Rej nočních můr - J.H. Markert
2024, Fobos
Měl jsem zase jednou pocit, že na mě všechno padá. Tedy, upadl jsem já. Už několik dní mě bolelo namožené koleno a sněžilo. Byl jsem docela rád, že už se to zlepšuje a vydal jsem se svižně městem. Muzika mi hrála do kroku, v krvi jsem měl sílu a když jsem došel kousek od Mírového náměstí v Plzni, tak jsem zatančil na zamrzlé kaluži, kterou jsem přes sníh neviděl. Hodil jsem záda, což by nebylo zase tak hrozné, ale pohmoždil jsem si holeň a kotník. Řval jsem do ticha bolestí. Nadával jsem jak dlaždič a marně se pokoušel dostat na nohy. S pomocí kolemjdoucích už dávno nepočítám a tak jsem se s vypětím sil vydrápal na nohy. V práci, kam jsem se dobelhal, jsem celý den trpěl a byl naštvaný, že se nemůžu hýbat. Bez sportu moc dlouho nevydržím, stejně jako bez knih. Když už jsem byl konečně doma, namazal jsem se léčivými krémy, nasadil prieznitzův obklad a nadávkoval jsem si Rej nočních můr.
Po téhle knize jsem sáhl na Knihách Dobrovský díky jedné z velkých slev, které u tohoto knihkupectví mívám. Přečetl jsem si jen téma, jinak jsem nevěděl nic. Zpočátku jsem netušil, kam vlastně knížku zařadit. Je to thriller, horor? Nebo snad fantazy? Styly se zde navzájem prolínají. V závěru je to úplně jedno. Neřešil jsem to. Jen jsem seděl, úpěl při každém jinak normálním pohybu a marně se snažil zjistit, v jaké poloze mě nebude nic bolet. Pajdal jsem na záchod, unavený ze vší té bolesti. Ale pokaždé, když jsem se vrátil a znovu začetl, tak jsem byl hrozně rád. Knížku jsem přečetl za pár dní. Hltal jsem ji plnými doušky, stejně jako čaj, který mi byl podáván, jako kdybych byl nachlazený a ne zraněný. Venku stále padal sníh a mě to bylo jedno. Jsem někde mezi jedním a druhým kukuřičným polem. Stala se tu další ohavná vražda. Někdo tu dělá pokusy s nočními můrami.
Dostanu spoustu dobrých rad, jako třeba abych šel k doktorovi. Jenže představa, že sedím v čekárně s opravdu zraněnými, mě upřímně děsila. Našel jsem si spoje, abych do práce co nejméně chodil a pokoušel se odpočívat. Proč je všude tolik schodů? A kdo schválil tak malé záchody, že se tam nevejde jeden postarší cvalík se zraněnými končetinami? Obědy, kdy jsem musel sejít dolů do kantýny, se pro mě staly doslova utrpením. Nechci být jednou opravdu starý, to se nedostanu nikam, když napadnou dva centimetry sněhu? Možná jsem to moc prožíval, ale jsem člověk, který je zvyklý být neustále v pohybu. Po dvou dnech mi chyběla obyčejná chůze, procházky, bazén a rotoped. O činkách ani nemluvím. Ty jsem zkusil a na lavičce se mé šlachy napnuly tak, že jsem málem zemřel bolestí. Dobře, vraťme se tedy raději zase ke knize. Opravdu mě zaujala, chytla, je strhující, velmi čtivá. Moje první setkání s autorem a opět na výbornou.
Názory na knížku od ostatních, stejně jako na hudbu, většinou nečtu, ale jak jsem byl raněný a měl čas, tak jsem si na Databázi knih pár příspěvků přečetl. Netuším, jestli to není, tím, že spokojení lidé nikam recenze nepíší, ale příliš dobrých hodnocení kniha neměla. Trošku jsem to nechápal. Ale takhle to mám poslední roky třeba i s filmy a seriály. Asi se už dívám na svět trošku jinýma očima. Těžko říct. Každý můj zápisek, tip, bývá velmi osobní. Nikdy nebudu psát jako novinář, ani vystudovaný redaktor. Jsem jen obyčejný fanoušek tvrdé muziky, který rád čte. Taky sportuje a tak moc dalšího času nemám. Znáte to, rodina, práce a tak. Stará máma, co bydlí na druhém konci republiky. Někdy bych se potřeboval rozdvojit. Teď ale ne, vypadl jsem z rytmu, ze stereotypu. Mám nateklá zranění a umírám touhou si jen tak sednout a dál si číst. Ale nejde to, někdo do práce chodit musí. Dokud se tam doplazím. Beru to jako přípravu na stáří.
Bratři a sestry. Jsem moc rád za vaše kladné reakce a podporu, kterou mi dlouhodobě dáváte. Víte, psaní o muzice i o knihách je pro mě relaxem, rád se ztrácím v myšlenkách a taky mi to dává možná chabou naději, že snad můj mozek nezakrní tak rychle. Někdy je to těžké, jako třeba teď, když píšu tyhle řádky. Nějak se nemůžu usadit. Bolí mě koleno a nárt a holeň. Vypadám, jako bych se vrátil z války. Snad to brzy přejde. Zatím si budu číst, dělat poznámky do telefonu a budu se snažit, aby byl každý pátek připravený další tip. Pod oknem projel první sypač. Nic tedy nesype a radlici má nahoře, ale třeba čeká, až sníh roztaje. Netuším, poslední roky mi nedává spousta věcí smysl. Ještě, že tu máme knihy. Když si čtu, cítím takový zvláštní klid. I když jsou napínavé i strašidelné. Vím, že je to fikce. Za mě mohu Rej nočních můr jen doporučit. Venku zase začalo sněžit. Už nikam raději nepůjdu. Přeji vám jen vše dobré a děkuji za pozornost.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Nad jedním malým městečkem s vysokou kriminalitou se rozkládá tajemný Černěhvozd, hluboký les plný pokřivených můřích stromů, v němž stojí rodové sídlo proslulého pokolení psychiatrů. A právě tam, do černěhvozdného domova svých předků, odjel jednoho loňského víkendu úspěšný romanopisec Ben Bookman dopsat svůj poslední horor nazvaný Strašák. V den, kdy Strašák vychází, se však hrůzný děj knihy začíná odvíjet i ve skutečnosti.
Detektiv Mills odhalí děsivou vraždu: rodinu rozřezanou na kusy a nacpanou do kokonů sešitých z kukuřičných slupek a zavěšených na trámech ve stodole – scéna jako vystřižená z úvodu Bookmanova posledního hororu. Když je podobným způsobem zavražděna i další rodina, Mills s kolegy z místní policie, a rovněž se svou dcerou Samanthou, pátrá po tom, jak ty vraždy – a zejména vrah – souvisí s právě vydanou Bookmanovou knihou. Času však není nazbyt, protože hororový příběh rychle spěje k hrůznému vyvrcholení.
---------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook:
