Umění zmizet - Sarah Pekkanen
2025, Vendeta
Někdy vyplují na povrch věci, o kterých byste raději nevěděli. Sedíme s mámou na chalupě v horách a prohlížíme si staré zažloutlé fotky příbuzných. Porodila 13 dětí a přežily jen dvě. Válka. Utržená noha. Vrátilo se jich jen pár. Pátráme v minulosti a čteme si ve starých kronikách. Odhalujeme příběhy plné bolesti, strachu, ale i radosti a lásky, věrnosti. Někdy jsem překvapený, občas i šokovaný. Venku se zatáhlo a jdu si číst. Přivezl jsem si z Plzně do Jizerek další knihu od pro mě nové autorky a jsem hodně zvědavý, jestli mě bude bavit. Jsem letos ochutnávačem, rád objevuji neznámé spisovatele. Umění zmizet se mi ihned prolne se starými fotkami. Co nevíme o svých rodičích? Tohle je zvláštní a velmi niterné téma. Ihned se začtu a vůbec nevnímám stařenku, která mi řekne, že jde spát. Makali jsme celý den, brzy bude podzim a to je na chalupě vždycky práce jako na kostele.
Máme to tu rád, ten klid, přírodu, samotu. Rád se sem vracím, kousek pod rozhlednu Černá studnice. Baví mě se jen tak procházet, nechávat v sobě knížky, aby ve mě postupně dozrály. Poslouchám teď doom metal v podání mistrů PARADISE LOST a NOVEMBERS DOOM, obě kapely vydaly skvělá nová alba a krásně se mi hodí ke čtení. Ten klid, majestátnost kopců, magie lesních cest, napětí, když uslyším z lesa štěkání srnců, jekot ptáků nebo krásné ticho, když se predátoři vydají na lov. Kniha je velmi dobře napsána. Opravdu si ji užívám. Úvod je sice trošku spletitější, náročnější na pochopení, ale není to nic zase tak děsně náročného. Potom se děj rozjede na plné obrátky a já doslova hltám každou větu, každou sloku. Netopím, přesto se objeví můra a začne třepotat křídly kolem lampičky. Měl bych jít spát. Ještě jednu kapitolu? Nebo raději dvě. Ve snech potom vidím své předky, kteří se stali součástí přírody.
Čtení pro mě vždycky bylo, je a bude skoro až nábožnou událostí. Mám své rituály, jako čištění brýlí, přesné nastavení křesla. Kdyby mě někdo viděl, myslel by si, že jsem autista. Ale za ty roky, co si čtu, mám rád své jisté, je to pro mě relax, odpočinek, spolu s hudbou se jedná o jedny z krás tohoto světa, které k smrti miluji. Máme práce nad hlavu, snažím se stařenku odehnat od těžkých věcí, někdy mě trošku štve, jak už tomu u starých dam bývá. Ta zarputilost. Ale jsem hodný syn, pracuji sice podle svého, ale nehádám se, sám tuším, že možná jednou budu stejný. Ptám se, a co ty, čtu teď jednu knížku, nemáš přede mnou nějaké tajemství? Usměje se a pak se jen tak zahledí do dálky. Narodil jsem se jí, když jí bylo sedmnáct. Celé odpoledne vzpomíná. Na otce, na moje první kroky. Vlastně jsem měl krásné dětství, ale o to šílenější pubertu. Přemýšlím nad tím, když si po obědě i po večeři čtu. Zajímavé, vždycky jsem měl rád knížky, které ve mě dokáží probudit emoce a donutí mě přemýšlet. A co vy a vaše máma? Řekla vám úplně všechno?
Ten důvod, proč máma hlavní hrdinky musí zmizet, je děsivý. Šílený. Uměli byste být neviditelní? Zvládli byste to psychicky? Hodně mi to vrtalo hlavou. Člověk by musel opustit telefony, počítače, stát se stínem. Nevím, musí to být hrozné a autorka to popisuje tak autenticky, uvěřitelně, že to snad doopravdy zažila. Snad ne, ale nápad je to skvělý a provedení ještě lepší. Najednou jsem měl, po přečtení několika dalších kapitol, hroznou chuť být sám. Nějak mě to dostalo. Vydal jsem se, i když pršelo, do kopců. Kolem Samot, po pěšinách po kterých nikdo nechodí, jenom zvěř. Nasával jsem vlhkost mokřadů, toulal se až do setmění. Když jsem scházel dolů k chalupě, zahlédl jsem několik stínů. Mohli by to být moji předci? Otřepu se, vrátím se do reality a nechám sousedovic psa, aby mě přivítal hlasitým štěkotem. Musím knížku dočíst, nepůjdu spát, dokud ji nedám! Řeknu si a stane se tak. Je už fakt pozdě a zítra brzy vstávám, musím zpět do Plzně.
Loučíme se se stařenkou a nechávám ji samotnou. Mívám pokaždé takový zvláštní pocit smutku. Dívám se z okna autobusu i vlaku. Mám dočteno a všechno ve mě nadále rezonuje. Doma dám knihu na hromadu těch, které ještě nečetla manželka a dcera a když se mě zeptají, jak bylo, tak jim vyprávím o práci, o předcích, o Umění zmizet. Záměrně se snažím do knižních tipů vybírat autory, o kterých jinde nepíší. Mám to podobně nastavené, jako u kapel. Tentokrát mi bylo po přečtení téhle knihy tak nějak smutno. Příběh má takovou zvláštní náladu, která byla ještě navíc umocněna sychravými horami, počasím a podzimem, který už o sobě dal vědět. Přeji vám čisté světlo, dobrou náladu a ať se vám daří. Moje díky vám se také neomrzí. Umění zmizet opravdu stojí za přečtení. Zeptejte se pak i své mámy. Možná budete překvapeni.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
Catherine Sterlingová žije v domnění, že svou matku dobře zná. Ruth Sterlingová je tichá, pracovitá žena, která žije jen pro svou dceru. Celý život jsou to jen ony dvě proti celému světu. Teď se ale Catherine rozhodla, že roztáhne svá křídla, odstěhuje se a začne budovat kariéru. A Ruth je odhodlaná udělat všechno pro to, aby jí v tom zabránila.
Ruth Sterlingová se domnívá, že svou dceru dobře zná. Catherine by se jí nikdy nevzepřela a nikdy by nezapochybovala o její minulosti či rodině. Když se však v Rutině pečlivě zkonstruovaném životním příběhu začnou objevovat trhliny, matka i dcera se začnou zaplétat do pavučiny lží.
Pravda o Rutině minulosti totiž nesmí vyjít najevo. K jejich častému stěhování ji vedly velmi dobré důvody, stejně jako k tomu, že byla celou tu dobu připravená kdykoliv beze stopy zmizet.
Jenže nebezpečí se blíží. Souvisí nějak s Rutinou minulostí? Nebo by se měla obávat spíše temných zákoutí duše vlastní dcery?
---------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook:
