Dům ticha - Donato Carrisi
2026, Vendeta
Jsou knižní série, po kterých ve mě zůstává hluboká bolestivá stopa. Pietro Gerber, dětský psycholog a hypnotizér, ji ve mě zanechal již předchozími díly a tak jsem byl zvědavý, jak bude jeho příběh pokračovat. Donato Carrisi dokáže vybudovat velmi napínavou, stísněnou a bolestivou atmosféru. Je podzim, sychravo a jedu zase na chalupu do Jizerek hrabat listí. Kniha v mých rukou je ještě skoro teplá. Vyšla včera, měl jsem ji předobjednanou a Knihy Dobrovský je pochlapili a dodali ji dnes velmi brzy ráno. Stihl jsem ještě dojít s krosnou na zádech do Zásilkovny, abych si potom v práci udělal svoje soukromé rozbalování. Nebylo to ale ono. Bývám v těchto chvílích rád sám, jenže zrovna dorazili do kanceláře kolegové, pro které je čtení vyloženě trapnou záležitostí. Prohodí pár nejapných vtípků o knihomolech, ale mě je to tak nějak jedno. Těším se na 11 hodinu. Mám naděláno, vyrazím jako střela a už na nádraží si venku, v zimě, otevřu první stránku. Jsem jak závislý, který potřebuje svoji další dávku.
Někde u Berouna se přistihnu, že vůbec nevnímám dvě nevychované řvoucí děti, že mi je jedno hádka průvodčí s nevrlým důchodcem, který řve na mladou dívku, že mu je u prdele ty kurvo, že máš místenku. Jsi mladá, tak budeš stát. Ani nevím, jak spor dopadne, zlo dědek by zasloužil pár facek, ale mě se pomalu dostává do podvědomí dáma v černém, která nikdy nemluví. Panebože, to je zase tak napínavě napsáno, tak uvěřitelně, autenticky. Jsem doslova vtažen do příběhu, že mě průvodčí musí z vlaku v Praze vyhodit. Zmateně, opět vytržený do obyčejného reálného světa, se sbalím a sednu si na metro. Všimli jste si, že v něm pokaždé jezdí divní lidé? Mě to tak aspoň připadá. Na Černém Mostě je jedna opuštěná lavička, kterou se mi povede ukořistit. Klepu sice kosu, ale čtu si dál. Mám štěstí, v autobuse vedle mě nikdo nesedí. Máma mě vyzvedne v Jablonci a odveze na chalupu. Působím asi ještě trošku mimo, ale pomalu se přehazuji do normálu.
Prší a pořád prší a je mlha a listí je těžké. Dříví sekám také promočený. Od rána od osmi, skoro celý den. Zazimování chalupy je poměrně náročný proces, proto jsem také přijel, abych stařence pomohl. Kecáme při práci, s mámou se dá bavit skoro o všem, pořád ji to pálí, ale podobných knih se bojí. Měla bych potom noční můry. Jakoby je na mě přivolala. Spíme dole v jednom pokoji, abychom nemuseli tolik topit. Neustále se budím, chvílemi mám pocit, že dáma v černém, co nemluví, stojí ve stínu stromů, venku v dešti. Jdu na záchod, pak si raději opláchnu obličej ledovou vodou, co by probudila mrtvého, jak se tu říká. Moc to ale nepomůže. Spánek mám neklidný až do rána. Nějak se mi knížka fakt dostala do hlavy. Jsem zvědavý, kam se bude příběh ubírat dál. Moc jsem nevnímal ani klasickou procházku po hřebenech. Je vůbec možné, abych nějaký příběh opravdu tak prožíval? Očividně ano.
Asi dvacet ševelících důchodců se nahrne do ranního autobusu na Prahu. Velebím vynálezce sluchátek s odhlučněním. Mám náladu na doom metal, vyjíždíme z Jablonce a já se s knihou kývám do rytmu. Sedím zase sám, mám já to ale tento víkend štěstí. Na hlavním nádraží čekám na vlak, co jede odněkud z Ostravy. Nabírá lidi do lázní. Třesu se raději na venkovních lavičkách, působím divně mezi všemi těmi notebooky, tablety a blikajícími telefony. Jsem jen já a kniha, příběh o smutku a bolesti, o temnotě. Cesta uteče jako voda a doma na mě padne únava. Usnu v ložnici s brýlemi na nose a s knihou v ruce. Jestli on už na mě nebývá ten věk občas znát? Jsem neklidný, možná i nevrlý, protože v pondělí nic nestihnu. V úterý ale přijdu z bazénu dřív a knížku dorazím. Sedím pak v křesle, dívám se z okna na podzimní přírodu a říkám si, jak to byl silný příběh. Nebudu nic zastírat, tahle kniha mě fakt dostala.
Dům ticha je o přízracích. O smutné ženě v tmavém, která nikdy nemluví. O malém Matiasovi. Donato Carrisi zná lidi, ale hlavně dětskou mysl. Vystavěl příběh, který si budu ještě dlouho pamatovat. V téhle sérii je něco neklidného. Všichni máme v sobě zakódováno, že dětem se neubližuje, že jsou nevinné, ryzí, že je máme chránit. Jenže bohužel existují lidé, kteří tato pravidla nerespektují. U muziky bych napsal, že mě nějaká deska totálně rozsekala. A víte co, já to napíšu i tady. Dům ticha je knihou, která mě roztrhala na kusy. Je to temný thriller, který vás rozdrásá zevnitř a do krve. Mě se to alespoň stalo. Děkuji za pozornost. Přeji vám, abyste ve svém životě potkali co nejméně přízraků. Mějte se co nejlépe.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jmenuju se Pietro Gerber, ale tady ve Florencii, kde od narození žiju, mě všichni znají jako uspávače dětí. Jsem hypnotizér, stejně jako jím byl můj otec, a hypnózou pomáhám dětem zpracovat traumata a překonat obavy a fóbie. Možná se to nezdá, ale moje profese je nebezpečná. Dětská mysl je totiž labyrint, v němž je snadné se ztratit a už nikdy se nedostat ven. Možná že právě tohle se stalo Matiasovi. Je mu devět let a už nějakou dobu se mu zdá stále stejný sen. Trvá to už příliš dlouho. Matias se bojí usnout, protože ho ve snu navštěvuje někdo, kdo by neměl existovat. Smutná žena v tmavých šatech, která nikdy nemluví. Mlčenlivá paní obývá jeho sny jako přízrak, jako znepokojivá přítomnost, která zasahuje i do skutečnosti. Měl by to být jenom sen, ale proč tedy…
Proč tedy cítím, že je ta mlčenlivá paní skutečná? Proč v tichu slyším bzukot obrovského hmyzího roje? Proč mám dojem, že dokonce i můj byt, prázdný a opuštěný, se hemží přízraky?
A co když příběh mlčenlivé paní teprve čeká, až ho někdo napíše… stejně jako ten můj?
Jmenuju se Pietro Gerber, jsem uspávač dětí a zničehonic se bojím usnout. A ještě více se bojím zůstat vzhůru.
---------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook:
.jpg)
