účtu veškeré platby. Je to svým způsobem závislost, to nepopírám, ale zase na druhou stranu, zrovna tohle považuji za vcelku bohulibé. A tak jsem si domů přinesl ještě teplý výtisk, usadil se a nechal si vyprávět příběhy o sériových zabijácích, o pokřivených myslích, o neskutečné temnotě. Mrazilo mě, přiznávám a ještě navíc mě děsí představa, že takoví jedinci opravdu žijí mezi námi. Koneckonců, opakuji to pořád, stačí si přečíst zprávy. Nicméně, knížka je velmi dobře napsána, je děsivá, šílená, jako život samotný. Jsem Jack Steen a říkají mi Anděl smrti. Odvedu vás na druhou stranu, stačí se jenom svěřit. 

Příběhy čtyř lidí, které spáchali neskutečně odporné činy. Zpovědi - O člověku se zajímavými chutěmi. Další o Kenovi, který by udělal cokoliv, aby byla jeho Barbie šťastná. Pak je tu Chůvička, ale takovou byste u svých dětí nechtěli. A poslední je ta nejmilejší osoba, kterou jste kdy viděli, jenže čtení její zpovědi pro vás bude hodně tvrdé. Rovnou vás upozorním, tohle není rozhodně nic pro slabé povahy. I mě se chtělo chvílemi zvracet a měl jsem co dělat, abych knihu dočetl. Jenže o tom to právě je, poslouchám extrémní metal celý svůj život a jen tak něco mě nerozhází. S knihami je to podobné, za svůj život jsem nakonec odložil jen málo knížek. Spíše mě nebavily, než že by byly něčím šokující. Každý dokola pořád opakuje, že nic lidského nám není cizí, tak tady to máte. Tyhle úchyly nechcete potkat, bude se vám vařit krev v žilách, že je rovnou nepopraví. Ještě, že je tu Jack Steen. No, nemám pravdu?

Jednou nás vzala naše starší kamarádka přímo na oddělení do Kosmonos. Podotýkám, že je to před třicet let stará záležitost, ale pamatuji si to, jako by to bylo včera. Na tohle se nezapomíná, to se vám otiskne do hlavy a zůstane to tam jako krvavá stopa. V klecích byli zavřeni nejen různí násilníci, ale i vyložení dementi, často odložené, deformované děti, které ještě před několik desetiletími vystavovali na poutích. Kývali se, něco si mumlali, někteří stále dokola masturbovali. Pod tunami léků se usmívali a když sestřičku spatřili, tak jí říkali věci, po kterých bych sám vzal nohy na ramena. Navíc bylo všechno neskutečně šedivé, pochmurné. Tohle byl opravdový reálný horor. Někam jsme nesměli, k celám, kde byli zavřeni ti nejhorší, s nonstop ostrahou. Aspoň nám ke každému řekla několik slov. Pamatuji si je dodnes. Bylo pro mě šokující se setkat s tím, čeho jsou někteří schopni - s absolutním, čirým zlem. Kamarád se venku poblil a já k tomu také neměl daleko. Na naši návštěvu domu šílenství jsem si při čtení téhle knihy často vzpomněl. 

Znovu opakuji. Zpovědi zla nejsou pro každého. Jsou nechutné, ohavné, jsou po okraj narvané hnusem. Počítejte s tím, že budete často odvracet zrak. Na druhou stranu, pokud vás zajímají různí vyšinutí jedinci a máte aspoň nějaké základy psychiatrie, budete číst jedním dechem. Ono totiž, téma je fakt shnilé, ti lidé jsou hodně zvrácení, ale vše je napsáno velmi poutavě, přesvědčivě, uvěřitelně. Občas kolem blázince v Kosmonosích jezdíme. Pokaždé si na svoji tehdejší návštěvu vzpomenu. Odteď si navíc budu představovat, jak sedím v temné kobce a rozmlouvám se šílenci. Moje jméno je jediné pravé jméno, které v téhle knize najdete. Neřeknu vám, v jaké nemocnici pracuju. Neprozradím vám jména těch umírajících. Ale nebudu vám lhát. To, co si tu přečtete, je přesně to, co mi řekli. Uff, tohle je fakt děsivá kniha. Pokud na ní máte žaludek, tak neváhejte ani chvilku. Děkuji vám za pozornost, kladné ohlasy a přeji vám příjemné světlo na čtení. Mějte se co nejlépe.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Moje jméno je... Přivážejí je živé. Odvážejí je mrtvé. Napřed mi ale musejí svěřit svoji zpověď. Jmenuju se Jack Steen. To jméno by pro vás nemělo nic znamenat. Pokud se nechystáte umřít. To se pak ze mě stává váš anděl strážný. Pracuju jako noční ošetřovatel v ústavu pro choromyslné zločince.

Moje jméno je jediné pravé jméno, které v téhle knize najdete. Neřeknu vám, v jaké nemocnici pracuju. Neprozradím vám jména těch umírajících. Ale nebudu vám lhát. To, co si tu přečtete, je přesně to, co mi řekli.

Jestli máte za ušima a jste dost pomatení na to, abyste četli mezi řádky, dojde vám, kdo tenhle příběh vypráví. Možná se mi jen snaží zblbnout hlavu a sehrát se mnou svou poslední hru. A možná, že zblbnou hlavu i vám.


V téhle knize najdete čtyři zpovědi:

O člověku se zajímavými chutěmi.

Další o Kenovi, který by udělal cokoliv, aby byla jeho Barbie šťastná.

Pak je tu Chůvička, ale takovou byste u svých dětí nechtěli.

A poslední je ta nejmilejší osoba, kterou jste kdy viděli, jenže čtení její zpovědi pro vás bude hodně tvrdé.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 23. května 2025

KNIŽNÍ TIPY - Pán loutek - Sam Holland (2025)


Pán loutek - Sam Holland
2025, Kalibr

Když mi bylo něco kolem sedmnácti, tak jsem chodil každý večer venčit psa. Běhával jsem tmou po lesoparku a občas jsem se musel zastavit. Pes štěkal do tmy, rozzuřený a vzteklý. Snažil jsem se ho uklidnit a říkal jsem si, že asi ucítil nějakého králíka nebo sysla, kterých tam bylo spousta. Jenže jsem začal slýchávat tiché pískání. Nejdříve jsem si říkal, že je to jen přelud, že mi ze všeho toho adrenalinu trošku hrabe. Z mého omylu mě vyvrátili kamarádi, který ten tichý hvízdot také zaslechli. Několik mladých dívek, které tudy chodívaly z práce, to slyšelo také. Potom jednu někdo napadl a pokusil se ji znásilnit. Pozoroval nás ze tmy. Lidé se začali bát a chlapi začali holky raději doprovázet. Pro jistotu. Pískot slyšeli všichni. A trvalo to snad přes rok, než toho hazjla chytili. Takový malý chcípák, inženýr, co žil sám. Hrabalo mu. Nedovedete si představit, kolik strachu všichni zažili.

Vzpomněl jsem si na to, když jsem začal číst Pána loutek. Určitě víte, že Sam Hollandová je spisovatelkou, která se do povědomí dostala Kříďákem, potom Číslem 20. Doporučuji si nejdříve sehnat oba předchozí výtisky. V některých momentech na ně autorka odkazuje i v nové knize. V dnešní době je tak snadné někoho sledovat. Když nastoupí k nám do práce nová holka, tak během pěti minut už všichni sjíždějí její instagram a nebo facebook, mají její fotky z pláže, hodnotí její tělo. Je v tom něco děsivého, lidé si soukromí moc nechrání. Dávají veřejně fotky svých děti, celý svůj život. Když je potom chce někdo zničit, tak to má hodně jednoduché. Sledovat někoho ze stínu, ten pocit, že lovíte, musí v tom být něco zvráceného. Nedokážu si to představit a ani nechci. Novinka je opět velmi krvavá, brutální, nechutná, rozhodně to není nic pro slabé povahy. Ale my, čtenáři hororů a thrillerů jsme už dávno otrlí. Tentokrát to ale byla síla i pro mě, protože se jedná o příběh, který se klidně mohl stát. Lidem do hlavy nevidíte.

Občas bývám překvapený z toho hnusu, co je kolem nás. Když slyším otce mluvit o vlastních dcerách, když slyším názory některých svých kolegů na ženy, na děti. Když vidím zprávy, když čtu o tom, jaká zvěrstva jsou někteří z nás schopni provádět. Vyšetřovatelé se ještě nevzpamatovali z předchozích hrůz a už je tu další sériový vrah. Je to bastard, hajzl, kterého je potřeba najít. Pravdou je, že jsem si na autorčin styl musel trošku zvykat, ale jak píšu výše, opravdu to chce číst od začátku. Naladit se na stejnou vlnu. Zrovna poslouchám nové album holandských ANTROPOMORPHIA, které je velmi temné, chladné, záhadné a divoké. Mám z něj úplně stejné pocity jako z téhle knížky. Je to opravdu pochmurné čtení. Neklidné, syrové. Jako ranní mlha nad hřbitovem. Nebo temná ulice, ve které máte pocit, že vás někdo sleduje. Už jste to někdy zažili? Zkoušeli jste jít tichým nočním lesem? Zkuste si to, ale nedělejte to po přečtení téhle knížky. Mohli byste zešedivět strachem. Myslím to vážně, je to hodně přesvědčivě napsané. To mi věřte. 

Dostat se někomu do hlavy není zase tolik těžké. Stačí se rozhlédnout a najednou kolem sebe uvidíte lidi, co věří dezinformacím, co jsou v nějaké sektě, co jsou ovládáni svými partnery takovým způsobem, že už dávno nežijí svůj vlastní život. Děsivé, co? A teď si vezměte, že začne své moci predátor zneužívat. Běhá mi mráz po zádech, když někoho takového potkám, když vidím jejich prázdný pohled a vymytou hlavu. Je to častější, než si myslíte. Hodně jsem nad tím přemýšlel, doslova hmatatelně jsem byl součástí příběhu. Sledoval jsem jednotlivé kroky vraha i vyšetřovatelů, bylo mi líto obětí. Bál jsem se, přiznávám, autorka se mi dostala do hlavy a knížku jsem nakonec přečetl během několika sezení. Chytla mě takříkajíc za pačesy a nepustila od začátku do konce. A byl jsem tomu moc rád. Pán loutek byl pro mě vyloženě nutností a musel jsem jej přečíst co nejdříve.

Vlastně ani nevím, jak se dá podobným zvráceným lidem bránit. V dnešní době sociálních sítí, mobilních telefonů. Je to vskutku děsivá představa a autorka se jí zhostila velmi dobře. Bavilo mě to, což je pro mě nejdůležitější. Už u minulých knih jsem četl poměrně dost kritiky i chvály. Jakoby byli čtenáři rozpolceni, rozděleni na dva tábory. Za sebe mohu napsat, že mě kniha opravdu bavila. Je to zase trošku něco jiného, i když velmi krvavého a brutálního. Jenže, ve veškeré té temnotě je i něco přitažlivého, co mě nutilo pokračovat. Snad jsem vám udělal svým tipem radost a budete na tom jako já. Nechte si chutnat a opatrujte se. A když uslyšíte pískání ze tmy nebo zahlédnete lesknoucí se oči, tak si dávejte velký pozor. Děkuji za vaši přízeň a budu se těšit zase za týden. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Nový hrůzný krimithriller od autorky bestsellerů Kopírák a Číslo 20. Sleduje vás na každém kroku. Ovládá vás. A donutí vás zaplatit nejvyšší cenu… Všichni to už někdy zažili. Plíživý pocit, že na vás někdo zezadu upírá pohled. Slabou ozvěnu kroků někoho, kdo vás pronásleduje. Tohle ale není jen nepříjemná představa. Tady jste se ocitli na mušce šílence, který si pečlivě vybírá své oběti. A který už vás nepustí. Myslíte si, že máte svůj život ve svých rukou? Přemýšlejte znovu. Protože on už si pro vás jde a nenechá toho, dokud nevydechnete naposledy...


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 16. května 2025

KNIŽNÍ TIPY - Očistec - Lee Mountford (2024)


Očistec - Lee Mountford
2024, Fobos

Pokaždé, když jdu okolo, tak si na to vzpomenu. Dům, ve kterém se narodil můj otec, patřil původně Němcům. Po válce jej dostali děda s babičkou, ale museli se vzít. Bylo u něj malé pole, louka a několik stavení. V jednom se mačkalo sklo a v druhém byly chlévy. Jako malý jsem to tam miloval. Ale také jsem se bál. Strávil jsem v té vile několik prvních let svého života. Jednou z prvních vzpomínek je pro mě zima, neskutečná vlezlá zima, kdy jsem se bál vylézt z obrovské péřové deky. Aby mě nekousla příšera, co určitě spí pod postelí, abych neumrzl na chodbě, protože v horních patrech se netopilo. Největší strach jsem měl ale z té staré paní, co jsem ji občas potkával na schodech. Jako dítě jsem nechápal, kdo to je. Tak nějak divně se usmívala a něco šeptala. Nerozuměl jsem jí. Mluvila jinou řečí. Řekl jsem to mámě, ale ta mě vždycky jen vzala do náruče a usmívala se. Ty můj malý chytrolíne, ty máš ale fantazii.

Jenže ona tam byla. Někdy stávala u mé postele. Jindy dole ve sklepě, když mě poslali pro brambory. Bylo úplně jedno, jestli byla noc nebo den. Možná mě mělo trknout, že pokaždé na sobě měla dlouhou noční košili. Zůstala navždy v mých snech i představách, ve vzpomínkách. Vzpomněl jsem si na ní zase po letech, když jsem nedávno dočetl knihu Očistec od Lee Mountforda. Moc jsem jeho knihy neznal, narazil jsem na ně víceméně náhodou a protože jsem měl chuť na nějaký klasický duchařský horor, vložil jsem jej do košíku v internetovém obchodě Knihy Dobrovský. Schválně jsem si nechal přečtení na chalupu. Ještě předtím jsem mámě znovu řekl, že jsem kdysi dávno, jako malé dítě, viděl starou dámu v baráku kousek od chalupy. Šli jsem zrovna kolem a dozvěděl jsem se, že si jako mladá holka, co měla čistě náhodou synka a ocitla se na několik let v horách, bála přízraků také. Přede mnou musela zachovávat dekórum, abych se nebál, ale sama, když chodila s kočárkem po lesích, tak se občas pěkně vyděsila.

Ani jeden na duchy nevěříme, jsme spíš realisté, pragmatici. Jenže ono, když si zalezete na půdu, když fouká vítr, když je vám zima a v kamnech je meluzína, tak představa, že budete spát v domě plném přízraků, duchů a dalších bytostí, není zase tolik neuvěřitelná. Záleží samozřejmě na vaší fantazii. Mimochodem, když jsme po letech, co babička odešla do Karviné za tetou a děda už byl dávno mrtvý, vyklízeli staré věci, našel jsem jednu fotku. Měla na sobě samé německé nápisy a byla na ní stará paní, co se usmívala úplně stejně jako můj vlastní duch z dětství. Zatrnulo mi, přeběhl mráz po zádech a zašel jsem na úřad, jestli nemají v archívu nějaké spisy a dokumenty. Měli. Nebylo to nic pěkného, po válce se zde dělo spousta hnusných věcí. Každopádně, byla to fakt ona. Tím se mi knížka i celý děj, který je mimochodem fakt dobře napsaný, spojili v jedno a stala se pro mě zcela osobní záležitostí.

Bojíte se rádi? Máte rádi takové to chvění ve vnitřnostech, když hltáte každou novou stránku? Tak přesně to se mi stalo i s Očistcem. Začal jsem sice, jak je mým dobrým zvykem, třetím dílem, ale věřte tomu, že si všechno dokoupím. Chytl mě styl psaní autora, připomíná mi malého kluka, který v nás, osobách mužského pohlaví, zůstává celý život. Nebo by aspoň měl. Je to čtivé, je zde spousta takové té temné hrůzy. Je to napínavé. Jsem spokojen. Jen tedy, bývalý dům mého otce je dávno po rekonstrukci a patří někomu zcela jinému. Já ho měl ale při čtení téhle knihy pořád v hlavě jako starou vilu se skřípajícími okenicemi. Se spoustou temných koutů, ve kterých jste nevěděli, co se v nich ukrývá. Proč byla někdy všechna zvířata neklidná? Proč vyl pes na měsíc? Byl jsem při čtení opravdu mimo. Ale to je u mě a u knih které mě baví, zcela normální. Pochopí to každý nadšený čtenář.

Mimochodem, o exorcismu jsem se kdysi dávno bavil i s knězem ze Smržovky, kterého jsem mohl považovat za svého přítele. Byla to zajímavá diskuze. I když jsem opravdu obyčejný materialista, technik a realista, tak věřím tomu, že existují věci mezi nebem a zemí, které ještě dlouho nedokážeme pochopit. Ta paní z mého dětství, co mě chodila strašit, mohla být klidně jen výplodem dětské představivosti. Vždycky jsem si v hlavě přehrával různé příběhy a třeba jsem viděl někde někdy její fotku. Nebo ne? Netuším. Mohu dodat snad jenom, že Očistec rozhodně stojí za pozornost. Pro fanoušky poctivých hororů určitě. Děkuji za pozornost a dávejte pozor na přízraky. Raději, pro jistotu, se vždycky pokřižujte. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Duše lapené v domě trpí. Po děsivém sledu událostí, které se odehrály v domě Perronových a které vyvrcholily smrtí jedné z majitelek, byl do domu povolán tým specialistů na paranormální jevy, aby nezpochybnitelně dokázal, že v domě skutečně straší. Přeživší majitelka se pokouší přesvědčit církev, aby v domě provedla exorcismus. Je to jediný způsob, jak osvobodit duše mrtvých, které jsou uvnitř jako v očistci, odsouzené k věčnému utrpení.
Církev ale nejprve vyžaduje důkazy.

Výzkumný tým brzy zjistí, že nechvalně známý dům a to, čím ve skutečnosti je, přesahuje jejich schopnosti. V ohrožení nejsou jen jejich životy, ale i osud celého světa. Dokážou přežít, nebo je čeká stejný osud jako ony nebohé duše lapené v domě? Jak dopadne příběh domu Perronových? A jaké další hrůzy číhají v jeho stínu?


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 9. května 2025

KNIŽNÍ TIPY - Král - Jo Nesbø (2025)


Král - Jo Nesbø
2025, Kniha Zlín

Sypu si popel na hlavu, že jsem vás o prvním díle Království neinformoval. Jenže, když jsem zjistil, o čem tyhle dvě knihy jsou, příliš jsem se netvářil a nechtělo se mi je číst. Udělal jsem chybu, přiznávám. Velkou chybu. Protože jsem ze své podstaty konzervativní. Ale snažím se. Myslel jsem si, že mi zkrátka bude chybět detektivní příběh, napětí a samozřejmě Harry Hole. Jenže pak jsem asi dozrál, jak mi často říká moje žena a zkusil jsem ochutnat. Naživo, jako za starých časů, v jednom malém knihkupectví. Na stojáka jsem se začetl do prvního dílu a po několika dalších minutách jsem odcházel s dvěma svazky v batohu. Doma jsem si sedl a nechal se unášet vskutku zajímavým příběhem. Navíc, tahle knížka je hodně i o kořenech, o tom, kde se člověk narodil.

A tak jsem se zase jednou uzavřel do své ulity a nechal jsem se unášet, byl jsem chycen, pohlcen, spolknut. Jo Nesbo byl vždy skvělý vypravěč a u Krále svoji pozici jenom potvrzuje. Je to vlastně taková rodinná kovbojka, ale také příběh, který se klidně mohl stát. Pokaždé, když přijedu do svého rodného města a nechám si vyprávět novinky, které se zde za dobu mé nepřítomnosti staly, hltám každé slovo. Stejně jako u téhle knížky. Ne opravdu, občas jsem nechával své oči odpočinout a to jsem se pak vnitřně omluvil, že jsem tyhle dvě knížky nejdříve zavrhl. Ale asi jsem na ně jenom neměl chuť, nějak mě odrazovalo téma. Udělal jsem samozřejmě chybu, kterou jsem ale napravil opravdu ve velkém stylu. Přečtení mi zabralo skoro celý víkend, ale byli jsme v pátek na koncertě a náležitě se restartovali, takže mi přišly oba svazky pěkně k duhu. 

Navíc jsem si ke čtení pouštěl několik nových nahrávek a nějak se mi zase jednou všechno spojilo v jedno. Mám rád, jak je všeobecně známo, starý death metal a tak jsem si rval pod tlakem do hlavy nové CADAVER a CANCER. Některé motivy z knihy, často napsané spíše podvědomě, jsem použil i v recenzích na obě skupiny. Stejně jako každý, kdo jde s kůží na trh, se musím někde inspirovat. Někdy je to všední život, film, ale nejvíce opravdu knihy. Ono se to vlastně samo nabízí, death metal je styl, který je o temnotě, detektivní knihy i thrillery také. A Království i Král nejsou samozřejmě výjimkou. Respektive mám z nich takový pocit. Vždycky je to o emocích. Dobří autoři vás dokáží napnout k prasknutí, rozbrečet nebo donutit k přemýšlení.

Zmínit musím samozřejmě i velmi dobrý překlad, který se dle mého opravdu povedl. Je tu ale jedna věc, která mě celou dobu trošku štvala (opravdu jenom malinko). Nějak jsem neměl komu fandit, držet palce. Vše je takové hrozně pochmurné, i když velmi uvěřitelné. I v mém okolí jsme zažili spoustu bojů o dědictví, hádky, které nikdy neskončily. Dokud dotyčný nezemřel. Nesbo všechny tyhle věci vzal a v podstatě je perfektně sepsal dohromady. Malé opuštěné město je k tomu samozřejmě skvělou kulisou. Často jsem si říkal, že si Král říká vyloženě o filmové zpracování. Klidně seriál, rád bych se podíval, jak by režisér znázornil všechny postavy, jak by herci hráli. Jestli by se shodovali i s mými představami. Třeba k tomu dojde.

Myslím si, že některá místa jsou opravdu zkažená. Je v nich nasáklá nenávist, mnohdy plynoucí z dlouhé historie. Někde je to cítit více, někde méně. Záleží v závěru jen na lidech. Bratři Carl a Roy jsou takoví, jací jsou. Nebojí si ušpinit ruce. Víte co je hrozné? Takových lidí je kolem nás opravdu hodně. Jen to mnohdy nevíme. Je to v závěru vlastně smutný příběh, i když skvěle napsaný. Jsem moc rád, že už si nemusím sypat popel na hlavu. Dávejte na sebe pozor a ať vás obklopují jen samí dobří lidé. Tak zase za týden, děkuji moc za pozornost. Opravdu si toho vážím. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Carl a Roy Opgardovi dosáhli všeho, čeho ve vesnici, jako je Os, dosáhnout mohli. Carl řídí luxusní wellness hotel, zatímco majitel benzínky Roy tu hodlá vybudovat zábavní park s horskou dráhou. Plánovaná přeložka silnice je však může připravit o vše – a tak si zase jednou musí ušpinit ruce. Na krk jim navíc dýchá místní policejní náčelník, který má na dosah důkaz o tom, že bratři stojí za sérií podezřelých úmrtí, jejichž počet navíc stoupá. Jakmile se totiž horská dráha rozjede, už z ní nelze vystoupit.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 2. května 2025

KNIŽNÍ TIPY - Čím temnější, tím lepší - Stephen King (2025)


Čím temnější, tím lepší - Stephen King
2025, Beta-Dobrovský

Byla to zajímavá diskuze. Já jsem za nejlepší povídku považoval Chřestýše, manželka zcela jinou (Noční můra) a o dceři ani nemluvím. Jeli jsme zrovna do Budapešti, byl to můj opožděný dárek k narozeninám a novou knihu povídek od Stephena Kinga jsem tentokrát četl jako poslední. Holky si ze mě dělaly srandu. Ostatně jako vždycky. Trvalo to sedm hodin, než jsme dorazili na místo, hledali jsme ubytování, což v maďarštině nebyla žádná legrace a tak nějak automaticky nám naskakovaly některé pasáže a hlášky z knížky v hlavě. Bavilo mě to a to prosím pěkně opravdu hodně moc. A to nejsem příliš velký příznivec povídek všeobecně. Jsem spíš na delší knihy s příběhem. Možná by se mi líbilo víc hororu, ale i tak jsem si tuhle knihu opravdu užíval.

Ne nadarmo je King považován za jednoho z nejlepších autorů. Mnohé povídky nebyly nikdy publikovány a osobně se mi líbí i náhled autora na současný svět. Některé pasáže bych tesal do kamene. Je znát, že je nejen dobrým řemeslníkem, který umí vystavět příběh, ale i neskutečně skvělým vypravěčem. Některé popisy postav jakoby znázorňovaly některé lidi v mém okolí. Je vlastně až s podivem, že si stále drží laťku kvality takhle vysoko. Pokaždé, když od něho něco čtu, tak si přijdu součástí příběhu, jsem přímo vtažený do děje a bývám napnutý jako struna. Marně přemýšlím, kdo by to jednou za Kinga mohl vzít? Pár pokusů bylo, ale když on má v sobě ještě něco navíc. Obrovskou porci talentu a spoustu fantazie. Mnohdy velmi temné, ale to nás přeci všechny baví, ne?

Nachodili jsme spoustu kilometrů, viděli všechno, co je v Budapešti zásadní a po pár pivech a vínu, se obě ženy mého života rozhodly, že půjdou spát. Mě se nechtělo. Natáhl jsem si bolavé nohy na křeslo, usadil se do polohy nadšeného čtenáře a některé povídky jsem si přečetl ještě jednou. Hergot, to má grády, říkal jsem si někdy kolem půlnoci a poslouchal u toho oddechování. Na terase se mihl stín. Byl to pták? Nebo kočka? Vylezl jsem ven a díval se na rušnou ulici, která pomalu usínala. Zvláštní pocit, to vám povím. Kdy vlastně vylézají přízraky? Je to v Maďarsku jiné? Nějak se mi to pomíchalo, protože ten den to bylo i hodně o historii a jako asi každý národ, i tenhle ji měl pěkně pohnutou. Plný langoše a guláše jsem nakonec usnul a nevěděl o světě až do rána.

Druhý den byl přeci jen volnější, manželka je po velmi dlouhé nemoci a tak jsme spíš posedávali, navštívili několik kostelů. A Čím temnější, tím lepší se pořád vznášelo mezi námi. Bylo na nás vidět, že jsme si knížku užili, že se nám líbila a že v našich myslích zanechala stopy. Stejně jako Budapešť. Když jsem potom stáli u Dunaje na nábřeží a sledovali stařenky a stařečky, jak vzpomínají u památníku holocaustu, bylo mi zase jednou smutno z lidského rodu. Najednou nebyly hororové příběhy jenom fikcí, ale věděl jsem, že se spousta hnusných věcí může doopravdy stát. Obyčejné boty, vyskládané v betonu, si budu pamatovat navěky. Byl to hodně zvláštní zážitek. Už to najednou nebylo o tom, která povídka byla nejlepší, ale spíš o tom, jestli se některé příběhy mohly stát, či nikoliv.

Ještě jednou kolem Dunaje, pak na metro a hurá vlakem domů. Cestování a objevování zemí, zvyků, lidí, bylo vždy naším velkým koníčkem. Rádi chodíme a tak nějak to k nám patří, stejně jako čtení. Stephen King odvedl opět skvělou práci. Dvanáct příběhů, kdy každý má v sobě cosi silného, velmi přesvědčivého. Něco, co mě přitáhlo za vlasy až ke stránkám a donutilo mě číst dál a dál. Pokud máte Mistra rádi, neváhejte ani chvilku. Pro mě, jako velkého fanouška, je to samozřejmě povinnost, ale myslím si, že by se tahle kniha mohla líbit i vás. Už teď se těším, až se setmí a budu si zase číst. A také na to, až se s vámi přístí pátek podělím o další tip. Děkuji vám za pozornost. Mějte se co nejlépe. 


---------------------------------------------------------------------------------------------------------
Legendární vypravěč Stephen King přináší mimořádnou sbírku dvanácti krátkých příběhů, z nichž mnohé nebyly dosud nikdy publikovány a patří k jeho nejlepším povídkám vůbec.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 25. dubna 2025

KNIŽNÍ TIPY - Zmizelá rodina - Tim Weaver (2025)


Zmizelá rodina - Tim Weaver
2025, Mystery Press

Byl to zase jednou velmi dobře strávený čas s Davidem Rakerem. Nechybí samozřejmě ani Colm Healy a musím říct, že tenhle autor (Tim Weaver) zraje jako dobré víno. Každá jeho nová kniha je u nás doma velmi očekávaná. Bylo mi velkou ctí opět číst ji jako první a musím rovnou dodat, že je to zase jízda od začátku do konce. Série, ve které jsou hledány různé osoby, mě neskutečně baví. Zpočátku je zcela nejasné, kam zmizely. V tomto případě rovnou celá rodina. Musíme do jejich minulosti, postupně odkrýt jednotlivé vrstvy. Začne se před námi rozplétat další z příběhů, u kterých jsem visel autorovi na rtech. Bože můj, právě pro takovéto knihy jsem se stal vášnivým čtenářem. Už se těším do hospody, až se o svoje názory podělím. Jsem totiž stará škola a čtu jenom knížky, které mě osloví, zasáhnou. A u Zmizelé rodiny to bylo přímo do srdce. 

Byli jsme s mojí ženou ráno v plzeňské zoo a musím říct, že jsem se už takhle dlouho nenasmál. Potkávali jsme různé rodinky, které postávaly před klecemi a výběhy. A zaslechli jsme kolikrát věci, u kterých jsme kroutili hlavou. Plést si zubra s bizonem, to ještě jde, ale říkat nosorožci jednorožec a mluvit o něm jako o klonu, to už chce silnou náturu. Fascinovalo mě, s jakou jistotou chlápek s dvěma dětmi lhal, že kozy jsou ovce. Už se nedivím, že někteří z nás věří tomu, že když se budete proplachovat savem, tak od sebe odeženete všechny nemoci. Nehodnotím, každému není z hůry dáno, ale nezávidím vyšetřovatelům, kteří se musí podobnými názory brodit. Podívej se na toho supa, ten je hnusnej co? Nechápu, jak ho v dnešní době může ještě někdo krmit masem? Proč, chudáci kuřátka. Když potom podobní jedinci zmizí, co po nich zůstane? Jaká stopa? Při vyšetřování tohoto případu jsem nad tím hodně často přemýšlel. 

Každá kniha, stejně jako muzika, voní jinak. Napětí, záhady a tajemno, lidské osudy, různé povahy, stále mě to baví rozplétat. Možná tím jenom unikáme ze současného divného světa, který byl podle pamětníků divný vždycky, ale pravdou je, že potřebuji relax. Kniha je pro mě takovým uklidněním po hektickém dni. Naučil jsem se u čtení odpočívat. Dostanu pokaždé svoji dávku a odcházím sice s myšlenkami na pokračování děje v hlavě, ale jinak se usmívám. Číst Tima Weavera je jako ochutnat dobré jídlo, napít se piva oblíbené značky nebo poslech srdcové kapely. Určitě to sami znáte. Líbí se mi jazyk, jakým autor píše, překlad, oceňuji komplikované a složité zápletky, že jsem od začátku do konce doslova přikovaný ke stránkám. Tohle pochopí jen stejní nadšenci, jako jsem já. Kupříkladu v práci nečte nikdo a jsem mezi ostatními spíše za exota. Co z toho máš? Vždycky jen mávnu rukou, tohle nepolíbenému nevysvětlíte. Navíc, někteří lidé prostě nemají fantazii. To je bohužel holý fakt. Bývá s nimi nuda a tu já nemám rád. 

Nachodíme zase spoustu kilometrů a unaveni usedáme ke svým knihám. Dcera se vedle v pokoji učí a syn zase někde lítá. Je tu klid. Dodělám fotky zvířat ze zoo, ještě několikrát prohodím pár hlášek a potom, ano potom se mi snad i sníží tep, jsem jako medvěd, co zalézá do svého brlohu. Čtu si, sleduji, jak se jednotlivé postavy vyvíjejí, nahlížím do temnoty. Jsem daleko od starostí všedního dne. Jsem rád, že mám vše hotové, recenze sepsány a teď teprve začíná ten pravý odpočinek. Příběh má několik vrstev, Tim Weaver patří k několika autorům, který mě dokáže vždycky překvapit. Všechno do sebe postupně zapadá, jako vždy policie neodvedla úplně nejlepší práci. Na tom je postava Davida Rakera postavená. Jsem někde daleko, u jezera, v mlze se ztrácí loďka, netuším, kam rodina zmizela. Vydávám se po stopách, sleduji vývoj situace. Také jste napnutí jako já?

Vzhledem k tomu, že se o zvířata i knihy zajímám celý svůj život, tak vím kam šáhnout. V zoo jsem sledoval patnáct minut vlka hřivnatého a se stejným zaujetím jsem přistupoval i k této knize. Má v sobě totiž vše, co si od autora žádám. Navíc určitý přesah, takovou zvláštní melancholii, neklid, které mě přitahují, se mi dostávají postupně do hlavy. Pátrat po zmizelých musí být náročné. Spousta falešných stop i nadějí. Brodění se v bahně lidské temnoty. Myslím si, že Tim Weaver napsal příběh, který si budu ještě hodně dlouho pamatovat. U jeho předchozích knih tomu tak bylo. Těším se na další pátek, představím vám zase něco dobrého, nějaký tip, který by se vám mohl líbit. Snad jsem vám udělal radost i tentokrát. Děkuji za přízeň i pozornost. Mějte se co nejlépe a dávejte na sebe pozor. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Je teplý slunečný den a rodina Fowlerových vyráží k vodě. Sara s dcerkou Mable zůstanou na břehu, zatímco Marc se synem a jeho přítelkyní vyplouvají na jezero. Sara jen na minutku zavře oči. Netuší, že se probudí do noční můry. Manžel se synem a synovou přítelkyní beze stopy zmizí. Člun se vznáší na hladině prázdný.

Policie je bezradná, a tak se případu ujímá David Raker, specialista na pátrání po pohřešovaných osobách. Tentokrát ale možná narazil na záhadu, kterou nerozluští ani on. Jak se mohli tři lidé během jediné minuty ztratit z člunu uprostřed jezera?

A jak se vším souvisí uprchlý vrah, který zmizel ze zamčené zadržovací cely v londýnském kasinu? Raker se obrací na svého přítele Colma Healyho, aby mu s vyšetřováním pomohl. Nemá ani ponětí, že se oba řítí vstříc temnotě, z níž už možná nebude návratu.

Některá tajemství mají být odhalena, zatímco jiná… by měla zůstat navěky pohřbená.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 18. dubna 2025

KNIŽNÍ TIPY - Zrádce - Jørn Lier Horst (2025)


Zrádce - Jørn Lier Horst
2025, Kniha Zlín

Zvedal se vítr a opravdu se ochladilo. Před chalupou ležely květy spálené mrazem. Musel jsem se obléknout tepleji. Vyrazil jsem nejdříve jen tak, bez cíle do lesa. Potřeboval jsem si po včerejšku vyčistit hlavu. Dočetl jsem jednu hororovou knihu a chystal se na další. Zatím je uložená v batohu, ale až se vrátím z procházky, vrhnu se na ní. Zůstal jsem tu sám, včera jsem šel na koncert a potom 10 km lesem zpět v noci. Zážitek, to vám řeknu. Vítr se proháněl v korunách, popraskané stromy skuhraly a skřípaly. Chvílemi jsem měl pocit, že bude konec světa. Dnes je to podobné. I stará, stoletá chalupa běduje a v kamnech je meluzína. Otevírám novou knihu mého oblíbence Liera Horsta a jdu na to. Proč mi zase vyhasla kamna? Znovu zatápím, otevírám si pivo, jsem ve svém živlu. Několik dní dovolené, myslím, že už jsem si ji zasloužil.

Sesuv půdy nás uvede ihned do děje, je popsán tak, jakoby něco podobného autor sám zažil. Jenže znáte to, nic není takové, jak to vypadá. Nikdo sice během katastrofy nezemřel, ale přesto je nalezeno mrtvé tělo. Záhada se začne pomalu odvíjet a já musím nahoru na půdu, zdá se, že se něco uvolnilo. Fouká, opravdu je vichr a když vylezu po schodech, tak nic nenajdu. Možná duchové, napadne mě, protože když je člověk takhle sám, napadají ho různé myšlenky. Něco si zamumlám pod vousy a vrátím se zpátky. Kde jsem to přestal. Musím se trošku vrátit v ději, protože si některá jména nepamatuji. Vše se ale po chvilce usadí. Telefon, achjo, kdo to zase volá. Hlásí kalamitu, nikam nechoď, má starost máma. Máš co jíst, ano mami, je mi padesát, ale znáte to. Ne, nebudu se na nic dívat, čtu si. Nemám to přehánět, abych si nenamáhal oči. A když hovor ukončím, tak zase nevím, kde jsem přestal. Ale teď už je klid. Když vylezu na chodbu a jdu na záchod, tak se stíny kolem míhají jako divoké. Venku už svítí lampa a větve stromů snad létají.

Jdu spát a druhý den vše znovu opakuji. Nanosím dříví, vyrazím na hřebeny, ale vrátím se brzy. Pořád fouká a mrzne. Vypadá to, že skoro všichni odjeli, jen místní, zalezlí jak jezevci, zůstali. Sem tam potkám světlo v okně, ale jinak je tu nekonečný, až mrtvolný klid. Aspoň tak mi to přijde. Ještě před několika dny bylo teplo a jasno, sekal jsem dříví a četl první knihu. Teď, uprostřed Zrádce, jsem si sedl před chalupu. Jen na chvilku. Dívám se do kraje a říkám si zase a znovu, kolik je mezi lidmi vlastně zla? Jsou autoři, kteří umí psát velmi napínavě a zajímavě. Horst patří mezi ně. Sleduji jeho práci už poměrně dlouho a o novince jsem vás musel samozřejmě informovat. Víte co je nejlepší? Byl jsem na koncertě v Jablonci, šel jsem tam sám a přesto se se mnou několik lidí bavilo o knihách. No, řeknu vám na rovinu, byl jsem až dojatý, cítil jsem se na stejné vlně. Ono tomu tak fakt je, knihy jsou stejné prokletí jako hudba. Když jim podlehnete, tak si nejvíc pokecáte s těmi, co jsou na tom jako vy. 

Dívám se do tmy, když mě začnou bolet oči. Stejně je to zajímavé, když je člověk sám. Zklidnil jsem si všechny myšlenky, urovnal je v hlavě, na chvilku se oprostil od všedních starostí. Kombinace fyzické práce, piva a čtení je pro mě neskutečným relaxem. Do civilizace se vracím jako znovuzrozený. Unikl jsem stresu, nekoukal se na zprávy, nečetl příspěvky na sociálních sítích. A bylo mi tak krásně. I přesto, že půlka dovolené bylo sychravo, ošklivě a mrazivo. Mě to nevadilo. Měl jsem knihu, dobrou náladu a klid. Byly momenty, kdy jsem prostě nedělal nic. Nikam jsem se nahnal, jen jsem seděl, procházel se, čerpal energii, přemýšlel o tom, co jsem právě přečetl. Je to málo nebo moc? Pro mě to znamená hodně. Pořád se ještě dokážu zastavit. Opravdu doporučuji, člověk se pak dívá na všechno s nadhledem. Jsou to pro mě vzácné chvíle, kterých si vážím čím dál tím více. 

Zrádce mě bavil. Je napsaný trošku jinak, možná komplikovaněji, ale mě to nevadí. Naopak, aspoň jsem musel namáhat mozek. Děj měl dle mého spád, kniha se mi zase četla více méně sama. Pohoda, řekl bych. Asi jako každý nesnáším zrádce a tady je popsán a vykreslen opravdu ve velmi reálných a syrových barvách. Knihu jsem dočetl, odložil a potom, jak je mým dobrým zvykem, jen tak seděl a poslouchal muziku. Už se zase setmělo, ale přesto jsem se šel chvilku projít. Zítra musím domů. Už mi končí dovolená. Taky už nemám co číst. Spím ten den neskutečně hluboce a nemám žádné sny. Děkuji vám za pozornost. Bylo mi opět velkou ctí. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------
Pravda bolí, zrada zabíjí. Další případ Williama Wistinga. Po vytrvalých lijácích dojde v Larviku k sesuvu půdy, který strhne několik domů. Wisting se podílí na nočním zásahu, při němž záchranáři vyprostí všechny obyvatele a shledají, že si katastrofa nevyžádala oběti na životech. Přesto je další den v závalu nalezen mrtvý muž. Při bližším ohledání se ukáže, že zemřel před nejméně dvěma dny a že jde o švédského občana. Wisting je jmenován vedoucím norsko-švédského vyšetřovacího týmu. Záhy se ale objeví náznaky, že mezi policisty se skrývá alespoň jeden zrádce…


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 11. dubna 2025

KNIŽNÍ TIPY - Černý jícen - Ronald Malfi (2023)


Černý jícen - Ronald Malfi
2023, Fobos

Byl jsem zase jednou na chalupě sám a nemohl jsem spát. Nějak jsem se začetl a příběh se mi dostal do podvědomí. Všechno se mi mele v hlavě a realita je jen krutý sen. Lampa na cestě zhasíná a rozsvěcí se v pravidelných intervalech a protože mi došlo pivo, tak se dívám do tmy. V knížce je spousta násilí, alkoholismus, týrání. Zkrátka věci, které nechcete potkat. Zároveň mě ale čtení bavilo. Kouzelník byl přesně tím druhem záporáka, že mě z něj vstávaly chlupy po celém těle. Fakt mě při čtení mrazilo. A to i přesto, že je autor stylově hodně přirovnáván a vlastně i inspirován Stephenem Kingem. Ano, u obou autorů nalezneme spoustu styčných bodů. Divoká fantazie, malé městečko s pohnutou historií. Skupina dětí, co zažije velké trauma, ke kterému se po letech vrací. 

Černý jícen jsem kupoval ve slevě, po jenom lehkém seznámení s tím, o čem kniha je. Nečekal jsem mnoho, ale dostal jsem pořádnou porci temnoty, to vám povím. Možná právě proto ležel nějaký ten týden tenhle výtisk na hromadě a čekal na to, až si jej přečtu. Odkládal jsem jej přesně na chvíli, kdy budu na chalupě sám. Zítra jdu na koncert. Budu se vracet hluboko v noci. Hergot, vždyť je to regulérní horor. Mám já tohle zapotřebí? Jdu si raději číst. Znovu rozsvěcím lampičku a pěkně se vyděsím. Odněkud ze spáry vylétne motýl, probuzený teplem. Zmateně létá pokojem, aby se nakonec spálil o sklo kamen. Krutý konec, stejně jako v téhle knížce. Nic pro slabé povahy, řekl bych. Jenže když ono je to celé tak napínavě a zajímavě napsáno. Hltám další stránky a nakonec usnu s knihou na prsou a s brýlemi na nose. 

Všechno se mi promítne do snů. Kouzelník i parta kluků a jedna holka, co má ráda morbidní věci. Opožděný Dennis, nemocný Clay i hlavní hrdina Jamie, co propadl alkoholu. Vracejí se do Černého jícnu, do města, kde byli těmi největšími loosry, s rodinami, které by snad ani neměly mít děti, se šikanou, se vším tím hnusem města, ve kterém spousta lidí našla smrt a zbytek dávno ztratil práci. Pokud máte rádi Kingovo To a nebo Simmonsovo Temné léto, neváhejte ani chvilku. Mystično je zaručeno a napětí se dá krájet. Koncert jsem si včera fakt užil, ale pravdou je, že cesta nazpátek do kopců, v naprosté tmě, byla fakt náročná. Nestojí támhle u toho stromu Kouzelník? Lekám se stínů, ještě, že v sobě mám nějaké to pivo. A když jdu kolem hřbitova, mám pocit, že se všechno propadlo do hlubiny. Být sám se sebou, obzvláště při čtení téhle knihy, je náročné, člověk v sobě objeví spoustu věcí, o kterých ani netušil, že je má uložené v hlavě. Bojíte se tmy? Přízraků? Kouzel? Magie? Pak se vám Černý jícen bude určitě líbit.

Jasně, že jsou některé pasáže hnusné a nechutné. Brutální a krvavé. Sekal jsem dříví, až se mi klepaly ruce. K večeru jsem měl pocit, že se z lesa ozývají divné zvuky. Nebo ne? Seděl jsem na lavičce, díval se na Ještěd a četl si. Musím knížku už dorazit, přesto jsem si ji dávkoval postupně, po částech. Některé kapitoly jsem dočetl a pak se jen tak nechal ovívat jarním větrem. Zdravím sousedku, zase si čteš? Dává se se mnou do řeči. Nudí se zde na horách, často sama. Můžeš mi doporučit nějakou knížku? Ptá se mě a já se usměji. Pro tyto případy doporučuji jedny stránky, hlavně v pátek, to tam vycházejí knižní tipy, říkám jí a ona si to napíše do telefonu. Pak jde pryč a já si říkám, když se na ní dívám zezadu, že některé ženy mají dobré geny a vůbec nestárnou. Soustřeď se na čtení. Vyhasnou mi kamna, ale nakonec Černý jícen dočtu. Byla to jízda. Od začátku do konce, to vám povím. 

Dokud pro mě bude psaní o muzice a knihách radost, tak to budu dělat. Mívám sice někdy, asi jako každý, chvíle, kdy se mi nechce. Jsem líný, unavený, věk už je někdy fakt znát. Zatím to ale jde, pořád mě baví objevovat nové autory, čekat na kurýra, až mi cinkne zpráva, že si mám dojít do boxu. Vybírám si, jsem vlastně takovým sítem. A jsem vždycky hrozně rád, když má u vás nějaký můj tip úspěch. Je to pro mě vlastně taková malá odměna. Dělám všechno totiž, jak jste si asi všimli, zadarmo, bez reklam a i když vím, že nepíšu dokonale (je to fakt jen koníček), tak mi věřte, že je to vždycky od srdce. Děkuji za pozornost a pokud se rádi bojíte, tak na Černý jícen nezapomeňte. Je to opravdu silný příběh. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dlouhých dvacet let utíká Jamie Warren před temnotou. Pronásleduje ho trauma z dětství a vyčítá si, že se otočil zády ke svému postiženému bratrovi. Jenže pak se díky sledu podivných událostí znovu setká nejen se svým bratrem, ale také se dvěma kamarády z dětství. Všichni mají neodbytný pocit, že je dohromady svedl osud.

A všichni začnou vzpomínat na jedno léto kdysi dávno, na prapodivná kouzla, která je v hlubokém lese učil ještě prapodivnější muž, a na strašlivý čin, který je dodnes budí ze spaní. Tito outsideři a životní ztroskotanci se teď musejí semknout, vyrovnat se svou minulosti a pustit se po stopě netvora.

Černý jícen je krvavé a mysteriózní hororové drama inspirované skutečným případem vraždy dvanáctileté dívky, k němuž došlo v roce 2014 v americkém státě Wisconsin. Ronald Malfi je rozený vypravěč a někdy je označován za novodobého nástupce Stephena Kinga.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 4. dubna 2025

KNIŽNÍ TIPY - Poslední neuvěřitelné dobrodružství pana Monroea - Dan Mooney (2020)


Poslední neuvěřitelné dobrodružství pana Monroea - Dan Mooney
2020, XYZ (CZ)

Občas zapomínám na to, jaké mám vlastně skvělou tchýni a tchána. Jak si rozumím s vlastní mámou. Jezdím za stařenkami a stařečkem, co to jenom jde a i když je na nich věk znát, tak si stále zachovávají takový ten zdravý nadhled, humor. Bývám mnohdy překvapený, jak jim to pálí, jaké mají zkušenosti. Mnohdy jsou rozumnější a nenechají se tolik ovlivnit médii, což třeba o některých svých kamarádech, kolezích, říci nemohu. A to jsou třeba i o 40 let mladší. Vypadá to, že každý asi stárne jinak. Možná záleží na tom, jaký měl život, jaké má zkušenosti. I když osobně si myslím, že to je asi náturou. Někdo zkrátka pořád nadává a je jedno, jestli je mladý nebo starý. Někdo zakysne hrozně brzy. Tolik moje pozorování. Netuším, jaký jednou ve stáří budu já, ale představa domova důchodců jako ve skvělé knize Dana Mooneyho, mě vcelku děsí. Dokud chodíš, tak je svět hezkej, říkával můj strejda, co si prošel koncentrákem i Jáchymovem. Dožil se 95 a i když neslyšel, tak to byl až do své smrti neskutečnej borec.

Já to na jednu stranu chápu. Člověka pořád něco bolí, nerozumí už spoustě věcí, zapomíná. Musí to být těžké a jak říká moje máma, stáří není pro sraby. Osobně jsou mi oba staříci, kteří jsou sice nesnesitelní, svým způsobem sympatičtí. Kniha plná přesně takového toho sarkasmu, který mám rád. Joel a Frank, každý úplně jiný, s odlišným životem, náturou, se nejdřív navzájem štvou. Jenže postupně si k sobě naleznou cestu. Bylo to pro mě vlastně hrozně zvláštní tuhle knížku číst. Nedalo mi to a najednou jsem byl v důchoďáku v Jablonci nad Nisou, seděl jsem proti strejdovi, on mě držel za ruku a měl už jen chvilkové jasné myšlenky. Jinak se ztrácel ve vzpomínkách. Nebo moje babička, na smrtelné posteli, která mi doporučila několik knížek a pak odešla. Bylo mi dvanáct a protože jsem ji měl moc rád, tak jsem skoro měsíc nemluvil. A všechny knihy jsem si přečetl, to je doufám všem jasné. 

Určitě znáte, potkáváte je, takové ty přednasrané důchodce. Snažím se jim vyhýbat, ale občas dojde samozřejmě ke střetům. Když do mě narážejí ve frontě u kasy vozíkem, když mi nadávají v tramvaji a já nevím proč, když je všude volno. Oni na mě, že je to jejich místo, jako kdyby jej měli předplacené. Štve mě, když peskují bez důvodu malé děti, které nic nedělají. Já měl babičky a dědy hrozně hodný a nebál bych se napsat moudré. Nějak netuším, kde se v některých starých lidech bere ten vztek, ta nenávist. My asi nebudeme tak dlouho v důchodu jako oni, místo toho, aby si užívali, že mají volno, čas na koníčky, tak prudí. Nechápu to. Většina taková samozřejmě není, znám i spoustu hodných a milých stařešinů, ale ty zlí jsou tak nějak vždycky víc vidět. Čím to je? Dobou, výchovou? Hodně jsem nad tím přemýšlel, když jsem Poslední neuvěřitelné dobrodružství pana Monroea četl. Byla to zábava, ale také důvod k tomu se zamyslet. 

Přemýšleli jste o tom také někdy? Hele, mě bylo před nedávnem padesát a zatím jako dobrý, ale už jsem někdy víc unavený, to je jasná věc. Už mi není dvacet, ten rozdíl znát je. Snažím se nezakrnět, rád se učím nové věci, třeba zrovna knihy a čtení mi pomáhá tříbit mysl. Zajímám se hodně o technické novinky, vybírám si mezi nimi ty, které by mě mohly bavit. S muzikou je to podobné. Také stále rád objevuji nové kapely, nechci dopadnout tak, že budu celý život poslouchat dokola jen pár jmen. Pravdou ale je, že když jdu do hospody s někým mladým, tak těch společných témat nemáme zase tolik. Už se zkrátka dívám na svět trošku jinak. Spoustu věcí nechápu. Jaké to bude za dvacet let? Pokud tu ještě budu? Napadlo vás to někdy? Hele, znám spoustu třicátníků, co nadávají na mladé. Chtělo by to víc tolerance a humoru mezi lidmi, co myslíte? 

Asi se to mělo stát, měl jsem si tuhle knížku přečíst. Byl jsem v jednom knihkupectví, v supermarketu, který mě nebaví. Byl jsem pouhým řidičem, co čeká na pokyn a trošku jsem se nudil. Elektroniku jsem si prošel a nedaleký obchod s knihami byl jasnou volbou. Zalezl jsem mezi regály a ponořil se mezi výtisky. Byl jsem mimo a najednou jsem držel Poslední neuvěřitelné dobrodružství pana Monroea v ruce. Zaplatil jsem a tak nějak podvědomě jsem věděl, že jsme si souzeni. Pokud máte rádi sarkasmus, černý humor a je vám vlastní i nadsázka, potom jste zde správně. Rád bych vám na závěr tradičně poděkoval za přízeň a popřál vše dobré. Mějte se co nejlépe a zase za týden. Budu se těšit. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Dojemný příběh o stáří a o přátelství plný nadsázky a černého humoru. Joel není zrovna prototyp milujícího dědečka. Je to starý mrzutý chlap, jehož životní náplní je stěžování si na vše, co se okolo něj děje. Život v domově důchodců se pro něj stal po smrti jeho ženy naprosto nesnesitelným. Vše se ovšem změní ve chvíli, kdy mu do pokoje nastěhují nového spolubydlícího: vyhaslou telenovelovou hvězdu Franka, který Joela sice nevytáčí o nic méně než vše ostatní, postupně si však k sobě oba staříci nalézají cestu. A nic nespřátelí dva lidi tolik, jako zlolajné plánování útěku...


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 28. března 2025

KNIŽNÍ TIPY - O čem se nemluví - J. D. Barker (2025)


O čem se nemluví - J. D. Barker
2025, Kniha Zlín

Sedí kousek ode mě v práci. Je mu asi 25 a nemá holku. Hledá jí na seznamkách a sociálních sítích. Listuje mezi obrázky, kritizuje jejich obličeje, těla, názory. Je hodně vybíravý. Což je divné, protože sám vypadá nic moc. Ale ego mu nechybí. Tedy, takhle u obrazovky. Když potká reálnou ženu, tak neví kam s očima, dívá se do země a vyloženě se stydí. Někdy to vypadá, že už tenhle svět fakt nechápu. Kolem je spousta normálních dívek, co bych s klidem, kdybych byl v jeho věku, ihned oslovil. Vždyť na internetu v životě nepoznáš, jak se tváří, jak se chová, jak voní. Asi tomu už nerozumím, ale děsí mě představa, že budeme mít jednou aplikaci úplně na všechno. Stejně jako v nové knize J. D. Barkera.

Jel jsem na chalupu o den dříve. Vybíral jsem si loňskou dovolenou a musel jsem topit v kamnech. Přes den jsem seděl venku na lavičce, s reprákem, ze kterého hrály nové desky. V lednici několik piv a čerstvý chleba. Jsem tu sám. Není zde záměrně ani wifina a data jsem si také vypnul. Potřebuji se soustředit na čtení, na muziku, jsem tu, abych si odpočinul, odstřihl se od internetu. Přiznejme si to na rovinu, je to děsný žrout času. Tvrdím to už hodně dlouho, minimálně od nástupu sociálních sítí mě přítomnost všemocné sítě spíše děsí, než aby mi dělala radost jako dříve. Paradox, co? Vždyť celé moje stránky jsou také na internetu. Beru je ale jako pokračování papírových magazínů. To jsem ale odbočil. Jsem už asi na sté stránce a jsem rád, že jsem si stihl tuhle novinku ještě vyzvednout, než jsem vyrazil.

Je to víkend plný změn počasí. Přes den je teplo, ale v noci se ochladí pod nulu. Zapomínám kvůli čtení topit a první den mám za sebou asi polovinu. Klíží se mi oči a větev, která se kývá za oknem, mě uklidňuje. Je to dobrý příběh, ale to už bývá u tohoto autora pravidlo. Je na něj spolehnutí a mám od něj doma všechny knížky, které vyšly v češtině. Líbí se mi takový zvláštní, temný způsob vyprávění. Navíc je knížka opravdu hodně napínavá. Kolem mě se vznášel, stejně jako i u minulých knih, takový zvláštní neklid. Padal jsem s hlavními hrdiny do propasti. Všimli jste si nástupu depresí a podivných stavů u generace, která už nezná svět bez obrazovek? Každodenní dávka dopaminu, rychlé scrollování, dnes musíte zaujmout ihned, šokovat, jít za hranu. Jinak nikoho nezajímáte. Dřív se lidé seznamovali po barech a hospodách, na zábavách. Postupně se očuchali, viděli, jak se chovají ve společnosti. Každý nemusel být dokonalý a podle stejného mustru. Krásná byla právě ta rozmanitost. 

Ale já už do toho nemám co kecat. Moje názory jsou zastaralé a fosilní. Samozřejmě, existuje spousta mladých, co se seznamují normálně, obyčejně. Navíc, kolem nás se všichni rozvádějí, jeden příklad máme i u nás doma a můžu říct, že je to šílené. Lidé už neumí řešit problémy, přitom je to zvláštní. Vezměte si naše babičky a dědy, co prošli jako děti válkami, strádáním, nedostatkem jídla, někteří trpěli pod náckama, pak pod komoušema. A když jste je potkali, tak se usmívali a užívali si každý den. Chovali se k sobě navzájem mile a i když si prožili mnohé, tak i po mnoha letech z nich měl člověk pocit, že se mají rádi. Jak to mohli vydržet? Bez aplikací, různých koučů, bez neustálých návodů, jak by měli žít. Kolegyně z práce neustále dokola sleduje, co dělá její manžel špatně. Divně kouká, on si nevšiml, že mám špatnou náladu. Řeší kraviny. Jejich děti se sebepoškozují a ona pořád čumí do facebooku na falešné fotky štěstí. Místo toho, aby svým potomkům udělala obyčejnou radost. 

A tak jsem si říkal, že se J. D. Barker opět trefil do černého. Jak tématem knihy, tak i způsobem, jakým je napsána. Vždycky jsem měl rád příběhy, které mě chytli u srdce, které si pamatuji a vyvolají ve mě nějaké myšlenky. Už se těším, až si O čem se nemluví přečte i moje manželka. Hodně mě bude zajímat její názor a moc dobře vím, že se půjdeme projít po lese a budeme se o knize bavit. Míváme mnohdy hodně podobné názory. A když ne, tak se tomu zasmějeme. Jsem moc rád, že nepotřebuji na svůj život aplikace, které mi budou říkat, co mám dělat. Mám vlastní hlavu i názory. Za touhle knihou si stojím. Je fakt hodně dobrá. Snad jsem udělal svým tipem radost i vám. Držte se, mluvte se svými blízkými a děkuji opět za pozornost. Moc si vaší přízně vážím.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------
Zabili byste cizího člověka, abyste zachránili někoho, koho milujete? Aplikace Sugar & Spice vévodí světovým žebříčkům – stáhly si ji už miliony lidí. Své manželské problémy se jejím prostřednictvím rozhodnou vyřešit i Abby a Brendan Hollanderovi. Co nejdřív vypadá jako vzrušující hra, se ale postupně změní v boj o život. Aplikace je čím dál šílenějšími úkoly nenápadně stahuje do propasti, z níž vede cesta jen přes intriky a násilí. Dokážou se z ní ještě někdy vyškrábat, nebo už není cesty zpět?

Mistr napětí J. D. Barker, autor bestsellerové série s detektivem Samem Porterem, přichází s dalším vzrušujícím temným thrillerem.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine