DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemliteratura. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemliteratura. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 6. prosince 2024

KNIŽNÍ TIPY - Nenávist - Bernard Minier (2024)


Nenávist - Bernard Minier
2024, XYZ (ČR)

Když se spojí dohromady můj oblíbený spisovatel a Španělsko, nemůže to dopadnout špatně. Kamarád mi psal, že už knihu četl. Mám trošku skluz, život mi teď poněkud zamíchal kartami, ale když jsem si přinesl knížku domů, ihned jsem ji dal nahoru. Mám totiž doma hromadu, pečlivě seřazenou podle toho, v jakém sledu budu knížky číst. Druhý díl s Lucií je přesně knihou, kterou jsem teď potřeboval. Napínavou, čtivou, se zajímavým příběhem. Bernard Minier patří mezi spisovatele, kteří zrají jako dobré víno. Na twitteru velmi milý chlapík, se kterým jsem prohodil již několikrát pár slov. Velmi pokorný a vstřícný k fanouškům. Těžko se mi popisují jeho knížky, jsem v nich osobně zainteresován, jsou i mojí krevní skupinou. Nemám nadhled a je mi to vlastně jedno. Když mě něco baví, tak nehledám chybičky. Ony tu vlastně ani žádné nejsou.

Dva případy, dva vrazi. Už to je zajímavé téma. Rozdílné světy zabijáků. Začnou se odehrávat dva příběhy a u obou je Lucia. Chudák holka, chtělo se mi v některých případech říct. Ale je silná, v reálu bychom to asi málokdo vydrželi, ale ona má v sobě houževnatost. Zkrátka a dobře, je my sympatická, mě se podobné ženy vždycky líbily. Byl jsem v Galicii, procházel jsem se i Madridem. Nevím vlastně ani proč, ale mám tyhle reálie hrozně rád. Už jsem několikrát ve Španělsku byl a pokaždé jsem si tuhle zemi hrozně užil. Líbí se mi historie, architektura, jídlo. A z knížky na mě tohle všechno doslova dýchalo. Hltal jsem stránky jako hladový a nevěděl o světě kolem. Neexistovaly problémy, ani práce, byl jsem jenom já a knížka. Ke konci dne mě vždycky už pálily oči, ale nemohl jsem přestat. Natolik mě tenhle příběh pohltil.

Měl jsem zrovna dovolenou. Sice jsem dodělával věci, co normálně nestíhám, taky jsem musel ještě jednou na chalupu, taky mi ukradli telefon a doklady, taky jsem stále jezdil do nemocnice. Ale toho volna bylo přeci jen trošku víc. Vracíval jsem se z lesů, kam si chodím čistit hlavu, s úsměvem na tváři. Už jsem dokonce mohl vyvést na zdravotní procházku svoji ženu a to vám je v člověku najednou tolik energie, že je potom čtení ještě větší radost. Psát o knihách je pro mě hodně niterná záležitost. Čtení je také hodně osobní věc, mezi mnou a autorem. Příběh musím ve své fantazii řešit, toulat se ulicemi a přemýšlet, kam budou další kapitoly směřovat. Všechno jsem s Lucií prožíval. A zase jsem jednou přemýšlel, kde se v lidech bere temnota a nenávist. Koneckonců, i muzika, kterou poslouchám, o těchto věcech často bývá.

Troufám si tvrdit, že pokud máte ve svém okolí nějakého čtenáře thrillerů, je o dárku k letošním vánocům víceméně jasno. Dokupte ale i předchozí díl. Obě knihy sice obstojí i samostatně, ale myslím si, že je přeci jen lepší nejdříve Lucii poznat. Už hodně dlouho jsem nečetl něco tak napínavého. Opravdu, můžete mi to věřit. On má totiž Minier takový zvláštní dar budovat postupně atmosféru. Určitě znáte přísloví - napětí by se dalo krájet. Tak přesně takový jsem měl pocit i z téhle knihy. Je vážně velmi dobře napsaná. Rozerve vás zevnitř. Dostane se vám do hlavy a nechá po sobě stopy. Hluboké krvavé stopy. Alespoň takhle jsem knihu vnímal já. 

Co dodat? Vlastně ani nevím. Jsem vášnivý čtenář dobrých detektivek a jako takovému se mi Nenávist moc líbila. Můj názor je sice hodně ovlivněn tím, že jsem fanoušek pana Miniera, ale i tak nelze jinak, než zvednout všechny palce nahoru. A to i přesto, že jsem se tentokrát se čtením díky okolnostem trošku flákal. Nevadí to. Lucia chvilku počkala. Je trpělivá. Jinak by nemohla taková zvěrstva vyšetřovat. Jsou to brutální, ohavné případy. Krutý obraz těch nejtemnějších myšlenek. Byl jsem stržen, rozemlet a na konci vyplivnutý, abych vám zvěstoval, že se Nenávist opravdu povedla. Amen! Děkuji za ohlasy, za přízeň a přeji vám jen vše dobré. Tohle je fakt jízda od začátku do konce!

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Dva vrazi, dvojnásobná hrozba. Druhý případ Lucii Guerrerové. Neznámý zabiják v Galicii vraždí pracující ženy, které brzy ráno pospíchají do zaměstnání. Nenápadné. Neviditelné. Zničehonic vymazané... V Madridu zatím útočí atentátník na miliardáře a zanechává na zdech jejich rezidencí krátký vzkaz: SMRT BOHATÝM. Dva světy dvou různých zabijáků mají jedno společné – bezprecedentní a výbušnou konfrontaci společenských vrstev. Vyšetřovatelka Lucia rozehrává vysokou hru. Kdo je ale oběť a kdo lovec? Není komisařka nakonec jen pouhou hračkou v rukou nelítostných zabijáků?


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 29. listopadu 2024

KNIŽNÍ TIPY - Nic než pravda - Stefan Ahnhem (2024)


Nic než pravda - Stefan Ahnhem
2024, Kalibr

Ano, i já jsem měl dovolenou. Tedy, část jsem strávil na horách přípravou chalupy na zimu a druhou polovinu se staral o nemocnou manželkou. Přiznávám, že to bylo náročné. Každý večer jsem padal únavou. Přesto jsem si zaběhl do Zásilkovny pro novou knihu Stefana Ahnhema. Mám pro jeho tvorbu slabost. Taky mám rád postavu Fabiana Riska. Ten zde tentokrát ale není a také autor trošinku změnil styl a způsob vyprávění. Přesto a nebo právě proto se mi kniha líbí. Potom předkládané téma. Dvě manželské dvojice, které se setkají na neznámém místě. Příprava dlouho dopředu a na konci vražda? Nebudu vám prozrazovat víc. Doplním jenom, že se jedná o příběh, inspirovaný krutou realitou. Je až neuvěřitelné, čeho všeho je člověk schopný. Každopádně, takhle když se venku vznášel sníh a já seděl ve svém oblíbeném křesle, v poloze vášnivého čtenáře, jsem si knížku moc užil.

Potřeboval jsem vypnout. Mám doma hromadu knih, které čekají na přečtení. Průběžně doplňuji svoji sbírku. Navíc mám každou spojenou s nějakou muzikou. Mám rád staré Massacre a Kama Leeho jako zpěváka. Takový ten plesnivý death metal ze staré školy, který se snaží spousta mladých dnes oživit. Daří se to jen některým. Každopádně, jejich nové letošní album mi bylo velmi dobrou kulisou. Nic převratného, ale to po nich ani nechci. Podupával jsem si do rytmu nohou, občas se uhodil pěstí do stehna. To když skončila kapitola a nebo se děj obrátil trošku jiným směrem, než jsem očekával. Když potom přišly domů děti, nasadil jsem si sluchátka a ocitl se ve svém světě, v ulitě, do které pokaždé odcházím, když potřebuji po náročném dni vypnout. Kdysi jsem se rozčiloval u zpráv, řešil diskuze na internetu. Jenže jsem už před mnoha lety zjistil, že je to zbytečné. Jdu si zkrátka svojí cestou a je pro mě pokaždé čest se s vámi o své tipy podělit. Mám to takhle s hudbou i se čtením.

On je to vlastně tak trošku jiný příběh, než bývá obvyklé. Většinou se najde mrtvola a potom se řeší, kdo to udělal. Jenže tentokrát je všechno naruby, obráceně. Autor nepostupuje podle zaběhnutých šablon a jde si také svojí cestou. Tohle se mi na Ahnhemovi vždycky líbilo. Dokáže překvapit. Jeho psycho thrillery jsou opravdu hodně temné, mnohdy těžké k pochopení. Ale pravdou je, že někdy bývá realita ještě horší, než knihy. O tom se můžeme přesvědčit každý den. Stačí mít oči otevřené. Občas, když poslouchám své kolegy v práci, jak se baví o svých manželkách, tak nechápu. Proč jsou vlastně vůbec spolu? Jak můžou takhle o někom, s kým žijí, vlastně mluvit? Nebo o svých dětech? Někdy nad tím přemýšlím, vrtá mi to hlavou. Dva lidi, co se měli kdysi rádi a stanou se z nich lidé, co se nenávidí. Nemusím koneckonců chodit daleko, v rodině podobný případ právě řešíme. Ta špína, která vylézá na povrch, je šílená a děsivá. Dva chytří, velmi vzdělaní lidé, se mění postupně ve zvířata, která neznají slitování. 

Vždycky si říkám, že nejhorší, co člověka může potkat, tak je zrada. O někom si myslíte, že je váš kamarád, partner a nakonec zjistíte, že vás pomlouvá za zády. V knize Nic než pravda jdou hlavní postavy ještě dále. Někomu to možná přijde neuvěřitelné, ale ten vztek, ta dlouho kumulovaná nenávist, která nejdřív jen tak bublá pod povrchem, občas vyleze na povrch se šílenou a zničující silou, je uvěřitelná. Některé kapitoly (většinu) jsem četl jedním dechem. Byl jsem zvědavý, s čím dalším Adam přijde. Navíc, úplně nesnáším pocit, že mě někdo sleduje. Ty kamery, panebože, když si uvědomím, že něco podobného měla kolegyně, která sledovala skrytě svého manžela, jak kouká na porno a nevěnuje se jí. Uff. Svět je někdy šílený. Četl jsem pozorně a líbila se mi taková ta vášeň, se kterou autor knihu psal. Ne vážně, zase jsem se jednou přistihl, že jsem chycený a donucený neodtrhovat od stránek oči.

Trvalo mi to sice déle, času bylo fakt málo, ale jsem rád, že jsem si knížku přečetl. Stefan Ahnhem patří dlouhodobě k ověřeným autorům, ke kterým se rád vracím. Na novinku jsem se těšil opravdu hodně a zklamaný rozhodně nejsem. Někde jsem četl pár jedovatých slov, ale nesouhlasím s nimi. Mě se Nic než pravda moc líbila. Má v sobě vše potřebné pro to, abych byl stržen a čtení si opravdu užil. A jako pokaždé, když čtu něco dobrého, tak jsem si z knihy vzal i něco pro sebe. Děkuji vám všem za pozornost i ohlasy, opravdu si jich vážím. Snad jsem vám dnešním tipem udělal radost. Držte se a zase za týden.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------
Zbrusu nový psychothriller od autora bestsellerové krimi série s Fabianem Riskem. Drásavý příběh o tom, jak vás mohou lži a vášně připravit o vaše sny. A pak i o život… Carl a Helene odjíždějí na dovolenou, aby se pokusili oživit vztah. Najdou si dům v Kalifornii a vymění si bydlení se Scarlett a Adamem, párem, který má strávit léto v jejich stockholmské vile. Ale jakmile dorazí do Santa Cruz, zjistí Carl, že tu spousta věcí nehraje. Opravdu dům vypadal takhle na fotkách? A co dělají ti druzí dva u nich doma? Naštěstí tam má Carl nainstalované bezpečnostní kamery. Na záznamu jedné z nich ale zahlédne, jak je Adam vypíná…


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 22. listopadu 2024

KNIŽNÍ TIPY - Sedm metrů čtverečních - Jussi Adler-Olsen (2024)


Sedm metrů čtverečních - Jussi Adler-Olsen
2024, OneHotBook

Pokaždé, když jdu brzy ráno do práce, tak se musím proplést mezi starými továrními budovami. Je to strašidelné, obzvláště teď, když je pořád mlha. Mrznou mi ruce a zalezu si do své kanceláře. Připadám si tak trošku jako můj oblíbený Carl Mørck, vyšetřovatel kodaňského oddělení Q. Jak už asi všichni víte a určitě jste viděli i filmy, jedná se o policistu, co má na starosti nevyřešené případy. Tentokrát je na Carlovu hlavu vypsána odměna a ve vězení mu jdou po krku. Mám rád i jeho kolegy, Rose, Aasada i Gordona, kteří se mu snaží pomoc. Mám za sebou několik kapitol, knihu jsem koupil ihned v den vydání a v práci si sedl během oběda bokem a rozbalil si ji. Je v tom jakýsi tajemný rituál, alespoň tak to vnímám já. Navíc, tenhle případ je desátý a závěrečný a já už teď vím, že se mi bude jednou stýskat. Naposledy jsem od autora četl (mimo Chloridu sodného) Marca, který se mi líbil, ale film u mě propadl.

Navíc, znáte to, Kodaň, severská nátura, ta atmosféra je nezaměnitelná a to mluvím i o autorově rukopisu. Bavilo mě se pokaždé začíst, dát si takhle k večeru pár kapitol a pak zase velmi brzy ráno vstát a nechat fantazii, aby pracovala za mě. Manželka byla toho času v nemocnici a vedle v pokoji se hádaly děti. Řešily prkotiny a dávají si tak najevo, že se mají rády. Nevnímal jsem je. Četl jsem si. Dlouho do noci a potom se šel podívat z okna na auto, které tam stálo v mlze a ve tmě. Usínal jsem jako do vody hozený a pokaždé se mi tenhle příběh promítl i do snů. Nemívám noční můry, spíše rozvíjím jednotlivé myšlenky, představuji si jednotlivé postavy. Četl jsem pomalu, povinností mám teď nad hlavu, ale každý den jsem pár kapitol zhltnul. Jsou to pro mě vždycky takové ty chvíle pohody, na které se hrozně těším. Je to odměna za další den.

Víte co je nejhorší? Když se lidé, kterým jste věřili a se kterými jste se rádi setkávali a mysleli jste si o nich, že jdou hodní a dobří, změní v bestie. Ta zrada, ta bolest bývá hrozná. Jak jde čas, tak jsem jich pár ve svém životě také potkal. Nejhorší je vždy to překvapení, ten šok. Podobně to má i Carl ve svém životě. Hodní lidé se změní v padouchy a oběti jsou nakonec ti nejsilnější. Tohle je pocit, kterým na mě knížka zapůsobila asi nejvíce. Jak člověk stárne, tak si čím dál tím víc váží těch opravdových přátel, i rodiny. Když se totiž stane něco zlého nebo nepředvídatelného, tak nakonec vždy zůstanou jenom ti silní. Pamatujte na to. Já jsem kupříkladu z některých postav příběhu hodně překvapený. Ale o tom dobré knihy bývají. Musí udržet vaší pozornost a tohle mistr Olsen umí na výbornou. Myslím si, že pokud má být opravdu tenhle díl poslední ze série, obstál se ctí. Rozhodně bude patřit k mým velmi oblíbeným. 

Každý jsme obětí všedních stereotypů. Vstáváme mnohdy jako roboti, potácíme se v kruhu. Já třeba potřebuji jednou za čas vyrazit ven, do lesa, do přírody. Jak je člověk zavřený pořád v kanceláři a kouká do počítače, tak potřebuje zelené. Čerstvý vzduch. Přicházím potom vždy s hlavou vyčištěnou, s klidnou myslí a dávám si další dávku knih s ještě větší chutí. Sedm metrů čtverečních ale není jenom obyčejnou detektivkou, i když skvěle napsanou, v řadě. Naopak, cítím z ní ještě něco navíc, něco, co se velmi těžko definuje. Má pro mě přesah. A ano, v příběhu je opravdu hodně postav, dějinných linek, drog, mafie. Kritiky chápu, ale sám se mezi ně neřadím. Mě se četla knížka velmi dobře. Je sice trošku komplikovanější a v některých momentech lehce přitažená za vlasy, ale napínavá rozhodně je. 

Netušil jsem, kolik lidí dneska ještě čte. U nás v rodině se s tím tak nějak počítalo automaticky. Klasiky znal každý a jako mladý jsem byl děsný rebel, že jsem četl sci-fi. Pro všechny to byla pokleslá literatura a paní učitelka na střední, když mě jednou nachytala s Asimovem pod lavicí, tak mě pěkně vyčinila. Myslela jsem si, že čteš jen kvalitní literaturu, řekla mi opovržlivě. Jenže, co je to vlastně kvalitní kniha? Ta která mě baví a je napínavá? Já myslím, že ano. Včera mi bylo padesát a tak nějak jsem ve věku, kdy si už čtu, jen co chci. Jsem rád, že se vám moje tipy líbí. Ani nevíte, jak si toho vážím. Pokud máte tenhle styl rádi, rozhodně na Sedm metrů čtverečních nezapomeňte. Rozhodně stojí zato. Opatrujte se a přeji vám jen vše dobré. Děkuji za pozornost.

------------------------------------------------------------------------------------------------------
Korupce, drogy, snad i vražda? Takového konce se zatčený komisař Carl Mørck jistě nenadál… Na tyhle vánoční svátky proslulý vyšetřovatel ze zvláštního oddělení Q kodaňské policie rozhodně nezapomene. Místo aby si užíval zasloužené volno s Monou a dcerkou poté, co s týmem rozlouskl další zapeklitý případ, je z domova odveden v poutech a obviněn hned z několika závažných zločinů. Dlouholetí kolegové ze sboru včetně šéfa oddělení vražd se k němu náhle neznají, a tak se může spolehnout jedině na své nejbližší. Času ovšem nemají nazbyt – každý den strávený za mřížemi s sebou nese riziko, že známého kriminalistu napadne některý z vězňů, zvlášť když na jeho hlavu byla v podsvětí vypsána nehorázně velká odměna. Kdo na něj nastražil tuhle smrtící past? Dokážou Rose, Asad a Gordon svého přítele zachránit? A jakou roli v celé záležitosti hraje starý případ série mordů spáchaných nastřelovací pistolí na hřebíky, při jehož vyšetřování zemřel Carlův bývalý parťák Anker a další jejich spolupracovník skončil na invalidním vozíku?

Dlouho očekávané finále dánské kriminální série o případech oddělení Q, která zahrnuje deset románů a dočkala se už pěti filmových adaptací.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 15. listopadu 2024

KNIŽNÍ TIPY - Holubí krev - Dennis Jürgensen (2024)


Holubí krev - Dennis Jürgensen
2024, Vendeta

Zažil jsem teď poměrně dost stresu. Návštěvy nemocnice, neustálé čekání na chodbách, na kterých poblikávaly žárovky jako v nějakém hororu. Sedával jsem na koženkových sedačkách a někdy se i modlil. Nevím, jestli za to může Bůh a nebo osud nebo jen obyčejné štěstí, ale vše zatím vypadá dobře. Příští týden mi bude padesát a nějak nemám ani chuť něco slavit. To vypětí, které jsem si zažil, bylo fakt obrovské. Není nic horšího, než se bát o život někoho hodně blízkého. Asi jako vždycky, když je mi úzko, když se všechno podivně v životě semele, tak mi pomáhají mimo rodiny dvě věci. Hudba a knihy. Mám to takhle nastavené od puberty, možná dokonce od dětství. Hledám jako raněné zvíře klidný kout, kam si zalezu se svým smutkem a nechám se unášet příběhy někoho jiného. Tentokrát jsem zvolil druhou knihu od Dennise Jürgensena - Holubí krev. Jeho Muž bez tváře, o kterém jsem již psal, se mi moc líbil a tak nebylo moc co řešit.

Lykke Teitová s Rudi Lehmannem jsou přesně takovou tou sympatickou vyšetřovací dvojicí, které mám tolik rád. Jiskří to mezi nimi, oblíbil jsem si je už minule, kdy řešili společný případ na hranici mezi Německem a Dánskem. Chlap zahrabaný v písku. Určitě doporučuji nejdříve přečíst první díl, tentokrát jsem to kupodivu udělal i já. Vydáme se do domu u lesa, do Lübecku, kde je první oběť. Rudiho tentokrát vše neskutečně zasáhne a vypadá to, že vrah ještě neskončil se svojí pomstou. Víc vám napovídat nebudu, to se nedělá. Zbytek nechám na vás. Já mohu dodat jen jediné. Knížka se mi velmi dobře četla, děj krásně odsýpal a sám jsem se divil, že i v situaci, ve které jsem zrovna byl, jsem se tak hluboko do příběhu ponořil. Je to pro mě důkaz, že se jedná o dobrou, napínavou knížku. Navíc, nic jsem dopředu nepředpokládal, často jsem byl překvapený. Zkrátka a dobře, tohle je severské krimi, jak má být. Syrové, chladné, temné. 

Nevím už kdo to byl, ale říkal mi, že bych si měl přečíst něco veselého, vtipného. Půjčil mi knížku od nějakého českého rádoby humoristy. Přečetl jsem dvě kapitoly a přišlo mi to tak hloupý, že jsem raději nepokračoval. Nevím, asi mám v sobě kus temnoty, ale já potřebuji něco, do čeho se můžu zakousnout, co mě udrží u stránek. Nesmím se nudit. Nevadí mi komplikovaný děj, je mi vcelku jedno i styl, ale musím si sednout, přečíst pár kapitol a pak se mi musí dostat autor do hlavy. Zde je tempo sice poklidnější, ale vydáme se i na výlet do doby NDR, do historie, která mě vždy hodně zajímala. Dozvíte se i spoustu nových informací. Navíc, co si budeme povídat, stále kolem nás chodí dost estébáků, pořád jsou na pozicích, na kterých nemají co dělat. V tomhle máme s východními Němci hodně společného a pokaždé, když o téhle době čtu, tak mě mrazí. Škoda, že někdo neřízne do živého i u nás. Možná že ano, ale ke mě se nic takového nedostalo. Stejně jako u hudby si z domácí české produkce hodně vybírám.

Když vylezl (pokolikáté už) pan doktor ze sálu a řekl mi, že je vše na dobré cestě, byl jsem zrovna někde v polovině knihy. Dnes moc nechápu, jak jsem nemohl tolik dní v kuse nespat, jak jsem mohl chodit do práce a starat se u toho o domácnost, jak jsem mohl psát o deskách. Došel jsem domů, lehl si na pár hodin a vyrazil do práce. Mozek se asi sám bránil stresu. Netuším, co jsem celý den dělal, čekal jsem na telefon. Oddechl jsem si až doma, kde jsem Holubí krev dočetl. Bylo k večeru a venku svítilo slunce. Cítil jsem se hrozně unavený a usnul jsem v křesle. Našly mě děti, když přišly z odpoledního vyučování. Tati, jdi si lehnout. Spal jsem ten den oblečený. A zdálo se mi i o téhle knížce. Možná mi přibylo pár vrásek a šedivých vlasů, ale hlavně, že vše dobře dopadlo. Budu mít ale tuhle a několik dalších knih navždy spojené s těžkou situací, ve které jsme se ocitli.

Teď už ale vidím světlo. Máme naději a usmíváme se. Knížku vám mohu jenom doporučit, je opravdu velmi dobře napsaná a pokud máte tenhle styl rádi, neváhejte ani chvilku. Na oba autorovy počiny je navíc sleva. Jak se říká, za málo peněz, hodně muziky. Přeji vám všem pevné zdraví, čistou a klidnou mysl a jako vždy dobré světlo. Držte se a zase za týden. Jo abych nezapomněl. Díky moc za podporu, opravdu hodně to pro mě znamená. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------
Od chvíle, kdy se Lykke Teitová s Rudi Lehmannem skvěle osvědčili, když vyřešili zamotaný případ muže zakopaného v písku na dně moře mezi Dánskem a Německem, uplynulo jen pár měsíců. Nyní je ve svém domě v severním Německu brutálně zavražděna stará paní a Lehmannův šéf požádá o spolupráci dánskou policii. Lykke Teitovou stále pronásledují okolnosti smrti její dcerky Gry, kterou před pěti lety zabil bojový pes. A tak je pro ni odjezd do Německa vítanou příležitostí uniknout od minulosti a od svého bývalého manžela Thomase.
Setkání Lykke a Rudiho je veselé, na rozdíl od rozvíjejícího se případu, který je čím dál tragičtější. V odlehlém domě v lese u Lübecku je nalezena další podobně zavražděná oběť, která tentokrát Rudiho zasáhne nečekaně osobně. A to vrah ještě neskončil a plánuje vykonat další akty pomsty.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 8. listopadu 2024

KNIŽNÍ TIPY - Hypotéza zla - Donato Carrisi (2020)


Hypotéza zla - Donato Carrisi
2020, Vendeta

Patřím asi k jedněm z mála, kterému nevadí sychravé podzimní počasí. V ulicích je dlouhodobě smog, v Plzni smrdí i voní slad, který se proplétá mezi již z části opadanými stromy. Chodívám rychleji a brzy ráno mi hlava šrotuje víc, než kdy jindy. Včera mi přišla do emailu nabídka na třetí (prostřední díl) Našeptávače. Musel jsem jej mít. Sice jej budu číst jako poslední, ale co už nadělám. Black Friday musím jako správný čtenář u Dobrovského využít. Už tak utrácím za knihy nekřesťanské peníze a tak se mi různé klubové slevy hodí. Ráno jsem vstal už v půl čtvrté, Zásilkovna je totiž v ulici bokem a musel jsem si před první ranní tramvají trošku zajít. Zrovna, když jsem přicházel k tiché budce, tak řidič odjížděl. Ihned mi přišla SMS a já si knihu vyzvedl. Teď si ji nesu v batohu a těším se, až v práci vyndám svůj nůž, rozříznu kartonovou krabici a přivoním si k čerstvým stránkám. Zkoušel jsem kdysi čtečku knih, ale tak nějak jsem podvědomě vycítil, že to není ono. Jsem zkrátka klasik a nenechám si svůj obřad překazit.

A tak zatímco všichni svorně při obědě nadávají na své manželky, na politiku a vlastně na všechno, zalezu si do kouta a přečtu si pár prvních stránek. Je to sice jen taková ochutnávka, ale alespoň na chvilku jsem ve svém světě. Odpoledne jdu plavat a pod vodou si představuji, kam se bude děj ubírat. Četl jsem perex a jsem zvědavý. Kdybyste věděli, jak jsem zvědavý. Doma je jako vždy živo a trvá to na můj vkus až příliš dlouho, než se všichni dohodnou, vyřeší běžnou agendu. Konečně klid. Někdo jde ven, jiný si zaleze do svého pokoje. Já si sednu do své polohy, s míčem pod nohama, s reproduktory za zády a začnu. Ihned jsem chycený, navážu na první díl a vyšetřuji spolu s Milou Vasquezovou. A postupně zjišťuji, že v našem světě je víc ďáblů, než v samotném pekle. Příběh je opravdu hodně temný. Je o zlu, o našeptávání, o démonech, které některé z nás posednou. Napsáno samozřejmě napínavě a poutavě. Na autora je spolehnutí, to vám klidně podepíšu.

Čtu si a nevnímám svět okolo. Zapomenu se najíst, z čtenářské letargie mě vytrhne až zpráva o tom, že je vše v pořádku a že můžu přijet. Je po desáté večer a mžourám přes volant na noční ulici. Z nemocnice právě vyjíždí další sanitka. Parkuji a jdu manželce naproti. Nasedneme do auta a já celý dychtivý vyprávím, jak mě knížka baví. Vyměníme si své dojmy, protože moje drahá dostává vždy knihy ihned potom, co je dočtu. Nemáme kde zaparkovat, tak jdeme mezi domy. Spím zase jen pár hodin a cestou do práce přemýšlím, kde se vlastně bere v lidech tolik zla? Jsme takoví ze své podstaty? Neseme si celý život stigmata z dětství? Kolik z nás je opravdu narušených? Statisticky vzato, určitě někoho takového znám, pracuji s ním, potkávám jej nebo ji na ulici. Možná se za milou a usměvavou tváří ukrývá predátor a nebo oběť. Hodně mi to vrtá hlavou a celý den se nemůžu soustředit na práci. Našeptávač se mi opravdu dostal do hlavy. Již potřetí. 

Hledat pohřešované musí být hrozné. A teď si představte, že se vám po dlouhých letech začnou vracet. Jen jsou jiní, jinak se dívají, odlišně konají. Mají v sobě tmu a zlo. Když jsem tuhle knihu četl, hodně často mi běhal mráz po zádech. Viděl jsem před sebou reálné tváře lidí, kterým se to doopravdy stalo. Moje představivost pracovala na plné obrátky. Navíc na mě začalo každý den vyskakovat zpravodajství z našeho regionu. V dnešní době musí zprávy šokovat a tak jsou záměrně vybírány jen ty zlé a děsivé. Raději jsem nic ani nečetl. Měl bych potom pocit, že existuje jenom zlo. Není to samozřejmě pravda. Někdy mezi smogem vysvitne slunce a mladé holky chodí rozesmátě ulicí. Kluk, co mu přeskakuje hlas, pomůže stařence do tramvaje. Je dobré si všímat i těchto věcí. Čtu hodně thrillery, horory a poslouchám drsnou a temnou muziku, ale v reálu jsem pozitivně naladěný chlap.

Ale podzim mám fakt rád. Neznám nic lepšího, než když je víkend a ráno vyrazíme na procházku. Pokecáme o všem, co máme na jazyku a když se vrátíme, je oběd a potom klid. Každý máme svůj kout, ve kterém si čteme. Bylo mi velkou ctí, přečíst Hypotézu zla a je pro mě milou povinností vám tuhle knihu doporučit. Navíc, nějakých devadesát korun je krásná cena. Věřte tomu, že když vás někdy bude vábit temnota, tak určitě odoláte. Myslím si totiž, že my, co čteme knížky, máme přeci jen větší nadhled a snad i rozum. Umíme krotit svoji fantazii. Přeji vám jen vše dobré a opatrujte se. Děkuji za pozornost. Venku zase padá tma. Jdu si číst. 


KNIŽNÍ TIPY - Našeptávačova hra - Donato Carrisi (2022):
https://www.deadlystormzine.com/2024/09/knizni-tipy-naseptavacova-hra-donato.html

KNIŽNÍ TIPY - Našeptávač - Donato Carrisi (2019):

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pokaždé, když Mila Vasquezová vstoupí do oddělení pohřešovaných osob, zírají na ni stovky očí. Patří lidem, kteří se jednoho dne ztratili z povrchu zemského. Beze stopy. Nikdo neví, jestli se rozhodli pro dobrovolný odchod, nebo se stali obětí únosu či jiného zločinu. Bývá ovšem pravidlem, že na ně postupem času téměř všichni zapomenou. Téměř. Mile, na níž spočívá úkol zjistit, co se stalo – nebo se o to alespoň ze všech sil pokusit – jejich osudy nedají spát. Proto nikdy nečeká, až se někde náhodou objeví, ale chodí jim naproti. Často doslova. Přestože už je ale Mila zkušená „hledačka“ pohřešovaných osob, není připravena na prapodivnou skutečnost, jíž se má stát svědkem. Nezvěstní, kteří zmizeli před mnoha lety, se začnou zničehonic sami od sebe vracet. Na první pohled se zdá, že jsou stejní jako dříve, ale temnota, která je opět vyvrhla na světlo světa, je nadobro změnila. A určitě ne k lepšímu. Kde celou tu dobu byli? Co dělali? A za jakým účelem se teď vrátili? Jestli na tyhle otázky dokáže někdo nalézt odpověď, musí to být právě Mila, která zná vábení temnoty jako své boty.



---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 1. listopadu 2024

KNIŽNÍ TIPY - Horečka - Deon Meyer (2018)


Horečka - Deon Meyer
2018, MOBA (Moravská bastei)

Když už se nám poštěstí a je v Plzni nějaký zajímavý koncert, tak chodíme na rozplavby. Popíjíme pivo a probíráme věci, o kterých se normálně lidi baví. Život, hudbu, ale hlavně knihy, protože jsme oba s Gorem poctiví čtenáři. Jako za starých dobrých časů si dáváme tipy, snažíme se překvapit jeden druhého nějakým novým autorem, příběhem. Od Deona Meyera jsem ještě nikdy nic nečetl. A tak mi přistála ve whatsappu oskenovaná obálka. Trošku jsme se opili, vyčistili hlavu od všedních starostí a restartovali své mozky. Já vím, děláme to postaru a boomersky, ale zase na druhou stranu, fyzický kontakt, pokec, reálnou hospodu ničím nenahradíte. Alespoň si to pořád myslíme a žijeme tak. V sobotu ráno mě bolela hlava a chvilku mi trvalo, než jsem si všechno uspořádal v hlavě.

Šel jsem ven a tentokrát mě doprovázel můj syn. Znáte to, pokračovatel rodu, který tak nějak podvědomě kopíruje styl všech puberťáků. Máme za sebou období rebelie, které zvládl na výbornou. Docela jsme se nasmáli. Bude z něj jednou dobrej chlap a jsem na něj hrozně hrdej. Sice moc nečte, ale jinak je chytrej jak vopice. Pokecáme a když se vrátíme domů, konečně se podívám na Horečku. Seženu ji levně a v pondělí ihned vyzvednu v Zásilkovně. Mám tyhle post-apokalyptické příběhy rád. Sednu si do křesla a čekám, až udeří desátá večer. To jezdívám pro manželku do nemocnice. Syn mi řekne, že jde s klukama ještě ven. Pořád se někde toulají, kecají a mají partu, jako kdysi já. Jenže najednou nejsem v Plzni a nedívám se mraky, ale na Zemi, která má za sebou epidemii smrtelného viru. Se vším, co k tomu patří. Pamatujete před pár lety, když bylo všechno zavřené? S rouškami na puse jsme se báli ostatních i sami sebe. Ti, co nevěřili, umírali a nebo se stali zlými. Společnost byla rozdělena.

Je to pořádná nálož, nějakých 640 stránek, což je opravdu porce. Ihned jsem se začetl. Je to silný příběh, o otci a synovi. Je to vize o lepším světě, který chtějí vybudovat. A je to také kniha se zvláštně smutnou atmosférou. Není dokonalá, některé věci mi trošku technicky neseděly, ale mám fantazii a tak jsem je autorovi odpustil. Moc dobře vím, že o to tu zase tolik nejde. Někdy si říkám, když se ke mě dostane, co se děje kolem nás, ve světě, jak mají lidé čím dál tím větší psychické problémy, jak nedokáží žít bez sociálních sítí, jak jsou závislí na alkoholu, na drogách, na dopaminu, že se všechno zhroutí a bude nutné začít znovu. Možná už je pozdě. Potom potkám party mladých kluků a holek, kteří jsou skvělí, žijí úplně normálně, věřím jim, že jednou budou pokračovat v budování lepšího světa. Hodně jsem o těchto věcech přemýšlel a pokud chtěl autor vyvolat svojí knihou podobné emoce, tak se mu to povedlo na výbornou. U mě rozhodně. Někdy si říkám, že nám spíš chybí moudrost starců. Takový ten nadhled, jistota, jakou jsem kdysi míval já u svých prarodičů. 

Dovedli byste založit kolonii ve světě po apokalypse? Uměli byste vést lidi, znovu stavět, pracovat? Jsou to zásadní otázky. Když občas vidím spálené země po bombardování, tak si říkám, jaké to musí být hrozné, začít znovu. Navždy a po mnoho generací existuje jen život po a před. Když byla pandemie coronaviru, tak několik mých známých nepřežilo. Jezdil jsem z práce pozdě večer přes celé město, které bylo prázdné a temné. Beru to jako varování, jako vykřičník, který nám dala příroda. Nakonec je to ale jako vždycky. Na mrtvé se zapomnělo, oklepali jsme se a někteří dokonce ani nevěří, že nějaký vir byl. Nějak si nedokážu představit, že bych se svým synem budoval kolonii na zelené louce. Asi bychom nebyli tak silní. Nebo ano? Hergot, tahle knížka mi vlezla opravdu hodně hluboko do hlavy. Navíc netuším, jestli bych byl poklidným osadníkem a nebo členem motorkářského gangu. Jak vy? Je to silný příběh, který jde až na kost. Dovedu si představit, že by se lidé takto chovali. Možná ještě o hodně hůře.

Až půjdeme s Gorem zase na pivo před koncertem a on se mě zeptá, jestli jsem četl Horečku od Deona Meyera, tak hrdě prohlásím, že ano. A dodám, že moc děkuji za tip a vyseknu mu poklonu. Víte, jak člověk stárne, tak si čím dál tím víc váží obyčejných věcí. Když se utrhne z kolotoče práce, když se může nadechnout v lese, když má chvilku klid, když si může zalézt a šustit stránkami. A abych nezapomněl, u čtení jsem si dával do uší hodně často nové doom metalové desky od MOTHER OF GRAVES, ATARAXIE, MARCHE FUNEBRE, OFFICIUM TRISTE a SWALLOW THE SUN. Nějak se mi tahle hudba ke čtení hodila. Pokud máte syna, dejte s ním řeč a pak si tuhle knížku přečtěte. Podle mě je opravdu skvělá. Děkuji za pozornost a mějte se co nejlépe. Slunce v duši.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Syn a otec, Nico a Willem Stormovi, přežili epidemii smrtelného viru, který zasáhl celý svět. Ač je Nico ještě kluk, díky svému vynikajícímu střeleckému umu a rozvážné povaze se stává ochráncem svého otce. Willem totiž není bojovník, ale má vizi: z trosek starého světa chce vybudovat novou společnost. A tak postupně vzniká Amanzi, putovní komunita, do které Willem přibírá lidi, jež přišli o domov a rodinu. Jak se společenství rozrůstá, začíná čelit čím dál tím větším hrozbám. A nejen těm zvenčí, ale i zevnitř. Nico prožívá těžké životní strasti, má dokonce zlomené srdce, ovšem tou největší zkouškou v okamžiku, kdy je jeho otec zavražděn. Zvítězí lidskost nad zvířecími instinkty?


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 25. října 2024

KNIŽNÍ TIPY - Kruh - Kodži Suzuki (1991)


Kruh - Kodži Suzuki
1991, (2004) , Knižní klub

Asi jsme si byli souzeni. Zkrátka se to stalo. Šel jsem zrovna ze školy a bylo mi hrozně smutno. Vlastně ani nevím proč. Měl jsem pocit, že na mě padá nebe, že je kolem mě jenom temnota. Neměl jsem k tomu žádný pádný důvod. Možná deprese, napadalo mě, když  jsem si zapínal bundu, protože mrzlo. Vzduchem se vznášelo lehké pápěří sněhu. Projdu kolem kostela i synagogy. Zahnu doprava a cinknu zvonkem, který je zavěšený u vchodu. Nasaju pach zatuchliny. Vypadáš nějaký smutný. Ozve se za hromadou knih. Vyleze a má nekonečný úsměv na tváři. Velké brýle, jemné náušnice a oči, ve kterých se musí chlapci a pánové ztrácet. Uhladí si vlasy, namotá si je na prst a protože mě už zná, tak mi nedoporučuje plytké povrchní komedie, ani milostné romány. Vždy má pro mě něco dobrého, ona je vlastně jednou z několika málo lidí, kteří směřovali můj čtenářský vkus. Důležitá osoba v pozadí, dalo by se také napsat.

Michal mi hrozně chyběl. Ty naše nekonečné diskuze o knihách. Doporučení, která zcela změnila můj vkus. Četl jsem hrozně rád sci-fi, ale i historické romány, moc jsem tenkrát nedal beletrii a thrillerům, které čtu s oblibou dnes, ale jinak jsem byl otevřený všemu. Jen mě musel příběh chytnout, zaujmout. Jsou knihy, které jsou pro mě zásadní. A tak jsem tenkrát, na přelomu roku 1998/1999 seděl najednou na koleji, čekal na svoji holku a u okna přelouskal celý Kruh v kuse. Potom  jsem seděl a přemýšlel. Pamatuji si, že se mi potom několikrát zdály děsivé sny, což se mi většinou moc nestává. Jenže Kodžu Suziki mě opravdu zasáhl do živého. Dávno předtím, než jsem viděl film, jsem Kruh četl a stal se ihned jedním ze zásadních hororových kousků, které jsem kdy četl. Je to napínavé, mystické, tajemné, děsivé. Moje představivost zase jednou pracovala na plné obrátky.

Byl jsem trošku zklamaný, když jsem knížku doporučil blondýnce. Řekla mi, že je to zajímavý, ale nic, z čeho by si sedla na zadek. Přiznám se, že mě to mrzelo. Míval jsem tenkrát takový podivný zvyk, že jsem doporučoval knihy své milé a "nutil" ji i svoji muziku. Spoustu věcí dokázala ocenit, na něco mi řekla svůj zcela opačný názor, ale Kruh, ten jsem si myslel, že se jí bude líbit. Zajímavé, zamumlal jsem si pod vousy. Ty děláš, jako bys to napsal sám, smála se mi a já na knihu na nějaký čas zapomněl. Po letech, když mě na civilní službě v nemocnici často potkávala smrt, jsem si knihu jednou na noční směně znovu přečetl. Vyzněla úplně jinak. Odlišně jsem ji vnímal i teď, když jsem se k ní znovu vrátil. Pokaždé jsem z ní měl podivný pocit, ale vždy v trošku jiných odstínech. Letos bych dodal, že se mi hrozně líbí způsob, jazyk, jakým je napsána, takový ten neklid. Stále je napínavá a oproti filmu samozřejmě víc propracovaná. I když v tomto případě musím říct, že se přenos na stříbrné plátno opravdu povedl. 

Jak člověk stárne, tak má občas takové zvláštní období. Připadám si, jako bych se na to hemžení kolem díval odněkud z jiné dimenze. Bývám potom rád sám a uzavřu se trošku do sebe. Sahám po ověřených knihách, s lampičkou přesně zamířenou na text. Nejlépe s nějakou dobrou hudbou, kterou mám rád a dobře ji znám. Vnímám teď staré knihy úplně jiným způsobem. Jestli mě kdysi příběh doslova strhl, pohltil, tak teď si jej víc užívám jak je napsaný, často se třeba k některým pasážím vracím. Líbí se mi rytmus, atmosféra. Navíc, ty videokazety, že ano. Televize a studna, ze které vylézá monstrum. Jasně, to je doba mého mládí, nezaměnitelná atmosféra, nálady, které moc dobře znám. Hororová klasika, vlastně svým způsobem velmi jednoduchý příběh, který ale funguje bezezbytku. Tedy na mě určitě. Jasně, je v tom i velký kus nostalgie. A je to tak jenom dobře. 

Ještě jsme tenkrát nebyli ztraceni v nadprodukci, ještě jsme dokázali třídit informace. Kruh je pro mě zcela zásadním hororem, etalonem toho, co mám na tomto stylu rád. Je děsivý, s dobrým nápadem, skvěle napsaný a tajemný. Zadřel se mi do hlavy kdysi a obstál i v čase. Navíc, blondýnka, dnes již dávno moje manželka, konečně ocenila sílu této knihy. Třeba se bude líbit i vám. Doporučuji klid a ticho. Dávejte na sebe pozor a mějte se co nejlépe. Propracovaný, napínavý, dech beroucí. Takový je Kruh. Děkuji.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------
V japonském hororovém příběhu reportér Asakawa narazí na případ čtyř lidí, kteří zemřeli zdánlivě bez příčiny v tutéž vteřinu na různých místech. Dopátrá se toho, že se znali a že týden před smrtí se dívali na videokazetu, která diváka varuje, že do sedmi dnů zemře... Tento mysteriózní horor byl v roce 1998 zfilmován.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 18. října 2024

KNIŽNÍ TIPY - Dcera krále močálů - Karen Dionne (2017)


Dcera krále močálů - Karen Dionne
2017, Slovart (ČR)

Jednou, když byl také podzim a sychravo, tak mě přemluvila dcera k návštěvě supermarketu. A tak jsem se stal na několik hodin takovým tím tátou, co stojí v rohu s taškami a čeká, až se slečna hezky oblékne. Přemýšlel jsem si pro sebe a asi to na mě bylo vidět, protože mi potom navrhla. Hele, tati, když si tak hodnej, co kdybychom šli do kina? Kývnul jsem souhlasně hlavou a směřoval naše kroky k občerstvení. Pojedli jsme něco dobrého a pro mě bylo hrozně hezké, že jí je se mnou dobře. Z malé roztomilé princezny vyrostla šikovná, chytrá a sebevědomá slečna. Na co půjdeme, zeptám se a ona vybere film Kde zpívají raci. Jsem jediný muž v sále, nejdřív čekám nějakou slaďárnu, nakonec vidím snímek, který si hrozně pamatuji.

Střih. Uplyne několik let a já jdu do Levných knih. Nemám brýle a tak omylem vyberu knihu Dcera krále močálů, o které si myslím, že je pokračováním Kde zpívají raci. Není. Byl to omyl. I když na mě celý příběh působil velmi podobně. Také je v něm dívka, která vyrůstá na samotě v krásné přírodě. Jenže Dcera krále močálů je o hodně temnějším příběhem, syrovým a děsivým. Je to přesně takové to psycho, ve kterém se buduje atmosféra pomalu, postupně. Navíc, despotický otec, dívka co vyrůstá v podstatě bez mámy. A tak jsem zase jednou, víceméně náhodou, objevil příběh, který mě hodně zasáhl. Dostal se mi do hlavy. Chodíval jsem po lesích u nás za domem a občas se dostal až k rašeliništi. Nějak jsem si dovedl představit malý domek o samotě. A když jsem potom potkal v mlze samotného, od pohledu divného chlapa, zatrnulo mi. Je to hodně dobře napsaná knížka. Chytla mě a nepustila. Od začátku do konce.

Až knížku dočtete, podívejte se i na film Dcera divočiny. Nemá sice příliš velké hodnocení, ale když si uvědomíte, že dnes všude píší recenze hlavně mladí a děti, tak vás to nemusí trápit. Je dobře natočený a myslím si, že si tím krásně doplníte celkový obraz. Je to hlavně krásná příroda, úplně jiný způsob života, což mě zaujalo. Jasně, podivný otec s pokřivenou povahu, ale také souznění s lesem, s močály. Hlavní hrdinka se naučila přežít. Využije to proti svému vlastnímu otci, kterého pronásleduje. Mě přišly tyto pasáže hodně napínavé. Jinak asi záleží na rozpoložení každého čtenáře. Není to vyloženě thriller, spíš sonda do myšlenek divného člověka. Zase jsem si uvědomil, jak je důležité mít normální a stabilní rodinu. Někoho, o koho se můžete opřít. Hannah tohle nemá. Je na všechno sama a umí si poradit. Když si to vezmu kolem a kolem, tak je to vlastně hrozně smutná knížka. Pokud jste citlivější, tak vás varuji. 

Pro mě je to první setkání s autorkou. Nechci působit jako nějaký chlápek ze staré školy, ale je fakt, že je napsána přeci jen jinak, než jsem zvyklý. Chvilku mi dělalo problém se sžít s postavami. Tak nějak mi nešlo "přemýšlet jako žena". Když jsem se ale postupně naladil na stejnou vlnu, pak už šlo vše jako po másle. Navíc jsem doporučil knížku i své dceři a manželce a obě byly opravdu nadšené. Ale nebojte, není to jenom čtení pro holky. Zažijete i spoustu dobrodružství. Dokázali byste přežít v divočině? Zkuste si někdy jen tak přespat pod širákem v horách. Budete vnímat zvuky, pachy, probudí se ve vás instinkty, o kterých jste si mysleli, že už je nemáte. Asi jsem si chtěl také zkusit i něco jiného, trošku odlišný styl, než mám normálně rád. Chybu jsem rozhodně neudělal. Ono je v závěru stejně nejdůležitější, jestli se začtu. A to se samozřejmě povedlo, jinak bych knihu do svých tipů nikdy nezařadil.

Sedíme u nedělního oběda. Vždycky si ze sebe děláme legraci. Řeč přijde i na to, jak jsme spolu byli jednou s dcerou v kině. Někdy bychom to mohli zopakovat, řekne mi a já se najednou cítím hrozně dobře. Určitě, budu rád, odpovím a zeptám se, jak se jí líbila Dcera krále močálů. Chvilku o knize diskutujeme a když dojíme, jdu se napít vody. Omylem se srazíme. Omluvím se a ona mi řekne, že je ráda, že mě má. To já taky děvče, to já taky. Mám co dělat, abych se nedojmul. Tak to vidíte, knihy lidi spojují. Doufám, že jsem vám svým dnešním tipem také udělal radost. Děkuji moc za pozornost, mějte se co nejlépe a přeji vám dobré světlo. Tak zase za týden. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------
Dcera krále močálů je okouzlujícím napínavým psychologickým thrillerem, příběhem ženy, která musí riskovat vše, aby pronásledovala nebezpečného muže, který jí ničil minulost a nyní hrozí, že ukradne i její budoucnost. Tím mužem je naneštěstí její otec… Když neslavně známý únosce dětí Král močálů uteče z přísně střeženého vězení uprostřed Michiganské divočiny, je si Helena Pelletierová jistá, že je schopná ho se svými loveckými a stopařskými schopnostmi chytit. Vždyť znalostmi rozlehlých močálů se Králi nemůže nikdo vyrovnat - kromě Heleny, jeho vlastní dcery. Postupně zjišťuje, že útěk z vězení byl jen první krok v otcově promyšleném plánu. Jeho cílem je totiž unést ji i její dvě malé dcerky. V této hře o přežití musí Helena využít vše, co se od otce jako dítě naučila.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 11. října 2024

KNIŽNÍ TIPY - Sněžná slepota - Ragnar Jónasson (2019)


Sněžná slepota - Ragnar Jónasson
2021, XYZ (ČR)

Už se začíná brzy stmívat. Přesto, když přijedu na chalupu, tak je moje máma v jednom kole. Ihned přiložím ruku k dílu. Tahám těžká kolečka, vyvážím septik. Házím lopatou a musím si svítit lampou. Pomalu přichází podzim a naproti u sousedů už všichni sedí u stolu. Jejich brazilská fila mě sleduje a dívá se na mě, jako bych byl vetřelec. Znám ji od štěněte, ale přesto z ní mám respekt. Najednou zaštěká. Volají mě dovnitř, už toho nech, zítra je taky den. Pokecáme, najíme se a pak si zalezu nahoru na půdu. Jsem tu jenom já a kniha Sněžná slepota. Pod malou lampičkou, s pomatenou můrou, si čtu další příběh z Islandu. V noci má mrznout, ale mě se nechce topit. Zalezu si pod dva spacáky a louskám další a další stránku. Jsem v jednom malém městečku, ve kterém se prý nikdy nic neděje. Přijede tam mladý policista a potkáte spoustu zajímavých postav.

Popis přírody, místních poměrů, vše mi je tak trošku povědomé. Malá ves v Jizerkách sice není tak drsná, ale přesto, na chalupách se občas děly věci. Dovedu pochopit mentalitu lidí v knize, jejich osudy jsou v mnohém podobné mým sousedům. Příběh se odvíjí dál, jenže pak se proberu a zjistím, že jsem usnul s knihou v ruce. Dojdu si na záchod, mrznou mi nohy i ruce. Znovu se zachumlám, hodím na sebe ještě jednu deku a když jdu ráno znovu na záchod, tak ukazuje uvnitř teploměr nějaký pět mínus. U snídaně máma vypráví o svých výletech a abych pravdu řekl, tak ji poslouchám na půl ucha. Většinu lidí, o kterých mluví, neznám. Potom vezmu do ruky pilu a sekyru. Jdu na to. Končím kolem poledne a klepou se mi ruce. Na oběd jsem pozván do restaurace a po dvou pivech bych šel znovu spát. Čerstvý vzduch dělá své. Chvilku si zase čtu, ale jen pár kapitol. Čeká mě pochod po hřebenech. Setmí se, prší se sněhem a najednou nejsem v Jizerkách, ale někde daleko na severu Islandu. 

Vždycky, když čtu nějakou knihu, tak si představuji jednotlivé postavy. Přiřazuji jejich obličeje reálným lidem. Tentokrát je to jednoduché. Mají stejné tváře, jako místní, jako dřevorubci, jako pošťačka, co tu jezdí stále na horském kole. Jako turisté, kteří se stavili na pár piv. Večer, když se vrátíme, tak si zase zalezu a knížku dorazím. Je perfektně napsána a i když jsou kapitoly dějově zpřeházené, tak jsem se nijak neztrácel. Je to už moje druhá knížka od autora a musím říct, že se mi jeho styl líbí. Jasně, že se stane vražda, že se vyšetřují i další násilné činy. I minule jsem byl překvapen, kdo byl vrah a bylo tomu tak i tentokrát. Příběh se mi četl tak nějak sám, automaticky. Záměrně jsem si vzal Sněžnou slepotu na chalupu do hor a musím říct, že jsem udělal dobře. Když mi totiž byla zima a byl jsem líný si zatopit, tak všechno působilo ještě víc autenticky. Zase začínalo mrznout a já šel pomalu domů. Pár piv v hospodě mi udělalo dobře, ale teď se do mě dává zima. Snad nepřijde sněžná bouře. Usmívám se a rozebírám si v hlavě znovu a znovu celou knihu. 

Island znám jenom z různých dokumentů a právě knížek a celá země mě přitahuje a svým způsobem i fascinuje. Příroda, která je drsná a syrová. Vše je ohlodané na kost a autorovi se povedlo atmosféru promítnout i do knih. Jsou napsány velmi přesvědčivě. Jedná se o kriminální činy, které se mohly opravdu stát. Jsou o lidské temnotě, o dlouho nastřádaném zlu. Věřím jim, v některých momentech mi trošinku připomínají dalšího mého oblíbeného autora Nessera. Budím se v noci a cítím svaly, o kterým ani nevím, že je mám na těle. Jsem rozlámaný, stará kancelářská krysa, co tahala celý víkend těžké věci. Sekala dříví, vyvážela nekonečnou řadu koleček plných hoven. Už je sychravo a na kaštanech se začalo objevoval žloutnutí. Tady na horách to jde rychle. Ještě v nedělí ráno uklidit kytky, ucpat otvory, zazimovat. Ještě to bude trvat, ale když už zase sedím v autobuse, tak se dívám do krajiny a vím, že zima se opravdu pomalu blíží.

Když se vrátím domů do Plzně, tak si nejdřív vyklidím batoh. Vezmu knížku do ruky a skoro nábožně ji zandám zpět do knihovny. Chvíli se na ní dívám, jako bych se loučil se všemi postavami a pak si jdu na internet vyhledat, jestli nemají od Ragnara Jónassona ještě nějaké další. Mají, ale o tom až v některém dalším tipu. Já jsem z téhle knížky opravdu cítil mráz a sníh, chlad a temnotu lidské duše. To vše na pozadí krásného Islandu. Děkuji vám za pozornost, kladné ohlasy a příští týden mám již připravený další tip. Myslím si, že se máte na co těšit. Mějte se hezky, já nevím jak vy, ale já si jdu zase číst. 


KNIŽNÍ TIPY - Mlha - Ragnar Jónasson (2022):

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
"Pravdu neskryje ani sníh, ani polární noc. První islandský thriller, který dobyl světové žebříčky. V městečku Siglufjördur na severu Islandu se podle místního policisty nikdy nic neděje. S příjezdem policejního nováčka Ariho Arasona však dostávají události spád. Během generální zkoušky představení místních ochotníků zemře vysloužilý spisovatel, krátce nato je ve sněhu nalezena zkrvavená polonahá žena. Jak spolu oba případy souvisejí? Podaří se Arimu ve vánici zorientovat a rozplést zamotané nitky sahající daleko do minulosti?


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 4. října 2024

KNIŽNÍ TIPY - Smrtihlav - Franck Thilliez (2021)


Smrtihlav - Franck Thilliez
2021, XYZ (ČR)

Občas objevíte knihu, která vás zcela zasáhne. Pendloval jsem zrovna mezi nemocnicí a domovem a neměl moc času. Tedy, znáte to, sedíte v čekárně na oddělení a nezbývá vám nic jiného, než být nekonečně trpělivý. Byl jsem pouhým řidičem a prozatím vše dopadlo dobře, ale stejně to na mě zanechalo stopy. Takový ten plíživý stres, který se vám usadí vzadu v hlavě a vrací se vám, když to nejméně čekáte. U mě to odnesla záda, do kterých se mi veškerá tíže přenesla. Čítával jsem Smrtihlava v autě, na koženkových sedačkách na chodbě a snažil se nevnímat vše kolem mě. Komisař Shark ztratí manželku a dceru. Jeho bolest se promítne do celého vyšetřování. Najednou, v těchto momentech, jsem přesně chápal, o čem autor píše. Musí to být něco šíleného. Mě osobně stačilo, že jsem byl tak blízko. Nechce se mi o tom ani psát, ani mluvit. 

Vraždí se tu hmyzem, hlavní hrdina vás provede špinavou stokou Paříže. Je to nechutné, mokvající, hnilobné. Zlo, ano to starodávné zlo, vypluje na povrch v těch nejděsivějších podobách. Předchozího Krvavého anděla jsem nikde nemohl zakoupit a tak zase jednou začínám celou sérii od prostředka. Vlastně to ani nijak moc nevadí. Příběh navazuje jenom v momentech, kdy Shark vzpomíná na svoji rodinu. Zjevuje se mu malá holčička a vy nevíte, jestli je jenom jeho bolestivou vzpomínkou, představou a nebo je to ještě horší realita. Budete provedeni základy entomologie a budou do vás nakladeny larvy. Vraždy tímto způsobem jsou vcelku originální, ale o to zde zase tolik nejde. Vše je napsáno velmi temně, zajímavě, děj mě doslova vcucl do sebe. Mrzelo mě jenom jediné. Díky práci a rodině jsem si četbu tentokrát hrozně dávkoval. Mezi jednotlivými kapitolami někdy uběhl i týden. Nevadilo to. Když už se mi povedlo se ke stránkám vrátit, tak jsem přirozeně navázal a pokračoval. Pamatoval jsem si a pamatuji si úplně vše. Budiž to také potvrzením toho, že kniha je opravdu dobrá. 

Četl jsem od autora již Černou smrt a Smrtihlav mi přijde ještě brutálnější, hnusnější. Jakoby se hlavní hrdina potácel v noční můře, která se přetavila ve skutečnost. Vše je zahalené do černých stínů. Když jde Shark do podzemí na zakázaný trh se zvířaty, chtělo se mi zvracet. To je tak sugestivně napsáno, že jsem všechno viděl před sebou přímo hmatatelně. Franck Thilliez odhaluje to nejtemnější, co v sobě jako lidé máme. Jeho padouši jsou zvrácení, není jim svaté vůbec nic. Budete fascinováni násilím a přesto budete chtít číst dál a dál, až do konce. Opět jsem se díval do tmy, když mě začaly bolet oči a slyšel jsem z vedlejší místnosti šustění nemocničních přístrojů. Občas se ozval alarm a všichni začali pobíhat tam a zpět. A já seděl, uprostřed toho všeho a pokoušel se číst. Když se moje manželka potom objevila ve dveřích a usmála se na mě, všechno ze mě spadlo. Unavený, ale spokojený, jsem ujížděl nočním městem a přemýšlel, kde bydlí démoni. 

Zajímavá je i vrahova posedlost náboženstvím, v tomto případě křesťanstvím. Opět se ukazuje,  jak je důležité,  jakým způsobem svaté písmo vnímáte. Zda doslova nebo jako připodobnění. Jako obrazy a upozornění nebo jako pomstu. Druhý den jsem vstal brzy, postaral se o všechny a zbyla mi chvilka, abych knihu dočetl. Musel jsem ven, aspoň na malou procházku, nadýchat se čerstvého vzduchu. Povedlo se a tak jsem se usmíval do kroku, užíval si mrazivý kyslík a díval se na již pomalu žloutnoucí listí. Představoval jsem si pavouky v jejich norách, komáry v rybníku, i smrtihlavy, kteří by mohli sídlit ve staré jeskyni. Nebo ne? Poděkoval jsem všem svatým, přírodě, pánubohu, že jsem nezůstal na světě sám a uklidněný a znovu silný, jsem se vrátil zpět domů. Jsem připravený nadále bojovat, zašeptal jsem do ticha a vrátil knížku znovu do knihovny. 

Vždycky, když čtu podobné knížky, tak přemýšlím, jestli opravdu takové zlo existuje, zda je  možné, aby byl někdo tak šílený. Potom se náhodou ocitnu někde, kde vysílají zprávy a uvědomím si, že to možné je. Někdy realita všechny ty thrillery, horory i detektivky ještě překonává svojí brutalitou. Bohužel. Smrtihlav je opravdu velmi temná knížka a rozhodně nedoporučuji slabším povahám. Možná to bylo momentální konstelací hvězd v mém životě, nevím, ale rozhodně si knihu budu hodně dlouho pamatovat. Je totiž skvěle napsaná. Děkuji vám za pozornost a přeji slunce v duši! 


KNIŽNÍ TIPY - Černá smrt - Franck Thilliez (2022):

----------------------------------------------------------------------------------------------------------
V nejtemnější hodině se probouzí nové zlo. Další případ komisaře Sharka. Vražda v kostele. Do posledního chloupku oholená nahá žena. Sedm živých motýlů třepotajících křídly na její lebce. A strach ze smrtící epidemie. Vyplní se mýtus o apokalypse? Z osobního života Francka Sharka zbyly jen doutnající trosky – a představa návratu do práce je pro něj zcela nereálná. Brutální zločin ho však ukotví zpátky ve skutečnosti. Zničený kriminalista se vydává na nebezpečnou cestu vedoucí až na dno lidské duše: vrahovy… i své vlastní.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 27. září 2024

KNIŽNÍ TIPY - Krysy - James Herbert (1974)


Krysy - James Herbert
1974 (2003), Alpress

V pátek jsem jezdil ze školy dřív a čítával jsem si ve vlacích a autobusech. Měl jsem s sebou vždycky nějaká skripta, ale ty jsem moc často neotvíral, většinou až na poslední chvíli, když už mi teklo do bot. Stíhal jsem ještě poslední hodinku, co měli otevřeno v boleslavské knihovně. Klára tam pořád dělala, dnes již šťastně vdaná, přesto se mnou vždy ráda zavzpomínala na časy, kdy jsem jí pomáhal na brigádě a tajně ji miloval. Smáli jsme se tomu a stále spolu řešili nové knížky. Mám pro tebe takové překvapení, máš rád Jamese Herberta? Kývám souhlasně hlavou. Tak znovu vyšly jeho Krysy (píše se rok 1998). Podává mi brožovanou knížku s velkým hlodavcem na obalu. Poděkuju a doma si ihned po jídle zalezu. Měl bych zajít do hospody, ale nějak se nám všechno rozpadlo. Není s kým. Raději si nasadím sluchátka a procházím se temnými ulicemi Londýna. V rohu hned vedle mě se mihne velký stín. Zablesknou se oči. 

Možná je to náhoda nebo spíš zjevení, ale když vylezu v pět ráno před dům, tak potkám chlápka s koženou brašnou. Kouká mu z ní termoska. Taky jde na šichtu. Mává kolem sebe a vypadá legračně. Když ale přijdu blíž, tak se vyděsím. Nesním pořád? Útočí na něj potkan (ne krysa), kteří se poslední roky neskutečně přemnožili. Kopne ho okovanou botou do obličeje, hlodavec zapiští a uteče. Ještě ale než  zaleze do křoví, vycení zuby. Že by také mutant? Mám zážitek, který vyprávím svým spolupracovníkům. Uklízíme kanály pod škodovkou, nosíme špínu a čicháme smrad plný rozkladu. Jo krysy, ty bejvaly u nás na statku. Lovil je náš pes, vždycky je roztrhal na kusy. Zasní se propuštěný vrah, který v afektu zabil souseda. Když sedíme na svačině, tak vypráví dál a působí jako ten nejmilejší člověk na světě. Má klasické vzdělání. Je to zvláštní kombinace lidí. Studenti, bývalí vězni, cikáni, mladý holky, co si chtějí jen tak přivydělat. Docela se nasmějeme, jen občas, když se některým objeví v očích temnota, tak se klidím pryč. Zalezu si do kouta, zametám si jen tak pro sebe a s nikým se moc nebavím. Práce je to těžká, na nic jiného není moc čas. Ale jde nám docela od ruky. 

Když vylezu ven, tak už je zase tma. Zítra znovu, jen večer z továrny poběžím, protože se musím osprchovat a stihnout vlak. Najím se cestou v kupé. Jenže jak jsem zmatený, tak si zapomenu svačinu. Ale knihu mám, to je důležité. Sednu si a nechci být rušen. Zašpuntuju se sluchátky a ignoruji snahy cestujících dávat se mnou do řeči. Nerušte, čtu si. Kniha je takovým spíše hororovým příběhem. Námět je sice trošku jednodušší, ale zpracování vynikající. Navíc, jak je tma, tak nejednou vidím krysy všude. Ve vlaku, když jdu na záchod a dívám se do mísy na koleje, na nádraží v Praze i v Plzni, v ulicích kousek od koleje, které jsou neskutečně špinavé. Co se to šustlo v rohu u popelnic? Uff. Jenom kočka, co přišla na pozdní večeři. Nebo ne? Zalezu si do peřin, blondýnka přijede až zítra. Kolej je podivně tichá. Nejdu ani do baru, nechce se mi. Potřebuji klid na čtení. Někdy kolem půlnoci knihu dorazím a pak nemůžu spát. Je úplněk a když se podívám z okna, tak mám pocit, že jsou krysy všude. Velké, zmutované krysy. 

Sérii tiché hrůzy nelze jinak, než doporučit. Krysy jsou prvním dílem a myslím, že opravdu povedeným. Navíc tihle tvorové jsou opravdu zajímaví i pokud to vezmete ze zoologického pohledu. Jejich schopnost se učit, organizovat, přežít. Tráví sice většinu času v temnotě, ale vše má u nich jasný řád a smysl. A teď si představte, že postupně zmutují, stanou se většími, silnějšími, chytřejšími. Stejně jako se přemnožili v Boleslavi kdysi potkani, kteří byli fakt všude, tak v Londýně to byly krysy. A já si musel sednout ještě jednou a celou knížku si přečíst i po letech. A musím říct, že mě stále hodně bavila a byl jsem chycený. Hltal jsem každou stránku a přečetl celý příběh v podstatě na jeden zátah. James Hebert je celkově můj oblíbený autor a líbí se mi i jeho styl psaní. Má takový ten klasický britský přístup a jeho knihy se mi velmi dobře čtou. 

Chodím pořád velmi brzy do práce. Přes koleje, dolů k řece, kde jsou výpustě ze stok a kanálů. Občas potkany dodnes potkávám. Vždycky se jen mihnou někde na cestě, zašustí v křoví. Někdy se na chvilku zastaví, dívají se na mě a pak utečou. Jsou to velmi plachá zvířata. Na tuhle knížku si vždycky vzpomenu. Je totiž napsána opravdu velmi dobře. Takže přátelé, pokud máte rádi horory a  napětí, ale hlavně chlad a temnotu, tak neváhejte ani chvilku. Myslím si, že budete spokojeni. Krysy se mnohým nelíbí, bojí se jich, jsou vyděšení. Když si přečtete tuhle knížku, tak se to rozhodně nezmění, naopak. Ale rozhodně na ni nezapomenete. A teď už mě prosím omluvte, musím jít do práce. Vezmu to kolem kanálů a třeba budu mít štěstí. Mějte se co nejlépe a děkuji za pozornost! 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jednoho dne je pokousán krysou malý chlapec, i přestože zranění není vážné, umírá. Nikdo tomuto případu nevěnuje pozornost až na jeho učitele. Ten začíná pátrat a přijde na další napadení těmito nezvykle velkými tvory. Černé stíny se objevují čím dál častěji, najednou je jich v ulicích plno. Jsou stále troufalejší a útočnější. Na Londýn padá strach. Nastává boj o rovnováhu sil mezi lidmi a zvířaty. Pozornosti stále uniká starý dům, obrostlý křovím, skoro neviditelný, jehož tajemství předčí ta nejhrůznější očekávání.
Anglický spisovatel James Herbert se u nás představuje v prvním ze své série mistrných příběhů "tiché hrůzy".


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 20. září 2024

KNIŽNÍ TIPY - Dům v Amityville - Jay Anson (2024)


Dům v Amityville - Jay Anson
2024, Fobos

Kdysi dávno, v devadesátkách jsem se sčuchl v hospodě s jednou partou, která poslouchala black metal. A také měla takového zvláštního koníčka. Navštěvovali místa, kde se stalo něco zlého. Vraždy, duchové, tajemná místa. Jednou jsem vyrazil s nimi a musím tedy i po letech říct, že to bylo hodně zvláštní. Pamatuji si, že jsem tenkrát utekl z nějaké půdy. Oni totiž chtěli různě navzájem souložit, prostě je rajcovala smrt. Byl jsem z toho nějakou dobu hodně špatnej, dokonce jsem měl i děsivý sny. Na různé spirituální věci, na duchy a podobné záležitosti moc nevěřím. Většinou se dá vše logicky a vědecky vysvětlit. Jenže potom se stane něco ošklivého, vy sedíte v nemocnici na chodbě a modlíte se, aby všechno dobře dopadlo.

Čekal jsem čtyři hodiny, nachodil jsem spoustu kilometrů, byl jsem jak šelma v kleci. Všichni na mě byli hodní, ale potřeboval jsem něco, co by můj stres trošku otupělo. Nekouřím, moc nepiju kafe a tak my zbývají knihy. Dům v Amityville jsem objevil jednou takhle večer, když jsem měl skoro všechno přečtené. Zaujal mě obal, nezastírám, ten je fakt velmi povedený. O tomhle případu, který se opravdu stal, jsem už slyšel. Nevím proč, ani nevím kde, ale slyšel. Prý existuje i film, který jsem následně, když jsem vše přečetl, shlédl a jedná se o povedený snímek, doporučuji. 3:15 zemřeš, už jste doma? Tak o tomhle příběhu je i kniha. Za mě, jako většinou vždycky, o řád lepší než filmové zpracování. Hele, neměl bych číst něco klidnějšího, když už jsem v té nemocnici na chodbě? Ale kdeže, naopak, potřebuji vyčistit hlavu. Zaplať všichni svatí, operace dopadla dobře, manželka se pomalu zotavuje a mě mimo dlouhého šrámu v hlavě a vzpomínek, zůstala i tahle knížka.

Přiznávám, že když se někdy toulám lesem nebo chodím po Jizerkách, tak občas potkám místa, ze kterých mám divný pocit. Dopředu nevím, co se na nich stalo, ale asi jsem na tyhle věci vnímavější. Přitom mi rozum velí úplně něco jiného. Každopádně, představte si, že koupíte dům, ve kterém se stala vražda. Necháte jej vysvětit, ale ani to nepomůže. Spíše naopak. Tyhle staré americké baráky jsou hororové samy o sobě. I když my máme co říkat, ve staré vile u babičky, jsem se jako malý také bál dojít na záchod. Stínů bylo moc a když byla noc, tak se odevšad ozývalo různé skřípání, které v dětské fantazii nemělo daleko k naříkání. Také jsem měl svoji příšeru pod postelí. Stačilo, když byla mlha, tak i srnky na zahradě vypadaly jako démoni. Fantazie je v tomhle úžasná a děsivá zároveň. Už dávno chápu, že někdo může zemřít jen díky depresím nebo z vyděšení. Zkuste si být chvilku sami několik dní na horské chalupě a určitě mi dáte za pravdu. Navíc, zdejší jizerské domy mohou stále vyprávět příběhy z války. 

Je to vlastně dnes již klasický horor, který byl mnohokrát zpracovaný. Příběh rodiny Lutzových je dle mého ale v této knize pojatý nejlépe. Je napínavý, děsivý. Samozřejmě, záleží jen na vás, zda mu uvěříte nebo nikoliv. Jsou lidé, kteří zkrátka nemají fantazii a všechno hned shodí ze stolu, že je to blbost. V dnešním světě také většina z nás postupně ztratila spojení s takovým tím přirozeným strachem. Válka je daleko a pokud se nepohybujete mezi totálními debily, tak se máte zkrátka dobře. I smrt je jenom položka. Dokud se vaše parte nesdílelo na sociální sítě, tak ani nejste mrtví. Schválně, zkuste si někdy přenocovat jen tak v lese. Sami ve tmě. Zažijete spoustu nových emocí. A možná začnete věřit i na duchy. Seděl jsem na chodbě v nemocnici a moje mysl byla daleko, na Long Islandu. Zrovna jsme přijeli. Vypadá to tu dobře, dokud se nesetmí. 

Když si to vezmu kolem a kolem, tak jsem po téhle knížce sáhl víceméně náhodou, nic moc od ní nečekal a nakonec jsem nadšený. Netuším, jestli se to doopravdy stalo a je mi to vlastně jedno. Mám rád příběhy, co by se stalo, kdyby... Už teď moc dobře vím, že se k Domu v Amityville určitě vrátím, až pojedu na podzim na chalupu hrabat listí. Myslím si totiž, že takhle večer, až padne mlha a tma, vynikne tenhle horor ještě více. Pokud se rádi bojíte, máte rádi napětí a staré opuštěné domy s děsivými příběhy, neváhejte ani chvilku. Děkuji moc za vaše kladné ohlasy a podporu. Přeji příjemné počtení! 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Zeměměřič George a jeho krásná manželka Kathy si v městečku Amityville na Long Islandu našli svůj vysněný dům. Navíc za úžasnou cenu. Co na tom, že v něm před rokem došlo k šestinásobné vraždě, při níž mladý Ronnie DeFeo puškou postřílel své rodiče, dvě sestry a dva bratry. Dům jako dům. Manžele Lutzovy pověry nezajímají a vrah už beztak sedí ve vězení. Dům si jako správní křesťané nechají požehnat od svého faráře Franka Mancusa, který však s dopadem prvních kapek svěcené vody uslyší děsivý hlas. Následujících dvacet osm dní bude jak pro Mancusa, tak pro pětičlennou rodinu Lutzových tou nejtěžší životní zkouškou. Lutzovi si dlouho nechtějí přiznat, že se dostali do křížku s temnými silami. Všechny ty podivné události, jež postupně nabírají na intenzitě, přece musejí mít nějaké racionální vysvětlení. Když jim však dojde, že v domě jsou nebezpečí vystavené i jejich tři děti, musejí konat.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine